Martin Glaser: Činoherní Pastorkyni bych si nikdy nevybral

Martin Glaser: Činoherní Pastorkyni bych si nikdy nevybral

Janáčkovo divadlo oslaví tento pátek padesáté narozeniny slavnostní premiérou opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa. Režisérem představení je současný ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser. Mluvili jsme nejen o jeho inscenaci, ale také o tom, jak se divadlo pod jeho vedením proměňuje a kam míří festivaly Divadelní svět a Janáček Brno.

Šel jste do Národního divadla Brno s tím, že proměníte podmínky uvnitř i vně divadla tak, aby tam lidé rádi a s hrdostí pracovali. Daří se to?
Myslím že ano. Atmosféra v divadle je očividně jiná – pozitivnější, přátelštější, nadějeplnější než byla před těmi dvěma lety, kdy jsem přišel. Je dobře, že i nové vedení magistrátu si uvědomuje, jak je divadlo podfinancované a chce ho víc podporovat. Ledacos se v divadle opravuje a postupně ho dáváme dohromady, což je fajn. Podařilo se zvýšit platy zejména v operním souboru, který byl hrubě podfinancován a myslím, že je vidět i naše snaha dělat jiné, současnější divadlo, na které diváci chodí.

Já jsem si navenek všiml, že někteří aktivnější zaměstnanci přestali tahat na veřejnost všechno, co se v divadle šustne. Zakázal jste jim to, nebo si už nemají na co stěžovat?
Bylo by hezčí, kdyby to byla ta druhá varianta. Ale zatím se je snažím přesvědčit, že špinavé prádlo se má prát doma. Byla tu taková zvláštní atmosféra, kdy lidé nedůvěřovali svým přímým nadřízeným, snažili se je všelijak obcházet a řešit problémy na místech, kde jim těžko někdo mohl pomoci a jen to poškozovalo obraz divadla. Nový management, který sem přišel, se jim snaží naslouchat. A zaměstnanci jsou možná až překvapení, že jejich přání jsou najednou vyslyšena a plněna.

Divadlo bylo dlouhodobě podfinancované, ale hospodaření s penězi také nevzbuzovalo důvěru a v hnutí Žít Brno byl silný názorový proud, který požadoval vzít peníze velkým institucím a dát je nezávislému umění. Jak se vám vyjednává o navýšení financí z takové výchozí pozice u druhé strany?
Přiznám se, že tuto pozici jsem ani nezaznamenal. Pan náměstek Hollan byl velmi otevřený v tom, že chtěl hned na začátku svého působení slyšet naše reálné potřeby. Bylo jasné, že divadlo je tak podfinancované, že prostředky stačily stěží na udržení denního provozu. Tak ani nebylo čím plýtvat. A pokud chce mít Brno významnou evropskou operu a balet, tak musíme mít take evropské podmínky, protože jsou to žánry, kde se kontrakty vyjednávají v mezinárodních cenách.

Pokud by tu evropské platové podmínky nastaly, nevyžene současné umělce pryč silná a dobře připravená konkurence ze zahraničí, pro kterou začnou být ty finance zajímavé? Nebudou dnešní špatně placení umělci najednou úplně bez práce?
Otázka je, jestli zde chceme mít dobré umělce, nebo výhradně české umělce – já bych měl raději ve všech souborech ty špičkové. Speciálně opera a balet jsou všude, kam se podíváte, zcela internacionální a jen šovinista řeší, jestli v čele souboru stojí Čech, Slovák, nebo Tatar. Když se podíváte na složení našeho baletu, uvidíte, že je mezinárodní už dnes, a když vypíše šéf baletu konkurz, tak se přihlásí devět set lidí a on vybírá ty nejlepší. Pro mě je potom jen hanba, když jim podepisuji platový výměr a mladým, nadějným Italům nebo Španělům tam napíšeme 600 EUR. Nemůžeme se pak divit, že když do nich naše divadlo a město nainvestuje peníze a energii, naučíme je repertoár, zaplatíme jim pedagogy, tak po dvou letech stejně odejdou do nejbližšího německého divadla a budou mít jako sboristé lepší plat, než má tady šéf baletu.

Režírujete inscenaci Její pastorkyně k 50. výročí otevření Janáčkova divadla. Zeptám se možná trochu hloupě, ale proč zrovna vy? Proč ne nějaký zasloužilý brněnský tvůrce nebo naopak světové superjméno?
To byste se musel zeptat šéfa opery, který mi to nabídl. Já jsem se se svými šéfy dohodl, že se budu rád podílet na profilování jejich souborů, ale žádný z nich nemá jako povinnost mi nabízet režie. Jiří Heřman je náš nejlepší operní režisér, zná moji práci a pokud viděl jako přínosné, že bych měl nastudovat nějakou operu, tak si toho skutečně vážím. Půl roku jsme se bavili o tom, co by to mělo být, a já jsem si myslel spíš na nějakou současnou operu. Pak ale Jiří přišel s tím, že bych byl dobrý režisér pro Janáčka, a to mi trochu spadla čelist. A když ještě řekl, že by to měla být Její pastorkyňa, což je jedna z mých tří nejoblíbenějších oper, tak mne dostal do kouta. Nabízel mi něco, co jsem si ani netroufl přát, ale zároveň na mne nakládal obrovskou odpovědnost: je to padesát let od otevření divadla, je tu obrovská tradice v uvádění Její pastorkyně a kromě toho, každý, kdo byl někdy v Janáčkárně ví, jak se má Jenůfa inscenovat…

On tu před jedenácti lety nesklidil jednoznačný úspěch ani David Pountney, jeho inscenaci se říkalo Temelín…
Já jsem zas od spousty lidí slyšel, že to byl jejich životní zážitek. Ale fakt, že tu existuje nějaká kanonická představa, jak se má dělat Janáček, je nesmírně umrtvující. Mám pocit, že to je taková brněnská relikvie, pořád se tím někdo zaklíná, ale jakmile nasadíme třeba Věc Makropulos a máme úžasné nastudování, tak na páté repríze jsme v hledišti sami.

Teď jste skoro citoval Vladimíra Morávka, říkal něco podobného v souvislosti s filmem Nuda v Brně…
Když se podíváte na statistiky, tak vidíte, kolik diváků přišlo za reálné vstupné na první ročníky janáčkovského festivalu, kolik repríz janáčkovské tituly udělají, tak mi přijde, že to je pro Brňáky a Moraváky něco jako povinná školní četba: něco o tom víme, víme, že si toho máme považovat, ale určitě se na to nepohrneme. Inscenovat Janáčka v zahraničí je v tomto ohledu mnohem svobodnější, jednak za sebou navláčíte žádnou káru s letitou tradici a jednak máte před sebou otevřené publikum, které je zvyklé, že se i ke klasickým dílům se přistupuje „neklasicky“. Když se to povede, tak jsou lidé nadšení a vůbec neřeší, že je to přece „ten náš“ nebo „ten těžkej“ Janáček.

Co je pro vás klíčem k interpretaci Její pastorkyně, mají s ním něco společného ta všudypřítomná jablka na scéně?
Když jsem začal o inscenaci přemýšlet, tak mi hlavou mimo jiné běžela otázka, proč se na tak nádhernou operu chodí tak málo. Říkal jsem si, jestli to není tím, že ten mimořádně tragický příběh bývá od začátku traktován jako nekonečná deprese. Všechno se to odehrává v pološeru, všichni jsou šedohnědí, orvaní a od chvíle, kdy se otevře opona, hrdinům nezbyde, než skončit špatně. Já jsem chtěl jít trochu proti tomu, v čemž možná hraje roli i moje momentální okouzlení Moravou. To, co se těm hrdinům stane, není zásah vyšší moci. Řád, ke kterému směřují, je ve skutečnosti pozitivní a dobrý a oni se přivedou do pekla svým konáním a jednáním. I tím, jak spolu špatně komunikují, což mi přijde jako velmi současné. Proto jsme postavy vrhli do velice kontrastního prostoru. Pokud prožívají vnitřní peklo, my je dáme do stylizovaného moravského ráje. Od toho už byl krůček k jabloňovému sadu v roce nadúrody, ale samozřejmě to s sebou nese další konotace, strom poznání dobrého i zlého, jablko hříchu a podobně. Od toho se interpretace Jenůfy vyvíjela.

V Ostravě jste režíroval Schumannovu Jenovéfu z romantického Německa, v Brně její jmenovkyni Jenůfu z veristické Moravy. Co je vám bližší?
Pastorkyňa je pro mě zatím největší radost při práci v opeře. Činoherní Pastorkyni bych si nikdy nevybral, mám problém do těchto vesnických dramat vstupovat, ani nevím, jak bych činoherce vedl. Ale Janáček udělal s hrou Gabriely Preissové dramaturgický zázrak, odstranil všechno nepodstatné a každé slovo tady má jasný význam. Logicky vystavěný příběh je vynikající základ a já jako režisér pak mohu použít všechna kouzla, která umím a zažívám pocit úžasné svobody. A to, že ho nese geniální muzika, to je dar z nebes.

Má operní divadlo vůbec nějaké přesahy mimo svůj uzavřený okruh příznivců?
V Evropě opera udává inscenační trendy. Možná to říkám trošku naivně, ale díky tomu, že libreta jsou často chatrná až slabomyslná, tak se od inscenátora očekává větší interpretační vklad. A muzika dovoluje mnohem větší abstrakci, takže i vizuální stránka má pak obrovský prostor.

V Českých Budějovicích jste pracoval 15 let, z toho osm jako šéf činohry. Jste člověk dlouhodobých vztahů?
Ano. Stálo mně velké přemýšlení, než jsem se rozhodl, že z Budějovic odejdu, protože jsem nemusel. Dva roky dopředu jsem pak ohlásil, že chci skončit, protože mi čas připadal nějak naplněný, a to přestože mám bytostnou potřebu někam patřit, o někoho se starat a něco budovat. Asi by mě bavilo se chvíli starat sám o sebe, poletovat po českých divadlech a mít víc času na čtení, na psaní a na přemýšlení. Pak přišla ale nabídka z Brna a zase mně vtáhla ta bytostná potřeba něco utvářet, oživovat, protože když vidíte, jak vám něco roste pod rukama, tak je to velká radost.

Říkal jste, že veřejnoprávní divadlo je k tomu, aby říkalo i nepříjemné a provokativní věci. Může se vůbec veřejnoprávní instituce závislá na politicích politickému divadlu seriózně věnovat?
Měla by mít tu odvahu. My se pohybujeme mezi pomyslnou Skyllou a Charybdou, přičemž jedno jsou politici, a druhé diváci. My musíme vrátit zpátky důvěru publika v to, že má smysl k nám do divadla chodit. Jenže české publikum už není zvyklé na politické divadlo. Nepotřebuje ho a nechce být divadlem nijak zneklidňováno, funkce rekreační a zábavná je vyžadovaná mnohem více, než ta, kterou by veřejnoprávní divadlo mělo nabízet v první řadě.

Ale když se v Janáčkově divadle hrálo v rámci festivalu Tanzbrücke vyloženě politické taneční představení Ulrike Meinhof, které se drastickým způsobem věnovalo čelné představitelce militantní skupiny Rote Armee Fraktion, tak mělo ohromný pozitivní ohlas.
Byl bych opravdu velmi šťastný, kdyby se šéfové souborů do takových věcí pustili. Minimálně v činohře je na to zaděláno ve formě představení, které se jmenuje Spílání Brnu.

Berete uvádění takových – přinejmenším zneklidňujících – věcí jako morální povinnost, i kdybyste měli skončit jako činoherní studio v Ústí nad Labem?
Rozhodně.

Je vlastně trošku divné, když v České republice jedinou opravdu velkou politickou show dělá Daniel Landa. Pustil byste ho znovu do Mahenky?
V žádném případě.

Jedním z totálních průšvihů brněnského kulturního života byl festival Divadelní svět probíhající prakticky bez zájmu publika bez ohledu na kvalitu představení. V jeho vedení se střídali ředitelé jednotlivých příspěvkových divadel, od letoška je stabilně v Národním divadle. Chtěl jste ho mít, nebo vám ho město vnutilo?
Když jsem přišel do Brna, tak jsem si udělal revizi všech aktivit, do kterých je naše divadlo zapojeno. A když jsem se dostal k bodu „Divadelní svět“, tak jsem trošičku ustrnul. Věděl jsem o festivalu jen z povzdálí, že vznikl české divadelní obci asi trochu na truc, že se pohybuje v naprostých extrémech od pocty Havlovi po poctu komediálnímu divadlu a není dlouhodobě čitelný. A neoslovil odbornou ani diváckou veřejnost. Vedle toho byl janáčkovský festival, který má šanci být něčím jedinečným, co nikde jinde na světě nemůže být. Jinak řečeno, když se nám povede udělat z Divadelního světa dobrý festival, tak to vždy bude jeden z mnoha festivalů, nikdy nedoženeme historii ani finance těch zahraničních. Ale Janáčka nikdo nemá. Proto mi přišlo logické vzít si jen jednu věc a tu dělat pořádně. Na první zasedání dramaturgické rady Divadelního světa jsem přišel ve chvíli, kdy byl hotový koncept pocty komedii. Kolegové se bavili o dalším pokračování a zdálo se mi, že nejsou šťastní, když v tom projektu musí pokračovat. Začal jsem se s nimi bavit o tom, zda by viděli jako rozumné vrhnout ten čas i energii do janáčkovského festivalu, a povedlo se mi přesvědčit činoherní divadla, že by mělo smysl nechat se výhledově festivalem Janáček Brno „pohltit“.

Ta situace ale vypadala zvenku spíš opačně – totiž že má Divadelní svět spolknout Janáčka Brno.
Spustil jsem tím větší lavinu, než jsem si dovedl představit, protože jsem neznal vyhraněné postoje hudební janáčkovské obce. Pro ně byl Divadelní svět bubákem a požíračem peněz a já jako činoherní režisér pak člověk, který nemůže mít rád Janáčka. Vyvodili z toho, že chci janáčkovský festival pohltit Divadelním světem. Moje chyba je, že jsem se nebavil s oběma stranami současně a nepřivedl je k jednomu stolu. Začal jsem na nešikovné straně. Výsledkem je, že Divadelní svět byl převeden pod Národní divadlo Brno, což měl být ale jen první krok. Přidělali jsme si tím v divadle strašlivé práce, ale povedlo se nám dát dohromady tým nadšených mladých kolegů a velmi dobrý program. Přijede budapešťský Vígszínház, vídeňský Volkstheater, Mnichovský státní balet nebo berlínský Maxim Gorki Theater. To jsou obrovské úspěchy. Teď nás ale čeká to nejtěžší: přesvědčit diváky, aby přišli. Zatím to moc nevypadá, protože značce Divadelní svět Brno asi příliš nevěří. Pokud ale bude politická vůle takový festival mít i nadále, tak se tím nesmíme nechat zpočátku odradit. Je důležité přivážet sem kvalitní představení, aby si diváci i naši tvůrci mohli udělat představu o kontextech evropského divadla. Publikum za divadlem většinou necestuje, ale jeho současnou evropskou podobu by mělo znát, aby pak doma nehledělo jako na zjevení na něco, co je staré dvacet let.

Letos Divadelní svět prakticky přesně naváže na Moravský podzim, necháte jej příští rok navazovat na festival Janáček Brno?
My jsme dostali od města jednoznačné zadání, že Divadelní svět musí mít takový termín, aby už příště nijak těsně nenavazoval na profilové festivaly, což je Moravský podzim a Janáček Brno. Termín pro Janáčka Brno je jasný, je to začátek října, a tak se DSB 2016 zřejmě pokorně vrátí někam na přelom května a června. To jsou v Brně ještě studenti, už je hezky, a je nějaká šance, že by přijelo i zahraniční publikum.

Janáček Brno z vaší iniciativy vstoupil do Asociace hudebních festivalů České republiky, přičemž bych řekl, že progresivnější a otevřenější festivaly z ní spíš utekly a založily si Českou asociaci festivalů. Co vás k tomu vedlo?
Ta nová asociace má zatím pár členů, její webové stránky nedohledáte a po pár měsících existence vyhlašují, že oni už léta bojují za smysluplný program podpory festivalů, což ale dělala právě AHF. Řekl bych, že je lepší bojovat za lepší podmínky spolu s žánrově spřízněnými velkými festivaly jako Pražské jaro nebo Smetanova Litomyšl. S popovými Colours of Ostrava se Janáček Brno moc nepotkává.
Janáček Brno musí mít i odpovídající rozpočet, v současné má jen zlomek toho, co by umožňovalo progresivnější rozvoj. Vím, že vedení Asociace hudebních festivalů intenzivně pracuje na tom, aby páteřní festivaly měly standartní evropské podmínky pro své fungování. My už teď plánujeme nejen ročník 2016 ale souběžně i 2018, protože bych nerad opakoval situaci, kdy po skončení ročníku 2014 nebylo pro ten další nic domluveno. Nový program jsme pak začali tvořit s velikánským zpožděním, ale hlavně vůbec jsme nevěděli, jaké na to budeme mít peníze. A museli jsme doufat, že to bude aspoň takové jako loni. Tak se ale špičkový festival nedá dělat, natož rozvíjet.

Po ročníku 2014 tedy nebylo nachystáno nic, jak říkáte. Z dramaturgické rady ale odešel Jiří Zahrádka – ten byl formálně jejím řadovým členem, ale fakticky dramaturgii vytvářel. Neměl něco připraveného a nevzal si to prostě s sebou pryč?
Mrzí mě, že vztahy s panem Zahrádkou máme momentálně napjaté, a doufám, že se to podaří obrousit. Věřím, že pan Zahrádka pochopí, že našemu týmu na Janáčkovi záleží stejně vášnivě jako jemu a jsme schopni připravit stejně dobrý festival, jaký vznikal za jeho vedení. Pan doktor Zahrádka inicioval v červnu 2014 rozpuštění dramaturgické rady. Nebudu skrývat, že jsem byl rád: přišlo mi logické, že pokud přijde do divadla kompletní nové vedení, měla by být obnovena i dramaturgická rada. Pana Zahrádku jsem přizval i do nové dramaturgické rady, protože ho vnímám jako zásadního odborníka a člověka, který věnoval festivalu obrovské množství energie, času a práce. Bohužel ale větší část dramaturgické rady chtěla pracovat jiným způsobem, než jaký konvenoval jemu. Proto se rozhodl po prvním zasedání rady odstoupit a my jsme místo něj přizvali další odborníky. Teď intenzivně pracujeme a v roce 2016 se ukáže, jak se nám to povedlo. Program ale vypadá velmi slibně, tak se už těším.

Noví členové rady Jan Špaček a Josef Herman se do sebe dost ostře pustili na stránkách Divadelních novin, to je zatím snad jediná věc, která z té práce vybublala ven…
Ten spor je vlastně velice prostý. Část členů rady pocházející z akademického prostředí se domnívá, že správný festival vzniká apriorním stanovením tématu a jeho naplňováním. Část dramaturgické rady přicházející z prostředí praktického kulturního provozu sice uznává, že téma je důležité, ale ví, že se k němu dojde induktivně – probíráním reálné nabídky představení a koncertů. Festival bude mít téma i v roce 2016, ale chtěli jsme, aby rezonovalo se životy lidí v tomto místě, abychom jim festivalem dokázali, že Janáček je živý autor, ne postava z muzea. Ne, že si promrskáme nějaké další téma, které ještě janáčkologové neprobrali. To byla ale nutná diskuze, která musela provběhnout, a když jsme se dostali k praktickým věcem, tak Josef Herman i Jan Špaček normálně spolupracují. Bavíme se o tom, jaká představení je smysluplné přivézt, co by se mělo hrát a objednat u hostujících sborů a orchestrů. To, že výrazné osobnosti mají vyhrocená stanoviska je přirozené a je to dobře, špatné je, když nejsou zvyklí o nich diskutovat. Bez této elementární ochoty se v kolektivních tělesech špatně pracuje.

I tak musím říct, že je mi neúčasti Jiřího Zahrádky v radě líto…
To mně taky a vůbec celé té situace, kdy se kolem toho nakupila spousta emocí, dramaturgická rada byla dehonestována a já jsem se pak na Magistrátu musel obhajovat, jestli vůbec pracujeme. A to ještě dřív, než jsme měli příležitost představit nějaké výsledky. Já jsem ale nemohl dělat nic jiného, než pozvat pana Zahrádku do nové dramaturgické rady. Uvědomoval jsem si, že je to komunikačně složitější člověk, ale věřil jsem, že se to překoná, když bude oboustraně dobrá vůle. V kolektivním orgánu, a zvlášť, když v něm zasedají tak velké osobnosti, však nelze vystupovat zcela autoritativním způsobem. Nemůže se jen oznámit téma a program, a když ostatní řeknou, že se o tom chtějí ještě dál bavit, tak se práskne dveřmi. Sám jsem také nevěřil, že téma Janáček a sociální humanismus může přitáhnout publikum, a já odpovídám zřizovateli za to, že ten festival bude úspěšný i divácky. Už bych se k tomu ale nechtěl vracet. Upřímně věřím, že emoce vychladnou a s Jiřím Zahrádkou budeme spolupracovat. Podstatné je, aby festival fungoval a zůstal v Národním divadle. Jedině synergie divadla a festivalu nás může vytáhnout do první evropské ligy.

Chtěl byste se někdy vrátit k „nultému“ ročníku festivalu v roce 2004, kdy byly uvedeny všechny Janáčkovy opery?
To by bylo úžasné, ale zatím jsme svazovaní rozpočtem festivalu. Pokud máme všichni ambice vozit sem špičkové evropské operní divadlo a prestižní symfonická tělesa nebo skvělé hráče, tak bude nutné ho navýšit. To, že zde bývají pokaždé dvě velké zahraniční produkce, je za stávajících podmínek velký úspěch.

Je paradoxní, že Janáček Brno, který by měl být brněnskou vlajkovou lodí, dostane jednou za dva roky sedm milionů, tedy méně než Moravský podzim, a to přitom vozí drahé kompletní operní inscenace – orchestr, sólisty, sbor i dekorace – kdy i ty nejlevnější, jako byl loňský Zagreb, stojí v řádu milionů za jeden večer. A vedle toho Divadelní svět, který sedm a půl milionu dostane každý rok, a přitom vozí většinou řádově levnější činohru. Čímž má být řečeno jen to, že Divadelní svět by se svým rozpočtem mohl vykvést klidně velkolepěji než Janáček.

Říkal jste již dříve, že potřebujete někam patřit, něco budovat, o něco se starat. Divadlo v Brně budujete a staráte se o něj, začal jste sem i patřit?
Nevím, to se ukáže časem. Zatím je mi tady dobře a nemám moc času řešit svoje osobní pocity.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více

Její pastorkyni, jež ve světě stále patří k nejhranějším Janáčkovým operám, provedla hostující divadla ze Štýrského Hradce a ze Záhřebu. Chorvatská Jenůfa byla živější, aktualizovaná do současnosti, zatímco rakouská zůstala ponejvíce oproštěná a v historickém bezčasí. Obě představení již byla recenzně pokryta, proto bych se rád zastavil rovnou u jejich srovnání.  více

Režisér David Radok se na české operní scéně objevil naposledy v roce 2001, kdy režíroval v pražském Národním divadle Kouzelnou flétnu a Vojcka. Minulý týden jsme se spolu sešli v Janáčkově divadle, kde připravuje novou inscenaci opery Věc Makropulos. Mluvili jsme spolu o práci na tomto představení, jak a proč nevylepšovat Janáčka, o opeře obecně, ale dotkli jsme se i jeho vztahu k otci a také otázky, jaké jsou opravdové hodnoty. Ta původně nebyla vůbec v plánu, ale se včerejším výročím Sametové revoluce se střetla dokonale.  více





Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více