Jakub Hrůša: Hledání na zkouškách mě baví a fascinuje

Jakub Hrůša: Hledání na zkouškách mě baví a fascinuje

Vídeňská státní opera chystá první uvedení Věci Makropulos. Slavný operní dům se neseznámí poprvé jen s touto operou Leoše Janáčka, ale také s dirigentem Jakubem Hrůšou. Sešli jsme se spolu dva dny před začátkem zkoušek, kromě očekávané inscenace jsme mluvili o práci v opeře obecně. Ale také o šéfdirigentském postu u Bamberských symfoniků, na který Jakub Hrůša nastoupí od příští sezóny, jak se dostat z brněnského gymnázia ke světové dirigentské kariéře a nakonec i trochu o fracích a jiných oděvech. O Ceně Sira Charlese Mackerrase, kterou Jakub Hrůša převzal od Nadace Leoše Janáčka, jsme sice nemluvili, ale gratulujeme!

V prosinci vás čeká premiéra Věci Makropulos ve Vídeňské státní opeře. Jak se těšíte, jaké máte představy?
Těším se moc a samozřejmě mám i velký respekt, protože je to velký úkol. Ta opera je těžká, pokud můžu soudit, tak jedna z nejtěžších Janáčkových oper. Dá se předpokládat, že celý ansámbl i instituce mají s Janáčkem zkušenost, ale ne takovou tu „domáckou“, a s tímto dílem ne takovou jako s jinými. Bude to určitě náročný proces a pro mě osobně je zmáhání té partitury ve smyslu studijním jeden z nejtěžších úkolů, co jsem měl. Je to náročná partitura na rozšifrování, přípravu, utvoření názoru. Nemluvě o tom, že je náročné to zpívat, hrát – to je v mém pocitu snad ještě důležitější než dirigování.

Oni ale nemají s Věcí Makropulos žádnou zkušenost, ve Státní opeře se bude hrát poprvé, pokud vím.
Mají i nemají. Například orchestr ji hrál v Salcburku na festivalu, ačkoli tam to není přímo Orchestr Vídeňské státní opery, ale Vídeňští filharmonikové. Obsazení se ale do jisté míry shoduje, takže někteří hráči orchestru zkušenost mají. Janáčkovy opery se navíc ve Vídni dělají poměrně často, takže by jeho jazyk neměl být tak neznámý jako před několika desítkami let.

Spolupracoval jste už někdy s představitelkou hlavní role Laurou Aikin nebo režisérem Peterem Steinem?
Ne. Já se teď nacházím v momentě, kdy tam pozítří jedu poprvé zkoušet, takže z obsazení jsem se ještě neviděl s nikým. Viděl jsem se ale dvakrát s Peterem Steinem, diskutovali jsme jeho i moji koncepci. Ukazoval mi obrázky, jak to bude vypadat, a snažili jsme se v hrubé rovině sladit na stejnou strunu.

Kolem operních režií se nadělá obvykle mnohem víc řečí než kolem samotné hudby. Není to pro dirigenta trošku frustrující?
Každopádně je, ale v tomto případě máme to štěstí, že Peter Stein je v dobrém slova smyslu konzervativní. Ve zkratce si dovolím říct, že je to režisér, který by vyhovoval Janáčkovi. Janáček byl ve stejné míře relativně progresivní hudebně jako relativně konzervativní vizuálně a dbal, aby režiséři dodržovali jeho četné scénické poznámky. Často pocházely z hlavy autora předlohy, kterou si Janáček upravoval, ale sám si potom ještě specifikoval určité scénické výzvy hlouběji. Z dochovaných materiálů také víme, že na detailech dost trval. Peter Stein je režisér, který se snaží k předloze nikdy nic nepřidávat, nedodávat. Dokonce mě přivítal slovy: „Já jsem režisér, který nemá žádné koncepty, pouze věrně realizuji skladatelovo a libretistovo dílo.“ Podle toho, jak jsem s ním měl možnost mluvit, z této režie žádná kontroverze nebude. Snad jedině ti, kdo baží po skandálech, si nepřijdou na své.

Potřebujete být viditelná hlava orchestru, je pro vás důležité mít vůdčí roli?
Není pro mě důležité mít jedinou vůdčí roli, tedy být jediným a nenahraditelným určovatelem uměleckého dění. Jinak ji ale dirigent mít musí, protože kolos operního divadla je tak velký, že mu někdo musí dávat směr. Takže dirigent je nenahraditelný, ale vyznávám dialog mezi dirigentem, režisérem a pěvci. A i když si nevyhrazuji výhradní právo na vedení, nevyhrazuji ho samozřejmě ani režisérovi, ani nikomu jinému. Věřím v určitou vybalancovanost obou vizí, v ideálním případě jejich skloubení dohromady.

Dobře, ale připomenu ještě prvoplánový smysl té otázky: potřebujete, aby na vás bylo z hlediště vidět?
Ne, musím říct, že mi – na rozdíl od některých kolegů – ani nedělá problém, když někteří režiséři vyžadují, aby dirigent třeba přicházel bez povšimnutí. Nepřipadá mi to důležité, protože pokud dirigent nezaujme hudebně, tak mu stejně nepomůže, jak moc je „na očích“. Samozřejmě se na konci rád ukloním, a ať už představení probíhá jakkoliv, vždycky se za ně stavím, aspoň pokud se neděje již během zkoušek něco vysloveně zlého, co by mě vedlo k radikálnímu vymezení. Nedovedu si představit, že bych někam zmizel jako „anonym“, ať už po úspěchu, nebo neúspěchu.

Jste především koncertní dirigent, opeře se ale věnujete pravidelně. Má vaše symfonická preference vliv na výběr operního repertoáru?
Ten rozdíl už není tak velký, jak býval – je to asi tak šedesát na čtyřicet. To, co mám rád v opeře, ale není způsobeno tím, že dělám koncerty, ale spíš mým založením. Určitě mi vyhovuje se zhošťovat úkolů, které mají co říct v čistě orchestrální složce. Nelákají mě v té míře úkoly čistě doprovazečské nebo úkoly radikálně založené na zpěvu, kterému všechno ostatní slouží. Není to proto, že by mi takový úkol připadal nedůstojný, ale nejsem tím odkojen, vyškolen, nemám s tím takovou zkušenost. Takže si sice dovedu představit, že dělám například repertoár bel canta – Rossiniho, Belliniho, Donizettiho – ale nehrnu se do něj, není to moje parketa.

Já myslím, že dirigovat italskou operu je svébytná věc, která bez znalosti tradice vždycky dopadne špatně.
Přesně tak, tím spíš mám vůči tomu respekt. Znám některé své kolegy, kteří dělají tento obor velmi dobře, a já nemusím dělat všechno. Zase bych ale neřekl, že jsem typ dirigenta, který vyloženě vyžaduje v opeře symfonismus, ostatně i na koncertech rád doprovázím. Doprovazečské úkoly mě baví, rád se napojuji na jiné interprety a tento druh dialogu mi vždy připadá zábavný a podnětný. Nebráním se ani mainstreamu: když jsem byl mladší, tak jsem si myslel, že nikdy nebudu mít potřebu dělat takové opery jako je Bohéma nebo Carmen. Byly mi ovšem nabídnuty, přijal jsem je a zjistil, že mě ohromě baví a že mi jdou. A občas mi připadá zajímavé se v této oblasti pokusit z takových děl – aniž by se ztratilo cokoli z jejich působivosti – sundávat nános prachu a tradice a maličko se vracet k tomu, co bylo doopravdy napsáno. To je vždy velice dobrodružné.

Ty nabídky přišly od festivalu v Glyndebourne?
Carmen a Bohéma ano. Ale co se týká Carmen, tak právě na základě mé glyndebournské práce jsem dostal spoustu dalších nabídek provedení tohoto díla. Najednou všichni chtějí, abych dělal všude Carmen, a já k tomu musím zaujmout nějaké rozumné stanovisko. Nechci být jenom specialistou na Carmen, což určitě každý chápe. Naše glyndebournská inscenace ale byla úspěšná mezi posluchači všech národů včetně Francouzů z Paříže.

Mluvíte o Carmen z roku 2002, kterou režíroval David McVicar?
Ano, je to pořád ona, ale mluvím o letošním revivalu. Ta poslední už neměla Davidův přímý dotek, vůbec na ní neparticipoval. Scéna samozřejmě zůstala stejná a základní koncept taky, ale mladá režisérka Marie Lambert, která operu tentokrát připravovala, vrhla celé představení do trošku jiného směru, aniž se vůči Davidovi jakkoli zpronevěřila. Bylo to jiné z hlediska energie, rychlosti, ztvárnění dialogů a musím říct, že ta inscenace působila velice neomšele, i když kulisy už docela omšelé byly. Někteří lidé – i díky tomu, jaké jsme měli obsazení – říkali, že to ve sledu McVicarových Carmen byla možná ta nejlepší, nebo aspoň jedna z nejlepších. Některé koncepty se dají zas a zas oprašovat, a pokud jsou dobří interpreti i čas zkoušet – což v Glyndebourne díky Bohu vždycky je –, tak se ta hodnota dá vytvořit vždycky znovu.

Ve Vídeňské státní opeře některé koncepty také uchovávají celá desetiletí…
…tam ale vždycky neplatí to, že se dobře zkouší. Doufám, že ta poznámka nikoho nenazlobí, ale systém tamního každodenního provozu to v úplné míře pokaždé neumožňuje.

Od příští sezóny nastupujete jako šéfdirigent k Bamberským symfonikům, jak se vám odcházelo ze stejné pozice u PKF – Prague Philharmonia?
Odcházelo se mi přirozeně. Doba mého šéfovství nebyla zase tak dlouhá, od oficiálního začátku roku 2008 či 2009 to není tolik času, ale intenzivně jsme spolupracovali už dlouho předtím. Měl jsem dojem, že je přirozený čas se posunout dál. Jak já si zasloužím krok jiným směrem, tak orchestr si zaslouží nové vedení. Bylo to už kolem mého potenciálního angažmá v kodaňské opeře v roce 2011, kdy jsme se víceméně dohodli, že skončím. Ten čas svým způsobem nastal už tehdy, byť motivován právě tou Kodaní. Mé tamní angažmá se však nakonec z mého vlastního rozhodnutí nerozjelo, tak jsme se v PKF dohodli, že není důvod s ukončením spolupráce nějak spěchat, a zůstali jsme v tom svazku ještě několik dalších hezkých let. A pro můj odchod z PKF nebylo motivací ani místo stálého hosta v České filharmonii, ani šéfovství v Bamberku. Skončil bych podle mého návrhu a naší dohody tak jako tak. Když ovšem Česká filharmonie viděla, že odcházím z PKF, skočila po příležitosti a rychle mi nabídla post stálého hosta. V očích některých lidí to potom třeba mohlo působit jako primární důvod, ale tak tomu nebylo. A Bamberk nastane rok poté také víceméně shodou okolností. Je to však shoda milá, protože se tím ideálně zachová jistá kontinuita mé stabilní práce.

Odešel jste z komorní PKF do Bamberku ke standardnímu symfonickému orchestru. Mají dirigenti mezi sebou nepsanou hierarchii jako řidiči – dirigovat komořinu je něco jako řídit škodovku a velký orchestr je ten tirák?
Někteří – s prominutím – hloupější dirigenti takto rozlišují. Není totiž tak snadné docílit s komořinou výsledku, který všechny plošně zaujme, je jistě jednoduššší strhnout s velkým symfonickým repertoárem. Na druhou stranu – pokud umíte pracovat v komorní oblasti, tak je to pak úžasná výzbroj a výhoda kdekoli. Moje přesvědčení je, že kvality komořiny by se měl člověk snažit nacházet a realizovat i ve velkém orchestru. Ovšem jedna věc přece jen je u komorního orchestru nevýhodou. Není to jeho velikost jako taková, menší zvuk nebo efekt, to vůbec ne. Ale institucionálně tam existuje nevýhoda určité omezenosti repertoáru, obzvlášť u instituce, která si nemůže vyhazovat z kopýtka ekonomicky, což byl a bohužel stále je případ PKF. Kdykoli chcete realizovat kus, který má bohatší nebo zkrátka jen jiné obsazení – nemusí být jen větší, stačí nějaký ten netradiční nástroj – tak se najednou ocitáte před finančním problémem. To jsem u PKF opravdu považoval za nevýhodu. S komorním orchestrem samozřejmě hůře děláte větší a dramaturgicky barvitější věci, naopak s velkým orchestrem – pokud není institucionálně líný – je vždy možné dělat menší. A orchestr by si na ně i měl pravidelně sáhnout.

Bamberští symfonikové vznikli z německých hudebníků, kteří museli opustit Československo na základě Benešových dekretů, svůj zvuk přitom sami charakterizují jako český. V čem podle vás spočívá specifickum českého zvuku, pokud něco takového vůbec existuje?
Na tu otázku jsem byl tázán už několikrát, a jak budou roky pokračovat, snad na ni budu nacházet případnější a přesnější odpověď. Předně bych chtěl říct, že i když není od věci charakterizovat zvuk Bamberských symfoniků jako český, tak se jako český vyznačuje toliko v osvětí německých orchestrů. V okamžiku, kdy bych srovnával Bamberské symfoniky třeba s Českou filharmonií, tak tam už tak velkou podobnost nenajdu. Čili je tu jakási „českost“ v rámci německého zvuku, a na druhé straně českost, která je u nás. U České filharmonie se tato věc ostatně také pořád mezinárodně skloňuje – a lidé nemívají přesnou odpověď. Myslím si, že to je z velké části jakýmsi nastavením celkového hudebního přístupu, hudebního školení, dýchání, frázování. Některé německé orchestry například zdůrazňují velkou měrou strukturu, vertikálu, analyzují, jsou svým způsobem hezky či méně hezky zatěžkané, hutné. Bamberští symfonikové mají větší frázovou a dýchací flexibilitu, myslím, že jsou schopní vyjádřit melodií a společným cítěním často více než jiné německé orchestry. Mají v sobě jistou eleganci a grácii, nehrají těžkopádně, jejich zvuk je sytý a má hodně barvy. Barevnost smyčcového zvuku je něco, co u německých orchestrů někdy moc neslyšíme.

Ale co je tedy ten český zvuk?
Odpověď je trošku ožehavá, protože se i u mě stále pohybuje více v oblasti intuice nebo instinktu. Rozhodně ale vím, že když stojím před Bamberskými symfoniky, tak si připadám víc doma, než když stojím před ledasjakým jiným německým orchestrem, nemluvě o orchestrech britských, amerických nebo japonských. Myslím, že existuje něco jako středoevropské vnímání hudebnosti, které do určité míry sdílíme s Rakušany nebo některými německými orchestry, a tam rozhodně Bamberští patří. A už je rozdíl poslouchat Staatskapelle Dresden, Berlínské filharmoniky nebo orchestr v Hamburku – tyto orchestry jsou nám přece jen vzdálenější. Rakouské orchestry jsou také trochu jiné a používají jiné nástroje, ale viděl bych stále větší blízkost mezi takovým Brnem a Vídní než mezi Brnem a Londýnem, to je jasná věc. A aniž bych tu geografickou blízkost chtěl přeceňovat, tak existuje – v architektuře, gastronomii a stejně tak i v hudbě.

Také se ale říká, že zvuk západních orchestrů je pořád stejnější.
Ano, ale Bamberští symfonikové jsou jedni z mála, kteří si stále drží svou identitu a svůj zvuk. Jsou rozpoznatelní podobně jako Lipsko, Drážďany, Berlín nebo Vídeň.

Rozeznáte na nahrávce spolehlivě třeba lipský Gewandhaus od amsterdamského Concertgebouw?
Úplně dokonale a spolehlivě asi ne, to možná na starších nahrávkách. A záleží taky na tom, kdo před orchestrem stojí – je rozdíl slyšet lipský Gewandhaus s Neumannem, Masurem nebo Chaillym. Ale rozhodně poznám, že to není orchestr z Londýna nebo z New Yorku, nebo orchestr český, to je jednoznačné.

Jak vnímáte a přijímáte hudební tradice? Když přijdete do Vídeňské státní opery, budete myslet na to, že tam stával před orchestrem Gustav Mahler?
Musím říct, že ne. Nebo ano, ale jen v tom „magazínovém“ smyslu, jistě mě ta představa vzruší, ale bez konkrétního dopadu na mou práci na Věci Makropulos. Já se snažím se vším, co vězí v tradici, seznamovat, ale pro začátek dešifruji předně to, co je v notách. Nevěřím ale zase úplně v doslovnost čtení litery, tradice si někdy najde cestu k duchu sladby pozoruhodně dobře a člověk musí často zpokornět. Rozhodne se, že nebude dělat dílo tak, jako všichni před ním, protože si zasluhuje čistého provedení. A pak během zkouškového procesu zjistí, že věci, které mnohokrát slyšel u jiných, svou vlastní cestou nachází rovněž. Je mi to ale takto poctivější, než tradici přímo okopírovávat. Hledání na zkouškách mě baví a fascinuje a mám rád orchestry, které jsou na něm ochotné spolupracovat. Znovu dílo objevovat, „rekreovat“. Ale v opeře, jako je Věc Makropulos ve Vídni, moc času na objevování na druhou stranu není, takže člověk musí opravdu vědět, co chce, a v krátkém časovém úseku svou představu co nejúspěšněji realizovat.

Natočil jste řadu nahrávek, jako nejvíc ceněný se uvádí živý záznam Mé vlasti z Pražského jara 2010. Co se dá udělat s Mou vlastí na Pražském jaru, aby byla taková jako nikdy předtím?
Nevím, jaká je univerzální odpověď, ale vím, že předstoupit třeba před Českou filharmonii a dělat s ní Mou vlast jinak, než je desítky let zvyklá, to je opravdu těžké, byť ne nemožné. Ale s PKF můžu z vlastní zkušenosti říct, že to tak těžké nebylo, protože orchestr hrál Mou vlast poprvé. Tím pádem při důvěrné znalosti hudebního jazyka i celé události šlo opravdu o znovuobjevování. A tím, že hudebníci neměli tu zkušenost „usazenosti“, tak jsme vůbec neměli problém ztvárnit dílo trochu jinak, než bývalo obvyklé. Teď třeba natáčíme Mou vlast v Bamberku a je to zase úplně jiné. A musím s pokorou říct, že si ani neumím představit, že bych v Bamberku chtěl a mohl docílit identického výsledku jako s PKF, to vůbec není možné. I moje koncepce bude jiná, protože vychází i z materie a ducha, které přináší orchestr. Ale nebude zase natolik jiná, aby se řeklo, že ty dvě nahrávky nijak nesouvisí a působí jako od dvou různých dirigentů. Vždy záleží na charismatu dirigenta a jeho moudrosti či chytrosti, aby nebořil, co se bořit nemá, aby hudebníky orchestru nevyváděl z „pozitivních jistot“. Žádný orchestr nemá rád, když s ním dirigent třese a nenabízí smysluplnou alternativu. V určitých nuancích, detailech a energičnosti každý dirigent ale přece jen docílí odlišných věcí, pokud má provedení jenom trochu v rukou.

Kdy se ve vás probudila touha dirigovat, byl jste zázračné hudební dítě?
Musím rozlišit opravdovou, hlubokou touhu, a pouhý flirt, kdy mi to připadalo zajímavé. To druhé přišlo poměrně brzy, už jako kluk jsem napodoboval dirigenty častěji než jiní kluci – tedy myslím častěji než jiní kluci, kteří dirigenta někdy předtím viděli. A vlastně i holčičky, mám dceru a ta už taky „diriguje“. Ale opravdová vášeň, že bych to chtěl zmoci, přišla zhruba v patnácti letech. Byl to průsečík situace, kdy jsem jako teenager usoudil, že nejsem zřejmě schopen (a snad ani ochoten) stát se virtuosem na nástroj, protože na to nemám náturu a možná ani schopnosti; hrál jsem hlavně na klavír a na trombon. Zároveň jsem ale měl takovou tu zdravou ambici nestat se řekněme doprovazečem na klavír nebo učitelem na základní umělecké škole. Hudba byla vždy centrální oblastí mého života, i když mi šlo i ledacos jiného. Bez nějakého zvláštního váhání jsem v dirigentství prostě pro sebe spatřoval to pravé, ideální povolání. Nevěděl jsem, jestli je to jen v mé hlavě, nebo se to podaří, ale od nějakých mých patnácti šestnácti jsem usiloval, aby se ukázalo, jestli to půjde. Po gymnáziu jsem se dostal v Praze rovnou na Akademii múzických umění, předně díky soukromým hodinám dirigování u profesora Evžena Holiše, práci se studentským orchestrem a vlastnímu intenzivnímu studiu teoretických předmětů, ve kterých jsem se snažil dohnat to, co se učí na konzervatoři. Potom jsem hned v prváku uspěl na Pražském jaru, odhodil tím pádem pochybnosti a usoudil, že je to tedy asi ta správná cesta. Můj vývoj k dirigování je tedy dosti přímočarý a na rozdíl od mnoha jiných dirigentů nevede přes jiné obory.

Říkal jste, že vám šly i jiné věci než hudba – jaké to byly, co bylo alternativou k dirigentské kariéře?
Nikdy jsem neměl problém s žádným z humanitních oborů. Dokázal jsem si představit, že se budu věnovat něčemu spojenému s jazyky, s literaturou, že se dám třeba na práva, na novinařinu, těch možností byla spousta. Věděl jsem ale například, že ze mě nikdy nebude matematik, fyzik nebo chemik, což není obecně v kumštu tak úplně jasné, protože někteří hudebníci matematickou kapacitu mají úžasnou. Třeba harmonie má s matematikou a geometrií hodně společného, je to taková perspektiva ve zvucích, nebo ne? Chodil jsem na „Jarošku“, na matematicko-fyzikální gymnázium. Sice do všeobecné třídy, ale ti učitelé přírodních věd byli nakonec stejní pro všechny, a přestože jsem se nepovažoval za šprta (na to jsem ostatně měl málo času), tak jsem měl jedničky i v těchto oborech. Chci tím říct, že bych si směle dokázal představit ledasjaké jiné povolání, ale někdy v prváku nebo druháku jsem prostě cítil – románově řečeno „celým svým srdcem“ – že chci být co nejčastěji právě a jedině s hudbou, dělat věci spojené s ní, i když třeba ne tak, že bych cvičil hodiny denně na klavír. Zároveň jsem byl vždycky pracovitý, takže mě lákal obor, který má v sobě hodně komplexnosti. Studium partitur mě dodneška nijak neobtěžuje. Je málo povolání, ve kterých se člověk tak moc a neustále učí nové a nové věci. Pokud ovšem nezajede do kolejí, že opakuje pořád dokola to, co zná – což mnozí dirigenti taky dělají. Je to sice pohodlné, ale ne tak obohacující.

Je důležité číst partituru pořád dokola?
Ano, ale důležité je také naslouchat tomu, co přináší orchestr. Čtení partitury je ovšem zásadní a hlavně – je to ohromně zábavné. Číst nějakou partituru, kterou jste nikdy nedělal, a dokonce od autora, od něhož jste předtím nikdy nic nedělal, je veliký úkol. Je to náročné, poutavé a někdy není snadné se dobrat výsledné představy. Ale znovu si číst partituru, kterou už jste dělal, a na základě své zkušenosti ji znovu slyšet vlastníma ušima, to je vysloveně zábava. Už nezmáháte tu materii, už nezmáháte v té míře obsah partitury, ale zabýváte se více detaily, nezmáháte tolik „co“, ale zmáháte více i to „jak“. Promítáte do toho svou zkušenost – ať už pozitivní, nebo negativní – a tak trošku sníte o tom, jak zní ideální verze. Já si vždy snažím představit, jak by partitura zněla, kdybych ji interpretoval maximálně věrně, a pak tuto „laboratorní“ představu konfrontuji s odhadem skutečnosti, která bývá omezující. U děl, která jsou hluboká a mají co říct, se tento proces nikdy neomrzí!

Kdy nastal ten zlom, že se o vás začal zajímat svět. Jak k tomu vůbec dojde?
Můžete se třeba zúčastňovat soutěží. Já jsem se upřímně řečeno nedostal do současného stavu své dráhy primárně díky soutěžení, ale soutěžil jsem také: na Pražském jaru 2000 nebo v Záhřebu 2003. V těchto případech jsem sice nevyhrál, ale získal jsem vždy ocenění. Ještě líp než soutěž, ve které jde o první až třetí místo, je však upozornit na sebe v soutěži nebo konkurzu, který vede například k asistentskému postu u významného orchestru. To se mi povedlo v Paříži v rozhlasovém orchestru (Orchestre Philharmonique de Radio France). To všechno by ale bylo málo, to se podaří mnohým. Já jsem měl navíc to štěstí, že se mi podařilo v roce 2004 úspěšně pozvat poměrně významného agenta londýnské agentury IMG na svůj absolventský koncert se Sukovým Asraelem. A tento agent, aniž by mě předtím viděl pracovat, mi doslova druhý den ráno nabídl smlouvu k podpisu: koncert pro něj byl zcela přesvědčivý, stejně jako reference o mně, které se předtím doslechl. To bylo pro mě zásadní, protože konkurence ve světě je hodně veliká, a aby se člověk rychle zařadil do skupiny úspěšných, o kterých je slyšet, to se bez agentury moc udělat nedá.

Neexistuje možnost, jak se bez agentury prosadit?
Jde to do určité míry, pokud se spojíte s orchestrem, který má váhu ve světě a jezdí do světa s vámi, „vyváží“ vás. Ale tam zase narážíte na problém, protože pokud orchestr jede někam, kde jde o důležité agenturní a prestižní věci, tak pořadatelé touží mít dirigenta, který už je etablován. Takže je to opravdu velice obtížné a upřímně sympatizuji s kolegy, kteří jsou tak vynikající, mají spoustu talentu, ambicí i dobrého přesvědčení, ale nepodařilo se jim získat pomoc agenturního zabezpečení. Pak je ta práce na sebeprosazení a úspěchu neskonale náročnější. To je jednoznačná věc a já jsem měl v tomto smyslu velké štěstí, kterého si nepřestávám cenit. Někdy je ovšem taková agentura i Damoklův meč. Já jsem získal kontrakt s agenturou velmi šťastně, i když to také znamená dávat jí spoustu peněz, zejména v začátcích. Měl jsem ale také štěstí mezi agenty na dobré lidi, někteří manažeři jsou absolutní šílenci – ždímají začátečníky a pak je třeba odhodí, když dostatečně nevynášejí. Já jsem kolem sebe takové lidi neměl.

Napsal jste před několika lety pěkný článek o tom, jak správně nosit frak – potrpíte si na formální oblečení a vůbec na formální chování?
Čím dál méně, ale to neznamená, že je mi to jedno. Připadá mi důležité, aby prezentace hudby dostála formálním hodnotám, které v ní doopravdy jsou. Aby „balení“, nebo řekněme zevnějšek, v jakém se hudba předkládá, nebylo výsměchem. Nejsou mi sympatické přehnané pokusy a přehnaná úsilí některých kumštýřů takzvaně popularizovat hodnotnou hudbu tím, že ji schválně budu prezentovat v tom nejuvolněnějším formátu. Připadá mi, že to vlastně někdy není důstojné. Zrovna tak mi ale připadá absurdní, když někdo bazíruje na upjaté formalitě posluchačů. Nezdá se mi důležité bazírovat na tom, aby posluchač měl kravatu nebo motýlka, i když mi to vůbec nevadí, naopak je to sympatické; pro mě je to většinou známka toho, že tomu člověku na celé té události nebo situaci osobně záleží. Nepřipadá mi to ale primární nebo podstatné.

A co je tedy podstatné?
Důležitější než celá formalita oblečení je, aby daná kulturní událost měla rozměr svátečnosti, mimořádnosti, aby nebyla všední. Nevšednosti se dá ale dosáhnout i v méně formálním formátu. Já jsem měl skutečně období, kdy mě bavilo zabývat se do hloubky tím, jak by měl onen frakový úbor, který je nám dirigentům trochu automaticky souzen, tedy vypadat se vším všudy. Ovšem představa, že bych měl před každým koncertem přednostně uvažovat o tom, jak vypadám, je mi až k zbláznění trapná. Princip formálního oblečení mužů je přece koneckonců v tom, že se nad ním přemýšlet nemusí! Je to prostě dáno, člověk vezme náležité ingredience na sebe a jeho mysl, nálada, rozum i srdce se mohou zabývat úplně jinými věcmi než tím, jak vypadá. Přiznám se však, že jsou mi na druhou stranu sympatičtí i někteří muži, kteří jsou v oblékání stejně vynalézaví jako ženy. Třeba v operním světě jich není málo. Někteří jsou svým způsobem společensky neodolatelní.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Jakub Hrůša se od sezóny 2016/17 stane v pořádí pátým šéfdirigentem a hudebním ředitelem předního německého orchestru Bamberští symfonikové – Bavorská státní filharmonie. Při dnešním dopoledním slavnostním aktu to za přítomnosti Jakuba Hrůši oznámili bavorský ministr umění Dr. Ludwig Spaenle a intendant orchestru Marcus Rudolf Axt.  více

Filharmonie Brno svým druhým vystoupením na festivalu Špilberk 2014 udělala radost snad všem přítomným a zdálo se, že radost z hudby má i celý orchestr, což často nebývá patrné. Pořad nazvaný „Symfonické tance“ pod vedením Jakuba Hrůši byl nabitý jiskřivou energií a přitom vůbec nekoketoval s lacinou zábavou.  více

Koncert měl výbornou atmosféru a sváteční směs se podařilo poskládat celkem rozumně, i když některé skoky – třeba od Armidy ke Dvěma vdovám – byly dost divoké. Emocionálně ale celý večer fungoval bezvadně, což by se dalo brát jako připomínka toho, že v opeře nakonec stejně hraje hlavní roli hudba.  více



Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Zatímco brněnskému jazzovému publiku je trumpetista Jiří Kotača znám především jako kapelník progresivního big bandu Cotatcha Orchestra, na svém prvním CD se představuje s jinou formací. Švédského kytaristu Alfa Carlssona poznal při studiích v Nizozemsku, znovu se potkali a kapelu založili při Alfově turistické cestě do Česka. Na společný výlet za hudbou pak pozvali dva velmi talentované slovenské hráče, bubeníka Kristiána Kuruce a kontrabasistu Petera Kormana, který je ostatně členem Kotačova big bandu. Mezinárodní formace hraje Kotačovy i Carlssonovy autorské skladby a inspiruje se více či méně také moravským, slovenským a především skandinávským folklorem. Album dostalo název Journeys, protože kolem cest – za hudbou, za poznáním i do nitra duší – se život nejen této kapely točí především.  více

Návratem do Janáčkova divadla po třech letech a s první předzvěstí nadcházejících oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vstoupila Filharmonie Brno do nového roku tradičním, v historii již 65. novoročním koncertem. Pro tuto příležitost si vybrala program vskutku noblesní a patřičný, korunovaný evropsky proslavenou Ódou na radost. Celý slavnostní večer se odehrál pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.  více

Původně to měly být instrumentální demonahrávky jen tak pro radost. Nakonec z toho vznikl jeden z nejambicióznějších hudebních projektů, na kterých se kdy podíleli brněnští muzikanti. Album King’n’doom s účastí velkých hvězd západoafrické hudby už znají posluchači rádií v Senegalu a jeho tvůrci, Pavel Šmíd a Martin Piro z brněnského studia a vydavatelství Rustical Records, dostávají pozvánky na velké festivaly u nás i za hranicemi.  více

V adventním čase se Czech Ensemble Baroque uvedl svátečním programem, jehož jádrem byly duchovní písně Adama Michny z Otradovic a pásmo barokních koled z českých kancionálů v úpravě Martina Jakubíčka. Středeční vystoupení doplnila sonáta Nicolase Chédevilla v podání Michaely Koudelkové, Marka Čermáka a Dalibora Pimka. Zpěvní část provedli Czech Ensemble Baroque Quintet ve složení Pavla Radostová, Tereza Válková, Lucie Netušilová Karafiátová, Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka za doprovodu osmičlenného Czech Ensemble Baroque Orchestra pod vedením dirigenta Romana Válka. Při koncertu soubor pokřtil své nejnovější CD Super Flumina Babylonis Františka Xavera Richtra.  více

V záplavě předvánočních hudebních akcí (včetně těch bezplatných na všech náměstích) se ta, s níž přišel Cotatcha Orchestra s hostující zpěvačkou Mar Vilasecou z Barcelony, rozhodně neztratila. Pestrý koktejl českých barokních pastorel, amerických vánočních písní a starobylé katalánské koledy měl ve víceméně zaplněném sále Husy na provázku odezvu.  více

Po pouhých dvou letech se brněnská bluesová kapela Band of Heysek přihlásila se svým druhým albem. Jeho název, který naznačuje radost ze setkání (I’m Glad I Met You), můžeme brát jako symbolický. Výsledkem cesty frontmana Jana Švihálka do oblasti Severního Mississippi bylo totiž nejen jeho setkání se současnými hvězdami tamního syrového blues (mj. na Grammy nominovaný RL Boyce nebo tamější bílá superhvězda Kenny Brown), ale také cesta těchto venkovských bluesmanů na český festival Blues Alive. Letošní další výlet celé „bandy hejsků“ na prestižní festival do Mississippi – už po natočení druhého alba – je pak jen pokračováním, ale nikoli závěrem krásného příběhu. Za oceánem totiž znovu došlo k zajímavým setkáním a Švihálek a spol. si do Brna přivezli společnou nahrávku své kapely s oběma výše zmíněnými obdivovanými americkými bluesmany.  více

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Nejčtenější

Kritika

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více