Pískání po větru. Dětské hlásky a syrový zvuk kytar

26. říjen 2015, 0:15
Pískání po větru. Dětské hlásky a syrový zvuk kytar

Velký herecký prostor pro bezmála dvacet dětí, výborné výkony dospělých sólistů i orchestru. Městské divadlo Brno uvedlo v sobotu premiéru inscenace muzikálu Pískání po větru.

Muzikál Andrewa Lloyda Webbera Pískání po větru vypráví dojemný příběh tří chudých dětí z malé farmy v Louisianě, které nedávno přišly o matku a nyní je vychovává spíše kázání při nedělních bohoslužbách, než jejich zničený otec. Zapadlé městečko na americkém jihu, kde děti vyrůstají, nezná nic než nedělní návštěvy kostela a sousedské klepy. Tento poklidný život naruší zpráva o uprchlém vrahovi, který se skrývá v okolí. Předvánoční čas tedy pro dospělé začíná být nepříjemným a strach nahánějícím obdobím, během nějž nicnetušící děti ve vlastní stodole najdou zuboženého muže. Je to Ježíš Kristus, nebo obyčejný člověk? Tajemství tří sourozenců se rychle rozkřikne mezi všechny děti ve městě a spletitý příběh začníná. Dětsky čistý pohled na svět se zde nemilosdrně střetne s tím, jaký je svět ve skutečnosti.

Inscenace v režii Petra Gazdíka, který také ztvárnil jednu z hlavních rolí, je postupně gradující podívanou. Kontrastně se v ní potkávají dětské hlásky, rozsáhlé sborové pasáže a sólové party hlavních představitelů. Orchestr pod vedením Dana Kalouska velmi dobře souzněl se zpěváky a místy skvěle vévodil celému prostoru v takřka rockových pasážích druhé poloviny představení. Weberrova hudba má, stejně jako u jeho jiných muzikálů, rozmanitost symfonického díla s bezpočtem rockových prvků. Hudba vychází z lyrického, snad trošku nudného rozjezdu a dostává se až k ohromným sborovým zpěvům, náročným sólovým partům a především dynamickým orchestrálním pasážím, kterým nechybí řízný zvuk kytary.

Zpěváci a herci si stejně jako orchestr vedli více než dobře. Malé děti na scéně, a že jich nebylo málo, jsou vždy příjemným oživením. Zde je třeba zmínit nejstarší a nejmladší z hlavních dětských herců. Elišku Skálovou jako Vlaštovku, která svým zvonivým sopránem a citlivým podáním jakoby zůstávala jednou nohou v dětství a druhou v období zmateného dospívání. Skvěle vykreslila charakter hlavní opatrovnice nalezeného muže, zodpovědné nejstarší sestry, ale především dívky, které už je v dětském světě poněkud těsno. Ubožáček, tedy nejmladší z dětí, v podání Josefa Gazdíka byl naprosto uvolněný, rošťácky zábavný kluk, který se už v útlém věku nebál říct vlastní názor.

Mezi množstvím rolí je třeba zmínit Petra Gazdíka coby tajemného muže ze stodoly. Gazdík skvěle uplatnil svůj hlasový rozsah, jeho první sólo vystřídalo snad všechny hlasové polohy a emoce. Citová exponovanost nechyběla v jediném jeho tónu. Z ženských rolí vynikala Viktória Matušovová, která měla šanci na scéně opět naplno ukázat svůj temperament a zvučný hlas, vždy nasazovaný s jistotou a naprostou přesností. Sólové party protínal nevinně znějící dětský sbor plný elánu a síly. Což ve střídajícím se tempu s burácejícím sborem dospělých a v kombinaci s dynamickou hudbou tvořilo pestrý souzvuk.

Scéna Emila Konečného byla na poměry Městského divadla Brno až překvapivě jednoduchá a budila dojem ospalého jihu. Postranní lemování jeviště dřevěnými paletami zůstávalo bez změny. Měnil se pouze střed scény, podle toho jak šel děj postupně kostelíkem, chudou farmářskou kuchyní, barem a venkovskou stodolou, která ukrývala tajemného muže. Stávala se také jakýmsi přístavem naděje pro děti, které doufaly, že jim domnělý Ježíš navrátí jejich zesnulou matku. Kostýmy (Andrea Kučerová) dětí byly laděny do neutrálních hnědých a šedých odstínů, ostatní byli oblečeni civilněji. Místní floutek Amos (Dušan Vitázek) mezi ostatními vynikal v bílém tričku, džínách a černé kožené bundě, lehce vyzývavá Candy (Viktória Matušovová ) v kovbojských botách a upnutých džínách.

Představení by se dalo rozdělit na dvě lehce nesourodé části. První byla jak po stránce hudební, tak dějové jakýmsi pomalým rozjezdem a přípravou na část druhou – dynamickou a hýřící emocemi. O ty se bezesporu zasloužila samotná přítomnost dětí, ale především zdařilé nastudování a následné provedení inscenace. Herci fungovali spolu s orchestrem kompaktně a skvěle na sebe reagovali, výsledek byl velmi dobrý.

Andrew Lloyd Webber, Jim Steinman, Patricia Knop, Gale Edwards: Pískání po větru. Režie – Petr Gazdík, kostýmy – Andrea Kučerová, scéna – Emil Konečný, hudební aranžmá – Martin Wiesner, hudební nastudování – Dan Kalousek. Vlaštovka – Eliška Skálová, Rošťanda – Alena Juráčková, Chudáček – Josef Gazdík, Boone – Tomáš Sagher, Amos – Dušan Vitázek, Candy – Viktória Matušovová. 24. října 2015, Městské divadlo Brno, Hudební scéna, premiéra.

Ilustrační foto archiv Městského divadla Brno

Komentáře

Reagovat
  • Ondra

    4. listopad 2015, 8:32
    Taky jsem si toho všiml - někteří kritici si asi neumí dát 2 a 2 dohromady.
  • Idan

    26. říjen 2015, 10:16
    Eliška Skálová? Na fotce vidím Kateřinu Fialovou...

Dále si přečtěte

Neutuchající obliba pirátské tématiky i slavné knihy Roberta Louise Stevensona se protnuly v novém divadelním zpracování Ostrova pokladů. Není to však jen smyšlené dobrodružství, ale i skutečný příběh autora, který na jevišti ožívá.  více

Inscenace Městského divadla Brno se snaží být mimořádným zážitkem celým svým vizuálně-hudebním pojetím. Velkolepé pohádkové obrazy kontrastují s civilními polohami začátku a konce příběhu s aktuálními narážkami na Justina Biebera, sociální sítě, ale také na rodinnou nesoudržnost a absenci normální pospolitosti.  více

Do divadla jsem šel se sekyrou jen jednou v životě. Nepoužil jsem ji a neměl jsem to ani v úmyslu, jen mi ji přinesl spolužák, kterému zrovna tato příležitost připadala vhodná. Sekera zůstala odložená v šatně, ale kdyby se mi tehdy po představení Matky kuráže někdo pokoušel tvrdit, že jednou budu mít rád Brechta, asi bych si pro ni došel a přetáhl ho s ní.  více





Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více