Zdenka Kachlová: Chceme prosazovat špičkové umělce

Zdenka Kachlová: Chceme prosazovat špičkové umělce

Před deseti lety se zrodil celoevropský projekt České sny, který vychází z idejí Mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae a který přiváží špičkové hudební produkce mimo zavedená kulturní centra. Tvůrci zamýšleli představit koncerty s jednotnou dramaturgií ve vybraných českých městech a obcích a následně v jejich evropských partnerských protějšcích. Domácí část Českých snů letos začíná 22. května, do zahraničí přejdou 4. července, kdy si symbolickou vlajku festivalu předají partnerská města Břeclav a Trnava. O tom, jak se České sny vyvíjejí a kam směřují jsme mluvili s manažerkou festivalu Zdenkou Kachlovou.

První ročník Českých snů proběhl v roce 2004. Jsou České sny myšleny jako nějaká obdoba nebo ozvěna Roku české hudby, jak to souvisí?
Souvisí to velmi úzce, protože i Rok české hudby je zaměřený na zdůraznění kvalitních projektů a českých umělců nejen v České republice, ale hlavně v zahraničí. A protože České sny jsou už od začátku myšleny jako projekt, který bude podporovat a propagovat špičkové české hudebníky a českou hudbu jako takovou, tak to spolu rezonuje. A je příznačné, že se spolu tyto dvě akce letos znovu potkaly. Myslím, že České sny jsou jednou z největších událostí Roku české hudby v zahraničí, letos probíhají už počtvrté.

Kdo s tím nápadem přišel jako první?
Já jsem u Českých snů od roku 2011, ale v roce 2004 s tím nápadem přišli Aleš Březina a David Dittrich, kteří si vysnili, udělat v roce, kdy Česká republika vstupuje do Evropské unie hudební přehlídku českých umělců v zahraničí. Jednalo se o projetkt vycházející z námětu festivalu Concentus Moraviae, jenž je takovou přehlídkou v Jihomoravském kraji a na Vysočině a tento formát a jeho obdobu rozšířit do Evropy. České sny, které akcentují především regionální spolupráci, se tak měly rozletět do evropských regionů a vyhnout se zavedeným kulturním centrům. To byla prvopočáteční myšlenka, na jejímž základě se první ročník uskutečnil.

Když se podívám na letošní ročník – jak zapadají do českých snů norští a španělští autoři, kteří mají v programu významný podíl?
Ta spolupráce má delší genezi. Na počátku čtvrtého ročníku byla myšlenka, že bychom chtěli představit národní hudby napříč Evropou. Proto se zacílilo na sever, na střed a na jih. Ze severu jsme si vybrali Norsko, kde je národní hudba silným elementem a také tam byl silný partner, festival v Bergenu. Potom logicky Česká republika a další zemí, kde je národní hudba silně akcentovaná, je Španělsko. Tam byl další výborný partner, festival v Granadě. Tyto festivaly jsou stejně jako my členy Evropské festivalové asociace, takže jsme to mohli dát pěkně dohromady. Bohužel ale došlo k tomu, že z obou festivalů odešli ředitelé, takže se nám ta konstrukce po stránce partnerství začala trošku hroutit, ale dramaturgické koncepce se to nedotklo, ta zůstala stejná: národní hudba a identita v měnící se společnosti.

Patrony letošního ročníku jsou Magdalena Kožená a Simon Rattle. Co znamená taková záštita?
Je to pro nás ohromně významné a velká čest, že umělci takového formátu zaštiťují čtvrtý ročník projektu. Magdalena Kožená je patronkou projektu už od roku 2004, kdy jej zaštítila spolu s Václavem Havlem, spojení Českých snů s jejich jménem, to byla velká podpora a propagace. A v letošním roce jsme získali další významnou osobnost a také milovníka české hudby sira Simona Rattla, který nejen že je patronem letošních Českých snů, ale i celého Roku české hudby. Pro České sny je spojení a přízeň těchto světoznámých jmen velmi důležitá, protože to svědčí o významu a kvalitě celého projektu a tak to vnímají nejen naši partneři, ale také umělci a posluchači.

A proč vaši patroni nejsou mezi účinkujícími?
Oba patroni účinkovat měli. Připravovali jsme krásný koncert s Magdalenou Koženou ve spolupráci s komorním souborem složeným z převážně českých hudebníků, ve kterém měl účinkovat tentokrát jako klavírista rovněž Sir Simon Rattle. Ale vešla do toho milá událost – Magdalena Kožená bude v červnu bude potřetí maminkou. Bohužel na tento koncert letos nedojde.

...nebo snad bohudík, vzhledem k okolnostem. Co je pro tebe vrcholný okamžik – nebo snad okamžiky – dosavadních ročníků?
Jsem u druhého ročníku a pro mě to má hlavně ohromný lidský rozměr. Já jsem byla zvyklá pracovat s velkými orchestry a známými umělci na velkých světových pódiích v hudebních metropolích na prestižních festivalech. A najednou přišly České sny, které do takových míst vůbec necílí, ale naopak míří do regionů, do malých městeček i vesnic. Pořadateli jsou buď města nebo místní instituce, ale také renomované profesionální mezinárodní festivaly, které se zabývají pořádáním koncertů v regionech. A tam chceme přivážet špičkové české umělce i hudbu, tam je prezentovat a prostřednictvím kultury podpořit a rozvíjet regionální spolupráci. V roce 2011 jsem objela všechny koncerty, kterých bylo kolem padesáti a dostala jsem se na netušená místa. Třeba v Německu se koncert Zuzany Lapčíkové a jejího jazzového kvintetu konal v kůlně na brambory. Odpoledne tam ještě zaváželi pytle, večer kus vyklidili, přišlo místní publikum. Potom třeba v Klajpedě v Litvě, kde měli Clarinet Factory úžasnou atmosféru nebo Duo Ardašev v městečku Izegem v Belgii. Zase vyprodaný sál a lidé se tam těší na další koncerty, protože město je už od roku 2004 partnerem projektu. Nesmírně nabíjející a přínosný pro vzájemné poznání byl Český víkend ve vzdáleném španělském městě Santiago de Compostela, kde se představilo během tří dnů hned několik uměleckých souborů, přivezli jsme tam výstavu a české filmy. Nebo dlouho připravovaný závěrečný koncert ve Wroclavi, kde hráli Melody Makers, polské publikum bylo úžasné a atmosféra koncertu naprosto strhující. Pro mě je tento projekt nejen o skvělých hudebnících a výborné hudbě, ale má také úžasný lidský a sociální rozměr, protože se při Českých snech potkává řada lidí. Koncerty se často konají v partnerských městech českých měst, díky nim se při této příležitosti setkají oficiální zastupitelé a jejich spolupráce se rozhýbe a posune. Ti lidé se potkají, mluví spolu a sbližují se.

Vyvážet špičkové hudební soubory na malá pódia, mimo velké zavedené scény, to zní skutečně jako sen. Co je na něm ale českého – není to náhodou ta malost? Uděláme si to „malé, ale naše“…
To jsem tak nikdy nevnímala, člověk přece nesní negativně. Umělci mají pochopitelně taky svoje hudební sny a spojení hudebníků i těch, kdo je do světa posouvají, beru jednoznačně pozitivně. Není to otázka nějaké malosti – chceme prosazovat špičkové umělce. Hodně pořadatelů v zahraničí mi říká: „O vás Češích je málo slyšet.“ Je tady samozřejmě pár umělců, velká jména, která mají zvuk, ale o dalších šikovných se málo ví. Takže prezentace dalších a hlavně mladých umělců je důležitá, vzniká o nich povědomí a posouvají se dál. Tady hrají České sny velmi nezastupitelnou roli, mnozí umělci se díky nim objevili v určité zemi poporvé a jejich představení se tam je prvním implulsem k další spolupráci s místními pořadateli.

A jaký je tvůj český hudební sen, o čem se ti zdává. Máš třeba nějakého vysněného účinkujícího?
Já to beru trošku pragmaticky. Těší mě, že k tuzemské částí Českých snů festialu Concentus Moraviae letos poprvé přibyl jako partner Janáčkův máj v Ostravě, že projekt má také poprvé letos rezidenčního sólistu, což nikdy nebývalo, je jím koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček. Mým snem je také, abychom měli dostatek sil to celé zvládat, protože je to hodně práce v malém personálním obsazení. Dál bych si přála udržet stálé partnery i do budoucnosti a přivést k projektu další – to jsou moje praktické a pragmatické sny. A také abychom i v letošním ročníku potěšili hodně lidí pěknými koncerty a celou tu „snovou“ kaskádu dotáhli až do konce

O čem se má po koncertě Českých snů zdát festivalovému městu – má třeba pochopit, že čechy nejsou jen pivo?
To rozhodně. Aby viděli, že nevyvážíme jen plzeňské a nejsme jen montovna automobilů, ale že máme i špičkové umělce, výborné skladatele a že česká hudba – nejenom ta starší, ale i současná – je skvělá a má dobrý zvuk.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

I přes komorní obsazení orchestru a loutkovou inscenaci jsme viděli velké hudební divadlo. Zámecký sál v Mikulově ožil uvedením barokní opery La Calistovíce

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Magdalena Kožená se na našem serveru zatím objevila především jako autorka fejetonů. Ohlédněme se za jejím pondělním koncertem ve Španělském sále Pražského hradu.  více


Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více