Skřípající advokacie lidské rasy

9. únor 2020, 16:00
Skřípající advokacie lidské rasy

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.

Bude čestné hned zkraje přiznat, že nejproblematičtější záležitost celé inscenace představuje scénář: a to jak z hlediska architektury, tak také místy z jejího jazykového naplnění. Stanislava Mošu inspirovala událost z roku 2017, kdy v Itálii dirigoval živý orchestr robot. A tato skutečnost stála na počátku montáže poněkud překombinovaného příběhu z budoucnosti. Hlavní postavou této divně rozvržené story, která se odehrává několik desetiletí po záhadné katastrofě, je Ruden, zestárlý muž, kdysi brilantní klavírista. Potkává se s chlapcem, jenž v troskách města náhodou objeví funkční klavír a naučí se na něj hrát. Dalším motivem díla je chlapcova láska k mladé tanečnici, a vlastně nejsilnější lidský cit obecně. A to vše se děje v kulisách světa ničeného despotickými roboty a čím dál víc seshora ovládaného záhadnou mimozemskou civilizací. Scénárista Moša sahá do budoucnosti, aby následně o přítomnosti vyprávěl jakési obrazy inscenované v duchu své časté autorské fascinace lidskou societou v období jakési krize či zmaru. S časem a dramatickým cestováním v něm se tady nakládá opravdu velmi volně. Divák sleduje protagonistu Rudena hned ve třech jeho životních polohách - kloučka, mladého muže i zestárlého kmeta. Mottem inscenace je věta "…až se jednou na zemi objeví bytosti z vesmíru, stane se dorozumívacích prostředkem hudba…" A protože Moša chce být jako dramatický autor ponejvíce apoštolem lásky, umění a humanity, řeší se tady nekonečně témat v rámci citované sentence.

raj_MdB_2020_foto_Tino_02

Vedle tyranie umělé inteligence (kterou si lidi sami vytvořili a takto si naběhli) tady samozřejmě vzlíná nejmocnější lidský cit, pro který stroje logicky nemají pochopení (surovost robotů je tady zpodobněna jejich drsnou selekcí lidí v internačních táborech, těhotným ženám jsou tady odebírány jejich plody), aby se tady místy až mudrovalo o naději, dobrém životě či se dramaticky využívalo dokonce telepatie. To když Modří (záhadná mimozemská civilizace) po spojení s Malejem přes zvuky klavíru bůhvíproč naráz odletí a dříve kontrolované lidstvo nechají jeho osudu. Ale Malej od nich má pro své druhy vzkaz. "Řekli to asi takhle…že kdybysme nebyli blbí, mohli bychom si tu žít jako v ráji." Tady je zakopané dramaturgické krédo a vzkaz inscenace. Prokousávat se k tomuto jednoduchému až banálnímu sdělení přes nadstavovanou a překombinovanou story, neposkytuje příliš divácké radosti .

A tuto chabou kostru libreta Moša nepolepšuje ani jako básník. V písních mne zarazily verše typu "Ještě je malej. Náš Malej." Nemusíte zrovna ležet v Máchovi nebo mít načteného Skácela, aby vás podobná spojení nechtěně rozesmívala. Podobně je na tom použitá metaforika či přírodní lyrika, která tady často a příliš nasládle zvučí tymiánem, heřmánkem, mladými vílami "sprchujícími se v mlhách z hříchů" či rýmy typu "šťastné chviličky - spinkej můj maličký". Méně všeho od syžetu až po texty songů by tady znamenalo větší autorský a potažmo divácký zisk.

raj_MdB_2020_foto_Tino_03

Nevím, proč jsem při premiéře Ráje myslel na Koyaanisqatsi tedy filmovou esej z roku 1983, která se zabývá vztahem člověka a moderní technologie, civilizace. Výtečný snímek (řeč filmu a divadla je pochopitelně zcela jiná) se dotýkal podobných témat jako tady: nedělal to však s těžkopádnou doslovností, ale měl úvahovou lehkost zdařilé básně. Hudbu k filmu tehdy zkomponoval Philip Glass. Muzika Zdenka Merty patří v Ráji k tomu lepšímu a uslyšíte vše, co si takový future muzikál žádá: jsou tady (možná i nadužívané) tanečky sboru, při nichž se do tónů vyráží citoslovce jako Ajhéj, ejhéj nebo Ajéj, digidum vajéj a podupává se případně tluče o jeviště tyčemi; je tady milostný duet a dokonce i vzdorná pijácká píseň Petra a Maleje. Místy uslyšíte názvuky melodramatické symfonie, jindy rytmickou píseň odkazující se až k lidovým kořenům. Vše na horizontu jeviště naživo hraje skrytý jedenatřicetičlenný orchestr, který režie na jedinkrát při vystoupení mladého virtuose s dirigujícím robotem vtipně přizná a odkryje. Mertovy muziky je na muzikál (kombinující zpívané a mluvené slovo) poměrně dost - jedná se o osmatřicet hudebních čísel. Hudba naštěstí někdy i vykrývá díry ve scénáři, kterému dominují opravdu krátké dialogy.

Jednoduchá abstraktní scéna Mošova spolupracovníka Christopha Weyerse využívá tyčí a prostě spuštěných provazů. Scénograf se tento vyprázdněný prostor snaží oživovat neonovými válci (přítomnost Modrých). Jindy zase výjevy doplňuje promítání projekcí Petra Hlouška kolem portálů. Jeviště tak ožívá dekory, jejichž smysl mi ale zůstal utajený.

Žádným objevem také nebude tvrzení, že Moša disponuje špičkovým souborem a interprety, kteří svými výkony dokážou zastínit či odklonit diváka od možných rozpaků a nedostatků samotného díla. Nasazení, s jakým při premiéře zpíval Lukáš Janota, Dušan Vitázek, Viktória Matušovová, Markéta Sedláčková či Dagmar Křížová, dávalo na chvíli zapomenout na popsanou plochost tohoto díla.

Většina fantasy muzikálu Ráj se odehrává v Kulaté míse, tedy starém plynojemu, kde se scházejí mladí a který se posléze mění v koncentrační a internační tábor budoucnosti. Právě tady Modří vězní davy nešťastných lidí. Tento fakt jsem nevydedukoval z inscenace, ale zjistil ho až čtením scénáře. Bez laciné ironie dodávám, že mi velmi stísněný prostor či nehostinný tábor připomínal zejména onen scénář.

Městské divadlo Brno: Ráj

Autor: Zdenek Merta aStanislav Moša

Režie: Stanislav Moša

Kostýmy: Andrea Kučerová

Dramaturg: Klára Latzková

Scéna: Christoph Weyers

Hudba: Zdenek Merta

Hudební nastudování: Dan Kalousek, Josef Javora

Choreografie: Michal Matěj

Premiéra 8. února na Hudební scéně MDB

Foto Tino

Komentáře

Reagovat
  • Líba

    2. březen 2020, 7:19
    Škoda že jsem byla závislá na autobusu - nemohla jsem se sebrat a jít domů. Takovou slátaninu jsem snad ještě neviděla, doma má televize vypínač, tady jsem to musela odsedět (uprostřed řady). Ještě že jsem s sebou neměla manžela, takhle jsem měla zkaženou neděli jen já. Zpěváci sice dobří, ale tu hrůzu nezachránili ani oni. Chyběl mi děj, melodie, nějaká spojovací a zpěvná píseň.... No Piskáček ani Straus to nebyl. Škoda peněz a času.

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více