Polská krev v bílém a plná barev

29. březen 2014, 7:48

Polská krev v bílém a plná barev

Brněnští příznivci operety mohou zaplakat štěstím – po dlouhé době se dočkali zábavné, výpravné, vtipné a navýsost vkusné inscenace. Polská krev se zkrátka povedla jak po hudební, tak po inscenační stránce.

Polská krev je samo o sobě šťastné dílo a v operetním žánru patří ke špičce. Pochází z let 1910–12 a narozdíl od klasik typu Netopýra nebo Orfea v podsvětí, které ve své době ještě byly počítány mezi komické opery, se tady ocitáme už ve svébytném operetním světě. Hudba je bravurně zkomponovaná – Oskar Nedbal byl výborný skladatel – ale žánrově už se od opery vzdaluje. Nenajdeme tu rafinované ansámbly, všechno je přímočařejší, melodie směřují k populární hudbě. Zápletka je jednoduchá – statkář Zaremba má majetek, ale nemá titul, chce tedy provdat svoji dceru za hraběte Boleslava Baraňskiho. Ten má titul, ale jinak jen dluhy a exekuce na krku. Sňatek ale i tak odmítá a Zarembova dcera Helena se k němu natruc vetře jako hospodyně. Jsme v operetě, takže můžeme od začátku tušit, jak to dopadne. Vedlejší pár tvoří věčně nešťastně zamilovaný Bronio z Popielů a baletka Wanda Kwasiňská.

Brněnskou inscenaci Polské krve připravili režisér Tomáš Pilař se scénografem a kostýmním výtvarníkem Alešem Valáškem a pracovali ve velkém, výpravném stylu. Jejích inscenace byla na jedné straně velmi tradiční, vlastně až starosvětská, bylo v ní něco z elegance filmů pro pamětníky. Zároveň ale působila velmi současně a lehce. Myslím, že na tom měla velký podíl bílá barva, která dominovala velkým prvkům scény s náznaky dobových interiérů i kostýmům. Bílá odlehčovala a projasňovala celé jeviště a hezky se od ní odrážely i jemné barevné prvky. Zadní část scény tvořil otevřený horizont, který vytvářel dojem místy až nekonečného prostoru. Podstatnou součástí inscenace byla dobře vymyšlená světla.

Zásadní ale je, že nezůstalo u výtvarného řešení – to tvořilo jen obal na vypracované situace, dobře vedené postavy a vypointované výstupy a gagy. Hrálo se v českém překladu Iva Osolsobě, který upravili Tomáš Pilař s Patricií Částkovou. Text měl švih, dialogy byly seškrtané ke prospěchu věci a bez hloupých aktualizací. Já se přiznám, že nejsem žádným ctitelem operet, estetika elegantních komedií s Oldřichem Novým mi mnoho neříká a celý tento svět mě spíš míjí. Pokud jsem ale za celé představení ani jednou nepocítil dojem trapnosti a přišlo mi od začátku do konce zábavné, tak klobouk dolů. Sice jsem se nedokázal tak upřímně bavit a tetelit štěstím nad každým vtípkem jako ta rodinka, co seděla přede mnou, ale jak říkám – můj svět je někde jinde.

Škrty v dialozích měly své praktické opodstatnění. Všichni účinkující jsou až na jednu výjimku operní zpěváci a ti mívají s mluveným slovem potíže, to je jedna věc. Druhá věc je ale také to, že Janáčkovo divadlo je velká operní scéna a hrát v ní komediální mluvené dialogy je samo o sobě trošku vražedné. Jeho rozměry se brilantním konverzačním výstupům, které si říkají o intimnější komunikaci s publikem, přece jen poněkud vzpírají. Krácení mělo za následek také malé nelogičnosti – možná mi něco uniklo, ale přece jen si mylím, že by alespoň v prvním dějství stálo za krátkou zmínku, proč chce bohatý statkář Zaremba tak urputně vehnat svou dceru do manželství se zkrachovalým a morálně sotva přijatelným hrabětem Baraňskim.

Jinak bylo poznat, že se na mluveném slově hodně pracovalo, podíl na tom měla i hlasová poradkyně, i když účinkující by se měli přece jen ještě trochu víc uvolnit. Při premiéře bylo poznat, že si na výslovnost dávají uvědomělý pozor a text jim nejde z pusy úplně přirozeně. Suverénně v tomto směru působil hlavně Marian Vojtko, který je operetní a muzikálový herec, ale ten měl zase malé potíže jiného druhu – je zvyklý hrát roli krachujícího šlechtice Bola v jiném překladu a trošku se mu to motalo. Nebyla to žádná tragédie, vybruslil ze všech zádrhelů velmi elegantně. Důležité je, že nedrhla herecká stránka, divadelně celá věc fungovala bez problémů. Výborně byl vyřešen pohyb sboru včetně jeho kombinace s baletními výstupy, na jevišti bylo živo, veselo a publikum se bavilo. Tomáš Pilař vedl inscenaci přímočaře a bez okolků, ale poeticky – pěkné bylo třeba kratičké ztvárnění bouře v Bolově duši na konci druhého dějství.

Po hudební stránce dopadla Polská krev výborně a musím říct, že by mi bylo trapně, kdybych měl psát cokoliv jiného. To není hudba, v níž by měli operní matadoři sebemenší právo selhat. Ostatně nadstandardní hudební zpracování je jediný zásadní důvod, kterým je možné uvádění operet v operním divadle nějak ospravedlnit (vedlejší efekty, jako že to vede operní zpěváky k herectví a podobně neopomíjím, ale to se dá řešit i jinak). Jakub Klecker se do hudby nebývale opřel a bylo by dobré, kdyby si aspoň část této energie odnesl i do jiných inscenací. V orchestru občas zazlobily žestě, ale celkově hrál dobře, užil jsem si ho zvlášť ve druhém dějství, když jsem se přesunul z přízemí na balkón, kam se zvuk lépe nese.

Sbory byly parádní, což se v Janáčkově divadle až zázračně přenáší přes všechny existenciální a umělecké strázně. Mariana Vojtka v roli Boleslava Baraňskiho – čili Bola – už jsem zmínil. Jeho pěvecký potenciál je přece jen operetní a s velkým divadlem trošku válčil, ale víceméně úspěšně. Částečně jisté hlasové hendikepy zaretušoval hereckou suverenitou, chvályhodně se nesnažil prostor uřvat za každou cenu a také bych řekl, že se hezky rozezpíval ve druhém dějství vedle Pavly Vykopalové. Ta v roli Heleny Zarembové uplatnila kromě zpěvu, který mám opravdu rád, především svůj komický talent a byla výborná po všech stránkách. Petr Levíček dobře zpíval i hrál, rozmluvit by se ale ještě přece jen potřeboval. Jan Šťáva podle mého názoru není jednoznačně komický typ, i když je tak často obsazován, ale na statkáře Zarembu se hodil. Zdá se mi, že jakási vnější vážnost spojená s vnitřní ironií je v něm přítomná úplně přirozeně. Andrea Široká byla svůdná tanečnice s andělskými křídly, Jitka Zerhauová se tradičně prosadila i v menší roli její matky.

Přece jen si neodpustím malou odbočku k zařazování operetních titulů do repertoáru brněnské opery. Opereta a muzikál mají v Brně velkou tradici, působil zde významně Oldřich Nový a později velký teoretik i praktik zábavného hudebního divadla Ivo Osolsobě. Publikum je po operetě hladové a na zpěvoherní soubor pořád nemůže zapomenout. Pokládám ale za nutné zdůraznit, že zpěvoherní soubor nebyl rozpuštěn, jak se často tvrdí, ale převeden do Městského divadla Brno (jak ostatně uvádí i web ND Brno). Předpokládám tedy, že MDB na provozování operety dostalo i nějaké prostředky – žádnou operetu ale na repertoáru nemá. Když tedy opominu všechny pokusy zhodnotit, co je a není velké umění, tak tu mluvíme o nakládání s městským rozpočtem. Jedno divadlo na operety peníze dostává a nedělá je, druhé je nedostává a na repertoár je zařazuje. Cítím v tom rozpor – zvlášť když by se místo Polské krve mohla udělat třeba stejně zábavná a vtipná inscenace Dvou vdov. Krásné a jiskřivě vtipné Smetanovy opery z podobného prostředí, a navíc i obsaditelné stejnými typy zpěváků.

Nebudu už ale dál kazit atmosféru – milovníci operety v Brně zase mají k dispozici vydařené představení. Myslím, že operetní přímočarost prospěla jak Tomáši Pilařovi, který se jí dokázal podřídit a zároveň ji ovládnout, tak Jakubovi Kleckerovi, kterému jako by se energická polská krev vlila do žil. Prostě se to celé povedlo a těším se, až takto uvidím třeba i toho Smetanu.

Oskar Nedbal: Polská krev, libreto Leo Stein. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie a světelný design: Tomáš Pilař, scéna a kostýmy: Aleš Valášek, choreograf: Hana Litterová, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturg: Pavel Petráněk. Jan Zaremba, statkář – Jan Šťáva, Helena, dcera statkáře Zaremby – Pavla Vykopalová, Hrabě Boleslav Baraňski – Marian Vojtko, Bronio z Popielů – Petr Levíček, Wanda Kwasiňská – Andrea Široká, Jadwiga, její matka – Jitka Zerhauová, Mirski – Milan Rudolecký, Gorski – Ivo Musil, Wolenski – Jiří Klecker, Senovič – Štěpán Harasim, Baronka Drygalská – Alena Sobolová, Komtesa Napolská – Jitka Klečanská, Wlastek – Martin Novotný. Sbor a orchestr Janáčkovy opery ND Brno. 28. 3. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Jana Hallová a Patrik Borecký

Komentáře

Reagovat
  • Eva Pešková

    29. březen 2014, 20:04
    Byla jsem na I. generálce .Super! Velmi povedené. Příznivci operety si konečně zase příjdou po dlouhé době na své.

Dále si přečtěte

Se sopranistkou Pavlou Vykopalovou jsme se sešli deset dní před premiérou operety Polská krev v Janáčkově divadle. Mluvili jsme nejen o ní, ale o operetě vůbec. A samozřejmě také o opeře, oblíbené hudbě a dětství stráveném v Hudebním divadle v Karlíně.  více

Málo hranou operu Gaetana Donizettiho Maria di Rohan včera uvedlo Janáčkovo divadlo. Premiéra důvody k zařazení opomíjeného titulu nijak nevyjasnila – provedení zůstalo přinejlepším na půli cesty.  více

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle.  více


Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce