Roman Féder: Hudba a rádio neznají hranice

Roman Féder: Hudba a rádio neznají hranice

Na prknech Městského divadla Brno herci usilovně zkoušejí nové nastudování muzikálu Andrew Lloyda Webera Pískání po větru. Jednu z hlavních rolí hraje Roman Féder, jinak kapelník slovenské skupiny Funny Fellows. Sešli jsme se nad jejím novým albem Karavána.

Svou kapelu Funny Fellows označujete jako „old time band“, avšak tento výraz se používá jak v souvislosti s ranou fází jazzu, tak s předchůdci country a bluegrassu. Co je tedy „old time music“ ve vašem pojetí?
Snažil jsem se to nastudovat, abychom používali věci, kterým rozumíme, a zjistil jsem, že se jedná o určitý časový úsek hudby ve Spojených státech, případně v Austrálii, v době, kdy docházelo k živelnému rozvoji kultury lidí z přistěhovaleckých vln z Evropy nebo i z jiných kontinentů. Spojovaly se kulturní prvky Poláků, Irů, Čechů, Slováků, Francouzů, Italů, Němců… Ti všichni se obrazně řečeno setkali v jedné vesnici, a protože televize ani rádio tehdy ještě neexistovaly, lidé se bavili společně. Každý z nich měl své písničky a dávali je dohromady. Old time končí přibližně v té době, kdy vzniká hudební průmysl. Do té směsi, z které interpreti dodnes čerpají, patří zárodky bluegrassu, hillbilly, blues, gospel, ragtime i raný jazz.

Dá se onen konec „old time music“ vymezit konkrétním letopočtem?
Pokud bereme jako důležitý mezník prodej hudebních nahrávek, pak se dá o old time mluvit asi do roku 1917 nebo 1918. Právě v roce 1918 se mimochodem podařilo na rakouský císařský dvůr přivézt kapelu, která už tehdy hrála píseň After You’ve Gone, kterou my máme na novém albu Karavána. A i když Rakousko-Uhersko mělo vlastní přístavy, hlavním zdrojem této hudby pro Evropu byl Amsterdam. S koncem první světové války začíná i k nám proudit argentinské tango, které se ovšem do Prahy poprvé dostalo už v roce 1913. Bylo tehdy zakázané jako nemravný, erotický tanec. Díky válce se na kontinent dostala i raná jazzová hudba. Americké vojenské oddíly měly ve svých řadách černošské vojáky, kteří sem přinášeli svou kulturu.

Dobře. Pokud vás tedy zajímá především hudba, která se hrála do konce první světové války, jak je možné, že jste CD Karavána natočili „bez střihů a dodatečných technických úprav, na dva mikrofony, tak jako v roce 1935“? To už jsme skoro o generaci dál…
Naším velkým vzorem je Memphis Jug Band, černošská kapela, která místo kontrabasu používala velký hrnec a která tím starým „old time“ způsobem nahrávala až do 50. let. I dnes, kdy máme tablety, počítače a bohužel i elektronickou hudbu, zůstává způsob hraní na některé nástroje stejný.

Kapela Funny Fellows vznikla v roce 1994 a od té doby se pochopitelně měnilo její složení. Základ ale – předpokládám – zůstává stejný…
Ano, stále zůstává akordeon, klarinet, trubka, housle. Letos jsme na CD přidali také altofon, což je starý pochodový nástroj, který vojenské kapely používaly místo trombónu. A přibrali jsme i bicí, ovšem které hrajeme na historické bicí nástroje, jako jsou velké pochodové bubny a malé činely. Snažíme se, aby naše hudba byla barevná a něčím zvláštní, ale abychom také měli něco specifického z regionů, z nichž čerpáme. Někdy je v písni více houslí, někdy více kornetu, někdy je tam tenorsaxofon, jindy jen klarinet.

Někteří vaši spoluhráči to mají jednoduché. Například Daniel Valášek tvrdí muziku nikoli na basu, ale na suzafon. Ale jak je to ve vašem případě? Hrajete na kornet, altofon, kontrabas a housle a ještě k tomu zpíváte. Jak to řešíte na koncertech?
Když je koncert blízko a můžeme se trochu tísnit v autě, vezeme všechny nástroje s sebou. Jinak máme připraveny koncertní verze písní a ty nás nutí k tomu, abychom nehráli vždy mechanicky stejně, ale častokrát i na koncertě vymyslíme nějaký gag, který pak už zůstane ve skladbě zachovaný. Naši skalní fanoušci nám říkají, že naše koncerty nejsou nikdy stejné. CD je jen zachycení nějakého okamžiku.

Mluvili jsme o Spojených státech jako onom pověstném tavicím tyglíku, v němž se mísily různé kulturní vlivy. Jenže vy máte na novém albu nejen písně americké, ale i skladby z Maďarska a vůbec ze střední Evropy. Zní tam slovenština a vybrali jste si také dvě písně od Ježka, Voskovce a Wericha. Podle čeho písně vybíráte?
Musíme mít vždy pocit, že nás ta skladba něčím zaujala a že bude i v dnešní době aktuální. Maďarská skladba Jó ha szól a rádió / Je dobré poslouchat rádio se hodí do každého rádia. My ji zpíváme maďarsko-slovensky, čímž chceme tím sdělit, že hudba ani rádiové vlny neznají hranice. Je to taková výchovná a současně humorná píseň. Vždyť v Bratislavě se mluvilo několika jazyky a bylo to normální. Lidé měli větší rozhled, byli sečtělejší, tolerantnější, veselejší, uměli si užívat života tak, že sice nepotřebovali moc, ale byla pro ně důležitá pohoda. A taková atmosféra by měla jít i z těch skladeb.

Čerpáte více z dobových nahrávek, nebo z notových zápisů?
Poslechnu si několik dobových nahrávek a pak začneme hledat svou cestu, která je samozřejmě omezena tím, co jsme v našem obsazení schopni pojmout a zahrát. Voskovec a Werich zpívali s doprovodem Ježkova orchestru, který měl řekněme dvacet členů. My se musíme hodně snažit, abychom z jejich písní dokázali vytáhnout to nejlepší a uměli to zahrát v pěti. Voskovec s Werich například dobře znali Armstronga a swingovou hudbu a byli tím ovlivněni. Myse tedy snažímev těch písních uplatnit i další znalosti a zkušenosti. Klobouk ve křoví například na koncertech hrajeme s pasáží, v níž napodobujeme malé žabky. To je fór, který na nějaké veřejné zkoušce zkusil Voskovec. Sice jej nenahráli, ale nám to přišlo fajn.

Vaše album se jmenuje Karavána podle úpravy slavné melodie Duka Ellingtona. Proč jste si právě tuto píseň zvolili za titulní?
Pořád nás někdo někam tlačí a slibuje nám, že nás se svou karavanou, která má různé barvy, přivede do oázy blahobytu. My jsme si řekli, že si musíme dávat pozor, jestli ten náznak oázy není jen fata morgana. O tom ta skladba je. Na obalu jsou rudí velbloudi, na které si musíme dát pozor. Jemně tím naznačujeme takovou werichovskou poetikou, že není každý velbloud velbloudem, i když si tak říká. Skladba Caravan existuje v mnoha podobách. My jsme se trochu inspirovali Bobanem Markovičem, ale samozřejmě také originálem pana Elligtona. A myslím, že jsme první, kdo tuto píseň zpívá se slovenským textem.

Jaké má vůbec na Slovensku skupina vašeho žánru možnosti koncertování?
My jsme za toto album dostali na Slovensku cenu pro nejlepší jazzové CD na základně hlasování veřejnosti. A od té doby nás nikdo na žádný jazzový festival nepozval. Jazzových festivalů totiž na Slovensku není mnoho a všichni se snaží hrát příliš moderně a nehledají v tom zábavu. Proto to máme možná těžší. Dost často koncertujeme v Česku, hráváme v Polsku i v Rakousku a u nás na Slovensku si nás hodně oblíbili zahraniční pracovníci a turisté, protože pro ně svou hudbou vytváříme takový barevný kolorit. Máme v repertoáru skladby od autorů finských, francouzských, německých, polských i českých, a můžeme tedy jakoby každému přiblížit kousek jeho vlasti. Baví nás to a za rok, když počítám i koncerty pro dětské domovy nebo dobročinné akce, odehrajeme asi sto koncertů.

Vedle hudby se zabýváte, a to neméně intenzivně, také herectvím…
Ano, je to tak půl napůl. Divadlo je pro mne velká inspirace, jsou to jiné vjemy, jiní lidé, jiný pohled na všechno. Teď jsem v Městském divadle Brno dostal příležitost hrát v novém nastudování muzikálu Pískání po větru, budu tam hrát Otce. Jsou tam krásné skladby, ale je to náročné. Jedná se o nádherný příběh o dětech, které zachrání krásná koťátka, ale chtějí zachránit také člověka, který jim tím, jak se chová a jak s nimi komunikuje, připomene Ježíše. Jsou Vánoce a oni mají pocit, že musí někomu pomoci. Lidé z vesnice jsou proti nim, protože mají dojem, že ten člověk je vrah. Celý konflikt se vyostří a ten muž nakonec zmizí. Zůstává otázka, jestli to byl, nebo nebyl Ježíš. Je to příběh, který podle mne k Vánocům patří, protože nutí lidi k zamyšlení. A ty brněnské děti mimochodem hrají famózně, jako velcí herci, a já mám co dělat, abych jim stačil. Premiéra bude 24. října, všechny zvu.

Vy se ale věnujeme i divadlu přímo pro děti. Dvakrát jste se svou pohádkou O poštárovi Vincovi vystupoval na festivalu Mohelnický dostavník.
Ano, to je divadlo jednoho herce a je to pohádka o pošťákovi, který chodí po světě, roznáší dopisy a balíky a cestou potkává zajímavé postavičky. Potká se například s trpaslíkem, s čarodějnicí nebo se zajíci a zažije s nimi různé příhody. Je to hudební pohádka, během níž se děti naučí poznávat hravou formou různé hudební nástroje. Když jsme hráli v Mohelnici, zrovna pršelo, na louce bylo plno dětí a rodičů v pláštěnkách a bylo to jedno z nejsilnějších představení, které jsem zažil.

Foto archiv Romana Fédera

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený Johnny získá zpět svou dívku. Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka, v nepřesvědčivě konstruovaném příběhu ale vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit.  více

Vedle Pražákova paláce vyrostl nedávno multikulturní prostor Praha, v Městském divadle Brno zase Karlštejn. Muzikál Noc na Karlštejně se přesunul z venkovní produkce na Hudební scénu, včera po poledni byla první veřejná generálka. To je dobrá příležitost, aby k představení přihodil několik nesouvislých postřehů člověk, který na muzikály běžně nechodí.  více

Neutuchající obliba pirátské tématiky i slavné knihy Roberta Louise Stevensona se protnuly v novém divadelním zpracování Ostrova pokladů. Není to však jen smyšlené dobrodružství, ale i skutečný příběh autora, který na jevišti ožívá.  více





Naloučany jsou malá obec na řece Oslavě v kraji Vysočina a mají svého fotografa. Portréty zdejších obyvatel se díky němu dostaly do Knihovny amerického kongresu a staly se tak součástí největší sbírky tohoto média od jeho počátků. Necelé dvě stovky místních jsou na to náležitě hrdí. Proto společnými silami uspořádali svému fotografovi akci, na kterou jen tak nezapomenou nejen oni, sám pan fotograf, ale i všichni ostatní návštěvníci, kteří se rozhodli zvlněnou zasněženou krajinou dojet až před místní kulturní dům.  více

Ve zrekonstruovaném sále největší české Sokolovny na Kounicově ulici v Brně se setkali folklorní nadšenci z celé Moravy. Tradiční už sedmdesátý první ples zde v sobotu 21. ledna uspořádal Slovácký krúžek Brno. Propojily se tak dva spolky s hlubokou prvorepublikovou tradicí. Dohromady jim to ladilo, jako by po celou tu dobu až dodnes patřily k sobě.  více

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více

Noam Vazana, vystupující pod přezdívkou Nani, je izraelská zpěvačka, která se věnuje písním v židovském jazyce ladino. Na album Andalusian Brew z roku 2017 shromáždila lidové písně, z nichž některé slýchala jako malá od své babičky. V roce 2021 natočila své první autorské album s písněmi v ladinu, nazvané Ke Haber. Na podzim 2022 vystoupila v Brně v klubu Music Lab v duu s brněnským perkusistou Jakubem Škrhou. Před koncertem vznikl následující rozhovor.  více

Drama, filozofii nebo zajímavě nastíněnou psychologii děl nabízel poslední velký koncert Filharmonie Brno v Janáčkově divadle. Posluchačsky přívětivý program s příhodným názvem Dávné nordické příběhy nastudoval a s orchestrem provedl dánský dirigent Michael Schønwandt (*1953), nynější šéfdirigent Orchestru Národní opery Montpellier. Jeho obliba propagování soudobých skladatelů se projevila v samotné dramaturgii. Kromě známých děl od Edvarda Griega nebo Jeana Sibelia měli posluchači možnost se seznámit i s dánským autorem Hansem Abrahamsenem (*1952). Publiku se v jeho díle představila také americká sopranistka Nicole Chevaliervíce

Na předvánočním koncertu kapely Musica Folklorica v klubu Stará pekárna nečekaně oznámil svůj odchod do důchodu vydavatel a zakladatel vydavatelství Indies Milan Páleš. Stalo se tak symbolicky při křtu posledního loňského folklorního počinu, který nese název Rok na Slovácku. Jaké jsou jeho plány v důchodovém režimu? A nezmizí folklor z edičního plánu tohoto prestižního vydavatelství?  více

Dvacet let spolupráce ve skupině Květy slavili nedávno Martin Kyšperský a Aleš Pilgr. Zatímco spoluhráči a nástroje kolem nich se během dvou dekád měnili, oni dva zůstávají konstantou jedné z nejzásadnějších kapel brněnské scény tohoto století. Jde ovšem o konstantu – řekněme – dynamickou –, protože oba protagonisté střídají různé nástroje a přístupy. Martin si od kytary odskakuje k dalším nástrojům a Aleš se z bubeníka stal kontrabasistou a od roku 2023 bude znovu bubeníkem. Tento kontext je pak důležitý i pro pochopení nového alba Duo, které natočili Kyšperský s Pilgrem jako – ano, duo.  více

Rumunská skupina Fanfare Ciocărlia, přezdívaná „nejrychlejší dechovka světa“, pochází z malé vesnice Zece Prajini, ležící na severovýchodním okraji Rumunska, u hranic s Moldavskem. Vznikla před čtvrtstoletím, v roce 1997. Skupina romských hudebníků s tubami, tenorovými rohy, trubkami a saxofony se tehdy rozhodla šířit balkánskou dechovou hudbu po světě. V rámci svého zdánlivě nekonečného turné přijela v létě 2022 také do Brna, kde vystoupila na festivalu Maraton Hudby. Koncert, který byl ozdobou festivalové Balkánské scény, si připomeneme v rozhovoru se saxofonistou Oprică Ivanceou. Z rumunštiny tlumočil a odpovědi spontánně doplňoval Henry Ernst, původně německý zvukař, který kapelu pro svět objevil a dodnes je jejím manažerem a také vydavatelem.  více

Saucējas je ženský vokální soubor z Lotyšska, který se věnuje lidovým písním z této pobaltské země. V repertoáru má mimo jiné písně pastýřské, pracovní, písně na oslavu dobré úrody, případně písně k jednotlivým ročním obdobím. V létě 2022 skupina vystoupila živě na festivalu Maraton Hudby v Brně a tam jsme s nimi také natočili rozhovor, který vám nyní nabízíme jako ohlédnutí za koncertním létem v Brně. Na naše otázky odpovídají členky souboru Vineta Romāne a Elīna Ellene.  více

O tom že fake news nejsou záležitostí pouze našeho století se mohli přesvědčit návštěvníci závěrečného koncertu letošního 19. ročníku cyklu Barbara Maria Willi uvádí... – v sále Konventu Milosrdných bratří 14. prosince s programem Renesanční fake news pro potěchu dneška aneb Lenguas Malas (zlé jazyky) vystoupil španělský vokální soubor Cantoría sestávající ze sopranistky Inés Alonso, altisty Oriola Guimery, tenoristy a uměleckého vedoucího souboru Jorgeho Losana a basisty Oriola Quintana. Vokální kvarteto je součástí prestižního mezinárodního projektu EEEMERGING+.  více

Třetí adventní pondělí 12. prosince vystřídal hudební klub Stará pekárna rock za folklor, když hostil kapelu Musica Folklorica, která zde pokřtila své další album s názvem Rok na Slovácku. Booklet představuje litografie Františka Pavlici, které jsou přiřazeny každému měsíci v roce a tvoří kalendář. Ten pak tematicky doplňují jednotlivé sady písní.  více

Masarykova univerzita v čele s rektorem Martinem Barešem každý rok pořádá adventní koncert, který se po tříleté odmlce uskutečnil ve středu 7. prosince v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Kromě domácího Pěveckého sboru Masarykovy univerzity se také představil VOX IUVENALIS, působící pod Vysokým učením technickým v Brně, a smíšený sbor Kantiléna. Všechna jmenovaná tělesa vystoupila pod vedením sbormistra Jana Ocetkavíce

Prvního prosince brněnský klub Fléda nabídl koncert ukrajinského kvartetu DakhaBrakha inspirovaného lidovou hudbou. „Dávat“ a „brát“ je překlad názvu kapely (v originále ДаxаБраxа), vyňatého ze staré ukrajinštiny. Co člověku může dát setkání s válkou poznamenaným národem? Zejména poznání, co vše bere válka. Avšak nejen proto byl tento koncert jednou z neopakovatelných příležitostí zažít hudbu plnou silných emocí na jevišti i v hledišti.  více

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více