Roman Féder: Hudba a rádio neznají hranice

Roman Féder: Hudba a rádio neznají hranice

Na prknech Městského divadla Brno herci usilovně zkoušejí nové nastudování muzikálu Andrew Lloyda Webera Pískání po větru. Jednu z hlavních rolí hraje Roman Féder, jinak kapelník slovenské skupiny Funny Fellows. Sešli jsme se nad jejím novým albem Karavána.

Svou kapelu Funny Fellows označujete jako „old time band“, avšak tento výraz se používá jak v souvislosti s ranou fází jazzu, tak s předchůdci country a bluegrassu. Co je tedy „old time music“ ve vašem pojetí?
Snažil jsem se to nastudovat, abychom používali věci, kterým rozumíme, a zjistil jsem, že se jedná o určitý časový úsek hudby ve Spojených státech, případně v Austrálii, v době, kdy docházelo k živelnému rozvoji kultury lidí z přistěhovaleckých vln z Evropy nebo i z jiných kontinentů. Spojovaly se kulturní prvky Poláků, Irů, Čechů, Slováků, Francouzů, Italů, Němců… Ti všichni se obrazně řečeno setkali v jedné vesnici, a protože televize ani rádio tehdy ještě neexistovaly, lidé se bavili společně. Každý z nich měl své písničky a dávali je dohromady. Old time končí přibližně v té době, kdy vzniká hudební průmysl. Do té směsi, z které interpreti dodnes čerpají, patří zárodky bluegrassu, hillbilly, blues, gospel, ragtime i raný jazz.

Dá se onen konec „old time music“ vymezit konkrétním letopočtem?
Pokud bereme jako důležitý mezník prodej hudebních nahrávek, pak se dá o old time mluvit asi do roku 1917 nebo 1918. Právě v roce 1918 se mimochodem podařilo na rakouský císařský dvůr přivézt kapelu, která už tehdy hrála píseň After You’ve Gone, kterou my máme na novém albu Karavána. A i když Rakousko-Uhersko mělo vlastní přístavy, hlavním zdrojem této hudby pro Evropu byl Amsterdam. S koncem první světové války začíná i k nám proudit argentinské tango, které se ovšem do Prahy poprvé dostalo už v roce 1913. Bylo tehdy zakázané jako nemravný, erotický tanec. Díky válce se na kontinent dostala i raná jazzová hudba. Americké vojenské oddíly měly ve svých řadách černošské vojáky, kteří sem přinášeli svou kulturu.

Dobře. Pokud vás tedy zajímá především hudba, která se hrála do konce první světové války, jak je možné, že jste CD Karavána natočili „bez střihů a dodatečných technických úprav, na dva mikrofony, tak jako v roce 1935“? To už jsme skoro o generaci dál…
Naším velkým vzorem je Memphis Jug Band, černošská kapela, která místo kontrabasu používala velký hrnec a která tím starým „old time“ způsobem nahrávala až do 50. let. I dnes, kdy máme tablety, počítače a bohužel i elektronickou hudbu, zůstává způsob hraní na některé nástroje stejný.

Kapela Funny Fellows vznikla v roce 1994 a od té doby se pochopitelně měnilo její složení. Základ ale – předpokládám – zůstává stejný…
Ano, stále zůstává akordeon, klarinet, trubka, housle. Letos jsme na CD přidali také altofon, což je starý pochodový nástroj, který vojenské kapely používaly místo trombónu. A přibrali jsme i bicí, ovšem které hrajeme na historické bicí nástroje, jako jsou velké pochodové bubny a malé činely. Snažíme se, aby naše hudba byla barevná a něčím zvláštní, ale abychom také měli něco specifického z regionů, z nichž čerpáme. Někdy je v písni více houslí, někdy více kornetu, někdy je tam tenorsaxofon, jindy jen klarinet.

Někteří vaši spoluhráči to mají jednoduché. Například Daniel Valášek tvrdí muziku nikoli na basu, ale na suzafon. Ale jak je to ve vašem případě? Hrajete na kornet, altofon, kontrabas a housle a ještě k tomu zpíváte. Jak to řešíte na koncertech?
Když je koncert blízko a můžeme se trochu tísnit v autě, vezeme všechny nástroje s sebou. Jinak máme připraveny koncertní verze písní a ty nás nutí k tomu, abychom nehráli vždy mechanicky stejně, ale častokrát i na koncertě vymyslíme nějaký gag, který pak už zůstane ve skladbě zachovaný. Naši skalní fanoušci nám říkají, že naše koncerty nejsou nikdy stejné. CD je jen zachycení nějakého okamžiku.

Mluvili jsme o Spojených státech jako onom pověstném tavicím tyglíku, v němž se mísily různé kulturní vlivy. Jenže vy máte na novém albu nejen písně americké, ale i skladby z Maďarska a vůbec ze střední Evropy. Zní tam slovenština a vybrali jste si také dvě písně od Ježka, Voskovce a Wericha. Podle čeho písně vybíráte?
Musíme mít vždy pocit, že nás ta skladba něčím zaujala a že bude i v dnešní době aktuální. Maďarská skladba Jó ha szól a rádió / Je dobré poslouchat rádio se hodí do každého rádia. My ji zpíváme maďarsko-slovensky, čímž chceme tím sdělit, že hudba ani rádiové vlny neznají hranice. Je to taková výchovná a současně humorná píseň. Vždyť v Bratislavě se mluvilo několika jazyky a bylo to normální. Lidé měli větší rozhled, byli sečtělejší, tolerantnější, veselejší, uměli si užívat života tak, že sice nepotřebovali moc, ale byla pro ně důležitá pohoda. A taková atmosféra by měla jít i z těch skladeb.

Čerpáte více z dobových nahrávek, nebo z notových zápisů?
Poslechnu si několik dobových nahrávek a pak začneme hledat svou cestu, která je samozřejmě omezena tím, co jsme v našem obsazení schopni pojmout a zahrát. Voskovec a Werich zpívali s doprovodem Ježkova orchestru, který měl řekněme dvacet členů. My se musíme hodně snažit, abychom z jejich písní dokázali vytáhnout to nejlepší a uměli to zahrát v pěti. Voskovec s Werich například dobře znali Armstronga a swingovou hudbu a byli tím ovlivněni. Myse tedy snažímev těch písních uplatnit i další znalosti a zkušenosti. Klobouk ve křoví například na koncertech hrajeme s pasáží, v níž napodobujeme malé žabky. To je fór, který na nějaké veřejné zkoušce zkusil Voskovec. Sice jej nenahráli, ale nám to přišlo fajn.

Vaše album se jmenuje Karavána podle úpravy slavné melodie Duka Ellingtona. Proč jste si právě tuto píseň zvolili za titulní?
Pořád nás někdo někam tlačí a slibuje nám, že nás se svou karavanou, která má různé barvy, přivede do oázy blahobytu. My jsme si řekli, že si musíme dávat pozor, jestli ten náznak oázy není jen fata morgana. O tom ta skladba je. Na obalu jsou rudí velbloudi, na které si musíme dát pozor. Jemně tím naznačujeme takovou werichovskou poetikou, že není každý velbloud velbloudem, i když si tak říká. Skladba Caravan existuje v mnoha podobách. My jsme se trochu inspirovali Bobanem Markovičem, ale samozřejmě také originálem pana Elligtona. A myslím, že jsme první, kdo tuto píseň zpívá se slovenským textem.

Jaké má vůbec na Slovensku skupina vašeho žánru možnosti koncertování?
My jsme za toto album dostali na Slovensku cenu pro nejlepší jazzové CD na základně hlasování veřejnosti. A od té doby nás nikdo na žádný jazzový festival nepozval. Jazzových festivalů totiž na Slovensku není mnoho a všichni se snaží hrát příliš moderně a nehledají v tom zábavu. Proto to máme možná těžší. Dost často koncertujeme v Česku, hráváme v Polsku i v Rakousku a u nás na Slovensku si nás hodně oblíbili zahraniční pracovníci a turisté, protože pro ně svou hudbou vytváříme takový barevný kolorit. Máme v repertoáru skladby od autorů finských, francouzských, německých, polských i českých, a můžeme tedy jakoby každému přiblížit kousek jeho vlasti. Baví nás to a za rok, když počítám i koncerty pro dětské domovy nebo dobročinné akce, odehrajeme asi sto koncertů.

Vedle hudby se zabýváte, a to neméně intenzivně, také herectvím…
Ano, je to tak půl napůl. Divadlo je pro mne velká inspirace, jsou to jiné vjemy, jiní lidé, jiný pohled na všechno. Teď jsem v Městském divadle Brno dostal příležitost hrát v novém nastudování muzikálu Pískání po větru, budu tam hrát Otce. Jsou tam krásné skladby, ale je to náročné. Jedná se o nádherný příběh o dětech, které zachrání krásná koťátka, ale chtějí zachránit také člověka, který jim tím, jak se chová a jak s nimi komunikuje, připomene Ježíše. Jsou Vánoce a oni mají pocit, že musí někomu pomoci. Lidé z vesnice jsou proti nim, protože mají dojem, že ten člověk je vrah. Celý konflikt se vyostří a ten muž nakonec zmizí. Zůstává otázka, jestli to byl, nebo nebyl Ježíš. Je to příběh, který podle mne k Vánocům patří, protože nutí lidi k zamyšlení. A ty brněnské děti mimochodem hrají famózně, jako velcí herci, a já mám co dělat, abych jim stačil. Premiéra bude 24. října, všechny zvu.

Vy se ale věnujeme i divadlu přímo pro děti. Dvakrát jste se svou pohádkou O poštárovi Vincovi vystupoval na festivalu Mohelnický dostavník.
Ano, to je divadlo jednoho herce a je to pohádka o pošťákovi, který chodí po světě, roznáší dopisy a balíky a cestou potkává zajímavé postavičky. Potká se například s trpaslíkem, s čarodějnicí nebo se zajíci a zažije s nimi různé příhody. Je to hudební pohádka, během níž se děti naučí poznávat hravou formou různé hudební nástroje. Když jsme hráli v Mohelnici, zrovna pršelo, na louce bylo plno dětí a rodičů v pláštěnkách a bylo to jedno z nejsilnějších představení, které jsem zažil.

Foto archiv Romana Fédera

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený Johnny získá zpět svou dívku. Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka, v nepřesvědčivě konstruovaném příběhu ale vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit.  více

Vedle Pražákova paláce vyrostl nedávno multikulturní prostor Praha, v Městském divadle Brno zase Karlštejn. Muzikál Noc na Karlštejně se přesunul z venkovní produkce na Hudební scénu, včera po poledni byla první veřejná generálka. To je dobrá příležitost, aby k představení přihodil několik nesouvislých postřehů člověk, který na muzikály běžně nechodí.  více

Neutuchající obliba pirátské tématiky i slavné knihy Roberta Louise Stevensona se protnuly v novém divadelním zpracování Ostrova pokladů. Není to však jen smyšlené dobrodružství, ale i skutečný příběh autora, který na jevišti ožívá.  více





Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.  více

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.  více

Novinkou Městského divadla Brno je hudební inscenace První rande. Co vše se může stát na prvním dostaveníčku naslepo, se dozvíte v této svižné muzikálové komedii, která měla premiéru před sedmi lety na Broadwayi. Její brněnská podoba v evropské premiéře a v režii Stanislava Moši představuje vtipné, herecky svižné, plnokrevné a hudebně přitažlivé divadlo.  více

Jedním z koncertů hudebního festivalu Moravský podzim, které jsou věnovány památce skladatelského – a v tomto případě i básnického – odkazu Jana Nováka, se stal páteční večer s názvem Ludicra. V sále Besedního domu zaznělo v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a ansámblu Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra pět světových premiér na latinskou poezii Jana Nováka z částečně autobiograficky laděné sbírky Ludicra. Novákovu poezii zhudebnili Jakub Rataj, Lenka Nota, Barry Wan, David Carpenter a Jana Vöröšová.  více

Barvitá dramaturgie letošního ročníku festivalu Moravský podzim vsadila také na tradiční francouzské písně v podání souboru Le Poème Harmonique, který řídí loutnista, kytarista a dirigent Vincent Dumestre. Renomovaný soubor představil program Na palácových schodech (Aux marches du palais), kterým si již dávno získal světový věhlas u posluchačů i kritiků. Brněnské publikum jej vyslechlo včera v Besedním domě.  více

Hudební festival Moravský podzim v Janáčkově divadle vykročil do druhé padesátky. Program jeho včera zahájeného 51. ročníku připomíná především skladatelský odkaz Jana Nováka, jehož stoleté narozeninové jubileum připadá na tento rok. Kromě Novákových děl v provedení nejrůznějších ansámblů a sólistů zazní také díla amerických, českých a ruských minimalistů. Dramaturgickou trojici letošního ročníku uzavírá hudba z Arménie, která vyvrcholí závěrečným festivalovým koncertem Arménské filharmonie. Včerejší zahájení festivalu ale obstarala pořadatelská Filharmonie Brno v čele s Dennisem Russellem Daviesem. Dále vystoupili zpěvačka Angélique Kidjo a varhaník Christian Schmittvíce

Kontrabasista František Uhlíř je nejen vynikajícím kontrabasovým interpretem, ale také neuvěřitelně plodným autorem - k loňským sedmdesátinám si nadělil hned trojici alb: s triem MUH (Magris-Uhlíř-Helešic) s italským pianistou Robertem Magrisem album A Step Into Light, s dalším triem KUH (Kohldorfer-Uhlíř-Helešic) desku Old Souls a do třetice reprezentativní CD Story Of My Life, velkolepou sedmidílnou suitu pro jazzový septet. Koncertní provedení této hudební autobiografie bylo na programu přehlídky JazzFestBrno už pro loňský ročník, ale covidové restrikce vše odsunulo na letošní září. Šťastný dramaturgický záměr tady vše spojil se symbolickou oslavou červencových osmdesátin Vincence Kummera, rovněž absolventa oboru kontrabas na brněnské konzervatoři (což starší z jubilantů v pozvánce na koncert vtipně glosoval slovy „brněnská basová škola slaví“). Zbytečná skromnost: oba jubilanti předvedli na pódiu skvělé výkony popírající jakékoliv věkové limity a potvrdili, že patří (spolu s nedávno zesnulým Jiřím/Georgem Mrázem a Miroslavem Vitoušem) ke světově uznávané české kontrabasové škole. Dvojkoncert obou jubilantů tak nabídl každému z nich jeden „poločas“, při kterém dostali možnost představit vlastní tvorbu (Uhlíř autorskou, Kummer převážně aranžérskou), spoluhráče a hosty.  více

„Album o zatemňování estetizací stoji na větě, že se lidé skrz krásu nemohou dostat do dolní části země,“ vysvětluje na svém webu kapela Pátí na světě a pokračuje: „Původně kvarteto, dnes trio, vydává se do hájemství sirupovitých smyčců. Tímto lepkavým houštím klestí si cestu k dalším a dalším refrénům, jež se tak lehce ztrácí u táborových ohňů.“ Skupinu, která v červnu vydala své druhé album Jupiter Carousel, dnes tvoří Tomáš Deležal (dechový syntezátor EWI), Petr Fučík (bicí, klávesové nástroje) a Ivan Palacký (kytara, zpěv). Všichni při mají na brněnské alternativní scéně už leccos za sebou, Palacký byl například jedním z pilířů velmi zajímavé skupiny Sledě živé sledě a za zmínku stojí i jeho duo s Peterem Grahamem Palagrachio, v němž hrál na pletací stroj. Pátí na světě sice navazuje na mnohé ze zdejší alternativní scény, mnoho toho v určitých fragmentech a vrstvách připomíná, ale přes to všechno jde o jednu z nejoriginálnějších kapel, které momentálně na Moravě fungují.  více

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Nejčtenější

Kritika

Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.  více