Bludný Holanďan spoutaný prací, osudem i prokletím

28. září 2013, 0:59

Bludný Holanďan spoutaný prací, osudem i prokletím

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle. Dílo Richarda Wagnera (1813–1883) se na našich jevištích neobjevuje zrovna často, ale letošní dvojité výročí velkého skladatele reflektovala dramaturgie uvedením jeho první „opravdu wagnerovské“ opery (předchozí tři sám Wagner za plnohodnotné nepočítal a ani na jeho festivalu v Bayreuthu se nehrají). Volba Bludného Holanďana je poněkud podivná především vzhledem k tomu, že tu byl uveden asi před patnácti lety. Po něm se hrál ještě Tannhäuser a nyní jsme se vrátili zpět k Holanďanovi. O důvodech můžu jen spekulovat, ale podezírám divadlo, že se mu zdál z Wagnerových oper nejjednodušší. Z dramaturgického hlediska jsem nepochopil, co se přesně hraje. Wagner operu původně zamýšlel i napsal bez přestávek, první dějství navazovalo na předehru a celé dílo se mělo hrát v jednom kusu – taková je i běžná současná praxe. Provozní důvody kdysi vedly ke vzniku „roztrhané“ verze se dvěma přestávkami a oddělenou předehrou, my jsme viděli něco mezi těmito verzemi – hrálo se s oddělenou předehrou, přestávkou po prvním dějství a druhými dvěma akty v celku. Předpokládám, že to byl ústupek složitější přestavbě scény po prvním aktu a nemůžu říct, že by se mi to líbilo. Nakonec se ani na jevišti nic tak zázračného nestalo a plynulému proudu hudby, jak ho autor napsal, bych dal přednost.

Příběh prokletého námořníka, kterého může z věčného bloudění po moři vysvobodit jen láska dívky věrné až za hrob, je chmurná balada. Jejím živlem je moře, v hudbě prakticky všudypřítomné. Všechno v něm také začíná i končí – připlouvá z něj Holanďan a nakonec v něm mizí i se Sentou. V brněnské inscenaci se všechny postavy nacházejí v omezujícím sevření své práce, osudu nebo prokletí. Jako hustá klec vypadá loď bludného Holanďana, z jejích rudých plachet zůstal jeden segment páskové mříže a Holanďanův oblek pod černým pláštěm. Plachty jsou to, co pohání loď kupředu, jejich barva charakterizovala propojení mezi Holanďanem a Sentou, která měla k bílým šatům červený šál. Stejné pružné pásy, které tvořily Holanďanovu loď, převzaly na začátku druhého dějství i funkci přaden natažených od obřích vřeten ze zadní části jeviště k divákům. Přadleny jsou mezi svými vlákny spíš spoutány, než aby je ovládaly. Nejuvolněnější jsou scény norských námořníků, kteří byli skrze své povolání ze svazujících konvencí poněkud vyjmuti. Když se ale pokusili probudit k životu Holanďanovu posádku, spadla klec na celé jeviště.

Scéna Pavla Boráka je v zásadě velmi jednoduchá, ale bohatě využívá technických možností jeviště. Dobře vymyšlená je šikmá paluba norské lodi složená s několika překlápějících se segmentů. Ta dominuje prvnímu a třetímu dějství – v prvním působivě imituje houpání lodi na rozbouřeném moři, ve třetím po jednom sklopeném segmentu odchází Senta do moře, aby naplnila svůj úděl. Její odchod byl překvapivě neefektní, jako by se úplně odevzdala osudu, nebo si všechno dobře rozmyslela předem. Peter Čanecký vytvořil konvenční kostýmy, které odkazovaly k realistickému aspektu opery. Její metaforická rovina byla zakódována především v Borákově scéně.

Roman Polák v sobě nezapřel činoherního režiséra. Měl velmi dobře vypracované monology a snad ještě lépe dueta – interakce mezi jednotlivci byly pochopitelné, působivé a uvěřitelné. Hůře se mu dařilo se sbory, které upadaly do toporně rytmického pohybu a trošku „šlapaly zelí". Obzvlášť patrné to bylo ve veselé scéně námořníků v úvodu třetího dějství. Holanďanovo mužstvo provázelo svého velitele všude, jeho sbor zněl bohužel z reproduktorů, takže se nepříjemně vyděloval z ostatního dění. Strašidelná posádka také stahovala k zemi přadena, která bránila ve sblížení Holanďanovi a Sentě. Její původní nápadník Erik se ale do této svazující sítě chvíli předtím zamotal až příliš – pro Ivana Choupenitche režie zrovna přívětivá nebyla. Stejně tak zezačátku pro Petra Levíčka, který, myslím, neviděl na dirigenta.

Jakub Klecker nastudoval operu výborně. Musím ocenit, že se mu dařilo držet orchestr dynamicky na uzdě tak, aby nepřekrýval zpěváky, ale zároveň jej neudusil. Měl výborně vystavěné scény jako celky: třeba tempová gradace duetu Senty a Holanďana ve druhém dějství byla pozvolná, vyrůstala téměř z nehybnosti k extatickému vyvrcholení. Snad nejlépe vyšel úvod třetího dějství – zásluhu na tom měl sbor, který zpíval výborně, jak jsme v brněnské opeře zvyklí. Pokud se Jakubovi Kleckerovi v některých vypjatých místech nedařilo vydolovat z orchestru potřebnou expresivitu, řekl bych, že to spadá spíš na vrub konkrétních hráčů. Standardně zlobivé horny se neukáznily ani včera a to, co vyváděly při duetu Dalanda s Holanďanem, nemá na profesionální scéně co dělat. Myslím, že by také stálo za úvahu zkusit orchestr jinak rozesadit, dechy nakumulované na jedné straně vytvářejí v přední části hlediště pocit dynamické nerovnováhy – jakoby zvuk padal doprava.

Jiří Sulženko byl velmi dobrý Daland, hodně starostlivý a poněkud lakomý tatík, výborně i hrál. Petr Levíček musel v roli Kormidelníka při své písni šplhat na stožár, což zvládl dost dobře, ale přece jen bylo slyšet, že nemá na zpívání klid. Byla to režisérská zbytečnost, která poškodila Levíčkův výkon – typově se na roli hodí po všech stránkách a zpíval dobře. Jitka Zerhauová se objevila v menší roli chůvy a dirigentky přadlen. Ivan Choupenitch je vlastníkem nepochopitelné dvojice nádherného hlasového materiálu a strašlivého tremola, což mě uvádí v úžas už mnoho let. Včera podal jeden ze svých lepších výkonů pěvecky i herecky. Kombinaci velkého a pěkného hlasu s tremolem předvedla také Szilvia Rálik v roli Senty. Její tremolo není tak silné jako Choupenitchovo, ale zřetelné bylo i tak dost, hlavně v intonačně nejistých nástupech. Frank Blees se na Holanďana hodil zjevem, jeho typově odpovídajícímu hlasu ale scházel objem a ke konci se poněkud ztrácel.

Zmínil bych i podivné okolnosto kolem účinkování Janice Baird. Ta zpívala v minulé sezóně Elektru, divadlo ji ohlašovalo jako „hvězdu Metropolitní opery“ a měla i zpívat Sentu. Potom z obsazení zničehonic zmizela a místo ní se v něm objevila Iveta Jiříková, což nikdo nepovažoval za nutné komentovat. To je ze strany divadla směrem k publiku nehorázná povýšenost, která spoléhá na to, že si nikdo ničeho nevšimne. Opera zápasí o diváky, ani premiéry nejsou zdaleka vyprodané – to není situace, kdy by si z těch zbylých mohla ještě dělat dobrý den. Odbytý je i program, který obsahuje obsáhlé citáty z Wagnerových spisů, úryvky dobových kritik, profily umělců, převod libreta do češtiny, jediným autorským textem je krátké shrnutí inscenací Wagnerových oper na našich jevištích, jehož autorem je zkratka pp. Nějaký rozbor díla, rozhovor s dirigentem nebo režisérem už tu není. Pořád se mluví o tom, jak je Wagner náročný a naše publikum na něj není zvyklé, a když už na jeho dílo dojde, tak je ono údajně neznalé publikum prostě hozeno do vody, ať si s tím nějak poradí (solidní a zároveň vstřícný rozbor díla do programu patří, dopřávají si ho i ve Vídni, kde se Wagner pravidelně hraje a publikum ho zná). To souvisí s jednou zcela obecnou věcí, která se netýká jen Brna: jsem přesvědčený, že Wagner je náročný především pro divadlo, které ho inscenuje. Pro publikum už tolik ne, když je inscenace dobrá. Takže řeči o tom, jak je těžký, pokládám z velké části za výmluvy, aby se s ním naše opery nemusely zbytečně párat.

Bludný Holanďan v Brně není špička, nemá cenu si lhát do kapsy. Je to ale solidní inscenace, hlavně dobře hudebně nastudovaná. Toto jsou mé dojmy napsané hned po představení, další kritiky ještě přijdou. Jejich autory budou vedoucí redaktor Redakce vážné hudby stanice Vltava Petr Veber a muzikolog Jan Špaček.

Richard Wagner: Bludný Holanďan (Der fliegende Holländer), libreto skladatel. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Roman Polák, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Peter Čanecký, sbormistr: Pavel Koňárek. Daland – Jiří Sulženko, Senta, jeho dcera – Szilvia Rálik, Erik, myslivec – Ivan Choupenitch, Holanďan – Frank Blees, Mary, Sentina chůva – Jitka Zerhauová, Kormidelník – Petr Levíček, orchestr a sbor opery ND Brno. 27. 9. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jana Hallová

Komentáře

Reagovat
  • Michal

    28. září 2013, 11:14
    Dobrý den... Musím Vás upozornit, že ještě před tím než začnete psát recenzi, je potřeba si o inscenaci zjistit správné informace... Což se zde vůbec nestalo... Janice Baird nahradila Silvia Rálik. Paní Jiříková tuto roly měla zpívat od začátku. Takže si "Dobrý den" děláte spíš Vy z nás! S Pozdravem. M

Dále si přečtěte

Bludného Holanďana má Národní divadlo Brno na repertoáru od 27. září a premiéra měla nejen srdečný ohlas v auditoriu, ale v celkovém pohledu opravdu dobré parametry hudebního nastudování.  více

Tento pátek má v Janáčkově divadle premiéru nové nastudování opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. S režisérem inscenace Romanem Polákem jsme mluvili především o díle samotném, o jeho současné práci v brněnské opeře, ale také o síle slova a pokoře. Navíc přikládáme fotky z jevištních zkoušek.  více


Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Nejčtenější

Kritika

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více