Roman Féder: Hudba a rádio neznají hranice

Roman Féder: Hudba a rádio neznají hranice

Na prknech Městského divadla Brno herci usilovně zkoušejí nové nastudování muzikálu Andrew Lloyda Webera Pískání po větru. Jednu z hlavních rolí hraje Roman Féder, jinak kapelník slovenské skupiny Funny Fellows. Sešli jsme se nad jejím novým albem Karavána.

Svou kapelu Funny Fellows označujete jako „old time band“, avšak tento výraz se používá jak v souvislosti s ranou fází jazzu, tak s předchůdci country a bluegrassu. Co je tedy „old time music“ ve vašem pojetí?
Snažil jsem se to nastudovat, abychom používali věci, kterým rozumíme, a zjistil jsem, že se jedná o určitý časový úsek hudby ve Spojených státech, případně v Austrálii, v době, kdy docházelo k živelnému rozvoji kultury lidí z přistěhovaleckých vln z Evropy nebo i z jiných kontinentů. Spojovaly se kulturní prvky Poláků, Irů, Čechů, Slováků, Francouzů, Italů, Němců… Ti všichni se obrazně řečeno setkali v jedné vesnici, a protože televize ani rádio tehdy ještě neexistovaly, lidé se bavili společně. Každý z nich měl své písničky a dávali je dohromady. Old time končí přibližně v té době, kdy vzniká hudební průmysl. Do té směsi, z které interpreti dodnes čerpají, patří zárodky bluegrassu, hillbilly, blues, gospel, ragtime i raný jazz.

Dá se onen konec „old time music“ vymezit konkrétním letopočtem?
Pokud bereme jako důležitý mezník prodej hudebních nahrávek, pak se dá o old time mluvit asi do roku 1917 nebo 1918. Právě v roce 1918 se mimochodem podařilo na rakouský císařský dvůr přivézt kapelu, která už tehdy hrála píseň After You’ve Gone, kterou my máme na novém albu Karavána. A i když Rakousko-Uhersko mělo vlastní přístavy, hlavním zdrojem této hudby pro Evropu byl Amsterdam. S koncem první světové války začíná i k nám proudit argentinské tango, které se ovšem do Prahy poprvé dostalo už v roce 1913. Bylo tehdy zakázané jako nemravný, erotický tanec. Díky válce se na kontinent dostala i raná jazzová hudba. Americké vojenské oddíly měly ve svých řadách černošské vojáky, kteří sem přinášeli svou kulturu.

Dobře. Pokud vás tedy zajímá především hudba, která se hrála do konce první světové války, jak je možné, že jste CD Karavána natočili „bez střihů a dodatečných technických úprav, na dva mikrofony, tak jako v roce 1935“? To už jsme skoro o generaci dál…
Naším velkým vzorem je Memphis Jug Band, černošská kapela, která místo kontrabasu používala velký hrnec a která tím starým „old time“ způsobem nahrávala až do 50. let. I dnes, kdy máme tablety, počítače a bohužel i elektronickou hudbu, zůstává způsob hraní na některé nástroje stejný.

Kapela Funny Fellows vznikla v roce 1994 a od té doby se pochopitelně měnilo její složení. Základ ale – předpokládám – zůstává stejný…
Ano, stále zůstává akordeon, klarinet, trubka, housle. Letos jsme na CD přidali také altofon, což je starý pochodový nástroj, který vojenské kapely používaly místo trombónu. A přibrali jsme i bicí, ovšem které hrajeme na historické bicí nástroje, jako jsou velké pochodové bubny a malé činely. Snažíme se, aby naše hudba byla barevná a něčím zvláštní, ale abychom také měli něco specifického z regionů, z nichž čerpáme. Někdy je v písni více houslí, někdy více kornetu, někdy je tam tenorsaxofon, jindy jen klarinet.

Někteří vaši spoluhráči to mají jednoduché. Například Daniel Valášek tvrdí muziku nikoli na basu, ale na suzafon. Ale jak je to ve vašem případě? Hrajete na kornet, altofon, kontrabas a housle a ještě k tomu zpíváte. Jak to řešíte na koncertech?
Když je koncert blízko a můžeme se trochu tísnit v autě, vezeme všechny nástroje s sebou. Jinak máme připraveny koncertní verze písní a ty nás nutí k tomu, abychom nehráli vždy mechanicky stejně, ale častokrát i na koncertě vymyslíme nějaký gag, který pak už zůstane ve skladbě zachovaný. Naši skalní fanoušci nám říkají, že naše koncerty nejsou nikdy stejné. CD je jen zachycení nějakého okamžiku.

Mluvili jsme o Spojených státech jako onom pověstném tavicím tyglíku, v němž se mísily různé kulturní vlivy. Jenže vy máte na novém albu nejen písně americké, ale i skladby z Maďarska a vůbec ze střední Evropy. Zní tam slovenština a vybrali jste si také dvě písně od Ježka, Voskovce a Wericha. Podle čeho písně vybíráte?
Musíme mít vždy pocit, že nás ta skladba něčím zaujala a že bude i v dnešní době aktuální. Maďarská skladba Jó ha szól a rádió / Je dobré poslouchat rádio se hodí do každého rádia. My ji zpíváme maďarsko-slovensky, čímž chceme tím sdělit, že hudba ani rádiové vlny neznají hranice. Je to taková výchovná a současně humorná píseň. Vždyť v Bratislavě se mluvilo několika jazyky a bylo to normální. Lidé měli větší rozhled, byli sečtělejší, tolerantnější, veselejší, uměli si užívat života tak, že sice nepotřebovali moc, ale byla pro ně důležitá pohoda. A taková atmosféra by měla jít i z těch skladeb.

Čerpáte více z dobových nahrávek, nebo z notových zápisů?
Poslechnu si několik dobových nahrávek a pak začneme hledat svou cestu, která je samozřejmě omezena tím, co jsme v našem obsazení schopni pojmout a zahrát. Voskovec a Werich zpívali s doprovodem Ježkova orchestru, který měl řekněme dvacet členů. My se musíme hodně snažit, abychom z jejich písní dokázali vytáhnout to nejlepší a uměli to zahrát v pěti. Voskovec s Werich například dobře znali Armstronga a swingovou hudbu a byli tím ovlivněni. Myse tedy snažímev těch písních uplatnit i další znalosti a zkušenosti. Klobouk ve křoví například na koncertech hrajeme s pasáží, v níž napodobujeme malé žabky. To je fór, který na nějaké veřejné zkoušce zkusil Voskovec. Sice jej nenahráli, ale nám to přišlo fajn.

Vaše album se jmenuje Karavána podle úpravy slavné melodie Duka Ellingtona. Proč jste si právě tuto píseň zvolili za titulní?
Pořád nás někdo někam tlačí a slibuje nám, že nás se svou karavanou, která má různé barvy, přivede do oázy blahobytu. My jsme si řekli, že si musíme dávat pozor, jestli ten náznak oázy není jen fata morgana. O tom ta skladba je. Na obalu jsou rudí velbloudi, na které si musíme dát pozor. Jemně tím naznačujeme takovou werichovskou poetikou, že není každý velbloud velbloudem, i když si tak říká. Skladba Caravan existuje v mnoha podobách. My jsme se trochu inspirovali Bobanem Markovičem, ale samozřejmě také originálem pana Elligtona. A myslím, že jsme první, kdo tuto píseň zpívá se slovenským textem.

Jaké má vůbec na Slovensku skupina vašeho žánru možnosti koncertování?
My jsme za toto album dostali na Slovensku cenu pro nejlepší jazzové CD na základně hlasování veřejnosti. A od té doby nás nikdo na žádný jazzový festival nepozval. Jazzových festivalů totiž na Slovensku není mnoho a všichni se snaží hrát příliš moderně a nehledají v tom zábavu. Proto to máme možná těžší. Dost často koncertujeme v Česku, hráváme v Polsku i v Rakousku a u nás na Slovensku si nás hodně oblíbili zahraniční pracovníci a turisté, protože pro ně svou hudbou vytváříme takový barevný kolorit. Máme v repertoáru skladby od autorů finských, francouzských, německých, polských i českých, a můžeme tedy jakoby každému přiblížit kousek jeho vlasti. Baví nás to a za rok, když počítám i koncerty pro dětské domovy nebo dobročinné akce, odehrajeme asi sto koncertů.

Vedle hudby se zabýváte, a to neméně intenzivně, také herectvím…
Ano, je to tak půl napůl. Divadlo je pro mne velká inspirace, jsou to jiné vjemy, jiní lidé, jiný pohled na všechno. Teď jsem v Městském divadle Brno dostal příležitost hrát v novém nastudování muzikálu Pískání po větru, budu tam hrát Otce. Jsou tam krásné skladby, ale je to náročné. Jedná se o nádherný příběh o dětech, které zachrání krásná koťátka, ale chtějí zachránit také člověka, který jim tím, jak se chová a jak s nimi komunikuje, připomene Ježíše. Jsou Vánoce a oni mají pocit, že musí někomu pomoci. Lidé z vesnice jsou proti nim, protože mají dojem, že ten člověk je vrah. Celý konflikt se vyostří a ten muž nakonec zmizí. Zůstává otázka, jestli to byl, nebo nebyl Ježíš. Je to příběh, který podle mne k Vánocům patří, protože nutí lidi k zamyšlení. A ty brněnské děti mimochodem hrají famózně, jako velcí herci, a já mám co dělat, abych jim stačil. Premiéra bude 24. října, všechny zvu.

Vy se ale věnujeme i divadlu přímo pro děti. Dvakrát jste se svou pohádkou O poštárovi Vincovi vystupoval na festivalu Mohelnický dostavník.
Ano, to je divadlo jednoho herce a je to pohádka o pošťákovi, který chodí po světě, roznáší dopisy a balíky a cestou potkává zajímavé postavičky. Potká se například s trpaslíkem, s čarodějnicí nebo se zajíci a zažije s nimi různé příhody. Je to hudební pohádka, během níž se děti naučí poznávat hravou formou různé hudební nástroje. Když jsme hráli v Mohelnici, zrovna pršelo, na louce bylo plno dětí a rodičů v pláštěnkách a bylo to jedno z nejsilnějších představení, které jsem zažil.

Foto archiv Romana Fédera

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený Johnny získá zpět svou dívku. Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka, v nepřesvědčivě konstruovaném příběhu ale vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit.  více

Vedle Pražákova paláce vyrostl nedávno multikulturní prostor Praha, v Městském divadle Brno zase Karlštejn. Muzikál Noc na Karlštejně se přesunul z venkovní produkce na Hudební scénu, včera po poledni byla první veřejná generálka. To je dobrá příležitost, aby k představení přihodil několik nesouvislých postřehů člověk, který na muzikály běžně nechodí.  více

Neutuchající obliba pirátské tématiky i slavné knihy Roberta Louise Stevensona se protnuly v novém divadelním zpracování Ostrova pokladů. Není to však jen smyšlené dobrodružství, ale i skutečný příběh autora, který na jevišti ožívá.  více





V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce

Dlouholetá spolupráce houslového virtuosa Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa přinesla milovníkům soudobé hudební tvorby celou řadu pozoruhodných (a v mnoha případech i premiérových) koncertů. Jejich zatím posledním společným projektem se stala dvojice sólových recitálů Milana Paľy. První projekt nesl název Dotyky. Za zrkadlom (30. dubna) se stejnojmennou skladbou Adriána Demoče a středeční koncert v prostorách brněnské Káznice se jmenoval O tvojej tvári (11. května) a představil dílo Dve vety o tvojej tvári skladatelky Jany Kmiťové, která kompozici Milanu Paľovi věnovala. Nahrávky obou kompozic jsou již nějakou dobu dostupné – obě vyšly u nakladatelství Pavlík Records v roce 2021. Svých světových premiér se však díla dočkala až nyní.  více

Brněnští muzikanti rozmanitých žánrů jsou dlouhověcí a vitální jedinci. Potvrdila to také oslava životního jubilea pedagoga, skladatele, aranžéra a především virtuózního hráče na trombon Mojmíra Bártka. Jubilejní koncert s pracovním názvem Mojda Bártek 80 do brněnského Sono Centra připravili jeho přátelé pod vedením trumpetisty a kapelníka B-Side Bandu Josefa Buchty. Oslavenec, ač si dvouapůlhodinový program nepokrytě (a s dojetím) užíval, až na krátké okamžiky oddechu zůstával aktivním účastníkem celé hudební produkce. Představil se jako autor mnohých skladeb, ale především hráč, s trombonem v rukách a v plném nasazení.  více

Závěrečný koncert abonentní řady brněnských filharmoniků Filharmonie v divadle II udělal bezpochyby radost všem fanouškům animátorského studia Ghibli. Přestože dramaturgie večera nebyla vystavěna na melodiích z nespočtu filmových partitur, které hlavní hvězda večera dirigent a skladatel Joe Hisaishi pro studio Ghibli zkomponoval, již jen samotná přítomnost oblíbeného umělce přilákala celou řadu posluchačů, kteří koncerty artificiální hudby pravděpodobně pravidelně nenavštěvují. Program dvou koncertů v Janáčkově divadle (28. a 29. dubna) zahrnoval Symfonii č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva, českou premiéru Hisaishiho skladby Variace 57 pro dva klavíry a orchestr, v níž se jako sólisté představili Dennis Russell Davies a Maki Namekawa, a českou premiéru Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. (Autor recenze navštívil čtvrteční provedení).  více

Po rozeznění pádové zkušebny FSI VUT sestoupila desátá slavnostní sezona ansámblu Brno Contemporary Orchestra s podtitulem We are the world do podzemí. Odpolední nedělní koncert totiž zavedl milovníky soudobé hudební tvorby do jeskyně Výpustek v Moravském krasu. Koncert s díly Šarūnase Nakase, Giacinta Scelsiho, Michala Wróblewského a Miroslava Tótha vznikl v rámci speciálního environmentálního projektu v režii Radima Nejedlého a koncipovaného u příležitosti Světového dne vody. Součástí koncertu bylo také literární pásmo z textů Radka Štěpánka napsaných pro tuto akci, které recitoval Petr Kubes. Texty tvořily na vhodných místech předěly mezi jednotlivými skladbami či větami. Přednes skladby Rany, kterou na objednávku Brno Contemporary Orchestra složil Miroslav Tóth, zajistila sama autorka předlohy Zuzana Husárová. Koncert řídil dirigent a umělecký vedoucí orchestru Pavel Šnajdrvíce

Brněnskou stopu najdeme na jednom z nejpozoruhodnějších mezinárodních hudebních alb roku 2021. Na nahrávce Live at Tou skupiny Angrusori, která nedávno získala na Slovensku ocenění Radio_Head Award v kategorii World music a folk, se totiž výraznou měrou podílela Iva Bittová. Houslistka a zpěvačka, kterou si už několik dekád spojujeme s brněnskou scénou.  více

Na čtyři stovky diváků si s nadšením užily mimořádný koncert čtveřice špičkových muzikantů v čele s frontmanem Deanem Brownem, už několik desetiletí výrazného protagonisty fusion stylu, a jeho tří rovnocenných spoluhráčů: saxofonisty Boba Franceschiniho, baskytaristy Victora Wootena a bubeníka Dennise Chamberse. Jarní otvírák 15. ročníku festivalu Groove Brno tak byl mimořádný především hudební extratřídou, v níž čtyři sólisté v naprostém souznění mezi sebou vzájemně, a především s publikem po dvě hodiny prolínali jazz, rock, funk i blues v gejzíru energie a nevázané muzikantské radosti.  více

Nejnovější operní inscenace Národního divadla Brno přenesla Mozartovu Kouzelnou flétnu v režii Miroslava Krobota do mezihvězdného prostoru a do daleké budoucnosti: vesmírná loď Sedm slunečních kruhů se tady střetne s pásem asteroidů a záchranné moduly dopraví cestovatele na povrch nejbližší obyvatelné planety. Posádka lodi se marně snaží navázat spojení s vesmírným plavidlem a již tak problematickou situaci umocní smrt kapitána, který přenechá velení druhému důstojníkovi Sarastrovi, a nikoliv své manželce a první důstojnici přezdívané Královna noci. Rozdělení na dvě znepřátelené frakce je nevyhnutelné a Královna noci i se svými stoupenci opouští tábor. Vzájemná nevraživost ani po deseti letech, které od nehody již uplynuly, nevyvanula. Když však Sarastro unese Paminu, dceru Královny noci, uvede tím do chodu záchrannou misi, která změní osudy trosečníků i původních obyvatel planety. Modernizovanou podobu Mozartova singspielu pomohli Miroslavu Krobotovi vytvořit Andrej Ďurík (scéna), Jana Preková (kostýmy), Přemysl Janda (světelný design), Hana Achilles (choreografie) a Patricie Částková (dramaturgie). Hudebního nastudování se chopil Pavel Šnajdr a druhou premiéru (14. dubna), kterou autor textu navštívil, dirigoval Ondrej Olos. Sbor řídila Klára Složilová Roztočilová a sólově vystoupili David Szendiuch (Sarastro), Daniel Matoušek (Tamino), Martina Masaryková (Královna noci), Andrea Široká (Pamina), Tadeáš Hoza (Papageno), Eva Esterková (Papagena), Vít Nosek (Monostatos), Eliška Gattringerová (První dáma), Jana Hrochová (Druhá dáma), Jarmila Balážová (Třetí dáma), Josef Škarka (Mluvčí/Kněz) a Eliška CrhákováZuzana Vítková a Markéta Kolářová v rolích Tří géniů.  více

Třetí koncert 29. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Tělo / Vtělení / Oslavení rozezněly 12. dubna skladby Antona Brucknera, Knuta Nystedta, Vytautase Barkauskase a Toivo Tuleva v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla. Večer s názvem Rozjímání pro orchestr představil posluchačům tři odlišné hudební polohy – ryze instrumentální, vokální a jejich kombinaci. Kromě orchestru Filharmonie Brno s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem vystoupil také sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kollera. Sólových partů v nově nastudované a po třech letech festivalem znovu uvedené kantátě So Shall He Descend Toivo Tuleva se chopili sopranistka Claudia Goebl, altistka Johanna Krokovay, tenorista Jan Petryka a barytonista Wolfgang Resch. Malý sbor obsadily Lucie Netušilová KarafiátováJana Vondrů a Pavla Radostová. Kvůli nemoci museli být zastoupeni původně ohlášení sólisté Martina Fender (soprán) a Klemens Sander (baryton). Změny zaznamenal také program, ze kterého byly vynechány původně plánované sborové skladby Antona Brucknera (In jener letzten der Nächte) a Josefa Gabriela Rheinbergera (Sanctus z Cantus Misae Es dur).  více

Po dvouleté pauze vynucené covidovou pandemií se včera do brněnských chrámů vrátil Velikonoční festival duchovní hudby. Letošní 29. ročník se nese v dramaturgické linii Tělo / Vtělení / Oslavení a svým způsobem se jedná o symbolické splynutí neuskutečněných programů z minulých let. Původní emblémy umučeného i oslaveného těla se tak staly ještě aktuálnějšími. Festival zahájil v kostele sv. Janů na Květnou neděli ansámbl Musica Figuralis s uměleckým vedoucím a hráčem na klávesové nástroje Markem Čermákem. Kromě instrumentalistů a choralistů (pod vedením Vladimíra Maňase, hru na pozitiv obstaral Ondřej Múčka) vystoupili také sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, mezzosopranistka Monika Jägerová, tenorista Matúš Šimko a basista Tomáš Šelc. Lákadlem klasicistního programu s názvem Affettuoso („s mocným vzruchem duševním“ dle Ottova slovníku naučeného) bylo nejen Haydnovo málo známé, přesto hudebně fascinující Salve Regina, ale především premiéry děl Josepha Puschmanna (novodobá) a Antona Zimmermanna (česká novodobá).  více

Osmdesáté narozeniny bývají pro jubilanta obvykle příležitostí k bilancování a retrospektivě. U výročního úterního koncertu Miloše Štědroně, stále aktivně píšícího, přednášejícího, vyučujícího a komponujícího, však tento přístup nehrozil. Program večera na jeho počest v Divadle Husa na provázku naopak nabídl několik méně známých hudebních miniatur z pera skladatelů, kteří byli s formováním tvůrčí osobnosti Miloše Štědroně různou měrou spojeni – jubilantova úhlavního skladatele a objektu bádání tedy Leoše Janáčka a trojice jeho učitelů i pozdějších kolegů Miroslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra. Přímo pro svůj narozeninový koncert zkomponoval oslavenec cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na slova básní dalšího svého spřízněnce, básníka Jana Skácela.  více

Ve čtvrtek 24. března diváci v Brně dostali možnost zažít opravdu výjimečný večer. Režisér Břetislav Rychlík se svojí ženou připravili na hudební scéně Městského divadla Brno koncert na podporu ukrajinských umělců, kteří utekli před válkou ze své země. Večer nesl název Společné kořeny a publiku měl přiblížit analogie lidové kultury Ukrajiny a Moravy. Já jsem při programu cítila zejména paralely v hudbě obecně. Výjimeční umělci navrch dokážou předávat krásu kdekoliv na světě.  více

V těchto dnech spatřilo světlo světa nové CD; nahrávka folklorních muzikantů muzikanty se však v žánru trochu vymyká. Autory desky jsou členové kapely Lilium liste Luďka Běťáka a její název zní Dovolte eště malučkovíce

Duo Ensoi tvoří zpěvačka Tereza Kopecká a bubeník a producent elektronické hudby Martin Čech. I když je jejich společný projekt stále ještě nový, oba mají bohaté zkušenosti z různých (nejen) brněnských kapel. Terezu si můžeme pamatovat především z Narcotic Fields, případně z jejich akustické odnože Acoustic Fields. Martin hraje ve skupině Lesní zvěř. Díky těmto zkušenostem je debutové album dua Ensoi hudebně vyzrálé a přesvědčivé, i když je určitě méně rockové než Narcotic Fields a méně (nu)jazzové než Lesní zvěř. Ensoi sice používají výrazové a zvukové prostředky elektronické hudby, ale hrají pop. Příjemný pop založený na pocitech a náladách více než na příbězích.  více

V prvních měsících roku 2022 se Filharmonie Brno může pyšnit již dvěma novými hudebními nosiči z vlastní produkce. První nahrávkou je CD s hudbou estonského skladatele Arvo Pärta, tou druhou záznam Symfonie č. 12 „Lodger“ Philipa Glasse, kterou brněnští filharmonici pod taktovkou Dennise Russella Daviese natočili dokonce jako první na světě. Věnujme se první ze zmiňovaných nahrávek se skladbami LamentateNekrolog a Symfonie č. 3 Arva Pärta v nastudování šéfdirigenta Daviese. V díle Lamentate vystoupila jako sólistka klavíristka Maki Namekawa. Nahrávka vznikla v Besedním domě v Brně v listopadu 2020 a v únoru 2021.  více

Nejčtenější

Kritika

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce