Ze Slovinska přes Bělehrad až ke Glagolské mši

Ze Slovinska přes Bělehrad až ke Glagolské mši

Druhá polovina Velikonočního festivalu duchovní hudby se i nadále dívala na východ, který byl tématem letošního, právě uzavřeného ročníku. Tři koncerty hlavního programu během týdne po Zmrtvýchvstání přinesly tři rozdílné, ale ve všech případech něčím pozoruhodné až unikátní zážitky.

Pěvecké sdružení Capella Mariana a soubor dechových nástrojů Capella Ornamentata provedly v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Zábrdovicích pěkný program z děl vrcholné renesanční polyfonie. Ten kombinoval Misu paschalis polského skladatele Marcina Leopolity a velikonoční moteta Jacoba Handla Galla. Hand Gallus pocházel ze Slovinska, ale významně působil i na Moravě, mimo jiné právě v premontstrátském klášteře vedle zábrdovického kostela. Pěvěcký projev Capelly Mariany je stylový, hlasy zní vyrovnaně, pěkně se pojí i nesou. V akustice barokního kostela se poněud ztrácela výslovnost a lidské hlasy zvukově splývaly s dechy. Klidnou atmosféru podporovalo i uměřené a nenápadné vedení Vojtěcha Semeráda. Jemná zvuková vlna se nesla kostelem a vytvářela křehký prostor pro soustředěný poslech.

Pravoslavná sborová fantazie z Bělehradu

Zcela jiný typ pěveckého projevu přinesl Bělehradský komorní sbor, který přijel s uceleným programem z pravoslavné liturgické hudby srbských autorů. Pro lovce laciných souvislostí bylo jistě zajímavé, že sbor vede Vladimir Marković, otec šéfdirigenta Filharmonie Brno Aleksandara. Mnohem důležitější ale bylo, že sbor zpíval z kůru, takže vynikly akustické vlastnosti katedrály sv. Petra a Pavla, které jsem při symfonických koncertech už nejednou proklel. Velikonoční festival se tedy nejen vrátil na Petrov, kam lidé rádi chodí, ale zároveň jim tam nabídl vhodný repertoár z nejlepšího místa. A teď ještě to nejdůležitější: sbor zpíval prostě fantasticky a kdo si jej nechal ujít, může oplakat zcela mimořádnou příležitost, kterou měl na dosah ruky. Sborová díla pravoslaví jsou oblíbená a sbory je zařazují na program relativně často. Autoři z bývalé Jugoslávie se ale moc neobjevují a provedení Bělehradským komorním sborem bylo autentické, špičkové a naprosto strhující.

Na první poslech zaujaly témbry zpěváků. Barva jejich hlasů se blížila spíš tomu, co známe z Ruska, než našemu ideálu ušlechtilosti. Jednalo se samozřejmě o hlasy technicky perfektně zvládnuté, ale zároveň zemité a zrnité, dráždivé a jaksi prostupující skrz hmotu. Sbor zněl kompaktně a byl schopen vytvořit ve dvaceti zpěvácích zvukový objem, kterému prostor kostela sotva stačil. V provedení ale byla i značná dávka uměřenosti, s fortissimem zacházel Vladimir Marković velmi uvážlivě, byly to ojedinělé a bouřlivé vrcholy. Nad sborovým zvukem se nesly sólové party – výborně provedené ve všech čtyřech hlasech – a pod ním proudily pedálové basy jako pevný základ. Pocit hudby, která vyvěrá z nitra země a sahá až do nebe byl dokonalý.

Doufám, že neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že dramaturgie vymluvila sboru z repertoáru Rachmaninova – tedy krásnou, ale známou a mnohokrát omletou hudbu. Program tak zůstal čistý a pro nás objevný. Kdyby se ještě podařilo sboru vymluvit, aby netrval na potlesku mezi jednotlivými čísly, bylo by to dokonalé. Ne, že bych nepřál umělcům ohlas a úspěch, ale publikum se mezi jednotlivými skladbami nejen roztleskalo, ale také rozvrtělo, rozmluvilo a celkově zneklidnělo, což se rušivě přenášelo do začátku následující skladby. I tak se ale jednalo o excelentní festivalový zážitek.

Kometa jako velikonoční hvězda

Poslední doprovodný koncert festivalu musel být přesunutý z kostela sv. Tomáše do Besedního domu. Hokejisté Komety slavili se svými fanoušky druhé místo v extralize a muselo se tak dít zrovna na Moravském náměstí a zrovna zároveň s koncertem Czech Baroque Orchestra & Choir. O tom, jak veřejné hokejové přenosy předtím likvidovaly festivalové vystoupení Ivy Bittové i bohoslužebný provoz – jinými slovy likvidovaly druhým lidem jejich práci –, ani nemluvím. Schvalování souběžných veřejných akcí by si měli úředníci městské části Brno-střed rozmyslet – bez rozmyslu si je můžeme pořádat sami a bez schvalování.

Návrat Leoše Janáčka na Staré Brno

Stejně jako se Jacob Handl Gallus pomyslně vrátil do zábrdovického kláštera, tak se vrátil i Leoš Janáček do baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Ve zdejším klášteře trávil svá dětská léta mezi „modráčky“ a později zde působil jako ředitel kůru. Hlavní částí závěrečného koncertu festivalu byla jeho Glagolská mše.

Na úvod programu jsme slyšeli dílo Andrzeje Panufnika Sinfonia sacra – tedy skladatelovu třetí symfonii. Dílo otevírají fanfáry trubek a přes dramatickou pasáž s mohutnými bicími přichází meditativní klid ústící do svítivého vyvrcholení. Mimohudebně – a čistě spekulativně – by se snad dalo dílo vyložit jako proces osvícení přes pochybnosti, modlitbu až po přijetí víry. Hudebně symfonie obsahuje starý polský hymnus k Bohorodičce.

Už během provedení Panufnikovy symfonie se ukázaly všechny klady i zápory prostoru starobrněnské baziliky. Byly ostatně nepřekvapivé, totéž by se dalo čekat v libovolném kostele. K jednoznačným kladům patří atmosféra místa, zde navíc podpořená návratem Janáčkova díla k janáčkovským kořenům. Záporem je tradičně akustika, pro velké symfonické koncerty naprosto nevhodná. Tady musí vždy dojít k nějakému kompromisu, kdy se provedení maximálně přizpůsobí problematickému místu.

Petru Altrichtrovi se dařilo držet Filharmonii Brno na uzdě a zvuk byl nakonec přijatelný, i když se pochopitelně sléval, zpěvákům v Glagolské mši nebylo rozumět a Český filharmonický sbor Brno nacpaný úplně dozadu k oltáři byl poněkud utopený. Rozhodně se ale nejednalo o bolestný zážitek – genius loci fungoval a vyvažoval akustické handicapy, s nimiž si Petr Altrichter poradil velmi dobře. Pomohl tomu samozřejmě i vyprodaný koncert – masa lidí dozvuk hodně ztlumila. Bezvadně hřměly bicí z boční lodi chrámu. Akustická mizérie kostela ale připomněla, že v Brně vlastně Glagolskou mši stejně není kde pořádně zahrát. No ano, pořád tu není koncertní sál.

Pro další ročníky festivalu bych se přimlouval za to, aby na koncerty striktně nebyli vpouštěni opozdilci. Strašně to ruší a české publikum žádné podněty k neklidu a vyrušování nepotřebuje, najde si jich samo dostatek. Glagolská mše završila letošní Velikonoční festival ve slavnostním duchu. Důvodů k oslavě by se ale našlo více i v celkovém průběhu: od zdařilé dramaturgie až po posluchačský úspěch. Povedený ročník to byl, jen tak dál.

Jacobus Handl Gallus: velikonoční moteta, Marcin Leopolita: Missa paschalis. Cappella Mariana  (vokální soubor, umělecký vedoucí Vojtěch Semerád), Capella Ornamentata (soubor renesančních dechových nástrojů, umělecký vedoucí Richard Šeda). 23. 4. 2014, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Brno-Zábrdovice.
Srbská ortodoxní liturgie. Bělehradský komorní sbor, sbormistr Vladimir Marković. 25. 4. 2014, katedrála sv. Petra a Pavla, Brno.
Andrzej Panufnik: Sinfonia sacra, Leoš Janáček: Glagolská mše. Hudební nastudování Petr Altrichter, Adriana Kohútková – soprán, Michaela Kapustová – mezzosoprán, Otokar Klein – tenor, Richard Novák – bas, Petr Kolař – varhany, Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), Filharmonie Brno. 27. 4. 2014, bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • Ondřej Múčka

    29. duben 2014, 13:06
    Kometa jako velikonoční hvězda - toto spojení je neskutečné a trefné!! - myslím si, že "...Orion, naše čokoládová hvězda" může jen bledě závidět... Mám tu zkušenost jak z velikonočních obřadů, tak i z Ivy Bittové...

Dále si přečtěte

Krásné provedení Dvořákovy Stabat Mater, kostel u minoritů natřískaný včetně míst na stání. U dirigentského pultu navíc Libor Pešek, který nedirigoval Filharmonii Brno snad dvacet let. Dvacátý třetí ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby začal jako opravdová slavnost.  více

Velikonoční festival duchovní hudby pokračoval světovou premiérou kompozice Ivy Bittové Tenebrae, která kombinovala chorální nápěvy z Jistebnického kancionálu, zhudebněné verše jezuity Matěje Tannera a improvizaci. Působivé, ale i rušivé momenty se setkaly v chrámu svatého Jakuba.  více

Dnešní koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby se musel přesunout z kostela sv. Tomáše do Besedního domu. Na Moravském náměstí bude Kometa slavit se svými fanoušky druhé místo v hokejové extralize.  více

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více


Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více