Polská krev v bílém a plná barev

29. březen 2014, 7:48

Polská krev v bílém a plná barev

Brněnští příznivci operety mohou zaplakat štěstím – po dlouhé době se dočkali zábavné, výpravné, vtipné a navýsost vkusné inscenace. Polská krev se zkrátka povedla jak po hudební, tak po inscenační stránce.

Polská krev je samo o sobě šťastné dílo a v operetním žánru patří ke špičce. Pochází z let 1910–12 a narozdíl od klasik typu Netopýra nebo Orfea v podsvětí, které ve své době ještě byly počítány mezi komické opery, se tady ocitáme už ve svébytném operetním světě. Hudba je bravurně zkomponovaná – Oskar Nedbal byl výborný skladatel – ale žánrově už se od opery vzdaluje. Nenajdeme tu rafinované ansámbly, všechno je přímočařejší, melodie směřují k populární hudbě. Zápletka je jednoduchá – statkář Zaremba má majetek, ale nemá titul, chce tedy provdat svoji dceru za hraběte Boleslava Baraňskiho. Ten má titul, ale jinak jen dluhy a exekuce na krku. Sňatek ale i tak odmítá a Zarembova dcera Helena se k němu natruc vetře jako hospodyně. Jsme v operetě, takže můžeme od začátku tušit, jak to dopadne. Vedlejší pár tvoří věčně nešťastně zamilovaný Bronio z Popielů a baletka Wanda Kwasiňská.

Brněnskou inscenaci Polské krve připravili režisér Tomáš Pilař se scénografem a kostýmním výtvarníkem Alešem Valáškem a pracovali ve velkém, výpravném stylu. Jejích inscenace byla na jedné straně velmi tradiční, vlastně až starosvětská, bylo v ní něco z elegance filmů pro pamětníky. Zároveň ale působila velmi současně a lehce. Myslím, že na tom měla velký podíl bílá barva, která dominovala velkým prvkům scény s náznaky dobových interiérů i kostýmům. Bílá odlehčovala a projasňovala celé jeviště a hezky se od ní odrážely i jemné barevné prvky. Zadní část scény tvořil otevřený horizont, který vytvářel dojem místy až nekonečného prostoru. Podstatnou součástí inscenace byla dobře vymyšlená světla.

Zásadní ale je, že nezůstalo u výtvarného řešení – to tvořilo jen obal na vypracované situace, dobře vedené postavy a vypointované výstupy a gagy. Hrálo se v českém překladu Iva Osolsobě, který upravili Tomáš Pilař s Patricií Částkovou. Text měl švih, dialogy byly seškrtané ke prospěchu věci a bez hloupých aktualizací. Já se přiznám, že nejsem žádným ctitelem operet, estetika elegantních komedií s Oldřichem Novým mi mnoho neříká a celý tento svět mě spíš míjí. Pokud jsem ale za celé představení ani jednou nepocítil dojem trapnosti a přišlo mi od začátku do konce zábavné, tak klobouk dolů. Sice jsem se nedokázal tak upřímně bavit a tetelit štěstím nad každým vtípkem jako ta rodinka, co seděla přede mnou, ale jak říkám – můj svět je někde jinde.

Škrty v dialozích měly své praktické opodstatnění. Všichni účinkující jsou až na jednu výjimku operní zpěváci a ti mívají s mluveným slovem potíže, to je jedna věc. Druhá věc je ale také to, že Janáčkovo divadlo je velká operní scéna a hrát v ní komediální mluvené dialogy je samo o sobě trošku vražedné. Jeho rozměry se brilantním konverzačním výstupům, které si říkají o intimnější komunikaci s publikem, přece jen poněkud vzpírají. Krácení mělo za následek také malé nelogičnosti – možná mi něco uniklo, ale přece jen si mylím, že by alespoň v prvním dějství stálo za krátkou zmínku, proč chce bohatý statkář Zaremba tak urputně vehnat svou dceru do manželství se zkrachovalým a morálně sotva přijatelným hrabětem Baraňskim.

Jinak bylo poznat, že se na mluveném slově hodně pracovalo, podíl na tom měla i hlasová poradkyně, i když účinkující by se měli přece jen ještě trochu víc uvolnit. Při premiéře bylo poznat, že si na výslovnost dávají uvědomělý pozor a text jim nejde z pusy úplně přirozeně. Suverénně v tomto směru působil hlavně Marian Vojtko, který je operetní a muzikálový herec, ale ten měl zase malé potíže jiného druhu – je zvyklý hrát roli krachujícího šlechtice Bola v jiném překladu a trošku se mu to motalo. Nebyla to žádná tragédie, vybruslil ze všech zádrhelů velmi elegantně. Důležité je, že nedrhla herecká stránka, divadelně celá věc fungovala bez problémů. Výborně byl vyřešen pohyb sboru včetně jeho kombinace s baletními výstupy, na jevišti bylo živo, veselo a publikum se bavilo. Tomáš Pilař vedl inscenaci přímočaře a bez okolků, ale poeticky – pěkné bylo třeba kratičké ztvárnění bouře v Bolově duši na konci druhého dějství.

Po hudební stránce dopadla Polská krev výborně a musím říct, že by mi bylo trapně, kdybych měl psát cokoliv jiného. To není hudba, v níž by měli operní matadoři sebemenší právo selhat. Ostatně nadstandardní hudební zpracování je jediný zásadní důvod, kterým je možné uvádění operet v operním divadle nějak ospravedlnit (vedlejší efekty, jako že to vede operní zpěváky k herectví a podobně neopomíjím, ale to se dá řešit i jinak). Jakub Klecker se do hudby nebývale opřel a bylo by dobré, kdyby si aspoň část této energie odnesl i do jiných inscenací. V orchestru občas zazlobily žestě, ale celkově hrál dobře, užil jsem si ho zvlášť ve druhém dějství, když jsem se přesunul z přízemí na balkón, kam se zvuk lépe nese.

Sbory byly parádní, což se v Janáčkově divadle až zázračně přenáší přes všechny existenciální a umělecké strázně. Mariana Vojtka v roli Boleslava Baraňskiho – čili Bola – už jsem zmínil. Jeho pěvecký potenciál je přece jen operetní a s velkým divadlem trošku válčil, ale víceméně úspěšně. Částečně jisté hlasové hendikepy zaretušoval hereckou suverenitou, chvályhodně se nesnažil prostor uřvat za každou cenu a také bych řekl, že se hezky rozezpíval ve druhém dějství vedle Pavly Vykopalové. Ta v roli Heleny Zarembové uplatnila kromě zpěvu, který mám opravdu rád, především svůj komický talent a byla výborná po všech stránkách. Petr Levíček dobře zpíval i hrál, rozmluvit by se ale ještě přece jen potřeboval. Jan Šťáva podle mého názoru není jednoznačně komický typ, i když je tak často obsazován, ale na statkáře Zarembu se hodil. Zdá se mi, že jakási vnější vážnost spojená s vnitřní ironií je v něm přítomná úplně přirozeně. Andrea Široká byla svůdná tanečnice s andělskými křídly, Jitka Zerhauová se tradičně prosadila i v menší roli její matky.

Přece jen si neodpustím malou odbočku k zařazování operetních titulů do repertoáru brněnské opery. Opereta a muzikál mají v Brně velkou tradici, působil zde významně Oldřich Nový a později velký teoretik i praktik zábavného hudebního divadla Ivo Osolsobě. Publikum je po operetě hladové a na zpěvoherní soubor pořád nemůže zapomenout. Pokládám ale za nutné zdůraznit, že zpěvoherní soubor nebyl rozpuštěn, jak se často tvrdí, ale převeden do Městského divadla Brno (jak ostatně uvádí i web ND Brno). Předpokládám tedy, že MDB na provozování operety dostalo i nějaké prostředky – žádnou operetu ale na repertoáru nemá. Když tedy opominu všechny pokusy zhodnotit, co je a není velké umění, tak tu mluvíme o nakládání s městským rozpočtem. Jedno divadlo na operety peníze dostává a nedělá je, druhé je nedostává a na repertoár je zařazuje. Cítím v tom rozpor – zvlášť když by se místo Polské krve mohla udělat třeba stejně zábavná a vtipná inscenace Dvou vdov. Krásné a jiskřivě vtipné Smetanovy opery z podobného prostředí, a navíc i obsaditelné stejnými typy zpěváků.

Nebudu už ale dál kazit atmosféru – milovníci operety v Brně zase mají k dispozici vydařené představení. Myslím, že operetní přímočarost prospěla jak Tomáši Pilařovi, který se jí dokázal podřídit a zároveň ji ovládnout, tak Jakubovi Kleckerovi, kterému jako by se energická polská krev vlila do žil. Prostě se to celé povedlo a těším se, až takto uvidím třeba i toho Smetanu.

Oskar Nedbal: Polská krev, libreto Leo Stein. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie a světelný design: Tomáš Pilař, scéna a kostýmy: Aleš Valášek, choreograf: Hana Litterová, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturg: Pavel Petráněk. Jan Zaremba, statkář – Jan Šťáva, Helena, dcera statkáře Zaremby – Pavla Vykopalová, Hrabě Boleslav Baraňski – Marian Vojtko, Bronio z Popielů – Petr Levíček, Wanda Kwasiňská – Andrea Široká, Jadwiga, její matka – Jitka Zerhauová, Mirski – Milan Rudolecký, Gorski – Ivo Musil, Wolenski – Jiří Klecker, Senovič – Štěpán Harasim, Baronka Drygalská – Alena Sobolová, Komtesa Napolská – Jitka Klečanská, Wlastek – Martin Novotný. Sbor a orchestr Janáčkovy opery ND Brno. 28. 3. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Jana Hallová a Patrik Borecký

Komentáře

Reagovat
  • Eva Pešková

    29. březen 2014, 20:04
    Byla jsem na I. generálce .Super! Velmi povedené. Příznivci operety si konečně zase příjdou po dlouhé době na své.

Dále si přečtěte

Se sopranistkou Pavlou Vykopalovou jsme se sešli deset dní před premiérou operety Polská krev v Janáčkově divadle. Mluvili jsme nejen o ní, ale o operetě vůbec. A samozřejmě také o opeře, oblíbené hudbě a dětství stráveném v Hudebním divadle v Karlíně.  více

Málo hranou operu Gaetana Donizettiho Maria di Rohan včera uvedlo Janáčkovo divadlo. Premiéra důvody k zařazení opomíjeného titulu nijak nevyjasnila – provedení zůstalo přinejlepším na půli cesty.  více

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle.  více


Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…  více

Na včerejším Koncertu hejtmana jihomoravského kraje na slavkovském zámku představil světoznámý kontratenorista Dominique Visse i s nově vzniklým hudebním tělesem Vis musica nevážné, komické a někdy i drze ironické skladby. A nebyla to náhoda. Další koncert hudebního festivalu Concentus Moraviae, jehož letošní ročník je zasvěcen hudbě a humoru, tak svrchovaně naplnil dramaturgickou linku. Visse se navíc s úspěchem představil již na třech festivalových ročnících.  více

Nazpívat album notoricky známých jazzových standardů v překladech do češtiny a přitom si nejen nevylámat zuby, ale dokonce působit přirozeně a v rámci možností i originálně je mimořádně náročná disciplína. Darku Neumannovi, „takové té brněnské figurce“ (jak stojí v bookletu alba) se to povedlo. Na tom, že se zdárně pohybuje na samé hraně sentimentu a bluesové ryzosti, mají velkou zásluhu i texty Ester Kočičkové.  více

Mandolinista Martin Krajíček hraje v kapelách různých žánrů. Má vlastní akustické trio, je členem tria Jitky Šuranské, působí v „mexické“ kapele Mariachi Espuelas a v Cimbal Classicu, hraje klezmer a hru na mandolínu také vyučuje. Od loňského roku je také pořadelem Mandolínového festivalu v Boskovicích. Letošní ročník se bude konat od 8. do 10. června.  více

Skupina D.N.A. Brno, vítěz finále Porty z roku 2011, vydala po čtyřech letech nové album. Vedle nového příjmení baskytaristky (ale stále je to tatáž Barbora, která před lety – tehdy ještě dívčí a dětskou – kapelu spoluzakládala) došlo v sestavě k důležité změně. Novým členem se stal Ondra Bojanovský (syn kapelník FT Primu Aleše Bojanovského), který ovládá rytmické nástroje. Bývalá perkusistka Lenka Ručková se tím pádem mohla naplno přesunout ke klavíru. Jinak zůstává vše zdánlivě při starém: D.N.A. jsou skupina mladých lidí, z větší části klasicky vzdělaných, kteří mají vedle klasické hudby rádi folk. Ten hrají po muzikantské stránce mistrně – k jejich zručnosti, kterou v jednotlivých písních dávají najevo, nelze mít výhrad. Samotný repertoár už na minulém albu vyrostl z dětských let a novinka je pochopitelně i v tomto ohledu ještě o kus dospělejší. Kapela vlastně nepřekvapila nějakým nečekaným posunem. Ale výsledek je o kus vyzrálejší a sebevědomější. A přibylo také vážných, a přitom důvěryhodně podaných témat.  více

Už 23. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae včera zahájil koncert v Bystřici nad Pernštejnem. Humor a hudba představuje letos spojení, které tvoří páteř a jednotící téma celého festivalu. Dramaturgie festivalu je letos dílem belgického muzikologa a básníka Jellea Dierickxe. Pokud se Dierickxovi podařilo stvořit pestrý program festivalu, který od počátku až do konce nabízí hudební humor ve všech podobách, pak zahajovací koncert bylo možné vnímat jako souhrn popsaného koncepctu. O nelehký úkol provést stylově diametrálně odlišná a humorem propojená díla se v případě včera postaral orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće.   více

Miloš Štědroň se letos podílí jako rezidenční umělec na festivalu Concentus Moraviae. Stalo se to vítanou záminkou k rozhovoru. Byl věnován jeho muzikantským začátkům, jeho cestě k hudebnímu vzdělání, jeho uměleckému vývoji a jeho znamenitým učitelům, příklonu k odkazu hudební avantgardy i příčině, proč se k ní záhy dobral určitého odstupu, jak se zasvětil věrné a úspěšné spolupráci s Divadlem Husa na provázku i jak se ho dotýkaly dobové politické proměny, jak překonával jejich tlak, jak spolupracoval se zakázaným dramatikem a svým dnešním tazatelem, jak tvořil pro skvělé Due Boemi di Praga, jak vyučoval hudbě a hudebním dějinám a působil jako oblíbený popularizátor, jak zasvěceně vykládal starou hudbu, ale i Leoše Janáčka, jak pracoval jako editor, jak se stal významnou a známou kulturní osobností, a to nejen brněnskou, a jak všemi úlohami, které si vytkl a jež za svůj pestrý a bohatý tvůrčí život plnil a plní, jak tím vším je rád.  více

Brněnského písničkáře Michala „Kosmonauta“ Šimíčka vnímám dlouhodobě jako člověka, který umí napsat poetický, často mnohovrstevnatý text a propojit jej se zajímavou hudbou. Už první album jeho skupiny Nevermore & Kosmonaut na mne působilo jako koncepční projekt. Písně na sebe sice nenavazovaly přímo, ale díky drobným detailům, textovým i hudebním, jako by jedna s druhou souvisely. Na novince Bleděmodré město však jde kapela mnohem dál. Tentokrát je to tematicky sevřený celek, věnovaný městu Brnu, propracovaný do posledního detailu. „Konceptuální album je naší odpovědí na současný trend, kdy se stává zvykem udělat jeden singl s videoklipem a poslouchat písně útržkovitě bez pořadí,“ vysvětluje Šimíček v bookletu alba a tento booklet je nedílnou součástí projektu a „příběhu“.  více

Ulice a náměstí po celé republice včera ovládli malí umělci. Do druhého ročníku celostátního happeningu se zapojilo na 400 základních uměleckých škol v 333 městech. Takřka tisíc akcí probíhalo na nejrůznějších místech Čech i Moravy. Malí umělci se vydali do ulic, kostelů, zámků, muzeí, galerií, nádraží, nákupních center a kaváren. Do programu ZUŠ Open se opět osobně zapojila patronka projektu Magdalena Kožená, která včera zamířila do Liberce, Benátek nad Jizerou a zúčastní se i slavnostního závěrečného večera ve Valdštejnské zahradě v Praze. Do ZUŠ Open se zapojila i celá řada dalších umělců například garanti jednotlivých uměleckých oborů za ZUŠ Open Alice Nellis a bratři Bubeníčkové, dále En.dru, Jiří Bárta, Karolína Berková, Vadim Petrov, ale i třeba hráči Karlovarského symfonického orchestru. ZUŠ Open proběhlo v Brně ve spolupráci Brnem městem hudby kreativní sítě UNESCO. Brněnské vystoupení základních uměleckých škol moderoval Pavel Borský, zástupce ředitelky ZUŠ Kaprálová.  více

Včerejší premiérou v Mahenově divadle přibyla do repertoáru Národního divadla Brno (NdB) opera Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta v zajímavém zpracování Anny Petrželkové. V příběhu o neprozřetelném pokoušení lidských citů vystoupila sopranistka Pavla Vykopalová jako Fiordiligi, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková jako Dorabella a Andrea Široká jako Despina. Z mužských rolí stanul na pódiu Ondřej Koplík jako Ferrando, Roman Hoza jako Guglielmo a Jan Šťáva představil Dona Alfonsa. V představení dále účinkoval sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB.  více

Skupina Plachý host vznikla v Brně kolem kytaristy a skladatele Martina Kostaše a zpěváka Pavla Kudrny. V souvislosti s jejím prvním albem, natočeným v roce 2015, jsem upozorňoval na sympatickou „plachost“, která jako by se z názvu tělesa přenesla do samotných písní. Skladby to byly opravdu tiché a jejich meditativní atmosféru jen občas narušovaly rockovější rejstříky Kudrnova hlasu a výpomoc hostů. Ostatně skupinu na debutu vedle obou zakladatelů teoreticky tvořili saxofonista Marek Bílý a hráč na perkuse Lukáš Krejčí, avšak celá sestava se představila pouze ve čtyřech skladbách. Na druhém albu Sbírka otazníků, natočeném v roce 2017 je to jinak. Vedle zmíněné čtveřice jsou jako členové skupiny uvedeni baskytarista Radovan Leskovský a bubeník Pavel Magnusek, a i když se všech šest hráčů sejde pouze v písni Uvnitř, zvuk Plachého hosta zhutněl, lehce zrockověl, vybarvil se. Písně jsou méně plaché, a tak zatímco minulé album mi svou náladou připomínalo Oldřicha Janotu nebo sólového Vladimíra Václavka, tentokrát jako bych za některými písněmi slyšel AG Flek.  více

Pavel Koudelka, bývalý bubeník skupin Dunaj, Z kopce, Krutnava nebo Mňága a Žďorp, se nedávno stal členem hned dvou nových formací. Jednou z nich je bubenické duo s Pavlem Fajtem Zesilovači a tou druhou skupina Kucharski. V ní spolupracuje s muzikanty známými z třebíčské skupiny FruFru – zpěvákem Václavem Bartošem, kytaristou Vladimírem Dudkem a baskytaristou Adamem Kotrbou – a s hráčem na klávesy Víťou Košíčkem. Kapela Kucharski bude mít koncertní premiéru ve čtvrtek 17. května v Brně ve Staré Pekárně.  více

Na začátku i na konci jarního programu letošního JazzfestuBrno stály koncerty bigbandů. A v obou případech to byl vrcholný umělecký zážitek. Christian McBride Big Band se při jednom ze tří závěrečných koncertů letošního evropského turné poprvé představil v brněnském Sono Centru. A byla to paráda: nadžánrové, zábavné a odlehčené hraní, přitom plné virtuozity a hráčské i tvůrčí invence. „Když spolu hrajeme, je to jeden velký večírek,“ předeslal kontrabasista a bandleader Christian McBride v anonci na své vystoupení – on i jeho spoluhráči to bezezbytku potvrdili.  více

Po třech letech natočily Rózinky z jihomoravských Kozojídek své druhé album. Děvčata spolu navštěvují základní uměleckou školu a písničky jim stále píše jejich paní učitelka Kateřina Mičková, která skupinu dala dohromady. Dívky společně vystoupily v rozhlasových a televizních pořadech a hrály na různých festivalech od Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou až po rockový TrutnOff. Otázka, zda skupina bude životaschopná, až její členky vyrostou a dopějí (a budou mít zřejmě jiné hudební zájmy a chutě), stále visí ve vzduchu. Nad deskou Cvrkot se lehce vznáší, ovšem nikoli jako hrozba, ale spíše jako důvod k větší pestrosti alba.  více

Břitký humor, skvělé melodie, rozkošnou pohádkovou scénografii, báječné herecké výkony a nápaditou režii si dosyta užijí návštěvníci poslední muzikálové novinky Spamalot v Městském divadle Brno. Inscenace Stanislava Slováka je ukázkou svižného, důvtipného a po všech stránkách kompaktního hudebního divadla. A troufám si tvrdit, že na jevišti Hudební scény MDB jde o nejlepší muzikálovou inscenaci sezony.  více

Nejčtenější

Kritika

Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…  více