Rocc: Je to krásné být se živými umělci

Rocc: Je to krásné být se živými umělci

Světovou premiéru Alice in Bed chystá tento týden Národní divadlo Brno, jako režisér a výtvarník na ní pracuje bývalý ředitel brněnské opery Rocc. Ten odešel po svém brněnském angažmá do pražského Národního divadla a nyní působí jako ředitel opery v Lublani. Mluvili jsme spolu o tom, zda Ivo Medek s Markétou Dvořákovou napsali multimediální kompozici, nebo operu. Jestli je lepší mít funkci, nebo být na volné noze. Jestli je lepší stará opera, nová opera a jakou má operní divadlo budoucnost. A dotkli jsme se i Daniela Dvořáka.

V Brně jsi působil jako ředitel opery, jak se ti vrací na místo činu?
Jsem rád, že jsem se vrátil do Brna, kde jsem se ocitnul poprvé, když mi bylo osmnáct let, a potom jsem tu strávil minimálně osm let – pět na JAMU a další tři pracovně. A můj velký osobní zájem je spolupracovat na soudobých divadelních projektech, takže je to nejlepší pozvání, jaké jsem mohl dostat. Jsem velmi vděčný vedení divadla, tedy hlavně ředitelce Evě Blahové, i autorům, s nimiž jsem už spolupracoval na projektu MrTVÁ. Patří jim moje velmi upřímné poděkování.

Alice in Bed je označená jako multimediální kompozice – jaký je rozdíl mezi multimediální kompozicí a operou?
Opera z mého hlediska, když se zrodila koncem šestnáctého století, byla už od svého počátku multimediální žánr. V dnešní řeči se jednalo o audiovizuální projekt, kde se propojoval obraz, zvuk, hudba, tanec… My multimedialitu vnímáme spíš v kontextu těch nových elektronických médií, ale jako taková k opeře přirozeně patří. V soudobé opeře do toho vstupují i současná média jako je video, interaktivita nebo elektronická hudba, což jde ruku v ruce s vývojem žánru jako takového.

Hlavní hrdinka Alice in Bed je designérka počítačových her, ty jsi scénický designér. Vidíš v ní nějakým způsobem i sám sebe?
Designem vytváří člověk jakýsi jiný svět. Alenka je pohádka, která vznikla v devatenáctém století, ale má velmi silné a přímé odkazy na celou evropskou mytologii. Alice svým přechodem skrz zrcadlo přechází do jiného světa, do podsvětí, je to Persefona, protože se z podsvětí zase vrací zpátky. A protože je to designérka počítačových her, tak vytváří nový svět. Něco, co je dnes jako architektura. Právě v designérce propojili autoři libreta i hudby kreativitu umělce, která se v Alici nachází, ale zároveň pracovníka, který dostane zakázku a musí ji v daném termínu i úspěšnosti splnit. To samozřejmě představuje pro každého umělce, který tvoří v oblasti marketingu, počítačových her a podobně, velký oříšek. My. kteří děláme divadlo, vytváříme „jen“ nebo především to umění, ale když vytváříš počítačové hry, tak vytváříš zajisté i umění, ale to umění musí být stoprocentně marketingově aplikované. A tam dochází k jistým kompromisům a musíme koordinovat linku čisté kreativity s pragmatismem. Je to zajímavý boj a je to taky boj divadla. Ve výtvarném umění vytvoří umělec obraz nebo sochu a čeká, až se jí někdo začne zabývat. Divadlo ale musí komunikovat teď a tady. Pokud nenavážeme komunikaci, vytváříme mrtvé divadlo.

Jsi režisér, ale přece – co bys řekl o hudbě Alice in Bed?
Já už jsem s Ivošem a Markétou spolupracoval na MrTVÉ – to byl první projekt, který jsme spolu vytvořili. Mně se jejich práce jako taková, ale především způsob spolupráce, kdy je režisér přizván jako spoluautor, velmi zalíbil. Je inspirativní, obohacující, spoluvytváříš hudební složku a naopak hudební složka spoluvytváří inscenační podobu. Měl jsem velké představy o tom, co Ivoš a Markéta vytvoří, a ještě mě překvapili. Šli ještě nad moje představy, ta muzika je nesmírně inteligentní, rafinovaná, strukturovaná a velmi náročná. Nálady jsou v ní ale dojemné a má v sobě element, který je pro operu nezbytný, a to jsou emoce.

Byla tvoje spolupráce na opeře Alice in Bed domluvená už v době tvého působení v Brně – je to nějaký starší plán, nebo to přišlo až později?
O Alice in Bed jsme si začali s Ivošem Medkem povídat ještě v době, kdy tady byl Daniel Dvořák, a já jakožto umělecký šéf. Takže to dílo začalo vznikat už tehdy, včetně plánu, že bude uvedeno v Národním divadle. Já jsem potom odešel a jsem rád, že ten dramaturgický plán byl dodržen, nicméně nebyl jsem původně plánován jako režisér. To pozvání přišlo až posléze ze strany paní Evy Blahové, říkala „byl jsi u toho od zrodu, asi o tom máš nejvíc informací“. Já jsem za to velmi rád.

Prosazuješ jevištní tvar, kterému říkáš postopera – co to je?
Já mám takové dvě slovní hříčky – něco je opera povera a něco je postopera forma. Dramaturgická nebo snad teatrologická teorie německého divadelníka Hanse-Thiese Lehmanna Postdramatické divadlo se zabývá otázkou slučování divadla a dramatu – zdali divadlo musí nezbytně být dramatické. U mě při četbě té knížky vyvstal zcela logický dotaz, zdali opera též musí nezbytně být nejenom drama, ale zda musí nezbytně být divadlo. Jak dobře víme, i když na konci šestnáctého století už existovaly divadelní budovy, tak opera se hrála v nedivadelních prostorách soukromých sídel, rytířských sálů. Na tomto základě byl vytvořen pokus La Dafne, volná interpretace této staré opery.

Takové bytové divadlo do nadměrných bytů…
…de facto ano. Vnímám to jako multimediální scénický koncert, který možná nelpěl nezbytně na iluzi... určitě na ní nelpěl, protože tam žádná nebyla. A také si myslím, že když jsem studoval Periho, Cacciniho i raného Monteverdiho, tak to byla favola in musica – zhudebněný příběh. Nebyla to dramata. Postopera tedy provokuje zamyšlení nad operou jakožto širším uměleckým žánrem. Myslím, že opera může být i instalace, může být performance. Všechno, co jakýmsi způsobem slučuje prostor a zvuk, je podle mého názoru opera.

Jak to jde dohromady s tím, když režíruješ třeba Lohengrina, Cavallerii rusticanu nebo Elektru?
To je velmi jiné, vnímám tuhle tvorbu v naprosto oddělených rovinách. Inscenace Elektry je inscenace opery, která má jakýsi kontext, má daný i nějaký kodex vnímání a chápání. Při vzniku nových děl je krásné, že člověk vytváří něco, kde nejsou žádná přesná očekávání ze strany diváků. Ve chvíli, kdy vytváříš inscenaci Lohengrina, musíš počítat s tím, že vytváříš dílo pro diváka, který něco očekává. U nových věcí je ten proces mnohem volnější a víc tvůrčí.

Nejspíš se k tobě donesly události kolem návrhu Daniela Dvořáka, který chtěl jako reakci na snížení městských financí pro ND Brno rozpustit operní soubor. Jak jsi to vnímal?
Můj názor je, že to bylo velmi drzé, ale zároveň – jelikož Daniela Dvořáka trošku i osobně znám, tak si myslím – že to bylo v důsledku geniálně vymyšlené jako provokativní gesto. Pokud si kdokoliv o Danielu Dvořákovi – který je jeden z největších divadelníků v republice – myslel, že by chtěl v Brně zrušit operu, tak on je ten poslední člověk, který by něco takového připustil. A pokud to vyvolalo konfrontaci města s momentem, že nebudou-li peníze, může být opera zrušena, tak myslím, že začali na magistrátu přemýšlet jinak a doufám, že i do budoucna dají opeře podporu. Protože do Brna opera patří.

Byl jsi ředitelem opery v Brně, odešel jsi do Národního divadla v Praze, teď jsi ředitelem opery v Lublani. Je lepší mít funkci než být na volné noze?
Tím, že člověk funguje jako umělecký šéf, tak má ohromný luxus, že může nejen spolupracovat se souborem, ale vytvářet dramaturgii, což je nesmírně kreativní práce. A jelikož je mým životním krédem uvádění nových hudebně-divadelních děl, tak v květnu 2015 v Lublani vytváříme soudobou slovinskou operu. Takže právě skrze to, že člověk může spoluvytvářet dramaturgický plán, tak do toho může vložit i hodně ze svých názorů a svoje nahlížení na operu.

V Brně jsi inscenoval mimo jiné Košutova Macbetha, Krásku a zvíře Philipa Glasse, La Dafne Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara i další věci. Je ti bližší současná operní tvorba, nebo tradiční repertoár?
Naprosto soudobá. Mám velkou lásku k tradičním titulům, ale zjišťuji, že do budoucna bych se chtěl víc a víc profilovat právě v soudobých věcech. Je to naprosto jiný druh práce. Třeba když teď připravujeme ve Slovinsku nové dílo a autorka libreta je Svetlana Makarovič, což je největší žijící slovinská básnířka, tak je neuvěřitelný luxus povídat si s osobou, která vytvořila nové výrazy slovinského jazyka. A Milko Lazar jakožto skladatel spolupracuje s Edwardem Clugem v curyšské opeře a ve stuttgartském baletu. Je to krásné být se živými umělci a vytvářet něco jako nový odkaz.

Je vůbec možné, aby dnes v opeře vzniklo něco jako nová Bohéma, co by se tak masově rozšířilo po operních divadlech a zasáhlo publikum?
Já si myslím, že je to otázka času a jistého nahlížení na nové kusy. Velmi mě inspiroval Bernd Feuchtner, bývalý ředitel opery v Heidelbergu. Ten říkal, že dnes vzniká spousta nových děl a světových premiér, ale velmi málo jich dostává druhou šanci. On byl zrovna ten, který řekl: „Ano, Hamburk a Mnichov dělají světové premiéry, ale já se na ta díla podívám a zkusím jim dát novou příležitost v rámci mých dramaturgických plánů.“ A to je něco, co v České republice absolutně chybí.

Já bych řekl, že to chybí na světě…
Celkově ano. I když je tu Philip Glass, Wolfgang Rihm a podobní, kteří se dožijí toho, že jejich dílo je uvedené v jiné inscenaci, jiném obsazení, pracuje se s ním, což je naprosto klíčové. Protože když to dílo porodíš, tak se teprve dostává do života, musí se ale pěstovat a vyvíjet dál. To tady chybí, ale třeba projekt, do kterého jsme šli s velmi nekonkrétním očekáváním – myslím La Dafne – je na repertoáru už čtvrtou sezónu. V Praze třeba Čarokraj, Nagano, …zítra se bude, Toufar – jsou tady evidentně úspěchy, i když spíš v těch komorních rozměrech. Když se ale podívám ve světovém formátu na Glasse, na Adamse, tak myslím, že tohle je Bohéma. Nixon in China je dnešní kasaštyk.

Tisková konference k premiéře, jeviště, orchestřiště a rozhovor, foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více

Brněnští příznivci operety mohou zaplakat štěstím – po dlouhé době se dočkali zábavné, výpravné, vtipné a navýsost vkusné inscenace. Polská krev se zkrátka povedla jak po hudební, tak po inscenační stránce.  více

Donizettiho operu Maria di Rohan hraje momentálně Národní divadlo Brno jako zřejmě jediné v Evropě, říká šéfka souboru Eva Blahová. A k zařazení díla, které nebylo v Brně na repertoáru sto padesát let, se podle ní rozhodlo s vědomím, že je splněna základní podmínka – že má v osobě Ľubici Vargicové vynikající představitelku titulní role.  více


Ve Svatém týdnu Velikonoční festival duchovní hudby každý rok připravuje tzv. temné hodinky – zpěvy lamentací a responsorií prováděných za tmy v předvečer daného svátku. Po souborném uvedení například Zelenkových či Gesualdových zpěvů se soubor Ensemble Versus rozhodl pro letošní ročník nastudovat chorální repertoár českého původu. Další novinkou je také přesunutí hodinek z chrámového prostoru do tří brněnských vodojemů na Žlutém kopci, kde se každý večer uskuteční tři asi čtyřiceti minutové koncerty. Diváci si tak mohou vybrat danou hodinu, která jim nejvíce vyhovuje. Recenze se zabývá prvními z hodinek konanými na Škaredou středu 16. dubna ve vodojemu č. 2.  více

Zahajovací koncert 32. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby uskutečněný včera v nově zrekonstruovaném kostele sv. Jakuba nabídl více než hodinové rozjímání s dílem Janovy pašije od soudobého, estonského skladatele a letošního jubilanta Arvo Pärta (*1935). Dílo zaznělo v podání vokálního souboru Martinů Voices s uměleckým vedoucím Lukášem Vasilkem, sólisty Jiřím BrückleremOndřejem HolubemAlenou HellerovouJanou KuželovouOndřejem Benekem a Martinem Kalivodou za doprovodu komorního ansámblu: Daniela Valtová Kosinová (varhany), Pavla Tesařová (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Vladislav Borovka (hoboj), Martin Petrák (fagot).  více

Vojenský umělecký soubor Ondráš se v premiéře nového pořadu Karpatami vydal tanečním krokem přes vršky a doliny Karpatského oblouku. Novinka profesionální části souboru se odehrála na jevišti brněnského divadla Radost. A radostné bylo i sledování tohoto nového počinu. Soubor v něm na chvíli opouští velkolepé choreografie a vrací se blíže k původnímu lidovému materiálu, aniž by se vzdal vlastního výrazu.  více

Jarní koncert tělesa Diversa Quartet po delší době nabídl díla ryze tuzemských autorů. Večer konaný v pondělí 7. dubna v prostorách vily Löw-Beer nesl podtitul Tempus est iocundum podle milostné písně z rukopisu Carmina Burana. Píseň se svou rozverností stala inspirací pro dramaturgii koncertu, kterým provázelo těleso ve složení Barbara Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola) a Iva Wiesnerová (violoncello).  více

Íránská zpěvačka Mahsa Vahdat propojuje tradiční perskou hudbu s evropskými hudebními prvky, například s jazzem nebo se sborovým zpěvem. Své zatím nejnovější album Braids of Innocence, Copánky nevinnosti, které nahrála s norským pěveckým sborem SKRUK. Písně na albu vycházejí z perských básní od autorů Rúmího a Hafíze, ale i ze současných textů, které zachycují osobní i politická témata. Album tak reflektuje represivní režim v Íránu i život v exilu. Zpěvačka svou tvorbu představila v roce 2024 na festivalu Maraton hudby Brno.  více

Po měsíci se do prostoru Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno, která pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese provedla ve čtvrtek 27. března díla Roberta Schumanna a Dimitrije Šostakoviče. V první polovině orchestr doplnil věhlasný britský violoncellista Steven Isserlisvíce

Po prosincovém uvedení Händelova Mesiášev instrumentaci W. A. Mozarta, provedla Filharmonie Brno další oratorium, tentokrát Die Schöpfung(Stvoření) Josepha Haydna (1732–1809). Ve čtvrtek 13. března se v Besedním domě do čela orchestru postavil dirigent Petr Altrichter, sborových pasáží se ujal Petrem Fialou vedený Český filharmonický sbor Brno, a sól se zhostili sopranistka Jana Sibera, tenorista Petr Nekoranec, a basista Peter Mikulášvíce

Další z jazzových večerů, které jsou pravidelně pořádány Filharmonií Brno, byl věnován duu Will Vinson (altsaxofon) a Aaron Parks (klavír). Tito hudebníci se spolu v různých formacích potkávají už dvacet let. Proto se rozhodli, že nastal čas, aby si vyzkoušeli to nejintimnější a podle mnohých i to nejtěžší – formát pouhého dua. V podání těchto muzikantů střední jazzové generace zazněl v pondělí 10. března v Besedním domě jak výběr z klasického jazzového materiálu, tak několik vlastních kompozic.  více

Pátý koncert z cyklu Auskultace, ve kterém se Brno Contemporary Orchestra postupně věnuje různým částem lidského těla, byl zaměřený na sluch. Nesl příznačný název Audio, přičemž byl především zdůrazněn rozdíl mezi pouhým slyšením a posloucháním. V pondělí 3. března (datum Mezinárodního dne sluchu) provedl soubor pod taktovkou Pavla Šnajdra v obřadní síni Ústředního hřbitova díla Petera Grahama, Petra Bakly, Jürga Freye a Iana Mikysky, který ve své skladbě orchestr doplnil tóny mikrotonální kytary. Jako klavírní sólista se představil Miroslav Beinhauervíce

V duchu romantických děl známých i méně známých autorů, která nejsou často zahrnována do repertoáru orchestrů, se nesl včerejší koncert v Janáčkově divadle. Filharmonie Brno s hostujícím dirigentem Robertem Kružíkem zde představila poutavý program pojmenovaný Skryté poklady romantismu, při kterém se publiku představil i tuzemský houslista a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodičkavíce

Dvacátý druhý ročník cyklu koncertů staré hudby s názvem Barbara Maria Willi uvádí… přivítal v úterý 25. února v Konventu Milosrdných bratří soubor Capella Mariana s uměleckým vedoucím a tenoristou Vojtěchem Semerádem. Ansámbl se svými kmenovými členy Hanou Blažíkovou (soprán, gotická harfa), Jakubem Kydlíčkem (flétny) a Ondřejem Holubem (tenor) z důvodu hlasové indispozice zbylých kolegů mezi sebe na poslední chvíli přijal jako výpomoc barytonistu Jana Kukala. Večer byl unikátní propojením filmové epopeje Svatý Václav s živou hudbou, jež měla podpořit stylovost i historičnost svatováclavské epochy zachycené v němém snímku.  více

Vojtěch Semerád je uměleckým vedoucím vokálního souboru Cappella Mariana, se kterým interpretuje zapomenutá díla středověké a renesanční vokální polyfonie. Soubor pravidelně vystupuje na prestižních festivalech v České republice i v Evropě. Hlavním tématem našeho rozhovoru byla chystaná projekce prvního československého velkofilmu Svatý Václav se živým hudebním doprovodem sestaveným z památek období středověku vázaných na svatováclavskou legendu.  více

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nejčtenější

Kritika

Ve Svatém týdnu Velikonoční festival duchovní hudby každý rok připravuje tzv. temné hodinky – zpěvy lamentací a responsorií prováděných za tmy v předvečer daného svátku. Po souborném uvedení například Zelenkových či Gesualdových zpěvů se soubor Ensemble Versus rozhodl pro letošní ročník nastudovat chorální repertoár českého původu. Další novinkou je také přesunutí hodinek z chrámového prostoru do tří brněnských vodojemů na Žlutém kopci, kde se každý večer uskuteční tři asi čtyřiceti minutové koncerty. Diváci si tak mohou vybrat danou hodinu, která jim nejvíce vyhovuje. Recenze se zabývá prvními z hodinek konanými na Škaredou středu 16. dubna ve vodojemu č. 2.  více