Zdenka Kachlová: Chceme prosazovat špičkové umělce

Zdenka Kachlová: Chceme prosazovat špičkové umělce

Před deseti lety se zrodil celoevropský projekt České sny, který vychází z idejí Mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae a který přiváží špičkové hudební produkce mimo zavedená kulturní centra. Tvůrci zamýšleli představit koncerty s jednotnou dramaturgií ve vybraných českých městech a obcích a následně v jejich evropských partnerských protějšcích. Domácí část Českých snů letos začíná 22. května, do zahraničí přejdou 4. července, kdy si symbolickou vlajku festivalu předají partnerská města Břeclav a Trnava. O tom, jak se České sny vyvíjejí a kam směřují jsme mluvili s manažerkou festivalu Zdenkou Kachlovou.

První ročník Českých snů proběhl v roce 2004. Jsou České sny myšleny jako nějaká obdoba nebo ozvěna Roku české hudby, jak to souvisí?
Souvisí to velmi úzce, protože i Rok české hudby je zaměřený na zdůraznění kvalitních projektů a českých umělců nejen v České republice, ale hlavně v zahraničí. A protože České sny jsou už od začátku myšleny jako projekt, který bude podporovat a propagovat špičkové české hudebníky a českou hudbu jako takovou, tak to spolu rezonuje. A je příznačné, že se spolu tyto dvě akce letos znovu potkaly. Myslím, že České sny jsou jednou z největších událostí Roku české hudby v zahraničí, letos probíhají už počtvrté.

Kdo s tím nápadem přišel jako první?
Já jsem u Českých snů od roku 2011, ale v roce 2004 s tím nápadem přišli Aleš Březina a David Dittrich, kteří si vysnili, udělat v roce, kdy Česká republika vstupuje do Evropské unie hudební přehlídku českých umělců v zahraničí. Jednalo se o projetkt vycházející z námětu festivalu Concentus Moraviae, jenž je takovou přehlídkou v Jihomoravském kraji a na Vysočině a tento formát a jeho obdobu rozšířit do Evropy. České sny, které akcentují především regionální spolupráci, se tak měly rozletět do evropských regionů a vyhnout se zavedeným kulturním centrům. To byla prvopočáteční myšlenka, na jejímž základě se první ročník uskutečnil.

Když se podívám na letošní ročník – jak zapadají do českých snů norští a španělští autoři, kteří mají v programu významný podíl?
Ta spolupráce má delší genezi. Na počátku čtvrtého ročníku byla myšlenka, že bychom chtěli představit národní hudby napříč Evropou. Proto se zacílilo na sever, na střed a na jih. Ze severu jsme si vybrali Norsko, kde je národní hudba silným elementem a také tam byl silný partner, festival v Bergenu. Potom logicky Česká republika a další zemí, kde je národní hudba silně akcentovaná, je Španělsko. Tam byl další výborný partner, festival v Granadě. Tyto festivaly jsou stejně jako my členy Evropské festivalové asociace, takže jsme to mohli dát pěkně dohromady. Bohužel ale došlo k tomu, že z obou festivalů odešli ředitelé, takže se nám ta konstrukce po stránce partnerství začala trošku hroutit, ale dramaturgické koncepce se to nedotklo, ta zůstala stejná: národní hudba a identita v měnící se společnosti.

Patrony letošního ročníku jsou Magdalena Kožená a Simon Rattle. Co znamená taková záštita?
Je to pro nás ohromně významné a velká čest, že umělci takového formátu zaštiťují čtvrtý ročník projektu. Magdalena Kožená je patronkou projektu už od roku 2004, kdy jej zaštítila spolu s Václavem Havlem, spojení Českých snů s jejich jménem, to byla velká podpora a propagace. A v letošním roce jsme získali další významnou osobnost a také milovníka české hudby sira Simona Rattla, který nejen že je patronem letošních Českých snů, ale i celého Roku české hudby. Pro České sny je spojení a přízeň těchto světoznámých jmen velmi důležitá, protože to svědčí o významu a kvalitě celého projektu a tak to vnímají nejen naši partneři, ale také umělci a posluchači.

A proč vaši patroni nejsou mezi účinkujícími?
Oba patroni účinkovat měli. Připravovali jsme krásný koncert s Magdalenou Koženou ve spolupráci s komorním souborem složeným z převážně českých hudebníků, ve kterém měl účinkovat tentokrát jako klavírista rovněž Sir Simon Rattle. Ale vešla do toho milá událost – Magdalena Kožená bude v červnu bude potřetí maminkou. Bohužel na tento koncert letos nedojde.

...nebo snad bohudík, vzhledem k okolnostem. Co je pro tebe vrcholný okamžik – nebo snad okamžiky – dosavadních ročníků?
Jsem u druhého ročníku a pro mě to má hlavně ohromný lidský rozměr. Já jsem byla zvyklá pracovat s velkými orchestry a známými umělci na velkých světových pódiích v hudebních metropolích na prestižních festivalech. A najednou přišly České sny, které do takových míst vůbec necílí, ale naopak míří do regionů, do malých městeček i vesnic. Pořadateli jsou buď města nebo místní instituce, ale také renomované profesionální mezinárodní festivaly, které se zabývají pořádáním koncertů v regionech. A tam chceme přivážet špičkové české umělce i hudbu, tam je prezentovat a prostřednictvím kultury podpořit a rozvíjet regionální spolupráci. V roce 2011 jsem objela všechny koncerty, kterých bylo kolem padesáti a dostala jsem se na netušená místa. Třeba v Německu se koncert Zuzany Lapčíkové a jejího jazzového kvintetu konal v kůlně na brambory. Odpoledne tam ještě zaváželi pytle, večer kus vyklidili, přišlo místní publikum. Potom třeba v Klajpedě v Litvě, kde měli Clarinet Factory úžasnou atmosféru nebo Duo Ardašev v městečku Izegem v Belgii. Zase vyprodaný sál a lidé se tam těší na další koncerty, protože město je už od roku 2004 partnerem projektu. Nesmírně nabíjející a přínosný pro vzájemné poznání byl Český víkend ve vzdáleném španělském městě Santiago de Compostela, kde se představilo během tří dnů hned několik uměleckých souborů, přivezli jsme tam výstavu a české filmy. Nebo dlouho připravovaný závěrečný koncert ve Wroclavi, kde hráli Melody Makers, polské publikum bylo úžasné a atmosféra koncertu naprosto strhující. Pro mě je tento projekt nejen o skvělých hudebnících a výborné hudbě, ale má také úžasný lidský a sociální rozměr, protože se při Českých snech potkává řada lidí. Koncerty se často konají v partnerských městech českých měst, díky nim se při této příležitosti setkají oficiální zastupitelé a jejich spolupráce se rozhýbe a posune. Ti lidé se potkají, mluví spolu a sbližují se.

Vyvážet špičkové hudební soubory na malá pódia, mimo velké zavedené scény, to zní skutečně jako sen. Co je na něm ale českého – není to náhodou ta malost? Uděláme si to „malé, ale naše“…
To jsem tak nikdy nevnímala, člověk přece nesní negativně. Umělci mají pochopitelně taky svoje hudební sny a spojení hudebníků i těch, kdo je do světa posouvají, beru jednoznačně pozitivně. Není to otázka nějaké malosti – chceme prosazovat špičkové umělce. Hodně pořadatelů v zahraničí mi říká: „O vás Češích je málo slyšet.“ Je tady samozřejmě pár umělců, velká jména, která mají zvuk, ale o dalších šikovných se málo ví. Takže prezentace dalších a hlavně mladých umělců je důležitá, vzniká o nich povědomí a posouvají se dál. Tady hrají České sny velmi nezastupitelnou roli, mnozí umělci se díky nim objevili v určité zemi poporvé a jejich představení se tam je prvním implulsem k další spolupráci s místními pořadateli.

A jaký je tvůj český hudební sen, o čem se ti zdává. Máš třeba nějakého vysněného účinkujícího?
Já to beru trošku pragmaticky. Těší mě, že k tuzemské částí Českých snů festialu Concentus Moraviae letos poprvé přibyl jako partner Janáčkův máj v Ostravě, že projekt má také poprvé letos rezidenčního sólistu, což nikdy nebývalo, je jím koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček. Mým snem je také, abychom měli dostatek sil to celé zvládat, protože je to hodně práce v malém personálním obsazení. Dál bych si přála udržet stálé partnery i do budoucnosti a přivést k projektu další – to jsou moje praktické a pragmatické sny. A také abychom i v letošním ročníku potěšili hodně lidí pěknými koncerty a celou tu „snovou“ kaskádu dotáhli až do konce

O čem se má po koncertě Českých snů zdát festivalovému městu – má třeba pochopit, že čechy nejsou jen pivo?
To rozhodně. Aby viděli, že nevyvážíme jen plzeňské a nejsme jen montovna automobilů, ale že máme i špičkové umělce, výborné skladatele a že česká hudba – nejenom ta starší, ale i současná – je skvělá a má dobrý zvuk.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes komorní obsazení orchestru a loutkovou inscenaci jsme viděli velké hudební divadlo. Zámecký sál v Mikulově ožil uvedením barokní opery La Calistovíce

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Magdalena Kožená se na našem serveru zatím objevila především jako autorka fejetonů. Ohlédněme se za jejím pondělním koncertem ve Španělském sále Pražského hradu.  více


Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více