V předvečer mikulášských nadílek přinesla Janáčkova opera v pořadí druhou ze čtyř velkých premiér této sezóny v Janáčkově divadle – Smetanovu „prostonárodní“ operu Hubička. Tou se po Její pastorkyni ze začátku října pro tuto sezónu uzavírá premiérová nabídka tradiční české opery, co je ovšem důležitější, otevírá se čtyřdílná přehlídka nových prací největších talentů nastupující generace české operní režie.
Po nové Hubičce Lindy Keprtové nás totiž ještě čekají inscenace Tomáše Studeného, Tomáše Pilaře a Jiřího Heřmana. Všichni čtyři jmenovaní mají na kontě pozoruhodné úspěchy a s výjimkou Keprtové šéfují našim operním souborům. Jejich tvůrčí poetika zároveň vykazuje jisté společné rysy – intimita namísto monumentality, hravost namísto strnulosti a lyrika namísto epiky. Máme každopádně skvělou příležitost pohledu do budoucnosti, na to, kudy se zřejmě bude domácí inscenační praxe ubírat v následujících letech a dekádách – pokud do ní ovšem nevstoupí někdo s vyhraněným názorem a ambicí měnit zvyklosti.
Smetana nebyl podobně jako Dvořák schopen obsáhnout celek hudebního dramatu a byl do jisté míry formován svými libretisty. Hubička je první dokončenou spoluprací s Eliškou Krásnohorskou a uvozuje pozoruhodnou žánrovou fúzi: Smetana byl zaměřen jednoznačně moderně, obdivoval se nejnovějším romantickým výbojům od Liszta až po Wagnera a dokázal všechny vlivy absorbovat. Sice se dožil značného věhlasu, bohužel však ještě žil v době profilované na ryze národnostním základě. České prostředí nebylo jako celek natolik hudebně gramotné, aby dokázalo docenit Smetanův mimořádný talent a rozhled. Smetana sám cítil, že jeho české úspěchy pramení v první řadě ze zjevného národoveckého obsahu a souvisejícího emočního ztotožnění. Náhlé ohluchnutí ve druhé polovině roku 1874 jej deklasovalo z těžce vybojované pozice dobře situovaného hudebního hegemona do izolace a role opomíjeného umělce i člověka. Ten se i proto obrací k rustikálnímu dramatickému tvaru, který mu zatím přinesl největší úspěch. Krásnohorská obohatila Smetanův dramatický instinkt o psychologizující prvky v žánru komické opery. Výsledný tvar je nesmírně laskavý a celkově pozitivní, zlo je tu marginalizováno či zcela potlačeno a pohled na jednající postavy je vstřícný a chápavý. Smetana v závěrečné trojici svých oper s librety Krásnohorské postupuje od rustikální idyly podle vzoru Prodané nevěsty ke komplexněji pojatému divadlu s pestřejším spektrem emocí. Je třeba přiznat, že na rozdíl od Smetanovy hudby, jež dosahuje pozoruhodných met a dokáže bez výhrad obstát i dnes, verše Krásnohorské jsou do značné míry dobově podmíněné a dnes nejednou budí chápavý úsměv.
V této souvislosti se nabízí otázka, proč z celku Smetanova dramatického díla, dosud v nových a nových inscenacích pohříchu spíše oprašovaného a konzervovaného než doopravdy režírovaného, vybrat právě Hubičku, jež ve smetanovském operním kánonu představuje dílo nejméně vážné, rozsahem i obsazením nevelké, s dosti banální zápletkou a nejmenším dramatickým potenciálem. Povídková předloha Karolíny Světlé byla navíc zjednodušena, čímž ztratila řadu nosných prvků stran charakteristiky a psychologie postav, místních zvyklostí či třeba lidové víry. Zde lze vidět největší překvapení nové inscenace Lindy Keprtové: Nepřichází s novým vyhraněným názorem na smetanovské drama, jako to před lety v Brně udělal Ondřej Havelka v Prodané nevěstě. Naopak zdůrazňuje vše prosté až naivní a přichází s naivistickou poctou dosavadní smetanovské inscenační tradici, z níž přebírá prakticky vše s výjimkou vizuální stránky, kterou naopak přetváří výrazně, ne však radikálně. Zvláštní a nové konzistence se dočkalo ryze dívčí složení autorského týmu, do nějž se vedle autorek předlohy a libreta přidaly ještě výtvarnice scény, kostýmů, sbormistryně a – jak již řečeno – režisérka. Nejde tu o laciné genderové úvahy, celý výsledný tvar je velmi a ponejvíce v pozitivním slova smyslu „holčičí“.
Ve svých několika dosavadních inscenačních úspěších dokázala Keprtová vytvořit vlastní typickou tvůrčí poetiku. Jednotlivá operní díla se v jejím podání tolik neliší, přibližuje je totiž své jednotné tvůrčí metodě. Důležitou úlohu v ní hrají četné hravé i oprošťující efekty, které bychom častěji čekali u studentských představení, zcela vylučuje dekorativnost a v jinak statických ansámblech neusiluje o dramatickou akci za každou cenu, ale naopak zdůrazňuje statičnost obřadnými a vlastně ritualizovanými koordinovanými pohyby. Tento postup je sympatický právě svojí umanutostí, přestože nemusí být vhodný pro všechny operní látky. Zkušenost z její letošní pražské inscenace Borise Godunova je přinejmenším rozpačitá, naopak Hubička jejímu přístupu pasuje perfektně, a přestože může být zklamáním pro ty, kteří touží po vážnějším přístupu ke Smetanovým dramatům, nelze mu vzhledem k charakteru tohoto díla mnoho vytknout.
Scéna Evy Jiřikovské je minimalistická s prostou symbolikou, již vytváří několik průhledných stěn složených z vysloužilých oken různých typů. Z tohoto nápadu čiší pevný koncept, zatímco projekce větví na holé stěny stejného tvaru, jež měla evokovat les a hory na začátku druhého jednání, působí nouzově a měla být buďto vizuálně atraktivnější, nebo naopak stylově čistší a oproštěnější. Kostýmy Marie Blažkové jsou jednoduché, bez folklórních konotací, s jednotícím prvkem hrubé pletené vlny, z níž jsou i Lukášovy stále sundané šle. Mezi rekvizitami upoutají zavařovací sklenice různých velikostí, z nichž jednající postavy popíjejí pivo. Hravý celek dotváří ohňový pruh v přední části jeviště, složený ze hřbitovních svící (Lukáš je čerstvý vdovec) vložených do velkých zavařovacích sklenic. Zmíněné i další efekty vytvářejí bez větších vzájemných významových souvislostí jevištní svět Keprtové. Je otázkou, nakolik je tato poetika nosná a jak budou její práce vypadat třeba po dalších dvou dekádách. Jedno z možných doporučení je její naivní styl pročistit a radikalizovat, čímž sice ztratí kontakt s hlavním proudem v současné opeře a nahněvá některé tradicionalisty, najde však pevný režijní rukopis jako svoji značku. Kupříkladu toužebné snění Lukášovo na začátku druhého jednání přináší překvapující ozvláštňující prvek, kdy k němu ze tmy přijde vysněná (na pódiu však opravdová) Vendulka a dá mu hubičku. Takový symbolický polopatismus je na hranici kýče a buď by měl být z tohoto důvodu z inscenace vyškrtnut, nebo naopak zdůrazněn a povýšen na stylotvorný prvek. Pokud lze Keprtové inscenaci něco vytknout, je to právě kompromisní uvažování, jež její originální práci sráží do režijního mainstreamu.
Hudební ztvárnění zřejmě nelze hodnotit jinak než slovy chvály. Orchestr pod vedením Jakuba Kleckera měl patřičnou živost a chyběla jakákoliv zaváhání, naopak příjemně překvapila některá sóla, především v dřevěných dechových nástrojích. Škoda jen, že zdejší orchestr volí málo výrazovou hru a nesnaží se více vyniknout. Sbor byl tradičně vzorně připraven (Josef Pančík a Klára Roztočilová), a to i ve značně omlazeném složení. Četné dramatické akce prováděl sbor s velkým nasazením.
Premiérové obsazení bylo zřejmě tím nejlepším, co je česká opera nyní schopna dát dohromady. Pavla Vykopalová (Vendulka) je v současnosti snad nejvěrohodnějším a pěvecky nejlépe disponovaným smetanovským milujícím děvčetem, vyhýbá se výrazným jevištním gestům a přichází s prostým, lyrickým a technicky vzorným přednesem. I Aleš Briscein je v české opeře po zásluze nejvyhledávanějším zamilovaným, jeho suverénní lyrický tenor se sice blíží operetní lehkosti, drží se od ní ale stále v patřičném odstupu. Tomeš Svatopluka Sema byl další výraznou ozdobou inscenace – Semův průrazný baryton vyniká dynamikou a skvělou srozumitelností. Jistotu, sytou barvu a pěveckou suverenitu přinesla Martinka Jitky Zerhauové. Mladý Jan Šťáva se jako starý otec Paloucký osvědčil především v komické rovině. Zřejmě bylo režijním záměrem, aby do své postavy namísto hloubky vtiskl více komiky. S výjimkou obou krajních poloh byl i pěvecky velmi dobrý. Roli Barče nelze počítat mezi vedlejší díky obsáhlé Skřivánčí písní ve druhém jednání. Martina Králíková se role ujala nesmírně poctivě a z této árie vytěžila maximum.
Za zmínku stojí také obsazení čtveřice romských dětí do němých rolí vesnické chasy. Ne snad proto, že se jedná o chvályhodný a sociálně citlivý čin, nýbrž proto, že Vojtěch Baláž, František Balog, Natálie Bednarčíková a Terezie Danielová jsou vskutku pozoruhodnými talenty, po pohybové stránce jsou překvapivě spontánní, živé až živelné, bez známek dětské sošnosti či bezradnosti. Až člověku přišlo líto, že je neslyšel zpívat.
Hubička má zřejmě ambice vydržet na brněnském jevišti dlouhou dobu, protože byla připravena pro dvojí, v případě Barče až trojí alternace. Při úterní první repríze (8. 12.) tak na pódium nastoupí kompletně proměněné obsazení. Bude to tedy vlastně druhá premiéra. Inscenace Lindy Keprtové bude ještě hodně probírána a komentována, což je samo o sobě skvělé – pro Smetanovo operní dílo, jež stále čeká na plné docenění, je nejhorší ticho, kdy všichni vědí, co mají dělat, a nemají o čem přemýšlet.
Bedřich Smetana: Hubička, libreto Eliška Krásnohorská podle povídky Karolíny Světlé. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Linda Keprtová, scéna: Eva Jiřikovská, kostýmy: Marie Blažková, pohybová spolupráce: Ladislava Košíková, sbormistr: Klára Roztočilová, světla: Tomáš Morávek. Vendulka – Pavla Vykopalová, Lukáš – Aleš Briscein j. h., Paloucký – Jan Šťáva, Tomeš – Svatopluk Sem j. h., Martinka – Jitka Zerhauová, Barče – Martina Králíková, Matouš – David Nykl, Strážník – Martin Pavlíček. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 4. prosince 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..