Rozjívený Petruška, exotický Fazil Say. Marković a Boldoczki zanechali skvělý dojem

Rozjívený Petruška, exotický Fazil Say. Marković a Boldoczki zanechali skvělý dojem

V pořadí třetí koncert tzv. Koncertního abonmá Filharmonie Brno přinesl dramaturgicky pevně semknutý program hudby inspirované živelnými folklórními inspiracemi, zároveň však nepostrádal zásadní kontrasty. Orchestr hrál pod svým šéfdirigentem výrazně nadprůměrně a úroveň večera byla postupně stoupající. Co víc si přát? Návštěvu dnešní reprízy lze prakticky bez výhrad doporučit, a to především díky Stravinskému ve druhé polovině.

Vezmeme to ale v opačném gardu, protože podání Stravinského rozjívené baletní partitury bylo opravdovou ozdobou večera a dost možná vrcholem celé letošní sezóny (záleží na tom, jak se začátkem dubna vyvede Bruckner). Co se týče stylu, oprostil Aleksandar Marković partituru cíleně od vší výrazové zatěžkanosti ruské interpretační školy směrem k odlehčenosti a hravosti. Podařilo se mu dosánout toho, že se hudebníci v místy až bizarně rozjuchané hudbě patřičně odvázali a hráli s chutí i s respektem. Vysoce si kromě výborně odvedené řemeslné práce na Markovićovi cením právě výrazného interpretačního názoru, který z dirigentů v Brně vídaných mívá na této úrovni ještě tak Jakub Hrůša. Právě takoví dirigenti jsou ozdobou svého oboru a pozvedají jej, na rozdíl od standardních „plničů zadání“ a „hledačů těch nejsprávnějších cest“.

Stravinského Petruška je náročná partitura, jež skýtá mnoho potenciálních efektů k rozehrání, lze je ovšem také pohřbít nebo prostě bez povšimnutí odehrát. Nejvíce Stravinského výzev zužitkovala dřevěná dechová sekce jako celek a zaslouží také velké ocenění. Fantastická tentokrát nebyla pouze obvyklá elitní trojice (Petr Pomkla – flétna, Vilém Veverka – hoboj, Emil Drápela – klarinet), přestože i nyní byla, řekněme, vůdčí, všichni ovšem byli výtečně sehraní a včetně tradičně slabších článků šlapali jako hodinky, hráli s chutí a Stravinského odvážným hříčkám dobře rozuměli. Ve správné expresivitě se s nimi mohly měřit pouze trubky (vynikající sóla Františka Kříže), přestože v obou katarzích druhého obrazu překvapivě zanikaly, dále nezvykle výrazné a dirigentem zjevně cíleně vypíchnuté harfy, a také tympány, které tentokrát zastal Radek Tomášek. Oproti Lukáši Krejčímu, který hrává nejčastěji, má přímočařejší agogiku, podobný rytmický tah, ale také jistou hráčskou nesmělost danou snad respektem k této prestižní pozici v orchestru, v Petruškovi to však bylo nejméně patrné. Mít v orchestru dva pravidelně hrající tvůrčí a energické tympánisty je určitě mnohem lepší, než jen jednoho.

Ostatní bicí se bohužel nesnažily nikterak vyniknout, a i když jim není mnoho co vytknout, je škoda, že tato mladá generace bicistů působí v orchestru celkově ospalým dojmem, zatímco stará garda, kterou většina publika ještě pamatuje (za všechny jmenujme Františka Vlka, který bývá často vídán v publiku, a Jana Nováka), až do svého odchodu do penze dokázala odvádět stále expresívní a patřičně živelné výkony.

I hlubší žestě překročily svůj stín, byly náležitě úsečné, i když jim místy chyběly fyzické kapacity na větší dynamiku (trhaný dvojí vstup na konci Tance vozků ve čtvrtém obraze). Ocenit musíme i houslová sóla Pavla Wallingera. A dirigenta, který při potlesku důsledně vyzdvihuje jednotlivé hráče, kteří v jeho očích uspěli – tento zvyk by měl být samozřejmostí. Stále považuji za nejlepší Markovićův výkon s Filharmonií Brno jeho provedení Mahlerovy šesté symfonie z března 2010, Stravinského Petruška mu však mohutně šlape na paty. Bylo by dobré Markoviće v Brně nejen co nejdéle udržet, ale také pozitivně lidsky motivovat k co nejlepším výkonům, aby viděl, že žádná výraznější snaha nezůstabe nepovšimnuta.

Koncertu pro trubku a orchestr Fazıla Saye z roku 2010 zazářil maďarský trumpetista Gábor Boldoczki. Skladba je napěchována všemožnou exotikou a víceméně nahodilými efekty, a i když náročnějšího posluchače neuspokojí, tvořila mezi oběma ruskými díly příjemné náladové pojivo. Orchestr v menším obsazení hrál kompaktně a dle možností skladby přesně, hlavní ozdobou však byl Boldoczkého výkon. Dílo je psáno pro něj a především ve všech nesnadných rytmických finesách jednoznačně uspěl. Zanechal skvělý dojem, který ještě umocnil volbou přídavku, což bývá v případě trubky nesnadné rozhodnutí. Místo toho, aby vybral něco, v čem předvede škálu svých dalších dosud nepředvedených technických možností, rozhodl se potěšit místní publikum jednou oproštěnou, překrásně a vroucně přednesenou melodií. Abych dnešním posluchačům nepokazil moment překvapení, prozradím jen, že je to moje oblíbená (upřesnění rád přidám zítra, pokud mě někdo nepředejde v komentářích).

Večer otevřela krátká virtuosní Balakirevova „orientální fantazie“ Islamey. Tento elektrizující, původně pouze klavírní přídavek má být hrán s nejvyšším možným nasazením, a to i pokud je řazen na začátek večera. Orchestr byl vcelku dobře sehrán, provedení však chyběla veškerá energie. Netvrdím, že je třeba napodobit ruskou interpretaci, která je svým pojetím diametrálně odlišná a v Brně jí málokdo rozumí (když tu koncem září 1998 Ruský státní symfonický orchestr hostoval na Moravském podzimu, věnovali se recenzenti především jejich nestylovému podání Janáčkových Lašských tanců, zatímco jejich stylové podání Skrjabina buďto přešli, nebo přímo odmítli). Tempa byla volena spíše opatrně a celková dynamika žesťů i bicích připomínala předehru k Prodané nevěstě – to už představuje přílišný stylový odklon jak od zvyklostí, tak i od vlastní tradice filharmonie a je tu patrný nevyužitý potenciál zvolené dramaturgie. Například hlavní melodie, svěřená v jedné z variací netradičně trombonům, prostě nebyla slyšet. Stejně tak by orchestrální fortissima měla být budovaná a vyvážená, nikoliv prostě jen taková, že každý hraje ze všech sil a vyčnívající jednotlivci se umírní.

Zmíněné Koncertní abonmá je potomkem dřívějšího Malého symfonického cyklu, který se v posledních 25 letech stěhoval na různá místa s rozličnými výhodami i nevýhodami: Z akusticky nevděčného a zrádného Mahenova divadla přes zvukově optimální, nicméně nepříliš noblesní sokolský sál Stadionu až po definitivní zakotvení v Janáčkově divadle. Tím se víceméně smazal rozdíl mezi oběma velkými orchestrálními cykly, a to navzdory nepřevědčivé snaze je střídáním názvů nějak odstínit. Mít abonmá „symfonické“ a cpát do něj hlavně orchestrální hudbu, a pak „koncertní“, v němž prostě jen nemůže chybět koncertantní skladba, je dramaturgicky banální a zbytečně omezující. Rozdíl už není ani v počtu koncertů: velký cyklus jich míval devět, nyní má čtyři. Malý míval šest, nyní má také čtyři. Brno zjistilo, že není třeba mít patnáct velkých orchestrálních koncertů, když mu jich stačí jen osm. (Koncerty se navíc zkracují – ten čtvrteční měl bez trubkového přídavku čistého času pouze 7+23+35 = 65 minut a ani o minutu více, jak by se mohlo zdát z manipulace se stopážemi v tištěném programu.) Tvořit v tomto počtu vyprofilovanou dramaturgii je obtížné a bránit se oprávněným výhradám ze všech možných stran, proč se (ne)hraje to či ono, nemožné.

Častým argumentem přitom bývá, že s Národním divadlem nelze termínově sladit větší počet koncertů v Janáčkově divadle. Stálo by za úvahu, zda z onoho „malého“ cyklu, který na rozdíl od „velkého“ nezaplní Janáčkovo divadlo do posledního místa, opět neudělat nomáda. Vyhovující koncertní sál tu není a není jím ani Janáčkovo divadlo. Určitě by ale nebylo od věci změnit stávající poměr reprezentativnosti k akustice a zakotvit zase na čas třeba na Stadionu, s většími potížemi snad i v Mahenově divadle, a nebát se třeskuté akustiky Besedního domu i pro mohutnější, než jen klasický repertoár. Dokud tu nebude koncertní sál, bude to vždycky nouzovka, ale je dobré mít aspoň různé pohledy na svůj orchestr a poznat jeho skutečný zvuk. I kdyby to mělo být pouze kvůli změně samotné.

Milij Aleksejevič Balakirev: Islamey, Fazıl Say: Koncert pro trubku a orchestr, Igor Fjodorovič Stravinskij: Petruška. Filharmonie Brno, dirigent Aleksandar Marković. 13. března 2014 v 19:30, Janáčkovo divadlo, Brno.
Jediná repríza koncertu se uskuteční dnes, v pátek 14. března 2014 v 19:30 v Janáčkově divadle.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat
  • Jan Špaček

    14. březen 2014, 18:13
    Následující odkaz na ruské provedení přidávám pouze pro ilustraci, případně inspiraci: nelze samozřejmě srovnávat živý koncert se studiovou nahrávkou v podání specializovaného orchestru, navíc s manipulativním zvučením. Chci jen ukázat, o co by mohla usilovat snaha o autentické podání skladeb Mocné hrstky, jež zde reprezentuje Státní symfonický orchestr SSSR pod vedením Jevgenije Světlanova: http://www.youtube.com/watch?v=sEU2veL2pAM

Dále si přečtěte

Jedním z výrazných sólistů letošního ročníku Moravského podzimu je maďarský trumpetista Gábor Boldoczki. Před jeho zítřejším koncertem jsme spolu mluvili o hře na trubku, lidském hlasu i současných skladatelích.  více

Filharmonie Brno hrála na Vaňkovce v Richard Adam Gallery, ovšem nikoliv klasiku, nýbrž aranžovaný doprovod k undergroundové legendě - poslednímu ucelenému albu kapely The Plastic People of the Universe vzniknuvšímu v podzemí normalizačního Československa - Co znamená vésti koně (1981).  více

Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením.  více


Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více