Skřípající advokacie lidské rasy

9. únor 2020, 16:00
Skřípající advokacie lidské rasy

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.

Bude čestné hned zkraje přiznat, že nejproblematičtější záležitost celé inscenace představuje scénář: a to jak z hlediska architektury, tak také místy z jejího jazykového naplnění. Stanislava Mošu inspirovala událost z roku 2017, kdy v Itálii dirigoval živý orchestr robot. A tato skutečnost stála na počátku montáže poněkud překombinovaného příběhu z budoucnosti. Hlavní postavou této divně rozvržené story, která se odehrává několik desetiletí po záhadné katastrofě, je Ruden, zestárlý muž, kdysi brilantní klavírista. Potkává se s chlapcem, jenž v troskách města náhodou objeví funkční klavír a naučí se na něj hrát. Dalším motivem díla je chlapcova láska k mladé tanečnici, a vlastně nejsilnější lidský cit obecně. A to vše se děje v kulisách světa ničeného despotickými roboty a čím dál víc seshora ovládaného záhadnou mimozemskou civilizací. Scénárista Moša sahá do budoucnosti, aby následně o přítomnosti vyprávěl jakési obrazy inscenované v duchu své časté autorské fascinace lidskou societou v období jakési krize či zmaru. S časem a dramatickým cestováním v něm se tady nakládá opravdu velmi volně. Divák sleduje protagonistu Rudena hned ve třech jeho životních polohách - kloučka, mladého muže i zestárlého kmeta. Mottem inscenace je věta "…až se jednou na zemi objeví bytosti z vesmíru, stane se dorozumívacích prostředkem hudba…" A protože Moša chce být jako dramatický autor ponejvíce apoštolem lásky, umění a humanity, řeší se tady nekonečně témat v rámci citované sentence.

raj_MdB_2020_foto_Tino_02

Vedle tyranie umělé inteligence (kterou si lidi sami vytvořili a takto si naběhli) tady samozřejmě vzlíná nejmocnější lidský cit, pro který stroje logicky nemají pochopení (surovost robotů je tady zpodobněna jejich drsnou selekcí lidí v internačních táborech, těhotným ženám jsou tady odebírány jejich plody), aby se tady místy až mudrovalo o naději, dobrém životě či se dramaticky využívalo dokonce telepatie. To když Modří (záhadná mimozemská civilizace) po spojení s Malejem přes zvuky klavíru bůhvíproč naráz odletí a dříve kontrolované lidstvo nechají jeho osudu. Ale Malej od nich má pro své druhy vzkaz. "Řekli to asi takhle…že kdybysme nebyli blbí, mohli bychom si tu žít jako v ráji." Tady je zakopané dramaturgické krédo a vzkaz inscenace. Prokousávat se k tomuto jednoduchému až banálnímu sdělení přes nadstavovanou a překombinovanou story, neposkytuje příliš divácké radosti .

A tuto chabou kostru libreta Moša nepolepšuje ani jako básník. V písních mne zarazily verše typu "Ještě je malej. Náš Malej." Nemusíte zrovna ležet v Máchovi nebo mít načteného Skácela, aby vás podobná spojení nechtěně rozesmívala. Podobně je na tom použitá metaforika či přírodní lyrika, která tady často a příliš nasládle zvučí tymiánem, heřmánkem, mladými vílami "sprchujícími se v mlhách z hříchů" či rýmy typu "šťastné chviličky - spinkej můj maličký". Méně všeho od syžetu až po texty songů by tady znamenalo větší autorský a potažmo divácký zisk.

raj_MdB_2020_foto_Tino_03

Nevím, proč jsem při premiéře Ráje myslel na Koyaanisqatsi tedy filmovou esej z roku 1983, která se zabývá vztahem člověka a moderní technologie, civilizace. Výtečný snímek (řeč filmu a divadla je pochopitelně zcela jiná) se dotýkal podobných témat jako tady: nedělal to však s těžkopádnou doslovností, ale měl úvahovou lehkost zdařilé básně. Hudbu k filmu tehdy zkomponoval Philip Glass. Muzika Zdenka Merty patří v Ráji k tomu lepšímu a uslyšíte vše, co si takový future muzikál žádá: jsou tady (možná i nadužívané) tanečky sboru, při nichž se do tónů vyráží citoslovce jako Ajhéj, ejhéj nebo Ajéj, digidum vajéj a podupává se případně tluče o jeviště tyčemi; je tady milostný duet a dokonce i vzdorná pijácká píseň Petra a Maleje. Místy uslyšíte názvuky melodramatické symfonie, jindy rytmickou píseň odkazující se až k lidovým kořenům. Vše na horizontu jeviště naživo hraje skrytý jedenatřicetičlenný orchestr, který režie na jedinkrát při vystoupení mladého virtuose s dirigujícím robotem vtipně přizná a odkryje. Mertovy muziky je na muzikál (kombinující zpívané a mluvené slovo) poměrně dost - jedná se o osmatřicet hudebních čísel. Hudba naštěstí někdy i vykrývá díry ve scénáři, kterému dominují opravdu krátké dialogy.

Jednoduchá abstraktní scéna Mošova spolupracovníka Christopha Weyerse využívá tyčí a prostě spuštěných provazů. Scénograf se tento vyprázdněný prostor snaží oživovat neonovými válci (přítomnost Modrých). Jindy zase výjevy doplňuje promítání projekcí Petra Hlouška kolem portálů. Jeviště tak ožívá dekory, jejichž smysl mi ale zůstal utajený.

Žádným objevem také nebude tvrzení, že Moša disponuje špičkovým souborem a interprety, kteří svými výkony dokážou zastínit či odklonit diváka od možných rozpaků a nedostatků samotného díla. Nasazení, s jakým při premiéře zpíval Lukáš Janota, Dušan Vitázek, Viktória Matušovová, Markéta Sedláčková či Dagmar Křížová, dávalo na chvíli zapomenout na popsanou plochost tohoto díla.

Většina fantasy muzikálu Ráj se odehrává v Kulaté míse, tedy starém plynojemu, kde se scházejí mladí a který se posléze mění v koncentrační a internační tábor budoucnosti. Právě tady Modří vězní davy nešťastných lidí. Tento fakt jsem nevydedukoval z inscenace, ale zjistil ho až čtením scénáře. Bez laciné ironie dodávám, že mi velmi stísněný prostor či nehostinný tábor připomínal zejména onen scénář.

Městské divadlo Brno: Ráj

Autor: Zdenek Merta aStanislav Moša

Režie: Stanislav Moša

Kostýmy: Andrea Kučerová

Dramaturg: Klára Latzková

Scéna: Christoph Weyers

Hudba: Zdenek Merta

Hudební nastudování: Dan Kalousek, Josef Javora

Choreografie: Michal Matěj

Premiéra 8. února na Hudební scéně MDB

Foto Tino

Komentáře

Reagovat
  • Líba

    2. březen 2020, 7:19
    Škoda že jsem byla závislá na autobusu - nemohla jsem se sebrat a jít domů. Takovou slátaninu jsem snad ještě neviděla, doma má televize vypínač, tady jsem to musela odsedět (uprostřed řady). Ještě že jsem s sebou neměla manžela, takhle jsem měla zkaženou neděli jen já. Zpěváci sice dobří, ale tu hrůzu nezachránili ani oni. Chyběl mi děj, melodie, nějaká spojovací a zpěvná píseň.... No Piskáček ani Straus to nebyl. Škoda peněz a času.

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více