Polská krev v bílém a plná barev

29. březen 2014, 7:48

Polská krev v bílém a plná barev

Brněnští příznivci operety mohou zaplakat štěstím – po dlouhé době se dočkali zábavné, výpravné, vtipné a navýsost vkusné inscenace. Polská krev se zkrátka povedla jak po hudební, tak po inscenační stránce.

Polská krev je samo o sobě šťastné dílo a v operetním žánru patří ke špičce. Pochází z let 1910–12 a narozdíl od klasik typu Netopýra nebo Orfea v podsvětí, které ve své době ještě byly počítány mezi komické opery, se tady ocitáme už ve svébytném operetním světě. Hudba je bravurně zkomponovaná – Oskar Nedbal byl výborný skladatel – ale žánrově už se od opery vzdaluje. Nenajdeme tu rafinované ansámbly, všechno je přímočařejší, melodie směřují k populární hudbě. Zápletka je jednoduchá – statkář Zaremba má majetek, ale nemá titul, chce tedy provdat svoji dceru za hraběte Boleslava Baraňskiho. Ten má titul, ale jinak jen dluhy a exekuce na krku. Sňatek ale i tak odmítá a Zarembova dcera Helena se k němu natruc vetře jako hospodyně. Jsme v operetě, takže můžeme od začátku tušit, jak to dopadne. Vedlejší pár tvoří věčně nešťastně zamilovaný Bronio z Popielů a baletka Wanda Kwasiňská.

Brněnskou inscenaci Polské krve připravili režisér Tomáš Pilař se scénografem a kostýmním výtvarníkem Alešem Valáškem a pracovali ve velkém, výpravném stylu. Jejích inscenace byla na jedné straně velmi tradiční, vlastně až starosvětská, bylo v ní něco z elegance filmů pro pamětníky. Zároveň ale působila velmi současně a lehce. Myslím, že na tom měla velký podíl bílá barva, která dominovala velkým prvkům scény s náznaky dobových interiérů i kostýmům. Bílá odlehčovala a projasňovala celé jeviště a hezky se od ní odrážely i jemné barevné prvky. Zadní část scény tvořil otevřený horizont, který vytvářel dojem místy až nekonečného prostoru. Podstatnou součástí inscenace byla dobře vymyšlená světla.

Zásadní ale je, že nezůstalo u výtvarného řešení – to tvořilo jen obal na vypracované situace, dobře vedené postavy a vypointované výstupy a gagy. Hrálo se v českém překladu Iva Osolsobě, který upravili Tomáš Pilař s Patricií Částkovou. Text měl švih, dialogy byly seškrtané ke prospěchu věci a bez hloupých aktualizací. Já se přiznám, že nejsem žádným ctitelem operet, estetika elegantních komedií s Oldřichem Novým mi mnoho neříká a celý tento svět mě spíš míjí. Pokud jsem ale za celé představení ani jednou nepocítil dojem trapnosti a přišlo mi od začátku do konce zábavné, tak klobouk dolů. Sice jsem se nedokázal tak upřímně bavit a tetelit štěstím nad každým vtípkem jako ta rodinka, co seděla přede mnou, ale jak říkám – můj svět je někde jinde.

Škrty v dialozích měly své praktické opodstatnění. Všichni účinkující jsou až na jednu výjimku operní zpěváci a ti mívají s mluveným slovem potíže, to je jedna věc. Druhá věc je ale také to, že Janáčkovo divadlo je velká operní scéna a hrát v ní komediální mluvené dialogy je samo o sobě trošku vražedné. Jeho rozměry se brilantním konverzačním výstupům, které si říkají o intimnější komunikaci s publikem, přece jen poněkud vzpírají. Krácení mělo za následek také malé nelogičnosti – možná mi něco uniklo, ale přece jen si mylím, že by alespoň v prvním dějství stálo za krátkou zmínku, proč chce bohatý statkář Zaremba tak urputně vehnat svou dceru do manželství se zkrachovalým a morálně sotva přijatelným hrabětem Baraňskim.

Jinak bylo poznat, že se na mluveném slově hodně pracovalo, podíl na tom měla i hlasová poradkyně, i když účinkující by se měli přece jen ještě trochu víc uvolnit. Při premiéře bylo poznat, že si na výslovnost dávají uvědomělý pozor a text jim nejde z pusy úplně přirozeně. Suverénně v tomto směru působil hlavně Marian Vojtko, který je operetní a muzikálový herec, ale ten měl zase malé potíže jiného druhu – je zvyklý hrát roli krachujícího šlechtice Bola v jiném překladu a trošku se mu to motalo. Nebyla to žádná tragédie, vybruslil ze všech zádrhelů velmi elegantně. Důležité je, že nedrhla herecká stránka, divadelně celá věc fungovala bez problémů. Výborně byl vyřešen pohyb sboru včetně jeho kombinace s baletními výstupy, na jevišti bylo živo, veselo a publikum se bavilo. Tomáš Pilař vedl inscenaci přímočaře a bez okolků, ale poeticky – pěkné bylo třeba kratičké ztvárnění bouře v Bolově duši na konci druhého dějství.

Po hudební stránce dopadla Polská krev výborně a musím říct, že by mi bylo trapně, kdybych měl psát cokoliv jiného. To není hudba, v níž by měli operní matadoři sebemenší právo selhat. Ostatně nadstandardní hudební zpracování je jediný zásadní důvod, kterým je možné uvádění operet v operním divadle nějak ospravedlnit (vedlejší efekty, jako že to vede operní zpěváky k herectví a podobně neopomíjím, ale to se dá řešit i jinak). Jakub Klecker se do hudby nebývale opřel a bylo by dobré, kdyby si aspoň část této energie odnesl i do jiných inscenací. V orchestru občas zazlobily žestě, ale celkově hrál dobře, užil jsem si ho zvlášť ve druhém dějství, když jsem se přesunul z přízemí na balkón, kam se zvuk lépe nese.

Sbory byly parádní, což se v Janáčkově divadle až zázračně přenáší přes všechny existenciální a umělecké strázně. Mariana Vojtka v roli Boleslava Baraňskiho – čili Bola – už jsem zmínil. Jeho pěvecký potenciál je přece jen operetní a s velkým divadlem trošku válčil, ale víceméně úspěšně. Částečně jisté hlasové hendikepy zaretušoval hereckou suverenitou, chvályhodně se nesnažil prostor uřvat za každou cenu a také bych řekl, že se hezky rozezpíval ve druhém dějství vedle Pavly Vykopalové. Ta v roli Heleny Zarembové uplatnila kromě zpěvu, který mám opravdu rád, především svůj komický talent a byla výborná po všech stránkách. Petr Levíček dobře zpíval i hrál, rozmluvit by se ale ještě přece jen potřeboval. Jan Šťáva podle mého názoru není jednoznačně komický typ, i když je tak často obsazován, ale na statkáře Zarembu se hodil. Zdá se mi, že jakási vnější vážnost spojená s vnitřní ironií je v něm přítomná úplně přirozeně. Andrea Široká byla svůdná tanečnice s andělskými křídly, Jitka Zerhauová se tradičně prosadila i v menší roli její matky.

Přece jen si neodpustím malou odbočku k zařazování operetních titulů do repertoáru brněnské opery. Opereta a muzikál mají v Brně velkou tradici, působil zde významně Oldřich Nový a později velký teoretik i praktik zábavného hudebního divadla Ivo Osolsobě. Publikum je po operetě hladové a na zpěvoherní soubor pořád nemůže zapomenout. Pokládám ale za nutné zdůraznit, že zpěvoherní soubor nebyl rozpuštěn, jak se často tvrdí, ale převeden do Městského divadla Brno (jak ostatně uvádí i web ND Brno). Předpokládám tedy, že MDB na provozování operety dostalo i nějaké prostředky – žádnou operetu ale na repertoáru nemá. Když tedy opominu všechny pokusy zhodnotit, co je a není velké umění, tak tu mluvíme o nakládání s městským rozpočtem. Jedno divadlo na operety peníze dostává a nedělá je, druhé je nedostává a na repertoár je zařazuje. Cítím v tom rozpor – zvlášť když by se místo Polské krve mohla udělat třeba stejně zábavná a vtipná inscenace Dvou vdov. Krásné a jiskřivě vtipné Smetanovy opery z podobného prostředí, a navíc i obsaditelné stejnými typy zpěváků.

Nebudu už ale dál kazit atmosféru – milovníci operety v Brně zase mají k dispozici vydařené představení. Myslím, že operetní přímočarost prospěla jak Tomáši Pilařovi, který se jí dokázal podřídit a zároveň ji ovládnout, tak Jakubovi Kleckerovi, kterému jako by se energická polská krev vlila do žil. Prostě se to celé povedlo a těším se, až takto uvidím třeba i toho Smetanu.

Oskar Nedbal: Polská krev, libreto Leo Stein. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie a světelný design: Tomáš Pilař, scéna a kostýmy: Aleš Valášek, choreograf: Hana Litterová, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturg: Pavel Petráněk. Jan Zaremba, statkář – Jan Šťáva, Helena, dcera statkáře Zaremby – Pavla Vykopalová, Hrabě Boleslav Baraňski – Marian Vojtko, Bronio z Popielů – Petr Levíček, Wanda Kwasiňská – Andrea Široká, Jadwiga, její matka – Jitka Zerhauová, Mirski – Milan Rudolecký, Gorski – Ivo Musil, Wolenski – Jiří Klecker, Senovič – Štěpán Harasim, Baronka Drygalská – Alena Sobolová, Komtesa Napolská – Jitka Klečanská, Wlastek – Martin Novotný. Sbor a orchestr Janáčkovy opery ND Brno. 28. 3. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Jana Hallová a Patrik Borecký

Komentáře

Reagovat
  • Eva Pešková

    29. březen 2014, 20:04
    Byla jsem na I. generálce .Super! Velmi povedené. Příznivci operety si konečně zase příjdou po dlouhé době na své.

Dále si přečtěte

Se sopranistkou Pavlou Vykopalovou jsme se sešli deset dní před premiérou operety Polská krev v Janáčkově divadle. Mluvili jsme nejen o ní, ale o operetě vůbec. A samozřejmě také o opeře, oblíbené hudbě a dětství stráveném v Hudebním divadle v Karlíně.  více

Málo hranou operu Gaetana Donizettiho Maria di Rohan včera uvedlo Janáčkovo divadlo. Premiéra důvody k zařazení opomíjeného titulu nijak nevyjasnila – provedení zůstalo přinejlepším na půli cesty.  více

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle.  více


Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce