Schnittke a Šostakovič. Humor, relativismus a tryzna za Stalinovy oběti s Filharmonií Brno

8. duben 2016, 9:50
Schnittke a Šostakovič. Humor, relativismus a tryzna za Stalinovy oběti s Filharmonií Brno

Dramaturgie Filharmonie Brno opět vyzkoušela náklonnost svého publika k expresivnímu Alfredu Schnittkemu. Orchestr navíc úspěšně zahrál Symfonii č. 8 Dmitrije Šostakoviče. Dualistický Schnittke i rozervaný Šostakovič udělali příznivý dojem.

V dalším z řady koncertů Filharmonie v divadle I vystoupil orchestr Filharmonie Brno pod vedením hostujícího kazašského dirigenta Alana Buribajeva. Kratší, ale posluchačsky o to náročnější první polovina nabídla polystylové Concerto grosso č. 2 pro housle, viloncello a orchestr Alfreda Schnittkeho. Sólových partů se zhostili koncertní mistři orchestru Marie PetříkováPavel Šabacký.

Ze začátku měli sólisté drobné potíže v souhře, fázové posuny hlasů v orchestru místy nezněly s úplnou přesvědčivostí. Při postupném vrstvení hlasů vznikaly rytmicky obtížné kombinace, ve kterých se orchestru nedařilo udržet tempo. Jednota orchestru se však posléze upevnila, takže vynikly kontrasty mezi kakofonními a libozvučnějšími barokizujícimi pasážemi. Ve vypjatých místech by neuškodilo více syrovosti, interpreti si ji však zřejmě šetřili na ještě vypjatějšího Šostakoviče.

Z dvojice sólistů nápadně vynikala Marie Petříková. Kromě dominantnějšího zvuku byla výrazově vřelejší, lépe také intonovala. Nutno podotknout, že v rozsáhlých flažoletových pasážích to ze sólistů neměl lehké ani jeden. Ve Schnittkeho polystylové koláži lze vidět hudební humor i estetický relativismus. Tak jako tak se orchestru dařilo „přepínat“ mezi styly, skvěle vyniklo například krátké dechovkové crescendo. Velmi vyváženou dynamikou vynikala rockově stylizovaná bicí souprava, orchestrální přechody z jednoho metra do druhého probíhaly hladce. Barevně odlišný zvuk elektrické baskytary pak v kombinaci s jejím banálním tónovým materiálem zněl téměř sprostě – ovšem v kontextu skladby v tom nejlepším slova smyslu.

Válečná symfonie ve stínu Leningradské

Osmou symfonii zkomponoval Dmitrij Šostakovič jako výraz žalu za oběti stalinského teroru v Sovětském svazu. Samotný fakt, že nebyla sovětským establishmentem přijata jako dostatečně pozitivní pro účely propagandy (tak jako to mu bylo v případě Leningradské), je výmluvný.

Pozoruhodný orchestrální výraz přišel hned s prvním nápaditě rytmickým úsekem. Bohatě obsazená flétnová sekce byla jednotná a příjemně barevná. Vojenská mašinerie šlapala působivě, a to i přes drobné kiksy žesťů. V kontrastním lyrickém tématu se nepovedeným nástupem nenechal rozhodit anglický roh a zbytek sóla odehrál precizně. Ve druhé větě se v téměř naivně idylické pasáži zdatně doplňovala pikola se soprán klarinetem, Buribajev vytrvale udržoval orchestr ve středně rychlém tempu.

S patřičnou vervou do třetí věty vstoupily violy, jednotně frázovaly klarinety. Především však patřila žesťům – v krátkém chačaturjanovském sóle se blýskl trumpetista František Kříž, vynikající výkon podaly trombony – obdivuodně držely tempo v pasáži, která se pohybovala na samotné hranici hratelnosti. Spolu se skálopevnou rytmickou sekcí věta energicky tepala a rozhodně byla jedním z vrcholných momentů večera. Rozehřátý orchestr si pak udržel velmi slušný tah až do konce.

V posledních dvou částech na sebe upozornil hoboj i basklarinet, zejména druhý jmenovaný zněl v sóle lyricky a měkce. V poslední výrazné sérii crescend orchestr burácel, prudké kolektivní změny dynamiky vycházely pozoruhodně.

Finále obou skladeb vedlo k postupnému vyhasnutí – interpretovat samotné závěry lze však různě. Šostakovičkova symfonie v podání Filharmonie Brno měla svá bravurní místa, nicméně i výrazově sušší pasáže a pomalý rozjezd, kdy se na jiskru notnou chvíli čekalo. Snad se Alanu Buribajevovi a orchestru podaří skladbu v nevýrazných momentech probudit k větší přesvědčivosti a dechům se nepřihodí další karamboly. I tak se ale mají návštěvníci dnešní reprízy koncertu na co těšit.

Alfred Schnittke: Concerto grosso č. 2 pro housle, violoncello a orchestr, Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 8 c moll op. 65. Hudební nastudování – Alan Buribajev, housle – Marie Petříková, violoncello – Pavel Šabacký, Filharmonie Brno. 7. dubna 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více