Včerejší premiéra Hubičky v Janáčkově divadle především připomněla, jak působivá je Smetanova hudba, jak dokáže být radostná a dojemná najednou. Jako by opravdu mluvila k nejzákladnějším citům a jen tak mimochodem definovala slovy nedefinovatelnou „českost“. Provedení stálo na hudebním nastudování a na pěvcích, a tak to má koneckonců v opeře být.
Brněnská opera zařadila do dramaturgického plánu této sezóny hned tři české tituly – po Její pastorkyni a před scénickým uvedením oratoria Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů přišel na řadu i Bedřich Smetana a jeho druhá nejpopulárnější opera. Domácí vesnická témata zabírala na publikum už během autorova života a dá se říci, že s mírou obliby jeho děl se od té doby nic velkého nestalo. Prodaná nevěsta pořád vede na všech frontách a úspěšně se hraje po celém světě, na slavnostní Libuši se pokud možno příliš nesahá, Čertova stěna je obecně stále spíš nepochopená. Hubičkou se Smetana vrátil k ryze vesnickému námětu, narozdíl od Prodané nevěsty měl ale tentokrát vedle sebe libretistku Elišku Krásnohorskou. Ta kromě dramaturgické obratnosti vnesla do textu i zřetelný psychologický proud a přinejmenším jeden ze svých oblíbených motivů: osamělou ženu, která se míjí s vysněným partnerem. Pod vnější malebností se rozebírají témata velmi vážná, v hlavních postavách se střetává několik myšlenkových světů.
Lukáš se oženil podle přání svých rodičů a nechal být Vendulku. Manželka mu ale zemřela brzy po narození jejich dítěte a Lukáš si po uplynutí povinné doby smutku přichází namluvit svoji pravou lásku. Ta mu odmítá dát hubičku před svatbou, aby se netrápila duše Lukášovy zemřelé ženy, oba se zdánlivě nenapravitelně pohádají. Vendulčin otec Paloucký je mrzoutský vesnický vzdělanec, který už by měl rád všechny světské starosti z krku, Lukášův švagr Tomeš přichází namlouvat Vendulku jako mluvčí, ale především dobrý přítel svého švagra. Konflikt tvrdohlavé pověrčivosti (hubičku nedám, mrtvá by trpěla), stejně tvrdohlavé konvence (proč bys ji nedala, vždyť je to normální), nábožensky přímočaré a nevybíravé upřímnosti (neměli byste se brát, ale vezměte se rychle, ať už mám pokoj na přemítání o věčnosti), řeší Tomšův selský rozum (je to on, kdo jde za Lukášem, ale i za Palouckým, všechny svede dohromady a přiměje ke smíru).
Režisérka Linda Keprtová vyšla v jevištním ztvárnění z představy vesnice, kde si lidé vidí až do talíře a nic se neodehraje v utajení – všichni vědí o všem. Upovídaný lid, který se plete do všeho a ke všemu má komentáře, je v opeře přítomen od samého počátku a stále se vrací. Všeobecný dohled akcentovala scéna (Eva Jiřikovská) tvořená několika vysokými panely poskládanými ze starých oken. V prvním obrazu druhého dějství je nahradily panely se stínovým náznakem lesa, výtvarné řešení scény bylo velmi zdařilé. Kontrastním světlým prvkem bylo množství zavařovacích sklenic se svíčkami v přední části jeviště – snad jako zviditelnění stále přítomných dohlížejících duší. Kostýmy Marie Blažkové byly neutrální, výstižně evokovaly vesnici v minulosti, ale nezdůrazňovaly okatě konkrétní dobu. Inscenace hledala v Hubičce její univerzální, nadčasové sdělení.
Lindě Keprtové výborně vycházely především komorní scény a dialogy, interakce mezi jednotlivými postavami měly život a jiskru – třeba hádka Vendulky s Lukášem byla skvělá. Sbor se proti tomu pohyboval velmi stylizovaně, měl opravdu úlohu mechanicky všudypřítomného dohledu, v některých fázích děje seděl po stranách jako početná porota při pomyslném soudním jednání. Režie ale občas vnucovala postavám poněkud jiné charaktery, než by měly mít. Otec Paloucký se chce zbavit všech světských marností, pospíchá kvůli tomu i s dojednáním podmínek svatby své dcery, ale cigáro a nějaký alkohol má vždy po ruce – dělá to z něj pokrytce. U starého písmáka by člověk čekal, že bude utíkat spíš ke knížkám než k tabáku a alkoholu. Lehká provozní opilost naopak seděla pomocnici pašeráků Martince. Tomeš ať je klidně rázný, ale snad by nemusel s Lukášem přímo mlátit o zem nebo ho i fackovat. Jsou to vlastně drobnosti, ale podsouvají výrazným a v samotném díle dobře vykresleným postavám cosi cizího. Jevištní akce provázely i předehry k oběma dějstvím, nijak si ale nevšímaly hudebních témat, která se později vážou ke konkrétním událostem. Režie pravděpodobně pracovala víc s libretem než s hudbou. Roztomilým prvkem bylo oživení vesnického lidu dětmi z projektu Brundibár z ghetta.
Na prvním místě každé pořádné opery ale pořád stojí hudba a bylo tomu tak i při prvním uvedení nové inscenace Hubičky v Brně. Jakub Klecker nastudoval Hubičku s vřelou lyrikou, které v prvním jednání ustupovaly i dramatické akcenty. Předehra ke druhému dějství už zněla mnohem rázněji, s větší dávkou romantické dramatičnosti a citovosti. Ty se potom vracely velmi silně třeba při Vendulčině strachu v nočním lese („Ó, jak to šumí, jak to sténá, jak pod hučícím mořem“), nebo během krátkého, ale fantastického ztvárnění východu slunce. Orchestr působil dojmem, jako by se dával dohromady teprve během předehry a postupně se rozehříval na provozní teplotu. Dostal se do ní ale vcelku rychle, držel se v ní a vytvořil představení poctivý základ.
Pavla Vykopalová patří dlouhodobě k oporám brněnských inscenací a Vendulka jejímu lyrickému projevu svědčí. Zazpívala ji vážně, ale bez nějaké tragiky a patosu, inteligentně se vyrovnala s dramatickými momenty. Výsledkem byla zcela uvěřitelná postava, komický aspekt Vendulčiny tvrdohlavosti si našel cestu ven sám a bez zdůrazňování. Aleš Briscein jako Lukáš byl její jevištní partner se vším všudy, jeho výkony v českých operách jsou vůbec obdivuhodné. Vyrovnaný, pěkně zaoblený hlas, pěkná výslovnost, ústřední dvojice zkrátka našla své interprety. Lukášova švagra Tomše zpíval Svatopluk Sem a byl o poznání dramatičtější a ráznější, než je zažitá představa o českém lyrickém barytonu – ta se ostatně táhne od prvního představitele této role Josefa Lva. Bylo ale nesmírně osvěžující vidět a slyšet Tomše jaksi živějšího, než bývalo zvykem. Jeho role prostředníka mezi zarputilými stranami sporu o hubičku vystoupila víc do popředí a nebyla jen šedou eminencí v pozadí. Jan Šťáva má poněkud škrobený pěvecký i herecký projev, jeho „komika bez úsměvu“ se ale k otci Palouckému hodila skvěle. Zvlášť jeho brblání nad trampotami se znesvářenými milenci a noci strávené s ukřičeným děckem bylo okouzlující. Martina Králíková jako Barče svoji příležitost při slavné „Skřivánčí písni“ nepromarnila. Jitka Zerhauová o sobě umí dát na jevišti vědět i v té nejmenší roli a nezklamala ani tentokrát. Martinka ovšem vyloženě malá role není, je to sice vedlejší, ale pěkně vykreslený charakter. Sbor zpíval tradičně dobře, tento zvyk se z brněnské opery dlouhodobě neztrácí.
Mytické postavě zvané běžný posluchač se včera dostalo připomenutí, proč by se Smetanovy opery měly hrát: jsou prostě krásné a jsou tu doma. Smetanovská duše dostala slušnou dávku potravy a zároveň se v ní probudila skrytá touha po smetanovském cyklu. Jen tak pro zajímavost: kdy jste viděli v Brně naposledy Dalibora nebo Dvě vdovy?
Bedřich Smetana: Hubička, libreto Eliška Krásnohorská podle povídky Karolíny Světlé. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Linda Keprtová, scéna: Eva Jiřikovská, kostýmy: Marie Blažková, pohybová spolupráce: Ladislava Košíková, sbormistr: Klára Roztočilová, světla: Tomáš Morávek. Vendulka – Pavla Vykopalová, Lukáš – Aleš Briscein j. h., Paloucký – Jan Šťáva, Tomeš – Svatopluk Sem j. h., Martinka – Jitka Zerhauová, Barče – Martina Králíková, Matouš – David Nykl, Strážník – Martin Pavlíček. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 4. prosince 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..