Martin Burlas: Návraty nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci

Martin Burlas: Návraty nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci

Průběžný festival Itch My Ha Ha Ha se věnuje hudbě od elektronických experimentů přes rap až po současný pop. Svoje místo v programu této sezóny našli deformátor magnetofonových smyček William Basinski, energičtí Young Fathers i osamělý zpívající kazatel Richard Youngs. Společný jmenovatel pro rozdílné účinkující by mohl být v tom, že jejich vystoupení připomíná hudební obřad. Možná i proto do pořadu festivalu zcela přirozeně zapadla skupina Ospalý pohyb vedená slovenským skladatelem Martinem Burlasem. Jejich vystoupení bylo součástí oslavy narozenin umění 17. ledna.

Přijel jste do Brna slavit narozeniny umění, nebo je to pro vás běžný koncert?
My o běžných vystoupeních ani nemůžeme mluvit, protože jsme obnovili kapelu po patnácti nebo snad dvaceti letech. Záleží na tom, jestli počítáme od poslední desky nebo koncertu. Stále je to velmi příjemné, vznikají nové věci, zatím na tom není nic běžného.

Letos má vyjít nové album Ospalého pohybu – už je hotové, natáčí se nebo ještě koncipuje, v jakém je stadiu?
V listopadu už jsme vydali EP a nakonec jsme měli tolik nových věcí, že na novém albu ani všechny nebudou. Album by mělo vyjít na jaře. Původně to mělo být elpíčko zároveň s CD, ale nakonec jsme zjistili, že lidé víc kupují vinylové nosiče. Taky se nám hodí menší minutáž vinylu, takže jsme materiál pročistili.

Pracujete s formátem LP desky i z hlediska nutnosti dělení na jednu a druhou stranu?
To je jen technická nutnost, kterou člověk musí akceptovat. Líbí se mi i ta možnost menší minutáže, se kterou jsem prakticky vyrůstal, bývala to samozřejmost. Nevnímám ji navíc jako omezení, ale jako příležitost vybrat ty nejlepší věci. A my jsme spíš písničkoví, takže to pro nás má větší logiku. A strany ani nedělíme na A a B, postupujeme tak, aby nebylo jasné, která je ta hlavní. Udělali jsme to tak už na EP a snad jsme dostatečně naznačili, že na tom nezáleží. Člověk se musí vždy s nějakým pořadím vypořádat, třeba i na koncertě. Já jsem ale přesvědčený, že když věci fungují, tak na jejich pořadí moc nezáleží.

Kdy se ve vás probudil umělec, kdy jste se stal tím kbelíkem, do kterého spadla suchá houba?
Já mám trošku problém s označením umělec, protože když se nějaký termín začne obecně používat a je na něm společenská dohoda, tak se z něj může stát fráze. Třeba když se řekne „podnikatel“, tak je v tom automaticky pejorativní podtón, lidé to víc berou, jako by se řeklo „podvodník“. To není správné a někdy to tak je i s uměním, které se používá jako označení pro kdejakou pseudosnahu. Takže se bojím tyto běžné termíny používat a spíš bych mluvil o hudbě, malbě a podobně. Jinak co si pamatuji, tak jsem měl vždy ohromné štěstí. Měli jsme doma výbornou knihovnu plnou světové literatury: Beauvoirová, Kundera, to všechno jsem měl k dispozici. A člověk by musel být úplně padlý na hlavu, aby ho to nevtáhlo. Vážnou hudbu jsem poslouchal od nějakých třinácti let, ale taky Rolling Stones, King Crimson nebo Troggs a Doors. Dokonce jsem viděl jedno z prvních vystoupení The Primitives Group, hráli fantastický koncert v Bratislavě – myslím v roce 1967. Bylo mi jasné, že tohle je můj svět.

Studoval jste u Jána Cikkera a moc jste ho patrně neprožíval, upravoval jste skladby tak, aby vám ve škole prošly…
On byl starý pán a byl hodně nemocný. Měl Bürgerovu chorobu, u které hrozí odumření dolních končetin. Z toho se dostal, ale měl problémy jako všichni, komunisti ho na začátku kariéry dost ostrakizovali, první operu mu ani neuvedli, měl nějaké průšvihy. Potom se ale aklimatizoval, byla to taková typická nechutná kariéra, byli jsme tomu vystavení všichni. Každý s režimem nějak vycházel, pokud nechtěl skončit v base nebo s tím, že nemůže dělat, co má rád. A on z toho byl tak viditelně unavený, že už ho nezajímalo nic. Když ode mě dostal aleatoriku, tak reagoval podrážděně, bylo vidět, že tento Rubikon nelze překročit. Tak jsem to akceptoval. Paradoxně měl pověst velmi liberálního profesora, ale ta pocházela spíš z jeho mládí. Na stará kolena už to byl unavený a podrážděný člověk.

Jaký má potom škola smysl, co vám dala?
Každá umělecká škola i v tom nejhorším případě dopřeje člověku jednu věc: může se pět let věnovat tomu, co ho baví. V lepším případě se samozřejmě potká s dobrým profesorem, který ho hodně naučí a je inspirativní. Já jsem sice nosil svému profesorovi takové věci, aby císař dostal, co jeho jest, ale kromě toho jsem měl pět let života na to, abych se ponořil do věcí, které mě zajímají. To je nenahraditelné. Hodně se to ukázalo na vojně, když člověk po těch pěti letech musel někde tajtrlíkovat a nejlepší rok života mu ukradli. Proti tomu bylo pět let věnovaných tomu, co mě baví, fantastická věc.

Váš stylový rozptyl sahá od rockových kapel přes elektroniku až po symfonické skladby. Máte nějakou tvůrčí metodu?
Nemám a samotného mě to vlastně překvapuje. Nakonec to ani nevypadá dobře a já bych to nikomu nedoporučil. Spíš bych řekl „zaměř se na jednu věc a dělej ji dobře“. Nevím, jestli je to povahová nevýhoda, dělal jsem spoustu věcí a vlastně to ani nedovedu vysvětlit. Nikdy jsem ale nedělal různé věci souběžně. Dnes jsou požadavky tak vyhrocené, že kdo se nesoustředí na jednu věc a nevypracuje ji na sto padesát procent, tak prakticky nemá šanci. Takže bych svůj způsob nikomu nedoporučil, ale sám jsem to nedokázal jinak. Je to taky otázka nápadů, které přicházejí nečekaně. Někdy v noci a málokdy si je zapamatuji do rána, často přes den při práci.

Takže nejste racionální myslitel, který má před očima výsledek i narýsovanou cestu, po které chce jít?
Ale ano, já vím, co bych v tom kterém žánru chtěl a co je ještě potřeba udělat. Když ale nejsou nápady, tak je to jenom žvatlání a zbožná přání. A když ten nápad přijde, tak už to jde samo: některý je spíš do vážné hudby, někdy vznikne písnička. Člověk čeká, hodně toho vyhodí do koše – a to by měli lidé dělat dost často. Atmosféra je už tak zahuštěná vším možným, asi je potřeba pouštět z ruky jenom to, co se podařilo.

Podle Vladimíra Kokolii je avantgardizmus jediným oficiálním proudem v umění už sto let, a stejně se pořád tváří ublíženě. Cítíte se jako avantgardista?
To je zvláštní, že i naši zástupci poválečné avantgardy měli k sobě takový postoj. Mysleli jsme si, že je to jen postoj slovenské avantgardy, ale zřejmě je v ní něco takového zakódované obecně. Nedávno zemřel Pierre Boulez, fantastická osobnost, ale přesně tento druh avantgardy měl jasno. Nic z minulosti nepřijímat takové, jaké to bylo. Začínat s čistým stolem. To paradoxně prosazuji i já, jen to vysvětluji jinak. Oni ale konstruovali nové systémy, neměli rádi syntetizující přístupy a nějaké návraty. Nenáviděli hudbu, která se vracela k tonalitě, i když bylo jasné, že se to musí stát. My jsme si toho všimli také a lidé, kteří ten proud u nás zastupují, se tvářili ublíženě do konce života. Možná právě oni ovlivňovali situaci víc, než by se zdálo. Nedokážu ale vysvětlit, proč se to dělo. Dnes je ale svět tak jasně syntetizující, že se totální čištění stolu stalo zbytečným. Kapela, která hraje elvisovské retro, může být fantasticky zajímavá – je to hrozně složité. Nikdy nevíte, kde nastane ten posun, kdy to začne být zajímavé, i když se jedná o zdánlivou kopii. To je velká hádanka.

A jak tu potřebu začít s prázdným stolem vysvětlujete vy?
Není to proto, že bych chtěl ignorovat všechno z minulosti, ale snažím se zbavit všeho, co pokládám za špatné, nepotřebné, co by věci nepomohlo. Ale když už tu věc vytvářím, tak mi nevadí, že by se mohla něčemu podobat, i když se snažím, abych šel neokoukanou a neoposlouchanou cestou. Ale dnes už je to opravdu loterie a většinou je to tak, že mě – nebo kohokoliv jiného – něco napadne, pokládá to za originální a zjistí, že před půl rokem nebo před deseti lety někdo na druhém konci světa udělal to stejné. To jsou taková milá překvapení.

Jaroslav Šťastný o vás psal, že i když zvolíte relativně konvenční sazbu a omezení na tonalitu, pořád to vede k velmi neobyčejnému výsledku…
O to se i snažím, ale statisticky už se všechny možnosti zacházení s dvanácti tóny vyčerpaly. Jediná možnost – ať už pracuji v jakémkoliv systému – je dostat to do takových vztahů s okolím, aby došlo k nějakému posunu.

Váš Hymnus za zlyhávajúci lásku na albu Leter Tu Develoter skupiny Ne:Bo:Daj na mě přesně tak působí. Je to pěkná vokální věc a zároveň…
Tam jsou až takové gregoriánské postupy. Text se ale v kostele zpívat nedá a doufal jsem, že se to díky němu dostane do paradoxní roviny.

Jak si vybíráte texty?
Těžko, strašně těžko. Někdy náhodou: psal jsem orchestrálku a během práce se mi dostaly do ruky texty jedné kolegyně. Povystřihovala z ženských časopisů nablblé rady, jak se mají ženy chovat. Byl to tak fantastický obraz společnosti manipulované skrze trendy, že jsem orchestrálku přepsal na věc se sborem (Spam Symphony – pozn. red.). Přišlo to za pět minut dvanáct. Běžnou poezii nemůžu použít: asi všichni vědí, že když je poezie dobrá, dokonalá, tak se zhudebněním jen pokazí. Musí tam být nějaký prostor, vakuum, něco nedodělaného, nedokonalého, aby bylo kam ji zhudebněním posunout.

Loni v listopadu se na festivalu Next v Bratislavě hrála vaše skladba Hexenprozesse, křtila se i nahrávka. Jediné provedení předtím bylo v roce 1990 – vracíte se často ke starším věcem?
Ne, spíš nikdy. Tuto věc jsem dokonce před pěti lety nenechal Miroslava Tótha uvést znovu – měl jsem takové období, kdy jsem nechtěl dělat vůbec nic. Potom se něco stalo – sám nevím co – a začali jsme zase spolupracovat, začalo se mi to zdát dobré. S ansámblem Musica falsa et ficta jsme to dotáhli dál, vyrábějí si i lepší homemade nástroje, vznikl s nimi obrovský prostor, kam to dotáhnout. Návraty ale jinak nemám moc rád, důležitější je dělat nové věci.

S Ospalým pohybem jste se ale taky vrátili po delší době.
My ale hrajeme jen nové věci, nebo ty, které jsem si během té pauzy nechával doma. zezačátku jsme hráli tři nebo čtyři staré, abychom měli co cvičit. Potom to ale začalo fungovat a celý repertoár je složený z nových skladeb. Až na jednu výjimku z těch patnácti.

Jak moc vám záleží na úspěchu, jestli vůbec?
Já se bojím, že to člověk nikdy nedokáže upřímně říct. Když někdo řekne, že mu na úspěchu nezáleží, asi je to až směšné. A když někdo řekne, že záleží, tak možná ne tak silně, jak to vypadá. Když člověk analyzuje sám sebe, tak nikdy nenajde přesnou odpověď. Do určité míry mi na úspěchu záleží, ale ne tak, že bych chtěl hrát na stadionech. Když jsem viděl i velké hvězdy, kolik musí dělat kompromisů a jak musí být všechno pořád agresivnější… to se nedá. Záleží mi na hraní v klubech, v příjemném prostředí. A hodně věcí se mi podařilo i ve vážné hudbě. Ale kdybych měl velké objednávky a musel hodně cestovat po světě, tak bych se zbláznil. Stal by se ze mě hrozný asociál.

Martin Burlas studoval soukromě klavír u Márie Masárikové a kompozici u Juraje Hatríka. V letech 1975–80 studoval u Jána Cikkera. Pracoval jako hudební režisér ve vydavatelství Opus a ve Slovenském rozhlasu. Byl či je členem hudebních skupin a sdružení Maťkovia, Veni Ensemble, Ospalý pohyb, Vitebsk Broken, Bezmocná hŕstka, Dogma, Združenie pre súčasnú operu a OVER4tea.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Včera se v Brně odehrál výjimečný koncert, který už patrně nebude možné nikdy zopakovat v takové podobě, v jaké jej viděl beznadějně vyprodaný klub Kabinet múz. Vystoupení alternativní špičky Young Fathers hodnotí vedoucí kapely Květy Martin E. Kyšperský.  více

Festival Itch My Ha ha ha se letos rozmáchl z klubové akce k ambicióznějším projektům a pustil se hlouběji do soudobé hudby. Zahajovací koncert v brněnském planetáriu táhl na jméno Williama Basinskiho, vůbec poprvé jsme měli možnost v České republice sledovat jeho práci s magnetofonovými smyčkami. Předcházelo mu opětovné setkání s dětskou operou Marka Piačeka 2'16'' a pol: Vesmírna odysea – a bylo znovu okouzlující.  více

Astronautalis je v Evropě i České republice skoro jako doma, koncertní šňůry zpěváka z Minneapolis k nám míří často. Zatím se ale nezdá, že by někoho omrzel, na každém albu i koncertě se dá čekat něco nečekaného. Astronautalis se zastaví tento pátek na festivalu Itch My Hahaha, o dva dny později pak v Lucerna Music Baru v Praze.  více





Naloučany jsou malá obec na řece Oslavě v kraji Vysočina a mají svého fotografa. Portréty zdejších obyvatel se díky němu dostaly do Knihovny amerického kongresu a staly se tak součástí největší sbírky tohoto média od jeho počátků. Necelé dvě stovky místních jsou na to náležitě hrdí. Proto společnými silami uspořádali svému fotografovi akci, na kterou jen tak nezapomenou nejen oni, sám pan fotograf, ale i všichni ostatní návštěvníci, kteří se rozhodli zvlněnou zasněženou krajinou dojet až před místní kulturní dům.  více

Ve zrekonstruovaném sále největší české Sokolovny na Kounicově ulici v Brně se setkali folklorní nadšenci z celé Moravy. Tradiční už sedmdesátý první ples zde v sobotu 21. ledna uspořádal Slovácký krúžek Brno. Propojily se tak dva spolky s hlubokou prvorepublikovou tradicí. Dohromady jim to ladilo, jako by po celou tu dobu až dodnes patřily k sobě.  více

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více

Noam Vazana, vystupující pod přezdívkou Nani, je izraelská zpěvačka, která se věnuje písním v židovském jazyce ladino. Na album Andalusian Brew z roku 2017 shromáždila lidové písně, z nichž některé slýchala jako malá od své babičky. V roce 2021 natočila své první autorské album s písněmi v ladinu, nazvané Ke Haber. Na podzim 2022 vystoupila v Brně v klubu Music Lab v duu s brněnským perkusistou Jakubem Škrhou. Před koncertem vznikl následující rozhovor.  více

Drama, filozofii nebo zajímavě nastíněnou psychologii děl nabízel poslední velký koncert Filharmonie Brno v Janáčkově divadle. Posluchačsky přívětivý program s příhodným názvem Dávné nordické příběhy nastudoval a s orchestrem provedl dánský dirigent Michael Schønwandt (*1953), nynější šéfdirigent Orchestru Národní opery Montpellier. Jeho obliba propagování soudobých skladatelů se projevila v samotné dramaturgii. Kromě známých děl od Edvarda Griega nebo Jeana Sibelia měli posluchači možnost se seznámit i s dánským autorem Hansem Abrahamsenem (*1952). Publiku se v jeho díle představila také americká sopranistka Nicole Chevaliervíce

Na předvánočním koncertu kapely Musica Folklorica v klubu Stará pekárna nečekaně oznámil svůj odchod do důchodu vydavatel a zakladatel vydavatelství Indies Milan Páleš. Stalo se tak symbolicky při křtu posledního loňského folklorního počinu, který nese název Rok na Slovácku. Jaké jsou jeho plány v důchodovém režimu? A nezmizí folklor z edičního plánu tohoto prestižního vydavatelství?  více

Dvacet let spolupráce ve skupině Květy slavili nedávno Martin Kyšperský a Aleš Pilgr. Zatímco spoluhráči a nástroje kolem nich se během dvou dekád měnili, oni dva zůstávají konstantou jedné z nejzásadnějších kapel brněnské scény tohoto století. Jde ovšem o konstantu – řekněme – dynamickou –, protože oba protagonisté střídají různé nástroje a přístupy. Martin si od kytary odskakuje k dalším nástrojům a Aleš se z bubeníka stal kontrabasistou a od roku 2023 bude znovu bubeníkem. Tento kontext je pak důležitý i pro pochopení nového alba Duo, které natočili Kyšperský s Pilgrem jako – ano, duo.  více

Rumunská skupina Fanfare Ciocărlia, přezdívaná „nejrychlejší dechovka světa“, pochází z malé vesnice Zece Prajini, ležící na severovýchodním okraji Rumunska, u hranic s Moldavskem. Vznikla před čtvrtstoletím, v roce 1997. Skupina romských hudebníků s tubami, tenorovými rohy, trubkami a saxofony se tehdy rozhodla šířit balkánskou dechovou hudbu po světě. V rámci svého zdánlivě nekonečného turné přijela v létě 2022 také do Brna, kde vystoupila na festivalu Maraton Hudby. Koncert, který byl ozdobou festivalové Balkánské scény, si připomeneme v rozhovoru se saxofonistou Oprică Ivanceou. Z rumunštiny tlumočil a odpovědi spontánně doplňoval Henry Ernst, původně německý zvukař, který kapelu pro svět objevil a dodnes je jejím manažerem a také vydavatelem.  více

Saucējas je ženský vokální soubor z Lotyšska, který se věnuje lidovým písním z této pobaltské země. V repertoáru má mimo jiné písně pastýřské, pracovní, písně na oslavu dobré úrody, případně písně k jednotlivým ročním obdobím. V létě 2022 skupina vystoupila živě na festivalu Maraton Hudby v Brně a tam jsme s nimi také natočili rozhovor, který vám nyní nabízíme jako ohlédnutí za koncertním létem v Brně. Na naše otázky odpovídají členky souboru Vineta Romāne a Elīna Ellene.  více

O tom že fake news nejsou záležitostí pouze našeho století se mohli přesvědčit návštěvníci závěrečného koncertu letošního 19. ročníku cyklu Barbara Maria Willi uvádí... – v sále Konventu Milosrdných bratří 14. prosince s programem Renesanční fake news pro potěchu dneška aneb Lenguas Malas (zlé jazyky) vystoupil španělský vokální soubor Cantoría sestávající ze sopranistky Inés Alonso, altisty Oriola Guimery, tenoristy a uměleckého vedoucího souboru Jorgeho Losana a basisty Oriola Quintana. Vokální kvarteto je součástí prestižního mezinárodního projektu EEEMERGING+.  více

Třetí adventní pondělí 12. prosince vystřídal hudební klub Stará pekárna rock za folklor, když hostil kapelu Musica Folklorica, která zde pokřtila své další album s názvem Rok na Slovácku. Booklet představuje litografie Františka Pavlici, které jsou přiřazeny každému měsíci v roce a tvoří kalendář. Ten pak tematicky doplňují jednotlivé sady písní.  více

Masarykova univerzita v čele s rektorem Martinem Barešem každý rok pořádá adventní koncert, který se po tříleté odmlce uskutečnil ve středu 7. prosince v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Kromě domácího Pěveckého sboru Masarykovy univerzity se také představil VOX IUVENALIS, působící pod Vysokým učením technickým v Brně, a smíšený sbor Kantiléna. Všechna jmenovaná tělesa vystoupila pod vedením sbormistra Jana Ocetkavíce

Prvního prosince brněnský klub Fléda nabídl koncert ukrajinského kvartetu DakhaBrakha inspirovaného lidovou hudbou. „Dávat“ a „brát“ je překlad názvu kapely (v originále ДаxаБраxа), vyňatého ze staré ukrajinštiny. Co člověku může dát setkání s válkou poznamenaným národem? Zejména poznání, co vše bere válka. Avšak nejen proto byl tento koncert jednou z neopakovatelných příležitostí zažít hudbu plnou silných emocí na jevišti i v hledišti.  více

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více