Skřípající advokacie lidské rasy

9. únor 2020, 16:00
Skřípající advokacie lidské rasy

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.

Bude čestné hned zkraje přiznat, že nejproblematičtější záležitost celé inscenace představuje scénář: a to jak z hlediska architektury, tak také místy z jejího jazykového naplnění. Stanislava Mošu inspirovala událost z roku 2017, kdy v Itálii dirigoval živý orchestr robot. A tato skutečnost stála na počátku montáže poněkud překombinovaného příběhu z budoucnosti. Hlavní postavou této divně rozvržené story, která se odehrává několik desetiletí po záhadné katastrofě, je Ruden, zestárlý muž, kdysi brilantní klavírista. Potkává se s chlapcem, jenž v troskách města náhodou objeví funkční klavír a naučí se na něj hrát. Dalším motivem díla je chlapcova láska k mladé tanečnici, a vlastně nejsilnější lidský cit obecně. A to vše se děje v kulisách světa ničeného despotickými roboty a čím dál víc seshora ovládaného záhadnou mimozemskou civilizací. Scénárista Moša sahá do budoucnosti, aby následně o přítomnosti vyprávěl jakési obrazy inscenované v duchu své časté autorské fascinace lidskou societou v období jakési krize či zmaru. S časem a dramatickým cestováním v něm se tady nakládá opravdu velmi volně. Divák sleduje protagonistu Rudena hned ve třech jeho životních polohách - kloučka, mladého muže i zestárlého kmeta. Mottem inscenace je věta "…až se jednou na zemi objeví bytosti z vesmíru, stane se dorozumívacích prostředkem hudba…" A protože Moša chce být jako dramatický autor ponejvíce apoštolem lásky, umění a humanity, řeší se tady nekonečně témat v rámci citované sentence.

raj_MdB_2020_foto_Tino_02

Vedle tyranie umělé inteligence (kterou si lidi sami vytvořili a takto si naběhli) tady samozřejmě vzlíná nejmocnější lidský cit, pro který stroje logicky nemají pochopení (surovost robotů je tady zpodobněna jejich drsnou selekcí lidí v internačních táborech, těhotným ženám jsou tady odebírány jejich plody), aby se tady místy až mudrovalo o naději, dobrém životě či se dramaticky využívalo dokonce telepatie. To když Modří (záhadná mimozemská civilizace) po spojení s Malejem přes zvuky klavíru bůhvíproč naráz odletí a dříve kontrolované lidstvo nechají jeho osudu. Ale Malej od nich má pro své druhy vzkaz. "Řekli to asi takhle…že kdybysme nebyli blbí, mohli bychom si tu žít jako v ráji." Tady je zakopané dramaturgické krédo a vzkaz inscenace. Prokousávat se k tomuto jednoduchému až banálnímu sdělení přes nadstavovanou a překombinovanou story, neposkytuje příliš divácké radosti .

A tuto chabou kostru libreta Moša nepolepšuje ani jako básník. V písních mne zarazily verše typu "Ještě je malej. Náš Malej." Nemusíte zrovna ležet v Máchovi nebo mít načteného Skácela, aby vás podobná spojení nechtěně rozesmívala. Podobně je na tom použitá metaforika či přírodní lyrika, která tady často a příliš nasládle zvučí tymiánem, heřmánkem, mladými vílami "sprchujícími se v mlhách z hříchů" či rýmy typu "šťastné chviličky - spinkej můj maličký". Méně všeho od syžetu až po texty songů by tady znamenalo větší autorský a potažmo divácký zisk.

raj_MdB_2020_foto_Tino_03

Nevím, proč jsem při premiéře Ráje myslel na Koyaanisqatsi tedy filmovou esej z roku 1983, která se zabývá vztahem člověka a moderní technologie, civilizace. Výtečný snímek (řeč filmu a divadla je pochopitelně zcela jiná) se dotýkal podobných témat jako tady: nedělal to však s těžkopádnou doslovností, ale měl úvahovou lehkost zdařilé básně. Hudbu k filmu tehdy zkomponoval Philip Glass. Muzika Zdenka Merty patří v Ráji k tomu lepšímu a uslyšíte vše, co si takový future muzikál žádá: jsou tady (možná i nadužívané) tanečky sboru, při nichž se do tónů vyráží citoslovce jako Ajhéj, ejhéj nebo Ajéj, digidum vajéj a podupává se případně tluče o jeviště tyčemi; je tady milostný duet a dokonce i vzdorná pijácká píseň Petra a Maleje. Místy uslyšíte názvuky melodramatické symfonie, jindy rytmickou píseň odkazující se až k lidovým kořenům. Vše na horizontu jeviště naživo hraje skrytý jedenatřicetičlenný orchestr, který režie na jedinkrát při vystoupení mladého virtuose s dirigujícím robotem vtipně přizná a odkryje. Mertovy muziky je na muzikál (kombinující zpívané a mluvené slovo) poměrně dost - jedná se o osmatřicet hudebních čísel. Hudba naštěstí někdy i vykrývá díry ve scénáři, kterému dominují opravdu krátké dialogy.

Jednoduchá abstraktní scéna Mošova spolupracovníka Christopha Weyerse využívá tyčí a prostě spuštěných provazů. Scénograf se tento vyprázdněný prostor snaží oživovat neonovými válci (přítomnost Modrých). Jindy zase výjevy doplňuje promítání projekcí Petra Hlouška kolem portálů. Jeviště tak ožívá dekory, jejichž smysl mi ale zůstal utajený.

Žádným objevem také nebude tvrzení, že Moša disponuje špičkovým souborem a interprety, kteří svými výkony dokážou zastínit či odklonit diváka od možných rozpaků a nedostatků samotného díla. Nasazení, s jakým při premiéře zpíval Lukáš Janota, Dušan Vitázek, Viktória Matušovová, Markéta Sedláčková či Dagmar Křížová, dávalo na chvíli zapomenout na popsanou plochost tohoto díla.

Většina fantasy muzikálu Ráj se odehrává v Kulaté míse, tedy starém plynojemu, kde se scházejí mladí a který se posléze mění v koncentrační a internační tábor budoucnosti. Právě tady Modří vězní davy nešťastných lidí. Tento fakt jsem nevydedukoval z inscenace, ale zjistil ho až čtením scénáře. Bez laciné ironie dodávám, že mi velmi stísněný prostor či nehostinný tábor připomínal zejména onen scénář.

Městské divadlo Brno: Ráj

Autor: Zdenek Merta aStanislav Moša

Režie: Stanislav Moša

Kostýmy: Andrea Kučerová

Dramaturg: Klára Latzková

Scéna: Christoph Weyers

Hudba: Zdenek Merta

Hudební nastudování: Dan Kalousek, Josef Javora

Choreografie: Michal Matěj

Premiéra 8. února na Hudební scéně MDB

Foto Tino

Komentáře

Reagovat
  • Líba

    2. březen 2020, 7:19
    Škoda že jsem byla závislá na autobusu - nemohla jsem se sebrat a jít domů. Takovou slátaninu jsem snad ještě neviděla, doma má televize vypínač, tady jsem to musela odsedět (uprostřed řady). Ještě že jsem s sebou neměla manžela, takhle jsem měla zkaženou neděli jen já. Zpěváci sice dobří, ale tu hrůzu nezachránili ani oni. Chyběl mi děj, melodie, nějaká spojovací a zpěvná píseň.... No Piskáček ani Straus to nebyl. Škoda peněz a času.

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Nejčtenější

Kritika

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více