Ze Slovinska přes Bělehrad až ke Glagolské mši

Ze Slovinska přes Bělehrad až ke Glagolské mši

Druhá polovina Velikonočního festivalu duchovní hudby se i nadále dívala na východ, který byl tématem letošního, právě uzavřeného ročníku. Tři koncerty hlavního programu během týdne po Zmrtvýchvstání přinesly tři rozdílné, ale ve všech případech něčím pozoruhodné až unikátní zážitky.

Pěvecké sdružení Capella Mariana a soubor dechových nástrojů Capella Ornamentata provedly v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Zábrdovicích pěkný program z děl vrcholné renesanční polyfonie. Ten kombinoval Misu paschalis polského skladatele Marcina Leopolity a velikonoční moteta Jacoba Handla Galla. Hand Gallus pocházel ze Slovinska, ale významně působil i na Moravě, mimo jiné právě v premontstrátském klášteře vedle zábrdovického kostela. Pěvěcký projev Capelly Mariany je stylový, hlasy zní vyrovnaně, pěkně se pojí i nesou. V akustice barokního kostela se poněud ztrácela výslovnost a lidské hlasy zvukově splývaly s dechy. Klidnou atmosféru podporovalo i uměřené a nenápadné vedení Vojtěcha Semeráda. Jemná zvuková vlna se nesla kostelem a vytvářela křehký prostor pro soustředěný poslech.

Pravoslavná sborová fantazie z Bělehradu

Zcela jiný typ pěveckého projevu přinesl Bělehradský komorní sbor, který přijel s uceleným programem z pravoslavné liturgické hudby srbských autorů. Pro lovce laciných souvislostí bylo jistě zajímavé, že sbor vede Vladimir Marković, otec šéfdirigenta Filharmonie Brno Aleksandara. Mnohem důležitější ale bylo, že sbor zpíval z kůru, takže vynikly akustické vlastnosti katedrály sv. Petra a Pavla, které jsem při symfonických koncertech už nejednou proklel. Velikonoční festival se tedy nejen vrátil na Petrov, kam lidé rádi chodí, ale zároveň jim tam nabídl vhodný repertoár z nejlepšího místa. A teď ještě to nejdůležitější: sbor zpíval prostě fantasticky a kdo si jej nechal ujít, může oplakat zcela mimořádnou příležitost, kterou měl na dosah ruky. Sborová díla pravoslaví jsou oblíbená a sbory je zařazují na program relativně často. Autoři z bývalé Jugoslávie se ale moc neobjevují a provedení Bělehradským komorním sborem bylo autentické, špičkové a naprosto strhující.

Na první poslech zaujaly témbry zpěváků. Barva jejich hlasů se blížila spíš tomu, co známe z Ruska, než našemu ideálu ušlechtilosti. Jednalo se samozřejmě o hlasy technicky perfektně zvládnuté, ale zároveň zemité a zrnité, dráždivé a jaksi prostupující skrz hmotu. Sbor zněl kompaktně a byl schopen vytvořit ve dvaceti zpěvácích zvukový objem, kterému prostor kostela sotva stačil. V provedení ale byla i značná dávka uměřenosti, s fortissimem zacházel Vladimir Marković velmi uvážlivě, byly to ojedinělé a bouřlivé vrcholy. Nad sborovým zvukem se nesly sólové party – výborně provedené ve všech čtyřech hlasech – a pod ním proudily pedálové basy jako pevný základ. Pocit hudby, která vyvěrá z nitra země a sahá až do nebe byl dokonalý.

Doufám, že neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že dramaturgie vymluvila sboru z repertoáru Rachmaninova – tedy krásnou, ale známou a mnohokrát omletou hudbu. Program tak zůstal čistý a pro nás objevný. Kdyby se ještě podařilo sboru vymluvit, aby netrval na potlesku mezi jednotlivými čísly, bylo by to dokonalé. Ne, že bych nepřál umělcům ohlas a úspěch, ale publikum se mezi jednotlivými skladbami nejen roztleskalo, ale také rozvrtělo, rozmluvilo a celkově zneklidnělo, což se rušivě přenášelo do začátku následující skladby. I tak se ale jednalo o excelentní festivalový zážitek.

Kometa jako velikonoční hvězda

Poslední doprovodný koncert festivalu musel být přesunutý z kostela sv. Tomáše do Besedního domu. Hokejisté Komety slavili se svými fanoušky druhé místo v extralize a muselo se tak dít zrovna na Moravském náměstí a zrovna zároveň s koncertem Czech Baroque Orchestra & Choir. O tom, jak veřejné hokejové přenosy předtím likvidovaly festivalové vystoupení Ivy Bittové i bohoslužebný provoz – jinými slovy likvidovaly druhým lidem jejich práci –, ani nemluvím. Schvalování souběžných veřejných akcí by si měli úředníci městské části Brno-střed rozmyslet – bez rozmyslu si je můžeme pořádat sami a bez schvalování.

Návrat Leoše Janáčka na Staré Brno

Stejně jako se Jacob Handl Gallus pomyslně vrátil do zábrdovického kláštera, tak se vrátil i Leoš Janáček do baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Ve zdejším klášteře trávil svá dětská léta mezi „modráčky“ a později zde působil jako ředitel kůru. Hlavní částí závěrečného koncertu festivalu byla jeho Glagolská mše.

Na úvod programu jsme slyšeli dílo Andrzeje Panufnika Sinfonia sacra – tedy skladatelovu třetí symfonii. Dílo otevírají fanfáry trubek a přes dramatickou pasáž s mohutnými bicími přichází meditativní klid ústící do svítivého vyvrcholení. Mimohudebně – a čistě spekulativně – by se snad dalo dílo vyložit jako proces osvícení přes pochybnosti, modlitbu až po přijetí víry. Hudebně symfonie obsahuje starý polský hymnus k Bohorodičce.

Už během provedení Panufnikovy symfonie se ukázaly všechny klady i zápory prostoru starobrněnské baziliky. Byly ostatně nepřekvapivé, totéž by se dalo čekat v libovolném kostele. K jednoznačným kladům patří atmosféra místa, zde navíc podpořená návratem Janáčkova díla k janáčkovským kořenům. Záporem je tradičně akustika, pro velké symfonické koncerty naprosto nevhodná. Tady musí vždy dojít k nějakému kompromisu, kdy se provedení maximálně přizpůsobí problematickému místu.

Petru Altrichtrovi se dařilo držet Filharmonii Brno na uzdě a zvuk byl nakonec přijatelný, i když se pochopitelně sléval, zpěvákům v Glagolské mši nebylo rozumět a Český filharmonický sbor Brno nacpaný úplně dozadu k oltáři byl poněkud utopený. Rozhodně se ale nejednalo o bolestný zážitek – genius loci fungoval a vyvažoval akustické handicapy, s nimiž si Petr Altrichter poradil velmi dobře. Pomohl tomu samozřejmě i vyprodaný koncert – masa lidí dozvuk hodně ztlumila. Bezvadně hřměly bicí z boční lodi chrámu. Akustická mizérie kostela ale připomněla, že v Brně vlastně Glagolskou mši stejně není kde pořádně zahrát. No ano, pořád tu není koncertní sál.

Pro další ročníky festivalu bych se přimlouval za to, aby na koncerty striktně nebyli vpouštěni opozdilci. Strašně to ruší a české publikum žádné podněty k neklidu a vyrušování nepotřebuje, najde si jich samo dostatek. Glagolská mše završila letošní Velikonoční festival ve slavnostním duchu. Důvodů k oslavě by se ale našlo více i v celkovém průběhu: od zdařilé dramaturgie až po posluchačský úspěch. Povedený ročník to byl, jen tak dál.

Jacobus Handl Gallus: velikonoční moteta, Marcin Leopolita: Missa paschalis. Cappella Mariana  (vokální soubor, umělecký vedoucí Vojtěch Semerád), Capella Ornamentata (soubor renesančních dechových nástrojů, umělecký vedoucí Richard Šeda). 23. 4. 2014, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Brno-Zábrdovice.
Srbská ortodoxní liturgie. Bělehradský komorní sbor, sbormistr Vladimir Marković. 25. 4. 2014, katedrála sv. Petra a Pavla, Brno.
Andrzej Panufnik: Sinfonia sacra, Leoš Janáček: Glagolská mše. Hudební nastudování Petr Altrichter, Adriana Kohútková – soprán, Michaela Kapustová – mezzosoprán, Otokar Klein – tenor, Richard Novák – bas, Petr Kolař – varhany, Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), Filharmonie Brno. 27. 4. 2014, bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • Ondřej Múčka

    29. duben 2014, 13:06
    Kometa jako velikonoční hvězda - toto spojení je neskutečné a trefné!! - myslím si, že "...Orion, naše čokoládová hvězda" může jen bledě závidět... Mám tu zkušenost jak z velikonočních obřadů, tak i z Ivy Bittové...

Dále si přečtěte

Krásné provedení Dvořákovy Stabat Mater, kostel u minoritů natřískaný včetně míst na stání. U dirigentského pultu navíc Libor Pešek, který nedirigoval Filharmonii Brno snad dvacet let. Dvacátý třetí ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby začal jako opravdová slavnost.  více

Velikonoční festival duchovní hudby pokračoval světovou premiérou kompozice Ivy Bittové Tenebrae, která kombinovala chorální nápěvy z Jistebnického kancionálu, zhudebněné verše jezuity Matěje Tannera a improvizaci. Působivé, ale i rušivé momenty se setkaly v chrámu svatého Jakuba.  více

Dnešní koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby se musel přesunout z kostela sv. Tomáše do Besedního domu. Na Moravském náměstí bude Kometa slavit se svými fanoušky druhé místo v hokejové extralize.  více

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více


Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více