Martin Burlas: Návraty nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci

Martin Burlas: Návraty nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci

Průběžný festival Itch My Ha Ha Ha se věnuje hudbě od elektronických experimentů přes rap až po současný pop. Svoje místo v programu této sezóny našli deformátor magnetofonových smyček William Basinski, energičtí Young Fathers i osamělý zpívající kazatel Richard Youngs. Společný jmenovatel pro rozdílné účinkující by mohl být v tom, že jejich vystoupení připomíná hudební obřad. Možná i proto do pořadu festivalu zcela přirozeně zapadla skupina Ospalý pohyb vedená slovenským skladatelem Martinem Burlasem. Jejich vystoupení bylo součástí oslavy narozenin umění 17. ledna.

Přijel jste do Brna slavit narozeniny umění, nebo je to pro vás běžný koncert?
My o běžných vystoupeních ani nemůžeme mluvit, protože jsme obnovili kapelu po patnácti nebo snad dvaceti letech. Záleží na tom, jestli počítáme od poslední desky nebo koncertu. Stále je to velmi příjemné, vznikají nové věci, zatím na tom není nic běžného.

Letos má vyjít nové album Ospalého pohybu – už je hotové, natáčí se nebo ještě koncipuje, v jakém je stadiu?
V listopadu už jsme vydali EP a nakonec jsme měli tolik nových věcí, že na novém albu ani všechny nebudou. Album by mělo vyjít na jaře. Původně to mělo být elpíčko zároveň s CD, ale nakonec jsme zjistili, že lidé víc kupují vinylové nosiče. Taky se nám hodí menší minutáž vinylu, takže jsme materiál pročistili.

Pracujete s formátem LP desky i z hlediska nutnosti dělení na jednu a druhou stranu?
To je jen technická nutnost, kterou člověk musí akceptovat. Líbí se mi i ta možnost menší minutáže, se kterou jsem prakticky vyrůstal, bývala to samozřejmost. Nevnímám ji navíc jako omezení, ale jako příležitost vybrat ty nejlepší věci. A my jsme spíš písničkoví, takže to pro nás má větší logiku. A strany ani nedělíme na A a B, postupujeme tak, aby nebylo jasné, která je ta hlavní. Udělali jsme to tak už na EP a snad jsme dostatečně naznačili, že na tom nezáleží. Člověk se musí vždy s nějakým pořadím vypořádat, třeba i na koncertě. Já jsem ale přesvědčený, že když věci fungují, tak na jejich pořadí moc nezáleží.

Kdy se ve vás probudil umělec, kdy jste se stal tím kbelíkem, do kterého spadla suchá houba?
Já mám trošku problém s označením umělec, protože když se nějaký termín začne obecně používat a je na něm společenská dohoda, tak se z něj může stát fráze. Třeba když se řekne „podnikatel“, tak je v tom automaticky pejorativní podtón, lidé to víc berou, jako by se řeklo „podvodník“. To není správné a někdy to tak je i s uměním, které se používá jako označení pro kdejakou pseudosnahu. Takže se bojím tyto běžné termíny používat a spíš bych mluvil o hudbě, malbě a podobně. Jinak co si pamatuji, tak jsem měl vždy ohromné štěstí. Měli jsme doma výbornou knihovnu plnou světové literatury: Beauvoirová, Kundera, to všechno jsem měl k dispozici. A člověk by musel být úplně padlý na hlavu, aby ho to nevtáhlo. Vážnou hudbu jsem poslouchal od nějakých třinácti let, ale taky Rolling Stones, King Crimson nebo Troggs a Doors. Dokonce jsem viděl jedno z prvních vystoupení The Primitives Group, hráli fantastický koncert v Bratislavě – myslím v roce 1967. Bylo mi jasné, že tohle je můj svět.

Studoval jste u Jána Cikkera a moc jste ho patrně neprožíval, upravoval jste skladby tak, aby vám ve škole prošly…
On byl starý pán a byl hodně nemocný. Měl Bürgerovu chorobu, u které hrozí odumření dolních končetin. Z toho se dostal, ale měl problémy jako všichni, komunisti ho na začátku kariéry dost ostrakizovali, první operu mu ani neuvedli, měl nějaké průšvihy. Potom se ale aklimatizoval, byla to taková typická nechutná kariéra, byli jsme tomu vystavení všichni. Každý s režimem nějak vycházel, pokud nechtěl skončit v base nebo s tím, že nemůže dělat, co má rád. A on z toho byl tak viditelně unavený, že už ho nezajímalo nic. Když ode mě dostal aleatoriku, tak reagoval podrážděně, bylo vidět, že tento Rubikon nelze překročit. Tak jsem to akceptoval. Paradoxně měl pověst velmi liberálního profesora, ale ta pocházela spíš z jeho mládí. Na stará kolena už to byl unavený a podrážděný člověk.

Jaký má potom škola smysl, co vám dala?
Každá umělecká škola i v tom nejhorším případě dopřeje člověku jednu věc: může se pět let věnovat tomu, co ho baví. V lepším případě se samozřejmě potká s dobrým profesorem, který ho hodně naučí a je inspirativní. Já jsem sice nosil svému profesorovi takové věci, aby císař dostal, co jeho jest, ale kromě toho jsem měl pět let života na to, abych se ponořil do věcí, které mě zajímají. To je nenahraditelné. Hodně se to ukázalo na vojně, když člověk po těch pěti letech musel někde tajtrlíkovat a nejlepší rok života mu ukradli. Proti tomu bylo pět let věnovaných tomu, co mě baví, fantastická věc.

Váš stylový rozptyl sahá od rockových kapel přes elektroniku až po symfonické skladby. Máte nějakou tvůrčí metodu?
Nemám a samotného mě to vlastně překvapuje. Nakonec to ani nevypadá dobře a já bych to nikomu nedoporučil. Spíš bych řekl „zaměř se na jednu věc a dělej ji dobře“. Nevím, jestli je to povahová nevýhoda, dělal jsem spoustu věcí a vlastně to ani nedovedu vysvětlit. Nikdy jsem ale nedělal různé věci souběžně. Dnes jsou požadavky tak vyhrocené, že kdo se nesoustředí na jednu věc a nevypracuje ji na sto padesát procent, tak prakticky nemá šanci. Takže bych svůj způsob nikomu nedoporučil, ale sám jsem to nedokázal jinak. Je to taky otázka nápadů, které přicházejí nečekaně. Někdy v noci a málokdy si je zapamatuji do rána, často přes den při práci.

Takže nejste racionální myslitel, který má před očima výsledek i narýsovanou cestu, po které chce jít?
Ale ano, já vím, co bych v tom kterém žánru chtěl a co je ještě potřeba udělat. Když ale nejsou nápady, tak je to jenom žvatlání a zbožná přání. A když ten nápad přijde, tak už to jde samo: některý je spíš do vážné hudby, někdy vznikne písnička. Člověk čeká, hodně toho vyhodí do koše – a to by měli lidé dělat dost často. Atmosféra je už tak zahuštěná vším možným, asi je potřeba pouštět z ruky jenom to, co se podařilo.

Podle Vladimíra Kokolii je avantgardizmus jediným oficiálním proudem v umění už sto let, a stejně se pořád tváří ublíženě. Cítíte se jako avantgardista?
To je zvláštní, že i naši zástupci poválečné avantgardy měli k sobě takový postoj. Mysleli jsme si, že je to jen postoj slovenské avantgardy, ale zřejmě je v ní něco takového zakódované obecně. Nedávno zemřel Pierre Boulez, fantastická osobnost, ale přesně tento druh avantgardy měl jasno. Nic z minulosti nepřijímat takové, jaké to bylo. Začínat s čistým stolem. To paradoxně prosazuji i já, jen to vysvětluji jinak. Oni ale konstruovali nové systémy, neměli rádi syntetizující přístupy a nějaké návraty. Nenáviděli hudbu, která se vracela k tonalitě, i když bylo jasné, že se to musí stát. My jsme si toho všimli také a lidé, kteří ten proud u nás zastupují, se tvářili ublíženě do konce života. Možná právě oni ovlivňovali situaci víc, než by se zdálo. Nedokážu ale vysvětlit, proč se to dělo. Dnes je ale svět tak jasně syntetizující, že se totální čištění stolu stalo zbytečným. Kapela, která hraje elvisovské retro, může být fantasticky zajímavá – je to hrozně složité. Nikdy nevíte, kde nastane ten posun, kdy to začne být zajímavé, i když se jedná o zdánlivou kopii. To je velká hádanka.

A jak tu potřebu začít s prázdným stolem vysvětlujete vy?
Není to proto, že bych chtěl ignorovat všechno z minulosti, ale snažím se zbavit všeho, co pokládám za špatné, nepotřebné, co by věci nepomohlo. Ale když už tu věc vytvářím, tak mi nevadí, že by se mohla něčemu podobat, i když se snažím, abych šel neokoukanou a neoposlouchanou cestou. Ale dnes už je to opravdu loterie a většinou je to tak, že mě – nebo kohokoliv jiného – něco napadne, pokládá to za originální a zjistí, že před půl rokem nebo před deseti lety někdo na druhém konci světa udělal to stejné. To jsou taková milá překvapení.

Jaroslav Šťastný o vás psal, že i když zvolíte relativně konvenční sazbu a omezení na tonalitu, pořád to vede k velmi neobyčejnému výsledku…
O to se i snažím, ale statisticky už se všechny možnosti zacházení s dvanácti tóny vyčerpaly. Jediná možnost – ať už pracuji v jakémkoliv systému – je dostat to do takových vztahů s okolím, aby došlo k nějakému posunu.

Váš Hymnus za zlyhávajúci lásku na albu Leter Tu Develoter skupiny Ne:Bo:Daj na mě přesně tak působí. Je to pěkná vokální věc a zároveň…
Tam jsou až takové gregoriánské postupy. Text se ale v kostele zpívat nedá a doufal jsem, že se to díky němu dostane do paradoxní roviny.

Jak si vybíráte texty?
Těžko, strašně těžko. Někdy náhodou: psal jsem orchestrálku a během práce se mi dostaly do ruky texty jedné kolegyně. Povystřihovala z ženských časopisů nablblé rady, jak se mají ženy chovat. Byl to tak fantastický obraz společnosti manipulované skrze trendy, že jsem orchestrálku přepsal na věc se sborem (Spam Symphony – pozn. red.). Přišlo to za pět minut dvanáct. Běžnou poezii nemůžu použít: asi všichni vědí, že když je poezie dobrá, dokonalá, tak se zhudebněním jen pokazí. Musí tam být nějaký prostor, vakuum, něco nedodělaného, nedokonalého, aby bylo kam ji zhudebněním posunout.

Loni v listopadu se na festivalu Next v Bratislavě hrála vaše skladba Hexenprozesse, křtila se i nahrávka. Jediné provedení předtím bylo v roce 1990 – vracíte se často ke starším věcem?
Ne, spíš nikdy. Tuto věc jsem dokonce před pěti lety nenechal Miroslava Tótha uvést znovu – měl jsem takové období, kdy jsem nechtěl dělat vůbec nic. Potom se něco stalo – sám nevím co – a začali jsme zase spolupracovat, začalo se mi to zdát dobré. S ansámblem Musica falsa et ficta jsme to dotáhli dál, vyrábějí si i lepší homemade nástroje, vznikl s nimi obrovský prostor, kam to dotáhnout. Návraty ale jinak nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci.

S Ospalým pohybem jste se ale taky vrátili po delší době.
My ale hrajeme jen nové věci, nebo ty, které jsem si během té pauzy nechával doma. zezačátku jsme hráli tři nebo čtyři staré, abychom měli co cvičit. Potom to ale začalo fungovat a celý repertoár je složený z nových skladeb. Až na jednu výjimku z těch patnácti.

Jak moc vám záleží na úspěchu, jestli vůbec?
Já se bojím, že to člověk nikdy nedokáže upřímně říct. Když někdo řekne, že mu na úspěchu nezáleží, asi je to až směšné. A když někdo řekne, že záleží, tak možná ne tak silně, jak to vypadá. Když člověk analyzuje sám sebe, tak nikdy nenajde přesnou odpověď. Do určité míry mi na úspěchu záleží, ale ne tak, že bych chtěl hrát na stadionech. Když jsem viděl i velké hvězdy, kolik musí dělat kompromisů a jak musí být všechno pořád agresivnější… to se nedá. Záleží mi na hraní v klubech, v příjemném prostředí. A hodně věcí se mi podařilo i ve vážné hudbě. Ale kdybych měl velké objednávky a musel hodně cestovat po světě, tak bych se zbláznil. Stal by se ze mě hrozný asociál.

Martin Burlas studoval soukromě klavír u Márie Masárikové a kompozici u Juraje Hatríka. V letech 1975–80 studoval u Jána Cikkera. Pracoval jako hudební režisér ve vydavatelství Opus a ve Slovenském rozhlasu. Byl či je členem hudebních skupin a sdružení Maťkovia, Veni Ensemble, Ospalý pohyb, Vitebsk Broken, Bezmocná hŕstka, Dogma, Združenie pre súčasnú operu a OVER4tea.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Včera se v Brně odehrál výjimečný koncert, který už patrně nebude možné nikdy zopakovat v takové podobě, v jaké jej viděl beznadějně vyprodaný klub Kabinet múz. Vystoupení alternativní špičky Young Fathers hodnotí vedoucí kapely Květy Martin E. Kyšperský.  více

Festival Itch My Ha ha ha se letos rozmáchl z klubové akce k ambicióznějším projektům a pustil se hlouběji do soudobé hudby. Zahajovací koncert v brněnském planetáriu táhl na jméno Williama Basinskiho, vůbec poprvé jsme měli možnost v České republice sledovat jeho práci s magnetofonovými smyčkami. Předcházelo mu opětovné setkání s dětskou operou Marka Piačeka 2'16'' a pol: Vesmírna odysea – a bylo znovu okouzlující.  více

Astronautalis je v Evropě i České republice skoro jako doma, koncertní šňůry zpěváka z Minneapolis k nám míří často. Zatím se ale nezdá, že by někoho omrzel, na každém albu i koncertě se dá čekat něco nečekaného. Astronautalis se zastaví tento pátek na festivalu Itch My Hahaha, o dva dny později pak v Lucerna Music Baru v Praze.  více





Série koncertů s názvem Harafica tour 2019 se v úterý 16. dubna přenesla ze slovenské Skalice do Brna. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště na něm představila neuvěřitelně pestrou směsici žánrů, hostů a občas i pocitů.  více

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více

Letošní ročník festivalu JazzfestBrno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.  více

Koncert s podtitulem Nova et Vetera zahájil na Květnou neděli 28. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Ceremonie/Je dobré slavit Pána. Kromě gregoriánského chorálu svatého týdne v podání tělesa Schola Gregoriana Pragensis, který včerejší koncert zahájil, zazněla světová premiéra skladby So Shall He Descend estonského autora Toiva Tuleva v provedení sopranistky Ivany Rusko, mezzosopranistky Bettiny Schneebeli, tenoristy Jaroslava Březiny, barytonisty Jiřího Hájka, sboristek Anety Bendové Podracké, Jany Vondrů a Pavly Radostové, sboru Ars Brunensis pod vedením sbormistra Dana Kalouska a Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta orchestru Denise Russella Daviese. Dílo vzniklo na objednávku festivalu a přímo na míru katedrále svatého Petra a Pavla.  více

Festival JazzFestBrno letos rozšířil svou nabídku o „elektronickou“ programovou linii Tension. V rámci které vystoupily 28. března v prostoru Praha v Brně formace Zabelov Group a HRTL Spaghetti Ensemble. Ideově blízko však k této nové řadě měl i dvouhodinový koncert, který se odehrál 5. dubna ve vyprodaném Sono Centru. Manchesterské trio GoGo Penguin sice využívá desetiletími prověřený instrumentální půdorys jazzového klavírního tria, ale na svých albech i koncertech osciluje kolem elektronické hudby coby východiska.

Přestože obecně bývá pozornost posluchačů zaměřena především na již lety prověřená hudební tělesa, včerejší koncert nově vzniklého ansámblu Camerata Brunensis v Historickém sále brněnského Biskupského dvora dokázal, že i mladá krev může nabídnout pozoruhodný umělecký zážitek. Koncert vznikl ve spolupráci Moravského zemského muzea a Akademie staré hudby při Masarykově univerzitě, kterou interpreti Cameraty Brunensis navštěvují. Ansámbl tvoří sopranistka Veronika Vojířová, která vystupovala například se soubory Collegium Marianum, Collegium Floreum, Capella Regia Praha či Cappella Mariana, a flétnistka Michaela Durajová, kterou mohli posluchači slyšet například s Orchestrální akademií Filharmonie Brno, s Moravskou filharmonií Olomouc, s orchestrem Czech Virtuosi či s Pražským filharmonickým orchestrem. Také kontrabasista a violonista Matyáš Berdych pravidelně hraje s významnými hudebními tělesy, jako je například Musica Florea, Collegium Marianum nebo Czech Ensemble Baroque. Páteř ansámblu tvoří cembalista Jan Hajič fungující jako korepetitor pražského sboru Vagantes, na Pražské konzervatoři doprovází koncerty a mistrovské kurzy a pod vedením Roberta Huga působí jako záložní varhaník pražské Akademické farnosti.  více

Filip Míšek a Ema Brabcová spolupracují už dvacet let. Pokrali se v roce 1999 v kapele Roe-Deer, v jejímž rámci pak vytvořili vlastní projekt s názvem Khoiba. Pod tímto názvem vydali alba Nice Traps (2004) a Mellow Drama (2007), zazářili na tuzemské scéně a dali o sobě vědět i v sousedním Německu, ale poté se každý z protagonistů vydal vlastní cestou – Filip si vymyslel sólový projekt Dikolson a Ema působila nejprve v kapele Luno a poté se stala součástí skupiny The Antagonists pod vedením Jana P. Muchowa. Až v lednu 2019 na sebe upozornila znovuzrozená Khoiba – nejprve singlem Log a o dva měsíce později albem Khoiba. Dvojice je v rámci intenzivního jarního turné přijede představit i do Brna. Koncert v Kabinetu múz se koná 24. dubna a Khoibu na něm podpoří Jan Boroš s Čarami života, oceněnými letos cenou Apollo.  více

Každá premiéra Vojenského uměleckého souboru Ondráš je událostí, která se těší velkému zájmu folklorních nadšenců. Nejinak tomu bylo ve čtvrtek v lehce stísněných prostorách Divadla Bolka Polívky. Koncert s názvem Krajinou času byl vyprodán více než měsíc předem.  více

Včerejší koncert z Šéfdirigentské řady Filharmonie Brno představil v komorně pojatém programu koncertní mistryni Coloradského symfonického orchestru houslistku Yumi Hwang-Williams. Společně s šéfdirigentem brněnské filharmonie Dennisem Russellem Daviesem přednesla některá z klasických i moderních děl zkomponovaných pro housle a klavír. Brněnské publikum tak mělo možnost seznámit se sólistkou ještě dříve, než zítra stane po boku samotného orchestru Filharmonie Brno.  více

V téměř čtyřhodinovém programu mohli ve Veselí nad Moravou diváci i účinkující slavit osmdesáté narozeniny legendy horňáckého folkloru Martina Hrbáče. Koncert, který se v neděli 24. března k této příležitosti konal, se však zapíše do dějin nejen svojí délkou, ale zejména plejádou folklorních legend, které se na jevišti vystřídaly.  více

Klavírní recitál šéfdirigenta brněnské filharmonie Denise Russella Daviese a jeho manželky klavíristky Maki Namekawy včera v Besedním domě nabídnul skladby tří výrazných tváří amerického minimalismu. V průběhu večera zazněla minimalistická tvorba Steva Reicha v podobě díla Piano Phase, skladba Hallelujah Junction Johna Adamse a Four Movements for Two Pianos Philipa Glasse.  více

Festival JAZZFESTBRNO se letos rozšiřuje o novou programovou linii Tension, která bude představovat hudebníky na pomezí jazzu a elektronické hudby. Jedním z interpretů, kteří se představí 28. března v prostoru Praha v Brně, bude česko-ukrajinské duo Zabelov Group, které nedávno vydalo nové album s názvem Eg. Rozhovor s Romanem Zabelovem (akordeon, hlas, klavír, varhany, harfa…) a Janem Šiklem (bicí, trubka, kytara, perkuse…) vznikl v jedné pražské kavárně těsně před kapelní zkouškou.  více

Dvojkoncerty, typické pro festival JAZZFESTBRNO, často pracují s modelem velká světová hvězda a před ní méně známá česká nebo evropská kapela. V sobotu 16. března tomu bylo v Divadle Husa na provázku jinak. Po česko-polském septetu Štěpánky Balcarové sice následoval recitál výborného amerického trumpetisty Theo Crokera, ale pro řadu návštěvníků byla hvězdná domácí sestava se jmény jako Jaromír Honzák nebo Marcel Bárta větším lákadlem než u nás zatím spíše neznámý Croker, vnuk jiného úspěšného amerického trumpetisty, Doca Cheathama. Ať už ale posluchač přišel do komorního prostředí Husy na provázku na zhudebněné polské verše nebo na americkou jazzovou party, jistě neodcházel zklamán. I když se v druhé polovině namísto funkového večírku konal regulérní jazzový koncert.  více

Zatímco slavnější z rodu Marsalisů, trumpetista Wynton, se v rámci brněnského JazzFestu představil už opakovaně, jeho starší bratr, saxofonista Branford, zavítal na jižní Moravu poprvé. Koncertem jeho Quartetu začal další ročník festivalu JazzFestBrno, který si po necelých dvou dekádách existence drží pozici nejkvalitnější jazzové přehlídky v republice.  více

Třetí koncert abonentního cyklu brněnské filharmonie (Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“) s názvem Paris, Paris včera vzdal svým programem hold významné evropské metropoli a hlavnímu městu Francie. V průběhu večera zazněla díla Wolfganga Amadea Mozarta, Charlese-Marii Widora a současného skladatele Kryštofa Mařatky. Kromě Filharmonie Brno vystoupili klarinetista Michel Lethiec a varhaník Christian Schmitt, představení dirigoval Jiří Rožeň.  více

Nejčtenější

Kritika

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více