Rocc: Je to krásné být se živými umělci

Rocc: Je to krásné být se živými umělci

Světovou premiéru Alice in Bed chystá tento týden Národní divadlo Brno, jako režisér a výtvarník na ní pracuje bývalý ředitel brněnské opery Rocc. Ten odešel po svém brněnském angažmá do pražského Národního divadla a nyní působí jako ředitel opery v Lublani. Mluvili jsme spolu o tom, zda Ivo Medek s Markétou Dvořákovou napsali multimediální kompozici, nebo operu. Jestli je lepší mít funkci, nebo být na volné noze. Jestli je lepší stará opera, nová opera a jakou má operní divadlo budoucnost. A dotkli jsme se i Daniela Dvořáka.

V Brně jsi působil jako ředitel opery, jak se ti vrací na místo činu?
Jsem rád, že jsem se vrátil do Brna, kde jsem se ocitnul poprvé, když mi bylo osmnáct let, a potom jsem tu strávil minimálně osm let – pět na JAMU a další tři pracovně. A můj velký osobní zájem je spolupracovat na soudobých divadelních projektech, takže je to nejlepší pozvání, jaké jsem mohl dostat. Jsem velmi vděčný vedení divadla, tedy hlavně ředitelce Evě Blahové, i autorům, s nimiž jsem už spolupracoval na projektu MrTVÁ. Patří jim moje velmi upřímné poděkování.

Alice in Bed je označená jako multimediální kompozice – jaký je rozdíl mezi multimediální kompozicí a operou?
Opera z mého hlediska, když se zrodila koncem šestnáctého století, byla už od svého počátku multimediální žánr. V dnešní řeči se jednalo o audiovizuální projekt, kde se propojoval obraz, zvuk, hudba, tanec… My multimedialitu vnímáme spíš v kontextu těch nových elektronických médií, ale jako taková k opeře přirozeně patří. V soudobé opeře do toho vstupují i současná média jako je video, interaktivita nebo elektronická hudba, což jde ruku v ruce s vývojem žánru jako takového.

Hlavní hrdinka Alice in Bed je designérka počítačových her, ty jsi scénický designér. Vidíš v ní nějakým způsobem i sám sebe?
Designem vytváří člověk jakýsi jiný svět. Alenka je pohádka, která vznikla v devatenáctém století, ale má velmi silné a přímé odkazy na celou evropskou mytologii. Alice svým přechodem skrz zrcadlo přechází do jiného světa, do podsvětí, je to Persefona, protože se z podsvětí zase vrací zpátky. A protože je to designérka počítačových her, tak vytváří nový svět. Něco, co je dnes jako architektura. Právě v designérce propojili autoři libreta i hudby kreativitu umělce, která se v Alici nachází, ale zároveň pracovníka, který dostane zakázku a musí ji v daném termínu i úspěšnosti splnit. To samozřejmě představuje pro každého umělce, který tvoří v oblasti marketingu, počítačových her a podobně, velký oříšek. My. kteří děláme divadlo, vytváříme „jen“ nebo především to umění, ale když vytváříš počítačové hry, tak vytváříš zajisté i umění, ale to umění musí být stoprocentně marketingově aplikované. A tam dochází k jistým kompromisům a musíme koordinovat linku čisté kreativity s pragmatismem. Je to zajímavý boj a je to taky boj divadla. Ve výtvarném umění vytvoří umělec obraz nebo sochu a čeká, až se jí někdo začne zabývat. Divadlo ale musí komunikovat teď a tady. Pokud nenavážeme komunikaci, vytváříme mrtvé divadlo.

Jsi režisér, ale přece – co bys řekl o hudbě Alice in Bed?
Já už jsem s Ivošem a Markétou spolupracoval na MrTVÉ – to byl první projekt, který jsme spolu vytvořili. Mně se jejich práce jako taková, ale především způsob spolupráce, kdy je režisér přizván jako spoluautor, velmi zalíbil. Je inspirativní, obohacující, spoluvytváříš hudební složku a naopak hudební složka spoluvytváří inscenační podobu. Měl jsem velké představy o tom, co Ivoš a Markéta vytvoří, a ještě mě překvapili. Šli ještě nad moje představy, ta muzika je nesmírně inteligentní, rafinovaná, strukturovaná a velmi náročná. Nálady jsou v ní ale dojemné a má v sobě element, který je pro operu nezbytný, a to jsou emoce.

Byla tvoje spolupráce na opeře Alice in Bed domluvená už v době tvého působení v Brně – je to nějaký starší plán, nebo to přišlo až později?
O Alice in Bed jsme si začali s Ivošem Medkem povídat ještě v době, kdy tady byl Daniel Dvořák, a já jakožto umělecký šéf. Takže to dílo začalo vznikat už tehdy, včetně plánu, že bude uvedeno v Národním divadle. Já jsem potom odešel a jsem rád, že ten dramaturgický plán byl dodržen, nicméně nebyl jsem původně plánován jako režisér. To pozvání přišlo až posléze ze strany paní Evy Blahové, říkala „byl jsi u toho od zrodu, asi o tom máš nejvíc informací“. Já jsem za to velmi rád.

Prosazuješ jevištní tvar, kterému říkáš postopera – co to je?
Já mám takové dvě slovní hříčky – něco je opera povera a něco je postopera forma. Dramaturgická nebo snad teatrologická teorie německého divadelníka Hanse-Thiese Lehmanna Postdramatické divadlo se zabývá otázkou slučování divadla a dramatu – zdali divadlo musí nezbytně být dramatické. U mě při četbě té knížky vyvstal zcela logický dotaz, zdali opera též musí nezbytně být nejenom drama, ale zda musí nezbytně být divadlo. Jak dobře víme, i když na konci šestnáctého století už existovaly divadelní budovy, tak opera se hrála v nedivadelních prostorách soukromých sídel, rytířských sálů. Na tomto základě byl vytvořen pokus La Dafne, volná interpretace této staré opery.

Takové bytové divadlo do nadměrných bytů…
…de facto ano. Vnímám to jako multimediální scénický koncert, který možná nelpěl nezbytně na iluzi... určitě na ní nelpěl, protože tam žádná nebyla. A také si myslím, že když jsem studoval Periho, Cacciniho i raného Monteverdiho, tak to byla favola in musica – zhudebněný příběh. Nebyla to dramata. Postopera tedy provokuje zamyšlení nad operou jakožto širším uměleckým žánrem. Myslím, že opera může být i instalace, může být performance. Všechno, co jakýmsi způsobem slučuje prostor a zvuk, je podle mého názoru opera.

Jak to jde dohromady s tím, když režíruješ třeba Lohengrina, Cavallerii rusticanu nebo Elektru?
To je velmi jiné, vnímám tuhle tvorbu v naprosto oddělených rovinách. Inscenace Elektry je inscenace opery, která má jakýsi kontext, má daný i nějaký kodex vnímání a chápání. Při vzniku nových děl je krásné, že člověk vytváří něco, kde nejsou žádná přesná očekávání ze strany diváků. Ve chvíli, kdy vytváříš inscenaci Lohengrina, musíš počítat s tím, že vytváříš dílo pro diváka, který něco očekává. U nových věcí je ten proces mnohem volnější a víc tvůrčí.

Nejspíš se k tobě donesly události kolem návrhu Daniela Dvořáka, který chtěl jako reakci na snížení městských financí pro ND Brno rozpustit operní soubor. Jak jsi to vnímal?
Můj názor je, že to bylo velmi drzé, ale zároveň – jelikož Daniela Dvořáka trošku i osobně znám, tak si myslím – že to bylo v důsledku geniálně vymyšlené jako provokativní gesto. Pokud si kdokoliv o Danielu Dvořákovi – který je jeden z největších divadelníků v republice – myslel, že by chtěl v Brně zrušit operu, tak on je ten poslední člověk, který by něco takového připustil. A pokud to vyvolalo konfrontaci města s momentem, že nebudou-li peníze, může být opera zrušena, tak myslím, že začali na magistrátu přemýšlet jinak a doufám, že i do budoucna dají opeře podporu. Protože do Brna opera patří.

Byl jsi ředitelem opery v Brně, odešel jsi do Národního divadla v Praze, teď jsi ředitelem opery v Lublani. Je lepší mít funkci než být na volné noze?
Tím, že člověk funguje jako umělecký šéf, tak má ohromný luxus, že může nejen spolupracovat se souborem, ale vytvářet dramaturgii, což je nesmírně kreativní práce. A jelikož je mým životním krédem uvádění nových hudebně-divadelních děl, tak v květnu 2015 v Lublani vytváříme soudobou slovinskou operu. Takže právě skrze to, že člověk může spoluvytvářet dramaturgický plán, tak do toho může vložit i hodně ze svých názorů a svoje nahlížení na operu.

V Brně jsi inscenoval mimo jiné Košutova Macbetha, Krásku a zvíře Philipa Glasse, La Dafne Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara i další věci. Je ti bližší současná operní tvorba, nebo tradiční repertoár?
Naprosto soudobá. Mám velkou lásku k tradičním titulům, ale zjišťuji, že do budoucna bych se chtěl víc a víc profilovat právě v soudobých věcech. Je to naprosto jiný druh práce. Třeba když teď připravujeme ve Slovinsku nové dílo a autorka libreta je Svetlana Makarovič, což je největší žijící slovinská básnířka, tak je neuvěřitelný luxus povídat si s osobou, která vytvořila nové výrazy slovinského jazyka. A Milko Lazar jakožto skladatel spolupracuje s Edwardem Clugem v curyšské opeře a ve stuttgartském baletu. Je to krásné být se živými umělci a vytvářet něco jako nový odkaz.

Je vůbec možné, aby dnes v opeře vzniklo něco jako nová Bohéma, co by se tak masově rozšířilo po operních divadlech a zasáhlo publikum?
Já si myslím, že je to otázka času a jistého nahlížení na nové kusy. Velmi mě inspiroval Bernd Feuchtner, bývalý ředitel opery v Heidelbergu. Ten říkal, že dnes vzniká spousta nových děl a světových premiér, ale velmi málo jich dostává druhou šanci. On byl zrovna ten, který řekl: „Ano, Hamburk a Mnichov dělají světové premiéry, ale já se na ta díla podívám a zkusím jim dát novou příležitost v rámci mých dramaturgických plánů.“ A to je něco, co v České republice absolutně chybí.

Já bych řekl, že to chybí na světě…
Celkově ano. I když je tu Philip Glass, Wolfgang Rihm a podobní, kteří se dožijí toho, že jejich dílo je uvedené v jiné inscenaci, jiném obsazení, pracuje se s ním, což je naprosto klíčové. Protože když to dílo porodíš, tak se teprve dostává do života, musí se ale pěstovat a vyvíjet dál. To tady chybí, ale třeba projekt, do kterého jsme šli s velmi nekonkrétním očekáváním – myslím La Dafne – je na repertoáru už čtvrtou sezónu. V Praze třeba Čarokraj, Nagano, …zítra se bude, Toufar – jsou tady evidentně úspěchy, i když spíš v těch komorních rozměrech. Když se ale podívám ve světovém formátu na Glasse, na Adamse, tak myslím, že tohle je Bohéma. Nixon in China je dnešní kasaštyk.

Tisková konference k premiéře, jeviště, orchestřiště a rozhovor, foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více

Brněnští příznivci operety mohou zaplakat štěstím – po dlouhé době se dočkali zábavné, výpravné, vtipné a navýsost vkusné inscenace. Polská krev se zkrátka povedla jak po hudební, tak po inscenační stránce.  více

Donizettiho operu Maria di Rohan hraje momentálně Národní divadlo Brno jako zřejmě jediné v Evropě, říká šéfka souboru Eva Blahová. A k zařazení díla, které nebylo v Brně na repertoáru sto padesát let, se podle ní rozhodlo s vědomím, že je splněna základní podmínka – že má v osobě Ľubici Vargicové vynikající představitelku titulní role.  více


Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae přináší již dvacátým osmým rokem dramaturgicky pestré a interpretačně vybroušené večery, které navíc zasazuje nejen do koncertních sálů, ale rovněž na nádvoří či do zámeckých salónů, hradních sálů, bazilik, kostelů či synagog. Letošní 28. ročník zastřešuje téma Mezi Kroměříží a Vídní. Kulturní centrum Evropy tedy Vídeň sloužila jako sídelní město habsburských císařů a Kroměříž zase byla domovem olomouckých arcibiskupů. Na dramaturgii letošního ročníku se podílela trojice respektovaných odborníků: děkanka Hudební fakulty JAMU, cembalistka, varhanice a muzikoložka Barbara Maria Willi, historik, muzikolog a sbormistr Vladimír Maňas a Otto Biba, rakouský hudební vědec a dlouholetý ředitel vídeňského archivu Gesellschaft der Musikfreunde.  více

Letos v únoru se Filharmonie Brno vydala na nesmírně úspěšné americké turné; na programu měla výběr základních českých klasiků a současnou americkou hudbu. Orchestr vystoupil v legendární Carnegie Hall, v Ann Arbor, poté následovaly tři koncerty v Kalifornii a dále v Kansas City a v texaském Lubbocku. Na koncertech se představili někteří z vůdčích sólistů dnešní doby, jmenovitě Angélique KidjoLaurie Anderson a Christian Schmitt. To vše se odehrálo pod taktovkou šéfdirigenta a uměleckého ředitele Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. Strávil jsem s ním několik fascinujících minut, během nichž mi o tomto velkém mezinárodním úspěchu vyprávěl.  více

Původně mělo jít o dvojalbum, na kterém Druhá tráva pracovala s britským producentem Eddiem Stevensem a které mělo přinést převzaté i autorské skladby. Vinou epidemie covidu vznikly obě části odděleně: Díl první vyšel v roce 2020 a obsahoval především coververze. Díl druhý se na trhu objevil v roce 2022 a převažují na něm skladby původní. Osoba producenta, jinak špičkového odborníka na indiepop a elektronickou hudbu, je u obou částí stejná. Přístup a způsob nahrávání se však liší a to, co kapela se Stevensem na prvním albu pouze naznačila, na „dvojce“ vyzrálo do intenzivnějších barev, zvuků a vůní.  více

Oslavy stopadesátí let brněnského Besedního domu, které se konají nejen v jeho prostorách, vynikají zajímavou dramaturgií. Ta dokáže posluchače přenést do počátků existence tohoto koncertního prostoru. Dva koncerty, které se odehrály 4. a 5. května, nesly název Janáček a Horňácká muzika. Já jsem se zúčastnila toho prvního a šlo o skutečně povedený zážitek, který mi Filharmonie Brna a Horňácká muzika Petra Mičky připravila. Páteční reprízu koncertu přenášela Česká televize. Oba večery byly vyprodané a do prodeje se dokonce přidávaly vstupenky na stání.  více

Sídlo Filharmonie Brno a jedna z nejdůležitějších historických i kulturních dominant Brna – tedy Besední dům – letos slaví 150. roků od svého vzniku. Přesně 3. dubnu 1873, kdy byla slavnostně otevřena dvorana (velký sál) budovy od architekta Theophila von Hansena, autora mj. proslulého vídeňského Musikvereinu, se tento honosný objekt stal středobodem brněnské kultury a zdejšího osobitého uměleckého života. O půldruhého století později – v pondělí 1. května 2023 – zahájila odpolední sešlost a následný koncert s podtitulem Když Smetana v Brně poprvé hrál… sérii koncertů, které vzdají hold jedinečným milníkům v kulturní historii města.  více

Písničkářka Martina Trchová, držitelka Anděla za album Holobyt, nedávno rozpustila svou kapelu a nově vystupuje především jako sólistka. Pomalu pracuje na novém albu a věnuje se také výtvarnému umění. Brzy vyjde její nová kniha s názvem Babi a také se bude konat další ročník festiválku, který pořádá v brněnské čtvrti Obřany.  více

Slyšet a vnímat hudbu v nejrůznějších interaktivních paralelách bylo možné na koncertě Brno Contemporary Orchestra v čele se svým dirigentem Pavlem Šnajdrem, který se odehrál v pondělí v brněnském vědeckém zábavném centru Vida. Večer věnovaný zvuku a interakcím ve vědě nezůstal pouze u pokusů na stanovištích, ale přetavil vědu do uměleckého hudebního zážitku, který byl také propojen s tlumočením do znakového jazyka v podání Hands Dancevíce

Na velké Hudební scéně Městského divadla Brno se včera odehrála česká premiéra broadwayského muzikálu Velká ryba (Big Fish). Druhé obsazení velké a technicky náročné produkce se odehraje dnes. Dílo scenáristy Johna Augusta vypráví příběh o komplikovaném vztahu otce a syna, o světě fantazie, lásky a magie. Hudbu složil Andrew Lippa, autor muzikálu Adamsova rodina. Muzikál vychází ze stejnojmenné prózy Daniela Wallise s podtitulem Román mytických rozměrů a z oceňovaného filmu Tima Burtona. Na newyorskou Broadway se muzikál poprvé dostal před deseti lety, a ještě o deset let dříve vznikl vzpomínaný film slavného režiséra.  více

Ze spolupráce hudebního souboru Ensemble Opera Diversa a houslového virtuóze Milana Paľy vznikla již celá řada nahrávek i nezapomenutelných hudebních večerů. Na loňský komorní diptych světových premiér pro sólové housle od Adriána Demoče a Jany Kmiťové navázal v pondělí 17. dubna v sále Místodržitelského paláce v Brně další koncert s celovečerní sólovou kompozicí. Také Dandelion (Pampeliška) kanadsko-americké skladatelky Lindy Catlin Smith zazněl v sídle Moravské galerie v Brně ve světové premiéře. Dílo navíc vzniklo speciálně z podnětu Milana Paľy.  více

Už sedmým koncertem pokračoval Velikonoční festival duchovní hudby, který se takto překlenul do poslední třetiny. Včerejší večer se uskutečnil v Českobratrském evangelickém chrámu J. A. Komenského (známý také pod názvem Červený kostel). Pro jubilejní 30. ročník festivalu vznikly dvě skladby. První od Slavomíra Hořínky diváci slyšeli zkraje minulého týdne. Druhou premiérovanou kompozici s názvem Mysterium paschale od brněnského skladatele a varhaníka Františka Fialy představil recenzovaný koncert nazvaný veršem Zajásejte již, zástupy. Velikonoční oratorium v sobě skrývá rafinovanost v podobě práce s prostorem chrámu, kombinování české a latinské verze zhudebněných textů a vložených recitací.  více

O jubilejním 20. ročníku hudebního cyklu Barbara Maria Willi uvádí…, také o historicky poučené interpretaci a dalších plánech jsem na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění hovořil s děkankou Hudební fakulty JAMU, dramaturgyní, pedagožkou, popularizátorkou klasické hudby, cembalistkou, varhanicí a specialistkou na kladívkový klavír Barbarou Marií Willi. O tom, jak nabitý program tato žena má, vypovídá nejlépe fakt, že těsně před začátkem našeho povídání aktivně vyučovala zahraničního studenta.  více

Velikonoční festival duchovní hudby možná nejvýrazněji reflektuje svátky ze svého názvu v tzv. tenebrae (temných hodinkách). Jedná se o tři večery od Škaredé středy po Velký pátek, během nichž posluchači mají možnost si vyslechnout rozmanitá zhudebnění lamentací (nářků) z knihy Pláč nebo také responzorií věnovaných Kristovu utrpení. Ke zpěvům původně náležely obřady, ze kterých se při koncertech zachovává symbolické zhasínání svící.  více

Zpěváka, herce, scenáristu Ondřeje Havelku brněnské publikum dobře zná i v roli režiséra. V opeře Národního divadla Brno vytvořil inscenace na díla Bedřicha Smetany (2006), Giacoma Pucciniho (2008) nebo Johanna Strausse mladšího (2010). V této sezóně se do Brna opět navrací s letošní druhou operní premiérou Falstaff od Giuseppe Verdiho. Uskutečnila se 5. dubna 2023 za účasti režiséra.  více

Protnutí staré a nové hudby přinesl třetí koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se odehrál 4. dubna v brněnském kostele sv. Janů. Večer s podtitulem Hlásám milost patřil komornímu orchestru L´Armonia Terrena fungujícího pod vedením kmenového dirigenta Zdeňka Klaudy. Basového partu v jediné vokálně-instrumentální skladbě se ujal sólista Jan Martiník. Koncert z hlediska dramaturgie byl nápaditě orámovaný dílem Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) v instrumentačně novodobém hávu.  více

Velikonoční festival duchovní hudby letos slaví třicet let své existence. Tradičně je jeho program rozčleněn do dvou velikonočních týdnů. Letos se festival koná mezi 2.–16. Dubnem. Jak sám dramaturg Vladimír Maňas zmiňuje, jubilejní ročník vnímá jako „příležitost k vykročení a hledání nových horizontů“. Myšlenku zrcadlí také festivalové téma, kterým je přetváření – hledání zapomenutých skladeb, střet staré a nové hudby či uvádění hudby soudobé. Kromě provádění duchovní děl minulých staletí i současnosti se program festivalu dramaturgicky opírá o liturgii velikonočních svátků. Rozdělen je do devíti koncertů konajících se v šesti brněnských chrámech, z nichž dva vyčnívají svým nákladných vokálně–instrumentálním aparátem.  více

Nejčtenější

Kritika

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae přináší již dvacátým osmým rokem dramaturgicky pestré a interpretačně vybroušené večery, které navíc zasazuje nejen do koncertních sálů, ale rovněž na nádvoří či do zámeckých salónů, hradních sálů, bazilik, kostelů či synagog. Letošní 28. ročník zastřešuje téma Mezi Kroměříží a Vídní. Kulturní centrum Evropy tedy Vídeň sloužila jako sídelní město habsburských císařů a Kroměříž zase byla domovem olomouckých arcibiskupů. Na dramaturgii letošního ročníku se podílela trojice respektovaných odborníků: děkanka Hudební fakulty JAMU, cembalistka, varhanice a muzikoložka Barbara Maria Willi, historik, muzikolog a sbormistr Vladimír Maňas a Otto Biba, rakouský hudební vědec a dlouholetý ředitel vídeňského archivu Gesellschaft der Musikfreunde.  více