Rozjívený Petruška, exotický Fazil Say. Marković a Boldoczki zanechali skvělý dojem

Rozjívený Petruška, exotický Fazil Say. Marković a Boldoczki zanechali skvělý dojem

V pořadí třetí koncert tzv. Koncertního abonmá Filharmonie Brno přinesl dramaturgicky pevně semknutý program hudby inspirované živelnými folklórními inspiracemi, zároveň však nepostrádal zásadní kontrasty. Orchestr hrál pod svým šéfdirigentem výrazně nadprůměrně a úroveň večera byla postupně stoupající. Co víc si přát? Návštěvu dnešní reprízy lze prakticky bez výhrad doporučit, a to především díky Stravinskému ve druhé polovině.

Vezmeme to ale v opačném gardu, protože podání Stravinského rozjívené baletní partitury bylo opravdovou ozdobou večera a dost možná vrcholem celé letošní sezóny (záleží na tom, jak se začátkem dubna vyvede Bruckner). Co se týče stylu, oprostil Aleksandar Marković partituru cíleně od vší výrazové zatěžkanosti ruské interpretační školy směrem k odlehčenosti a hravosti. Podařilo se mu dosánout toho, že se hudebníci v místy až bizarně rozjuchané hudbě patřičně odvázali a hráli s chutí i s respektem. Vysoce si kromě výborně odvedené řemeslné práce na Markovićovi cením právě výrazného interpretačního názoru, který z dirigentů v Brně vídaných mívá na této úrovni ještě tak Jakub Hrůša. Právě takoví dirigenti jsou ozdobou svého oboru a pozvedají jej, na rozdíl od standardních „plničů zadání“ a „hledačů těch nejsprávnějších cest“.

Stravinského Petruška je náročná partitura, jež skýtá mnoho potenciálních efektů k rozehrání, lze je ovšem také pohřbít nebo prostě bez povšimnutí odehrát. Nejvíce Stravinského výzev zužitkovala dřevěná dechová sekce jako celek a zaslouží také velké ocenění. Fantastická tentokrát nebyla pouze obvyklá elitní trojice (Petr Pomkla – flétna, Vilém Veverka – hoboj, Emil Drápela – klarinet), přestože i nyní byla, řekněme, vůdčí, všichni ovšem byli výtečně sehraní a včetně tradičně slabších článků šlapali jako hodinky, hráli s chutí a Stravinského odvážným hříčkám dobře rozuměli. Ve správné expresivitě se s nimi mohly měřit pouze trubky (vynikající sóla Františka Kříže), přestože v obou katarzích druhého obrazu překvapivě zanikaly, dále nezvykle výrazné a dirigentem zjevně cíleně vypíchnuté harfy, a také tympány, které tentokrát zastal Radek Tomášek. Oproti Lukáši Krejčímu, který hrává nejčastěji, má přímočařejší agogiku, podobný rytmický tah, ale také jistou hráčskou nesmělost danou snad respektem k této prestižní pozici v orchestru, v Petruškovi to však bylo nejméně patrné. Mít v orchestru dva pravidelně hrající tvůrčí a energické tympánisty je určitě mnohem lepší, než jen jednoho.

Ostatní bicí se bohužel nesnažily nikterak vyniknout, a i když jim není mnoho co vytknout, je škoda, že tato mladá generace bicistů působí v orchestru celkově ospalým dojmem, zatímco stará garda, kterou většina publika ještě pamatuje (za všechny jmenujme Františka Vlka, který bývá často vídán v publiku, a Jana Nováka), až do svého odchodu do penze dokázala odvádět stále expresívní a patřičně živelné výkony.

I hlubší žestě překročily svůj stín, byly náležitě úsečné, i když jim místy chyběly fyzické kapacity na větší dynamiku (trhaný dvojí vstup na konci Tance vozků ve čtvrtém obraze). Ocenit musíme i houslová sóla Pavla Wallingera. A dirigenta, který při potlesku důsledně vyzdvihuje jednotlivé hráče, kteří v jeho očích uspěli – tento zvyk by měl být samozřejmostí. Stále považuji za nejlepší Markovićův výkon s Filharmonií Brno jeho provedení Mahlerovy šesté symfonie z března 2010, Stravinského Petruška mu však mohutně šlape na paty. Bylo by dobré Markoviće v Brně nejen co nejdéle udržet, ale také pozitivně lidsky motivovat k co nejlepším výkonům, aby viděl, že žádná výraznější snaha nezůstabe nepovšimnuta.

Koncertu pro trubku a orchestr Fazıla Saye z roku 2010 zazářil maďarský trumpetista Gábor Boldoczki. Skladba je napěchována všemožnou exotikou a víceméně nahodilými efekty, a i když náročnějšího posluchače neuspokojí, tvořila mezi oběma ruskými díly příjemné náladové pojivo. Orchestr v menším obsazení hrál kompaktně a dle možností skladby přesně, hlavní ozdobou však byl Boldoczkého výkon. Dílo je psáno pro něj a především ve všech nesnadných rytmických finesách jednoznačně uspěl. Zanechal skvělý dojem, který ještě umocnil volbou přídavku, což bývá v případě trubky nesnadné rozhodnutí. Místo toho, aby vybral něco, v čem předvede škálu svých dalších dosud nepředvedených technických možností, rozhodl se potěšit místní publikum jednou oproštěnou, překrásně a vroucně přednesenou melodií. Abych dnešním posluchačům nepokazil moment překvapení, prozradím jen, že je to moje oblíbená (upřesnění rád přidám zítra, pokud mě někdo nepředejde v komentářích).

Večer otevřela krátká virtuosní Balakirevova „orientální fantazie“ Islamey. Tento elektrizující, původně pouze klavírní přídavek má být hrán s nejvyšším možným nasazením, a to i pokud je řazen na začátek večera. Orchestr byl vcelku dobře sehrán, provedení však chyběla veškerá energie. Netvrdím, že je třeba napodobit ruskou interpretaci, která je svým pojetím diametrálně odlišná a v Brně jí málokdo rozumí (když tu koncem září 1998 Ruský státní symfonický orchestr hostoval na Moravském podzimu, věnovali se recenzenti především jejich nestylovému podání Janáčkových Lašských tanců, zatímco jejich stylové podání Skrjabina buďto přešli, nebo přímo odmítli). Tempa byla volena spíše opatrně a celková dynamika žesťů i bicích připomínala předehru k Prodané nevěstě – to už představuje přílišný stylový odklon jak od zvyklostí, tak i od vlastní tradice filharmonie a je tu patrný nevyužitý potenciál zvolené dramaturgie. Například hlavní melodie, svěřená v jedné z variací netradičně trombonům, prostě nebyla slyšet. Stejně tak by orchestrální fortissima měla být budovaná a vyvážená, nikoliv prostě jen taková, že každý hraje ze všech sil a vyčnívající jednotlivci se umírní.

Zmíněné Koncertní abonmá je potomkem dřívějšího Malého symfonického cyklu, který se v posledních 25 letech stěhoval na různá místa s rozličnými výhodami i nevýhodami: Z akusticky nevděčného a zrádného Mahenova divadla přes zvukově optimální, nicméně nepříliš noblesní sokolský sál Stadionu až po definitivní zakotvení v Janáčkově divadle. Tím se víceméně smazal rozdíl mezi oběma velkými orchestrálními cykly, a to navzdory nepřevědčivé snaze je střídáním názvů nějak odstínit. Mít abonmá „symfonické“ a cpát do něj hlavně orchestrální hudbu, a pak „koncertní“, v němž prostě jen nemůže chybět koncertantní skladba, je dramaturgicky banální a zbytečně omezující. Rozdíl už není ani v počtu koncertů: velký cyklus jich míval devět, nyní má čtyři. Malý míval šest, nyní má také čtyři. Brno zjistilo, že není třeba mít patnáct velkých orchestrálních koncertů, když mu jich stačí jen osm. (Koncerty se navíc zkracují – ten čtvrteční měl bez trubkového přídavku čistého času pouze 7+23+35 = 65 minut a ani o minutu více, jak by se mohlo zdát z manipulace se stopážemi v tištěném programu.) Tvořit v tomto počtu vyprofilovanou dramaturgii je obtížné a bránit se oprávněným výhradám ze všech možných stran, proč se (ne)hraje to či ono, nemožné.

Častým argumentem přitom bývá, že s Národním divadlem nelze termínově sladit větší počet koncertů v Janáčkově divadle. Stálo by za úvahu, zda z onoho „malého“ cyklu, který na rozdíl od „velkého“ nezaplní Janáčkovo divadlo do posledního místa, opět neudělat nomáda. Vyhovující koncertní sál tu není a není jím ani Janáčkovo divadlo. Určitě by ale nebylo od věci změnit stávající poměr reprezentativnosti k akustice a zakotvit zase na čas třeba na Stadionu, s většími potížemi snad i v Mahenově divadle, a nebát se třeskuté akustiky Besedního domu i pro mohutnější, než jen klasický repertoár. Dokud tu nebude koncertní sál, bude to vždycky nouzovka, ale je dobré mít aspoň různé pohledy na svůj orchestr a poznat jeho skutečný zvuk. I kdyby to mělo být pouze kvůli změně samotné.

Milij Aleksejevič Balakirev: Islamey, Fazıl Say: Koncert pro trubku a orchestr, Igor Fjodorovič Stravinskij: Petruška. Filharmonie Brno, dirigent Aleksandar Marković. 13. března 2014 v 19:30, Janáčkovo divadlo, Brno.
Jediná repríza koncertu se uskuteční dnes, v pátek 14. března 2014 v 19:30 v Janáčkově divadle.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat
  • Jan Špaček

    14. březen 2014, 18:13
    Následující odkaz na ruské provedení přidávám pouze pro ilustraci, případně inspiraci: nelze samozřejmě srovnávat živý koncert se studiovou nahrávkou v podání specializovaného orchestru, navíc s manipulativním zvučením. Chci jen ukázat, o co by mohla usilovat snaha o autentické podání skladeb Mocné hrstky, jež zde reprezentuje Státní symfonický orchestr SSSR pod vedením Jevgenije Světlanova: http://www.youtube.com/watch?v=sEU2veL2pAM

Dále si přečtěte

Jedním z výrazných sólistů letošního ročníku Moravského podzimu je maďarský trumpetista Gábor Boldoczki. Před jeho zítřejším koncertem jsme spolu mluvili o hře na trubku, lidském hlasu i současných skladatelích.  více

Filharmonie Brno hrála na Vaňkovce v Richard Adam Gallery, ovšem nikoliv klasiku, nýbrž aranžovaný doprovod k undergroundové legendě - poslednímu ucelenému albu kapely The Plastic People of the Universe vzniknuvšímu v podzemí normalizačního Československa - Co znamená vésti koně (1981).  více

Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením.  více


V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

V sobotu večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který sem vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska, zde oslavil 70. výročí svého vzniku.  více

Nejčtenější

Kritika

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více