Písně piva, jarmarku a obyčejného života

Písně piva, jarmarku a obyčejného života

„Kříženec Toma Waitse, kapitána Beefhearta a moravské melodičnosti zprzněné banjem a country popěvky“ – tak charakterizuje brněnskou skupinu Děti kapitána Morgana na svém webu její vydavatel, lounská společnosti Guerilla Records. S Ivanem Manolovem a Jaroslavem Záděrou III. jsme se sešli nad aktuálním albem S rozkoší vylizuju omáčku.

Hudební styl, který hrajete, označujete na obalu nového alba S rozkoší vylizuju omáčku jako „autsajdr pop“. Jak takový „autsajdr pop“ definovat?
IM: To je taková hříčka. Vycházel jsem v podstatě z toho, že naše písničky zhudebňují texty lidí, kteří by patřili do „outsider art“. A protože sám mám trochu problém s definicí popu, vytvořil jsem si takovéto označení, které propojuje naše původní východiska s tím, že se nechceme uzavírat v žádné škatulce alternativní nebo undergroundové kapely. Hrajeme písničky, a ať si s nimi každý poradí, jak umí.

V Dětech kapitána Morgana se vlastně spojili muzikanti s různou hudební minulostí (i současností) do jednoho celku, který – navzdory různým východiskům – skvěle funguje. Jak tento váš originální koncept vznikl?
JZ: Ivan původně nechtěl hrát na kytaru. Říkal, že bude hrát na cokoliv, jen na kytaru ne…
IM: S tím souvisí původní myšlenka kapely. Potkali jsme se v době, kdy jsem neměl moc chuť hrát na kytaru a neměl jsem ani motivaci dělat hudbu. Jara mě přemluvil, ale s tou podmínkou, že budu hrát na nějaký jiný nástroj. No a my jsme tu podmínku dali i všem ostatním členům. V původní sestavě tedy byli samí profíci, kteří ovšem hráli na takové nástroje, na které neuměli. Nakonec se nám to nepodařilo ukočírovat, protože personální změny a další potíže vedly k tomu, že dnes hrajeme na nástroje, které jakžtakž ovládáme.

Buďme tedy konkrétní. Na co všechno hrajete, Ivane?
IM: Na kytaru, na banjo, na steel kytaru, někdy na saxofon, na tamburu a nedávno měla premiéru moje speciální kytara vyrobená z kanystru od benzínu, která se jmenuje kanystratocaster.

Jaroslave, vy zpíváte a hrajete na valchu…
JZ: Nezpívám, jen se snažím ty texty sdělovat. A valchu jsme vymysleli náhodou. Ivan ji nemá moc rád, protože já na ni hraju špatně, ale já se na jevišti v plavkách potřebuju za něco schovat.
IM: Valcha je především pomocná rekvizita a estetický prvek. Vadí mi však, že jakmile si ji Jara nasadí, do dvou minut si shodí pult s texty, a my už to pak nikdy neposbíráme.

K těm plavkám… Jaký má tato pódiová stylizace význam? A ostatní muzikanti nemají chuť převléknout se do pirátských nebo námořnických kostýmů?
IM: Je známá věc, že kostým pomáhá. A Jara, jako správný extrovert a excentrik si ho patřičně užívá. My ostatní jsme spíše stydliví a neradi se strojíme. Vrcholem mé pódiové stylizace je cylindr, který si občas nasadím na hlavu.
JZ: Mě ten večírek v těch pruhovaných plavkách tak nějak víc baví.

Kdo další dnes kapelu tvoří?
JZ: Martin Kostaš je původně kytarista a hudební skladatel, a proto může hrát v Děckách na kytaru. Tony Julina je kytarista, a proto může hrát na buben. Vladan Ronner je klavírista, a proto u nás může hrát na akordeon a – taky používá sampler a klávesy. A Jonáš Harman hraje na tubu, protože je tubista.
IM: Já doplním, že na baskytaru u nás hraje vynikající multiinstrumentalista a jazzový hudebník Petr Kovařík.

Na novém albu hrajete zhudebněné texty dvou autorů. Pavel Homér Ambrož, undergroundový básník a zakladatel skupin Lambrechtův psychometr a Idiot Crusoe, zemřel v roce 2011 ve věku pouhých 47 let. A vedle toho 65letý Milan Kozelka, který odmítá řazení k undergroundu a mluví o sobě spíše jako o „radikálním anarchistovi“. Proč právě oni dva?
JZ: I když to oba dělají jinak, jsou Pavel Homér Ambrož i Milan Kozelka básníci piva, jarmarku a obyčejného života. Oba jsou naprosto dokonalí, výborní, jejich texty jdou krásně hrát a říkat a jde jim také krásně rozumět. To je přesně to hezké, co můžeme udělat. Pavla jsme měli rádi a Milana pořád máme. A zatím k nim nepřibyl nikdo třetí, kdo by mohl přinést podobné věci.

Podle čeho přesně poznáte, že ty texty jsou pro vaši kapelu tak dobré?
IM: Já jsem znal Homéra víceméně od vidění a s Milanem Kozelkou jsem se seznámil až mnohem později. Jara je jako jediný z nás autenticky propojený s undergroundovou kulturou 70. a 80. let a měl doma od těchto autorů hromadu textů, které se mu moc líbily, a myslel, že by si zasloužily zhudebnit. Položil je přede mne a já jsem si je pročítal tak dlouho, až mě některý z nich zaujal, ať už rytmem, nebo něčím jiným, a písničku se mi z toho dařilo udělat. Z některých textů tedy písně vznikly, z některých ne.

Já jsem to myslel ještě trochu jinak. Čím je vám blízká tato poetika? Proč se vám tyto pochmurné, undergroundové básně líbí?
JZ: Proč se mi ty básně líbí? Jejich atmosféra je nádherná, Homérova i Kozelkova. To je pro mne jednoznačná záležitost.
IM: Já to mám trochu složitější. Když mi Jara ty texty ukázal na papíře, většina z nich se mi vůbec nelíbila. Říkal jsem si: Takovou poezii přece nemám rád! – Pak jsem se ale nechal přemluvit, zkusil jsem z některých udělat písničky a musím říct, že až díky Jarově interpretaci ty texty pro mne ožily. Už tu zaznělo, že Jara není zpěvák, ale já si to nemyslím. Jara je podle mě Hana Hegerová undergroundu, protože s takovým výrazem ty texty neumí interpretovat každý. Já bych sice Jaru neobsadil do muzikálu Pomáda, ale myslím, že Kozelka i Homér v něm našli geniálního interpreta.

Jak vlastně fungovala spolupráce s Homérem? Jak jste jeho texty získávali?
JZ: To byly jeho osobní zápisky na papíře, které kolovaly v rámci party.

I v případě Milana Kozelky jde o výběr z už hotových textů, nebo něco vzniká přímo pro kapelu?
JZ: Texty, které jsme použili na desce, pocházejí ze sbírky Koně se zapřahají do hracích automatů z roku 1999. Později nám poslal sice dvě své poslední věci, ale v současné době je už hodně nemocný a další texty ani poezii už nepíše. Sice máme ještě něco naslibovaného, ale uvidíme…

Album S rozkoší vylizuju omáčku má rozkošný obal, jehož autorem je Marian Palla. Co ve vás ta jednoduchá, a přitom geniální kresbička evokuje?
IM: Marian Palla je jeden z nejvtipnějších a nejtalentovanějších brněnských výtvarníků, performerů, hudebníků a starobních důchodců…
JZ: Marian je kamarád a pracuje s námi vlastně už od založení Děcek. Na první koncert nám nakreslil příběh tří písní, první desku Děcek v podstatě sponzoroval, když nám daroval obraz, který jsme prodali, a pak peníze investovali. A na tuto desku jsme Mariana poprosili o obal…

Album vyšlo u lounského vydavatelství Guerilla Records, které se programově věnuje archivním undergroundovým nahrávkám i současné tvorbě. Vydává také DG 307, se kterými, Ivane, v současné době hrajete. Vnímáte Guerillu a jejího šéfa Vladimíra „Lábuse“ Drápala jako jakési centrum, kolem kterého se soustředí specifická hudební scéna?
IM: Rozhodně. Lábus má v této komunitě institucionální postavení a je důležitou figurou i hybatelem dění. Díky lidem jako je on nebo Josef Jindrák z Polí5 tady vychází hodně zajímavých kapel a interpretů.

V hudbě Děti kapitána Morgana se slévá spousta inspirací a hudebních východisek. Koho v současné době vy rádi posloucháte (z jakéhokoli žánru)?
IM: Toho je opravdu moc. Od severského jazzu, přes světový folklór, Roberta Wyatta, Craiga Taborna, PJ Harvey až ke Kanye Westovi nebo soudobé vážné hudbě. Vždycky se na čas do něčeho zamiluju a pak v tom lítám.
JZ: To já nejsem žádný velký posluchač. Já jsem neměl vlastně ani kazeták…

Jste brněnská kapela, ale vyjíždíte pochopitelně i mimo Brno. Kde hráváte nejčastěji?
IM: Nejlíp se nám hraje v hospodách a klubech, ale hráli jsme i v kinokavárně a samozřejmě občas na festivalech.
JZ: Mimo Brno jezdíme rádi. V Brně je sice kde hrát, ale nemůže se moc. To my Brňáci víme…

Už víme, že vaši dvorní textaři už vám moc dalších textů nedodají. Bude tedy dál co zpívat nebo říkat?
JZ: Musí být.
IM: Teď v lednu se chystáme do studia, opět k Tomáši Vtípilovi, se kterým spolupracuju taky v DG 307 a v dalších projektech a u kterého jsme částečně točili i aktuální album. Chceme nahrát další písničky. Tentokrát to ještě budou texty od Milana a Homéra, ale osobně si myslím, že to už bude rozloučení s tímto konceptem.

A pak přijde nový koncept? Jaký?
IM: Možná něco napíšeme společně, možná využijeme některé moje texty, uvidíme.

Foto z křestu alba S rozkoší vylizuju omáčku Michaela Mazálková, ze studia Milan Tesař

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Děti kapitána Morgana, jejich hudba i texty vylézají z kanálů a jiných podzemních prostor, ale neulpívají v nich. Dívat se na hudbu a věci kolem sebe zespodu je pro ně spíš úhel pohledu než životní styl.  více

Rozhovor s Karlem Heřmanem o  jeho domovských kapelách Čankišou a Ukulele Orchestra, muzikálech a kouzlu neměnného prostředí.  více

Jak se podařilo vydat první album Z kopce v dobách normalizace a jaké to je poslouchat svou nejstarší desku zároveň s tou nejnovější. O tom, a také o mnohém dalším jsme mluvili s Petrem Vášou – reedice Z kopce a novinka kapely Ty syčáci totiž právě vyšly.  více


O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více