Skřípající advokacie lidské rasy

9. únor 2020, 16:00
Skřípající advokacie lidské rasy

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.

Bude čestné hned zkraje přiznat, že nejproblematičtější záležitost celé inscenace představuje scénář: a to jak z hlediska architektury, tak také místy z jejího jazykového naplnění. Stanislava Mošu inspirovala událost z roku 2017, kdy v Itálii dirigoval živý orchestr robot. A tato skutečnost stála na počátku montáže poněkud překombinovaného příběhu z budoucnosti. Hlavní postavou této divně rozvržené story, která se odehrává několik desetiletí po záhadné katastrofě, je Ruden, zestárlý muž, kdysi brilantní klavírista. Potkává se s chlapcem, jenž v troskách města náhodou objeví funkční klavír a naučí se na něj hrát. Dalším motivem díla je chlapcova láska k mladé tanečnici, a vlastně nejsilnější lidský cit obecně. A to vše se děje v kulisách světa ničeného despotickými roboty a čím dál víc seshora ovládaného záhadnou mimozemskou civilizací. Scénárista Moša sahá do budoucnosti, aby následně o přítomnosti vyprávěl jakési obrazy inscenované v duchu své časté autorské fascinace lidskou societou v období jakési krize či zmaru. S časem a dramatickým cestováním v něm se tady nakládá opravdu velmi volně. Divák sleduje protagonistu Rudena hned ve třech jeho životních polohách - kloučka, mladého muže i zestárlého kmeta. Mottem inscenace je věta "…až se jednou na zemi objeví bytosti z vesmíru, stane se dorozumívacích prostředkem hudba…" A protože Moša chce být jako dramatický autor ponejvíce apoštolem lásky, umění a humanity, řeší se tady nekonečně témat v rámci citované sentence.

raj_MdB_2020_foto_Tino_02

Vedle tyranie umělé inteligence (kterou si lidi sami vytvořili a takto si naběhli) tady samozřejmě vzlíná nejmocnější lidský cit, pro který stroje logicky nemají pochopení (surovost robotů je tady zpodobněna jejich drsnou selekcí lidí v internačních táborech, těhotným ženám jsou tady odebírány jejich plody), aby se tady místy až mudrovalo o naději, dobrém životě či se dramaticky využívalo dokonce telepatie. To když Modří (záhadná mimozemská civilizace) po spojení s Malejem přes zvuky klavíru bůhvíproč naráz odletí a dříve kontrolované lidstvo nechají jeho osudu. Ale Malej od nich má pro své druhy vzkaz. "Řekli to asi takhle…že kdybysme nebyli blbí, mohli bychom si tu žít jako v ráji." Tady je zakopané dramaturgické krédo a vzkaz inscenace. Prokousávat se k tomuto jednoduchému až banálnímu sdělení přes nadstavovanou a překombinovanou story, neposkytuje příliš divácké radosti .

A tuto chabou kostru libreta Moša nepolepšuje ani jako básník. V písních mne zarazily verše typu "Ještě je malej. Náš Malej." Nemusíte zrovna ležet v Máchovi nebo mít načteného Skácela, aby vás podobná spojení nechtěně rozesmívala. Podobně je na tom použitá metaforika či přírodní lyrika, která tady často a příliš nasládle zvučí tymiánem, heřmánkem, mladými vílami "sprchujícími se v mlhách z hříchů" či rýmy typu "šťastné chviličky - spinkej můj maličký". Méně všeho od syžetu až po texty songů by tady znamenalo větší autorský a potažmo divácký zisk.

raj_MdB_2020_foto_Tino_03

Nevím, proč jsem při premiéře Ráje myslel na Koyaanisqatsi tedy filmovou esej z roku 1983, která se zabývá vztahem člověka a moderní technologie, civilizace. Výtečný snímek (řeč filmu a divadla je pochopitelně zcela jiná) se dotýkal podobných témat jako tady: nedělal to však s těžkopádnou doslovností, ale měl úvahovou lehkost zdařilé básně. Hudbu k filmu tehdy zkomponoval Philip Glass. Muzika Zdenka Merty patří v Ráji k tomu lepšímu a uslyšíte vše, co si takový future muzikál žádá: jsou tady (možná i nadužívané) tanečky sboru, při nichž se do tónů vyráží citoslovce jako Ajhéj, ejhéj nebo Ajéj, digidum vajéj a podupává se případně tluče o jeviště tyčemi; je tady milostný duet a dokonce i vzdorná pijácká píseň Petra a Maleje. Místy uslyšíte názvuky melodramatické symfonie, jindy rytmickou píseň odkazující se až k lidovým kořenům. Vše na horizontu jeviště naživo hraje skrytý jedenatřicetičlenný orchestr, který režie na jedinkrát při vystoupení mladého virtuose s dirigujícím robotem vtipně přizná a odkryje. Mertovy muziky je na muzikál (kombinující zpívané a mluvené slovo) poměrně dost - jedná se o osmatřicet hudebních čísel. Hudba naštěstí někdy i vykrývá díry ve scénáři, kterému dominují opravdu krátké dialogy.

Jednoduchá abstraktní scéna Mošova spolupracovníka Christopha Weyerse využívá tyčí a prostě spuštěných provazů. Scénograf se tento vyprázdněný prostor snaží oživovat neonovými válci (přítomnost Modrých). Jindy zase výjevy doplňuje promítání projekcí Petra Hlouška kolem portálů. Jeviště tak ožívá dekory, jejichž smysl mi ale zůstal utajený.

Žádným objevem také nebude tvrzení, že Moša disponuje špičkovým souborem a interprety, kteří svými výkony dokážou zastínit či odklonit diváka od možných rozpaků a nedostatků samotného díla. Nasazení, s jakým při premiéře zpíval Lukáš Janota, Dušan Vitázek, Viktória Matušovová, Markéta Sedláčková či Dagmar Křížová, dávalo na chvíli zapomenout na popsanou plochost tohoto díla.

Většina fantasy muzikálu Ráj se odehrává v Kulaté míse, tedy starém plynojemu, kde se scházejí mladí a který se posléze mění v koncentrační a internační tábor budoucnosti. Právě tady Modří vězní davy nešťastných lidí. Tento fakt jsem nevydedukoval z inscenace, ale zjistil ho až čtením scénáře. Bez laciné ironie dodávám, že mi velmi stísněný prostor či nehostinný tábor připomínal zejména onen scénář.

Městské divadlo Brno: Ráj

Autor: Zdenek Merta aStanislav Moša

Režie: Stanislav Moša

Kostýmy: Andrea Kučerová

Dramaturg: Klára Latzková

Scéna: Christoph Weyers

Hudba: Zdenek Merta

Hudební nastudování: Dan Kalousek, Josef Javora

Choreografie: Michal Matěj

Premiéra 8. února na Hudební scéně MDB

Foto Tino

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více