„Kříženec Toma Waitse, kapitána Beefhearta a moravské melodičnosti zprzněné banjem a country popěvky“ – tak charakterizuje brněnskou skupinu Děti kapitána Morgana na svém webu její vydavatel, lounská společnosti Guerilla Records. S Ivanem Manolovem a Jaroslavem Záděrou III. jsme se sešli nad aktuálním albem S rozkoší vylizuju omáčku.
Hudební styl, který hrajete, označujete na obalu nového alba S rozkoší vylizuju omáčku jako „autsajdr pop“. Jak takový „autsajdr pop“ definovat?
IM: To je taková hříčka. Vycházel jsem v podstatě z toho, že naše písničky zhudebňují texty lidí, kteří by patřili do „outsider art“. A protože sám mám trochu problém s definicí popu, vytvořil jsem si takovéto označení, které propojuje naše původní východiska s tím, že se nechceme uzavírat v žádné škatulce alternativní nebo undergroundové kapely. Hrajeme písničky, a ať si s nimi každý poradí, jak umí.
V Dětech kapitána Morgana se vlastně spojili muzikanti s různou hudební minulostí (i současností) do jednoho celku, který – navzdory různým východiskům – skvěle funguje. Jak tento váš originální koncept vznikl?
JZ: Ivan původně nechtěl hrát na kytaru. Říkal, že bude hrát na cokoliv, jen na kytaru ne…
IM: S tím souvisí původní myšlenka kapely. Potkali jsme se v době, kdy jsem neměl moc chuť hrát na kytaru a neměl jsem ani motivaci dělat hudbu. Jara mě přemluvil, ale s tou podmínkou, že budu hrát na nějaký jiný nástroj. No a my jsme tu podmínku dali i všem ostatním členům. V původní sestavě tedy byli samí profíci, kteří ovšem hráli na takové nástroje, na které neuměli. Nakonec se nám to nepodařilo ukočírovat, protože personální změny a další potíže vedly k tomu, že dnes hrajeme na nástroje, které jakžtakž ovládáme.
Buďme tedy konkrétní. Na co všechno hrajete, Ivane?
IM: Na kytaru, na banjo, na steel kytaru, někdy na saxofon, na tamburu a nedávno měla premiéru moje speciální kytara vyrobená z kanystru od benzínu, která se jmenuje kanystratocaster.
Jaroslave, vy zpíváte a hrajete na valchu…
JZ: Nezpívám, jen se snažím ty texty sdělovat. A valchu jsme vymysleli náhodou. Ivan ji nemá moc rád, protože já na ni hraju špatně, ale já se na jevišti v plavkách potřebuju za něco schovat.
IM: Valcha je především pomocná rekvizita a estetický prvek. Vadí mi však, že jakmile si ji Jara nasadí, do dvou minut si shodí pult s texty, a my už to pak nikdy neposbíráme.
K těm plavkám… Jaký má tato pódiová stylizace význam? A ostatní muzikanti nemají chuť převléknout se do pirátských nebo námořnických kostýmů?
IM: Je známá věc, že kostým pomáhá. A Jara, jako správný extrovert a excentrik si ho patřičně užívá. My ostatní jsme spíše stydliví a neradi se strojíme. Vrcholem mé pódiové stylizace je cylindr, který si občas nasadím na hlavu.
JZ: Mě ten večírek v těch pruhovaných plavkách tak nějak víc baví.
Kdo další dnes kapelu tvoří?
JZ: Martin Kostaš je původně kytarista a hudební skladatel, a proto může hrát v Děckách na kytaru. Tony Julina je kytarista, a proto může hrát na buben. Vladan Ronner je klavírista, a proto u nás může hrát na akordeon a – taky používá sampler a klávesy. A Jonáš Harman hraje na tubu, protože je tubista.
IM: Já doplním, že na baskytaru u nás hraje vynikající multiinstrumentalista a jazzový hudebník Petr Kovařík.
Na novém albu hrajete zhudebněné texty dvou autorů. Pavel Homér Ambrož, undergroundový básník a zakladatel skupin Lambrechtův psychometr a Idiot Crusoe, zemřel v roce 2011 ve věku pouhých 47 let. A vedle toho 65letý Milan Kozelka, který odmítá řazení k undergroundu a mluví o sobě spíše jako o „radikálním anarchistovi“. Proč právě oni dva?
JZ: I když to oba dělají jinak, jsou Pavel Homér Ambrož i Milan Kozelka básníci piva, jarmarku a obyčejného života. Oba jsou naprosto dokonalí, výborní, jejich texty jdou krásně hrát a říkat a jde jim také krásně rozumět. To je přesně to hezké, co můžeme udělat. Pavla jsme měli rádi a Milana pořád máme. A zatím k nim nepřibyl nikdo třetí, kdo by mohl přinést podobné věci.
Podle čeho přesně poznáte, že ty texty jsou pro vaši kapelu tak dobré?
IM: Já jsem znal Homéra víceméně od vidění a s Milanem Kozelkou jsem se seznámil až mnohem později. Jara je jako jediný z nás autenticky propojený s undergroundovou kulturou 70. a 80. let a měl doma od těchto autorů hromadu textů, které se mu moc líbily, a myslel, že by si zasloužily zhudebnit. Položil je přede mne a já jsem si je pročítal tak dlouho, až mě některý z nich zaujal, ať už rytmem, nebo něčím jiným, a písničku se mi z toho dařilo udělat. Z některých textů tedy písně vznikly, z některých ne.
Já jsem to myslel ještě trochu jinak. Čím je vám blízká tato poetika? Proč se vám tyto pochmurné, undergroundové básně líbí?
JZ: Proč se mi ty básně líbí? Jejich atmosféra je nádherná, Homérova i Kozelkova. To je pro mne jednoznačná záležitost.
IM: Já to mám trochu složitější. Když mi Jara ty texty ukázal na papíře, většina z nich se mi vůbec nelíbila. Říkal jsem si: Takovou poezii přece nemám rád! – Pak jsem se ale nechal přemluvit, zkusil jsem z některých udělat písničky a musím říct, že až díky Jarově interpretaci ty texty pro mne ožily. Už tu zaznělo, že Jara není zpěvák, ale já si to nemyslím. Jara je podle mě Hana Hegerová undergroundu, protože s takovým výrazem ty texty neumí interpretovat každý. Já bych sice Jaru neobsadil do muzikálu Pomáda, ale myslím, že Kozelka i Homér v něm našli geniálního interpreta.
Jak vlastně fungovala spolupráce s Homérem? Jak jste jeho texty získávali?
JZ: To byly jeho osobní zápisky na papíře, které kolovaly v rámci party.
I v případě Milana Kozelky jde o výběr z už hotových textů, nebo něco vzniká přímo pro kapelu?
JZ: Texty, které jsme použili na desce, pocházejí ze sbírky Koně se zapřahají do hracích automatů z roku 1999. Později nám poslal sice dvě své poslední věci, ale v současné době je už hodně nemocný a další texty ani poezii už nepíše. Sice máme ještě něco naslibovaného, ale uvidíme…
Album S rozkoší vylizuju omáčku má rozkošný obal, jehož autorem je Marian Palla. Co ve vás ta jednoduchá, a přitom geniální kresbička evokuje?
IM: Marian Palla je jeden z nejvtipnějších a nejtalentovanějších brněnských výtvarníků, performerů, hudebníků a starobních důchodců…
JZ: Marian je kamarád a pracuje s námi vlastně už od založení Děcek. Na první koncert nám nakreslil příběh tří písní, první desku Děcek v podstatě sponzoroval, když nám daroval obraz, který jsme prodali, a pak peníze investovali. A na tuto desku jsme Mariana poprosili o obal…
Album vyšlo u lounského vydavatelství Guerilla Records, které se programově věnuje archivním undergroundovým nahrávkám i současné tvorbě. Vydává také DG 307, se kterými, Ivane, v současné době hrajete. Vnímáte Guerillu a jejího šéfa Vladimíra „Lábuse“ Drápala jako jakési centrum, kolem kterého se soustředí specifická hudební scéna?
IM: Rozhodně. Lábus má v této komunitě institucionální postavení a je důležitou figurou i hybatelem dění. Díky lidem jako je on nebo Josef Jindrák z Polí5 tady vychází hodně zajímavých kapel a interpretů.
V hudbě Děti kapitána Morgana se slévá spousta inspirací a hudebních východisek. Koho v současné době vy rádi posloucháte (z jakéhokoli žánru)?
IM: Toho je opravdu moc. Od severského jazzu, přes světový folklór, Roberta Wyatta, Craiga Taborna, PJ Harvey až ke Kanye Westovi nebo soudobé vážné hudbě. Vždycky se na čas do něčeho zamiluju a pak v tom lítám.
JZ: To já nejsem žádný velký posluchač. Já jsem neměl vlastně ani kazeták…
Jste brněnská kapela, ale vyjíždíte pochopitelně i mimo Brno. Kde hráváte nejčastěji?
IM: Nejlíp se nám hraje v hospodách a klubech, ale hráli jsme i v kinokavárně a samozřejmě občas na festivalech.
JZ: Mimo Brno jezdíme rádi. V Brně je sice kde hrát, ale nemůže se moc. To my Brňáci víme…
Už víme, že vaši dvorní textaři už vám moc dalších textů nedodají. Bude tedy dál co zpívat nebo říkat?
JZ: Musí být.
IM: Teď v lednu se chystáme do studia, opět k Tomáši Vtípilovi, se kterým spolupracuju taky v DG 307 a v dalších projektech a u kterého jsme částečně točili i aktuální album. Chceme nahrát další písničky. Tentokrát to ještě budou texty od Milana a Homéra, ale osobně si myslím, že to už bude rozloučení s tímto konceptem.
A pak přijde nový koncept? Jaký?
IM: Možná něco napíšeme společně, možná využijeme některé moje texty, uvidíme.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..