Martin Burlas: Návraty nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci

Martin Burlas: Návraty nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci

Průběžný festival Itch My Ha Ha Ha se věnuje hudbě od elektronických experimentů přes rap až po současný pop. Svoje místo v programu této sezóny našli deformátor magnetofonových smyček William Basinski, energičtí Young Fathers i osamělý zpívající kazatel Richard Youngs. Společný jmenovatel pro rozdílné účinkující by mohl být v tom, že jejich vystoupení připomíná hudební obřad. Možná i proto do pořadu festivalu zcela přirozeně zapadla skupina Ospalý pohyb vedená slovenským skladatelem Martinem Burlasem. Jejich vystoupení bylo součástí oslavy narozenin umění 17. ledna.

Přijel jste do Brna slavit narozeniny umění, nebo je to pro vás běžný koncert?
My o běžných vystoupeních ani nemůžeme mluvit, protože jsme obnovili kapelu po patnácti nebo snad dvaceti letech. Záleží na tom, jestli počítáme od poslední desky nebo koncertu. Stále je to velmi příjemné, vznikají nové věci, zatím na tom není nic běžného.

Letos má vyjít nové album Ospalého pohybu – už je hotové, natáčí se nebo ještě koncipuje, v jakém je stadiu?
V listopadu už jsme vydali EP a nakonec jsme měli tolik nových věcí, že na novém albu ani všechny nebudou. Album by mělo vyjít na jaře. Původně to mělo být elpíčko zároveň s CD, ale nakonec jsme zjistili, že lidé víc kupují vinylové nosiče. Taky se nám hodí menší minutáž vinylu, takže jsme materiál pročistili.

Pracujete s formátem LP desky i z hlediska nutnosti dělení na jednu a druhou stranu?
To je jen technická nutnost, kterou člověk musí akceptovat. Líbí se mi i ta možnost menší minutáže, se kterou jsem prakticky vyrůstal, bývala to samozřejmost. Nevnímám ji navíc jako omezení, ale jako příležitost vybrat ty nejlepší věci. A my jsme spíš písničkoví, takže to pro nás má větší logiku. A strany ani nedělíme na A a B, postupujeme tak, aby nebylo jasné, která je ta hlavní. Udělali jsme to tak už na EP a snad jsme dostatečně naznačili, že na tom nezáleží. Člověk se musí vždy s nějakým pořadím vypořádat, třeba i na koncertě. Já jsem ale přesvědčený, že když věci fungují, tak na jejich pořadí moc nezáleží.

Kdy se ve vás probudil umělec, kdy jste se stal tím kbelíkem, do kterého spadla suchá houba?
Já mám trošku problém s označením umělec, protože když se nějaký termín začne obecně používat a je na něm společenská dohoda, tak se z něj může stát fráze. Třeba když se řekne „podnikatel“, tak je v tom automaticky pejorativní podtón, lidé to víc berou, jako by se řeklo „podvodník“. To není správné a někdy to tak je i s uměním, které se používá jako označení pro kdejakou pseudosnahu. Takže se bojím tyto běžné termíny používat a spíš bych mluvil o hudbě, malbě a podobně. Jinak co si pamatuji, tak jsem měl vždy ohromné štěstí. Měli jsme doma výbornou knihovnu plnou světové literatury: Beauvoirová, Kundera, to všechno jsem měl k dispozici. A člověk by musel být úplně padlý na hlavu, aby ho to nevtáhlo. Vážnou hudbu jsem poslouchal od nějakých třinácti let, ale taky Rolling Stones, King Crimson nebo Troggs a Doors. Dokonce jsem viděl jedno z prvních vystoupení The Primitives Group, hráli fantastický koncert v Bratislavě – myslím v roce 1967. Bylo mi jasné, že tohle je můj svět.

Studoval jste u Jána Cikkera a moc jste ho patrně neprožíval, upravoval jste skladby tak, aby vám ve škole prošly…
On byl starý pán a byl hodně nemocný. Měl Bürgerovu chorobu, u které hrozí odumření dolních končetin. Z toho se dostal, ale měl problémy jako všichni, komunisti ho na začátku kariéry dost ostrakizovali, první operu mu ani neuvedli, měl nějaké průšvihy. Potom se ale aklimatizoval, byla to taková typická nechutná kariéra, byli jsme tomu vystavení všichni. Každý s režimem nějak vycházel, pokud nechtěl skončit v base nebo s tím, že nemůže dělat, co má rád. A on z toho byl tak viditelně unavený, že už ho nezajímalo nic. Když ode mě dostal aleatoriku, tak reagoval podrážděně, bylo vidět, že tento Rubikon nelze překročit. Tak jsem to akceptoval. Paradoxně měl pověst velmi liberálního profesora, ale ta pocházela spíš z jeho mládí. Na stará kolena už to byl unavený a podrážděný člověk.

Jaký má potom škola smysl, co vám dala?
Každá umělecká škola i v tom nejhorším případě dopřeje člověku jednu věc: může se pět let věnovat tomu, co ho baví. V lepším případě se samozřejmě potká s dobrým profesorem, který ho hodně naučí a je inspirativní. Já jsem sice nosil svému profesorovi takové věci, aby císař dostal, co jeho jest, ale kromě toho jsem měl pět let života na to, abych se ponořil do věcí, které mě zajímají. To je nenahraditelné. Hodně se to ukázalo na vojně, když člověk po těch pěti letech musel někde tajtrlíkovat a nejlepší rok života mu ukradli. Proti tomu bylo pět let věnovaných tomu, co mě baví, fantastická věc.

Váš stylový rozptyl sahá od rockových kapel přes elektroniku až po symfonické skladby. Máte nějakou tvůrčí metodu?
Nemám a samotného mě to vlastně překvapuje. Nakonec to ani nevypadá dobře a já bych to nikomu nedoporučil. Spíš bych řekl „zaměř se na jednu věc a dělej ji dobře“. Nevím, jestli je to povahová nevýhoda, dělal jsem spoustu věcí a vlastně to ani nedovedu vysvětlit. Nikdy jsem ale nedělal různé věci souběžně. Dnes jsou požadavky tak vyhrocené, že kdo se nesoustředí na jednu věc a nevypracuje ji na sto padesát procent, tak prakticky nemá šanci. Takže bych svůj způsob nikomu nedoporučil, ale sám jsem to nedokázal jinak. Je to taky otázka nápadů, které přicházejí nečekaně. Někdy v noci a málokdy si je zapamatuji do rána, často přes den při práci.

Takže nejste racionální myslitel, který má před očima výsledek i narýsovanou cestu, po které chce jít?
Ale ano, já vím, co bych v tom kterém žánru chtěl a co je ještě potřeba udělat. Když ale nejsou nápady, tak je to jenom žvatlání a zbožná přání. A když ten nápad přijde, tak už to jde samo: některý je spíš do vážné hudby, někdy vznikne písnička. Člověk čeká, hodně toho vyhodí do koše – a to by měli lidé dělat dost často. Atmosféra je už tak zahuštěná vším možným, asi je potřeba pouštět z ruky jenom to, co se podařilo.

Podle Vladimíra Kokolii je avantgardizmus jediným oficiálním proudem v umění už sto let, a stejně se pořád tváří ublíženě. Cítíte se jako avantgardista?
To je zvláštní, že i naši zástupci poválečné avantgardy měli k sobě takový postoj. Mysleli jsme si, že je to jen postoj slovenské avantgardy, ale zřejmě je v ní něco takového zakódované obecně. Nedávno zemřel Pierre Boulez, fantastická osobnost, ale přesně tento druh avantgardy měl jasno. Nic z minulosti nepřijímat takové, jaké to bylo. Začínat s čistým stolem. To paradoxně prosazuji i já, jen to vysvětluji jinak. Oni ale konstruovali nové systémy, neměli rádi syntetizující přístupy a nějaké návraty. Nenáviděli hudbu, která se vracela k tonalitě, i když bylo jasné, že se to musí stát. My jsme si toho všimli také a lidé, kteří ten proud u nás zastupují, se tvářili ublíženě do konce života. Možná právě oni ovlivňovali situaci víc, než by se zdálo. Nedokážu ale vysvětlit, proč se to dělo. Dnes je ale svět tak jasně syntetizující, že se totální čištění stolu stalo zbytečným. Kapela, která hraje elvisovské retro, může být fantasticky zajímavá – je to hrozně složité. Nikdy nevíte, kde nastane ten posun, kdy to začne být zajímavé, i když se jedná o zdánlivou kopii. To je velká hádanka.

A jak tu potřebu začít s prázdným stolem vysvětlujete vy?
Není to proto, že bych chtěl ignorovat všechno z minulosti, ale snažím se zbavit všeho, co pokládám za špatné, nepotřebné, co by věci nepomohlo. Ale když už tu věc vytvářím, tak mi nevadí, že by se mohla něčemu podobat, i když se snažím, abych šel neokoukanou a neoposlouchanou cestou. Ale dnes už je to opravdu loterie a většinou je to tak, že mě – nebo kohokoliv jiného – něco napadne, pokládá to za originální a zjistí, že před půl rokem nebo před deseti lety někdo na druhém konci světa udělal to stejné. To jsou taková milá překvapení.

Jaroslav Šťastný o vás psal, že i když zvolíte relativně konvenční sazbu a omezení na tonalitu, pořád to vede k velmi neobyčejnému výsledku…
O to se i snažím, ale statisticky už se všechny možnosti zacházení s dvanácti tóny vyčerpaly. Jediná možnost – ať už pracuji v jakémkoliv systému – je dostat to do takových vztahů s okolím, aby došlo k nějakému posunu.

Váš Hymnus za zlyhávajúci lásku na albu Leter Tu Develoter skupiny Ne:Bo:Daj na mě přesně tak působí. Je to pěkná vokální věc a zároveň…
Tam jsou až takové gregoriánské postupy. Text se ale v kostele zpívat nedá a doufal jsem, že se to díky němu dostane do paradoxní roviny.

Jak si vybíráte texty?
Těžko, strašně těžko. Někdy náhodou: psal jsem orchestrálku a během práce se mi dostaly do ruky texty jedné kolegyně. Povystřihovala z ženských časopisů nablblé rady, jak se mají ženy chovat. Byl to tak fantastický obraz společnosti manipulované skrze trendy, že jsem orchestrálku přepsal na věc se sborem (Spam Symphony – pozn. red.). Přišlo to za pět minut dvanáct. Běžnou poezii nemůžu použít: asi všichni vědí, že když je poezie dobrá, dokonalá, tak se zhudebněním jen pokazí. Musí tam být nějaký prostor, vakuum, něco nedodělaného, nedokonalého, aby bylo kam ji zhudebněním posunout.

Loni v listopadu se na festivalu Next v Bratislavě hrála vaše skladba Hexenprozesse, křtila se i nahrávka. Jediné provedení předtím bylo v roce 1990 – vracíte se často ke starším věcem?
Ne, spíš nikdy. Tuto věc jsem dokonce před pěti lety nenechal Miroslava Tótha uvést znovu – měl jsem takové období, kdy jsem nechtěl dělat vůbec nic. Potom se něco stalo – sám nevím co – a začali jsme zase spolupracovat, začalo se mi to zdát dobré. S ansámblem Musica falsa et ficta jsme to dotáhli dál, vyrábějí si i lepší homemade nástroje, vznikl s nimi obrovský prostor, kam to dotáhnout. Návraty ale jinak nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci.

S Ospalým pohybem jste se ale taky vrátili po delší době.
My ale hrajeme jen nové věci, nebo ty, které jsem si během té pauzy nechával doma. zezačátku jsme hráli tři nebo čtyři staré, abychom měli co cvičit. Potom to ale začalo fungovat a celý repertoár je složený z nových skladeb. Až na jednu výjimku z těch patnácti.

Jak moc vám záleží na úspěchu, jestli vůbec?
Já se bojím, že to člověk nikdy nedokáže upřímně říct. Když někdo řekne, že mu na úspěchu nezáleží, asi je to až směšné. A když někdo řekne, že záleží, tak možná ne tak silně, jak to vypadá. Když člověk analyzuje sám sebe, tak nikdy nenajde přesnou odpověď. Do určité míry mi na úspěchu záleží, ale ne tak, že bych chtěl hrát na stadionech. Když jsem viděl i velké hvězdy, kolik musí dělat kompromisů a jak musí být všechno pořád agresivnější… to se nedá. Záleží mi na hraní v klubech, v příjemném prostředí. A hodně věcí se mi podařilo i ve vážné hudbě. Ale kdybych měl velké objednávky a musel hodně cestovat po světě, tak bych se zbláznil. Stal by se ze mě hrozný asociál.

Martin Burlas studoval soukromě klavír u Márie Masárikové a kompozici u Juraje Hatríka. V letech 1975–80 studoval u Jána Cikkera. Pracoval jako hudební režisér ve vydavatelství Opus a ve Slovenském rozhlasu. Byl či je členem hudebních skupin a sdružení Maťkovia, Veni Ensemble, Ospalý pohyb, Vitebsk Broken, Bezmocná hŕstka, Dogma, Združenie pre súčasnú operu a OVER4tea.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Včera se v Brně odehrál výjimečný koncert, který už patrně nebude možné nikdy zopakovat v takové podobě, v jaké jej viděl beznadějně vyprodaný klub Kabinet múz. Vystoupení alternativní špičky Young Fathers hodnotí vedoucí kapely Květy Martin E. Kyšperský.  více

Festival Itch My Ha ha ha se letos rozmáchl z klubové akce k ambicióznějším projektům a pustil se hlouběji do soudobé hudby. Zahajovací koncert v brněnském planetáriu táhl na jméno Williama Basinskiho, vůbec poprvé jsme měli možnost v České republice sledovat jeho práci s magnetofonovými smyčkami. Předcházelo mu opětovné setkání s dětskou operou Marka Piačeka 2'16'' a pol: Vesmírna odysea – a bylo znovu okouzlující.  více

Astronautalis je v Evropě i České republice skoro jako doma, koncertní šňůry zpěváka z Minneapolis k nám míří často. Zatím se ale nezdá, že by někoho omrzel, na každém albu i koncertě se dá čekat něco nečekaného. Astronautalis se zastaví tento pátek na festivalu Itch My Hahaha, o dva dny později pak v Lucerna Music Baru v Praze.  více





Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Nejčtenější

Kritika

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více