Josef Špaček: Můžete být geniální, ale to už prostě nestačí

Josef Špaček: Můžete být geniální, ale to už prostě nestačí

Josef Špaček patří mezi špičkové houslisty své generace. Ve svých šestadvaceti letech zatím stihl vystudovat pražskou konzervatoř u profesora Jaroslava Foltýna, pokračoval na Curtis Institute of Music ve Filadelfii pod vedením Idy Kavafian, Jaimeho Lareda a Shmuela Askhenasiho. Svá studia zakončil ve třídě Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School. V roce 2012 se stal laureátem světové houslové soutěže Královny Alžběty v Bruselu, která je odborníky považována za největší a nejnáročnější soutěž na světě s nejdelší historií. Je prvním českým houslistou, který se probojoval v této soutěži do finále. Od sezóny 2011–2012 působí jako koncertní mistr České filharmonie a vedle toho úspěšně pokračuje v sólové kariéře. Sešli jsme se v kavárně Rudolfina den po jeho návratu z koncertní šňůry po Asii.

Právě jste se vrátil z Malajsie, jak se vám tam hrálo?
Proti evropské zimě je tam vlhko a teplo, je to jako hrát na jiný nástroj. Najednou vůbec nekloužou prsty po strunách, jak je člověk zvyklý, takže přizpůsobit se je dost náročné. Ladění dělá neplechu, musí se víc utáhnout smyčec, ale líbilo se mi, jak ten nástroj zněl. Měl možná horší artikulaci, ale hezčí barvu, takový teplejší zvuk.

Jste pro letošní rok rezidenčním sólistou festivalů České sny a Concentus Moraviae. Nastudoval jste něco nového speciálně pro ěn?
Připravuji několik nových věcí. Nikdy jsem nehrál Českou rapsodii od Bohuslava Martinů, to je pro mě premiéra, a ještě Griegovu sonátu. Zbytek jsou skladby, které jsem studoval už dřív, ale nehrál třeba deset let – napřílad Baskické capriccio od Sarasateho. Na to se těším

Jsou to vlastně obnovené premiéry.
Tak nějak.

Co znamená být rezidenčním sólistou – kromě toho, že na festivalu vystoupíte několikrát?
Je to určitá prestiž. Rezidenční sólista je něco víc než jenom přijet na festival, zahrát koncert a odjet. Je to zodpovědnost, člověk je tváří toho festivalu a formuje ho.

Je to prestiž pro festival nebo pro vás?
Já doufám, že je to oboustranné, ale asi hlavně pro mě. Je to skvělá záležitost, že můžu hrát čtyři koncerty.

Sledoval jste nějak i dramaturgii koncertů, na kterých nehrajete?
Já jsem se koukal spíš na katalogy z minulých let, abych měl představu, jak ten festival funguje. Musím říct, že se mi to moc líbilo, je to hezky poskládané a uspořádané.

Jak jste se ke Concentu a Českým snům vůbec dostal, znal jste je už dřív?
Já jsem ty festivaly znal, protože se mi díky skvělé práci managementu Davida Dittricha plnila informacemi emailová schránka.

Vy už jste loni hrál na Krajině hudby v Telči, kterou dělají stejní lidé. To bylo nějaké vzájemné oťukávání?
Ne, to je festival úplně jiného rázu – oslavuje gastronomii, hudbu a sport, což mi přišlo strašně zajímavé, protože všechna tato odvětví mám velmi rád a trošku se jimi zabývám. Myslím, že dobré jídlo a sport krásně zapadají k muzice. Pozvání jsem rád přijal a v krásném prostředí Telče to bylo moc fajn.

Jakým sportem se zabýváte, když jste na to narazil?
Já mám hodně rád fotbal…

hrajete ho, nebo jen sledujete?
Hraji i sleduji, takže tak celkově. Potom mám rád individuální sporty, jako je lyžování, cyklistika a stolní tenis – ten hraji velmi rád.

Budete zahajovat i mezinárodní část projektu České sny. Co pro vás znamená česká hudba, má nějaké speciální postavení?
To má asi pro každého českého muzikanta. My jsme hrdí na to, že českou hudbu máme a můžeme toho i trošku využívat v našem zahraničním snažení. Když někam vyjedeme, tak máme ten luxus, že si můžeme dovolit postavit celý program z českých skladatelů, málo zemí si to může dovolit.

Takže není potřeba to nějak zvlášť prosazovat a říkat „podívejte se, to je český skladatel…“, rozumí se to samo sebou?
Samozřejmě, v dnešní době už to ani nemá moc smysl, svět je tak malý. Ale ta národní inklinace k našim skladatelům tu pořád je a asi i pořád bude.

Znamená pro vás něco Rok české hudby, zasahuje do vašeho hudebního nebo i osobního života?
Mně to zasahuje do života hlavně tím, že mě to udržuje ve velmi zaneprázdněném rozvrhu, těch koncertů je fakticky hodně. Takže je to hlavně spousta práce.

Jste laureátem velmi ceněné soutěže královny Alžběty, na kterou jste přijel už jako koncertní mistr České filharmonie. O co soutěží první houslista prvního českého orchestru?
Soutěží o to, aby se nezaškatulkoval jenom jako orchestrální hráč. Mně šlo o to, abych si tady vybudoval silnou pozici i v tom, že nejsem spjatý jen s Českou filharmonií, ale že mám i sólistické ambice a že je možné tyto dvě pozice zvládat zároveň. O to jsem se snažil a myslím, že se mi to docela podařilo. A doufám, že to tak zůstane.

Co takový koncertní mistr vlastně dělá kromě toho, že má ten titul?
On je leader, motivátor orchestru. Dirigent inspiruje orchestr pohybem rukou, dává tempo, doby a tak. Koncertní mistr je tam od toho, aby to názorně předvedl přímo na nástroj. Prochází přes něj komunikace od dirigenta na orchestr. Není to jen práce koncertního mistra, ale lídrů všech nástrojových skupin. Nebýt jenom jeden z mnoha a čekat, co se stane.

Když se vrátím k fotbalu, tak dirigent je trenér a koncertní mistr kapitán?
Přesně tak, má číslo deset.

Co všechno hraje roli při hledání koncertního mistra, nehledá se v něm dnes třeba i image orchestru?
Při konkurzech vůbec. A když se potom ukáže, že by koncertní mistr mohl reprezentovat filharmonii i jinak, tak proč ne. To je ale spíš práce marketingu. Ve filharmonii máme pár lidí, kteří jsou „vyvolení“ marketingového oddělení a používají se jejich tváře. To tak vždycky bude.

Jste mediálně hodně vytížený, kdesi jsem četl i rozhovor o tom, jak bydlíte. Nejvíc mě tam zaujaly vaše domácí koncerty – jak často je děláte?
Není to velmi často, ale pár jsme jich udělali a bylo to fajn. Je to vždycky takové odlehčené, chci, aby lidi přišli a něco si zahráli. K tomu si třeba dáme sklinku vína, povídáme si, je to intimní a milé. To je cíl těch domácích koncertů.

Mně přijde úžasné, když se někdo hudbou živí, a přesto si pozve kamarády domů a ještě si pro radost znovu zahrají. Znám spoustu omrzelých profíků, kteří chodí do orchestru jako do fabriky.
Je pravda, že je těžké najít lidi, kteří si chtějí přijít zahrát a mají na to chuť, není jich tolik. To třeba v Americe, když jsem byl ve škole, tak té chuti bylo mnohem víc. Tam na to chtěl chodit každý, říkali jsme tomu chamber music reading party. Četli jsme z listu komořinu a bylo to super. Tady jich tolik není, myslím si, že ti lidé bohužel nejsou od začátku vedení ke komornímu hraní na konzervatoři. Tam to je snad až od čtvrtého ročníku, jestli se nepletu, a to je strašně pozdě. Takže pokud člověk nezačne sám brzo nějaké kvarteto, tak je to potom těžké dohánět.

Mně připadá, že se u nás to osobní nasazení do práce hrozně podceňuje a pořád se to nějak odděluje od práce za peníze...
Já si myslím, že muzikanti nesmějí zapomenout, že hudba je umění. Není to úřednická práce od osmi do šesti.

Domácí koncerty jsou ale taky velká tradice, vždycky se to udrželo, i když z různých důvodů…
Ono to má něco do sebe a je to můj oblíbený typ koncertu, když se hraje třeba pro padesát lidí. To je člověk úplně v klidu, nic ho netlačí, žádné nervy, to mám rád.

Jinak bydlíte v pronajatém bytě a hypotéku máte na housle, to může vypadat pro „běžného českého občana“ jako paradox, ne?
Housle jsou to, co mě bude živit, a je důležité mít kvalitní nástroj…

který vydělá na příští byt.
Nejdřív musí vydělat na sebe a potom na to ostatní.

Co je dnes pro ambiciózního houslistu meta: nahrát po milionté Brahmsův houslový koncert, nastudovat něco úplně nového, co je napsané jen pro něj? Jak je to u vás?
To je těžké říct. Pro nás je teď hlavní metou udržet vážnou nebo klasickou hudbu tam, kde byla, nebo tam, kde je. Musíme soupeřit s mnoha dalšími hudebními styly, je to čím dál náročnější. K tomu musí vážná hudba vystupovat ze zajetých kolejí, kdy interpret nastuduje nějaký koncert, zahraje ho a to je všechno. Teď už k tomu musí ten sólista mít i jiné kvality, musí být komunikativní, musí umět představit novou věc, aby měl nějakou šanci na úspěch. Lidi chtějí vizuální zážitky, člověk musí dobře působit i vzhledem, lidé poslouchají očima. Vnímají hudbu tak, jak ji vidí, ne jak ji slyší. Takže dnešní muzikant se musí pouštět i tímto směrem. Je to trošku škoda, není to už to staré umění, kdy stačilo být prostě skvělý. V dnešní době můžete být skvělý, talentovaný nebo geniální, ale to už prostě nestačí. Je to škoda, ale nedá se s tím nic dělat, hudba musí jít lidem naproti.

To ale musela nějakým způsobem vždycky…
Hudba byla záležitost vyšších kruhů, byla to statusová záležitost. Trošku se to pořád ještě drží, třeba v Americe to pořád tak je. Ale lidé, kteří tam mají vysoký status a chodí na koncerty, tak je taky hodně podporují. V Evropě jsou orchestry státní organizace, je to dotované jinak. Je to otevřené většímu spektru publika, ale té podpory od něj zase není tolik.

Basista Richard Novák mi nedávno říkal, že mu u mladých pěvců chybí postupné zrání. Nechybí vám něco podobného, nemáte pocit, že ve vaší kariéře jde všechno nějak strašně rychle?
Já myslím, že čím rychleji ta kariéra jde, tím rychleji člověk získává zkušenosti, je to přímá úměra. Člověk se vlastně ani předběhnout nemůže. Třeba najednou musí zahrát před dvěma a půl tisíci lidmi a nemůže z toho vycouvat, protože si řekne, že na to ještě kariérně nemá. Musí tyhle příležitosti brát a skočit do nich po hlavě. Je to risk a když se to nepovede, tak je důležité se neutopit, pokračovat dál a zkusit to někdy jindy někde jinde. A naopak když se to povede, tak je to ohromné, už se to pak nabaluje a čím je člověk zkušenější, tím se velkých příležitostí míň bojí. Já jsem uvolněnější před malým publikem, ale tím víc chci hrát ty velké koncerty. Chci se to pořád učit, abych byl víc v pohodě.

Váš otec hraje v České filharmonii na violoncello, bratr v akademii taky – nemáte v plánu nějaké výhradně rodinně kombo?
Dvě cella a housle nejsou zrovna moc kombo, ani nevím o skladbě pro takové obsazení, takže pokud něco hrajeme, tak jsou to úpravy. Teď ale ještě máme malého brášku, ten hraje na klavír a na housle a vypadá to, že klavír ho baví víc. Takže možná jednou budeme mít klavírní trio, ale to je ještě s vělkým otazníkem.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Festival Concentus Moraviae se letos už počtvrté stává východiskem Českých snů – projektu zaměřeného na hudební spolupráci evropských regionů. Dramaturgem letošního ročníku je tedy opět skladatel, muzikolog a spoluautor myšlenky Českých snů Aleš Březina. Potkali jsme se v Besedním domě a kromě aktuálního programu a interpretů jsme probírali také národní identitu, hledání národního hudebního jazyka a prolínání vlivů.  více

Oba hlavní protagonisté – recitátorka i dirigent – se zasloužili o to, že celý večer probíhal v soustředěné a temně baladické atmosféře. Soňa Červená nebyla laskavou babičkou vyprávějící pohádky, nýbrž vědmou prohlédající a nelítostně odsuzující tragickou vinu hlavních postav.  více

Před deseti lety se zrodil celoevropský projekt České sny, který vychází z idejí Mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae a který přiváží špičkové hudební produkce mimo zavedená kulturní centra. Tvůrci zamýšleli představit koncerty s jednotnou dramaturgií ve vybraných českých městech a obcích a následně v jejich evropských partnerských protějšcích. Domácí část Českých snů letos začíná 22. května, do zahraničí přejdou 4. července, kdy si symbolickou vlajku festivalu předají partnerská města Břeclav a Trnava. O tom, jak se České sny vyvíjejí a kam směřují jsme mluvili s manažerkou festivalu Zdenkou Kachlovou.  více


Festival JAZZFESTBRNO se letos rozšiřuje o novou programovou linii Tension, která bude představovat hudebníky na pomezí jazzu a elektronické hudby. Jedním z interpretů, kteří se představí 28. března v prostoru Praha v Brně, bude česko-ukrajinské duo Zabelov Group, které nedávno vydalo nové album s názvem Eg. Rozhovor s Romanem Zabelovem (akordeon, hlas, klavír, varhany, harfa…) a Janem Šiklem (bicí, trubka, kytara, perkuse…) vznikl v jedné pražské kavárně těsně před kapelní zkouškou.  více

Dvojkoncerty, typické pro festival JAZZFESTBRNO, často pracují s modelem velká světová hvězda a před ní méně známá česká nebo evropská kapela. V sobotu 16. března tomu bylo v Divadle Husa na provázku jinak. Po česko-polském septetu Štěpánky Balcarové sice následoval recitál výborného amerického trumpetisty Theo Crokera, ale pro řadu návštěvníků byla hvězdná domácí sestava se jmény jako Jaromír Honzák nebo Marcel Bárta větším lákadlem než u nás zatím spíše neznámý Croker, vnuk jiného úspěšného amerického trumpetisty, Doca Cheathama. Ať už ale posluchač přišel do komorního prostředí Husy na provázku na zhudebněné polské verše nebo na americkou jazzovou party, jistě neodcházel zklamán. I když se v druhé polovině namísto funkového večírku konal regulérní jazzový koncert.  více

Zatímco slavnější z rodu Marsalisů, trumpetista Wynton, se v rámci brněnského JazzFestu představil už opakovaně, jeho starší bratr, saxofonista Branford, zavítal na jižní Moravu poprvé. Koncertem jeho Quartetu začal další ročník festivalu JazzFestBrno, který si po necelých dvou dekádách existence drží pozici nejkvalitnější jazzové přehlídky v republice.  více

Třetí koncert abonentního cyklu brněnské filharmonie (Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“) s názvem Paris, Paris včera vzdal svým programem hold významné evropské metropoli a hlavnímu městu Francie. V průběhu večera zazněla díla Wolfganga Amadea Mozarta, Charlese-Marii Widora a současného skladatele Kryštofa Mařatky. Kromě Filharmonie Brno vystoupili klarinetista Michel Lethiec a varhaník Christian Schmitt, představení dirigoval Jiří Rožeň.  více

Večery z cyklu Hudební inventura brněnského orchestru Ensemble Opera Diversa pravidelně vynášejí na světlo pozapomenutá díla českých skladatelů. Úterní koncert v sále Konventu Milosrdných bratří se stal pietní připomínkou výročí let 1939/1969. Po boku orchestru vystoupil houslista Milan Paľa a klavíristky Kristýna Znamenáčková a Lucie Pokorná. Představení řídila stálá dirigentka orchestru Gabriela Tardonová.  více

Skladatelka a písničkářka Bára Zmeková vydává v těchto dnech své nové album s názvem LUNAVES. Oficiálně je představí také v Brně. Křest v Kabinetu Múz proběhne v úterý 19. března.  více

Po úspěšném turné v Japonsku se Filharmonie Brno včera vrátila na brněnské pódium Kulturního centra Babylon. Večer sestával výhradně z děl německého hudebního romantismu, která zazněla v nastudování dirigenta Alexandera Liebreicha. Ve skladbě Čtyři preludia a Vážné zpěvy Johannese Brahmse se představil chorvatský basbarytonista Krešimir Stražanac.  více

Slovácký soubor Šafrán je již tradičním organizátorem brněnského fašanku. Akce se, v duchu lidových tradic, koná vždy v úterý před Popeleční středou a je počátkem křesťanského půstu. Její kořeny sahají do dob pohanských, nyní je však součástí křesťanských svátků téměř po celém světě. Průvodům masek se v regionech Moravy říká končiny, masopust, fašanek nebo např. šibřinky. Jeho souborová brněnská obdoba se snaží držet lidového předobrazu. Začíná průvodem na Náměstí svobody. Letos pokračoval přes Alfa pasáž až do budovy tržnice na Zelném trhu. Zakončení programu bylo v režii souboru Lučina, který divákům předvedl tzv. pochovávání basy. Jedná se o zvyk, který je inscenovaným pohřbem tohoto hudebního nástroje, znázorňuje ukončení zábav, zklidnění a příprav na Velikonoce.  více

„Tolik, co údajně dnes je nám, to dřív bylo starým lidem,“ zpívá Slávek Janoušek v písni Alzheimer a Parkinson.  Písničkář, který loni v září oslavil 65. narozeniny, našel ve stárnutí mimořádně silné téma pro svou novou desku. Tohle je vzkaz je album nejen o přibývajících létech, ale i o tom, jak si „na stará kolena“ čím dál víc vážíme své rodiny a svých kořenů. Třebaže najdeme velmi silné momenty na všech Janouškových albech, Tohle je vzkaz lze vnímat jako třetí díl trilogie jeho nejsilnějších nahrávek – Kdo to zavinil (1988), Tancuj a zpívej (1997) a Tohle je vzkaz (2018).  více

Skupina Nevermore & Kosmonaut získala za album Bleděmodré město, věnované Brnu, nominaci na Anděla v žánrové kategorii Folk. S kapelníkem a autorem písní Michalem Šimíčkem, přezdívaným Kosmonaut, hovoříme o písních, o městě, jeho zvucích a utajených zákoutích i o plánech kapely.  více

Po jedenácté se vrátilo slavné Labutí jezero do Brna a to na jeviště Janáčkova divadla při úterní obnovené premiéře tohoto nesmrtelného titulu. V den premiéry také uplynulo rovné století od okamžiku, kdy brněnské publikum tento baletní klenot Petra Iljiče Čajkovského shlédlo vůbec poprvé. O té doby je na repertoáru největšího moravského divadla jen s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě. Do obnovené premiéry mu předcházelo deset jevištních a choreografických přepracování.  více

Hudební cyklus „Barbara Maria Willi uvádí…“ je patnáct let hodnotou brněnského kulturního života. Koncerty staré hudby pořádané energickou cembalistkou a varhanicí v jedné osobě se těší neutuchající přízni posluchačů a programová nabídka hudebních večerů je rok od roku pestřejší. Není tedy divu, že nová sezóna přišla s něčím zcela ojedinělým – včera zahájil cyklus již 16. ročník spojením středověké hudby, výtvarného umění a Alighieriho Božské komedie. Večer s názvem KCHUN: PURGATIO vznikl spoluprací pěveckého dua KCHUN sestávajícího z tenoristy Martina Prokeše a barytonisty Marka Šulce s akademickým malířem Atilou Vörösem a video jockeyem Rudolfem Živcem. Umělecký výtvor sui generis doplnil záznam recitace herce Jiřího Dvořáka.  více

V sále Blahoslavova domu (centru Českobratrské církve evangelické) zazněla včera podvečer duchovní díla pozdní renesance a raného baroka v podání komorního sboru Ensemble Versus a souboru historických nástrojů Castello in Aria. Obě tělesa řídil umělecký vedoucí sboru Vladimír Maňas. V programu večera figurovaly skladby léty prověřených i takřka neznámých, sporadicky uváděných autorů evropské hudby.  více

Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.  více

Webový portál Brno - město hudby letos slaví šesté narozeniny. Jako symbolický dárek našim čtenářům přinášíme první z pravidelných měsíčních příspěvků brněnského dramatika, spisovatele a scenáristy Milana Uhdeho. Který se s vámi bude dělit o své vzpomínky, úvahy i popis aktuálního dění na poli brněnské kultury. Jeho dnešním tématem je Festival Janáček Brno.  více

Nejčtenější

Kritika

Dvojkoncerty, typické pro festival JAZZFESTBRNO, často pracují s modelem velká světová hvězda a před ní méně známá česká nebo evropská kapela. V sobotu 16. března tomu bylo v Divadle Husa na provázku jinak. Po česko-polském septetu Štěpánky Balcarové sice následoval recitál výborného amerického trumpetisty Theo Crokera, ale pro řadu návštěvníků byla hvězdná domácí sestava se jmény jako Jaromír Honzák nebo Marcel Bárta větším lákadlem než u nás zatím spíše neznámý Croker, vnuk jiného úspěšného amerického trumpetisty, Doca Cheathama. Ať už ale posluchač přišel do komorního prostředí Husy na provázku na zhudebněné polské verše nebo na americkou jazzovou party, jistě neodcházel zklamán. I když se v druhé polovině namísto funkového večírku konal regulérní jazzový koncert.  více