Naivistická, dívčí a živá Hubička

6. prosinec 2015, 7:29

Naivistická, dívčí a živá Hubička

V předvečer mikulášských nadílek přinesla Janáčkova opera v pořadí druhou ze čtyř velkých premiér této sezóny v Janáčkově divadle – Smetanovu „prostonárodní“ operu Hubička. Tou se po Její pastorkyni ze začátku října pro tuto sezónu uzavírá premiérová nabídka tradiční české opery, co je ovšem důležitější, otevírá se čtyřdílná přehlídka nových prací největších talentů nastupující generace české operní režie.

Po nové Hubičce Lindy Keprtové nás totiž ještě čekají inscenace Tomáše Studeného, Tomáše Pilaře a Jiřího Heřmana. Všichni čtyři jmenovaní mají na kontě pozoruhodné úspěchy a s výjimkou Keprtové šéfují našim operním souborům. Jejich tvůrčí poetika zároveň vykazuje jisté společné rysy – intimita namísto monumentality, hravost namísto strnulosti a lyrika namísto epiky. Máme každopádně skvělou příležitost pohledu do budoucnosti, na to, kudy se zřejmě bude domácí inscenační praxe ubírat v následujících letech a dekádách – pokud do ní ovšem nevstoupí někdo s vyhraněným názorem a ambicí měnit zvyklosti.

Smetana nebyl podobně jako Dvořák schopen obsáhnout celek hudebního dramatu a byl do jisté míry formován svými libretisty. Hubička je první dokončenou spoluprací s Eliškou Krásnohorskou a uvozuje pozoruhodnou žánrovou fúzi: Smetana byl zaměřen jednoznačně moderně, obdivoval se nejnovějším romantickým výbojům od Liszta až po Wagnera a dokázal všechny vlivy absorbovat. Sice se dožil značného věhlasu, bohužel však ještě žil v době profilované na ryze národnostním základě. České prostředí nebylo jako celek natolik hudebně gramotné, aby dokázalo docenit Smetanův mimořádný talent a rozhled. Smetana sám cítil, že jeho české úspěchy pramení v první řadě ze zjevného národoveckého obsahu a souvisejícího emočního ztotožnění. Náhlé ohluchnutí ve druhé polovině roku 1874 jej deklasovalo z těžce vybojované pozice dobře situovaného hudebního hegemona do izolace a role opomíjeného umělce i člověka. Ten se i proto obrací k rustikálnímu dramatickému tvaru, který mu zatím přinesl největší úspěch. Krásnohorská obohatila Smetanův dramatický instinkt o psychologizující prvky v žánru komické opery. Výsledný tvar je nesmírně laskavý a celkově pozitivní, zlo je tu marginalizováno či zcela potlačeno a pohled na jednající postavy je vstřícný a chápavý. Smetana v závěrečné trojici svých oper s librety Krásnohorské postupuje od rustikální idyly podle vzoru Prodané nevěsty ke komplexněji pojatému divadlu s pestřejším spektrem emocí. Je třeba přiznat, že na rozdíl od Smetanovy hudby, jež dosahuje pozoruhodných met a dokáže bez výhrad obstát i dnes, verše Krásnohorské jsou do značné míry dobově podmíněné a dnes nejednou budí chápavý úsměv.

V této souvislosti se nabízí otázka, proč z celku Smetanova dramatického díla, dosud v nových a nových inscenacích pohříchu spíše oprašovaného a konzervovaného než doopravdy režírovaného, vybrat právě Hubičku, jež ve smetanovském operním kánonu představuje dílo nejméně vážné, rozsahem i obsazením nevelké, s dosti banální zápletkou a nejmenším dramatickým potenciálem. Povídková předloha Karolíny Světlé byla navíc zjednodušena, čímž ztratila řadu nosných prvků stran charakteristiky a psychologie postav, místních zvyklostí či třeba lidové víry. Zde lze vidět největší překvapení nové inscenace Lindy Keprtové: Nepřichází s novým vyhraněným názorem na smetanovské drama, jako to před lety v Brně udělal Ondřej Havelka v Prodané nevěstě. Naopak zdůrazňuje vše prosté až naivní a přichází s naivistickou poctou dosavadní smetanovské inscenační tradici, z níž přebírá prakticky vše s výjimkou vizuální stránky, kterou naopak přetváří výrazně, ne však radikálně. Zvláštní a nové konzistence se dočkalo ryze dívčí složení autorského týmu, do nějž se vedle autorek předlohy a libreta přidaly ještě výtvarnice scény, kostýmů, sbormistryně a – jak již řečeno – režisérka. Nejde tu o laciné genderové úvahy, celý výsledný tvar je velmi a ponejvíce v pozitivním slova smyslu „holčičí“.

Ve svých několika dosavadních inscenačních úspěších dokázala Keprtová vytvořit vlastní typickou tvůrčí poetiku. Jednotlivá operní díla se v jejím podání tolik neliší, přibližuje je totiž své jednotné tvůrčí metodě. Důležitou úlohu v ní hrají četné hravé i oprošťující efekty, které bychom častěji čekali u studentských představení, zcela vylučuje dekorativnost a v jinak statických ansámblech neusiluje o dramatickou akci za každou cenu, ale naopak zdůrazňuje statičnost obřadnými a vlastně ritualizovanými koordinovanými pohyby. Tento postup je sympatický právě svojí umanutostí, přestože nemusí být vhodný pro všechny operní látky. Zkušenost z její letošní pražské inscenace Borise Godunova je přinejmenším rozpačitá, naopak Hubička jejímu přístupu pasuje perfektně, a přestože může být zklamáním pro ty, kteří touží po vážnějším přístupu ke Smetanovým dramatům, nelze mu vzhledem k charakteru tohoto díla mnoho vytknout.

Scéna Evy Jiřikovské je minimalistická s prostou symbolikou, již vytváří několik průhledných stěn složených z vysloužilých oken různých typů. Z tohoto nápadu čiší pevný koncept, zatímco projekce větví na holé stěny stejného tvaru, jež měla evokovat les a hory na začátku druhého jednání, působí nouzově a měla být buďto vizuálně atraktivnější, nebo naopak stylově čistší a oproštěnější. Kostýmy Marie Blažkové jsou jednoduché, bez folklórních konotací, s jednotícím prvkem hrubé pletené vlny, z níž jsou i Lukášovy stále sundané šle. Mezi rekvizitami upoutají zavařovací sklenice různých velikostí, z nichž jednající postavy popíjejí pivo. Hravý celek dotváří ohňový pruh v přední části jeviště, složený ze hřbitovních svící (Lukáš je čerstvý vdovec) vložených do velkých zavařovacích sklenic. Zmíněné i další efekty vytvářejí bez větších vzájemných významových souvislostí jevištní svět Keprtové. Je otázkou, nakolik je tato poetika nosná a jak budou její práce vypadat třeba po dalších dvou dekádách. Jedno z možných doporučení je její naivní styl pročistit a radikalizovat, čímž sice ztratí kontakt s hlavním proudem v současné opeře a nahněvá některé tradicionalisty, najde však pevný režijní rukopis jako svoji značku. Kupříkladu toužebné snění Lukášovo na začátku druhého jednání přináší překvapující ozvláštňující prvek, kdy k němu ze tmy přijde vysněná (na pódiu však opravdová) Vendulka a dá mu hubičku. Takový symbolický polopatismus je na hranici kýče a buď by měl být z tohoto důvodu z inscenace vyškrtnut, nebo naopak zdůrazněn a povýšen na stylotvorný prvek. Pokud lze Keprtové inscenaci něco vytknout, je to právě kompromisní uvažování, jež její originální práci sráží do režijního mainstreamu.

Hudební ztvárnění zřejmě nelze hodnotit jinak než slovy chvály. Orchestr pod vedením Jakuba Kleckera měl patřičnou živost a chyběla jakákoliv zaváhání, naopak příjemně překvapila některá sóla, především v dřevěných dechových nástrojích. Škoda jen, že zdejší orchestr volí málo výrazovou hru a nesnaží se více vyniknout. Sbor byl tradičně vzorně připraven (Josef PančíkKlára Roztočilová), a to i ve značně omlazeném složení. Četné dramatické akce prováděl sbor s velkým nasazením.

Premiérové obsazení bylo zřejmě tím nejlepším, co je česká opera nyní schopna dát dohromady. Pavla Vykopalová (Vendulka) je v současnosti snad nejvěrohodnějším a pěvecky nejlépe disponovaným smetanovským milujícím děvčetem, vyhýbá se výrazným jevištním gestům a přichází s prostým, lyrickým a technicky vzorným přednesem. I Aleš Briscein je v české opeře po zásluze nejvyhledávanějším zamilovaným, jeho suverénní lyrický tenor se sice blíží operetní lehkosti, drží se od ní ale stále v patřičném odstupu. Tomeš Svatopluka Sema byl další výraznou ozdobou inscenace – Semův průrazný baryton vyniká dynamikou a skvělou srozumitelností. Jistotu, sytou barvu a pěveckou suverenitu přinesla Martinka Jitky Zerhauové. Mladý Jan Šťáva se jako starý otec Paloucký osvědčil především v komické rovině. Zřejmě bylo režijním záměrem, aby do své postavy namísto hloubky vtiskl více komiky. S výjimkou obou krajních poloh byl i pěvecky velmi dobrý. Roli Barče nelze počítat mezi vedlejší díky obsáhlé Skřivánčí písní ve druhém jednání. Martina Králíková se role ujala nesmírně poctivě a z této árie vytěžila maximum.

Za zmínku stojí také obsazení čtveřice romských dětí do němých rolí vesnické chasy. Ne snad proto, že se jedná o chvályhodný a sociálně citlivý čin, nýbrž proto, že Vojtěch Baláž, František Balog, Natálie BednarčíkováTerezie Danielová jsou vskutku pozoruhodnými talenty, po pohybové stránce jsou překvapivě spontánní, živé až živelné, bez známek dětské sošnosti či bezradnosti. Až člověku přišlo líto, že je neslyšel zpívat.

Hubička má zřejmě ambice vydržet na brněnském jevišti dlouhou dobu, protože byla připravena pro dvojí, v případě Barče až trojí alternace. Při úterní první repríze (8. 12.) tak na pódium nastoupí kompletně proměněné obsazení. Bude to tedy vlastně druhá premiéra. Inscenace Lindy Keprtové bude ještě hodně probírána a komentována, což je samo o sobě skvělé – pro Smetanovo operní dílo, jež stále čeká na plné docenění, je nejhorší ticho, kdy všichni vědí, co mají dělat, a nemají o čem přemýšlet.

Bedřich Smetana: Hubička, libreto Eliška Krásnohorská podle povídky Karolíny Světlé. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Linda Keprtová, scéna: Eva Jiřikovská, kostýmy: Marie Blažková, pohybová spolupráce: Ladislava Košíková, sbormistr: Klára Roztočilová, světla: Tomáš Morávek. Vendulka – Pavla Vykopalová, Lukáš – Aleš Briscein j. h., Paloucký – Jan Šťáva, Tomeš – Svatopluk Sem j. h., Martinka – Jitka Zerhauová, Barče – Martina Králíková, Matouš – David Nykl, Strážník – Martin Pavlíček. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 4. prosince 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek / ND Brno

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Včerejší premiéra Hubičky v Janáčkově divadle především připomněla, jak působivá je Smetanova hudba, jak dokáže být radostná a dojemná najednou. Jako by opravdu mluvila k nejzákladnějším citům a jen tak mimochodem definovala slovy nedefinovatelnou „českost“. Provedení stálo na hudebním nastudování a na pěvcích, a tak to má koneckonců v opeře být.  více

Druhou operní premiérou Národního divadla Brno v této sezóně je Hubička Bedřicha Smetany. Scénickému řešení dominuje množství oken – spor Vendulky a Lukáše sleduje pozorně celá vesnice.  více

„Můžu se zeptat, jakou používáš voňavku?“ zeptal se mě malý romský kluk. „Fahrenheita,“ odpovídám pobaveně. Uznale kývl hlavou a zase zmizel v klubku různě velkých dětí, na které pokřikovala režisérka Linda Keprtová, aby byly laskavě zticha. Má pravdu, nejsou v Muzeu romské kultury kvůli tlachání, ani toaletním vodám, nacvičují operu Brundibár. Jednoduchou hříčku se zpěvy celosvětově proslavilo uvádění v terezínském ghettu.  více





Naloučany jsou malá obec na řece Oslavě v kraji Vysočina a mají svého fotografa. Portréty zdejších obyvatel se díky němu dostaly do Knihovny amerického kongresu a staly se tak součástí největší sbírky tohoto média od jeho počátků. Necelé dvě stovky místních jsou na to náležitě hrdí. Proto společnými silami uspořádali svému fotografovi akci, na kterou jen tak nezapomenou nejen oni, sám pan fotograf, ale i všichni ostatní návštěvníci, kteří se rozhodli zvlněnou zasněženou krajinou dojet až před místní kulturní dům.  více

Ve zrekonstruovaném sále největší české Sokolovny na Kounicově ulici v Brně se setkali folklorní nadšenci z celé Moravy. Tradiční už sedmdesátý první ples zde v sobotu 21. ledna uspořádal Slovácký krúžek Brno. Propojily se tak dva spolky s hlubokou prvorepublikovou tradicí. Dohromady jim to ladilo, jako by po celou tu dobu až dodnes patřily k sobě.  více

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více

Noam Vazana, vystupující pod přezdívkou Nani, je izraelská zpěvačka, která se věnuje písním v židovském jazyce ladino. Na album Andalusian Brew z roku 2017 shromáždila lidové písně, z nichž některé slýchala jako malá od své babičky. V roce 2021 natočila své první autorské album s písněmi v ladinu, nazvané Ke Haber. Na podzim 2022 vystoupila v Brně v klubu Music Lab v duu s brněnským perkusistou Jakubem Škrhou. Před koncertem vznikl následující rozhovor.  více

Drama, filozofii nebo zajímavě nastíněnou psychologii děl nabízel poslední velký koncert Filharmonie Brno v Janáčkově divadle. Posluchačsky přívětivý program s příhodným názvem Dávné nordické příběhy nastudoval a s orchestrem provedl dánský dirigent Michael Schønwandt (*1953), nynější šéfdirigent Orchestru Národní opery Montpellier. Jeho obliba propagování soudobých skladatelů se projevila v samotné dramaturgii. Kromě známých děl od Edvarda Griega nebo Jeana Sibelia měli posluchači možnost se seznámit i s dánským autorem Hansem Abrahamsenem (*1952). Publiku se v jeho díle představila také americká sopranistka Nicole Chevaliervíce

Na předvánočním koncertu kapely Musica Folklorica v klubu Stará pekárna nečekaně oznámil svůj odchod do důchodu vydavatel a zakladatel vydavatelství Indies Milan Páleš. Stalo se tak symbolicky při křtu posledního loňského folklorního počinu, který nese název Rok na Slovácku. Jaké jsou jeho plány v důchodovém režimu? A nezmizí folklor z edičního plánu tohoto prestižního vydavatelství?  více

Dvacet let spolupráce ve skupině Květy slavili nedávno Martin Kyšperský a Aleš Pilgr. Zatímco spoluhráči a nástroje kolem nich se během dvou dekád měnili, oni dva zůstávají konstantou jedné z nejzásadnějších kapel brněnské scény tohoto století. Jde ovšem o konstantu – řekněme – dynamickou –, protože oba protagonisté střídají různé nástroje a přístupy. Martin si od kytary odskakuje k dalším nástrojům a Aleš se z bubeníka stal kontrabasistou a od roku 2023 bude znovu bubeníkem. Tento kontext je pak důležitý i pro pochopení nového alba Duo, které natočili Kyšperský s Pilgrem jako – ano, duo.  více

Rumunská skupina Fanfare Ciocărlia, přezdívaná „nejrychlejší dechovka světa“, pochází z malé vesnice Zece Prajini, ležící na severovýchodním okraji Rumunska, u hranic s Moldavskem. Vznikla před čtvrtstoletím, v roce 1997. Skupina romských hudebníků s tubami, tenorovými rohy, trubkami a saxofony se tehdy rozhodla šířit balkánskou dechovou hudbu po světě. V rámci svého zdánlivě nekonečného turné přijela v létě 2022 také do Brna, kde vystoupila na festivalu Maraton Hudby. Koncert, který byl ozdobou festivalové Balkánské scény, si připomeneme v rozhovoru se saxofonistou Oprică Ivanceou. Z rumunštiny tlumočil a odpovědi spontánně doplňoval Henry Ernst, původně německý zvukař, který kapelu pro svět objevil a dodnes je jejím manažerem a také vydavatelem.  více

Saucējas je ženský vokální soubor z Lotyšska, který se věnuje lidovým písním z této pobaltské země. V repertoáru má mimo jiné písně pastýřské, pracovní, písně na oslavu dobré úrody, případně písně k jednotlivým ročním obdobím. V létě 2022 skupina vystoupila živě na festivalu Maraton Hudby v Brně a tam jsme s nimi také natočili rozhovor, který vám nyní nabízíme jako ohlédnutí za koncertním létem v Brně. Na naše otázky odpovídají členky souboru Vineta Romāne a Elīna Ellene.  více

O tom že fake news nejsou záležitostí pouze našeho století se mohli přesvědčit návštěvníci závěrečného koncertu letošního 19. ročníku cyklu Barbara Maria Willi uvádí... – v sále Konventu Milosrdných bratří 14. prosince s programem Renesanční fake news pro potěchu dneška aneb Lenguas Malas (zlé jazyky) vystoupil španělský vokální soubor Cantoría sestávající ze sopranistky Inés Alonso, altisty Oriola Guimery, tenoristy a uměleckého vedoucího souboru Jorgeho Losana a basisty Oriola Quintana. Vokální kvarteto je součástí prestižního mezinárodního projektu EEEMERGING+.  více

Třetí adventní pondělí 12. prosince vystřídal hudební klub Stará pekárna rock za folklor, když hostil kapelu Musica Folklorica, která zde pokřtila své další album s názvem Rok na Slovácku. Booklet představuje litografie Františka Pavlici, které jsou přiřazeny každému měsíci v roce a tvoří kalendář. Ten pak tematicky doplňují jednotlivé sady písní.  více

Masarykova univerzita v čele s rektorem Martinem Barešem každý rok pořádá adventní koncert, který se po tříleté odmlce uskutečnil ve středu 7. prosince v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Kromě domácího Pěveckého sboru Masarykovy univerzity se také představil VOX IUVENALIS, působící pod Vysokým učením technickým v Brně, a smíšený sbor Kantiléna. Všechna jmenovaná tělesa vystoupila pod vedením sbormistra Jana Ocetkavíce

Prvního prosince brněnský klub Fléda nabídl koncert ukrajinského kvartetu DakhaBrakha inspirovaného lidovou hudbou. „Dávat“ a „brát“ je překlad názvu kapely (v originále ДаxаБраxа), vyňatého ze staré ukrajinštiny. Co člověku může dát setkání s válkou poznamenaným národem? Zejména poznání, co vše bere válka. Avšak nejen proto byl tento koncert jednou z neopakovatelných příležitostí zažít hudbu plnou silných emocí na jevišti i v hledišti.  více

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více