Jakub Hrůša: Hledání na zkouškách mě baví a fascinuje

Jakub Hrůša: Hledání na zkouškách mě baví a fascinuje

Vídeňská státní opera chystá první uvedení Věci Makropulos. Slavný operní dům se neseznámí poprvé jen s touto operou Leoše Janáčka, ale také s dirigentem Jakubem Hrůšou. Sešli jsme se spolu dva dny před začátkem zkoušek, kromě očekávané inscenace jsme mluvili o práci v opeře obecně. Ale také o šéfdirigentském postu u Bamberských symfoniků, na který Jakub Hrůša nastoupí od příští sezóny, jak se dostat z brněnského gymnázia ke světové dirigentské kariéře a nakonec i trochu o fracích a jiných oděvech. O Ceně Sira Charlese Mackerrase, kterou Jakub Hrůša převzal od Nadace Leoše Janáčka, jsme sice nemluvili, ale gratulujeme!

V prosinci vás čeká premiéra Věci Makropulos ve Vídeňské státní opeře. Jak se těšíte, jaké máte představy?
Těším se moc a samozřejmě mám i velký respekt, protože je to velký úkol. Ta opera je těžká, pokud můžu soudit, tak jedna z nejtěžších Janáčkových oper. Dá se předpokládat, že celý ansámbl i instituce mají s Janáčkem zkušenost, ale ne takovou tu „domáckou“, a s tímto dílem ne takovou jako s jinými. Bude to určitě náročný proces a pro mě osobně je zmáhání té partitury ve smyslu studijním jeden z nejtěžších úkolů, co jsem měl. Je to náročná partitura na rozšifrování, přípravu, utvoření názoru. Nemluvě o tom, že je náročné to zpívat, hrát – to je v mém pocitu snad ještě důležitější než dirigování.

Oni ale nemají s Věcí Makropulos žádnou zkušenost, ve Státní opeře se bude hrát poprvé, pokud vím.
Mají i nemají. Například orchestr ji hrál v Salcburku na festivalu, ačkoli tam to není přímo Orchestr Vídeňské státní opery, ale Vídeňští filharmonikové. Obsazení se ale do jisté míry shoduje, takže někteří hráči orchestru zkušenost mají. Janáčkovy opery se navíc ve Vídni dělají poměrně často, takže by jeho jazyk neměl být tak neznámý jako před několika desítkami let.

Spolupracoval jste už někdy s představitelkou hlavní role Laurou Aikin nebo režisérem Peterem Steinem?
Ne. Já se teď nacházím v momentě, kdy tam pozítří jedu poprvé zkoušet, takže z obsazení jsem se ještě neviděl s nikým. Viděl jsem se ale dvakrát s Peterem Steinem, diskutovali jsme jeho i moji koncepci. Ukazoval mi obrázky, jak to bude vypadat, a snažili jsme se v hrubé rovině sladit na stejnou strunu.

Kolem operních režií se nadělá obvykle mnohem víc řečí než kolem samotné hudby. Není to pro dirigenta trošku frustrující?
Každopádně je, ale v tomto případě máme to štěstí, že Peter Stein je v dobrém slova smyslu konzervativní. Ve zkratce si dovolím říct, že je to režisér, který by vyhovoval Janáčkovi. Janáček byl ve stejné míře relativně progresivní hudebně jako relativně konzervativní vizuálně a dbal, aby režiséři dodržovali jeho četné scénické poznámky. Často pocházely z hlavy autora předlohy, kterou si Janáček upravoval, ale sám si potom ještě specifikoval určité scénické výzvy hlouběji. Z dochovaných materiálů také víme, že na detailech dost trval. Peter Stein je režisér, který se snaží k předloze nikdy nic nepřidávat, nedodávat. Dokonce mě přivítal slovy: „Já jsem režisér, který nemá žádné koncepty, pouze věrně realizuji skladatelovo a libretistovo dílo.“ Podle toho, jak jsem s ním měl možnost mluvit, z této režie žádná kontroverze nebude. Snad jedině ti, kdo baží po skandálech, si nepřijdou na své.

Potřebujete být viditelná hlava orchestru, je pro vás důležité mít vůdčí roli?
Není pro mě důležité mít jedinou vůdčí roli, tedy být jediným a nenahraditelným určovatelem uměleckého dění. Jinak ji ale dirigent mít musí, protože kolos operního divadla je tak velký, že mu někdo musí dávat směr. Takže dirigent je nenahraditelný, ale vyznávám dialog mezi dirigentem, režisérem a pěvci. A i když si nevyhrazuji výhradní právo na vedení, nevyhrazuji ho samozřejmě ani režisérovi, ani nikomu jinému. Věřím v určitou vybalancovanost obou vizí, v ideálním případě jejich skloubení dohromady.

Dobře, ale připomenu ještě prvoplánový smysl té otázky: potřebujete, aby na vás bylo z hlediště vidět?
Ne, musím říct, že mi – na rozdíl od některých kolegů – ani nedělá problém, když někteří režiséři vyžadují, aby dirigent třeba přicházel bez povšimnutí. Nepřipadá mi to důležité, protože pokud dirigent nezaujme hudebně, tak mu stejně nepomůže, jak moc je „na očích“. Samozřejmě se na konci rád ukloním, a ať už představení probíhá jakkoliv, vždycky se za ně stavím, aspoň pokud se neděje již během zkoušek něco vysloveně zlého, co by mě vedlo k radikálnímu vymezení. Nedovedu si představit, že bych někam zmizel jako „anonym“, ať už po úspěchu, nebo neúspěchu.

Jste především koncertní dirigent, opeře se ale věnujete pravidelně. Má vaše symfonická preference vliv na výběr operního repertoáru?
Ten rozdíl už není tak velký, jak býval – je to asi tak šedesát na čtyřicet. To, co mám rád v opeře, ale není způsobeno tím, že dělám koncerty, ale spíš mým založením. Určitě mi vyhovuje se zhošťovat úkolů, které mají co říct v čistě orchestrální složce. Nelákají mě v té míře úkoly čistě doprovazečské nebo úkoly radikálně založené na zpěvu, kterému všechno ostatní slouží. Není to proto, že by mi takový úkol připadal nedůstojný, ale nejsem tím odkojen, vyškolen, nemám s tím takovou zkušenost. Takže si sice dovedu představit, že dělám například repertoár bel canta – Rossiniho, Belliniho, Donizettiho – ale nehrnu se do něj, není to moje parketa.

Já myslím, že dirigovat italskou operu je svébytná věc, která bez znalosti tradice vždycky dopadne špatně.
Přesně tak, tím spíš mám vůči tomu respekt. Znám některé své kolegy, kteří dělají tento obor velmi dobře, a já nemusím dělat všechno. Zase bych ale neřekl, že jsem typ dirigenta, který vyloženě vyžaduje v opeře symfonismus, ostatně i na koncertech rád doprovázím. Doprovazečské úkoly mě baví, rád se napojuji na jiné interprety a tento druh dialogu mi vždy připadá zábavný a podnětný. Nebráním se ani mainstreamu: když jsem byl mladší, tak jsem si myslel, že nikdy nebudu mít potřebu dělat takové opery jako je Bohéma nebo Carmen. Byly mi ovšem nabídnuty, přijal jsem je a zjistil, že mě ohromě baví a že mi jdou. A občas mi připadá zajímavé se v této oblasti pokusit z takových děl – aniž by se ztratilo cokoli z jejich působivosti – sundávat nános prachu a tradice a maličko se vracet k tomu, co bylo doopravdy napsáno. To je vždy velice dobrodružné.

Ty nabídky přišly od festivalu v Glyndebourne?
Carmen a Bohéma ano. Ale co se týká Carmen, tak právě na základě mé glyndebournské práce jsem dostal spoustu dalších nabídek provedení tohoto díla. Najednou všichni chtějí, abych dělal všude Carmen, a já k tomu musím zaujmout nějaké rozumné stanovisko. Nechci být jenom specialistou na Carmen, což určitě každý chápe. Naše glyndebournská inscenace ale byla úspěšná mezi posluchači všech národů včetně Francouzů z Paříže.

Mluvíte o Carmen z roku 2002, kterou režíroval David McVicar?
Ano, je to pořád ona, ale mluvím o letošním revivalu. Ta poslední už neměla Davidův přímý dotek, vůbec na ní neparticipoval. Scéna samozřejmě zůstala stejná a základní koncept taky, ale mladá režisérka Marie Lambert, která operu tentokrát připravovala, vrhla celé představení do trošku jiného směru, aniž se vůči Davidovi jakkoli zpronevěřila. Bylo to jiné z hlediska energie, rychlosti, ztvárnění dialogů a musím říct, že ta inscenace působila velice neomšele, i když kulisy už docela omšelé byly. Někteří lidé – i díky tomu, jaké jsme měli obsazení – říkali, že to ve sledu McVicarových Carmen byla možná ta nejlepší, nebo aspoň jedna z nejlepších. Některé koncepty se dají zas a zas oprašovat, a pokud jsou dobří interpreti i čas zkoušet – což v Glyndebourne díky Bohu vždycky je –, tak se ta hodnota dá vytvořit vždycky znovu.

Ve Vídeňské státní opeře některé koncepty také uchovávají celá desetiletí…
…tam ale vždycky neplatí to, že se dobře zkouší. Doufám, že ta poznámka nikoho nenazlobí, ale systém tamního každodenního provozu to v úplné míře pokaždé neumožňuje.

Od příští sezóny nastupujete jako šéfdirigent k Bamberským symfonikům, jak se vám odcházelo ze stejné pozice u PKF – Prague Philharmonia?
Odcházelo se mi přirozeně. Doba mého šéfovství nebyla zase tak dlouhá, od oficiálního začátku roku 2008 či 2009 to není tolik času, ale intenzivně jsme spolupracovali už dlouho předtím. Měl jsem dojem, že je přirozený čas se posunout dál. Jak já si zasloužím krok jiným směrem, tak orchestr si zaslouží nové vedení. Bylo to už kolem mého potenciálního angažmá v kodaňské opeře v roce 2011, kdy jsme se víceméně dohodli, že skončím. Ten čas svým způsobem nastal už tehdy, byť motivován právě tou Kodaní. Mé tamní angažmá se však nakonec z mého vlastního rozhodnutí nerozjelo, tak jsme se v PKF dohodli, že není důvod s ukončením spolupráce nějak spěchat, a zůstali jsme v tom svazku ještě několik dalších hezkých let. A pro můj odchod z PKF nebylo motivací ani místo stálého hosta v České filharmonii, ani šéfovství v Bamberku. Skončil bych podle mého návrhu a naší dohody tak jako tak. Když ovšem Česká filharmonie viděla, že odcházím z PKF, skočila po příležitosti a rychle mi nabídla post stálého hosta. V očích některých lidí to potom třeba mohlo působit jako primární důvod, ale tak tomu nebylo. A Bamberk nastane rok poté také víceméně shodou okolností. Je to však shoda milá, protože se tím ideálně zachová jistá kontinuita mé stabilní práce.

Odešel jste z komorní PKF do Bamberku ke standardnímu symfonickému orchestru. Mají dirigenti mezi sebou nepsanou hierarchii jako řidiči – dirigovat komořinu je něco jako řídit škodovku a velký orchestr je ten tirák?
Někteří – s prominutím – hloupější dirigenti takto rozlišují. Není totiž tak snadné docílit s komořinou výsledku, který všechny plošně zaujme, je jistě jednoduššší strhnout s velkým symfonickým repertoárem. Na druhou stranu – pokud umíte pracovat v komorní oblasti, tak je to pak úžasná výzbroj a výhoda kdekoli. Moje přesvědčení je, že kvality komořiny by se měl člověk snažit nacházet a realizovat i ve velkém orchestru. Ovšem jedna věc přece jen je u komorního orchestru nevýhodou. Není to jeho velikost jako taková, menší zvuk nebo efekt, to vůbec ne. Ale institucionálně tam existuje nevýhoda určité omezenosti repertoáru, obzvlášť u instituce, která si nemůže vyhazovat z kopýtka ekonomicky, což byl a bohužel stále je případ PKF. Kdykoli chcete realizovat kus, který má bohatší nebo zkrátka jen jiné obsazení – nemusí být jen větší, stačí nějaký ten netradiční nástroj – tak se najednou ocitáte před finančním problémem. To jsem u PKF opravdu považoval za nevýhodu. S komorním orchestrem samozřejmě hůře děláte větší a dramaturgicky barvitější věci, naopak s velkým orchestrem – pokud není institucionálně líný – je vždy možné dělat menší. A orchestr by si na ně i měl pravidelně sáhnout.

Bamberští symfonikové vznikli z německých hudebníků, kteří museli opustit Československo na základě Benešových dekretů, svůj zvuk přitom sami charakterizují jako český. V čem podle vás spočívá specifickum českého zvuku, pokud něco takového vůbec existuje?
Na tu otázku jsem byl tázán už několikrát, a jak budou roky pokračovat, snad na ni budu nacházet případnější a přesnější odpověď. Předně bych chtěl říct, že i když není od věci charakterizovat zvuk Bamberských symfoniků jako český, tak se jako český vyznačuje toliko v osvětí německých orchestrů. V okamžiku, kdy bych srovnával Bamberské symfoniky třeba s Českou filharmonií, tak tam už tak velkou podobnost nenajdu. Čili je tu jakási „českost“ v rámci německého zvuku, a na druhé straně českost, která je u nás. U České filharmonie se tato věc ostatně také pořád mezinárodně skloňuje – a lidé nemívají přesnou odpověď. Myslím si, že to je z velké části jakýmsi nastavením celkového hudebního přístupu, hudebního školení, dýchání, frázování. Některé německé orchestry například zdůrazňují velkou měrou strukturu, vertikálu, analyzují, jsou svým způsobem hezky či méně hezky zatěžkané, hutné. Bamberští symfonikové mají větší frázovou a dýchací flexibilitu, myslím, že jsou schopní vyjádřit melodií a společným cítěním často více než jiné německé orchestry. Mají v sobě jistou eleganci a grácii, nehrají těžkopádně, jejich zvuk je sytý a má hodně barvy. Barevnost smyčcového zvuku je něco, co u německých orchestrů někdy moc neslyšíme.

Ale co je tedy ten český zvuk?
Odpověď je trošku ožehavá, protože se i u mě stále pohybuje více v oblasti intuice nebo instinktu. Rozhodně ale vím, že když stojím před Bamberskými symfoniky, tak si připadám víc doma, než když stojím před ledasjakým jiným německým orchestrem, nemluvě o orchestrech britských, amerických nebo japonských. Myslím, že existuje něco jako středoevropské vnímání hudebnosti, které do určité míry sdílíme s Rakušany nebo některými německými orchestry, a tam rozhodně Bamberští patří. A už je rozdíl poslouchat Staatskapelle Dresden, Berlínské filharmoniky nebo orchestr v Hamburku – tyto orchestry jsou nám přece jen vzdálenější. Rakouské orchestry jsou také trochu jiné a používají jiné nástroje, ale viděl bych stále větší blízkost mezi takovým Brnem a Vídní než mezi Brnem a Londýnem, to je jasná věc. A aniž bych tu geografickou blízkost chtěl přeceňovat, tak existuje – v architektuře, gastronomii a stejně tak i v hudbě.

Také se ale říká, že zvuk západních orchestrů je pořád stejnější.
Ano, ale Bamberští symfonikové jsou jedni z mála, kteří si stále drží svou identitu a svůj zvuk. Jsou rozpoznatelní podobně jako Lipsko, Drážďany, Berlín nebo Vídeň.

Rozeznáte na nahrávce spolehlivě třeba lipský Gewandhaus od amsterdamského Concertgebouw?
Úplně dokonale a spolehlivě asi ne, to možná na starších nahrávkách. A záleží taky na tom, kdo před orchestrem stojí – je rozdíl slyšet lipský Gewandhaus s Neumannem, Masurem nebo Chaillym. Ale rozhodně poznám, že to není orchestr z Londýna nebo z New Yorku, nebo orchestr český, to je jednoznačné.

Jak vnímáte a přijímáte hudební tradice? Když přijdete do Vídeňské státní opery, budete myslet na to, že tam stával před orchestrem Gustav Mahler?
Musím říct, že ne. Nebo ano, ale jen v tom „magazínovém“ smyslu, jistě mě ta představa vzruší, ale bez konkrétního dopadu na mou práci na Věci Makropulos. Já se snažím se vším, co vězí v tradici, seznamovat, ale pro začátek dešifruji předně to, co je v notách. Nevěřím ale zase úplně v doslovnost čtení litery, tradice si někdy najde cestu k duchu sladby pozoruhodně dobře a člověk musí často zpokornět. Rozhodne se, že nebude dělat dílo tak, jako všichni před ním, protože si zasluhuje čistého provedení. A pak během zkouškového procesu zjistí, že věci, které mnohokrát slyšel u jiných, svou vlastní cestou nachází rovněž. Je mi to ale takto poctivější, než tradici přímo okopírovávat. Hledání na zkouškách mě baví a fascinuje a mám rád orchestry, které jsou na něm ochotné spolupracovat. Znovu dílo objevovat, „rekreovat“. Ale v opeře, jako je Věc Makropulos ve Vídni, moc času na objevování na druhou stranu není, takže člověk musí opravdu vědět, co chce, a v krátkém časovém úseku svou představu co nejúspěšněji realizovat.

Natočil jste řadu nahrávek, jako nejvíc ceněný se uvádí živý záznam Mé vlasti z Pražského jara 2010. Co se dá udělat s Mou vlastí na Pražském jaru, aby byla taková jako nikdy předtím?
Nevím, jaká je univerzální odpověď, ale vím, že předstoupit třeba před Českou filharmonii a dělat s ní Mou vlast jinak, než je desítky let zvyklá, to je opravdu těžké, byť ne nemožné. Ale s PKF můžu z vlastní zkušenosti říct, že to tak těžké nebylo, protože orchestr hrál Mou vlast poprvé. Tím pádem při důvěrné znalosti hudebního jazyka i celé události šlo opravdu o znovuobjevování. A tím, že hudebníci neměli tu zkušenost „usazenosti“, tak jsme vůbec neměli problém ztvárnit dílo trochu jinak, než bývalo obvyklé. Teď třeba natáčíme Mou vlast v Bamberku a je to zase úplně jiné. A musím s pokorou říct, že si ani neumím představit, že bych v Bamberku chtěl a mohl docílit identického výsledku jako s PKF, to vůbec není možné. I moje koncepce bude jiná, protože vychází i z materie a ducha, které přináší orchestr. Ale nebude zase natolik jiná, aby se řeklo, že ty dvě nahrávky nijak nesouvisí a působí jako od dvou různých dirigentů. Vždy záleží na charismatu dirigenta a jeho moudrosti či chytrosti, aby nebořil, co se bořit nemá, aby hudebníky orchestru nevyváděl z „pozitivních jistot“. Žádný orchestr nemá rád, když s ním dirigent třese a nenabízí smysluplnou alternativu. V určitých nuancích, detailech a energičnosti každý dirigent ale přece jen docílí odlišných věcí, pokud má provedení jenom trochu v rukou.

Kdy se ve vás probudila touha dirigovat, byl jste zázračné hudební dítě?
Musím rozlišit opravdovou, hlubokou touhu, a pouhý flirt, kdy mi to připadalo zajímavé. To druhé přišlo poměrně brzy, už jako kluk jsem napodoboval dirigenty častěji než jiní kluci – tedy myslím častěji než jiní kluci, kteří dirigenta někdy předtím viděli. A vlastně i holčičky, mám dceru a ta už taky „diriguje“. Ale opravdová vášeň, že bych to chtěl zmoci, přišla zhruba v patnácti letech. Byl to průsečík situace, kdy jsem jako teenager usoudil, že nejsem zřejmě schopen (a snad ani ochoten) stát se virtuosem na nástroj, protože na to nemám náturu a možná ani schopnosti; hrál jsem hlavně na klavír a na trombon. Zároveň jsem ale měl takovou tu zdravou ambici nestat se řekněme doprovazečem na klavír nebo učitelem na základní umělecké škole. Hudba byla vždy centrální oblastí mého života, i když mi šlo i ledacos jiného. Bez nějakého zvláštního váhání jsem v dirigentství prostě pro sebe spatřoval to pravé, ideální povolání. Nevěděl jsem, jestli je to jen v mé hlavě, nebo se to podaří, ale od nějakých mých patnácti šestnácti jsem usiloval, aby se ukázalo, jestli to půjde. Po gymnáziu jsem se dostal v Praze rovnou na Akademii múzických umění, předně díky soukromým hodinám dirigování u profesora Evžena Holiše, práci se studentským orchestrem a vlastnímu intenzivnímu studiu teoretických předmětů, ve kterých jsem se snažil dohnat to, co se učí na konzervatoři. Potom jsem hned v prváku uspěl na Pražském jaru, odhodil tím pádem pochybnosti a usoudil, že je to tedy asi ta správná cesta. Můj vývoj k dirigování je tedy dosti přímočarý a na rozdíl od mnoha jiných dirigentů nevede přes jiné obory.

Říkal jste, že vám šly i jiné věci než hudba – jaké to byly, co bylo alternativou k dirigentské kariéře?
Nikdy jsem neměl problém s žádným z humanitních oborů. Dokázal jsem si představit, že se budu věnovat něčemu spojenému s jazyky, s literaturou, že se dám třeba na práva, na novinařinu, těch možností byla spousta. Věděl jsem ale například, že ze mě nikdy nebude matematik, fyzik nebo chemik, což není obecně v kumštu tak úplně jasné, protože někteří hudebníci matematickou kapacitu mají úžasnou. Třeba harmonie má s matematikou a geometrií hodně společného, je to taková perspektiva ve zvucích, nebo ne? Chodil jsem na „Jarošku“, na matematicko-fyzikální gymnázium. Sice do všeobecné třídy, ale ti učitelé přírodních věd byli nakonec stejní pro všechny, a přestože jsem se nepovažoval za šprta (na to jsem ostatně měl málo času), tak jsem měl jedničky i v těchto oborech. Chci tím říct, že bych si směle dokázal představit ledasjaké jiné povolání, ale někdy v prváku nebo druháku jsem prostě cítil – románově řečeno „celým svým srdcem“ – že chci být co nejčastěji právě a jedině s hudbou, dělat věci spojené s ní, i když třeba ne tak, že bych cvičil hodiny denně na klavír. Zároveň jsem byl vždycky pracovitý, takže mě lákal obor, který má v sobě hodně komplexnosti. Studium partitur mě dodneška nijak neobtěžuje. Je málo povolání, ve kterých se člověk tak moc a neustále učí nové a nové věci. Pokud ovšem nezajede do kolejí, že opakuje pořád dokola to, co zná – což mnozí dirigenti taky dělají. Je to sice pohodlné, ale ne tak obohacující.

Je důležité číst partituru pořád dokola?
Ano, ale důležité je také naslouchat tomu, co přináší orchestr. Čtení partitury je ovšem zásadní a hlavně – je to ohromně zábavné. Číst nějakou partituru, kterou jste nikdy nedělal, a dokonce od autora, od něhož jste předtím nikdy nic nedělal, je veliký úkol. Je to náročné, poutavé a někdy není snadné se dobrat výsledné představy. Ale znovu si číst partituru, kterou už jste dělal, a na základě své zkušenosti ji znovu slyšet vlastníma ušima, to je vysloveně zábava. Už nezmáháte tu materii, už nezmáháte v té míře obsah partitury, ale zabýváte se více detaily, nezmáháte tolik „co“, ale zmáháte více i to „jak“. Promítáte do toho svou zkušenost – ať už pozitivní, nebo negativní – a tak trošku sníte o tom, jak zní ideální verze. Já si vždy snažím představit, jak by partitura zněla, kdybych ji interpretoval maximálně věrně, a pak tuto „laboratorní“ představu konfrontuji s odhadem skutečnosti, která bývá omezující. U děl, která jsou hluboká a mají co říct, se tento proces nikdy neomrzí!

Kdy nastal ten zlom, že se o vás začal zajímat svět. Jak k tomu vůbec dojde?
Můžete se třeba zúčastňovat soutěží. Já jsem se upřímně řečeno nedostal do současného stavu své dráhy primárně díky soutěžení, ale soutěžil jsem také: na Pražském jaru 2000 nebo v Záhřebu 2003. V těchto případech jsem sice nevyhrál, ale získal jsem vždy ocenění. Ještě líp než soutěž, ve které jde o první až třetí místo, je však upozornit na sebe v soutěži nebo konkurzu, který vede například k asistentskému postu u významného orchestru. To se mi povedlo v Paříži v rozhlasovém orchestru (Orchestre Philharmonique de Radio France). To všechno by ale bylo málo, to se podaří mnohým. Já jsem měl navíc to štěstí, že se mi podařilo v roce 2004 úspěšně pozvat poměrně významného agenta londýnské agentury IMG na svůj absolventský koncert se Sukovým Asraelem. A tento agent, aniž by mě předtím viděl pracovat, mi doslova druhý den ráno nabídl smlouvu k podpisu: koncert pro něj byl zcela přesvědčivý, stejně jako reference o mně, které se předtím doslechl. To bylo pro mě zásadní, protože konkurence ve světě je hodně veliká, a aby se člověk rychle zařadil do skupiny úspěšných, o kterých je slyšet, to se bez agentury moc udělat nedá.

Neexistuje možnost, jak se bez agentury prosadit?
Jde to do určité míry, pokud se spojíte s orchestrem, který má váhu ve světě a jezdí do světa s vámi, „vyváží“ vás. Ale tam zase narážíte na problém, protože pokud orchestr jede někam, kde jde o důležité agenturní a prestižní věci, tak pořadatelé touží mít dirigenta, který už je etablován. Takže je to opravdu velice obtížné a upřímně sympatizuji s kolegy, kteří jsou tak vynikající, mají spoustu talentu, ambicí i dobrého přesvědčení, ale nepodařilo se jim získat pomoc agenturního zabezpečení. Pak je ta práce na sebeprosazení a úspěchu neskonale náročnější. To je jednoznačná věc a já jsem měl v tomto smyslu velké štěstí, kterého si nepřestávám cenit. Někdy je ovšem taková agentura i Damoklův meč. Já jsem získal kontrakt s agenturou velmi šťastně, i když to také znamená dávat jí spoustu peněz, zejména v začátcích. Měl jsem ale také štěstí mezi agenty na dobré lidi, někteří manažeři jsou absolutní šílenci – ždímají začátečníky a pak je třeba odhodí, když dostatečně nevynášejí. Já jsem kolem sebe takové lidi neměl.

Napsal jste před několika lety pěkný článek o tom, jak správně nosit frak – potrpíte si na formální oblečení a vůbec na formální chování?
Čím dál méně, ale to neznamená, že je mi to jedno. Připadá mi důležité, aby prezentace hudby dostála formálním hodnotám, které v ní doopravdy jsou. Aby „balení“, nebo řekněme zevnějšek, v jakém se hudba předkládá, nebylo výsměchem. Nejsou mi sympatické přehnané pokusy a přehnaná úsilí některých kumštýřů takzvaně popularizovat hodnotnou hudbu tím, že ji schválně budu prezentovat v tom nejuvolněnějším formátu. Připadá mi, že to vlastně někdy není důstojné. Zrovna tak mi ale připadá absurdní, když někdo bazíruje na upjaté formalitě posluchačů. Nezdá se mi důležité bazírovat na tom, aby posluchač měl kravatu nebo motýlka, i když mi to vůbec nevadí, naopak je to sympatické; pro mě je to většinou známka toho, že tomu člověku na celé té události nebo situaci osobně záleží. Nepřipadá mi to ale primární nebo podstatné.

A co je tedy podstatné?
Důležitější než celá formalita oblečení je, aby daná kulturní událost měla rozměr svátečnosti, mimořádnosti, aby nebyla všední. Nevšednosti se dá ale dosáhnout i v méně formálním formátu. Já jsem měl skutečně období, kdy mě bavilo zabývat se do hloubky tím, jak by měl onen frakový úbor, který je nám dirigentům trochu automaticky souzen, tedy vypadat se vším všudy. Ovšem představa, že bych měl před každým koncertem přednostně uvažovat o tom, jak vypadám, je mi až k zbláznění trapná. Princip formálního oblečení mužů je přece koneckonců v tom, že se nad ním přemýšlet nemusí! Je to prostě dáno, člověk vezme náležité ingredience na sebe a jeho mysl, nálada, rozum i srdce se mohou zabývat úplně jinými věcmi než tím, jak vypadá. Přiznám se však, že jsou mi na druhou stranu sympatičtí i někteří muži, kteří jsou v oblékání stejně vynalézaví jako ženy. Třeba v operním světě jich není málo. Někteří jsou svým způsobem společensky neodolatelní.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Jakub Hrůša se od sezóny 2016/17 stane v pořádí pátým šéfdirigentem a hudebním ředitelem předního německého orchestru Bamberští symfonikové – Bavorská státní filharmonie. Při dnešním dopoledním slavnostním aktu to za přítomnosti Jakuba Hrůši oznámili bavorský ministr umění Dr. Ludwig Spaenle a intendant orchestru Marcus Rudolf Axt.  více

Filharmonie Brno svým druhým vystoupením na festivalu Špilberk 2014 udělala radost snad všem přítomným a zdálo se, že radost z hudby má i celý orchestr, což často nebývá patrné. Pořad nazvaný „Symfonické tance“ pod vedením Jakuba Hrůši byl nabitý jiskřivou energií a přitom vůbec nekoketoval s lacinou zábavou.  více

Koncert měl výbornou atmosféru a sváteční směs se podařilo poskládat celkem rozumně, i když některé skoky – třeba od Armidy ke Dvěma vdovám – byly dost divoké. Emocionálně ale celý večer fungoval bezvadně, což by se dalo brát jako připomínka toho, že v opeře nakonec stejně hraje hlavní roli hudba.  více



Novinka mezinárodní skupiny Korjen je jednou z nejúspěšnějších letošních nahrávek z distribuce společnosti Indies Scope. Album Sabur vyšlo v polovině září 2019 a hned na začátku října zabodovalo na 15. místě v prestižní hitparádě World Music Charts Europe, kterou sestavuje 43 rozhlasových publicistů z celé Evropy.  více

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Nejčtenější

Kritika

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více