Bludný Holanďan spoutaný prací, osudem i prokletím

28. září 2013, 0:59

Bludný Holanďan spoutaný prací, osudem i prokletím

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle. Dílo Richarda Wagnera (1813–1883) se na našich jevištích neobjevuje zrovna často, ale letošní dvojité výročí velkého skladatele reflektovala dramaturgie uvedením jeho první „opravdu wagnerovské“ opery (předchozí tři sám Wagner za plnohodnotné nepočítal a ani na jeho festivalu v Bayreuthu se nehrají). Volba Bludného Holanďana je poněkud podivná především vzhledem k tomu, že tu byl uveden asi před patnácti lety. Po něm se hrál ještě Tannhäuser a nyní jsme se vrátili zpět k Holanďanovi. O důvodech můžu jen spekulovat, ale podezírám divadlo, že se mu zdál z Wagnerových oper nejjednodušší. Z dramaturgického hlediska jsem nepochopil, co se přesně hraje. Wagner operu původně zamýšlel i napsal bez přestávek, první dějství navazovalo na předehru a celé dílo se mělo hrát v jednom kusu – taková je i běžná současná praxe. Provozní důvody kdysi vedly ke vzniku „roztrhané“ verze se dvěma přestávkami a oddělenou předehrou, my jsme viděli něco mezi těmito verzemi – hrálo se s oddělenou předehrou, přestávkou po prvním dějství a druhými dvěma akty v celku. Předpokládám, že to byl ústupek složitější přestavbě scény po prvním aktu a nemůžu říct, že by se mi to líbilo. Nakonec se ani na jevišti nic tak zázračného nestalo a plynulému proudu hudby, jak ho autor napsal, bych dal přednost.

Příběh prokletého námořníka, kterého může z věčného bloudění po moři vysvobodit jen láska dívky věrné až za hrob, je chmurná balada. Jejím živlem je moře, v hudbě prakticky všudypřítomné. Všechno v něm také začíná i končí – připlouvá z něj Holanďan a nakonec v něm mizí i se Sentou. V brněnské inscenaci se všechny postavy nacházejí v omezujícím sevření své práce, osudu nebo prokletí. Jako hustá klec vypadá loď bludného Holanďana, z jejích rudých plachet zůstal jeden segment páskové mříže a Holanďanův oblek pod černým pláštěm. Plachty jsou to, co pohání loď kupředu, jejich barva charakterizovala propojení mezi Holanďanem a Sentou, která měla k bílým šatům červený šál. Stejné pružné pásy, které tvořily Holanďanovu loď, převzaly na začátku druhého dějství i funkci přaden natažených od obřích vřeten ze zadní části jeviště k divákům. Přadleny jsou mezi svými vlákny spíš spoutány, než aby je ovládaly. Nejuvolněnější jsou scény norských námořníků, kteří byli skrze své povolání ze svazujících konvencí poněkud vyjmuti. Když se ale pokusili probudit k životu Holanďanovu posádku, spadla klec na celé jeviště.

Scéna Pavla Boráka je v zásadě velmi jednoduchá, ale bohatě využívá technických možností jeviště. Dobře vymyšlená je šikmá paluba norské lodi složená s několika překlápějících se segmentů. Ta dominuje prvnímu a třetímu dějství – v prvním působivě imituje houpání lodi na rozbouřeném moři, ve třetím po jednom sklopeném segmentu odchází Senta do moře, aby naplnila svůj úděl. Její odchod byl překvapivě neefektní, jako by se úplně odevzdala osudu, nebo si všechno dobře rozmyslela předem. Peter Čanecký vytvořil konvenční kostýmy, které odkazovaly k realistickému aspektu opery. Její metaforická rovina byla zakódována především v Borákově scéně.

Roman Polák v sobě nezapřel činoherního režiséra. Měl velmi dobře vypracované monology a snad ještě lépe dueta – interakce mezi jednotlivci byly pochopitelné, působivé a uvěřitelné. Hůře se mu dařilo se sbory, které upadaly do toporně rytmického pohybu a trošku „šlapaly zelí". Obzvlášť patrné to bylo ve veselé scéně námořníků v úvodu třetího dějství. Holanďanovo mužstvo provázelo svého velitele všude, jeho sbor zněl bohužel z reproduktorů, takže se nepříjemně vyděloval z ostatního dění. Strašidelná posádka také stahovala k zemi přadena, která bránila ve sblížení Holanďanovi a Sentě. Její původní nápadník Erik se ale do této svazující sítě chvíli předtím zamotal až příliš – pro Ivana Choupenitche režie zrovna přívětivá nebyla. Stejně tak zezačátku pro Petra Levíčka, který, myslím, neviděl na dirigenta.

Jakub Klecker nastudoval operu výborně. Musím ocenit, že se mu dařilo držet orchestr dynamicky na uzdě tak, aby nepřekrýval zpěváky, ale zároveň jej neudusil. Měl výborně vystavěné scény jako celky: třeba tempová gradace duetu Senty a Holanďana ve druhém dějství byla pozvolná, vyrůstala téměř z nehybnosti k extatickému vyvrcholení. Snad nejlépe vyšel úvod třetího dějství – zásluhu na tom měl sbor, který zpíval výborně, jak jsme v brněnské opeře zvyklí. Pokud se Jakubovi Kleckerovi v některých vypjatých místech nedařilo vydolovat z orchestru potřebnou expresivitu, řekl bych, že to spadá spíš na vrub konkrétních hráčů. Standardně zlobivé horny se neukáznily ani včera a to, co vyváděly při duetu Dalanda s Holanďanem, nemá na profesionální scéně co dělat. Myslím, že by také stálo za úvahu zkusit orchestr jinak rozesadit, dechy nakumulované na jedné straně vytvářejí v přední části hlediště pocit dynamické nerovnováhy – jakoby zvuk padal doprava.

Jiří Sulženko byl velmi dobrý Daland, hodně starostlivý a poněkud lakomý tatík, výborně i hrál. Petr Levíček musel v roli Kormidelníka při své písni šplhat na stožár, což zvládl dost dobře, ale přece jen bylo slyšet, že nemá na zpívání klid. Byla to režisérská zbytečnost, která poškodila Levíčkův výkon – typově se na roli hodí po všech stránkách a zpíval dobře. Jitka Zerhauová se objevila v menší roli chůvy a dirigentky přadlen. Ivan Choupenitch je vlastníkem nepochopitelné dvojice nádherného hlasového materiálu a strašlivého tremola, což mě uvádí v úžas už mnoho let. Včera podal jeden ze svých lepších výkonů pěvecky i herecky. Kombinaci velkého a pěkného hlasu s tremolem předvedla také Szilvia Rálik v roli Senty. Její tremolo není tak silné jako Choupenitchovo, ale zřetelné bylo i tak dost, hlavně v intonačně nejistých nástupech. Frank Blees se na Holanďana hodil zjevem, jeho typově odpovídajícímu hlasu ale scházel objem a ke konci se poněkud ztrácel.

Zmínil bych i podivné okolnosto kolem účinkování Janice Baird. Ta zpívala v minulé sezóně Elektru, divadlo ji ohlašovalo jako „hvězdu Metropolitní opery“ a měla i zpívat Sentu. Potom z obsazení zničehonic zmizela a místo ní se v něm objevila Iveta Jiříková, což nikdo nepovažoval za nutné komentovat. To je ze strany divadla směrem k publiku nehorázná povýšenost, která spoléhá na to, že si nikdo ničeho nevšimne. Opera zápasí o diváky, ani premiéry nejsou zdaleka vyprodané – to není situace, kdy by si z těch zbylých mohla ještě dělat dobrý den. Odbytý je i program, který obsahuje obsáhlé citáty z Wagnerových spisů, úryvky dobových kritik, profily umělců, převod libreta do češtiny, jediným autorským textem je krátké shrnutí inscenací Wagnerových oper na našich jevištích, jehož autorem je zkratka pp. Nějaký rozbor díla, rozhovor s dirigentem nebo režisérem už tu není. Pořád se mluví o tom, jak je Wagner náročný a naše publikum na něj není zvyklé, a když už na jeho dílo dojde, tak je ono údajně neznalé publikum prostě hozeno do vody, ať si s tím nějak poradí (solidní a zároveň vstřícný rozbor díla do programu patří, dopřávají si ho i ve Vídni, kde se Wagner pravidelně hraje a publikum ho zná). To souvisí s jednou zcela obecnou věcí, která se netýká jen Brna: jsem přesvědčený, že Wagner je náročný především pro divadlo, které ho inscenuje. Pro publikum už tolik ne, když je inscenace dobrá. Takže řeči o tom, jak je těžký, pokládám z velké části za výmluvy, aby se s ním naše opery nemusely zbytečně párat.

Bludný Holanďan v Brně není špička, nemá cenu si lhát do kapsy. Je to ale solidní inscenace, hlavně dobře hudebně nastudovaná. Toto jsou mé dojmy napsané hned po představení, další kritiky ještě přijdou. Jejich autory budou vedoucí redaktor Redakce vážné hudby stanice Vltava Petr Veber a muzikolog Jan Špaček.

Richard Wagner: Bludný Holanďan (Der fliegende Holländer), libreto skladatel. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Roman Polák, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Peter Čanecký, sbormistr: Pavel Koňárek. Daland – Jiří Sulženko, Senta, jeho dcera – Szilvia Rálik, Erik, myslivec – Ivan Choupenitch, Holanďan – Frank Blees, Mary, Sentina chůva – Jitka Zerhauová, Kormidelník – Petr Levíček, orchestr a sbor opery ND Brno. 27. 9. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jana Hallová

Komentáře

Reagovat
  • Michal

    28. září 2013, 11:14
    Dobrý den... Musím Vás upozornit, že ještě před tím než začnete psát recenzi, je potřeba si o inscenaci zjistit správné informace... Což se zde vůbec nestalo... Janice Baird nahradila Silvia Rálik. Paní Jiříková tuto roly měla zpívat od začátku. Takže si "Dobrý den" děláte spíš Vy z nás! S Pozdravem. M

Dále si přečtěte

Bludného Holanďana má Národní divadlo Brno na repertoáru od 27. září a premiéra měla nejen srdečný ohlas v auditoriu, ale v celkovém pohledu opravdu dobré parametry hudebního nastudování.  více

Tento pátek má v Janáčkově divadle premiéru nové nastudování opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. S režisérem inscenace Romanem Polákem jsme mluvili především o díle samotném, o jeho současné práci v brněnské opeře, ale také o síle slova a pokoře. Navíc přikládáme fotky z jevištních zkoušek.  více


Závěr postní doby ústí do pašijového týdne s připomínkou Kristova utrpení, jehož motiv byl také hlavní dramaturgickou myšlenkou koncertu Ensemble Opera Diversa s názvem Lamento. Středeční večer 29. března patřil dílům věnujícím se lamentacím českých a britských skladatelů. Příhodně si těleso pro tento koncert zvolilo prostor barokního sálu Konventu Milosrdných bratří, který postní atmosféru umocňoval.  více

Arménský jazzový pianista Tigran Hamasyan se dlouho věnoval buď vlastní tvorbě, nebo inspiraci arménským folklorem. Až na svém desátém albu StandArt se rozhodl pracovat s jazzovými standardy, skladbami, které fungují u většiny jazzových hudebníků jako základní průprava a jako materiál, na kterém se shodnou hráči z celého světa při společném jamování. Své aktuální album pianista představí v pátek 24. března 2023 v brněnském Sono Centru v rámci festivalu JazzFestBrno.  více

Po americkém turné Filharmonie Brno vedená šéfdirigentem Dennisem Russel Daviesem připravila minifestival tří propojených večerů s názvem Dialogy. Každý z těchto večerů nabízel ojedinělou dramaturgii s mimořádným repertoárem. Částečně se vázal ke zmiňovanému turné (např. koncert Z Ameriky do Česka). Závěrečný koncert trilogie, který se konal v pátek 10. března v Janáčkově divadle, nabídl domácímu publiku monumentální orchestrální díla z per skladatelů Alfreda Schnittkeho a Sergeje Rachmaninova. Celý koncert v přímém přenosu vysílala stanice Vltava Českého rozhlasu.  více

La Cantiga de la Serena je trio z jižní Itálie, které se zaměřuje na hudbu Středomoří, chápaného jako most mezi Západem a Východem. Repertoár souboru tvoří středověké tance a písně, písně duchovní včetně poutnických, středověké světské písně i písně sefardských židů, kteří museli na konci 15. století opustit dnešní Španělsko a Portugalsko. V roce 2021 skupina vydala své třetí a zatím nejnovější album La Mar a v létě 2022 vystoupila v Brně na festivalu Maraton Hudby. Koncert si můžete připomenout i díky tomuto rozhovoru. Na naše otázky odpovídají Fabrizio Piepoli, který zpívá a hraje na italskou chitarru battente, dále Giorgia Santoro, hráčka na nejrůznější druhy fléten a píšťal včetně indické bansuri nebo irské tin whistle, a také na keltskou harfu. A konečně třetím členem je Adolfo La Volpe, který hraje na arabskou loutnu, na klasickou kytaru nebo irské buzuki.  více

Koncert s podtitulem „Soudružnost, spolupráce, podvratnost a pořádná bitka na konec“ v režii souboru Brno Contemporary orchestra (BCO) nabídl pozoruhodný program soudobé hudby. Jednalo se o tři české a jednu světovou premiéru, které zazněly v Besedním domě 27. února pod taktovkou kmenového dirigenta Pavla Šnajdra. Výběr koncertního sálu nebyl náhodný. Besední dům letos slaví 150 let od otevření a těleso uspořádalo výroční, komunitní koncert k důležitému jubileu.  více

Loňské album Morytáty a romance brněnského písničkáře a televizního dramaturga Ivo Cicvárka boduje ve výročních anketách nejen v čistě folkovém žánru. Ivo svůj velký projekt natočil se svou přejmenovanou kapelou, které nyní říká Živo, a s řadou hostů. V rozhovoru vysvětluje, co se skrývá za jednotlivými písněmi výpravného alba, a hovoří také o svých dalších plánech.  více

Dvanáct studentů, šest skladatelů, šest skladeb, střet šesti naprosto odlišných světů. I tak by se dal popsat projekt Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) ve spolupráci s Royal Conservatoire The Hague (RC). Dle úvodních slov prorektora pro strategie a rozvoj JAMU a pedagoga kompozice na Katedře kompozice a multimediální tvorby Ivo Medka, projekt trvá již šestým rokem a je založen na výběru tří skladatelů z obou škol. Kromě nich se také pro každý ročník vybírá originální obsazení – letos sestavené z houslí, violoncella, elektrické kytary, trombonu, příčné flétny a bicích nástrojů – opět namíchané po třech lidech z obou zemí a doplněno o dirigenta. Spolupráce vyvrcholila pátečním koncertem v Komorním sále Hudební fakulty JAMU.  více

Tento rok tomu bude přesně tři sta let, co dvorní vicekapelník císaře Karla VI. Antonio Caldara zkomponoval pro oslavu jmenin císařovny Alžběty Kristýny gratulační serenatu La concordia de' pianeti (Harmonie planet). Císařský pár však měl ještě jeden významný důvod k oslavě. Alžběta Kristýna čekala potomka a naděje manželů se upínali k mužskému dědici trůnu. Že vláda bude souzena Marii Terezii, tehdy ještě nikdo netušil. Novodobé koncertní premiéry, která se uskutečnila 7. února v brněnském Besedním domě se ujal orchestr Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího souboru Romana Válka. Sbor řídila sbormistryně Tereza Válková. Rolí planet, které opěvují císařovnu se ujali Dagmar Šašková (Venuše), Hana Blažíková (Diana), Andreas Scholl (Jupiter), Valer Sabadus (Apollon), Franco Klisovic (Mars), Jaroslav Březina (Merkur) a Adam Plachetka (Saturn).  více

V polovině 20. let 20. století se začala psát historie jedné z nejsvéráznějších čtvrtí Brna. Ve vytěženém pískovcovém lomu se postupně usazovali dělníci z nedaleké cihelny. O pár let později už na tomto místě s výhledem na tehdy vznikající veletržní areál a Staré Brno bylo možné napočítat stovku domků. Čtvrť existuje dodnes a nese název Kamenná kolonie. V neděli 5. února se v Kamence, jak ji Brňané nazývají, konala už tradiční fašanková obchůzka.  více

Ještě koncem ledna byly v Galerii města Blanska zahájeny dvě výstavy. Obě částečně vychází z našich kořenů, ale i lidové kultury. Krojové veselí s cimbálovkou na nich však rozhodně nečekejte. Svá díla zde vystavuje Eva Juračková a David Severa. Absolvovala jsem první část doprovodného programu k výstavám, který se odehrál prvního února v prostorách galerie. V debatě na téma Folklor a ochrana přírody se zde s návštěvníky sešla ředitelka ekologické Nadace Veronica Helena Továrková.  více

Téměř po třiceti letech se na brněnské jeviště vrací opereta Veselá vdova maďarského skladatele s moravskými kořeny Franze Lehára. Inscenace režijního tandemu Magdalena Švecová a Martin Pacek měla premiéru 3. února v Janáčkově divadle.  více

Naloučany jsou malá obec na řece Oslavě v kraji Vysočina a mají svého fotografa. Portréty zdejších obyvatel se díky němu dostaly do Knihovny amerického kongresu a staly se tak součástí největší sbírky tohoto média od jeho počátků. Necelé dvě stovky místních jsou na to náležitě hrdí. Proto společnými silami uspořádali svému fotografovi akci, na kterou jen tak nezapomenou nejen oni, sám pan fotograf, ale i všichni ostatní návštěvníci, kteří se rozhodli zvlněnou zasněženou krajinou dojet až před místní kulturní dům.  více

Ve zrekonstruovaném sále největší české Sokolovny na Kounicově ulici v Brně se setkali folklorní nadšenci z celé Moravy. Tradiční už sedmdesátý první ples zde v sobotu 21. ledna uspořádal Slovácký krúžek Brno. Propojily se tak dva spolky s hlubokou prvorepublikovou tradicí. Dohromady jim to ladilo, jako by po celou tu dobu až dodnes patřily k sobě.  více

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více

Noam Vazana, vystupující pod přezdívkou Nani, je izraelská zpěvačka, která se věnuje písním v židovském jazyce ladino. Na album Andalusian Brew z roku 2017 shromáždila lidové písně, z nichž některé slýchala jako malá od své babičky. V roce 2021 natočila své první autorské album s písněmi v ladinu, nazvané Ke Haber. Na podzim 2022 vystoupila v Brně v klubu Music Lab v duu s brněnským perkusistou Jakubem Škrhou. Před koncertem vznikl následující rozhovor.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěr postní doby ústí do pašijového týdne s připomínkou Kristova utrpení, jehož motiv byl také hlavní dramaturgickou myšlenkou koncertu Ensemble Opera Diversa s názvem Lamento. Středeční večer 29. března patřil dílům věnujícím se lamentacím českých a britských skladatelů. Příhodně si těleso pro tento koncert zvolilo prostor barokního sálu Konventu Milosrdných bratří, který postní atmosféru umocňoval.  více