Bludný Holanďan spoutaný prací, osudem i prokletím

28. září 2013, 0:59

Bludný Holanďan spoutaný prací, osudem i prokletím

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle. Dílo Richarda Wagnera (1813–1883) se na našich jevištích neobjevuje zrovna často, ale letošní dvojité výročí velkého skladatele reflektovala dramaturgie uvedením jeho první „opravdu wagnerovské“ opery (předchozí tři sám Wagner za plnohodnotné nepočítal a ani na jeho festivalu v Bayreuthu se nehrají). Volba Bludného Holanďana je poněkud podivná především vzhledem k tomu, že tu byl uveden asi před patnácti lety. Po něm se hrál ještě Tannhäuser a nyní jsme se vrátili zpět k Holanďanovi. O důvodech můžu jen spekulovat, ale podezírám divadlo, že se mu zdál z Wagnerových oper nejjednodušší. Z dramaturgického hlediska jsem nepochopil, co se přesně hraje. Wagner operu původně zamýšlel i napsal bez přestávek, první dějství navazovalo na předehru a celé dílo se mělo hrát v jednom kusu – taková je i běžná současná praxe. Provozní důvody kdysi vedly ke vzniku „roztrhané“ verze se dvěma přestávkami a oddělenou předehrou, my jsme viděli něco mezi těmito verzemi – hrálo se s oddělenou předehrou, přestávkou po prvním dějství a druhými dvěma akty v celku. Předpokládám, že to byl ústupek složitější přestavbě scény po prvním aktu a nemůžu říct, že by se mi to líbilo. Nakonec se ani na jevišti nic tak zázračného nestalo a plynulému proudu hudby, jak ho autor napsal, bych dal přednost.

Příběh prokletého námořníka, kterého může z věčného bloudění po moři vysvobodit jen láska dívky věrné až za hrob, je chmurná balada. Jejím živlem je moře, v hudbě prakticky všudypřítomné. Všechno v něm také začíná i končí – připlouvá z něj Holanďan a nakonec v něm mizí i se Sentou. V brněnské inscenaci se všechny postavy nacházejí v omezujícím sevření své práce, osudu nebo prokletí. Jako hustá klec vypadá loď bludného Holanďana, z jejích rudých plachet zůstal jeden segment páskové mříže a Holanďanův oblek pod černým pláštěm. Plachty jsou to, co pohání loď kupředu, jejich barva charakterizovala propojení mezi Holanďanem a Sentou, která měla k bílým šatům červený šál. Stejné pružné pásy, které tvořily Holanďanovu loď, převzaly na začátku druhého dějství i funkci přaden natažených od obřích vřeten ze zadní části jeviště k divákům. Přadleny jsou mezi svými vlákny spíš spoutány, než aby je ovládaly. Nejuvolněnější jsou scény norských námořníků, kteří byli skrze své povolání ze svazujících konvencí poněkud vyjmuti. Když se ale pokusili probudit k životu Holanďanovu posádku, spadla klec na celé jeviště.

Scéna Pavla Boráka je v zásadě velmi jednoduchá, ale bohatě využívá technických možností jeviště. Dobře vymyšlená je šikmá paluba norské lodi složená s několika překlápějících se segmentů. Ta dominuje prvnímu a třetímu dějství – v prvním působivě imituje houpání lodi na rozbouřeném moři, ve třetím po jednom sklopeném segmentu odchází Senta do moře, aby naplnila svůj úděl. Její odchod byl překvapivě neefektní, jako by se úplně odevzdala osudu, nebo si všechno dobře rozmyslela předem. Peter Čanecký vytvořil konvenční kostýmy, které odkazovaly k realistickému aspektu opery. Její metaforická rovina byla zakódována především v Borákově scéně.

Roman Polák v sobě nezapřel činoherního režiséra. Měl velmi dobře vypracované monology a snad ještě lépe dueta – interakce mezi jednotlivci byly pochopitelné, působivé a uvěřitelné. Hůře se mu dařilo se sbory, které upadaly do toporně rytmického pohybu a trošku „šlapaly zelí". Obzvlášť patrné to bylo ve veselé scéně námořníků v úvodu třetího dějství. Holanďanovo mužstvo provázelo svého velitele všude, jeho sbor zněl bohužel z reproduktorů, takže se nepříjemně vyděloval z ostatního dění. Strašidelná posádka také stahovala k zemi přadena, která bránila ve sblížení Holanďanovi a Sentě. Její původní nápadník Erik se ale do této svazující sítě chvíli předtím zamotal až příliš – pro Ivana Choupenitche režie zrovna přívětivá nebyla. Stejně tak zezačátku pro Petra Levíčka, který, myslím, neviděl na dirigenta.

Jakub Klecker nastudoval operu výborně. Musím ocenit, že se mu dařilo držet orchestr dynamicky na uzdě tak, aby nepřekrýval zpěváky, ale zároveň jej neudusil. Měl výborně vystavěné scény jako celky: třeba tempová gradace duetu Senty a Holanďana ve druhém dějství byla pozvolná, vyrůstala téměř z nehybnosti k extatickému vyvrcholení. Snad nejlépe vyšel úvod třetího dějství – zásluhu na tom měl sbor, který zpíval výborně, jak jsme v brněnské opeře zvyklí. Pokud se Jakubovi Kleckerovi v některých vypjatých místech nedařilo vydolovat z orchestru potřebnou expresivitu, řekl bych, že to spadá spíš na vrub konkrétních hráčů. Standardně zlobivé horny se neukáznily ani včera a to, co vyváděly při duetu Dalanda s Holanďanem, nemá na profesionální scéně co dělat. Myslím, že by také stálo za úvahu zkusit orchestr jinak rozesadit, dechy nakumulované na jedné straně vytvářejí v přední části hlediště pocit dynamické nerovnováhy – jakoby zvuk padal doprava.

Jiří Sulženko byl velmi dobrý Daland, hodně starostlivý a poněkud lakomý tatík, výborně i hrál. Petr Levíček musel v roli Kormidelníka při své písni šplhat na stožár, což zvládl dost dobře, ale přece jen bylo slyšet, že nemá na zpívání klid. Byla to režisérská zbytečnost, která poškodila Levíčkův výkon – typově se na roli hodí po všech stránkách a zpíval dobře. Jitka Zerhauová se objevila v menší roli chůvy a dirigentky přadlen. Ivan Choupenitch je vlastníkem nepochopitelné dvojice nádherného hlasového materiálu a strašlivého tremola, což mě uvádí v úžas už mnoho let. Včera podal jeden ze svých lepších výkonů pěvecky i herecky. Kombinaci velkého a pěkného hlasu s tremolem předvedla také Szilvia Rálik v roli Senty. Její tremolo není tak silné jako Choupenitchovo, ale zřetelné bylo i tak dost, hlavně v intonačně nejistých nástupech. Frank Blees se na Holanďana hodil zjevem, jeho typově odpovídajícímu hlasu ale scházel objem a ke konci se poněkud ztrácel.

Zmínil bych i podivné okolnosto kolem účinkování Janice Baird. Ta zpívala v minulé sezóně Elektru, divadlo ji ohlašovalo jako „hvězdu Metropolitní opery“ a měla i zpívat Sentu. Potom z obsazení zničehonic zmizela a místo ní se v něm objevila Iveta Jiříková, což nikdo nepovažoval za nutné komentovat. To je ze strany divadla směrem k publiku nehorázná povýšenost, která spoléhá na to, že si nikdo ničeho nevšimne. Opera zápasí o diváky, ani premiéry nejsou zdaleka vyprodané – to není situace, kdy by si z těch zbylých mohla ještě dělat dobrý den. Odbytý je i program, který obsahuje obsáhlé citáty z Wagnerových spisů, úryvky dobových kritik, profily umělců, převod libreta do češtiny, jediným autorským textem je krátké shrnutí inscenací Wagnerových oper na našich jevištích, jehož autorem je zkratka pp. Nějaký rozbor díla, rozhovor s dirigentem nebo režisérem už tu není. Pořád se mluví o tom, jak je Wagner náročný a naše publikum na něj není zvyklé, a když už na jeho dílo dojde, tak je ono údajně neznalé publikum prostě hozeno do vody, ať si s tím nějak poradí (solidní a zároveň vstřícný rozbor díla do programu patří, dopřávají si ho i ve Vídni, kde se Wagner pravidelně hraje a publikum ho zná). To souvisí s jednou zcela obecnou věcí, která se netýká jen Brna: jsem přesvědčený, že Wagner je náročný především pro divadlo, které ho inscenuje. Pro publikum už tolik ne, když je inscenace dobrá. Takže řeči o tom, jak je těžký, pokládám z velké části za výmluvy, aby se s ním naše opery nemusely zbytečně párat.

Bludný Holanďan v Brně není špička, nemá cenu si lhát do kapsy. Je to ale solidní inscenace, hlavně dobře hudebně nastudovaná. Toto jsou mé dojmy napsané hned po představení, další kritiky ještě přijdou. Jejich autory budou vedoucí redaktor Redakce vážné hudby stanice Vltava Petr Veber a muzikolog Jan Špaček.

Richard Wagner: Bludný Holanďan (Der fliegende Holländer), libreto skladatel. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Roman Polák, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Peter Čanecký, sbormistr: Pavel Koňárek. Daland – Jiří Sulženko, Senta, jeho dcera – Szilvia Rálik, Erik, myslivec – Ivan Choupenitch, Holanďan – Frank Blees, Mary, Sentina chůva – Jitka Zerhauová, Kormidelník – Petr Levíček, orchestr a sbor opery ND Brno. 27. 9. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jana Hallová

Komentáře

Reagovat
  • Michal

    28. září 2013, 11:14
    Dobrý den... Musím Vás upozornit, že ještě před tím než začnete psát recenzi, je potřeba si o inscenaci zjistit správné informace... Což se zde vůbec nestalo... Janice Baird nahradila Silvia Rálik. Paní Jiříková tuto roly měla zpívat od začátku. Takže si "Dobrý den" děláte spíš Vy z nás! S Pozdravem. M

Dále si přečtěte

Bludného Holanďana má Národní divadlo Brno na repertoáru od 27. září a premiéra měla nejen srdečný ohlas v auditoriu, ale v celkovém pohledu opravdu dobré parametry hudebního nastudování.  více

Tento pátek má v Janáčkově divadle premiéru nové nastudování opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. S režisérem inscenace Romanem Polákem jsme mluvili především o díle samotném, o jeho současné práci v brněnské opeře, ale také o síle slova a pokoře. Navíc přikládáme fotky z jevištních zkoušek.  více


Festival Beseda u Bigbítu (BuB) letos zažije rovné čtvrtstoletí a k půlkulatému výročí si letos nadělil malý warm-up v podobě koncertního večeru v Kabinetu múz nazvaného Beseda night. Letošní tasovskou přehlídku tak předznamenala a celý večer také uvedla šumpersko-brněnská formace Acute Dose. Loňský vítr přivála skupina Please the trees a skladatel a DJ Václav Čásenský aka Atrey.  více

„Květy jsou dnes hodně rocková a kytarová skupina. Chtěl jsem něco jiného,“ vysvětloval Martin Kyšperský, proč se rozhodl své loňské sólové album Vlakem pojmout ve stylu elektronické hudby. Když jsem nyní poslouchal nové Květy – album se zvláštně poetickým názvem Komik do půl osmé –, okamžitě jsem nabyl dojmu, že Martinova zkušenost s povedenou sólovou deskou skupinu zpětně ovlivnila. Nikdy předtím nebyly na albu Květů elektronické zvuky tak dominantní jako v případě „Komika“. A nemyslím, že by šlo pouze o zásluhy nového člena skupiny, klávesisty Ondřeje Kyase. Vždyť i Kyšperský má na obalu alba uvedeny kromě kytar syntezátory, elektronické smyčky a klávesy a Aleš Pilgr vedle akustických bicích, vibrafonu nebo tympánů hraje i na elektronické pady.  více

Pokud pomineme teprve nadcházející zářijový bonusový koncert Diany Krall, neukončil letošní festival Jazzfest nikdo menší než Chick Corea se svým hvězdným triem. Spolu s Brianem Bladem a Eddie Gomezem udělali za letošním ročníkem luxusní americkou tečku.  více

Vydařený čtvrteční koncert Filharmonie Brno v Besedním domě musel potěšit opravdu každého, posluchače rozličného věku i vkus. A nadšení bylo v sále cítit, i přesto, že se na klavír hrálo i celou šíří předloktí.  více

Brněnská zpěvačka a autorka Jana Jun Šrámková tvrdí, že název jejího nového alba Ve vlasech nesouvisí s její profesí kadeřnice. A je pravda, že více než s nůžkami nebo kulmou si vlasy v tomto případě spojuji s větrem, který je profoukává a který do nich foukal už na Janině předchozím albu Nahá. V textech na nové desce však namísto větru jako důležitá konstanta figuruje voda. V jednotlivých písních se objevují peřeje, pádla, lodě i oceán. Ale ani to není nejpodstatnější informace. Jakkoli jsou v Janiných skladbách slova důležitá, pokračuje nové album v linii, kterou načrtly předchozí desky Intimně (2010) a Nahá (2014). Nad příběhem stojí pocit, kresba slabikami, mlhavá scenérie, načrtnutá hlasem a domalovaná dalšími nástroji.  více

Hudební retro komedie Viki kráčí za štěstím, jak ji v premiéře uvedlo Městské divadlo Brno, je na mnoho způsobů zpáteční cestou v čase. Diváka vrací ke tvorbě z autorské dílny Milan Uhde, Miloš Štědroň, kterou nyní výrazně doplnil hudební skladatel Karel Cón. Jde navrch o exkurz k reálnému příběhu, který se odehrál na přelomu 60. a 70. let či swingové muzice kralující éře sladkých sixities. A před publikem nyní navrch defiluje bezmála stejný tvůrčí tým v čele s režisérem Jurajem Nvotou, který se před pěti lety představil na stejném jevišti divákům s romantickým muzikálem Divá Bára.  více

Festival Jazzfest se blíží ke konci a po osvěžení z české a evropské scény přišla na řadu nefalšovaná, téměř bluesová americká klasika. Dvaasedmdesátiletý velikán Steve Gadd dorazil do Brna s kytaristou Michaelem Landauem, baskytaristou Jimmy Johnsonem, trumpetistou Waltem Fowlerem a za piano a Fender rhodes zasedl Kevin Hayes.  více

S trumpetistou, aranžérem a kapelníkem brněnského bigbandu B-Side Band jsme hovořili u příležitost 10 let tohoto pozoruhodného orchestru. B-Side Band své narozeniny oslavil mimo jiné třemi koncerty v brněnském Sono Centru.  více

Defilé evropských i světových saxofonistů, které nabídl letošní ročník festivalu Jazzfest Brno, stylově uzavřeli virtuózní technici a invenční autoři propojující různá odvětví jazzu – uznávaný rakouský sideman i sólista Harald Harry Sokal se svým triem Groove a newyorská legenda Chris Potter, který v čele svého Quartetu na pódium Sono Centra uvedl svůj nejnovější projekt – album The Dreamer Is a Dream.  více

Tak jako loni, i letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s podtitulem svědectví, uzavírala Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno. Kostel sv. Janů na Minoritské ulici rozzářilo dílo hlavnímu tématu festivalu velmi blízké – příběh Pavla z Tarsu v podobě Mendelssohnova oratoria Paulus.  více

Klasický balet Spiaca krásavica v štyroch častiach (prológ a tri dejstvá) od Petra Iljiča Čajkovského uviedol balet Národného divadla Brno na javisku Mahenovho divadla.  více

V týdnu před velikonočními svátky přehlídka JazzFest postoupila do druhé poloviny. Další řadu koncertů propojujících různé jazzové formy a formace oscilující od tradice přes jazzrock k funku odstartoval večer brněnských a pražských jazzových legend v CED Husa na provázku a posléze dvojkoncert tria kytaristy Jiřího Šimka a hvězdného Poogie Bell Bandu s nepřehlédnutelným (a nepřeslechnutelným) frontmanem za bicí soupravou.  více

Antonín Fajt je syn zpěvačky a houslistky Ivy Bittové a bubeníka Pavla Fajta. I když hostuje na nejnovějším albu At Home skupiny Iva Bittová & Čikori, není to žádné protekční dítě. K vlastnímu hráčskému a skladatelskému stylu se sám propracoval a propřemýšlel. Má možnost srovnávat dětství strávené na Moravě s posledními deseti lety za oceánem. A protože jej baví propojovat hudební aktivity například s kulinářským uměním nebo s léčivými účinky umění, není náš rozhovor zdaleka jen o muzice.  více

Brněnská rodačka Magdalena Kožená natočila spolu s režisérkou Alicí Nellis reklamní spot pro celostátní happening základních uměleckých škol ZUŠ Open. Jeho první ročník proběhne v úterý 30. května 2017 po celé republice za účasti 355 škol. K patronce projektu ZUŠ Open Magdaleně Kožené se slavná česká režisérka připojila jako garant za literárně-dramatický obor na uměleckých školách. Obě dvě umělkyně navštíví v den konání happeningu vybrané akce.  více

Zařazením Patricie Barber do koncertní série Národního divadla Brno plnil dramaturg Filip Haberman sny nejen sobě. Neokoukaný klenot americké jazzové scény naplnil Mahenovo divadlo posluchači a přinesl velkolepý hudební zážitek. Jako by tento divadelní prostor byl předurčen pro konání tohoto koncertu. Divadelní sál podtrhnul zpěvaččinu vznešenost, ale zároveň dokázal vytvořit komorní, téměř klubové, prostředí. Tentokrát Patricia Barber přicestovala do Čech z rodného Chicaga v triu s mladými muzikanty - kontrabasistou Patrickem Mulcahym a bubeníkem Natem Friedmanem.  více