Bludný Holanďan spoutaný prací, osudem i prokletím

28. září 2013, 0:59

Bludný Holanďan spoutaný prací, osudem i prokletím

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle. Dílo Richarda Wagnera (1813–1883) se na našich jevištích neobjevuje zrovna často, ale letošní dvojité výročí velkého skladatele reflektovala dramaturgie uvedením jeho první „opravdu wagnerovské“ opery (předchozí tři sám Wagner za plnohodnotné nepočítal a ani na jeho festivalu v Bayreuthu se nehrají). Volba Bludného Holanďana je poněkud podivná především vzhledem k tomu, že tu byl uveden asi před patnácti lety. Po něm se hrál ještě Tannhäuser a nyní jsme se vrátili zpět k Holanďanovi. O důvodech můžu jen spekulovat, ale podezírám divadlo, že se mu zdál z Wagnerových oper nejjednodušší. Z dramaturgického hlediska jsem nepochopil, co se přesně hraje. Wagner operu původně zamýšlel i napsal bez přestávek, první dějství navazovalo na předehru a celé dílo se mělo hrát v jednom kusu – taková je i běžná současná praxe. Provozní důvody kdysi vedly ke vzniku „roztrhané“ verze se dvěma přestávkami a oddělenou předehrou, my jsme viděli něco mezi těmito verzemi – hrálo se s oddělenou předehrou, přestávkou po prvním dějství a druhými dvěma akty v celku. Předpokládám, že to byl ústupek složitější přestavbě scény po prvním aktu a nemůžu říct, že by se mi to líbilo. Nakonec se ani na jevišti nic tak zázračného nestalo a plynulému proudu hudby, jak ho autor napsal, bych dal přednost.

Příběh prokletého námořníka, kterého může z věčného bloudění po moři vysvobodit jen láska dívky věrné až za hrob, je chmurná balada. Jejím živlem je moře, v hudbě prakticky všudypřítomné. Všechno v něm také začíná i končí – připlouvá z něj Holanďan a nakonec v něm mizí i se Sentou. V brněnské inscenaci se všechny postavy nacházejí v omezujícím sevření své práce, osudu nebo prokletí. Jako hustá klec vypadá loď bludného Holanďana, z jejích rudých plachet zůstal jeden segment páskové mříže a Holanďanův oblek pod černým pláštěm. Plachty jsou to, co pohání loď kupředu, jejich barva charakterizovala propojení mezi Holanďanem a Sentou, která měla k bílým šatům červený šál. Stejné pružné pásy, které tvořily Holanďanovu loď, převzaly na začátku druhého dějství i funkci přaden natažených od obřích vřeten ze zadní části jeviště k divákům. Přadleny jsou mezi svými vlákny spíš spoutány, než aby je ovládaly. Nejuvolněnější jsou scény norských námořníků, kteří byli skrze své povolání ze svazujících konvencí poněkud vyjmuti. Když se ale pokusili probudit k životu Holanďanovu posádku, spadla klec na celé jeviště.

Scéna Pavla Boráka je v zásadě velmi jednoduchá, ale bohatě využívá technických možností jeviště. Dobře vymyšlená je šikmá paluba norské lodi složená s několika překlápějících se segmentů. Ta dominuje prvnímu a třetímu dějství – v prvním působivě imituje houpání lodi na rozbouřeném moři, ve třetím po jednom sklopeném segmentu odchází Senta do moře, aby naplnila svůj úděl. Její odchod byl překvapivě neefektní, jako by se úplně odevzdala osudu, nebo si všechno dobře rozmyslela předem. Peter Čanecký vytvořil konvenční kostýmy, které odkazovaly k realistickému aspektu opery. Její metaforická rovina byla zakódována především v Borákově scéně.

Roman Polák v sobě nezapřel činoherního režiséra. Měl velmi dobře vypracované monology a snad ještě lépe dueta – interakce mezi jednotlivci byly pochopitelné, působivé a uvěřitelné. Hůře se mu dařilo se sbory, které upadaly do toporně rytmického pohybu a trošku „šlapaly zelí". Obzvlášť patrné to bylo ve veselé scéně námořníků v úvodu třetího dějství. Holanďanovo mužstvo provázelo svého velitele všude, jeho sbor zněl bohužel z reproduktorů, takže se nepříjemně vyděloval z ostatního dění. Strašidelná posádka také stahovala k zemi přadena, která bránila ve sblížení Holanďanovi a Sentě. Její původní nápadník Erik se ale do této svazující sítě chvíli předtím zamotal až příliš – pro Ivana Choupenitche režie zrovna přívětivá nebyla. Stejně tak zezačátku pro Petra Levíčka, který, myslím, neviděl na dirigenta.

Jakub Klecker nastudoval operu výborně. Musím ocenit, že se mu dařilo držet orchestr dynamicky na uzdě tak, aby nepřekrýval zpěváky, ale zároveň jej neudusil. Měl výborně vystavěné scény jako celky: třeba tempová gradace duetu Senty a Holanďana ve druhém dějství byla pozvolná, vyrůstala téměř z nehybnosti k extatickému vyvrcholení. Snad nejlépe vyšel úvod třetího dějství – zásluhu na tom měl sbor, který zpíval výborně, jak jsme v brněnské opeře zvyklí. Pokud se Jakubovi Kleckerovi v některých vypjatých místech nedařilo vydolovat z orchestru potřebnou expresivitu, řekl bych, že to spadá spíš na vrub konkrétních hráčů. Standardně zlobivé horny se neukáznily ani včera a to, co vyváděly při duetu Dalanda s Holanďanem, nemá na profesionální scéně co dělat. Myslím, že by také stálo za úvahu zkusit orchestr jinak rozesadit, dechy nakumulované na jedné straně vytvářejí v přední části hlediště pocit dynamické nerovnováhy – jakoby zvuk padal doprava.

Jiří Sulženko byl velmi dobrý Daland, hodně starostlivý a poněkud lakomý tatík, výborně i hrál. Petr Levíček musel v roli Kormidelníka při své písni šplhat na stožár, což zvládl dost dobře, ale přece jen bylo slyšet, že nemá na zpívání klid. Byla to režisérská zbytečnost, která poškodila Levíčkův výkon – typově se na roli hodí po všech stránkách a zpíval dobře. Jitka Zerhauová se objevila v menší roli chůvy a dirigentky přadlen. Ivan Choupenitch je vlastníkem nepochopitelné dvojice nádherného hlasového materiálu a strašlivého tremola, což mě uvádí v úžas už mnoho let. Včera podal jeden ze svých lepších výkonů pěvecky i herecky. Kombinaci velkého a pěkného hlasu s tremolem předvedla také Szilvia Rálik v roli Senty. Její tremolo není tak silné jako Choupenitchovo, ale zřetelné bylo i tak dost, hlavně v intonačně nejistých nástupech. Frank Blees se na Holanďana hodil zjevem, jeho typově odpovídajícímu hlasu ale scházel objem a ke konci se poněkud ztrácel.

Zmínil bych i podivné okolnosto kolem účinkování Janice Baird. Ta zpívala v minulé sezóně Elektru, divadlo ji ohlašovalo jako „hvězdu Metropolitní opery“ a měla i zpívat Sentu. Potom z obsazení zničehonic zmizela a místo ní se v něm objevila Iveta Jiříková, což nikdo nepovažoval za nutné komentovat. To je ze strany divadla směrem k publiku nehorázná povýšenost, která spoléhá na to, že si nikdo ničeho nevšimne. Opera zápasí o diváky, ani premiéry nejsou zdaleka vyprodané – to není situace, kdy by si z těch zbylých mohla ještě dělat dobrý den. Odbytý je i program, který obsahuje obsáhlé citáty z Wagnerových spisů, úryvky dobových kritik, profily umělců, převod libreta do češtiny, jediným autorským textem je krátké shrnutí inscenací Wagnerových oper na našich jevištích, jehož autorem je zkratka pp. Nějaký rozbor díla, rozhovor s dirigentem nebo režisérem už tu není. Pořád se mluví o tom, jak je Wagner náročný a naše publikum na něj není zvyklé, a když už na jeho dílo dojde, tak je ono údajně neznalé publikum prostě hozeno do vody, ať si s tím nějak poradí (solidní a zároveň vstřícný rozbor díla do programu patří, dopřávají si ho i ve Vídni, kde se Wagner pravidelně hraje a publikum ho zná). To souvisí s jednou zcela obecnou věcí, která se netýká jen Brna: jsem přesvědčený, že Wagner je náročný především pro divadlo, které ho inscenuje. Pro publikum už tolik ne, když je inscenace dobrá. Takže řeči o tom, jak je těžký, pokládám z velké části za výmluvy, aby se s ním naše opery nemusely zbytečně párat.

Bludný Holanďan v Brně není špička, nemá cenu si lhát do kapsy. Je to ale solidní inscenace, hlavně dobře hudebně nastudovaná. Toto jsou mé dojmy napsané hned po představení, další kritiky ještě přijdou. Jejich autory budou vedoucí redaktor Redakce vážné hudby stanice Vltava Petr Veber a muzikolog Jan Špaček.

Richard Wagner: Bludný Holanďan (Der fliegende Holländer), libreto skladatel. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Roman Polák, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Peter Čanecký, sbormistr: Pavel Koňárek. Daland – Jiří Sulženko, Senta, jeho dcera – Szilvia Rálik, Erik, myslivec – Ivan Choupenitch, Holanďan – Frank Blees, Mary, Sentina chůva – Jitka Zerhauová, Kormidelník – Petr Levíček, orchestr a sbor opery ND Brno. 27. 9. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jana Hallová

Komentáře

Reagovat
  • Michal

    28. září 2013, 11:14
    Dobrý den... Musím Vás upozornit, že ještě před tím než začnete psát recenzi, je potřeba si o inscenaci zjistit správné informace... Což se zde vůbec nestalo... Janice Baird nahradila Silvia Rálik. Paní Jiříková tuto roly měla zpívat od začátku. Takže si "Dobrý den" děláte spíš Vy z nás! S Pozdravem. M

Dále si přečtěte

Bludného Holanďana má Národní divadlo Brno na repertoáru od 27. září a premiéra měla nejen srdečný ohlas v auditoriu, ale v celkovém pohledu opravdu dobré parametry hudebního nastudování.  více

Tento pátek má v Janáčkově divadle premiéru nové nastudování opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. S režisérem inscenace Romanem Polákem jsme mluvili především o díle samotném, o jeho současné práci v brněnské opeře, ale také o síle slova a pokoře. Navíc přikládáme fotky z jevištních zkoušek.  více


Hudební festival Concentus Moraviae se mezižánrovým přesahům nebrání. O tom se posluchači přesvědčili již mnohokrát. Naposledy tomu tak bylo včera při příležitosti koncertu tělesa La Cosmologie de la Poire – Kosmologie hrušky. Na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou předvedla houslistka/flétnistka Anna Fusek, trumpetista Nicolas Cambon, akordeonista Gabriel Levasseur a violoncellista/kytarista Karsten Hochapfel, jak chutný (hruškový?) koktej lze namíchat, setká-li se klasická hudba, brazilské choro, jazz a world music v rukou zkušených hudebníků-skladatelů.  více

V barokní hudbě měla improvizace nezastupitelné místo – melodické ozdoby i způsoby akordické hry byly plně v režii hudebníků. Hráč schopný pohotové a invenční improvizace byl náležitě uznáván. Většinou se improvizace týkala nástrojů bassa continua, které tvořily harmonickou složku skladeb a nad těmito nástroji plynula již (do větší části) neimprovizovaná hudba v podání houslí, flétny a dalších dobových nástrojů. Jenže! Co se stane, když se sejde theorbista a cembalista (tradiční continuové nástroje) a rozhodnou se, že si melodickou i harmonickou část skladeb rozdělí rovným dílem? Vznikne barokní podoba jazzové jam session v provedení theorbisty Thomase Dunforda a cembalisty Jeana Rondeau. Návštěvníci festivalu Concentus Moraviae tak 15. června v tišnovském kostele sv. Václava mohli vyslechnout díla Roberta de Viséeho, Marina Maraise, François Couperina, Jeana-Henryho d'Angleberta a Antoina Forqueraye v podobě, v jaké je nejspíše ještě neslyšeli.  více

Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více

Jedním z prvních večerů, který milovníci vážné hudby mohli po dlouhé pandemicky vynucené pauze navštívit (ve vnitřních prostorách), se stal sobotní koncert Šarlatové Benátky festivalu Concentus Moraviae s houslistkou, flétnistkou a klavíristkou Annou Fusek a loutnistou a theorbistou Gianlucou Geremia. Chronologicky sestavený program představil návštěvníkům kostela Všech svatých v Moravském Krumlově díla skladatelů z počátku 16. století, počátky nového stylu i skladby mistrů pozdního baroka.  více

Rok 2020 by většina hudebníků, ty jazzové nevyjímaje, asi nejraději vymazala ze života: v naplněném (a následně proškrtaném) diáři zůstalo pár koncertů na prázdniny, tradiční velké festivaly včetně brněnského JazzFestu se nekonaly nebo proběhly v okleštěné formě. Hudebníci, kteří plánovali uvést nové projekty, se místo do klubů a sálů vydali před kamery. Ochutnávky z jednotlivých skladeb servírovali imaginárnímu publiku pomocí virtuálních streamů. Přesto (nebo vlastně právě proto) se v Čechách a na Moravě velmi rozmanitá jazzová muzikantská komunita dopracovala k nevídanému rekordu šedesáti vydaných alb – a to jsme nezapočítali projekty slovenských hudebníků usazených u nás. Kvůli zrušenému JazzFestu jsme bohužel přišli například o jedinečnou pódiovou prezentaci zhudebněného životního příběhu čerstvého sedmdesátníka Františka Uhlíře i další z mezinárodních sestav Invisible Wiorld invenčního basisty Tomáše Lišky. Naopak velmi skrytě a nenápadně v Brně hraje a tvoří nedávný absolvent jazzové katedry JAMU Peter Korman – a právě jeho debutovým albem naši reflexi začneme.  více

Právě dnes - tedy 19. května - začíná ve Valašském Meziříčí událost, na kterou se všichni cimbalisté téměř z celého světa těší už dva roky. Jde o 14. ročník Mezinárodního festivalu cimbálu, který se každý lichý rok v tomto městě koná již od roku 1995. Letos bude kvůli pandemické situaci vpravdě skromnější a organizátoři budou některé z koncertů streamovat. Jiné bude přenášet Český rozhlas Vltava a Český rozhlas Brno. Hráč na cimbál Michal Grombiřík byl letos přijatý jako první cimbalista v historii na Katedru jazzové interpretace na JAMU. Jaká je cesta od lidové písničky, přes klasickou hudbu až k jazzu a co přesně bude na zmíněném cimbálovém festivalu dělat? O tom všem jsme si povídali.  více

Milovníkům komorní hudby nejspíše nebude třeba představovat cyklus koncertů Štěpán Filípek & Friends (dříve známo jako Štěpán Filípek a jeho hosté) hlouběji. Původně open-air projekt pořádaný festivalem Léto na Staré radnici stavěl díla světových autorů po bok současným brněnským skladatelům. Po letech vývoje se cyklus osamostatnil, podoba jeho dramaturgie se však nezměnila. Změnila se však forma – živý koncert sdílela na svém YouTube kanálu platforma NOWA – New Open Way of Arts. Violoncellista, propagátor soudobé hudby a organizátor cyklu Štěpán Filípek si na sobotní (15. Května) vystoupení pozval houslistku Olgu Šroubkovou a slovenského klavíristu a dirigenta Ondreje Olose. Program večera tvořilo Klavírní trio Miloslava Ištvana, skladba Štěpána Filípka Sen o Gabrielovi pro sólový klavír a Klavírní trio č. 2, Op. 100 Franze Schuberta.  více

Přestože také kultura vyhlíží pozvolné rozvolňování protiepidemických restrikcí, úterní koncert komorního tělesa Ensemble Opera Diversa v brněnské vile Löw-Beer se ještě musel obejít bez přítomnosti obecenstva. Pohyb – dokonce ani tanec – však na programu hudebního večera s tematickým názvem Movere (lat. hýbat se) nechyběl. Kromě hudebníků orchestru Ensemble Opera Diversa a hostujícího violoncellisty Jozefa Luptáka totiž vystoupili také tanečníci Kristýna Křemenáková a Martin Dvořák z tanečně-hudebně-divadelního souboru ProART Company, který koncert na svém YouTube kanálu posluchačům streamoval. O hudební nastudování a vedení orchestru se postarala dirigentka ansámblu Gabriela Tardonová. Živý přenos režírovali Martin a Jana Vágnerovi a Alex Lapin.  více

Umělecké jméno Ód evokuje zpěv, vyprávění, poezii, ódy… Zároveň jde o návod, jak v češtině vyslovit křestní jméno protagonistky, v Brně usazené francouzské zpěvačky Aude Stulírové Martin. Na Moravě žije už deset let, česky mluví výborně. Spoluzakládala kapelu Šarivary a divadelní spolek Le Cabaret Nomade, byla dramaturgyní festivalu Bonjour Brno. Bébé Lune je její druhé album. A její aktuální album s ukolébavkami z celého světa vzniklo díky vítězství v soutěži inovativních projektů Expats for Brno. Třebaže jde tedy o projekt svým obsahem mezinárodní, s Brnem souvisí velmi úzce.  více

Jedním z mála pozitiv jinak utrápeného muzikantského roku 2020 je nebývale bohatá česká jazzová sklizeň: za poslední rok vyšlo šedesát(!) alb a projektů buď čistě jazzových, nebo jazzem významně dotčených. Mnohé z těch nejvýše oceňovaných jsou různými způsoby propojeny s Brnem – kupříkladu debutová Bigbandová elektronika stále výraznějšího Cotatcha Orchestra a rovněž v pořadí druhé album ansámblu Dust in the Groove testující hranice vážné hudby a jazzu prostřednictvím vytříbené improvizace. Obě alba propojuje mimo jiné basklarinetista, saxofonista, skvělý autor a improvizátor Radim Hanousek. Šíře jeho tvůrčího záběru mimo jiné prolíná soudobou vážnou hudbu s experimentálními fúzemi na hranici jazzu s akcentem na různé podoby improvizace. Pro Bachův varhanní podzim 2017 zkomponoval na improvizaci založené jazzové variace na Bachovu Arii. Skladba pro jazzový orchestr It Could Happen vyhrála skladatelskou soutěž Karla Kraugartnera v ročníku 2018. Zatímco v řadě kapel své hudební minulosti i současnosti Hanousek tříbil své interpretační a improvizační dovednosti (mj. Gulo čar, mezinárodní kvartety NOCZ a Fabio Delvo´RootsDidrik Ingvaldsen Ensemble i bigband Cotatcha Orchestra), stále živý organismus ansámblu Dust in the Groove nabízí reflexi všech tří stránek jeho muzikantské osobnosti – autorské, interpretační a improvizační. Vyprávěli jsme si, kudy se ubíraly jeho životní cesty nejen hudební.  více

Před více než dvaceti lety při Základní umělecké škole v Uherském Hradišti vznikla cimbálová muzika Harafica. Pro většinu hudebních fanoušků je známá svými neobvyklými úpravami lidových písní, výbornými výkony muzikantů, vyprodanými koncerty, ale také nezvyklými fúzemi žánrů. A právě o jejich posledním crossoverovém projektu jsem se bavila s hudebním režisérem a cimbalistou muziky Harafica Petrem Gablasem, z jehož pera jsou všechny hudební úpravy, které v něm můžeme slyšet. Jde o jejich nové album, které nese název Harafica Symphonic. Propojení tradiční lidové hudby s mohutným zvukem Janáčkovy filharmonie Ostrava s brněnským dirigentem Robertem Kružíkem. Můžete na něm slyšet staré texty ze sbírek Františka Sušila, janáčkovské motivy i zpěv dvou zajímavých hostů.  více

Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Nejčtenější

Kritika

Hudební festival Concentus Moraviae se mezižánrovým přesahům nebrání. O tom se posluchači přesvědčili již mnohokrát. Naposledy tomu tak bylo včera při příležitosti koncertu tělesa La Cosmologie de la Poire – Kosmologie hrušky. Na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou předvedla houslistka/flétnistka Anna Fusek, trumpetista Nicolas Cambon, akordeonista Gabriel Levasseur a violoncellista/kytarista Karsten Hochapfel, jak chutný (hruškový?) koktej lze namíchat, setká-li se klasická hudba, brazilské choro, jazz a world music v rukou zkušených hudebníků-skladatelů.  více