Polská krev v bílém a plná barev

29. březen 2014, 7:48

Polská krev v bílém a plná barev

Brněnští příznivci operety mohou zaplakat štěstím – po dlouhé době se dočkali zábavné, výpravné, vtipné a navýsost vkusné inscenace. Polská krev se zkrátka povedla jak po hudební, tak po inscenační stránce.

Polská krev je samo o sobě šťastné dílo a v operetním žánru patří ke špičce. Pochází z let 1910–12 a narozdíl od klasik typu Netopýra nebo Orfea v podsvětí, které ve své době ještě byly počítány mezi komické opery, se tady ocitáme už ve svébytném operetním světě. Hudba je bravurně zkomponovaná – Oskar Nedbal byl výborný skladatel – ale žánrově už se od opery vzdaluje. Nenajdeme tu rafinované ansámbly, všechno je přímočařejší, melodie směřují k populární hudbě. Zápletka je jednoduchá – statkář Zaremba má majetek, ale nemá titul, chce tedy provdat svoji dceru za hraběte Boleslava Baraňskiho. Ten má titul, ale jinak jen dluhy a exekuce na krku. Sňatek ale i tak odmítá a Zarembova dcera Helena se k němu natruc vetře jako hospodyně. Jsme v operetě, takže můžeme od začátku tušit, jak to dopadne. Vedlejší pár tvoří věčně nešťastně zamilovaný Bronio z Popielů a baletka Wanda Kwasiňská.

Brněnskou inscenaci Polské krve připravili režisér Tomáš Pilař se scénografem a kostýmním výtvarníkem Alešem Valáškem a pracovali ve velkém, výpravném stylu. Jejích inscenace byla na jedné straně velmi tradiční, vlastně až starosvětská, bylo v ní něco z elegance filmů pro pamětníky. Zároveň ale působila velmi současně a lehce. Myslím, že na tom měla velký podíl bílá barva, která dominovala velkým prvkům scény s náznaky dobových interiérů i kostýmům. Bílá odlehčovala a projasňovala celé jeviště a hezky se od ní odrážely i jemné barevné prvky. Zadní část scény tvořil otevřený horizont, který vytvářel dojem místy až nekonečného prostoru. Podstatnou součástí inscenace byla dobře vymyšlená světla.

Zásadní ale je, že nezůstalo u výtvarného řešení – to tvořilo jen obal na vypracované situace, dobře vedené postavy a vypointované výstupy a gagy. Hrálo se v českém překladu Iva Osolsobě, který upravili Tomáš Pilař s Patricií Částkovou. Text měl švih, dialogy byly seškrtané ke prospěchu věci a bez hloupých aktualizací. Já se přiznám, že nejsem žádným ctitelem operet, estetika elegantních komedií s Oldřichem Novým mi mnoho neříká a celý tento svět mě spíš míjí. Pokud jsem ale za celé představení ani jednou nepocítil dojem trapnosti a přišlo mi od začátku do konce zábavné, tak klobouk dolů. Sice jsem se nedokázal tak upřímně bavit a tetelit štěstím nad každým vtípkem jako ta rodinka, co seděla přede mnou, ale jak říkám – můj svět je někde jinde.

Škrty v dialozích měly své praktické opodstatnění. Všichni účinkující jsou až na jednu výjimku operní zpěváci a ti mívají s mluveným slovem potíže, to je jedna věc. Druhá věc je ale také to, že Janáčkovo divadlo je velká operní scéna a hrát v ní komediální mluvené dialogy je samo o sobě trošku vražedné. Jeho rozměry se brilantním konverzačním výstupům, které si říkají o intimnější komunikaci s publikem, přece jen poněkud vzpírají. Krácení mělo za následek také malé nelogičnosti – možná mi něco uniklo, ale přece jen si mylím, že by alespoň v prvním dějství stálo za krátkou zmínku, proč chce bohatý statkář Zaremba tak urputně vehnat svou dceru do manželství se zkrachovalým a morálně sotva přijatelným hrabětem Baraňskim.

Jinak bylo poznat, že se na mluveném slově hodně pracovalo, podíl na tom měla i hlasová poradkyně, i když účinkující by se měli přece jen ještě trochu víc uvolnit. Při premiéře bylo poznat, že si na výslovnost dávají uvědomělý pozor a text jim nejde z pusy úplně přirozeně. Suverénně v tomto směru působil hlavně Marian Vojtko, který je operetní a muzikálový herec, ale ten měl zase malé potíže jiného druhu – je zvyklý hrát roli krachujícího šlechtice Bola v jiném překladu a trošku se mu to motalo. Nebyla to žádná tragédie, vybruslil ze všech zádrhelů velmi elegantně. Důležité je, že nedrhla herecká stránka, divadelně celá věc fungovala bez problémů. Výborně byl vyřešen pohyb sboru včetně jeho kombinace s baletními výstupy, na jevišti bylo živo, veselo a publikum se bavilo. Tomáš Pilař vedl inscenaci přímočaře a bez okolků, ale poeticky – pěkné bylo třeba kratičké ztvárnění bouře v Bolově duši na konci druhého dějství.

Po hudební stránce dopadla Polská krev výborně a musím říct, že by mi bylo trapně, kdybych měl psát cokoliv jiného. To není hudba, v níž by měli operní matadoři sebemenší právo selhat. Ostatně nadstandardní hudební zpracování je jediný zásadní důvod, kterým je možné uvádění operet v operním divadle nějak ospravedlnit (vedlejší efekty, jako že to vede operní zpěváky k herectví a podobně neopomíjím, ale to se dá řešit i jinak). Jakub Klecker se do hudby nebývale opřel a bylo by dobré, kdyby si aspoň část této energie odnesl i do jiných inscenací. V orchestru občas zazlobily žestě, ale celkově hrál dobře, užil jsem si ho zvlášť ve druhém dějství, když jsem se přesunul z přízemí na balkón, kam se zvuk lépe nese.

Sbory byly parádní, což se v Janáčkově divadle až zázračně přenáší přes všechny existenciální a umělecké strázně. Mariana Vojtka v roli Boleslava Baraňskiho – čili Bola – už jsem zmínil. Jeho pěvecký potenciál je přece jen operetní a s velkým divadlem trošku válčil, ale víceméně úspěšně. Částečně jisté hlasové hendikepy zaretušoval hereckou suverenitou, chvályhodně se nesnažil prostor uřvat za každou cenu a také bych řekl, že se hezky rozezpíval ve druhém dějství vedle Pavly Vykopalové. Ta v roli Heleny Zarembové uplatnila kromě zpěvu, který mám opravdu rád, především svůj komický talent a byla výborná po všech stránkách. Petr Levíček dobře zpíval i hrál, rozmluvit by se ale ještě přece jen potřeboval. Jan Šťáva podle mého názoru není jednoznačně komický typ, i když je tak často obsazován, ale na statkáře Zarembu se hodil. Zdá se mi, že jakási vnější vážnost spojená s vnitřní ironií je v něm přítomná úplně přirozeně. Andrea Široká byla svůdná tanečnice s andělskými křídly, Jitka Zerhauová se tradičně prosadila i v menší roli její matky.

Přece jen si neodpustím malou odbočku k zařazování operetních titulů do repertoáru brněnské opery. Opereta a muzikál mají v Brně velkou tradici, působil zde významně Oldřich Nový a později velký teoretik i praktik zábavného hudebního divadla Ivo Osolsobě. Publikum je po operetě hladové a na zpěvoherní soubor pořád nemůže zapomenout. Pokládám ale za nutné zdůraznit, že zpěvoherní soubor nebyl rozpuštěn, jak se často tvrdí, ale převeden do Městského divadla Brno (jak ostatně uvádí i web ND Brno). Předpokládám tedy, že MDB na provozování operety dostalo i nějaké prostředky – žádnou operetu ale na repertoáru nemá. Když tedy opominu všechny pokusy zhodnotit, co je a není velké umění, tak tu mluvíme o nakládání s městským rozpočtem. Jedno divadlo na operety peníze dostává a nedělá je, druhé je nedostává a na repertoár je zařazuje. Cítím v tom rozpor – zvlášť když by se místo Polské krve mohla udělat třeba stejně zábavná a vtipná inscenace Dvou vdov. Krásné a jiskřivě vtipné Smetanovy opery z podobného prostředí, a navíc i obsaditelné stejnými typy zpěváků.

Nebudu už ale dál kazit atmosféru – milovníci operety v Brně zase mají k dispozici vydařené představení. Myslím, že operetní přímočarost prospěla jak Tomáši Pilařovi, který se jí dokázal podřídit a zároveň ji ovládnout, tak Jakubovi Kleckerovi, kterému jako by se energická polská krev vlila do žil. Prostě se to celé povedlo a těším se, až takto uvidím třeba i toho Smetanu.

Oskar Nedbal: Polská krev, libreto Leo Stein. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie a světelný design: Tomáš Pilař, scéna a kostýmy: Aleš Valášek, choreograf: Hana Litterová, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturg: Pavel Petráněk. Jan Zaremba, statkář – Jan Šťáva, Helena, dcera statkáře Zaremby – Pavla Vykopalová, Hrabě Boleslav Baraňski – Marian Vojtko, Bronio z Popielů – Petr Levíček, Wanda Kwasiňská – Andrea Široká, Jadwiga, její matka – Jitka Zerhauová, Mirski – Milan Rudolecký, Gorski – Ivo Musil, Wolenski – Jiří Klecker, Senovič – Štěpán Harasim, Baronka Drygalská – Alena Sobolová, Komtesa Napolská – Jitka Klečanská, Wlastek – Martin Novotný. Sbor a orchestr Janáčkovy opery ND Brno. 28. 3. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Jana Hallová a Patrik Borecký

Komentáře

Reagovat
  • Eva Pešková

    29. březen 2014, 20:04
    Byla jsem na I. generálce .Super! Velmi povedené. Příznivci operety si konečně zase příjdou po dlouhé době na své.

Dále si přečtěte

Se sopranistkou Pavlou Vykopalovou jsme se sešli deset dní před premiérou operety Polská krev v Janáčkově divadle. Mluvili jsme nejen o ní, ale o operetě vůbec. A samozřejmě také o opeře, oblíbené hudbě a dětství stráveném v Hudebním divadle v Karlíně.  více

Málo hranou operu Gaetana Donizettiho Maria di Rohan včera uvedlo Janáčkovo divadlo. Premiéra důvody k zařazení opomíjeného titulu nijak nevyjasnila – provedení zůstalo přinejlepším na půli cesty.  více

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle.  více


Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více