Pískání po větru. Dětské hlásky a syrový zvuk kytar

26. říjen 2015, 0:15
Pískání po větru. Dětské hlásky a syrový zvuk kytar

Velký herecký prostor pro bezmála dvacet dětí, výborné výkony dospělých sólistů i orchestru. Městské divadlo Brno uvedlo v sobotu premiéru inscenace muzikálu Pískání po větru.

Muzikál Andrewa Lloyda Webbera Pískání po větru vypráví dojemný příběh tří chudých dětí z malé farmy v Louisianě, které nedávno přišly o matku a nyní je vychovává spíše kázání při nedělních bohoslužbách, než jejich zničený otec. Zapadlé městečko na americkém jihu, kde děti vyrůstají, nezná nic než nedělní návštěvy kostela a sousedské klepy. Tento poklidný život naruší zpráva o uprchlém vrahovi, který se skrývá v okolí. Předvánoční čas tedy pro dospělé začíná být nepříjemným a strach nahánějícím obdobím, během nějž nicnetušící děti ve vlastní stodole najdou zuboženého muže. Je to Ježíš Kristus, nebo obyčejný člověk? Tajemství tří sourozenců se rychle rozkřikne mezi všechny děti ve městě a spletitý příběh začníná. Dětsky čistý pohled na svět se zde nemilosdrně střetne s tím, jaký je svět ve skutečnosti.

Inscenace v režii Petra Gazdíka, který také ztvárnil jednu z hlavních rolí, je postupně gradující podívanou. Kontrastně se v ní potkávají dětské hlásky, rozsáhlé sborové pasáže a sólové party hlavních představitelů. Orchestr pod vedením Dana Kalouska velmi dobře souzněl se zpěváky a místy skvěle vévodil celému prostoru v takřka rockových pasážích druhé poloviny představení. Weberrova hudba má, stejně jako u jeho jiných muzikálů, rozmanitost symfonického díla s bezpočtem rockových prvků. Hudba vychází z lyrického, snad trošku nudného rozjezdu a dostává se až k ohromným sborovým zpěvům, náročným sólovým partům a především dynamickým orchestrálním pasážím, kterým nechybí řízný zvuk kytary.

Zpěváci a herci si stejně jako orchestr vedli více než dobře. Malé děti na scéně, a že jich nebylo málo, jsou vždy příjemným oživením. Zde je třeba zmínit nejstarší a nejmladší z hlavních dětských herců. Elišku Skálovou jako Vlaštovku, která svým zvonivým sopránem a citlivým podáním jakoby zůstávala jednou nohou v dětství a druhou v období zmateného dospívání. Skvěle vykreslila charakter hlavní opatrovnice nalezeného muže, zodpovědné nejstarší sestry, ale především dívky, které už je v dětském světě poněkud těsno. Ubožáček, tedy nejmladší z dětí, v podání Josefa Gazdíka byl naprosto uvolněný, rošťácky zábavný kluk, který se už v útlém věku nebál říct vlastní názor.

Mezi množstvím rolí je třeba zmínit Petra Gazdíka coby tajemného muže ze stodoly. Gazdík skvěle uplatnil svůj hlasový rozsah, jeho první sólo vystřídalo snad všechny hlasové polohy a emoce. Citová exponovanost nechyběla v jediném jeho tónu. Z ženských rolí vynikala Viktória Matušovová, která měla šanci na scéně opět naplno ukázat svůj temperament a zvučný hlas, vždy nasazovaný s jistotou a naprostou přesností. Sólové party protínal nevinně znějící dětský sbor plný elánu a síly. Což ve střídajícím se tempu s burácejícím sborem dospělých a v kombinaci s dynamickou hudbou tvořilo pestrý souzvuk.

Scéna Emila Konečného byla na poměry Městského divadla Brno až překvapivě jednoduchá a budila dojem ospalého jihu. Postranní lemování jeviště dřevěnými paletami zůstávalo bez změny. Měnil se pouze střed scény, podle toho jak šel děj postupně kostelíkem, chudou farmářskou kuchyní, barem a venkovskou stodolou, která ukrývala tajemného muže. Stávala se také jakýmsi přístavem naděje pro děti, které doufaly, že jim domnělý Ježíš navrátí jejich zesnulou matku. Kostýmy (Andrea Kučerová) dětí byly laděny do neutrálních hnědých a šedých odstínů, ostatní byli oblečeni civilněji. Místní floutek Amos (Dušan Vitázek) mezi ostatními vynikal v bílém tričku, džínách a černé kožené bundě, lehce vyzývavá Candy (Viktória Matušovová ) v kovbojských botách a upnutých džínách.

Představení by se dalo rozdělit na dvě lehce nesourodé části. První byla jak po stránce hudební, tak dějové jakýmsi pomalým rozjezdem a přípravou na část druhou – dynamickou a hýřící emocemi. O ty se bezesporu zasloužila samotná přítomnost dětí, ale především zdařilé nastudování a následné provedení inscenace. Herci fungovali spolu s orchestrem kompaktně a skvěle na sebe reagovali, výsledek byl velmi dobrý.

Andrew Lloyd Webber, Jim Steinman, Patricia Knop, Gale Edwards: Pískání po větru. Režie – Petr Gazdík, kostýmy – Andrea Kučerová, scéna – Emil Konečný, hudební aranžmá – Martin Wiesner, hudební nastudování – Dan Kalousek. Vlaštovka – Eliška Skálová, Rošťanda – Alena Juráčková, Chudáček – Josef Gazdík, Boone – Tomáš Sagher, Amos – Dušan Vitázek, Candy – Viktória Matušovová. 24. října 2015, Městské divadlo Brno, Hudební scéna, premiéra.

Ilustrační foto archiv Městského divadla Brno

Komentáře

Reagovat
  • Ondra

    4. listopad 2015, 8:32
    Taky jsem si toho všiml - někteří kritici si asi neumí dát 2 a 2 dohromady.
  • Idan

    26. říjen 2015, 10:16
    Eliška Skálová? Na fotce vidím Kateřinu Fialovou...

Dále si přečtěte

Neutuchající obliba pirátské tématiky i slavné knihy Roberta Louise Stevensona se protnuly v novém divadelním zpracování Ostrova pokladů. Není to však jen smyšlené dobrodružství, ale i skutečný příběh autora, který na jevišti ožívá.  více

Inscenace Městského divadla Brno se snaží být mimořádným zážitkem celým svým vizuálně-hudebním pojetím. Velkolepé pohádkové obrazy kontrastují s civilními polohami začátku a konce příběhu s aktuálními narážkami na Justina Biebera, sociální sítě, ale také na rodinnou nesoudržnost a absenci normální pospolitosti.  více

Do divadla jsem šel se sekyrou jen jednou v životě. Nepoužil jsem ji a neměl jsem to ani v úmyslu, jen mi ji přinesl spolužák, kterému zrovna tato příležitost připadala vhodná. Sekera zůstala odložená v šatně, ale kdyby se mi tehdy po představení Matky kuráže někdo pokoušel tvrdit, že jednou budu mít rád Brechta, asi bych si pro ni došel a přetáhl ho s ní.  více





Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Venkovní scéna Národního divadla hostila v úterý slovenský umělecký soubor Lúčnica. Pro milovníky folkloru to bylo už ve druhém pandemickém létě bezmála zjevení. Bylo odzbrojující po dvou letech bez festivalu ve Strážnici a bez většiny dalších pravidelných folklorních akcí, sedět s dalšími asi sedmi sty diváky v hledišti a pozorovat více než dvacet tanečníků a muzikantů v plné kráse. Navíc v opravdu reprezentativních a příjemných kulisách Biskupského dvora.  více

Po dlouhé těžké nemoci zemřela včera ve věku 78 let straňanská zpěvačka lidových písní, obdivovaná interpretka balad a milostných písní, dlouholetá sólistka Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů Vlasta Grycová. Odešla skutečná zpěvácká legenda, navíc moc hodný, příjemný a obětavý člověk, který přibývající léta a s nimi přicházející neduhy nesl s pochopením a nadhledem. I když už veřejně vystupovala jen výjimečně, její krásný barevný alt vždy dokázal pohladit i rozplakat.  více

Jak je náročné prosadit se jako skladatel v dnešní v době? A je k tomu zapotřebí i něco víc, než jen hudební znalost a talent? Bavili jsme se s uznávaným skladatelem mnoha žánrů, klavíristou a svým způsobem komikem. Takový je totiž Zdeněk Král, rodák z Nového Boru, dramaturg festivalu Maraton hudby Brno. Celkem na něm vystoupil už třikrát, letos nově si ke svému vystoupení přidal i celou dramaturgii jedné scény s názvem Humor v hudbě. Jak sám říká, „chci ukázat, že i v oblasti tzv. vážné hudby může být prostor pro humor a komiku, dosáhnout toho lze několika způsoby.“  více

Novodobé premiéry zapomenutých či méně známých hudebních děl se většinou těší velké pozornosti posluchačů, publicistů i muzikologů. Nezřídka se stává, že badatelé či umělečtí vedoucí ansámblů objeví ztracený klenot, který plným právem patří i na současná jeviště. Někdy však – a to je případ komické opery Gusman skladatele Antonína Rejchy – k dobovému provedení ani nedošlo. A tak na Olomouckých barokních slavnostech ve čtvrtek 15. července na nádvoří Tereziánské zbrojnice v provedení Volantes Orchestra pod taktovkou Jakuba Kydlíčka zazněla poctivá a tradiční světová premiéra. Dochovaná podoba Rejchovy opery neumožňovala její kompletní scénické provedení a bylo tedy nutno sáhnout k rozsáhlým rekonstrukcím, kterých se ujaly muzikoložka Jana Franková a umělecká vedoucí orchestru Veronika Manová. Vzhledem k absenci původního libreta tak olomoucká premiéra vycházela z úpravy libreta Eugèna Scribe a Jeana-Henryho Dupin. Oba jmenovaní původní jednoaktový text přepracovali do podoby dvouaktové vaudevillové komedie, která měla premiéru 22. října 1816 v pařížském divadle Théâtre du Vaudeville. Scházející árie byly doplněny a přetextovány z Rejchových dobových komických oper Cagliostro ou les Illuminés (1810) a Bégri ou le chanteur à Constantinople (ca 1816). V titulní roli vystoupil Roman Hoza, jeho společníka Pedrilla ztvárnil Tadeáš Hoza, Bertranda – chamtivého zlatníka a strýce Guzmána – pak Václav Barth a Lucii, Guzmánovu milou a Bertrandovu neteř, Dagmar Šašková. Postavy hospodského Cuistadora se ujal Michal Marhold a ženicha Lucie Cobarda Michael Robotka. Tetu Ragondu zpívala Kamila Zbořilová a tetu Clorindu Barbora Garzinová. Operu režíroval Tomáš Studený a kostýmy a scénu navrhla Sylva Marková.  více

Třicet jedna let. Přesně tak dlouho je to od založení brněnského vydavatelství Indies, které za dobu svého působení vydalo přes stovky alb domácí tvorby. O promo jednoho ze současných pokračovatelů, labelu Indies Scope, se stará PR manažer Přemysl Štěpánek. Kromě současného stavu labelu jsme debatovali i o způsobu propagace českých umělců, jeho dramaturgickém plánu na festivalu Maraton hudby Brno nebo zastupování maďarského festivalu Sziget v Čechách a na Slovensku.  více

Když se řekne pojem „world music“, většina lidí si pravděpodobně vzpomene na indickou hudbu z Bollywoodu nebo africké rytmy. Do žánru ale spadá i hudba z Evropy. Povídal jsem si o ní s Milanem Tesařem, vedoucím hudební redakce Rádia Proglas a nově i sekretářem hudebního žebříčku World Music Charts Europe. Zajímavé interprety z Evropy zve nově na world music scénu na hudební festival Maraton hudby Brno. Kromě toho jsme se bavili o Proglasu, jeho práci odborného garanta v Cenách Anděl a kvalitě české hudby i zkušenostech s dramaturgií.  více

Duduk je arménský dvouplátkový nástroj, příbuzný hoboje, zapsaný na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Vyrábí se nejčastěji z meruňkového dřeva a mezi dřevěnými dechovými nástroji patří k nejdynamičtějším. Mladý virtuóz na tento nástroj Arsen Petrosyan na své aktuální album Hokin Janapar zařadil jedenáct písní a dalších melodií z různých částí Arménie. Arsen Petrosyan vystoupí se svým Quartetem v pondělí 26. července na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Jeho noční koncert se bude konat od 23.00 v náměšťské Staré tkalcovně.  více

Závěrečné koncerty festivalů bývají zpravidla jejich dramaturgickým i interpretačním vyvrcholením – okamžikem, v němž se prolnou nejlepší aspekty z celého festivalového běhu a udělají tečku za aktuálním ročníkem. V knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou proběhl ve čtvrtek 24. června závěrečný koncert festivalu Concentus Moraviae, který představil sopranistku Raquel Andueza s ansámblem Private Musicke v sestavě Pierre Pitzl (barokní kytara), Hugh Sandilands (barokní kytara), Jesús Fernández Baena (theorba), Richard Myron (violon) a David Mayoral (perkuse) ve skladbách renesančních a barokních autorů. Nemělo však jít o tradiční nastudování hudebních klasiků – webový program sliboval dokonce ukulele, banjo či elektrické kytary, a ačkoliv program tištěný nic takového explicitně neavizoval, programový text v něm od Ondřeje Maňoura s ukulele či elektrickou kytaru evidentně počítal. Posléze však začalo být zřejmé, že posluchače čekají oproti původním plánům jisté změny; ukulele, banjo ani elektrická kytara v hudbě renesančních a barokních skladatelů prostor nedostaly. Dalším drobným rozdílem pak bylo, že online program zmiňoval skladby Johna Dowlanda, ten tištěný však již ne. (A žádné ani nezazněly.) Lze tedy předpokládat, že původní podoba koncertu měla být – minimálně z hlediska nástrojového obsazení a přinejmenším některých skladeb – alespoň částečně jiná. Za normální situace by mohlo být důvodů pro podobné změny doslova přehršel, ale myslím, že tentokrát nad viníkem není třeba nikterak dlouze přemýšlet.  více

Hudební festival Concentus Moraviae se mezižánrovým přesahům nebrání. O tom se posluchači přesvědčili již mnohokrát. Naposledy tomu tak bylo včera při příležitosti koncertu tělesa La Cosmologie de la Poire – Kosmologie hrušky. Na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou předvedla houslistka/flétnistka Anna Fusek, trumpetista Nicolas Cambon, akordeonista Gabriel Levasseur a violoncellista/kytarista Karsten Hochapfel, jak chutný (hruškový?) koktej lze namíchat, setká-li se klasická hudba, brazilské choro, jazz a world music v rukou zkušených hudebníků-skladatelů.  více

V barokní hudbě měla improvizace nezastupitelné místo – melodické ozdoby i způsoby akordické hry byly plně v režii hudebníků. Hráč schopný pohotové a invenční improvizace byl náležitě uznáván. Většinou se improvizace týkala nástrojů bassa continua, které tvořily harmonickou složku skladeb a nad těmito nástroji plynula již (do větší části) neimprovizovaná hudba v podání houslí, flétny a dalších dobových nástrojů. Jenže! Co se stane, když se sejde theorbista a cembalista (tradiční continuové nástroje) a rozhodnou se, že si melodickou i harmonickou část skladeb rozdělí rovným dílem? Vznikne barokní podoba jazzové jam session v provedení theorbisty Thomase Dunforda a cembalisty Jeana Rondeau. Návštěvníci festivalu Concentus Moraviae tak 15. června v tišnovském kostele sv. Václava mohli vyslechnout díla Roberta de Viséeho, Marina Maraise, François Couperina, Jeana-Henryho d'Angleberta a Antoina Forqueraye v podobě, v jaké je nejspíše ještě neslyšeli.  více

Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více

Jedním z prvních večerů, který milovníci vážné hudby mohli po dlouhé pandemicky vynucené pauze navštívit (ve vnitřních prostorách), se stal sobotní koncert Šarlatové Benátky festivalu Concentus Moraviae s houslistkou, flétnistkou a klavíristkou Annou Fusek a loutnistou a theorbistou Gianlucou Geremia. Chronologicky sestavený program představil návštěvníkům kostela Všech svatých v Moravském Krumlově díla skladatelů z počátku 16. století, počátky nového stylu i skladby mistrů pozdního baroka.  více

Rok 2020 by většina hudebníků, ty jazzové nevyjímaje, asi nejraději vymazala ze života: v naplněném (a následně proškrtaném) diáři zůstalo pár koncertů na prázdniny, tradiční velké festivaly včetně brněnského JazzFestu se nekonaly nebo proběhly v okleštěné formě. Hudebníci, kteří plánovali uvést nové projekty, se místo do klubů a sálů vydali před kamery. Ochutnávky z jednotlivých skladeb servírovali imaginárnímu publiku pomocí virtuálních streamů. Přesto (nebo vlastně právě proto) se v Čechách a na Moravě velmi rozmanitá jazzová muzikantská komunita dopracovala k nevídanému rekordu šedesáti vydaných alb – a to jsme nezapočítali projekty slovenských hudebníků usazených u nás. Kvůli zrušenému JazzFestu jsme bohužel přišli například o jedinečnou pódiovou prezentaci zhudebněného životního příběhu čerstvého sedmdesátníka Františka Uhlíře i další z mezinárodních sestav Invisible Wiorld invenčního basisty Tomáše Lišky. Naopak velmi skrytě a nenápadně v Brně hraje a tvoří nedávný absolvent jazzové katedry JAMU Peter Korman – a právě jeho debutovým albem naši reflexi začneme.  více

Nejčtenější

Kritika

Novodobé premiéry zapomenutých či méně známých hudebních děl se většinou těší velké pozornosti posluchačů, publicistů i muzikologů. Nezřídka se stává, že badatelé či umělečtí vedoucí ansámblů objeví ztracený klenot, který plným právem patří i na současná jeviště. Někdy však – a to je případ komické opery Gusman skladatele Antonína Rejchy – k dobovému provedení ani nedošlo. A tak na Olomouckých barokních slavnostech ve čtvrtek 15. července na nádvoří Tereziánské zbrojnice v provedení Volantes Orchestra pod taktovkou Jakuba Kydlíčka zazněla poctivá a tradiční světová premiéra. Dochovaná podoba Rejchovy opery neumožňovala její kompletní scénické provedení a bylo tedy nutno sáhnout k rozsáhlým rekonstrukcím, kterých se ujaly muzikoložka Jana Franková a umělecká vedoucí orchestru Veronika Manová. Vzhledem k absenci původního libreta tak olomoucká premiéra vycházela z úpravy libreta Eugèna Scribe a Jeana-Henryho Dupin. Oba jmenovaní původní jednoaktový text přepracovali do podoby dvouaktové vaudevillové komedie, která měla premiéru 22. října 1816 v pařížském divadle Théâtre du Vaudeville. Scházející árie byly doplněny a přetextovány z Rejchových dobových komických oper Cagliostro ou les Illuminés (1810) a Bégri ou le chanteur à Constantinople (ca 1816). V titulní roli vystoupil Roman Hoza, jeho společníka Pedrilla ztvárnil Tadeáš Hoza, Bertranda – chamtivého zlatníka a strýce Guzmána – pak Václav Barth a Lucii, Guzmánovu milou a Bertrandovu neteř, Dagmar Šašková. Postavy hospodského Cuistadora se ujal Michal Marhold a ženicha Lucie Cobarda Michael Robotka. Tetu Ragondu zpívala Kamila Zbořilová a tetu Clorindu Barbora Garzinová. Operu režíroval Tomáš Studený a kostýmy a scénu navrhla Sylva Marková.  více