Roman Féder: Hudba a rádio neznají hranice

Roman Féder: Hudba a rádio neznají hranice

Na prknech Městského divadla Brno herci usilovně zkoušejí nové nastudování muzikálu Andrew Lloyda Webera Pískání po větru. Jednu z hlavních rolí hraje Roman Féder, jinak kapelník slovenské skupiny Funny Fellows. Sešli jsme se nad jejím novým albem Karavána.

Svou kapelu Funny Fellows označujete jako „old time band“, avšak tento výraz se používá jak v souvislosti s ranou fází jazzu, tak s předchůdci country a bluegrassu. Co je tedy „old time music“ ve vašem pojetí?
Snažil jsem se to nastudovat, abychom používali věci, kterým rozumíme, a zjistil jsem, že se jedná o určitý časový úsek hudby ve Spojených státech, případně v Austrálii, v době, kdy docházelo k živelnému rozvoji kultury lidí z přistěhovaleckých vln z Evropy nebo i z jiných kontinentů. Spojovaly se kulturní prvky Poláků, Irů, Čechů, Slováků, Francouzů, Italů, Němců… Ti všichni se obrazně řečeno setkali v jedné vesnici, a protože televize ani rádio tehdy ještě neexistovaly, lidé se bavili společně. Každý z nich měl své písničky a dávali je dohromady. Old time končí přibližně v té době, kdy vzniká hudební průmysl. Do té směsi, z které interpreti dodnes čerpají, patří zárodky bluegrassu, hillbilly, blues, gospel, ragtime i raný jazz.

Dá se onen konec „old time music“ vymezit konkrétním letopočtem?
Pokud bereme jako důležitý mezník prodej hudebních nahrávek, pak se dá o old time mluvit asi do roku 1917 nebo 1918. Právě v roce 1918 se mimochodem podařilo na rakouský císařský dvůr přivézt kapelu, která už tehdy hrála píseň After You’ve Gone, kterou my máme na novém albu Karavána. A i když Rakousko-Uhersko mělo vlastní přístavy, hlavním zdrojem této hudby pro Evropu byl Amsterdam. S koncem první světové války začíná i k nám proudit argentinské tango, které se ovšem do Prahy poprvé dostalo už v roce 1913. Bylo tehdy zakázané jako nemravný, erotický tanec. Díky válce se na kontinent dostala i raná jazzová hudba. Americké vojenské oddíly měly ve svých řadách černošské vojáky, kteří sem přinášeli svou kulturu.

Dobře. Pokud vás tedy zajímá především hudba, která se hrála do konce první světové války, jak je možné, že jste CD Karavána natočili „bez střihů a dodatečných technických úprav, na dva mikrofony, tak jako v roce 1935“? To už jsme skoro o generaci dál…
Naším velkým vzorem je Memphis Jug Band, černošská kapela, která místo kontrabasu používala velký hrnec a která tím starým „old time“ způsobem nahrávala až do 50. let. I dnes, kdy máme tablety, počítače a bohužel i elektronickou hudbu, zůstává způsob hraní na některé nástroje stejný.

Kapela Funny Fellows vznikla v roce 1994 a od té doby se pochopitelně měnilo její složení. Základ ale – předpokládám – zůstává stejný…
Ano, stále zůstává akordeon, klarinet, trubka, housle. Letos jsme na CD přidali také altofon, což je starý pochodový nástroj, který vojenské kapely používaly místo trombónu. A přibrali jsme i bicí, ovšem které hrajeme na historické bicí nástroje, jako jsou velké pochodové bubny a malé činely. Snažíme se, aby naše hudba byla barevná a něčím zvláštní, ale abychom také měli něco specifického z regionů, z nichž čerpáme. Někdy je v písni více houslí, někdy více kornetu, někdy je tam tenorsaxofon, jindy jen klarinet.

Někteří vaši spoluhráči to mají jednoduché. Například Daniel Valášek tvrdí muziku nikoli na basu, ale na suzafon. Ale jak je to ve vašem případě? Hrajete na kornet, altofon, kontrabas a housle a ještě k tomu zpíváte. Jak to řešíte na koncertech?
Když je koncert blízko a můžeme se trochu tísnit v autě, vezeme všechny nástroje s sebou. Jinak máme připraveny koncertní verze písní a ty nás nutí k tomu, abychom nehráli vždy mechanicky stejně, ale častokrát i na koncertě vymyslíme nějaký gag, který pak už zůstane ve skladbě zachovaný. Naši skalní fanoušci nám říkají, že naše koncerty nejsou nikdy stejné. CD je jen zachycení nějakého okamžiku.

Mluvili jsme o Spojených státech jako onom pověstném tavicím tyglíku, v němž se mísily různé kulturní vlivy. Jenže vy máte na novém albu nejen písně americké, ale i skladby z Maďarska a vůbec ze střední Evropy. Zní tam slovenština a vybrali jste si také dvě písně od Ježka, Voskovce a Wericha. Podle čeho písně vybíráte?
Musíme mít vždy pocit, že nás ta skladba něčím zaujala a že bude i v dnešní době aktuální. Maďarská skladba Jó ha szól a rádió / Je dobré poslouchat rádio se hodí do každého rádia. My ji zpíváme maďarsko-slovensky, čímž chceme tím sdělit, že hudba ani rádiové vlny neznají hranice. Je to taková výchovná a současně humorná píseň. Vždyť v Bratislavě se mluvilo několika jazyky a bylo to normální. Lidé měli větší rozhled, byli sečtělejší, tolerantnější, veselejší, uměli si užívat života tak, že sice nepotřebovali moc, ale byla pro ně důležitá pohoda. A taková atmosféra by měla jít i z těch skladeb.

Čerpáte více z dobových nahrávek, nebo z notových zápisů?
Poslechnu si několik dobových nahrávek a pak začneme hledat svou cestu, která je samozřejmě omezena tím, co jsme v našem obsazení schopni pojmout a zahrát. Voskovec a Werich zpívali s doprovodem Ježkova orchestru, který měl řekněme dvacet členů. My se musíme hodně snažit, abychom z jejich písní dokázali vytáhnout to nejlepší a uměli to zahrát v pěti. Voskovec s Werich například dobře znali Armstronga a swingovou hudbu a byli tím ovlivněni. Myse tedy snažímev těch písních uplatnit i další znalosti a zkušenosti. Klobouk ve křoví například na koncertech hrajeme s pasáží, v níž napodobujeme malé žabky. To je fór, který na nějaké veřejné zkoušce zkusil Voskovec. Sice jej nenahráli, ale nám to přišlo fajn.

Vaše album se jmenuje Karavána podle úpravy slavné melodie Duka Ellingtona. Proč jste si právě tuto píseň zvolili za titulní?
Pořád nás někdo někam tlačí a slibuje nám, že nás se svou karavanou, která má různé barvy, přivede do oázy blahobytu. My jsme si řekli, že si musíme dávat pozor, jestli ten náznak oázy není jen fata morgana. O tom ta skladba je. Na obalu jsou rudí velbloudi, na které si musíme dát pozor. Jemně tím naznačujeme takovou werichovskou poetikou, že není každý velbloud velbloudem, i když si tak říká. Skladba Caravan existuje v mnoha podobách. My jsme se trochu inspirovali Bobanem Markovičem, ale samozřejmě také originálem pana Elligtona. A myslím, že jsme první, kdo tuto píseň zpívá se slovenským textem.

Jaké má vůbec na Slovensku skupina vašeho žánru možnosti koncertování?
My jsme za toto album dostali na Slovensku cenu pro nejlepší jazzové CD na základně hlasování veřejnosti. A od té doby nás nikdo na žádný jazzový festival nepozval. Jazzových festivalů totiž na Slovensku není mnoho a všichni se snaží hrát příliš moderně a nehledají v tom zábavu. Proto to máme možná těžší. Dost často koncertujeme v Česku, hráváme v Polsku i v Rakousku a u nás na Slovensku si nás hodně oblíbili zahraniční pracovníci a turisté, protože pro ně svou hudbou vytváříme takový barevný kolorit. Máme v repertoáru skladby od autorů finských, francouzských, německých, polských i českých, a můžeme tedy jakoby každému přiblížit kousek jeho vlasti. Baví nás to a za rok, když počítám i koncerty pro dětské domovy nebo dobročinné akce, odehrajeme asi sto koncertů.

Vedle hudby se zabýváte, a to neméně intenzivně, také herectvím…
Ano, je to tak půl napůl. Divadlo je pro mne velká inspirace, jsou to jiné vjemy, jiní lidé, jiný pohled na všechno. Teď jsem v Městském divadle Brno dostal příležitost hrát v novém nastudování muzikálu Pískání po větru, budu tam hrát Otce. Jsou tam krásné skladby, ale je to náročné. Jedná se o nádherný příběh o dětech, které zachrání krásná koťátka, ale chtějí zachránit také člověka, který jim tím, jak se chová a jak s nimi komunikuje, připomene Ježíše. Jsou Vánoce a oni mají pocit, že musí někomu pomoci. Lidé z vesnice jsou proti nim, protože mají dojem, že ten člověk je vrah. Celý konflikt se vyostří a ten muž nakonec zmizí. Zůstává otázka, jestli to byl, nebo nebyl Ježíš. Je to příběh, který podle mne k Vánocům patří, protože nutí lidi k zamyšlení. A ty brněnské děti mimochodem hrají famózně, jako velcí herci, a já mám co dělat, abych jim stačil. Premiéra bude 24. října, všechny zvu.

Vy se ale věnujeme i divadlu přímo pro děti. Dvakrát jste se svou pohádkou O poštárovi Vincovi vystupoval na festivalu Mohelnický dostavník.
Ano, to je divadlo jednoho herce a je to pohádka o pošťákovi, který chodí po světě, roznáší dopisy a balíky a cestou potkává zajímavé postavičky. Potká se například s trpaslíkem, s čarodějnicí nebo se zajíci a zažije s nimi různé příhody. Je to hudební pohádka, během níž se děti naučí poznávat hravou formou různé hudební nástroje. Když jsme hráli v Mohelnici, zrovna pršelo, na louce bylo plno dětí a rodičů v pláštěnkách a bylo to jedno z nejsilnějších představení, které jsem zažil.

Foto archiv Romana Fédera

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený Johnny získá zpět svou dívku. Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka, v nepřesvědčivě konstruovaném příběhu ale vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit.  více

Vedle Pražákova paláce vyrostl nedávno multikulturní prostor Praha, v Městském divadle Brno zase Karlštejn. Muzikál Noc na Karlštejně se přesunul z venkovní produkce na Hudební scénu, včera po poledni byla první veřejná generálka. To je dobrá příležitost, aby k představení přihodil několik nesouvislých postřehů člověk, který na muzikály běžně nechodí.  více

Neutuchající obliba pirátské tématiky i slavné knihy Roberta Louise Stevensona se protnuly v novém divadelním zpracování Ostrova pokladů. Není to však jen smyšlené dobrodružství, ale i skutečný příběh autora, který na jevišti ožívá.  více





Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Co bylo ve Vídni konce 18. a počátku 19. století hráno představila ve čtvrtek 25. ledna v Besedním domě Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. V císařském městě, jakožto jedním z hybatelů kulturních dějin, se scházeli umělci pracující jak pro samotný dvůr nebo dvorskou šlechtu, tak posléze i pro bohaté měšťanstvo. Na programu večera tedy zazněla díla od zvučných jmen jako je Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Vojtěch Matyáš Jírovec. V rámci koncertu se publiku v Schubertových písních také představil německý tenorista Christoph Prégardienvíce

Komorní řada čtyř koncertů Filharmonie Brno nabízí divákům nejen netradiční a často i málo hraná díla, ale také pohled do jednotlivých oddělení orchestru. Výjimkou nebyl ani středeční koncert v Besedním domě, kde se posluchačům představili bicisté z řad členů Filharmonie (Lukáš KrejčíPetr HladíkMaxmilian Jopp), Orchestrální akademie Filharmonie Brno (Anežka NovákováMartin Kučík) a studentů Janáčkovy akademie múzických umění (Adéla Spurná j. h., David Paša j. h., Jakub Kub j. h.). Pod pedagogickým, uměleckým a také dirigentským vedením Martina Opršála hráči nastudovali rozmanitý, technicky i interpretačně náročný program, k němuž si mimo jiné přizvali houslistu Milana Paľuvíce

Mimořádným koncertem pro produkční společnost PARMA recordings doplnil Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra probíhající sezónu s názvem Neviditelná města. V premiérovém koncertním provedení zahrál šestici kompozic z alba Dimensions Vol. 4, které vyšlo v březnu minulého roku. V neděli v sále ŠVČ Lužánky se tak na programu objevila rozmanitá kolekce děl šesti uznávaných soudobých skladatelů.  více

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie v divadle I nabídnul divákům kompozice českých skladatelů Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka tak ve čtvrtek 11. 1. v Janáčkově divadle obecenstvu připomněla, že letopočet 2024 bude patřit velkolepým oslavám Roku české hudbyvíce

Nejčtenější

Kritika

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více