Martin Burlas: Návraty nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci

Martin Burlas: Návraty nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci

Průběžný festival Itch My Ha Ha Ha se věnuje hudbě od elektronických experimentů přes rap až po současný pop. Svoje místo v programu této sezóny našli deformátor magnetofonových smyček William Basinski, energičtí Young Fathers i osamělý zpívající kazatel Richard Youngs. Společný jmenovatel pro rozdílné účinkující by mohl být v tom, že jejich vystoupení připomíná hudební obřad. Možná i proto do pořadu festivalu zcela přirozeně zapadla skupina Ospalý pohyb vedená slovenským skladatelem Martinem Burlasem. Jejich vystoupení bylo součástí oslavy narozenin umění 17. ledna.

Přijel jste do Brna slavit narozeniny umění, nebo je to pro vás běžný koncert?
My o běžných vystoupeních ani nemůžeme mluvit, protože jsme obnovili kapelu po patnácti nebo snad dvaceti letech. Záleží na tom, jestli počítáme od poslední desky nebo koncertu. Stále je to velmi příjemné, vznikají nové věci, zatím na tom není nic běžného.

Letos má vyjít nové album Ospalého pohybu – už je hotové, natáčí se nebo ještě koncipuje, v jakém je stadiu?
V listopadu už jsme vydali EP a nakonec jsme měli tolik nových věcí, že na novém albu ani všechny nebudou. Album by mělo vyjít na jaře. Původně to mělo být elpíčko zároveň s CD, ale nakonec jsme zjistili, že lidé víc kupují vinylové nosiče. Taky se nám hodí menší minutáž vinylu, takže jsme materiál pročistili.

Pracujete s formátem LP desky i z hlediska nutnosti dělení na jednu a druhou stranu?
To je jen technická nutnost, kterou člověk musí akceptovat. Líbí se mi i ta možnost menší minutáže, se kterou jsem prakticky vyrůstal, bývala to samozřejmost. Nevnímám ji navíc jako omezení, ale jako příležitost vybrat ty nejlepší věci. A my jsme spíš písničkoví, takže to pro nás má větší logiku. A strany ani nedělíme na A a B, postupujeme tak, aby nebylo jasné, která je ta hlavní. Udělali jsme to tak už na EP a snad jsme dostatečně naznačili, že na tom nezáleží. Člověk se musí vždy s nějakým pořadím vypořádat, třeba i na koncertě. Já jsem ale přesvědčený, že když věci fungují, tak na jejich pořadí moc nezáleží.

Kdy se ve vás probudil umělec, kdy jste se stal tím kbelíkem, do kterého spadla suchá houba?
Já mám trošku problém s označením umělec, protože když se nějaký termín začne obecně používat a je na něm společenská dohoda, tak se z něj může stát fráze. Třeba když se řekne „podnikatel“, tak je v tom automaticky pejorativní podtón, lidé to víc berou, jako by se řeklo „podvodník“. To není správné a někdy to tak je i s uměním, které se používá jako označení pro kdejakou pseudosnahu. Takže se bojím tyto běžné termíny používat a spíš bych mluvil o hudbě, malbě a podobně. Jinak co si pamatuji, tak jsem měl vždy ohromné štěstí. Měli jsme doma výbornou knihovnu plnou světové literatury: Beauvoirová, Kundera, to všechno jsem měl k dispozici. A člověk by musel být úplně padlý na hlavu, aby ho to nevtáhlo. Vážnou hudbu jsem poslouchal od nějakých třinácti let, ale taky Rolling Stones, King Crimson nebo Troggs a Doors. Dokonce jsem viděl jedno z prvních vystoupení The Primitives Group, hráli fantastický koncert v Bratislavě – myslím v roce 1967. Bylo mi jasné, že tohle je můj svět.

Studoval jste u Jána Cikkera a moc jste ho patrně neprožíval, upravoval jste skladby tak, aby vám ve škole prošly…
On byl starý pán a byl hodně nemocný. Měl Bürgerovu chorobu, u které hrozí odumření dolních končetin. Z toho se dostal, ale měl problémy jako všichni, komunisti ho na začátku kariéry dost ostrakizovali, první operu mu ani neuvedli, měl nějaké průšvihy. Potom se ale aklimatizoval, byla to taková typická nechutná kariéra, byli jsme tomu vystavení všichni. Každý s režimem nějak vycházel, pokud nechtěl skončit v base nebo s tím, že nemůže dělat, co má rád. A on z toho byl tak viditelně unavený, že už ho nezajímalo nic. Když ode mě dostal aleatoriku, tak reagoval podrážděně, bylo vidět, že tento Rubikon nelze překročit. Tak jsem to akceptoval. Paradoxně měl pověst velmi liberálního profesora, ale ta pocházela spíš z jeho mládí. Na stará kolena už to byl unavený a podrážděný člověk.

Jaký má potom škola smysl, co vám dala?
Každá umělecká škola i v tom nejhorším případě dopřeje člověku jednu věc: může se pět let věnovat tomu, co ho baví. V lepším případě se samozřejmě potká s dobrým profesorem, který ho hodně naučí a je inspirativní. Já jsem sice nosil svému profesorovi takové věci, aby císař dostal, co jeho jest, ale kromě toho jsem měl pět let života na to, abych se ponořil do věcí, které mě zajímají. To je nenahraditelné. Hodně se to ukázalo na vojně, když člověk po těch pěti letech musel někde tajtrlíkovat a nejlepší rok života mu ukradli. Proti tomu bylo pět let věnovaných tomu, co mě baví, fantastická věc.

Váš stylový rozptyl sahá od rockových kapel přes elektroniku až po symfonické skladby. Máte nějakou tvůrčí metodu?
Nemám a samotného mě to vlastně překvapuje. Nakonec to ani nevypadá dobře a já bych to nikomu nedoporučil. Spíš bych řekl „zaměř se na jednu věc a dělej ji dobře“. Nevím, jestli je to povahová nevýhoda, dělal jsem spoustu věcí a vlastně to ani nedovedu vysvětlit. Nikdy jsem ale nedělal různé věci souběžně. Dnes jsou požadavky tak vyhrocené, že kdo se nesoustředí na jednu věc a nevypracuje ji na sto padesát procent, tak prakticky nemá šanci. Takže bych svůj způsob nikomu nedoporučil, ale sám jsem to nedokázal jinak. Je to taky otázka nápadů, které přicházejí nečekaně. Někdy v noci a málokdy si je zapamatuji do rána, často přes den při práci.

Takže nejste racionální myslitel, který má před očima výsledek i narýsovanou cestu, po které chce jít?
Ale ano, já vím, co bych v tom kterém žánru chtěl a co je ještě potřeba udělat. Když ale nejsou nápady, tak je to jenom žvatlání a zbožná přání. A když ten nápad přijde, tak už to jde samo: některý je spíš do vážné hudby, někdy vznikne písnička. Člověk čeká, hodně toho vyhodí do koše – a to by měli lidé dělat dost často. Atmosféra je už tak zahuštěná vším možným, asi je potřeba pouštět z ruky jenom to, co se podařilo.

Podle Vladimíra Kokolii je avantgardizmus jediným oficiálním proudem v umění už sto let, a stejně se pořád tváří ublíženě. Cítíte se jako avantgardista?
To je zvláštní, že i naši zástupci poválečné avantgardy měli k sobě takový postoj. Mysleli jsme si, že je to jen postoj slovenské avantgardy, ale zřejmě je v ní něco takového zakódované obecně. Nedávno zemřel Pierre Boulez, fantastická osobnost, ale přesně tento druh avantgardy měl jasno. Nic z minulosti nepřijímat takové, jaké to bylo. Začínat s čistým stolem. To paradoxně prosazuji i já, jen to vysvětluji jinak. Oni ale konstruovali nové systémy, neměli rádi syntetizující přístupy a nějaké návraty. Nenáviděli hudbu, která se vracela k tonalitě, i když bylo jasné, že se to musí stát. My jsme si toho všimli také a lidé, kteří ten proud u nás zastupují, se tvářili ublíženě do konce života. Možná právě oni ovlivňovali situaci víc, než by se zdálo. Nedokážu ale vysvětlit, proč se to dělo. Dnes je ale svět tak jasně syntetizující, že se totální čištění stolu stalo zbytečným. Kapela, která hraje elvisovské retro, může být fantasticky zajímavá – je to hrozně složité. Nikdy nevíte, kde nastane ten posun, kdy to začne být zajímavé, i když se jedná o zdánlivou kopii. To je velká hádanka.

A jak tu potřebu začít s prázdným stolem vysvětlujete vy?
Není to proto, že bych chtěl ignorovat všechno z minulosti, ale snažím se zbavit všeho, co pokládám za špatné, nepotřebné, co by věci nepomohlo. Ale když už tu věc vytvářím, tak mi nevadí, že by se mohla něčemu podobat, i když se snažím, abych šel neokoukanou a neoposlouchanou cestou. Ale dnes už je to opravdu loterie a většinou je to tak, že mě – nebo kohokoliv jiného – něco napadne, pokládá to za originální a zjistí, že před půl rokem nebo před deseti lety někdo na druhém konci světa udělal to stejné. To jsou taková milá překvapení.

Jaroslav Šťastný o vás psal, že i když zvolíte relativně konvenční sazbu a omezení na tonalitu, pořád to vede k velmi neobyčejnému výsledku…
O to se i snažím, ale statisticky už se všechny možnosti zacházení s dvanácti tóny vyčerpaly. Jediná možnost – ať už pracuji v jakémkoliv systému – je dostat to do takových vztahů s okolím, aby došlo k nějakému posunu.

Váš Hymnus za zlyhávajúci lásku na albu Leter Tu Develoter skupiny Ne:Bo:Daj na mě přesně tak působí. Je to pěkná vokální věc a zároveň…
Tam jsou až takové gregoriánské postupy. Text se ale v kostele zpívat nedá a doufal jsem, že se to díky němu dostane do paradoxní roviny.

Jak si vybíráte texty?
Těžko, strašně těžko. Někdy náhodou: psal jsem orchestrálku a během práce se mi dostaly do ruky texty jedné kolegyně. Povystřihovala z ženských časopisů nablblé rady, jak se mají ženy chovat. Byl to tak fantastický obraz společnosti manipulované skrze trendy, že jsem orchestrálku přepsal na věc se sborem (Spam Symphony – pozn. red.). Přišlo to za pět minut dvanáct. Běžnou poezii nemůžu použít: asi všichni vědí, že když je poezie dobrá, dokonalá, tak se zhudebněním jen pokazí. Musí tam být nějaký prostor, vakuum, něco nedodělaného, nedokonalého, aby bylo kam ji zhudebněním posunout.

Loni v listopadu se na festivalu Next v Bratislavě hrála vaše skladba Hexenprozesse, křtila se i nahrávka. Jediné provedení předtím bylo v roce 1990 – vracíte se často ke starším věcem?
Ne, spíš nikdy. Tuto věc jsem dokonce před pěti lety nenechal Miroslava Tótha uvést znovu – měl jsem takové období, kdy jsem nechtěl dělat vůbec nic. Potom se něco stalo – sám nevím co – a začali jsme zase spolupracovat, začalo se mi to zdát dobré. S ansámblem Musica falsa et ficta jsme to dotáhli dál, vyrábějí si i lepší homemade nástroje, vznikl s nimi obrovský prostor, kam to dotáhnout. Návraty ale jinak nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci.

S Ospalým pohybem jste se ale taky vrátili po delší době.
My ale hrajeme jen nové věci, nebo ty, které jsem si během té pauzy nechával doma. zezačátku jsme hráli tři nebo čtyři staré, abychom měli co cvičit. Potom to ale začalo fungovat a celý repertoár je složený z nových skladeb. Až na jednu výjimku z těch patnácti.

Jak moc vám záleží na úspěchu, jestli vůbec?
Já se bojím, že to člověk nikdy nedokáže upřímně říct. Když někdo řekne, že mu na úspěchu nezáleží, asi je to až směšné. A když někdo řekne, že záleží, tak možná ne tak silně, jak to vypadá. Když člověk analyzuje sám sebe, tak nikdy nenajde přesnou odpověď. Do určité míry mi na úspěchu záleží, ale ne tak, že bych chtěl hrát na stadionech. Když jsem viděl i velké hvězdy, kolik musí dělat kompromisů a jak musí být všechno pořád agresivnější… to se nedá. Záleží mi na hraní v klubech, v příjemném prostředí. A hodně věcí se mi podařilo i ve vážné hudbě. Ale kdybych měl velké objednávky a musel hodně cestovat po světě, tak bych se zbláznil. Stal by se ze mě hrozný asociál.

Martin Burlas studoval soukromě klavír u Márie Masárikové a kompozici u Juraje Hatríka. V letech 1975–80 studoval u Jána Cikkera. Pracoval jako hudební režisér ve vydavatelství Opus a ve Slovenském rozhlasu. Byl či je členem hudebních skupin a sdružení Maťkovia, Veni Ensemble, Ospalý pohyb, Vitebsk Broken, Bezmocná hŕstka, Dogma, Združenie pre súčasnú operu a OVER4tea.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Včera se v Brně odehrál výjimečný koncert, který už patrně nebude možné nikdy zopakovat v takové podobě, v jaké jej viděl beznadějně vyprodaný klub Kabinet múz. Vystoupení alternativní špičky Young Fathers hodnotí vedoucí kapely Květy Martin E. Kyšperský.  více

Festival Itch My Ha ha ha se letos rozmáchl z klubové akce k ambicióznějším projektům a pustil se hlouběji do soudobé hudby. Zahajovací koncert v brněnském planetáriu táhl na jméno Williama Basinskiho, vůbec poprvé jsme měli možnost v České republice sledovat jeho práci s magnetofonovými smyčkami. Předcházelo mu opětovné setkání s dětskou operou Marka Piačeka 2'16'' a pol: Vesmírna odysea – a bylo znovu okouzlující.  více

Astronautalis je v Evropě i České republice skoro jako doma, koncertní šňůry zpěváka z Minneapolis k nám míří často. Zatím se ale nezdá, že by někoho omrzel, na každém albu i koncertě se dá čekat něco nečekaného. Astronautalis se zastaví tento pátek na festivalu Itch My Hahaha, o dva dny později pak v Lucerna Music Baru v Praze.  více





Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více