Zdeněk Pololáník: Nikdy jsem nechtěl být modernistou

Zdeněk Pololáník: Nikdy jsem nechtěl být modernistou

Z denního programu Zdeňka Pololáníka není poznat, že mu v říjnu bude osmdesát let. V neděli dopoledne hrál na mši, odpoledne byl v Olomouci zkontrolovat provedení své opery Noc plná světla a večer zase na koncertě v Besedním domě. Pololáníkovu hudbu znají návštěvníci koncertů i filmoví diváci, jeho písně se zpívají v kostelech. Jeho jubileu je věnován i letošní ročník Brněnského varhanního festivalu. Setkali jsme se v Ostrovačicích, kde žije a také dodnes působí jako varhaník.

Vystudoval jste na konzervatoři varhanní třídu, jste varhaník, což by vás mohlo spojovat třeba s Olivierem Messiaenem, Petrem Ebenem nebo také Antonem Brucknerem. Cítíte s nimi nějaké vnitřní souznění?
Ne, ani s jedním. Já inklinuji víc k romantické hudbě a žádné vyložené vzory jsem ani neměl. Za dob studií jsem si probral všechny možné autory od a až do z a jejich výrazná díla, ale bez uvažování o tom, kterou cestou se vydat. Určitě ve mně zanechali stopy, protože stavební základ tu být musí. U mě ale není jednostranný, byla tu terciová harmonie, pak přišla kvartová, různé -ismy, ale ze všeho jsem si uložil jen několik dobrých věcí, které mě zaujaly. A bylo to víc v podvědomí než ve vědomí. Tak tvořím odjakživa a kdo v tom hledal systém, ten vždycky pohořel, protože tam žádný není: ani uplatněný, ani chtěný.

Jak varhany skladatele ovlivní, přinášejí něco specifického, nebo ho naopak mohou v něčem omezit?
Mně se varhany líbily díky zvukové barevnosti a různorodosti. Je to nástroj, který se proměňuje s dobou, prostředím, se styly chrámů a skýtá hodně možností. Když jsem si na konzervatoři kromě varhanního oddělení přibral skladbu jako předmět navíc a dostal za úkol kompozici pro dva nástroje, tak jsem si nevybral dva jednohlasé, ale varhany a klavír, aby tam bylo co nejvíc tónů i barev. Profesor mi to původně nechtěl schválit, ale nakonec byla skladba dobře přijatá a přitáhla ke mně zájem. Otevřela mi cestu do rozhlasu i k interpretům: klavírní duo Věry a Vlastimila Lejskových a varhaník Miloslav Buček mě požádali o skladbu pro dva klavíry a varhany, kterou taky dostali. Mě zajímají zvukové barvy a varhany jich mají nejvíc. Jsou tu sice syntezátory, ale u těch mi vadí jejich umělost.

Zahajovací koncert Brněnského varhanního festivalu v kostele u jezuitů bude věnován vašemu jubileu. Jak se vám nové „varhany pro Brno“ líbí?
Velice je vítám a jsem rád, že se jich brněnští varhaníci hned chopili a o koncerty je zájem. Hana Bartošová je nejen průbojnou varhanicí, ale zároveň organizátorkou. Přitom je prostá konkurenčního pohledu na ostatní varhaníky a zve sem špičkové interprety. Nové varhany přinesly nové možnosti a po letech, kdy byly jako nástroj vábící lidi do kostela zanedbávány, zažívají období prvořadého zájmu.

Co vám budou na festivalu hrát, napsal jste něco přímo pro tuto příležitost?
Jako novinku uvede paní Bartošová s dcerou transkripci mé skladby pro smyčce a klavír. Přepsal jsem ji pro varhany a klavír, který u nás v kostele nebývá slyšet moc často. A na závěr bude nějaká sborová skladba – nabídl jsem jich několik a vlastně ani nevím, kterou si vybrali.

Před deseti lety po vás v České Třebové pojmenovali varhanní festival, jak jste na takovou nabídku v první chvíli reagoval?
Bylo potěšující, že si mě všimli. Důležitější ale je, že se ředitel festivalu František Preisler věnuje vydávání soudobé duchovní hudby. Chodil za mnou ještě na Petrov, kde jsem býval varhaníkem, zpíval s námi chorál a měl zájem také o mou tvorbu, kterou jsem ani za totality nezanedbával. Psal jsem pro liturgii, skladby s biblickou tematikou, dokonce jsem v roce 1970 napsal Píseň písní (Šír haš-šírím) pro velký sbor, orchestr a sólisty. Je to dvouhodinové oratorium na hebrejský text a dalo by se i inscenovat. A stále čekám, že se ta inscenace někde objeví a budu u toho. O Píseň písní měl zájem Evald Schorm, představoval si inscenaci v přírodním divadle, bohužel se nedožil vhodné doby, aby ji mohl zpracovat. Ale pozval mě na základě svého zájmu do Laterny magiky, pro kterou jsem napsal celovečerní balet Sněhová královna. Dirigent Ondřej Pipek, tehdy šéf Makedonského národního divadla ve Skopji, chtěl inscenovat Píseň písní v Dubrovníku – voněly by tam cypřiše přesně podle libreta. Vedli jsme kolem toho korespondenci a psal mi, že ani nevím, co jsem složil. Jenže on nesměl z Jugoslávie sem a já jsem tehdy nesměl do Jugoslávie.

V 60. letech jste byl členem Tvůrčí skupiny A, kromě vás v ní byli skladatelé Jan Novák, Alois Piňos, Josef Berg a Miloslav Ištvan. Co drželo pohromadě tak rozdílné autorské typy?
Snaha ukázat, že tu není umění na pochodu levá-pravá podle toho, jak nám bude někdo diktovat. A právě ta různost nás vedla k tomu, abychom psali po svém. Ocenil to i Berg ve smutném rozhovoru pořízeném pár dní před jeho smrtí. Říkal, že nám nešlo o to, abychom naplňovali nějaké -ismy, ať už běží v západním nebo východním světě, ale abychom ukázali různost cest v umění i osobitosti našich projevů. Jan Novák vycházel z neoklasicismu, trávil nějaký čas u Martinů a to nemohlo zůstat bez vlivu, ale přece jen šel trošku stranou. Já jsem nikdy nechtěl být modernistou a psal jsem si svou muziku, která zajímala interprety i posluchače. Piňos vytvářel se svými žáky teamworky, ve výsledcích bylo víc racia než sentimentu, Ištvan byl osobitý, svůj.

Na JAMU mnohé z vás mimo jiné učil Theodor Schaefer, který byl podle Jiřího Beneše ohromný pedant. Je to pravda, jaké to ve vás zanechalo stopy?
Já jsem ho zažil až poslední rok svého studia, předtím jsem byl u profesora Viléma Petrželky. Ten mi sice říkal, abych si napsal žádost o dokončení ročníku u něj, ale té nebylo vyhověno a přidělili mi profesora Schaefera. Ten mě učil už na konzervatoři hudební formy, byl opravdu přísný pedant, ale velmi dobře jsme si rozuměli. Když se dověděl, že jsem napsal tu žádost, tak je to postavilo s Petrželkou proti sobě, ale mně tehdy hráli nějaké skladby v Sovětském svazu. Tady mě nařkl Ctirad Kohoutek, že píšu klerikální hudbu, a v Leningradu se moje hudba setkala s velkým oceněním. Pro Theodora Schaefera bylo dobré mít takového studenta a ten rok s ním byl velmi krásný. Dostal jsem i pozvání k besedě na leningradské konzervatoři, kam jsem jel navzdory ministerskému zákazu. Sověti si to prosadili a měl jsem tam od té doby spoustu přátel. Bylo to pro mě důležité i v tom, že jsem měl od té doby pokoj, protože mě hráli v Sovětském svazu.

Jak se tam vaše hudba vůbec dostala?
Začalo to seminářem na JAMU, kde zrovna hráli mou skladbu – na seminářích jsme předváděli svoji hudbu a ostatní se k ní vyjadřovali. A na tento seminář přišli ředitelé různých konzervatoří ze Sovětského svazu, Jiřina Kolmanová mi tam hrála Klavírní preludia. Skladba vzbudila zájem a dostal jsem nabídku na dopisování s posluchači sovětských konzervatoří. Byl mezi nimi dnes známý skladatel Sergej Slonimskij, Boris Tiščenko, Oleg Jančenko a ještě další. O prázdninách jsem opsal několik skladeb, poslal jim je, a oni místo toho, aby je jenom přečetli, tak je provedli na samostatném koncertě. Ten se konal 28. září, což je pro mě památný den: svátek svatého Václava a úmrtí mé maminky. Tisková zpráva vyšla hned druhý den ráno a dostala se i k nám přes ČTK. Já jsem měl být tehdy vyhozený z JAMU. V posledním ročníku si na mě rektorát vyžádal posudek od Místního národního výboru v Ostrovačicích. V odpovědi stálo, že denně hraji na varhany v kostele, nejsem členem Svazu mládeže ani jakékoliv politické organizace a nesplňuji správný profil občana socialistického státu. Na JAMU se posudku zděsili. Když mi měl Theodor Schaefer můj vyhazov oznámit, tak řekl, že uděláme aspoň soupis mých skladeb a ptal se, jestli byly provedeny. Řekl jsem: „Ano, včera v Leningradu.“ To byl moment, který předurčil můj další životní postup.

Vaše opera Noc plná světla měla premiéru před dvěma lety. Vznikla na motivy legendy Paula Claudela, zabývá se spásou, obětí, smířením, vykoupením. Je možné ji považovat za ideové a duchovní završení vaší tvorby, je to něco jako váš Parsifal?
Dalo by se to říct. Je to velice silné téma, zpracovával jsem ho už po převratu jako scénickou hudbu se Zdeňkem Kaločem, Claudel se tady začal objevovat jako novum.

Naopak vaše první opera je komedie Funus bláznů z roku 1966, to mi připadá jako úplný protipól vážného duchovního tématu…
Tohle téma mi nabídl Václav Renč, ale ono je vlastně taky hluboké, určité bláznovství člověka se dá dovést ad absurdum. Hlavnímu hrdinovi v té hře namluví, že je mrtvý, on se nechá klamat, ostatní kolem něj dělají habaďůru, jeden nad ním pláče, druhý hraje biskupa, který ho má pohřbít, ale on se probere z toho snu až ve chvíli, kdy ho chtějí doopravdy zahrabat. Bylo to tehdy velice silné téma – pohřbít někoho zaživa a přinutit ho, aby věřil, že je mrtvý, bylo podobné jako připravit člověka o existenci z ideových důvodů. Lidé se na odborové schůzi dívali do stolu a hlasovali pro to, aby jejich kolegu vyhodili z práce. Potom se mu chodili omlouvat, aby je pochopil, že mají děti. On je ale měl taky… Když však Václav Renč zemřel, na provedení nebyla naděje a operu jsem nedokončil.

Jsou vaše nejhranější věci i vaše nejoblíbenější, nebo máte mezi svými skladbami nějakou opomíjenou, které byste přál víc pozornosti?
Já mám ke všem svým skladbám stejný vztah, ať je to písnička pro děti, písnička v kancionálu nebo celovečerní skladba. Nejblíž jsou mi pokaždé ty poslední opusy, stejně jako v rodině nejmladší dítě.

Napsal jste a píšete spoustu filmové i scénické hudby. Berete ji stejně vážně jako koncertní skladby, použijete někdy motiv z filmu třeba do smyčcového kvartetu nebo naopak?
Beru ji stejně vážně. I v tom směru, že je potřeba poněkud zapřít sám sebe a obětovat hudbu tématu. Někdy jsem psal dechovku, někdy do jazzu, folkloru, ruskou charakteristiku do ruských námětů – třeba v Oněginovi, Godunovovi, Běsech – nebo španělskou v Lorcovi, to je nutné. Když se někdo jmenuje Juan nebo Rosalinda, nemůžu k tomu napsat japonskou pětitónovou hudbu.

Jste autorem hudby k filmu Lev s bílou hřívou. Jak se psala hudba k filmu o Leoši Janáčkovi?
Tam bylo potřeba propojovat jeho obraty a udělat z nich něco svého. Režisér Jireš si mě vybral, protože mu připadlo dobré obrátit se pro hudbu k filmu o Janáčkovi do Brna. Já jsem to odmítal, nechtěl jsem být vedle Janáčkovy hudby, která je ve filmu citovaná. Jireš mi tehdy řekl: „Žiješ v Janáčkově městě, v místech, kde Janáček žil a tvořil, učili tě jeho žáci. Kdo jiný by měl hudbu napsat.“

Stává se vám, že někde jen tak mimochodem zajdete do kostela a zrovna tam zpívají vaše ordinária? Zarazilo vás někdy nečekané setkání s vlastní hudbou?
Já se málokdy někam dostanu, protože jsem dosud varhaníkem v Ostrovačicích. Takže když je nějaký svátek, tak jsem tady. Ale když jsme byli u moře na dovolené, bydleli jsme v soukromí a domácí nám říkali, že v televizi běží český seriál Synové a dcery Jakuba skláře, jestli se nechceme dívat s nimi. Tak jsem jim říkal, že ho dobře znám.

Zdeněk Pololáník (nar. 25. října 1935, Brno) – skladatel, varhaník a pedagog. Jeho heslo a seznam skladeb na stránkách Hudebního informačního střediska: http://www.musica.cz/cz/composers/show?itemId=126

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Na konci týdne budou v kostele Nanebevzetí Panny Marie, čili „u jezuitů“, slavnostně vysvěceny nové varhany. Jsou to varhany pro Brno, veřejnost je poprvé uslyší na svátek Petra a Pavla. Několik dní poté ale budou u další velké oslavy – koncertem oslaví své devadesáté první narozeniny profesorka Alena Veselá. Sešli jsme se mezi Hudební fakultou JAMU a Besedním domem na neutrální půdě kavárny Slavia a mluvili nejen o varhanách, ale také o brněnském koncertním sále a dotacích pro kulturu.  více

Varhany pro Brno pojmenované podle svatého Edmunda Kampiána se koncem listopadu přestěhovaly z varhanářské dílny ve Švýcarsku na kůr kostela Nanebevzetí Panny Marie. U jezuitů se příští rok v červnu rozezní kvalitní koncertní nástroj, který si teď můžete prohlédnout tak, jak už jej nejspíš nikdy neuvidíte.  více

Jan Martin Bejček je autorem projektu varhan, které budou stát v kostele „u jezuitů“. Je také předsedou správní rady Nadačního fondu Campianus, který jejich stavbu financuje. Mluvili jsme spolu především o tomto novém nástroji, o hudbě a hudebním životě, ale dostali jsme se také k záchraně lodě Dallas na Brněnské přehradě.  více

Představte si, že máte 91. narozeniny. Oslavíte je tak, že vyjdete po schodech do třetího patra, uděláte padesát dřepů a vyperete hromadu prádla na valše. Podobného fyzického výkonu se v pondělí dopustila profesorka Alena Veselá, která své narozeniny oslavila koncertem na nové varhany v kostele u jezuitů.  více


Lotyšská instrumentální kapela Very Cool People nedávno vydala album s dlouhým názvem 50 Years of Influence + 30 Years of Cool Equals 13 Years of Music Hooliganism. Za pár dnů je přijede představit do Brna – bude hrát 17. září v klubu Music Lab. A vedle písní ze zmíněného alba se dostane i na úplné novinky z teprve chystaných projektů. Těch má totiž kapela v čele s kytaristou Elvijsem Grafcovsem, který odpovídá na naše otázky, na rozdávání.  více

„Dělali jsme to jako session, seděli jsme naproti sobě, aby měl divák zážitek, jako kdyby přišel na zkoušku,“ líčí zpěvák Dan Bárta, jak vznikalo jeho aktuální album Jedním dechem, nahrané společně s jazzovým Robert Balzar Triem a s maďarským trumpetistou Kornélem Fekete-Kovácsem. Nejvíce jazzové album v bohaté diskografii Dana Bárta vyšlo u brněnského vydavatelství Bivak Records a v brněnském studiu České televize se natáčelo.  více

Podoba hudebního folklorismu druhé poloviny 20. století byla výrazně ovlivněna jediným profesionálním hudebním tělesem – Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů neboli BROLNem. A právě ten oslavil 8. září 2022 v brněnském Besedním domě své sedmdesáté narozeniny.  více

Po covidové pauze brněnské ulice opět zaplnily kroje z různých koutů Moravy, ale i jiných zemí Evropy. První zářijový den začal Mezinárodní folklorní festival Brno. Stejně jako drtivá většina festivalů a pravidelných akcí se nemohla v posledních dvou letech konat, také MFF měl kvůli vládním opatřením pauzu. A proto pro letošní ročník zvolil výmluvný podtitul Žijem. Úvodní koncert obstaral na nádvoří Nové radnice tentokrát BROLN a byly k tomu dva speciální důvody.  více

Hudební festival Olomoucké barokní slavnosti na předposledním koncertu svého jubilejního, desátého ročníku ve Freskovém sále ZŠ Komenius v Olomouci nabídl večer se souborem Musica Florea. Pod uměleckým vedením violoncellisty Marka Štryncla vystoupili hudebníci s výběrem skladeb opomíjených klasicistních a raně romantických autorů Karla Kohauta, Jana Ladislava Dusíka a Johanna Nepomuka Hummela. Volba autorů nebyla náhodná – letos je tomu právě 210 let od Dusíkova a 185 let od Hummelova úmrtí. Po boku kmenových členů ansámblu – houslistek Magdaleny Malé a Simony Tydlitátové, violistky Lýdie Cillerové, violoncellisty Marka Štryncla a kontrabasisty Ondřeje Štajnochra – usedla za kladívkový klavír Petra Matějovávíce

Závěr letošního jubilejního pětadvacátého ročníku F SCÉNY představil na činoherní scéně Městského divadla Brno autorský pořad Iva Mikuše nazvaný O frajeroch a frajerkách.  více

Od čtvrtka 25. srpna se brněnští diváci mohli už po pětadvacáté vydat na letní folklorní večery neboli zavedenou přehlídku F SCÉNA. Tento malý festival lidové hudby pořádá folklorní sdružení Jánošík Brno. Jako obvykle byl program mezinárodní a regionálně i stylově pestrý. Pokud mluvím o stylu, nemyslím tím, že by se organizátoři dramaturgicky vzdalovali od lidové hudby. Mám na mysli spíše různá pojetí a zpracování lidového materiálu. Od historicky poučené interpretace (někdy také nazývané autentická interpretace) až po vystoupení s vyšší mírou stylizace. Na své si tak přišli diváci různých preferencí.  více

V hudebních archivech se skrývá kvanta dechberoucí hudby, která stále čeká na své novodobé objevení. Mluví se o tom s trochou nadsázky dnes a denně. Badatelé i umělečtí vedoucí se snaží pozapomenutou, avšak mnohdy vysoce kvalitní tvorbu vynést na světlo a rozšířit již tak pestrý kánon vážné hudby. Touha uvádět archivní díla opět v život je dramaturgickým předsevzetím nejen mnoha vědců a hudebníků, ale i festivalu Olomoucké barokní slavnosti. A letošní jubilejní desátý ročník připravil takových koncertů hned několik.  více

Album Zavrzlama bosenské skupiny Divanhana je podle průběžného pořadí prozatím druhou nejlepší světovou nahrávkou roku 2022 podle panelu rozhlasových publicistů World Music Charts Europe. Divanhana vystoupí v rámci Lednicko-valtického hudebního festivalu 26. srpna v Hlohovci a o den později v Břeclavi – Charvátské Nové Vsi. Na naše otázky odpovídá pianista skupiny Neven Tunjić.  více

Jubilejní desátý ročník hudebního festivalu Olomoucké barokní slavnosti do svého letošního programu zařadil ve dnech 18. a 19. srpna jedinečnou dramaturgickou lahůdku – jednu z historicky nejdůležitějších českých zpěvoher, která se však na pódiích operních domů či hudebních sálů příliš neobjevuje. Řeč je o Dráteníkovi, první původní české opeře zkomponované Františkem Škroupem na libreto z pera Josefa Krasoslava Chmelenského. V režii Kateřiny Křivánkové, s kostýmy a scénou Sylvy Markové a v hudebním nastudování Marka Čermáka ji provedlo těleso Volantes Orchestra, rezidenční soubor festivalu. Pěveckých rolí se chopili Matúš Šimko (Dráteník/Škroup), Lenka Cafourková Ďuricová (Růžena), Vincenc Ignác Novotný (Vojtěch), Zuzana Badárová (Liduška), Aleš Janiga (Květenský), Jiří Miroslav Procházka (Lána) a Martin Vodrážka (Kůl). Ryze činoherní roli Chmelenského – výše zmíněného autora libreta – a drába Hranatého ztvárnil Martin Mihál. Recenzent navštívil premiérové představení.  více

Multižánrový hudební festival Maraton hudby Brno již po sedmé dokázal, že ohromující množství hudby lze při precizní organizaci a troše štěstí vměstnat do jednoho prodlouženého víkendu. Od čtvrtka do neděle (11.–14. srpna) vybrané hudební sály, náměstí, nádvoří i ulice města zaplnila umělecká tvorba bezpočtu kapel, těles a specifických hudebních uskupení všemožných žánrů a stylů. Na své si přišli milovníci rocku, world music, jazzu, artificiální hudby, folkloru či improvizované hudby. V jedné věci se však letošní ročník od toho minulého zásadně lišil: rok 2022 představil historicky vůbec první rezidenční umělkyni festivalu, kterou se stala houslistka, flétnistka a klavíristka Anna Fusekvíce

Maraton hudby rozproudil již pošesté ulice, náměstí a mnohé prostory v Brně všemožnými hudebními žánry. Nejsou to však vždy nutně jen místa koncertního rázu. Soubor Hausopera se například v pátek 12. srpna vydal se svou operou Věčná slečna Bledá do Zemanovy kavárny. Ve třech víkendových uvedeních zde završí svoji Trilogii pro město, Brnu na míru vytvořený projekt připomínající jeho klady, zápory, ale především některé funkcionalistické stavby.  více

Festival Maraton hudby Brno letos zavádí novinku; post rezidenčního umělce. Jeden vybraný umělec se představí v různých hudebních polohách. Prvním rezidenčním umělcem festivalu Maraton hudby Brno se stane skvělá multiinstrumentalistka Anna Fusek.  více

Na jedné z hlavních scén hudebního festivalu Maraton hudby Brno, tzv. world music scéně, vystoupí v sobotu 13. srpna elita evropské world music hudby. Kdo všechno přijede, přibližuje významný publicista a současně dramaturg tohoto programu Milan Tesař.  více

Polská skupina MØW vystoupí ve čtvrtek 11. srpna na nádvoří Místodržitelského paláce v centru Brna v rámci jazzové scény festivalu Maraton hudby Brno. Na naše otázky odpovídají kapelnice a zpěvačka Ania Bratek a pianistka Aga Derlak, která se v minulosti v Brně představila i se svým vlastním jazzovým triem. Skupina MØW tentokrát představí své nové album W jednym pokojuvíce

Nejčtenější

Kritika

Hudební festival Olomoucké barokní slavnosti na předposledním koncertu svého jubilejního, desátého ročníku ve Freskovém sále ZŠ Komenius v Olomouci nabídl večer se souborem Musica Florea. Pod uměleckým vedením violoncellisty Marka Štryncla vystoupili hudebníci s výběrem skladeb opomíjených klasicistních a raně romantických autorů Karla Kohauta, Jana Ladislava Dusíka a Johanna Nepomuka Hummela. Volba autorů nebyla náhodná – letos je tomu právě 210 let od Dusíkova a 185 let od Hummelova úmrtí. Po boku kmenových členů ansámblu – houslistek Magdaleny Malé a Simony Tydlitátové, violistky Lýdie Cillerové, violoncellisty Marka Štryncla a kontrabasisty Ondřeje Štajnochra – usedla za kladívkový klavír Petra Matějovávíce