Poslední letošní s/Setkání nové hudby Plus

Poslední letošní s/Setkání nové hudby Plus

Šestnáctý ročník festivalu Setkávání nové hudby Plus, který se zaměřuje na současnou akustickou a elektronickou hudbu a multimediální projekty, a který v Brně probíhá od konce října, byl završen dvojkoncertem v pátek 13. prosince. Jakkoli je třináctka tradičně poslem neštěstí, zakončení festivalu přinesla jen opak. Přes značně podceněnou propagaci celého festivalu bylo závěrečné Setkání opravdu velké. Místa na sezení v sále Divadla na Orlí nestačila a posléze byla obsazena i zem a přidány lavice po bocích. Vzhledem k malé návštěvnosti předcházejících akcí festivalu, která až na pár výjimek dokonce snese označení „prořídlá“, se nabízí otázka, co způsobilo takový zájem o poslední koncert. Zda to byl předeslaný program hudby brněnských autorů, jména interpretů nebo zásah osudového čísla, je těžké určit. Nicméně právě pestrost skladeb i účinkujících mohla poskytnout uspokojení každému posluchači minimálně v jednom bodě programu, ať už přišel z jakéhokoli důvodu. O první část dvojkoncertu se postarali hráči Brno Contemporary Orchestra (dále jen BCO) pod taktovkou Pavla Šnajdra, druhou půli večera obstaral Ensemble Marijan a Iva Bittová jako host.

Již zmíněná pestrost byla příznačná hlavně pro první koncert. Nutno ale říct, že rozmanitost se spíše blížila významu fráze „každý pes, jiná ves“. Úvodní M Trasa M Víta Zouhara pro housle, violoncello, klavír, klarinet a zvukovou stopu vytvářela fiktivní trasu metra na minimalistických základech. Pravidelný tep a gradační kolísání bylo až příliš kontrastní k následující Skladbě pro klavír, jejíž výrazným prvkem byly rozevláté běhy či lety mezi znějící vysokou a nízkou polohou. Zdeněk Král tuto skladbu napsal pro Renatu Ardaševovou, která ji také procítěně provedla. Druhým kouskem od téhož autora mladší brněnské generace byl Kousek po kousku pro smyčce a dechy v sólovém obsazení, klavír a vibrafon. Aditivní princip jednotlivých „kousků“ a zpětné hledání jejich významu v celku působilo nesoudržně a poněkud těžkopádně, výsledek evokoval zběsilé přepínání TV přes jazzband, kreslený film, klastr v thrilleru až k dramatickému filmovému finále. Další skladba byla skutečně jiná ves, neboť došlo na hudební parodii folkloru. Špetka Universa aneb písně duchů proletivšíchMaria Buzziho, tedy šest písní pro pánské pěvecké sdružení extrémního folkloru Krása, které dvojice Marek Daniel & Štěpán Rusín provádí většinou a capella anebo s klavírním doprovodem, zaznělo v komorní úpravě přímo pro BCO. Dílo a jeho scénické provedení s „folklorními“ gesty a pohyby sklidilo od publika největší úspěch, tleskalo se po každé písničce. Hudební zpracování bylo zdařilé, pánům „zpěvákům“ by však mohlo být v některých pasážích více rozumět. Jako vtip písně fungují, vyslechnout je však v jiném kontextu a ve společnosti jiných skladeb podobně zaměřených by bylo vhodnější.

Dvě díla autorů označených jako střední brněnská generace, která zazněla po přestávce, tvořila o mnoho kompaktnější celek a vrchol koncertu. Unisono leggiero Pavla Zemka Nováka pro šest nástrojů – housle, viola, violoncello, klavír, flétnu a klarinet – znamenalo čirost přerušovanou zvlněním, zahuštěným pohybem a ostrými zářezy. Průběžná nenápadná gradace vedla k exponované části ve vysoké poloze, která byla bohužel zahrána intonačně nepřesně. Nicméně osmiminutová kompozice – podle programu složená z padesáti miniatur vlastního tvaru propojených technikou unisona – byla pro mne osobně nejzajímavější. Program BCO uzavřelo dílo posluchačsky i interpretačně nejnáročnější. Kantáta Já, JákobMiloslava Ištvanaz roku 1968staví na technice montáže (využívá mimo jiné i prvky beatu a rocku) a dramatických střetech. Role recitátora se zhostil Tomáš Krejčí a pěvecké linky Irena Troupová. Tu jsme měli možnost v Brně slyšet nedávno, v rámci Moravského podzimu provedla Pierrot Lunaire Arnolda Schoenberga. Repertoár dvacátého století jejímu výraznému hlasu s jasnou barvou a umírněnému projevu velmi sluší. Tomáš Krejčí dával vyřčeným slovům přesný význam a smysl, jaký měla mít. Členové BCO se měnili podle proměnlivého obsazení skladeb a všichni hráli přesvědčivě, včetně zmíněných hostů. Způsob, jakým Pavel Šnajdr hráče řídí je přesný a čistý, bez zbytečných věcí navíc a pod jeho rukou skladby dobře fungují.

Následovala technická přestavba a čas „na vydechnutí“, během kterého se vytratila téměř polovina obecenstva. Z takového „odlivu“ publika a předcházejícího úspěchu extrémního folkloru by se dalo usuzovat, že zájem o koncert způsobilo právě toto vystoupení. Obecně bylo velmi potěšující, že na „novou hudbu“ přišlo tolik lidí, i když to zvětšilo pravděpodobnost rušivých aspektů jako je zvonění mobilu (zdá se, že v našem technologicky dravém světě to bude asi nekonečný problém, neboť koncert bez zvonění začíná být malým zázrakem). Rušivé bylo také vrzání a cvakání dveří za pozdě příchozími po přestávce (když už takové dveře v nově postaveném a technicky vybaveném prostoru jsou, snad by se dalo aspoň to vrzání vyřešit). Mimo rušivost lidskou, která je přirozená, se objevila jedna technická, která byla o stupeň nepříjemnější. Po čas celého koncertu hučela jakási ventilace či klimatizace a skladby v nižší dynamice, zejména Zouharovu a Novákovu, tím částečně poškodila (s tím by se určitě něco mělo dělat, podobně jako s „hučákem“ v Janáčkově divadle).

Druhou část večera vyplnil projekt Efemérní světy improvizace. Ensemble Marijan, který v nadcházejícím roce oslaví výročí patnáct let od založení, k sobě přizval Ivu Bittovou (housle, zpěv) a Tomáše Hrůzu (interaktivní video). Soubor hrál v šestičlenné sestavě: Lucie Páchová – vokál, Lucie Vítková – akordeon, Sára Žalčíková – klavír, Jan Kavan – violoncello, Petr Pařízek – flétna, vokál a Ivo Medek – inside piano, bicí, hračky. Poslední jmenovaný je zakládajícím členem a také jednou z hlavních osob, která stojí za celým festivalem. Bylo zajímavé vidět ho během večera ve dvou polohách – koncert uvedl slovem a zakončil hraním. Improvizovaná hra trvala zhruba pětačtyřicet minut. Poněkud nejistý začátek se rozvinul do několika odlišných ploch, ve kterých se hráči výborně sešli a fungovali jako jeden celek. Některé okamžiky byly až pohlcující. Nejprůrazněji z celku vystupovala Iva Bittová, která předvedla škálu všemožných odstínů zpěvu, zvuků a skřeků. Melodickou hlasovou linku někdy působivě propojovala s houslemi. Tomáš Hrůza v průběhu improvizace vytvářel vizuální projekci na zadní stěnu jeviště, která reagovala na změny v hudbě. Celá improvizovaná hra měla smysl a svou vnitřní logiku a návaznost, hudebníci se nepředháněli, kdo využije více technik a nápadů. Všichni si hru očividně užívali a bylo to velmi zdařilé ukončení večera a celého festivalu. Bylo by skvělé, kdyby další ročník měl důslednější propagaci a zájem publika byl takový, jako na závěrečném dvojkoncertě, neboť festival si to zaslouží a hlavně za to stojí.

Závěrečný dvojkoncert festivalu Setkávání nové hudby Plus 2013. 13.12.2013, Divadlo Na Orlí, Brno.

Vít Zouhar: M trasa M, Zdeněk Král: Skladba pro klavír, Kousek po kousku, Mario Buzzi: Špetka Universa aneb písně duchů proletivších, Pavel Zemek-Novák: Unisono leggiero, Miloslav Ištvan: Já, Jákob. Brno Contemporary Orchestra, Marek Daniel&Štěpán Rusín – pánské pěvecké sdružení extrémního folkloru Krása, Renata Ardaševová – klavír, Irena Troupová – soprán, Tomáš Krejčí – recitace. Pavel Šnajdr – dirigent, hudební nastudování.

Efemérní světy improvizace. Ensemble Marijan, Iva Bittová – vokál, housle, Tomáš Hrůza – video.

Foto archiv BCO

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Tvůrčí skupina A působila v Brně jen krátce v šedesátých letech, byla ale velkým impulsem Nové hudby. Miloslav Ištvan Quartett natočil album se skladbami jejích členů Zdeňka Pololáníka, Josefa Berga, Miloslava Ištvana, Jana Nováka a Aloise Piňose.  více

Professor Bad Trip Fausta Romitelliho je hudební obraz stavu po užití halucinogenů podaný ve třech přednáškách. Brno Contemporary Orchestra sáhl po opravdu výjimečné kompozici a pokusil se vytvořit ojedinělou a mimořádnou událost – především po hudební a po technické stránce to i vyšlo.  více

Do ticha je občas potřeba říznout, album Nůž na ticho už bylo pokřtěno v Divadle Na provázku i v českém centru ve Vídni. Přečtěte si, co od takového nože můžete čekat.  více


Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více