Polská krev v bílém a plná barev

29. březen 2014, 7:48

Polská krev v bílém a plná barev

Brněnští příznivci operety mohou zaplakat štěstím – po dlouhé době se dočkali zábavné, výpravné, vtipné a navýsost vkusné inscenace. Polská krev se zkrátka povedla jak po hudební, tak po inscenační stránce.

Polská krev je samo o sobě šťastné dílo a v operetním žánru patří ke špičce. Pochází z let 1910–12 a narozdíl od klasik typu Netopýra nebo Orfea v podsvětí, které ve své době ještě byly počítány mezi komické opery, se tady ocitáme už ve svébytném operetním světě. Hudba je bravurně zkomponovaná – Oskar Nedbal byl výborný skladatel – ale žánrově už se od opery vzdaluje. Nenajdeme tu rafinované ansámbly, všechno je přímočařejší, melodie směřují k populární hudbě. Zápletka je jednoduchá – statkář Zaremba má majetek, ale nemá titul, chce tedy provdat svoji dceru za hraběte Boleslava Baraňskiho. Ten má titul, ale jinak jen dluhy a exekuce na krku. Sňatek ale i tak odmítá a Zarembova dcera Helena se k němu natruc vetře jako hospodyně. Jsme v operetě, takže můžeme od začátku tušit, jak to dopadne. Vedlejší pár tvoří věčně nešťastně zamilovaný Bronio z Popielů a baletka Wanda Kwasiňská.

Brněnskou inscenaci Polské krve připravili režisér Tomáš Pilař se scénografem a kostýmním výtvarníkem Alešem Valáškem a pracovali ve velkém, výpravném stylu. Jejích inscenace byla na jedné straně velmi tradiční, vlastně až starosvětská, bylo v ní něco z elegance filmů pro pamětníky. Zároveň ale působila velmi současně a lehce. Myslím, že na tom měla velký podíl bílá barva, která dominovala velkým prvkům scény s náznaky dobových interiérů i kostýmům. Bílá odlehčovala a projasňovala celé jeviště a hezky se od ní odrážely i jemné barevné prvky. Zadní část scény tvořil otevřený horizont, který vytvářel dojem místy až nekonečného prostoru. Podstatnou součástí inscenace byla dobře vymyšlená světla.

Zásadní ale je, že nezůstalo u výtvarného řešení – to tvořilo jen obal na vypracované situace, dobře vedené postavy a vypointované výstupy a gagy. Hrálo se v českém překladu Iva Osolsobě, který upravili Tomáš Pilař s Patricií Částkovou. Text měl švih, dialogy byly seškrtané ke prospěchu věci a bez hloupých aktualizací. Já se přiznám, že nejsem žádným ctitelem operet, estetika elegantních komedií s Oldřichem Novým mi mnoho neříká a celý tento svět mě spíš míjí. Pokud jsem ale za celé představení ani jednou nepocítil dojem trapnosti a přišlo mi od začátku do konce zábavné, tak klobouk dolů. Sice jsem se nedokázal tak upřímně bavit a tetelit štěstím nad každým vtípkem jako ta rodinka, co seděla přede mnou, ale jak říkám – můj svět je někde jinde.

Škrty v dialozích měly své praktické opodstatnění. Všichni účinkující jsou až na jednu výjimku operní zpěváci a ti mívají s mluveným slovem potíže, to je jedna věc. Druhá věc je ale také to, že Janáčkovo divadlo je velká operní scéna a hrát v ní komediální mluvené dialogy je samo o sobě trošku vražedné. Jeho rozměry se brilantním konverzačním výstupům, které si říkají o intimnější komunikaci s publikem, přece jen poněkud vzpírají. Krácení mělo za následek také malé nelogičnosti – možná mi něco uniklo, ale přece jen si mylím, že by alespoň v prvním dějství stálo za krátkou zmínku, proč chce bohatý statkář Zaremba tak urputně vehnat svou dceru do manželství se zkrachovalým a morálně sotva přijatelným hrabětem Baraňskim.

Jinak bylo poznat, že se na mluveném slově hodně pracovalo, podíl na tom měla i hlasová poradkyně, i když účinkující by se měli přece jen ještě trochu víc uvolnit. Při premiéře bylo poznat, že si na výslovnost dávají uvědomělý pozor a text jim nejde z pusy úplně přirozeně. Suverénně v tomto směru působil hlavně Marian Vojtko, který je operetní a muzikálový herec, ale ten měl zase malé potíže jiného druhu – je zvyklý hrát roli krachujícího šlechtice Bola v jiném překladu a trošku se mu to motalo. Nebyla to žádná tragédie, vybruslil ze všech zádrhelů velmi elegantně. Důležité je, že nedrhla herecká stránka, divadelně celá věc fungovala bez problémů. Výborně byl vyřešen pohyb sboru včetně jeho kombinace s baletními výstupy, na jevišti bylo živo, veselo a publikum se bavilo. Tomáš Pilař vedl inscenaci přímočaře a bez okolků, ale poeticky – pěkné bylo třeba kratičké ztvárnění bouře v Bolově duši na konci druhého dějství.

Po hudební stránce dopadla Polská krev výborně a musím říct, že by mi bylo trapně, kdybych měl psát cokoliv jiného. To není hudba, v níž by měli operní matadoři sebemenší právo selhat. Ostatně nadstandardní hudební zpracování je jediný zásadní důvod, kterým je možné uvádění operet v operním divadle nějak ospravedlnit (vedlejší efekty, jako že to vede operní zpěváky k herectví a podobně neopomíjím, ale to se dá řešit i jinak). Jakub Klecker se do hudby nebývale opřel a bylo by dobré, kdyby si aspoň část této energie odnesl i do jiných inscenací. V orchestru občas zazlobily žestě, ale celkově hrál dobře, užil jsem si ho zvlášť ve druhém dějství, když jsem se přesunul z přízemí na balkón, kam se zvuk lépe nese.

Sbory byly parádní, což se v Janáčkově divadle až zázračně přenáší přes všechny existenciální a umělecké strázně. Mariana Vojtka v roli Boleslava Baraňskiho – čili Bola – už jsem zmínil. Jeho pěvecký potenciál je přece jen operetní a s velkým divadlem trošku válčil, ale víceméně úspěšně. Částečně jisté hlasové hendikepy zaretušoval hereckou suverenitou, chvályhodně se nesnažil prostor uřvat za každou cenu a také bych řekl, že se hezky rozezpíval ve druhém dějství vedle Pavly Vykopalové. Ta v roli Heleny Zarembové uplatnila kromě zpěvu, který mám opravdu rád, především svůj komický talent a byla výborná po všech stránkách. Petr Levíček dobře zpíval i hrál, rozmluvit by se ale ještě přece jen potřeboval. Jan Šťáva podle mého názoru není jednoznačně komický typ, i když je tak často obsazován, ale na statkáře Zarembu se hodil. Zdá se mi, že jakási vnější vážnost spojená s vnitřní ironií je v něm přítomná úplně přirozeně. Andrea Široká byla svůdná tanečnice s andělskými křídly, Jitka Zerhauová se tradičně prosadila i v menší roli její matky.

Přece jen si neodpustím malou odbočku k zařazování operetních titulů do repertoáru brněnské opery. Opereta a muzikál mají v Brně velkou tradici, působil zde významně Oldřich Nový a později velký teoretik i praktik zábavného hudebního divadla Ivo Osolsobě. Publikum je po operetě hladové a na zpěvoherní soubor pořád nemůže zapomenout. Pokládám ale za nutné zdůraznit, že zpěvoherní soubor nebyl rozpuštěn, jak se často tvrdí, ale převeden do Městského divadla Brno (jak ostatně uvádí i web ND Brno). Předpokládám tedy, že MDB na provozování operety dostalo i nějaké prostředky – žádnou operetu ale na repertoáru nemá. Když tedy opominu všechny pokusy zhodnotit, co je a není velké umění, tak tu mluvíme o nakládání s městským rozpočtem. Jedno divadlo na operety peníze dostává a nedělá je, druhé je nedostává a na repertoár je zařazuje. Cítím v tom rozpor – zvlášť když by se místo Polské krve mohla udělat třeba stejně zábavná a vtipná inscenace Dvou vdov. Krásné a jiskřivě vtipné Smetanovy opery z podobného prostředí, a navíc i obsaditelné stejnými typy zpěváků.

Nebudu už ale dál kazit atmosféru – milovníci operety v Brně zase mají k dispozici vydařené představení. Myslím, že operetní přímočarost prospěla jak Tomáši Pilařovi, který se jí dokázal podřídit a zároveň ji ovládnout, tak Jakubovi Kleckerovi, kterému jako by se energická polská krev vlila do žil. Prostě se to celé povedlo a těším se, až takto uvidím třeba i toho Smetanu.

Oskar Nedbal: Polská krev, libreto Leo Stein. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie a světelný design: Tomáš Pilař, scéna a kostýmy: Aleš Valášek, choreograf: Hana Litterová, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturg: Pavel Petráněk. Jan Zaremba, statkář – Jan Šťáva, Helena, dcera statkáře Zaremby – Pavla Vykopalová, Hrabě Boleslav Baraňski – Marian Vojtko, Bronio z Popielů – Petr Levíček, Wanda Kwasiňská – Andrea Široká, Jadwiga, její matka – Jitka Zerhauová, Mirski – Milan Rudolecký, Gorski – Ivo Musil, Wolenski – Jiří Klecker, Senovič – Štěpán Harasim, Baronka Drygalská – Alena Sobolová, Komtesa Napolská – Jitka Klečanská, Wlastek – Martin Novotný. Sbor a orchestr Janáčkovy opery ND Brno. 28. 3. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Jana Hallová a Patrik Borecký

Komentáře

Reagovat
  • Eva Pešková

    29. březen 2014, 20:04
    Byla jsem na I. generálce .Super! Velmi povedené. Příznivci operety si konečně zase příjdou po dlouhé době na své.

Dále si přečtěte

Se sopranistkou Pavlou Vykopalovou jsme se sešli deset dní před premiérou operety Polská krev v Janáčkově divadle. Mluvili jsme nejen o ní, ale o operetě vůbec. A samozřejmě také o opeře, oblíbené hudbě a dětství stráveném v Hudebním divadle v Karlíně.  více

Málo hranou operu Gaetana Donizettiho Maria di Rohan včera uvedlo Janáčkovo divadlo. Premiéra důvody k zařazení opomíjeného titulu nijak nevyjasnila – provedení zůstalo přinejlepším na půli cesty.  více

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle.  více


Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více