Od narození Vítězslavy Kaprálové uplynulo přesně sto let, jak jsme se dozvěděli v krátkém proslovu před koncertem. Přesně sto let to sice bylo před měsícem, ale tím si historku nebudeme kazit, vždyť je to takřka přesně. Na slavnostním koncertě Filharmonie Brno také bylo uvedeno takřka kompletní orchestrální dílo.
Vítězslava Kaprálová je opředená romantickými legendami, které k ní přitahují pozornost možná víc než její hudba. Velký skladatelský i dirigentský talent, důvěrný vztah s Bohuslavem Martinů, v němž se tak snadno vidí vztah erotický, smrt v pětadvaceti letech na začátku války a víceméně na útěku před německou okupací Francie, to jsou vrcholné okamžiky filmu, u kterého nejedna žena promáčí nejeden kapesník. Vždyť koho jiného než ženy by ty vypjaté city mohly oslovit, kdo jiný než ženy by měl všemu tomu trápení rozumět. Nakonec i interpretace slavnostního koncertu ke stému výročí narození skladatelky se ujaly vesměs ženy. Byl to patrně záměr a propagace s ženským tématem okatě pracovala, stejně jako s domáckým jménem Vitulka. Program sliboval uvedení kompletního orchestrálního díla s více či méně potlačovaným upřesněním „takřka“, „prakticky“ a nakonec to i byla prakticky velká sláva.
Vítězslava Kaprálová (24. ledna 1915 Brno – 16. června 1940 Montpellier) měla před sebou úplně všechno v životě i tvorbě. Ze skladeb, které po ní zůstaly, lze vyčíst velký talent, hravost, ale také pochopitelnou nevyhraněnost a neusazenost. Kvalita samotného díla je nevyrovnaná, což se při zhutněném uvedení v jednom zátahu dobře ukázalo a myslím, že v tomto směru byl koncert velmi poučný – poukazování na nevyrovnanost teď nemyslím ani v nejmenším jako výtku. Dramaturgicky byly skladby rozděleny do dvou bloků, které si všímaly stylu, obsazení a zvukové mohutnosti jednotlivých kompozic a ignorovaly chronologii. Vznikly dvě značně odlišné poloviny, z nichž ta první poněkud doplatila na souhru několika nepříznivých faktorů, ať už předvídatelných či nikoliv. Z větších orchestrálních děl byla vynechána pouze kantáta Ilena pro sóla, sbor a orchestr. Dramaturgie to vysvětlovala přílišnou délkou koncertu, já mám podezření spíš na ekonomickou stránku věci: zkrátka se šetřilo na sboru, sólistech i zkouškovém čase. Jen pro pořádek – koncert měl 90 minut čistého času, s Ilenou by měl asi o 25 minut více. To by se na oslavu stoletého výročí určitě sneslo, 115 minut má kdejaký masově navštěvovaný film. Ale orchestrální dílo bylo uvedeno takřka celé, to ano.
Koncert zahájila Suita rustica, tedy venkovská či lidová svita – veselé až bezstarostné dílo, které svým duchem připomene Daria Milhauda. Zpracovává témata lidových písní z Moravy i Čech včetně furianta populárního z Prodané nevěsty. Dirigentka Olga Machoňová Pavlů vedla orchestr energicky a dařilo se jí především v rychlejších a hlasitějších pasážích, což platilo pro celou první půli koncertu. V Suitě rustice dostávají nástrojové skupiny téměř sólové příležitosti ve stylu „koncertu pro orchestr“ a žestě ze začátku ještě trochu pospávaly a neměly žádnou šťávu. Orchestr zněl jaksi nejednotně a zvukově rozsypaně, což je ale asi i věc instrumentace skladby.
V následující Partitě pro klavír a smyčce se obsazení smrsklo na komorní orchestřík, který se v mizerné akustice Janáčkova divadla zvukově úplně ztrácel a opravdu si netroufám říct, co bylo hlavní příčinou. Na akustické podmínky bych si tady vsadil stejně jako na ne dost plnokrevný výkon orchestru. Sólový part hrála Lucie Czajkowská a její subtilní a nehotový projev s obrovským a nevstřícným prostorem také spíš válčil, než aby vítězil. Byl to ještě poněkud školský výkon. První půli koncertu uzavřelo Concertino pro housle, klarinet a orchestr, možná nejpozoruhodnější skladba celého večera ve smyslu osobitosti. Sólové party hráli členové Filharmonie Brno Pavel Wallinger (housle) a Lukáš Daňhel (klarinet), jejich dialog táhl celou skladbu dopředu, orchestr byl také probuzenější.
Druhou polovinu večera zahájil Klavírní koncert, dílo, kterým Kaprálová absolvovala konzervatoř. Orchestr se rozrostl do velkého obsazení, charakter skladby je tradiční, vane z ní především duch pozdního romantismu. Zvuk Filharmonie Brno ve velkém obsazení zhutněl, orchestr celkově jaksi ožil, bylo poznat, že mu tento typ repertoáru více sedí, je v něm doma a snad dílo samotné i lépe zná. Výborně zahrála také klavíristka Alice Rajnohová, která se dílu Vítězslavy Kaprálové věnuje systematicky, věnovala jí i svou doktorskou práci na JAMU. Pro včerejší večer je ale podstatné, že její dílo zvládá i prakticky ve vyrovnané kombinaci lehce impresionistického oparu na konkrétním, čitelném úhozu. Oproti první polovině měl posluchač dojem, že se vyměnil orchestr i klavír. Večer završila oblíbená a vcelku často uváděná Vojenská symfonieta, která už se nesla v duchu popřestávkového oživení.
Konec dobrý, všechno dobré, ale při pohledu na koncert jako celek se přece jen vtírají nepříjemné otázky, zda to byla skutečně tak velká sláva a monstrózní upozornění, jak Filharmonie Brno sama tvrdila. Klavíristky údajně věnují odkazu Kaprálové zvýšenou péči: u Alice Rajnohové je to pravda, ale Lucie Czajkowská ji na svých stránkách ani neuvádí v repertoáru. Orchestrální dílo nebylo uvedeno celé. Je otázka, jestli by nebylo lépe udělat dva programy – jeden komorní a jeden velký – a usadit Vítězslavu Kaprálovou do kontextu hudby, která ji ovlivňovala a obklopovala. Snad i vynechat obligátního Martinů a připomenout Vítězslava Nováka, Pavla Haase, Ravela, Stravinského, Prokofjeva, pařížskou Šestku, možností je mnoho. Akcent na ženské interpretky v propagaci vyzníval divně: „Klavírních koncertů se ujmou ženy a dirigentkou bude příznačně (a na pódiích klasické hudby spíš výjimečně) také žena!“ Ženy se tu dostávají do rolí dvouhlavých telat z panoptika. Za cirkusový nápad pokládám i představitelku Vítězslavy Kaprálové z filmu Poslední concertino. Ta seděla nalíčená do postavy skladatelky během koncertu v lóži a ředitelka Filharmonie posluchače před koncertem vyzvala, aby se s ní šli o přestávce vyfotit. Uznávám, že je to lepší než s voskovou figurínou, ale jenom o málo. Je zcela regulérní lákat publikum na obecně srozumitelné a zábavné věci, ale pokud jim potom není přiřazen nečekaný obsah a přesah, zůstává jenom ten cirkus.
Koncert nakonec díky druhé polovině dopadl prakticky dobře, ale přece jen se nemohu zbavit dojmu, že si ve Filharmonii Brno se stoletým výročím skladatelky buď nevěděli rady, nebo se jím nezabývali v dostatečné míře. Ale že by filharmonický dramaturg neměl nápady, tomu prostě nevěřím. Takže jsme oslavili Vitulku, ženu, na jednom orchestrálním koncertu se zahrálo všechno – vlastně takřka všechno – a posluchač mohl být takřka spokojen. Filharmonie Brno si může odškrtnout splněnou povinnost, ale do zlatého fondu to nebylo ani prakticky, ani takřka.
Koncert ke 100. výročí narození skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Vítězslava Kaprálová: Suita rustica op. 19, Partita pro klavír a smyčce op. 20, Concertino pro housle, klarinet a orchestr op. 21, Klavírní koncert op. 7, Vojenská symfonieta op. 11. Hudební nastudování Olga Machoňová Pavlů, Lucie Czajkowská a Alice Rajnohová– klavír, Pavel Wallinger – housle, Lukáš Daňhel – klarinet, Filharmonie Brno. 19. února. 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..