Rocc: Je to krásné být se živými umělci

Rocc: Je to krásné být se živými umělci

Světovou premiéru Alice in Bed chystá tento týden Národní divadlo Brno, jako režisér a výtvarník na ní pracuje bývalý ředitel brněnské opery Rocc. Ten odešel po svém brněnském angažmá do pražského Národního divadla a nyní působí jako ředitel opery v Lublani. Mluvili jsme spolu o tom, zda Ivo Medek s Markétou Dvořákovou napsali multimediální kompozici, nebo operu. Jestli je lepší mít funkci, nebo být na volné noze. Jestli je lepší stará opera, nová opera a jakou má operní divadlo budoucnost. A dotkli jsme se i Daniela Dvořáka.

V Brně jsi působil jako ředitel opery, jak se ti vrací na místo činu?
Jsem rád, že jsem se vrátil do Brna, kde jsem se ocitnul poprvé, když mi bylo osmnáct let, a potom jsem tu strávil minimálně osm let – pět na JAMU a další tři pracovně. A můj velký osobní zájem je spolupracovat na soudobých divadelních projektech, takže je to nejlepší pozvání, jaké jsem mohl dostat. Jsem velmi vděčný vedení divadla, tedy hlavně ředitelce Evě Blahové, i autorům, s nimiž jsem už spolupracoval na projektu MrTVÁ. Patří jim moje velmi upřímné poděkování.

Alice in Bed je označená jako multimediální kompozice – jaký je rozdíl mezi multimediální kompozicí a operou?
Opera z mého hlediska, když se zrodila koncem šestnáctého století, byla už od svého počátku multimediální žánr. V dnešní řeči se jednalo o audiovizuální projekt, kde se propojoval obraz, zvuk, hudba, tanec… My multimedialitu vnímáme spíš v kontextu těch nových elektronických médií, ale jako taková k opeře přirozeně patří. V soudobé opeře do toho vstupují i současná média jako je video, interaktivita nebo elektronická hudba, což jde ruku v ruce s vývojem žánru jako takového.

Hlavní hrdinka Alice in Bed je designérka počítačových her, ty jsi scénický designér. Vidíš v ní nějakým způsobem i sám sebe?
Designem vytváří člověk jakýsi jiný svět. Alenka je pohádka, která vznikla v devatenáctém století, ale má velmi silné a přímé odkazy na celou evropskou mytologii. Alice svým přechodem skrz zrcadlo přechází do jiného světa, do podsvětí, je to Persefona, protože se z podsvětí zase vrací zpátky. A protože je to designérka počítačových her, tak vytváří nový svět. Něco, co je dnes jako architektura. Právě v designérce propojili autoři libreta i hudby kreativitu umělce, která se v Alici nachází, ale zároveň pracovníka, který dostane zakázku a musí ji v daném termínu i úspěšnosti splnit. To samozřejmě představuje pro každého umělce, který tvoří v oblasti marketingu, počítačových her a podobně, velký oříšek. My. kteří děláme divadlo, vytváříme „jen“ nebo především to umění, ale když vytváříš počítačové hry, tak vytváříš zajisté i umění, ale to umění musí být stoprocentně marketingově aplikované. A tam dochází k jistým kompromisům a musíme koordinovat linku čisté kreativity s pragmatismem. Je to zajímavý boj a je to taky boj divadla. Ve výtvarném umění vytvoří umělec obraz nebo sochu a čeká, až se jí někdo začne zabývat. Divadlo ale musí komunikovat teď a tady. Pokud nenavážeme komunikaci, vytváříme mrtvé divadlo.

Jsi režisér, ale přece – co bys řekl o hudbě Alice in Bed?
Já už jsem s Ivošem a Markétou spolupracoval na MrTVÉ – to byl první projekt, který jsme spolu vytvořili. Mně se jejich práce jako taková, ale především způsob spolupráce, kdy je režisér přizván jako spoluautor, velmi zalíbil. Je inspirativní, obohacující, spoluvytváříš hudební složku a naopak hudební složka spoluvytváří inscenační podobu. Měl jsem velké představy o tom, co Ivoš a Markéta vytvoří, a ještě mě překvapili. Šli ještě nad moje představy, ta muzika je nesmírně inteligentní, rafinovaná, strukturovaná a velmi náročná. Nálady jsou v ní ale dojemné a má v sobě element, který je pro operu nezbytný, a to jsou emoce.

Byla tvoje spolupráce na opeře Alice in Bed domluvená už v době tvého působení v Brně – je to nějaký starší plán, nebo to přišlo až později?
O Alice in Bed jsme si začali s Ivošem Medkem povídat ještě v době, kdy tady byl Daniel Dvořák, a já jakožto umělecký šéf. Takže to dílo začalo vznikat už tehdy, včetně plánu, že bude uvedeno v Národním divadle. Já jsem potom odešel a jsem rád, že ten dramaturgický plán byl dodržen, nicméně nebyl jsem původně plánován jako režisér. To pozvání přišlo až posléze ze strany paní Evy Blahové, říkala „byl jsi u toho od zrodu, asi o tom máš nejvíc informací“. Já jsem za to velmi rád.

Prosazuješ jevištní tvar, kterému říkáš postopera – co to je?
Já mám takové dvě slovní hříčky – něco je opera povera a něco je postopera forma. Dramaturgická nebo snad teatrologická teorie německého divadelníka Hanse-Thiese Lehmanna Postdramatické divadlo se zabývá otázkou slučování divadla a dramatu – zdali divadlo musí nezbytně být dramatické. U mě při četbě té knížky vyvstal zcela logický dotaz, zdali opera též musí nezbytně být nejenom drama, ale zda musí nezbytně být divadlo. Jak dobře víme, i když na konci šestnáctého století už existovaly divadelní budovy, tak opera se hrála v nedivadelních prostorách soukromých sídel, rytířských sálů. Na tomto základě byl vytvořen pokus La Dafne, volná interpretace této staré opery.

Takové bytové divadlo do nadměrných bytů…
…de facto ano. Vnímám to jako multimediální scénický koncert, který možná nelpěl nezbytně na iluzi... určitě na ní nelpěl, protože tam žádná nebyla. A také si myslím, že když jsem studoval Periho, Cacciniho i raného Monteverdiho, tak to byla favola in musica – zhudebněný příběh. Nebyla to dramata. Postopera tedy provokuje zamyšlení nad operou jakožto širším uměleckým žánrem. Myslím, že opera může být i instalace, může být performance. Všechno, co jakýmsi způsobem slučuje prostor a zvuk, je podle mého názoru opera.

Jak to jde dohromady s tím, když režíruješ třeba Lohengrina, Cavallerii rusticanu nebo Elektru?
To je velmi jiné, vnímám tuhle tvorbu v naprosto oddělených rovinách. Inscenace Elektry je inscenace opery, která má jakýsi kontext, má daný i nějaký kodex vnímání a chápání. Při vzniku nových děl je krásné, že člověk vytváří něco, kde nejsou žádná přesná očekávání ze strany diváků. Ve chvíli, kdy vytváříš inscenaci Lohengrina, musíš počítat s tím, že vytváříš dílo pro diváka, který něco očekává. U nových věcí je ten proces mnohem volnější a víc tvůrčí.

Nejspíš se k tobě donesly události kolem návrhu Daniela Dvořáka, který chtěl jako reakci na snížení městských financí pro ND Brno rozpustit operní soubor. Jak jsi to vnímal?
Můj názor je, že to bylo velmi drzé, ale zároveň – jelikož Daniela Dvořáka trošku i osobně znám, tak si myslím – že to bylo v důsledku geniálně vymyšlené jako provokativní gesto. Pokud si kdokoliv o Danielu Dvořákovi – který je jeden z největších divadelníků v republice – myslel, že by chtěl v Brně zrušit operu, tak on je ten poslední člověk, který by něco takového připustil. A pokud to vyvolalo konfrontaci města s momentem, že nebudou-li peníze, může být opera zrušena, tak myslím, že začali na magistrátu přemýšlet jinak a doufám, že i do budoucna dají opeře podporu. Protože do Brna opera patří.

Byl jsi ředitelem opery v Brně, odešel jsi do Národního divadla v Praze, teď jsi ředitelem opery v Lublani. Je lepší mít funkci než být na volné noze?
Tím, že člověk funguje jako umělecký šéf, tak má ohromný luxus, že může nejen spolupracovat se souborem, ale vytvářet dramaturgii, což je nesmírně kreativní práce. A jelikož je mým životním krédem uvádění nových hudebně-divadelních děl, tak v květnu 2015 v Lublani vytváříme soudobou slovinskou operu. Takže právě skrze to, že člověk může spoluvytvářet dramaturgický plán, tak do toho může vložit i hodně ze svých názorů a svoje nahlížení na operu.

V Brně jsi inscenoval mimo jiné Košutova Macbetha, Krásku a zvíře Philipa Glasse, La Dafne Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara i další věci. Je ti bližší současná operní tvorba, nebo tradiční repertoár?
Naprosto soudobá. Mám velkou lásku k tradičním titulům, ale zjišťuji, že do budoucna bych se chtěl víc a víc profilovat právě v soudobých věcech. Je to naprosto jiný druh práce. Třeba když teď připravujeme ve Slovinsku nové dílo a autorka libreta je Svetlana Makarovič, což je největší žijící slovinská básnířka, tak je neuvěřitelný luxus povídat si s osobou, která vytvořila nové výrazy slovinského jazyka. A Milko Lazar jakožto skladatel spolupracuje s Edwardem Clugem v curyšské opeře a ve stuttgartském baletu. Je to krásné být se živými umělci a vytvářet něco jako nový odkaz.

Je vůbec možné, aby dnes v opeře vzniklo něco jako nová Bohéma, co by se tak masově rozšířilo po operních divadlech a zasáhlo publikum?
Já si myslím, že je to otázka času a jistého nahlížení na nové kusy. Velmi mě inspiroval Bernd Feuchtner, bývalý ředitel opery v Heidelbergu. Ten říkal, že dnes vzniká spousta nových děl a světových premiér, ale velmi málo jich dostává druhou šanci. On byl zrovna ten, který řekl: „Ano, Hamburk a Mnichov dělají světové premiéry, ale já se na ta díla podívám a zkusím jim dát novou příležitost v rámci mých dramaturgických plánů.“ A to je něco, co v České republice absolutně chybí.

Já bych řekl, že to chybí na světě…
Celkově ano. I když je tu Philip Glass, Wolfgang Rihm a podobní, kteří se dožijí toho, že jejich dílo je uvedené v jiné inscenaci, jiném obsazení, pracuje se s ním, což je naprosto klíčové. Protože když to dílo porodíš, tak se teprve dostává do života, musí se ale pěstovat a vyvíjet dál. To tady chybí, ale třeba projekt, do kterého jsme šli s velmi nekonkrétním očekáváním – myslím La Dafne – je na repertoáru už čtvrtou sezónu. V Praze třeba Čarokraj, Nagano, …zítra se bude, Toufar – jsou tady evidentně úspěchy, i když spíš v těch komorních rozměrech. Když se ale podívám ve světovém formátu na Glasse, na Adamse, tak myslím, že tohle je Bohéma. Nixon in China je dnešní kasaštyk.

Tisková konference k premiéře, jeviště, orchestřiště a rozhovor, foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více

Brněnští příznivci operety mohou zaplakat štěstím – po dlouhé době se dočkali zábavné, výpravné, vtipné a navýsost vkusné inscenace. Polská krev se zkrátka povedla jak po hudební, tak po inscenační stránce.  více

Donizettiho operu Maria di Rohan hraje momentálně Národní divadlo Brno jako zřejmě jediné v Evropě, říká šéfka souboru Eva Blahová. A k zařazení díla, které nebylo v Brně na repertoáru sto padesát let, se podle ní rozhodlo s vědomím, že je splněna základní podmínka – že má v osobě Ľubici Vargicové vynikající představitelku titulní role.  více


Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více