Naivistická, dívčí a živá Hubička

6. prosinec 2015, 7:29

Naivistická, dívčí a živá Hubička

V předvečer mikulášských nadílek přinesla Janáčkova opera v pořadí druhou ze čtyř velkých premiér této sezóny v Janáčkově divadle – Smetanovu „prostonárodní“ operu Hubička. Tou se po Její pastorkyni ze začátku října pro tuto sezónu uzavírá premiérová nabídka tradiční české opery, co je ovšem důležitější, otevírá se čtyřdílná přehlídka nových prací největších talentů nastupující generace české operní režie.

Po nové Hubičce Lindy Keprtové nás totiž ještě čekají inscenace Tomáše Studeného, Tomáše Pilaře a Jiřího Heřmana. Všichni čtyři jmenovaní mají na kontě pozoruhodné úspěchy a s výjimkou Keprtové šéfují našim operním souborům. Jejich tvůrčí poetika zároveň vykazuje jisté společné rysy – intimita namísto monumentality, hravost namísto strnulosti a lyrika namísto epiky. Máme každopádně skvělou příležitost pohledu do budoucnosti, na to, kudy se zřejmě bude domácí inscenační praxe ubírat v následujících letech a dekádách – pokud do ní ovšem nevstoupí někdo s vyhraněným názorem a ambicí měnit zvyklosti.

Smetana nebyl podobně jako Dvořák schopen obsáhnout celek hudebního dramatu a byl do jisté míry formován svými libretisty. Hubička je první dokončenou spoluprací s Eliškou Krásnohorskou a uvozuje pozoruhodnou žánrovou fúzi: Smetana byl zaměřen jednoznačně moderně, obdivoval se nejnovějším romantickým výbojům od Liszta až po Wagnera a dokázal všechny vlivy absorbovat. Sice se dožil značného věhlasu, bohužel však ještě žil v době profilované na ryze národnostním základě. České prostředí nebylo jako celek natolik hudebně gramotné, aby dokázalo docenit Smetanův mimořádný talent a rozhled. Smetana sám cítil, že jeho české úspěchy pramení v první řadě ze zjevného národoveckého obsahu a souvisejícího emočního ztotožnění. Náhlé ohluchnutí ve druhé polovině roku 1874 jej deklasovalo z těžce vybojované pozice dobře situovaného hudebního hegemona do izolace a role opomíjeného umělce i člověka. Ten se i proto obrací k rustikálnímu dramatickému tvaru, který mu zatím přinesl největší úspěch. Krásnohorská obohatila Smetanův dramatický instinkt o psychologizující prvky v žánru komické opery. Výsledný tvar je nesmírně laskavý a celkově pozitivní, zlo je tu marginalizováno či zcela potlačeno a pohled na jednající postavy je vstřícný a chápavý. Smetana v závěrečné trojici svých oper s librety Krásnohorské postupuje od rustikální idyly podle vzoru Prodané nevěsty ke komplexněji pojatému divadlu s pestřejším spektrem emocí. Je třeba přiznat, že na rozdíl od Smetanovy hudby, jež dosahuje pozoruhodných met a dokáže bez výhrad obstát i dnes, verše Krásnohorské jsou do značné míry dobově podmíněné a dnes nejednou budí chápavý úsměv.

V této souvislosti se nabízí otázka, proč z celku Smetanova dramatického díla, dosud v nových a nových inscenacích pohříchu spíše oprašovaného a konzervovaného než doopravdy režírovaného, vybrat právě Hubičku, jež ve smetanovském operním kánonu představuje dílo nejméně vážné, rozsahem i obsazením nevelké, s dosti banální zápletkou a nejmenším dramatickým potenciálem. Povídková předloha Karolíny Světlé byla navíc zjednodušena, čímž ztratila řadu nosných prvků stran charakteristiky a psychologie postav, místních zvyklostí či třeba lidové víry. Zde lze vidět největší překvapení nové inscenace Lindy Keprtové: Nepřichází s novým vyhraněným názorem na smetanovské drama, jako to před lety v Brně udělal Ondřej Havelka v Prodané nevěstě. Naopak zdůrazňuje vše prosté až naivní a přichází s naivistickou poctou dosavadní smetanovské inscenační tradici, z níž přebírá prakticky vše s výjimkou vizuální stránky, kterou naopak přetváří výrazně, ne však radikálně. Zvláštní a nové konzistence se dočkalo ryze dívčí složení autorského týmu, do nějž se vedle autorek předlohy a libreta přidaly ještě výtvarnice scény, kostýmů, sbormistryně a – jak již řečeno – režisérka. Nejde tu o laciné genderové úvahy, celý výsledný tvar je velmi a ponejvíce v pozitivním slova smyslu „holčičí“.

Ve svých několika dosavadních inscenačních úspěších dokázala Keprtová vytvořit vlastní typickou tvůrčí poetiku. Jednotlivá operní díla se v jejím podání tolik neliší, přibližuje je totiž své jednotné tvůrčí metodě. Důležitou úlohu v ní hrají četné hravé i oprošťující efekty, které bychom častěji čekali u studentských představení, zcela vylučuje dekorativnost a v jinak statických ansámblech neusiluje o dramatickou akci za každou cenu, ale naopak zdůrazňuje statičnost obřadnými a vlastně ritualizovanými koordinovanými pohyby. Tento postup je sympatický právě svojí umanutostí, přestože nemusí být vhodný pro všechny operní látky. Zkušenost z její letošní pražské inscenace Borise Godunova je přinejmenším rozpačitá, naopak Hubička jejímu přístupu pasuje perfektně, a přestože může být zklamáním pro ty, kteří touží po vážnějším přístupu ke Smetanovým dramatům, nelze mu vzhledem k charakteru tohoto díla mnoho vytknout.

Scéna Evy Jiřikovské je minimalistická s prostou symbolikou, již vytváří několik průhledných stěn složených z vysloužilých oken různých typů. Z tohoto nápadu čiší pevný koncept, zatímco projekce větví na holé stěny stejného tvaru, jež měla evokovat les a hory na začátku druhého jednání, působí nouzově a měla být buďto vizuálně atraktivnější, nebo naopak stylově čistší a oproštěnější. Kostýmy Marie Blažkové jsou jednoduché, bez folklórních konotací, s jednotícím prvkem hrubé pletené vlny, z níž jsou i Lukášovy stále sundané šle. Mezi rekvizitami upoutají zavařovací sklenice různých velikostí, z nichž jednající postavy popíjejí pivo. Hravý celek dotváří ohňový pruh v přední části jeviště, složený ze hřbitovních svící (Lukáš je čerstvý vdovec) vložených do velkých zavařovacích sklenic. Zmíněné i další efekty vytvářejí bez větších vzájemných významových souvislostí jevištní svět Keprtové. Je otázkou, nakolik je tato poetika nosná a jak budou její práce vypadat třeba po dalších dvou dekádách. Jedno z možných doporučení je její naivní styl pročistit a radikalizovat, čímž sice ztratí kontakt s hlavním proudem v současné opeře a nahněvá některé tradicionalisty, najde však pevný režijní rukopis jako svoji značku. Kupříkladu toužebné snění Lukášovo na začátku druhého jednání přináší překvapující ozvláštňující prvek, kdy k němu ze tmy přijde vysněná (na pódiu však opravdová) Vendulka a dá mu hubičku. Takový symbolický polopatismus je na hranici kýče a buď by měl být z tohoto důvodu z inscenace vyškrtnut, nebo naopak zdůrazněn a povýšen na stylotvorný prvek. Pokud lze Keprtové inscenaci něco vytknout, je to právě kompromisní uvažování, jež její originální práci sráží do režijního mainstreamu.

Hudební ztvárnění zřejmě nelze hodnotit jinak než slovy chvály. Orchestr pod vedením Jakuba Kleckera měl patřičnou živost a chyběla jakákoliv zaváhání, naopak příjemně překvapila některá sóla, především v dřevěných dechových nástrojích. Škoda jen, že zdejší orchestr volí málo výrazovou hru a nesnaží se více vyniknout. Sbor byl tradičně vzorně připraven (Josef PančíkKlára Roztočilová), a to i ve značně omlazeném složení. Četné dramatické akce prováděl sbor s velkým nasazením.

Premiérové obsazení bylo zřejmě tím nejlepším, co je česká opera nyní schopna dát dohromady. Pavla Vykopalová (Vendulka) je v současnosti snad nejvěrohodnějším a pěvecky nejlépe disponovaným smetanovským milujícím děvčetem, vyhýbá se výrazným jevištním gestům a přichází s prostým, lyrickým a technicky vzorným přednesem. I Aleš Briscein je v české opeře po zásluze nejvyhledávanějším zamilovaným, jeho suverénní lyrický tenor se sice blíží operetní lehkosti, drží se od ní ale stále v patřičném odstupu. Tomeš Svatopluka Sema byl další výraznou ozdobou inscenace – Semův průrazný baryton vyniká dynamikou a skvělou srozumitelností. Jistotu, sytou barvu a pěveckou suverenitu přinesla Martinka Jitky Zerhauové. Mladý Jan Šťáva se jako starý otec Paloucký osvědčil především v komické rovině. Zřejmě bylo režijním záměrem, aby do své postavy namísto hloubky vtiskl více komiky. S výjimkou obou krajních poloh byl i pěvecky velmi dobrý. Roli Barče nelze počítat mezi vedlejší díky obsáhlé Skřivánčí písní ve druhém jednání. Martina Králíková se role ujala nesmírně poctivě a z této árie vytěžila maximum.

Za zmínku stojí také obsazení čtveřice romských dětí do němých rolí vesnické chasy. Ne snad proto, že se jedná o chvályhodný a sociálně citlivý čin, nýbrž proto, že Vojtěch Baláž, František Balog, Natálie BednarčíkováTerezie Danielová jsou vskutku pozoruhodnými talenty, po pohybové stránce jsou překvapivě spontánní, živé až živelné, bez známek dětské sošnosti či bezradnosti. Až člověku přišlo líto, že je neslyšel zpívat.

Hubička má zřejmě ambice vydržet na brněnském jevišti dlouhou dobu, protože byla připravena pro dvojí, v případě Barče až trojí alternace. Při úterní první repríze (8. 12.) tak na pódium nastoupí kompletně proměněné obsazení. Bude to tedy vlastně druhá premiéra. Inscenace Lindy Keprtové bude ještě hodně probírána a komentována, což je samo o sobě skvělé – pro Smetanovo operní dílo, jež stále čeká na plné docenění, je nejhorší ticho, kdy všichni vědí, co mají dělat, a nemají o čem přemýšlet.

Bedřich Smetana: Hubička, libreto Eliška Krásnohorská podle povídky Karolíny Světlé. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Linda Keprtová, scéna: Eva Jiřikovská, kostýmy: Marie Blažková, pohybová spolupráce: Ladislava Košíková, sbormistr: Klára Roztočilová, světla: Tomáš Morávek. Vendulka – Pavla Vykopalová, Lukáš – Aleš Briscein j. h., Paloucký – Jan Šťáva, Tomeš – Svatopluk Sem j. h., Martinka – Jitka Zerhauová, Barče – Martina Králíková, Matouš – David Nykl, Strážník – Martin Pavlíček. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 4. prosince 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek / ND Brno

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Včerejší premiéra Hubičky v Janáčkově divadle především připomněla, jak působivá je Smetanova hudba, jak dokáže být radostná a dojemná najednou. Jako by opravdu mluvila k nejzákladnějším citům a jen tak mimochodem definovala slovy nedefinovatelnou „českost“. Provedení stálo na hudebním nastudování a na pěvcích, a tak to má koneckonců v opeře být.  více

Druhou operní premiérou Národního divadla Brno v této sezóně je Hubička Bedřicha Smetany. Scénickému řešení dominuje množství oken – spor Vendulky a Lukáše sleduje pozorně celá vesnice.  více

„Můžu se zeptat, jakou používáš voňavku?“ zeptal se mě malý romský kluk. „Fahrenheita,“ odpovídám pobaveně. Uznale kývl hlavou a zase zmizel v klubku různě velkých dětí, na které pokřikovala režisérka Linda Keprtová, aby byly laskavě zticha. Má pravdu, nejsou v Muzeu romské kultury kvůli tlachání, ani toaletním vodám, nacvičují operu Brundibár. Jednoduchou hříčku se zpěvy celosvětově proslavilo uvádění v terezínském ghettu.  více





V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více