Sopranistka Ivana Rusko (rozená Krejčiříková) je v současné době sólistkou opery v Curychu. Vystudovala ale brněnskou konzervatoř a začínala v Ensemble Opera Diversa, na jehož pozvání vystoupila minulý týden v Redutě. Jaký je život začínající pěvkyně v jednom z nejlepších operních divadel světa, jaké to je být přistěhovalec, o zpívání pro děti i vysněných rolích jsme s Ivanou Rusko mluvili den před jejím brněnským koncertem.
Zítra vás čeká koncert v Redutě zakončený duetem z Kyasovy a Drábkovy opery Pickelhering 1607. Kdy jste naposledy zpívala s Diversou?
To budou asi ty čtyři roky, co jsem pryč. Během té doby se mi nepodařilo najít žádný termín, abych se mohla vrátit.
Jak se do menšího studiového provozu naskakuje zpět z velkého divadla, kde teď působíte. Je to velký rozdíl?
Možná by to srovnání bylo lepší, kdybych teď dělala s Diversou nějakou operní produkci, ale vzhledem k tomu, že to je koncert, tak nevidím rozdíl proti jakémukoliv jinému vystoupení. Je to pro mě velká nostalgie, Brno, rodina a všichni lidé, kteří mě tu dlouho neslyšeli. Je v tom i pocit zodpovědnosti po reklamě, kterou mi tu dělají. Cítím to jako závazek a doufám, že nezklamu. Ale těším se na to.
Kdy jste vlastně do Diversy přišla?
Já jsem s Diversou začala zpívat ještě dřív, než se profesionalizovala. To byla představení v kavárně Spolkek a poprvé jsem, myslím, dělala Metařku. A dlouho se dělaly jenom ty miniopery, než vznikl Pickelhering. To byly všechny ty Loupežnické nevěsty, Dopisy, Mluvící dobytek, Smějící se hlava a sem tam nějaké koncerty. Ono toho ale nebylo tolik jako dnes, u našich představení lidé pili kávu a my jsme tam na schodech něco předváděli.
Na velké jeviště jste přišla přes školu?
V rámci nějakých školních představení ano, ale první profesionální vystoupení po absolutoriu bylo v Košicích. Zpívala jsem Hraběnku ve Figarově svatbě. A pak už jsem hned odešla do Švýcarska, takže tady jsem v divadle nikdy nezpívala.
Zpívat jste se po brněnské konzervatoři učila v Bratislavě u Hany Štolfové a Magdaleny Blahušiakové, proč ne na JAMU?
Mě nevzali a dál už jsem to nezkoušela. Ta slovenská škola měla dobrou pověst a myslím si, že právem. Byli tam výborní pedagogové a slovenská vokální škola má velkou tradici. Nikdy jsem toho nelitovala, i když vyměnit Bratislavu za Brno pro mě bylo trošku bolestné.
Z jakého důvodu, bylo v tom něco osobního?
Já jsem z Přerova, ale v Brně jsem se během šesti let na konzervatoři dobře zabydlela a dost dlouho mi trvalo, než jsem si na Bratislavu zvykla. Popravdě řečeno jsem si tam spíš nikdy nezvykla. Ale co se týká školy, nemám na to žádné špatné vzpomínky, spíš naopak. Strašně moc jsem se tam toho naučila.
Tady jste se hodně věnovala staré hudbě, postupně se posouváte k romantismu a současným věcem. Je to otázka vývoje hlasu, nebo jdete za nějakým konkrétním cílem?
Ono se to spíš rozšiřuje na všechny strany. Já se nijak nespecializuji a v divadle nemám ani ten luxus si vybírat. Jako členka ansámblu musím dělat to, co mi řeknou, a vážně je to od Monteverdiho až po Eötvöse.
Na toho jsem se chtěl i zeptat, v jeho opeře Tři sestry vás publikum poprvé výrazněji zaznamenalo. Byla pro vás role Iriny nějak přelomová?
Jednak to byla hlavní role, ale hlavně celá ta produkce byla strašně úspěšná. Ani nevím, jak moc se to čekalo. Je to sice jedna z nejhranějších soudobých oper, takže je známá, ale přece jen je to moderní kus a taky režie byla taková šílená. Dělal to Herbert Fritsch, což je v podstatě činoherec a proslul svým velice expresivním pojetím divadla. Nikdo nevěděl, co z toho vlastně bude, a nakonec vznikla úspěšná produkce, která byla neustále vyprodaná. Mohla jsem se tam dobře prezentovat a zároveň mě to i bavilo. Divočina, ale profesionálně udělaná.
Opera v Curychu patří mezi světovou špičku, jak si tam buduje svou pozici začínající pěvkyně. Jak ji přijímají a jak to přijímá ona?
Já jsem přišla do Curychu do operního studia a po dvou letech mě angažovali do ansámblu. To znamená, že už jsme se jako členové studia nemálo podíleli i na hlavních produkcích a ten přechod byl pozvolný. Ty lidi už jsem většinou znala, oni znali mě, a i když se jedná o ty největší hvězdy, které tam jezdí pravidelně hostovat, jsou to většinou hrozně příjemní lidé. Chovají se k vám na stejné úrovni, v kantýně u kávy se normálně bavíme kdo se jak má a neklaníme se třeba paní Nětrebko. Tohle mě fascinuje, jsme tam všichni na jedné lodi. Rozdíly se samozřejmě vidí na jevišti, ale ne na chodbách, nebo jen málokdy. Je tam příjemná atmosféra, co se týká mezilidské komunikace, a příjemná pracovní atmosféra, co se týká profesionality. Tam jsou všichni absolutní profesionálové, od vrátného přes číšníka v kantýně a kostymérky až po ty viditelné umělecké profese – toho si hrozně vážím. Každý umělec má osobního asistenta, který vám třeba i zuje boty, když se nechcete ohýbat; ne že by to bylo často. Může se to zdát i přehnané, ale ono to utvrzuje přátelskou a příjemnou atmosféru. Člověka ta možnost zbavuje stresu, kterého má i tak dost.
Zpívala jste v dětské verzi Prstenu Nibelungova, Dámu v dětské Kouzelné flétně… to asi nejsou vysněné postavy. Co to člověku dá?
To tak prostě je. Já jsem byla vděčná za každou roli, kterou jsem mohla na velké scéně zpívat a role v dětských operách nejsou nijak jednoduché. A mě hrozně baví hrát pro děti. Každý rok se tu uvádí celovečerní dětská opera, která je speciálně zkomponovaná. Loni se dělal Ostrov pokladů, letos Strašidlo cantervillské a příští rok bude Robin Hood. Když se chodím dívat na představení, často mě víc baví reakce dětí, ony jsou hrozně upřímné. Jakmile se nudí, tak nemají problém se bavit mezi sebou, různě se vrtí. Když se jim ale něco líbí, tak tleskají, křičí, člověk tu odezvu vidí okamžitě a je to hrozně vděčné.
Mně to trochu připomíná italské publikum…
Možná ano. Viditelný rozdíl je, když přijdou školy a když přijdou o víkendu s rodiči. To se chovají umírněně, ale když přijdou se školou a když se na konci klaníme, tak je to jako rockový koncert. Ony se určitě i předhánějí mezi sebou, kdo zakřičí víc, ne že by se jim to všechno tak moc líbílo, ale je to úžasný zážitek a nás to všechny baví. A je to super formát i z výchovného hlediska, děti vidí, že opera nemusí být nudná ani sterilní. Ty opery, co hrajeme my, jsou psané pro děti od šesti let a já věřím tomu, že když z nich budou mít pěkné zážitky, tak se budou vracet. Na těch dětských operách se navíc vůbec nešetří, jsou to velké výpravy, skvělé kostýmy, věnuje se tomu stejná pozornost jako kterékoli jiné opeře.
Po rolích, které nepatří mezi vysněné se ještě musím zeptat, jestli nějakou vysněnou roli máte?
Já doufám, že jednou, až budu taková větší, vyzpívám se, a případně i po nějakých dětech můj hlas dozraje do mladodramatického fachu. Abych mohla zpívat Jenůfu, Rusalku, Mimi, Liu, Micaëlu…
To rád slyším, že chcete zpívat Micaëlu, té roli se někdy říká „kráva s košíkem“, když to řeknu mírněji. Přitom je ale moc pěkná.
Ona je v porovnání s Liu možná taková mdlá, ale je to nádherná muzika...
...kus francouzského sentimentu v té španělské divočárně.
Pěkná definice. Já si zatím ale dokážu užít každou roli, ve které se objevím. Teď si užívám v Bohémě Musettu a můžu si u toho snít o Mimi, protože mám pocit, že mi ty plačky jdou líp. Ale proč nezpívat i koketu. Předpokládám, že každý o své roli tvrdí, že to je ta nej- něco, ale je pravda, že Musetta tam jediná prodělá nějaký vývoj. Ona ve druhém dějství vystupuje jako taková povrchní děva a ve čtvrtém je strašně citlivá a obětavá, ve třetím je to zase hysterka, takže se tam toho dá dost ukázat. Vrcholem je samozřejmě její árie ve druhém dějství a málokdo si z toho pamatuje něco jiného. Já jsem se ale vždycky těšila na čtvrté dějství, takové parlandované zpívání a plno citu, je to hodně silné.
V lyonské opeře jste hostovala jako Lauretta a Sestra Genovieffa v Pucciniho Triptychu. Co člověk dělá s takovou árií jako O mio babbino caro, kterou před ním zpívala ta největší esa a všechna příští ji zpívat budou?
To je nebezpečí těch hitovek, každý je zná. Na té produkci ale bylo nejzábavnější, že ji dělal David Pountney. Je to hodně vtipný člověk, sám se u toho bavil, vedl nás a měl dobré nápady, ale zároveň nám nechal i volnost a vznikalo to úplně přirozeně. U Lauretty podtrhl, že je to taková potvůrka a má tatínka omotaného kolem prstu, takže během té árie bylo několik vtipných momentů, někoho jsem kopla a dělala na „babba“ (taťku) různé obličeje, takže jsem se ani tak nesoustředila na to, jaká je to árie a všechny ty věci kolem ní.
Pucciniho Triptych (Plášť, Sestra Angelika, Gianni Schicchi) se dohromady moc nehraje, tvrdí se, že jednotlivé části jsou příliš rozdílné. Jak to v celku působilo?
Mně se to strašně líbilo a působilo to na mě dobře. Ty role nebyly dublované, takže jsem celý Triptych nikdy neviděla, ale podle toho, co jsem tak poslouchala a Plášť jsem viděla několikrát, tak to dávalo smysl. V Lyonu ale někdy dávali celý triptych a jindy se dělaly i dvojice, kdy se hrála jedna opera z Triptychu a k tomu nějaká úplně jiná. Gianni Schicchi se hrál se Zemlinského Florentinskou tragédií, Santa Susanna od Hindemitha se hrála se Sestrou Angelikou a s Pláštěm se hrálo Von Heute auf Morgen od Schönberga. Bylo to fajn.
Jak se žije přistěhovalci ve Švýcarsku, mě se zdá, že je to dost konzervativní země?
Já se pohybuju v mezinárodním prostředí, v opeře je Švýcarů dost málo, jsou tam lidé odevšud. Já jsem tam navíc s manželem, který je Slovák, takže tam žijeme tak trochu vlastní život, ale na úřadech nebo při vyřizování oficialit člověk někdy trošku narazí na určitý odstup: vy jste cizinci, to je trochu jiná skupina. Musím říct, že to není úplně příjemné. Asi neřeknu nějaké konkrétní důvody, ale něco tam je. Mám pár dobrých přátel Švýcarů, ale ti jsou všichni z uměleckého prostředí a nějakým způsobem se vymykají.
Ve srovnání s tím, co tady někdy zažívají cizinci s cizineckou policií, je studený odstup ještě slušná varianta…
Určitě, a koneckonců i Curych je mezinárodní město. Vlastně úplně aktuální věc je nedávné referendum ohledně omezení přistěhovalectví. Vím, že z toho vyplynulo, že lidé ve velkých městech byli spíš proti tomu omezování a venkov je konzervativnější. Občas se setkáte s poznámkami typu „tady byl hezký klid, když tu nebyli cizinci“ a podobně. Člověk si to potom trochu bere.
Tady lidé v různých variantách říkávají to samé. Možná je dobře si uvědomit, že je to jinde může taky potkat. Nadávají třeba na cikány, přijdou jinam a zjistí, že jsou tam za cikány sami...
Přesně. Já jsem během celého studia nebyla na žádné stáži, manžel za mnou do Švýcarska přijel až za rok a byla jsem tam sama. Pro mě to byla osobní škola nejen kvůli jazyku, který jsem sice plusminus ovládala, ale přece jen trvá, než se člověk zorientuje. Hodně mě to ovlivnilo, stala jsem se tolerantnější. Člověk ty problémy najednou vidí úplně z jiné strany.
Občas se tu objeví i takové nápady, že by brněnská opera měla zaměstnávat brněnské umělce…
Ve Švýcarsku to funguje tak, že když se člověk hlásí o místo, tak mají dávat přednost Švýcarům, ale v divadle to bez cizinců nejde. Já souhlasím s názorem, že příležitost má dostat ten lepší. Zaslechla jsem i tady hlasy, že je tu teď tolik cizinců, Rusů, ale to pramení i z toho, že je stále těžší se uplatnit. Hranice jsou otevřené a zpěváků z Asie, Ameriky a Ruska, kam strkají i nás, je nekonečné množství. A jsou většinou výborní. Já potom chápu, když někdo chytí frustraci, že nemůže dostat místo a berou mu ho cizinci. Mám pro to nějakým způsobem pochopení, i když jsem ta, která jim tu práci taky bere.
Máte pocit, že líp pracujete, když jste líp zaplacená? Tady se s tím hodně operuje, občas se ozvou hlasy jako „dejte našim umělcům stejné platy jako v Německu nebo v Anglii a uvidíte, jak to najednou půjd“ – je to tak?
Nějakou roli to hraje, ale částečně je to i v nátuře. Ve Švýcarsku jsou lidé zvyklí pracovat a odvádět svou práci nejlíp, jak to dokážou. Muzikanti ale nejsou v situaci, kdy každý musí mít tři práce, aby se dostal na úroveň průměrného platu, jak mi to občas říkají známí z České republiky. Tady je to i ceněná profese a když člověk řekne, že je zaměstnaný v Opernhaus Zürich, tak to něco znamená. A nejen u lidí z uměleckého prostředí.
Je něco, co byste si do Švýcarska vzala ráda od nás a naopak – co byste si ráda vzala ze Švýcarska sem?
Ze Švýcarska bych si sem ráda vzala všeobecnou lidskou slušnost. První dojem je takový, že se k vám všichni chovají strašně slušně, v restauraci, cizí lidé na ulici, všude. Když přijedu sem a někdo se tváří, že ho obtěžuji, když si objednám kávu, tak mě to vždycky rozčílí. Já vím, že když v tom člověk žije, tak si na to asi zvykne. Ale je to něco, co by ani nemuselo tolik stát. Odsud bych tam vzala trošku větší uvolněnost. My se dokážeme nad věcmi víc pozasmát, což občas sklouzne k tomu, že se na něco vykašleme úplně – to je zase opačný extrém. Trošku té ležérnosti by jim tady ale mohlo prospět.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..