Josef Špaček: Můžete být geniální, ale to už prostě nestačí

Josef Špaček: Můžete být geniální, ale to už prostě nestačí

Josef Špaček patří mezi špičkové houslisty své generace. Ve svých šestadvaceti letech zatím stihl vystudovat pražskou konzervatoř u profesora Jaroslava Foltýna, pokračoval na Curtis Institute of Music ve Filadelfii pod vedením Idy Kavafian, Jaimeho Lareda a Shmuela Askhenasiho. Svá studia zakončil ve třídě Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School. V roce 2012 se stal laureátem světové houslové soutěže Královny Alžběty v Bruselu, která je odborníky považována za největší a nejnáročnější soutěž na světě s nejdelší historií. Je prvním českým houslistou, který se probojoval v této soutěži do finále. Od sezóny 2011–2012 působí jako koncertní mistr České filharmonie a vedle toho úspěšně pokračuje v sólové kariéře. Sešli jsme se v kavárně Rudolfina den po jeho návratu z koncertní šňůry po Asii.

Právě jste se vrátil z Malajsie, jak se vám tam hrálo?
Proti evropské zimě je tam vlhko a teplo, je to jako hrát na jiný nástroj. Najednou vůbec nekloužou prsty po strunách, jak je člověk zvyklý, takže přizpůsobit se je dost náročné. Ladění dělá neplechu, musí se víc utáhnout smyčec, ale líbilo se mi, jak ten nástroj zněl. Měl možná horší artikulaci, ale hezčí barvu, takový teplejší zvuk.

Jste pro letošní rok rezidenčním sólistou festivalů České sny a Concentus Moraviae. Nastudoval jste něco nového speciálně pro ěn?
Připravuji několik nových věcí. Nikdy jsem nehrál Českou rapsodii od Bohuslava Martinů, to je pro mě premiéra, a ještě Griegovu sonátu. Zbytek jsou skladby, které jsem studoval už dřív, ale nehrál třeba deset let – napřílad Baskické capriccio od Sarasateho. Na to se těším

Jsou to vlastně obnovené premiéry.
Tak nějak.

Co znamená být rezidenčním sólistou – kromě toho, že na festivalu vystoupíte několikrát?
Je to určitá prestiž. Rezidenční sólista je něco víc než jenom přijet na festival, zahrát koncert a odjet. Je to zodpovědnost, člověk je tváří toho festivalu a formuje ho.

Je to prestiž pro festival nebo pro vás?
Já doufám, že je to oboustranné, ale asi hlavně pro mě. Je to skvělá záležitost, že můžu hrát čtyři koncerty.

Sledoval jste nějak i dramaturgii koncertů, na kterých nehrajete?
Já jsem se koukal spíš na katalogy z minulých let, abych měl představu, jak ten festival funguje. Musím říct, že se mi to moc líbilo, je to hezky poskládané a uspořádané.

Jak jste se ke Concentu a Českým snům vůbec dostal, znal jste je už dřív?
Já jsem ty festivaly znal, protože se mi díky skvělé práci managementu Davida Dittricha plnila informacemi emailová schránka.

Vy už jste loni hrál na Krajině hudby v Telči, kterou dělají stejní lidé. To bylo nějaké vzájemné oťukávání?
Ne, to je festival úplně jiného rázu – oslavuje gastronomii, hudbu a sport, což mi přišlo strašně zajímavé, protože všechna tato odvětví mám velmi rád a trošku se jimi zabývám. Myslím, že dobré jídlo a sport krásně zapadají k muzice. Pozvání jsem rád přijal a v krásném prostředí Telče to bylo moc fajn.

Jakým sportem se zabýváte, když jste na to narazil?
Já mám hodně rád fotbal…

hrajete ho, nebo jen sledujete?
Hraji i sleduji, takže tak celkově. Potom mám rád individuální sporty, jako je lyžování, cyklistika a stolní tenis – ten hraji velmi rád.

Budete zahajovat i mezinárodní část projektu České sny. Co pro vás znamená česká hudba, má nějaké speciální postavení?
To má asi pro každého českého muzikanta. My jsme hrdí na to, že českou hudbu máme a můžeme toho i trošku využívat v našem zahraničním snažení. Když někam vyjedeme, tak máme ten luxus, že si můžeme dovolit postavit celý program z českých skladatelů, málo zemí si to může dovolit.

Takže není potřeba to nějak zvlášť prosazovat a říkat „podívejte se, to je český skladatel…“, rozumí se to samo sebou?
Samozřejmě, v dnešní době už to ani nemá moc smysl, svět je tak malý. Ale ta národní inklinace k našim skladatelům tu pořád je a asi i pořád bude.

Znamená pro vás něco Rok české hudby, zasahuje do vašeho hudebního nebo i osobního života?
Mně to zasahuje do života hlavně tím, že mě to udržuje ve velmi zaneprázdněném rozvrhu, těch koncertů je fakticky hodně. Takže je to hlavně spousta práce.

Jste laureátem velmi ceněné soutěže královny Alžběty, na kterou jste přijel už jako koncertní mistr České filharmonie. O co soutěží první houslista prvního českého orchestru?
Soutěží o to, aby se nezaškatulkoval jenom jako orchestrální hráč. Mně šlo o to, abych si tady vybudoval silnou pozici i v tom, že nejsem spjatý jen s Českou filharmonií, ale že mám i sólistické ambice a že je možné tyto dvě pozice zvládat zároveň. O to jsem se snažil a myslím, že se mi to docela podařilo. A doufám, že to tak zůstane.

Co takový koncertní mistr vlastně dělá kromě toho, že má ten titul?
On je leader, motivátor orchestru. Dirigent inspiruje orchestr pohybem rukou, dává tempo, doby a tak. Koncertní mistr je tam od toho, aby to názorně předvedl přímo na nástroj. Prochází přes něj komunikace od dirigenta na orchestr. Není to jen práce koncertního mistra, ale lídrů všech nástrojových skupin. Nebýt jenom jeden z mnoha a čekat, co se stane.

Když se vrátím k fotbalu, tak dirigent je trenér a koncertní mistr kapitán?
Přesně tak, má číslo deset.

Co všechno hraje roli při hledání koncertního mistra, nehledá se v něm dnes třeba i image orchestru?
Při konkurzech vůbec. A když se potom ukáže, že by koncertní mistr mohl reprezentovat filharmonii i jinak, tak proč ne. To je ale spíš práce marketingu. Ve filharmonii máme pár lidí, kteří jsou „vyvolení“ marketingového oddělení a používají se jejich tváře. To tak vždycky bude.

Jste mediálně hodně vytížený, kdesi jsem četl i rozhovor o tom, jak bydlíte. Nejvíc mě tam zaujaly vaše domácí koncerty – jak často je děláte?
Není to velmi často, ale pár jsme jich udělali a bylo to fajn. Je to vždycky takové odlehčené, chci, aby lidi přišli a něco si zahráli. K tomu si třeba dáme sklinku vína, povídáme si, je to intimní a milé. To je cíl těch domácích koncertů.

Mně přijde úžasné, když se někdo hudbou živí, a přesto si pozve kamarády domů a ještě si pro radost znovu zahrají. Znám spoustu omrzelých profíků, kteří chodí do orchestru jako do fabriky.
Je pravda, že je těžké najít lidi, kteří si chtějí přijít zahrát a mají na to chuť, není jich tolik. To třeba v Americe, když jsem byl ve škole, tak té chuti bylo mnohem víc. Tam na to chtěl chodit každý, říkali jsme tomu chamber music reading party. Četli jsme z listu komořinu a bylo to super. Tady jich tolik není, myslím si, že ti lidé bohužel nejsou od začátku vedení ke komornímu hraní na konzervatoři. Tam to je snad až od čtvrtého ročníku, jestli se nepletu, a to je strašně pozdě. Takže pokud člověk nezačne sám brzo nějaké kvarteto, tak je to potom těžké dohánět.

Mně připadá, že se u nás to osobní nasazení do práce hrozně podceňuje a pořád se to nějak odděluje od práce za peníze...
Já si myslím, že muzikanti nesmějí zapomenout, že hudba je umění. Není to úřednická práce od osmi do šesti.

Domácí koncerty jsou ale taky velká tradice, vždycky se to udrželo, i když z různých důvodů…
Ono to má něco do sebe a je to můj oblíbený typ koncertu, když se hraje třeba pro padesát lidí. To je člověk úplně v klidu, nic ho netlačí, žádné nervy, to mám rád.

Jinak bydlíte v pronajatém bytě a hypotéku máte na housle, to může vypadat pro „běžného českého občana“ jako paradox, ne?
Housle jsou to, co mě bude živit, a je důležité mít kvalitní nástroj…

který vydělá na příští byt.
Nejdřív musí vydělat na sebe a potom na to ostatní.

Co je dnes pro ambiciózního houslistu meta: nahrát po milionté Brahmsův houslový koncert, nastudovat něco úplně nového, co je napsané jen pro něj? Jak je to u vás?
To je těžké říct. Pro nás je teď hlavní metou udržet vážnou nebo klasickou hudbu tam, kde byla, nebo tam, kde je. Musíme soupeřit s mnoha dalšími hudebními styly, je to čím dál náročnější. K tomu musí vážná hudba vystupovat ze zajetých kolejí, kdy interpret nastuduje nějaký koncert, zahraje ho a to je všechno. Teď už k tomu musí ten sólista mít i jiné kvality, musí být komunikativní, musí umět představit novou věc, aby měl nějakou šanci na úspěch. Lidi chtějí vizuální zážitky, člověk musí dobře působit i vzhledem, lidé poslouchají očima. Vnímají hudbu tak, jak ji vidí, ne jak ji slyší. Takže dnešní muzikant se musí pouštět i tímto směrem. Je to trošku škoda, není to už to staré umění, kdy stačilo být prostě skvělý. V dnešní době můžete být skvělý, talentovaný nebo geniální, ale to už prostě nestačí. Je to škoda, ale nedá se s tím nic dělat, hudba musí jít lidem naproti.

To ale musela nějakým způsobem vždycky…
Hudba byla záležitost vyšších kruhů, byla to statusová záležitost. Trošku se to pořád ještě drží, třeba v Americe to pořád tak je. Ale lidé, kteří tam mají vysoký status a chodí na koncerty, tak je taky hodně podporují. V Evropě jsou orchestry státní organizace, je to dotované jinak. Je to otevřené většímu spektru publika, ale té podpory od něj zase není tolik.

Basista Richard Novák mi nedávno říkal, že mu u mladých pěvců chybí postupné zrání. Nechybí vám něco podobného, nemáte pocit, že ve vaší kariéře jde všechno nějak strašně rychle?
Já myslím, že čím rychleji ta kariéra jde, tím rychleji člověk získává zkušenosti, je to přímá úměra. Člověk se vlastně ani předběhnout nemůže. Třeba najednou musí zahrát před dvěma a půl tisíci lidmi a nemůže z toho vycouvat, protože si řekne, že na to ještě kariérně nemá. Musí tyhle příležitosti brát a skočit do nich po hlavě. Je to risk a když se to nepovede, tak je důležité se neutopit, pokračovat dál a zkusit to někdy jindy někde jinde. A naopak když se to povede, tak je to ohromné, už se to pak nabaluje a čím je člověk zkušenější, tím se velkých příležitostí míň bojí. Já jsem uvolněnější před malým publikem, ale tím víc chci hrát ty velké koncerty. Chci se to pořád učit, abych byl víc v pohodě.

Váš otec hraje v České filharmonii na violoncello, bratr v akademii taky – nemáte v plánu nějaké výhradně rodinně kombo?
Dvě cella a housle nejsou zrovna moc kombo, ani nevím o skladbě pro takové obsazení, takže pokud něco hrajeme, tak jsou to úpravy. Teď ale ještě máme malého brášku, ten hraje na klavír a na housle a vypadá to, že klavír ho baví víc. Takže možná jednou budeme mít klavírní trio, ale to je ještě s vělkým otazníkem.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Festival Concentus Moraviae se letos už počtvrté stává východiskem Českých snů – projektu zaměřeného na hudební spolupráci evropských regionů. Dramaturgem letošního ročníku je tedy opět skladatel, muzikolog a spoluautor myšlenky Českých snů Aleš Březina. Potkali jsme se v Besedním domě a kromě aktuálního programu a interpretů jsme probírali také národní identitu, hledání národního hudebního jazyka a prolínání vlivů.  více

Oba hlavní protagonisté – recitátorka i dirigent – se zasloužili o to, že celý večer probíhal v soustředěné a temně baladické atmosféře. Soňa Červená nebyla laskavou babičkou vyprávějící pohádky, nýbrž vědmou prohlédající a nelítostně odsuzující tragickou vinu hlavních postav.  více

Před deseti lety se zrodil celoevropský projekt České sny, který vychází z idejí Mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae a který přiváží špičkové hudební produkce mimo zavedená kulturní centra. Tvůrci zamýšleli představit koncerty s jednotnou dramaturgií ve vybraných českých městech a obcích a následně v jejich evropských partnerských protějšcích. Domácí část Českých snů letos začíná 22. května, do zahraničí přejdou 4. července, kdy si symbolickou vlajku festivalu předají partnerská města Břeclav a Trnava. O tom, jak se České sny vyvíjejí a kam směřují jsme mluvili s manažerkou festivalu Zdenkou Kachlovou.  více


Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy. Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.  více

Nenápadně se rodí v Brně další skvělý big band. Vedle pozvolna mizícího Gustav Brom Big Bandu, který koncertuje jen několikrát za rok, a silně expandujícího B-Side Bandu, jehož pozice se ustálila na doprovodném orchestru domácích a zahraničních zpěváckých hvězd, je The Cotatcha Orchestra založený v roce 2014 povýtce instrumentální, stále lépe sehraná jazzová formace se širokým záběrem od jazzových standardů přes skladby věhlasných zahraničních autorů (mj. Stan Kenton, Quincy Jones, Charles Mingus) až po tvorbu soudobých českých komponistů (mj. Miroslav Hloucal). Pro The Cotatcha Orchestra upravuje a komponuje i kontrabasista Vincenc Kummer. Jeho sedmasedmdesátiny (oslavil je už v červenci) odrážel i program koncertu, který byl symbolickou poctou jeho práci pro mladou brněnskou kapelu.  více

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Nejčtenější

Kritika

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více