Zdeněk Pololáník: Nikdy jsem nechtěl být modernistou

Zdeněk Pololáník: Nikdy jsem nechtěl být modernistou

Z denního programu Zdeňka Pololáníka není poznat, že mu v říjnu bude osmdesát let. V neděli dopoledne hrál na mši, odpoledne byl v Olomouci zkontrolovat provedení své opery Noc plná světla a večer zase na koncertě v Besedním domě. Pololáníkovu hudbu znají návštěvníci koncertů i filmoví diváci, jeho písně se zpívají v kostelech. Jeho jubileu je věnován i letošní ročník Brněnského varhanního festivalu. Setkali jsme se v Ostrovačicích, kde žije a také dodnes působí jako varhaník.

Vystudoval jste na konzervatoři varhanní třídu, jste varhaník, což by vás mohlo spojovat třeba s Olivierem Messiaenem, Petrem Ebenem nebo také Antonem Brucknerem. Cítíte s nimi nějaké vnitřní souznění?
Ne, ani s jedním. Já inklinuji víc k romantické hudbě a žádné vyložené vzory jsem ani neměl. Za dob studií jsem si probral všechny možné autory od a až do z a jejich výrazná díla, ale bez uvažování o tom, kterou cestou se vydat. Určitě ve mně zanechali stopy, protože stavební základ tu být musí. U mě ale není jednostranný, byla tu terciová harmonie, pak přišla kvartová, různé -ismy, ale ze všeho jsem si uložil jen několik dobrých věcí, které mě zaujaly. A bylo to víc v podvědomí než ve vědomí. Tak tvořím odjakživa a kdo v tom hledal systém, ten vždycky pohořel, protože tam žádný není: ani uplatněný, ani chtěný.

Jak varhany skladatele ovlivní, přinášejí něco specifického, nebo ho naopak mohou v něčem omezit?
Mně se varhany líbily díky zvukové barevnosti a různorodosti. Je to nástroj, který se proměňuje s dobou, prostředím, se styly chrámů a skýtá hodně možností. Když jsem si na konzervatoři kromě varhanního oddělení přibral skladbu jako předmět navíc a dostal za úkol kompozici pro dva nástroje, tak jsem si nevybral dva jednohlasé, ale varhany a klavír, aby tam bylo co nejvíc tónů i barev. Profesor mi to původně nechtěl schválit, ale nakonec byla skladba dobře přijatá a přitáhla ke mně zájem. Otevřela mi cestu do rozhlasu i k interpretům: klavírní duo Věry a Vlastimila Lejskových a varhaník Miloslav Buček mě požádali o skladbu pro dva klavíry a varhany, kterou taky dostali. Mě zajímají zvukové barvy a varhany jich mají nejvíc. Jsou tu sice syntezátory, ale u těch mi vadí jejich umělost.

Zahajovací koncert Brněnského varhanního festivalu v kostele u jezuitů bude věnován vašemu jubileu. Jak se vám nové „varhany pro Brno“ líbí?
Velice je vítám a jsem rád, že se jich brněnští varhaníci hned chopili a o koncerty je zájem. Hana Bartošová je nejen průbojnou varhanicí, ale zároveň organizátorkou. Přitom je prostá konkurenčního pohledu na ostatní varhaníky a zve sem špičkové interprety. Nové varhany přinesly nové možnosti a po letech, kdy byly jako nástroj vábící lidi do kostela zanedbávány, zažívají období prvořadého zájmu.

Co vám budou na festivalu hrát, napsal jste něco přímo pro tuto příležitost?
Jako novinku uvede paní Bartošová s dcerou transkripci mé skladby pro smyčce a klavír. Přepsal jsem ji pro varhany a klavír, který u nás v kostele nebývá slyšet moc často. A na závěr bude nějaká sborová skladba – nabídl jsem jich několik a vlastně ani nevím, kterou si vybrali.

Před deseti lety po vás v České Třebové pojmenovali varhanní festival, jak jste na takovou nabídku v první chvíli reagoval?
Bylo potěšující, že si mě všimli. Důležitější ale je, že se ředitel festivalu František Preisler věnuje vydávání soudobé duchovní hudby. Chodil za mnou ještě na Petrov, kde jsem býval varhaníkem, zpíval s námi chorál a měl zájem také o mou tvorbu, kterou jsem ani za totality nezanedbával. Psal jsem pro liturgii, skladby s biblickou tematikou, dokonce jsem v roce 1970 napsal Píseň písní (Šír haš-šírím) pro velký sbor, orchestr a sólisty. Je to dvouhodinové oratorium na hebrejský text a dalo by se i inscenovat. A stále čekám, že se ta inscenace někde objeví a budu u toho. O Píseň písní měl zájem Evald Schorm, představoval si inscenaci v přírodním divadle, bohužel se nedožil vhodné doby, aby ji mohl zpracovat. Ale pozval mě na základě svého zájmu do Laterny magiky, pro kterou jsem napsal celovečerní balet Sněhová královna. Dirigent Ondřej Pipek, tehdy šéf Makedonského národního divadla ve Skopji, chtěl inscenovat Píseň písní v Dubrovníku – voněly by tam cypřiše přesně podle libreta. Vedli jsme kolem toho korespondenci a psal mi, že ani nevím, co jsem složil. Jenže on nesměl z Jugoslávie sem a já jsem tehdy nesměl do Jugoslávie.

V 60. letech jste byl členem Tvůrčí skupiny A, kromě vás v ní byli skladatelé Jan Novák, Alois Piňos, Josef Berg a Miloslav Ištvan. Co drželo pohromadě tak rozdílné autorské typy?
Snaha ukázat, že tu není umění na pochodu levá-pravá podle toho, jak nám bude někdo diktovat. A právě ta různost nás vedla k tomu, abychom psali po svém. Ocenil to i Berg ve smutném rozhovoru pořízeném pár dní před jeho smrtí. Říkal, že nám nešlo o to, abychom naplňovali nějaké -ismy, ať už běží v západním nebo východním světě, ale abychom ukázali různost cest v umění i osobitosti našich projevů. Jan Novák vycházel z neoklasicismu, trávil nějaký čas u Martinů a to nemohlo zůstat bez vlivu, ale přece jen šel trošku stranou. Já jsem nikdy nechtěl být modernistou a psal jsem si svou muziku, která zajímala interprety i posluchače. Piňos vytvářel se svými žáky teamworky, ve výsledcích bylo víc racia než sentimentu, Ištvan byl osobitý, svůj.

Na JAMU mnohé z vás mimo jiné učil Theodor Schaefer, který byl podle Jiřího Beneše ohromný pedant. Je to pravda, jaké to ve vás zanechalo stopy?
Já jsem ho zažil až poslední rok svého studia, předtím jsem byl u profesora Viléma Petrželky. Ten mi sice říkal, abych si napsal žádost o dokončení ročníku u něj, ale té nebylo vyhověno a přidělili mi profesora Schaefera. Ten mě učil už na konzervatoři hudební formy, byl opravdu přísný pedant, ale velmi dobře jsme si rozuměli. Když se dověděl, že jsem napsal tu žádost, tak je to postavilo s Petrželkou proti sobě, ale mně tehdy hráli nějaké skladby v Sovětském svazu. Tady mě nařkl Ctirad Kohoutek, že píšu klerikální hudbu, a v Leningradu se moje hudba setkala s velkým oceněním. Pro Theodora Schaefera bylo dobré mít takového studenta a ten rok s ním byl velmi krásný. Dostal jsem i pozvání k besedě na leningradské konzervatoři, kam jsem jel navzdory ministerskému zákazu. Sověti si to prosadili a měl jsem tam od té doby spoustu přátel. Bylo to pro mě důležité i v tom, že jsem měl od té doby pokoj, protože mě hráli v Sovětském svazu.

Jak se tam vaše hudba vůbec dostala?
Začalo to seminářem na JAMU, kde zrovna hráli mou skladbu – na seminářích jsme předváděli svoji hudbu a ostatní se k ní vyjadřovali. A na tento seminář přišli ředitelé různých konzervatoří ze Sovětského svazu, Jiřina Kolmanová mi tam hrála Klavírní preludia. Skladba vzbudila zájem a dostal jsem nabídku na dopisování s posluchači sovětských konzervatoří. Byl mezi nimi dnes známý skladatel Sergej Slonimskij, Boris Tiščenko, Oleg Jančenko a ještě další. O prázdninách jsem opsal několik skladeb, poslal jim je, a oni místo toho, aby je jenom přečetli, tak je provedli na samostatném koncertě. Ten se konal 28. září, což je pro mě památný den: svátek svatého Václava a úmrtí mé maminky. Tisková zpráva vyšla hned druhý den ráno a dostala se i k nám přes ČTK. Já jsem měl být tehdy vyhozený z JAMU. V posledním ročníku si na mě rektorát vyžádal posudek od Místního národního výboru v Ostrovačicích. V odpovědi stálo, že denně hraji na varhany v kostele, nejsem členem Svazu mládeže ani jakékoliv politické organizace a nesplňuji správný profil občana socialistického státu. Na JAMU se posudku zděsili. Když mi měl Theodor Schaefer můj vyhazov oznámit, tak řekl, že uděláme aspoň soupis mých skladeb a ptal se, jestli byly provedeny. Řekl jsem: „Ano, včera v Leningradu.“ To byl moment, který předurčil můj další životní postup.

Vaše opera Noc plná světla měla premiéru před dvěma lety. Vznikla na motivy legendy Paula Claudela, zabývá se spásou, obětí, smířením, vykoupením. Je možné ji považovat za ideové a duchovní završení vaší tvorby, je to něco jako váš Parsifal?
Dalo by se to říct. Je to velice silné téma, zpracovával jsem ho už po převratu jako scénickou hudbu se Zdeňkem Kaločem, Claudel se tady začal objevovat jako novum.

Naopak vaše první opera je komedie Funus bláznů z roku 1966, to mi připadá jako úplný protipól vážného duchovního tématu…
Tohle téma mi nabídl Václav Renč, ale ono je vlastně taky hluboké, určité bláznovství člověka se dá dovést ad absurdum. Hlavnímu hrdinovi v té hře namluví, že je mrtvý, on se nechá klamat, ostatní kolem něj dělají habaďůru, jeden nad ním pláče, druhý hraje biskupa, který ho má pohřbít, ale on se probere z toho snu až ve chvíli, kdy ho chtějí doopravdy zahrabat. Bylo to tehdy velice silné téma – pohřbít někoho zaživa a přinutit ho, aby věřil, že je mrtvý, bylo podobné jako připravit člověka o existenci z ideových důvodů. Lidé se na odborové schůzi dívali do stolu a hlasovali pro to, aby jejich kolegu vyhodili z práce. Potom se mu chodili omlouvat, aby je pochopil, že mají děti. On je ale měl taky… Když však Václav Renč zemřel, na provedení nebyla naděje a operu jsem nedokončil.

Jsou vaše nejhranější věci i vaše nejoblíbenější, nebo máte mezi svými skladbami nějakou opomíjenou, které byste přál víc pozornosti?
Já mám ke všem svým skladbám stejný vztah, ať je to písnička pro děti, písnička v kancionálu nebo celovečerní skladba. Nejblíž jsou mi pokaždé ty poslední opusy, stejně jako v rodině nejmladší dítě.

Napsal jste a píšete spoustu filmové i scénické hudby. Berete ji stejně vážně jako koncertní skladby, použijete někdy motiv z filmu třeba do smyčcového kvartetu nebo naopak?
Beru ji stejně vážně. I v tom směru, že je potřeba poněkud zapřít sám sebe a obětovat hudbu tématu. Někdy jsem psal dechovku, někdy do jazzu, folkloru, ruskou charakteristiku do ruských námětů – třeba v Oněginovi, Godunovovi, Běsech – nebo španělskou v Lorcovi, to je nutné. Když se někdo jmenuje Juan nebo Rosalinda, nemůžu k tomu napsat japonskou pětitónovou hudbu.

Jste autorem hudby k filmu Lev s bílou hřívou. Jak se psala hudba k filmu o Leoši Janáčkovi?
Tam bylo potřeba propojovat jeho obraty a udělat z nich něco svého. Režisér Jireš si mě vybral, protože mu připadlo dobré obrátit se pro hudbu k filmu o Janáčkovi do Brna. Já jsem to odmítal, nechtěl jsem být vedle Janáčkovy hudby, která je ve filmu citovaná. Jireš mi tehdy řekl: „Žiješ v Janáčkově městě, v místech, kde Janáček žil a tvořil, učili tě jeho žáci. Kdo jiný by měl hudbu napsat.“

Stává se vám, že někde jen tak mimochodem zajdete do kostela a zrovna tam zpívají vaše ordinária? Zarazilo vás někdy nečekané setkání s vlastní hudbou?
Já se málokdy někam dostanu, protože jsem dosud varhaníkem v Ostrovačicích. Takže když je nějaký svátek, tak jsem tady. Ale když jsme byli u moře na dovolené, bydleli jsme v soukromí a domácí nám říkali, že v televizi běží český seriál Synové a dcery Jakuba skláře, jestli se nechceme dívat s nimi. Tak jsem jim říkal, že ho dobře znám.

Zdeněk Pololáník (nar. 25. října 1935, Brno) – skladatel, varhaník a pedagog. Jeho heslo a seznam skladeb na stránkách Hudebního informačního střediska: http://www.musica.cz/cz/composers/show?itemId=126

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Na konci týdne budou v kostele Nanebevzetí Panny Marie, čili „u jezuitů“, slavnostně vysvěceny nové varhany. Jsou to varhany pro Brno, veřejnost je poprvé uslyší na svátek Petra a Pavla. Několik dní poté ale budou u další velké oslavy – koncertem oslaví své devadesáté první narozeniny profesorka Alena Veselá. Sešli jsme se mezi Hudební fakultou JAMU a Besedním domem na neutrální půdě kavárny Slavia a mluvili nejen o varhanách, ale také o brněnském koncertním sále a dotacích pro kulturu.  více

Varhany pro Brno pojmenované podle svatého Edmunda Kampiána se koncem listopadu přestěhovaly z varhanářské dílny ve Švýcarsku na kůr kostela Nanebevzetí Panny Marie. U jezuitů se příští rok v červnu rozezní kvalitní koncertní nástroj, který si teď můžete prohlédnout tak, jak už jej nejspíš nikdy neuvidíte.  více

Jan Martin Bejček je autorem projektu varhan, které budou stát v kostele „u jezuitů“. Je také předsedou správní rady Nadačního fondu Campianus, který jejich stavbu financuje. Mluvili jsme spolu především o tomto novém nástroji, o hudbě a hudebním životě, ale dostali jsme se také k záchraně lodě Dallas na Brněnské přehradě.  více

Představte si, že máte 91. narozeniny. Oslavíte je tak, že vyjdete po schodech do třetího patra, uděláte padesát dřepů a vyperete hromadu prádla na valše. Podobného fyzického výkonu se v pondělí dopustila profesorka Alena Veselá, která své narozeniny oslavila koncertem na nové varhany v kostele u jezuitů.  více


Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více