Zdeněk Pololáník: Nikdy jsem nechtěl být modernistou

Zdeněk Pololáník: Nikdy jsem nechtěl být modernistou

Z denního programu Zdeňka Pololáníka není poznat, že mu v říjnu bude osmdesát let. V neděli dopoledne hrál na mši, odpoledne byl v Olomouci zkontrolovat provedení své opery Noc plná světla a večer zase na koncertě v Besedním domě. Pololáníkovu hudbu znají návštěvníci koncertů i filmoví diváci, jeho písně se zpívají v kostelech. Jeho jubileu je věnován i letošní ročník Brněnského varhanního festivalu. Setkali jsme se v Ostrovačicích, kde žije a také dodnes působí jako varhaník.

Vystudoval jste na konzervatoři varhanní třídu, jste varhaník, což by vás mohlo spojovat třeba s Olivierem Messiaenem, Petrem Ebenem nebo také Antonem Brucknerem. Cítíte s nimi nějaké vnitřní souznění?
Ne, ani s jedním. Já inklinuji víc k romantické hudbě a žádné vyložené vzory jsem ani neměl. Za dob studií jsem si probral všechny možné autory od a až do z a jejich výrazná díla, ale bez uvažování o tom, kterou cestou se vydat. Určitě ve mně zanechali stopy, protože stavební základ tu být musí. U mě ale není jednostranný, byla tu terciová harmonie, pak přišla kvartová, různé -ismy, ale ze všeho jsem si uložil jen několik dobrých věcí, které mě zaujaly. A bylo to víc v podvědomí než ve vědomí. Tak tvořím odjakživa a kdo v tom hledal systém, ten vždycky pohořel, protože tam žádný není: ani uplatněný, ani chtěný.

Jak varhany skladatele ovlivní, přinášejí něco specifického, nebo ho naopak mohou v něčem omezit?
Mně se varhany líbily díky zvukové barevnosti a různorodosti. Je to nástroj, který se proměňuje s dobou, prostředím, se styly chrámů a skýtá hodně možností. Když jsem si na konzervatoři kromě varhanního oddělení přibral skladbu jako předmět navíc a dostal za úkol kompozici pro dva nástroje, tak jsem si nevybral dva jednohlasé, ale varhany a klavír, aby tam bylo co nejvíc tónů i barev. Profesor mi to původně nechtěl schválit, ale nakonec byla skladba dobře přijatá a přitáhla ke mně zájem. Otevřela mi cestu do rozhlasu i k interpretům: klavírní duo Věry a Vlastimila Lejskových a varhaník Miloslav Buček mě požádali o skladbu pro dva klavíry a varhany, kterou taky dostali. Mě zajímají zvukové barvy a varhany jich mají nejvíc. Jsou tu sice syntezátory, ale u těch mi vadí jejich umělost.

Zahajovací koncert Brněnského varhanního festivalu v kostele u jezuitů bude věnován vašemu jubileu. Jak se vám nové „varhany pro Brno“ líbí?
Velice je vítám a jsem rád, že se jich brněnští varhaníci hned chopili a o koncerty je zájem. Hana Bartošová je nejen průbojnou varhanicí, ale zároveň organizátorkou. Přitom je prostá konkurenčního pohledu na ostatní varhaníky a zve sem špičkové interprety. Nové varhany přinesly nové možnosti a po letech, kdy byly jako nástroj vábící lidi do kostela zanedbávány, zažívají období prvořadého zájmu.

Co vám budou na festivalu hrát, napsal jste něco přímo pro tuto příležitost?
Jako novinku uvede paní Bartošová s dcerou transkripci mé skladby pro smyčce a klavír. Přepsal jsem ji pro varhany a klavír, který u nás v kostele nebývá slyšet moc často. A na závěr bude nějaká sborová skladba – nabídl jsem jich několik a vlastně ani nevím, kterou si vybrali.

Před deseti lety po vás v České Třebové pojmenovali varhanní festival, jak jste na takovou nabídku v první chvíli reagoval?
Bylo potěšující, že si mě všimli. Důležitější ale je, že se ředitel festivalu František Preisler věnuje vydávání soudobé duchovní hudby. Chodil za mnou ještě na Petrov, kde jsem býval varhaníkem, zpíval s námi chorál a měl zájem také o mou tvorbu, kterou jsem ani za totality nezanedbával. Psal jsem pro liturgii, skladby s biblickou tematikou, dokonce jsem v roce 1970 napsal Píseň písní (Šír haš-šírím) pro velký sbor, orchestr a sólisty. Je to dvouhodinové oratorium na hebrejský text a dalo by se i inscenovat. A stále čekám, že se ta inscenace někde objeví a budu u toho. O Píseň písní měl zájem Evald Schorm, představoval si inscenaci v přírodním divadle, bohužel se nedožil vhodné doby, aby ji mohl zpracovat. Ale pozval mě na základě svého zájmu do Laterny magiky, pro kterou jsem napsal celovečerní balet Sněhová královna. Dirigent Ondřej Pipek, tehdy šéf Makedonského národního divadla ve Skopji, chtěl inscenovat Píseň písní v Dubrovníku – voněly by tam cypřiše přesně podle libreta. Vedli jsme kolem toho korespondenci a psal mi, že ani nevím, co jsem složil. Jenže on nesměl z Jugoslávie sem a já jsem tehdy nesměl do Jugoslávie.

V 60. letech jste byl členem Tvůrčí skupiny A, kromě vás v ní byli skladatelé Jan Novák, Alois Piňos, Josef Berg a Miloslav Ištvan. Co drželo pohromadě tak rozdílné autorské typy?
Snaha ukázat, že tu není umění na pochodu levá-pravá podle toho, jak nám bude někdo diktovat. A právě ta různost nás vedla k tomu, abychom psali po svém. Ocenil to i Berg ve smutném rozhovoru pořízeném pár dní před jeho smrtí. Říkal, že nám nešlo o to, abychom naplňovali nějaké -ismy, ať už běží v západním nebo východním světě, ale abychom ukázali různost cest v umění i osobitosti našich projevů. Jan Novák vycházel z neoklasicismu, trávil nějaký čas u Martinů a to nemohlo zůstat bez vlivu, ale přece jen šel trošku stranou. Já jsem nikdy nechtěl být modernistou a psal jsem si svou muziku, která zajímala interprety i posluchače. Piňos vytvářel se svými žáky teamworky, ve výsledcích bylo víc racia než sentimentu, Ištvan byl osobitý, svůj.

Na JAMU mnohé z vás mimo jiné učil Theodor Schaefer, který byl podle Jiřího Beneše ohromný pedant. Je to pravda, jaké to ve vás zanechalo stopy?
Já jsem ho zažil až poslední rok svého studia, předtím jsem byl u profesora Viléma Petrželky. Ten mi sice říkal, abych si napsal žádost o dokončení ročníku u něj, ale té nebylo vyhověno a přidělili mi profesora Schaefera. Ten mě učil už na konzervatoři hudební formy, byl opravdu přísný pedant, ale velmi dobře jsme si rozuměli. Když se dověděl, že jsem napsal tu žádost, tak je to postavilo s Petrželkou proti sobě, ale mně tehdy hráli nějaké skladby v Sovětském svazu. Tady mě nařkl Ctirad Kohoutek, že píšu klerikální hudbu, a v Leningradu se moje hudba setkala s velkým oceněním. Pro Theodora Schaefera bylo dobré mít takového studenta a ten rok s ním byl velmi krásný. Dostal jsem i pozvání k besedě na leningradské konzervatoři, kam jsem jel navzdory ministerskému zákazu. Sověti si to prosadili a měl jsem tam od té doby spoustu přátel. Bylo to pro mě důležité i v tom, že jsem měl od té doby pokoj, protože mě hráli v Sovětském svazu.

Jak se tam vaše hudba vůbec dostala?
Začalo to seminářem na JAMU, kde zrovna hráli mou skladbu – na seminářích jsme předváděli svoji hudbu a ostatní se k ní vyjadřovali. A na tento seminář přišli ředitelé různých konzervatoří ze Sovětského svazu, Jiřina Kolmanová mi tam hrála Klavírní preludia. Skladba vzbudila zájem a dostal jsem nabídku na dopisování s posluchači sovětských konzervatoří. Byl mezi nimi dnes známý skladatel Sergej Slonimskij, Boris Tiščenko, Oleg Jančenko a ještě další. O prázdninách jsem opsal několik skladeb, poslal jim je, a oni místo toho, aby je jenom přečetli, tak je provedli na samostatném koncertě. Ten se konal 28. září, což je pro mě památný den: svátek svatého Václava a úmrtí mé maminky. Tisková zpráva vyšla hned druhý den ráno a dostala se i k nám přes ČTK. Já jsem měl být tehdy vyhozený z JAMU. V posledním ročníku si na mě rektorát vyžádal posudek od Místního národního výboru v Ostrovačicích. V odpovědi stálo, že denně hraji na varhany v kostele, nejsem členem Svazu mládeže ani jakékoliv politické organizace a nesplňuji správný profil občana socialistického státu. Na JAMU se posudku zděsili. Když mi měl Theodor Schaefer můj vyhazov oznámit, tak řekl, že uděláme aspoň soupis mých skladeb a ptal se, jestli byly provedeny. Řekl jsem: „Ano, včera v Leningradu.“ To byl moment, který předurčil můj další životní postup.

Vaše opera Noc plná světla měla premiéru před dvěma lety. Vznikla na motivy legendy Paula Claudela, zabývá se spásou, obětí, smířením, vykoupením. Je možné ji považovat za ideové a duchovní završení vaší tvorby, je to něco jako váš Parsifal?
Dalo by se to říct. Je to velice silné téma, zpracovával jsem ho už po převratu jako scénickou hudbu se Zdeňkem Kaločem, Claudel se tady začal objevovat jako novum.

Naopak vaše první opera je komedie Funus bláznů z roku 1966, to mi připadá jako úplný protipól vážného duchovního tématu…
Tohle téma mi nabídl Václav Renč, ale ono je vlastně taky hluboké, určité bláznovství člověka se dá dovést ad absurdum. Hlavnímu hrdinovi v té hře namluví, že je mrtvý, on se nechá klamat, ostatní kolem něj dělají habaďůru, jeden nad ním pláče, druhý hraje biskupa, který ho má pohřbít, ale on se probere z toho snu až ve chvíli, kdy ho chtějí doopravdy zahrabat. Bylo to tehdy velice silné téma – pohřbít někoho zaživa a přinutit ho, aby věřil, že je mrtvý, bylo podobné jako připravit člověka o existenci z ideových důvodů. Lidé se na odborové schůzi dívali do stolu a hlasovali pro to, aby jejich kolegu vyhodili z práce. Potom se mu chodili omlouvat, aby je pochopil, že mají děti. On je ale měl taky… Když však Václav Renč zemřel, na provedení nebyla naděje a operu jsem nedokončil.

Jsou vaše nejhranější věci i vaše nejoblíbenější, nebo máte mezi svými skladbami nějakou opomíjenou, které byste přál víc pozornosti?
Já mám ke všem svým skladbám stejný vztah, ať je to písnička pro děti, písnička v kancionálu nebo celovečerní skladba. Nejblíž jsou mi pokaždé ty poslední opusy, stejně jako v rodině nejmladší dítě.

Napsal jste a píšete spoustu filmové i scénické hudby. Berete ji stejně vážně jako koncertní skladby, použijete někdy motiv z filmu třeba do smyčcového kvartetu nebo naopak?
Beru ji stejně vážně. I v tom směru, že je potřeba poněkud zapřít sám sebe a obětovat hudbu tématu. Někdy jsem psal dechovku, někdy do jazzu, folkloru, ruskou charakteristiku do ruských námětů – třeba v Oněginovi, Godunovovi, Běsech – nebo španělskou v Lorcovi, to je nutné. Když se někdo jmenuje Juan nebo Rosalinda, nemůžu k tomu napsat japonskou pětitónovou hudbu.

Jste autorem hudby k filmu Lev s bílou hřívou. Jak se psala hudba k filmu o Leoši Janáčkovi?
Tam bylo potřeba propojovat jeho obraty a udělat z nich něco svého. Režisér Jireš si mě vybral, protože mu připadlo dobré obrátit se pro hudbu k filmu o Janáčkovi do Brna. Já jsem to odmítal, nechtěl jsem být vedle Janáčkovy hudby, která je ve filmu citovaná. Jireš mi tehdy řekl: „Žiješ v Janáčkově městě, v místech, kde Janáček žil a tvořil, učili tě jeho žáci. Kdo jiný by měl hudbu napsat.“

Stává se vám, že někde jen tak mimochodem zajdete do kostela a zrovna tam zpívají vaše ordinária? Zarazilo vás někdy nečekané setkání s vlastní hudbou?
Já se málokdy někam dostanu, protože jsem dosud varhaníkem v Ostrovačicích. Takže když je nějaký svátek, tak jsem tady. Ale když jsme byli u moře na dovolené, bydleli jsme v soukromí a domácí nám říkali, že v televizi běží český seriál Synové a dcery Jakuba skláře, jestli se nechceme dívat s nimi. Tak jsem jim říkal, že ho dobře znám.

Zdeněk Pololáník (nar. 25. října 1935, Brno) – skladatel, varhaník a pedagog. Jeho heslo a seznam skladeb na stránkách Hudebního informačního střediska: http://www.musica.cz/cz/composers/show?itemId=126

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Na konci týdne budou v kostele Nanebevzetí Panny Marie, čili „u jezuitů“, slavnostně vysvěceny nové varhany. Jsou to varhany pro Brno, veřejnost je poprvé uslyší na svátek Petra a Pavla. Několik dní poté ale budou u další velké oslavy – koncertem oslaví své devadesáté první narozeniny profesorka Alena Veselá. Sešli jsme se mezi Hudební fakultou JAMU a Besedním domem na neutrální půdě kavárny Slavia a mluvili nejen o varhanách, ale také o brněnském koncertním sále a dotacích pro kulturu.  více

Varhany pro Brno pojmenované podle svatého Edmunda Kampiána se koncem listopadu přestěhovaly z varhanářské dílny ve Švýcarsku na kůr kostela Nanebevzetí Panny Marie. U jezuitů se příští rok v červnu rozezní kvalitní koncertní nástroj, který si teď můžete prohlédnout tak, jak už jej nejspíš nikdy neuvidíte.  více

Jan Martin Bejček je autorem projektu varhan, které budou stát v kostele „u jezuitů“. Je také předsedou správní rady Nadačního fondu Campianus, který jejich stavbu financuje. Mluvili jsme spolu především o tomto novém nástroji, o hudbě a hudebním životě, ale dostali jsme se také k záchraně lodě Dallas na Brněnské přehradě.  více

Představte si, že máte 91. narozeniny. Oslavíte je tak, že vyjdete po schodech do třetího patra, uděláte padesát dřepů a vyperete hromadu prádla na valše. Podobného fyzického výkonu se v pondělí dopustila profesorka Alena Veselá, která své narozeniny oslavila koncertem na nové varhany v kostele u jezuitů.  více


Dlouholetá spolupráce houslového virtuosa Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa přinesla milovníkům soudobé hudební tvorby celou řadu pozoruhodných (a v mnoha případech i premiérových) koncertů. Jejich zatím posledním společným projektem se stala dvojice sólových recitálů Milana Paľy. První projekt nesl název Dotyky. Za zrkadlom (30. dubna) se stejnojmennou skladbou Adriána Demoče a středeční koncert v prostorách brněnské Káznice se jmenoval O tvojej tvári (11. května) a představil dílo Dve vety o tvojej tvári skladatelky Jany Kmiťové, která kompozici Milanu Paľovi věnovala. Nahrávky obou kompozic jsou již nějakou dobu dostupné – obě vyšly u nakladatelství Pavlík Records v roce 2021. Svých světových premiér se však díla dočkala až nyní.  více

Brněnští muzikanti rozmanitých žánrů jsou dlouhověcí a vitální jedinci. Potvrdila to také oslava životního jubilea pedagoga, skladatele, aranžéra a především virtuózního hráče na trombon Mojmíra Bártka. Jubilejní koncert s pracovním názvem Mojda Bártek 80 do brněnského Sono Centra připravili jeho přátelé pod vedením trumpetisty a kapelníka B-Side Bandu Josefa Buchty. Oslavenec, ač si dvouapůlhodinový program nepokrytě (a s dojetím) užíval, až na krátké okamžiky oddechu zůstával aktivním účastníkem celé hudební produkce. Představil se jako autor mnohých skladeb, ale především hráč, s trombonem v rukách a v plném nasazení.  více

Závěrečný koncert abonentní řady brněnských filharmoniků Filharmonie v divadle II udělal bezpochyby radost všem fanouškům animátorského studia Ghibli. Přestože dramaturgie večera nebyla vystavěna na melodiích z nespočtu filmových partitur, které hlavní hvězda večera dirigent a skladatel Joe Hisaishi pro studio Ghibli zkomponoval, již jen samotná přítomnost oblíbeného umělce přilákala celou řadu posluchačů, kteří koncerty artificiální hudby pravděpodobně pravidelně nenavštěvují. Program dvou koncertů v Janáčkově divadle (28. a 29. dubna) zahrnoval Symfonii č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva, českou premiéru Hisaishiho skladby Variace 57 pro dva klavíry a orchestr, v níž se jako sólisté představili Dennis Russell Davies a Maki Namekawa, a českou premiéru Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. (Autor recenze navštívil čtvrteční provedení).  více

Po rozeznění pádové zkušebny FSI VUT sestoupila desátá slavnostní sezona ansámblu Brno Contemporary Orchestra s podtitulem We are the world do podzemí. Odpolední nedělní koncert totiž zavedl milovníky soudobé hudební tvorby do jeskyně Výpustek v Moravském krasu. Koncert s díly Šarūnase Nakase, Giacinta Scelsiho, Michala Wróblewského a Miroslava Tótha vznikl v rámci speciálního environmentálního projektu v režii Radima Nejedlého a koncipovaného u příležitosti Světového dne vody. Součástí koncertu bylo také literární pásmo z textů Radka Štěpánka napsaných pro tuto akci, které recitoval Petr Kubes. Texty tvořily na vhodných místech předěly mezi jednotlivými skladbami či větami. Přednes skladby Rany, kterou na objednávku Brno Contemporary Orchestra složil Miroslav Tóth, zajistila sama autorka předlohy Zuzana Husárová. Koncert řídil dirigent a umělecký vedoucí orchestru Pavel Šnajdrvíce

Brněnskou stopu najdeme na jednom z nejpozoruhodnějších mezinárodních hudebních alb roku 2021. Na nahrávce Live at Tou skupiny Angrusori, která nedávno získala na Slovensku ocenění Radio_Head Award v kategorii World music a folk, se totiž výraznou měrou podílela Iva Bittová. Houslistka a zpěvačka, kterou si už několik dekád spojujeme s brněnskou scénou.  více

Na čtyři stovky diváků si s nadšením užily mimořádný koncert čtveřice špičkových muzikantů v čele s frontmanem Deanem Brownem, už několik desetiletí výrazného protagonisty fusion stylu, a jeho tří rovnocenných spoluhráčů: saxofonisty Boba Franceschiniho, baskytaristy Victora Wootena a bubeníka Dennise Chamberse. Jarní otvírák 15. ročníku festivalu Groove Brno tak byl mimořádný především hudební extratřídou, v níž čtyři sólisté v naprostém souznění mezi sebou vzájemně, a především s publikem po dvě hodiny prolínali jazz, rock, funk i blues v gejzíru energie a nevázané muzikantské radosti.  více

Nejnovější operní inscenace Národního divadla Brno přenesla Mozartovu Kouzelnou flétnu v režii Miroslava Krobota do mezihvězdného prostoru a do daleké budoucnosti: vesmírná loď Sedm slunečních kruhů se tady střetne s pásem asteroidů a záchranné moduly dopraví cestovatele na povrch nejbližší obyvatelné planety. Posádka lodi se marně snaží navázat spojení s vesmírným plavidlem a již tak problematickou situaci umocní smrt kapitána, který přenechá velení druhému důstojníkovi Sarastrovi, a nikoliv své manželce a první důstojnici přezdívané Královna noci. Rozdělení na dvě znepřátelené frakce je nevyhnutelné a Královna noci i se svými stoupenci opouští tábor. Vzájemná nevraživost ani po deseti letech, které od nehody již uplynuly, nevyvanula. Když však Sarastro unese Paminu, dceru Královny noci, uvede tím do chodu záchrannou misi, která změní osudy trosečníků i původních obyvatel planety. Modernizovanou podobu Mozartova singspielu pomohli Miroslavu Krobotovi vytvořit Andrej Ďurík (scéna), Jana Preková (kostýmy), Přemysl Janda (světelný design), Hana Achilles (choreografie) a Patricie Částková (dramaturgie). Hudebního nastudování se chopil Pavel Šnajdr a druhou premiéru (14. dubna), kterou autor textu navštívil, dirigoval Ondrej Olos. Sbor řídila Klára Složilová Roztočilová a sólově vystoupili David Szendiuch (Sarastro), Daniel Matoušek (Tamino), Martina Masaryková (Královna noci), Andrea Široká (Pamina), Tadeáš Hoza (Papageno), Eva Esterková (Papagena), Vít Nosek (Monostatos), Eliška Gattringerová (První dáma), Jana Hrochová (Druhá dáma), Jarmila Balážová (Třetí dáma), Josef Škarka (Mluvčí/Kněz) a Eliška CrhákováZuzana Vítková a Markéta Kolářová v rolích Tří géniů.  více

Třetí koncert 29. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Tělo / Vtělení / Oslavení rozezněly 12. dubna skladby Antona Brucknera, Knuta Nystedta, Vytautase Barkauskase a Toivo Tuleva v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla. Večer s názvem Rozjímání pro orchestr představil posluchačům tři odlišné hudební polohy – ryze instrumentální, vokální a jejich kombinaci. Kromě orchestru Filharmonie Brno s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem vystoupil také sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kollera. Sólových partů v nově nastudované a po třech letech festivalem znovu uvedené kantátě So Shall He Descend Toivo Tuleva se chopili sopranistka Claudia Goebl, altistka Johanna Krokovay, tenorista Jan Petryka a barytonista Wolfgang Resch. Malý sbor obsadily Lucie Netušilová KarafiátováJana Vondrů a Pavla Radostová. Kvůli nemoci museli být zastoupeni původně ohlášení sólisté Martina Fender (soprán) a Klemens Sander (baryton). Změny zaznamenal také program, ze kterého byly vynechány původně plánované sborové skladby Antona Brucknera (In jener letzten der Nächte) a Josefa Gabriela Rheinbergera (Sanctus z Cantus Misae Es dur).  více

Po dvouleté pauze vynucené covidovou pandemií se včera do brněnských chrámů vrátil Velikonoční festival duchovní hudby. Letošní 29. ročník se nese v dramaturgické linii Tělo / Vtělení / Oslavení a svým způsobem se jedná o symbolické splynutí neuskutečněných programů z minulých let. Původní emblémy umučeného i oslaveného těla se tak staly ještě aktuálnějšími. Festival zahájil v kostele sv. Janů na Květnou neděli ansámbl Musica Figuralis s uměleckým vedoucím a hráčem na klávesové nástroje Markem Čermákem. Kromě instrumentalistů a choralistů (pod vedením Vladimíra Maňase, hru na pozitiv obstaral Ondřej Múčka) vystoupili také sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, mezzosopranistka Monika Jägerová, tenorista Matúš Šimko a basista Tomáš Šelc. Lákadlem klasicistního programu s názvem Affettuoso („s mocným vzruchem duševním“ dle Ottova slovníku naučeného) bylo nejen Haydnovo málo známé, přesto hudebně fascinující Salve Regina, ale především premiéry děl Josepha Puschmanna (novodobá) a Antona Zimmermanna (česká novodobá).  více

Osmdesáté narozeniny bývají pro jubilanta obvykle příležitostí k bilancování a retrospektivě. U výročního úterního koncertu Miloše Štědroně, stále aktivně píšícího, přednášejícího, vyučujícího a komponujícího, však tento přístup nehrozil. Program večera na jeho počest v Divadle Husa na provázku naopak nabídl několik méně známých hudebních miniatur z pera skladatelů, kteří byli s formováním tvůrčí osobnosti Miloše Štědroně různou měrou spojeni – jubilantova úhlavního skladatele a objektu bádání tedy Leoše Janáčka a trojice jeho učitelů i pozdějších kolegů Miroslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra. Přímo pro svůj narozeninový koncert zkomponoval oslavenec cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na slova básní dalšího svého spřízněnce, básníka Jana Skácela.  více

Ve čtvrtek 24. března diváci v Brně dostali možnost zažít opravdu výjimečný večer. Režisér Břetislav Rychlík se svojí ženou připravili na hudební scéně Městského divadla Brno koncert na podporu ukrajinských umělců, kteří utekli před válkou ze své země. Večer nesl název Společné kořeny a publiku měl přiblížit analogie lidové kultury Ukrajiny a Moravy. Já jsem při programu cítila zejména paralely v hudbě obecně. Výjimeční umělci navrch dokážou předávat krásu kdekoliv na světě.  více

V těchto dnech spatřilo světlo světa nové CD; nahrávka folklorních muzikantů muzikanty se však v žánru trochu vymyká. Autory desky jsou členové kapely Lilium liste Luďka Běťáka a její název zní Dovolte eště malučkovíce

Duo Ensoi tvoří zpěvačka Tereza Kopecká a bubeník a producent elektronické hudby Martin Čech. I když je jejich společný projekt stále ještě nový, oba mají bohaté zkušenosti z různých (nejen) brněnských kapel. Terezu si můžeme pamatovat především z Narcotic Fields, případně z jejich akustické odnože Acoustic Fields. Martin hraje ve skupině Lesní zvěř. Díky těmto zkušenostem je debutové album dua Ensoi hudebně vyzrálé a přesvědčivé, i když je určitě méně rockové než Narcotic Fields a méně (nu)jazzové než Lesní zvěř. Ensoi sice používají výrazové a zvukové prostředky elektronické hudby, ale hrají pop. Příjemný pop založený na pocitech a náladách více než na příbězích.  více

V prvních měsících roku 2022 se Filharmonie Brno může pyšnit již dvěma novými hudebními nosiči z vlastní produkce. První nahrávkou je CD s hudbou estonského skladatele Arvo Pärta, tou druhou záznam Symfonie č. 12 „Lodger“ Philipa Glasse, kterou brněnští filharmonici pod taktovkou Dennise Russella Daviese natočili dokonce jako první na světě. Věnujme se první ze zmiňovaných nahrávek se skladbami LamentateNekrolog a Symfonie č. 3 Arva Pärta v nastudování šéfdirigenta Daviese. V díle Lamentate vystoupila jako sólistka klavíristka Maki Namekawa. Nahrávka vznikla v Besedním domě v Brně v listopadu 2020 a v únoru 2021.  více

Původní program třetího abonentního koncertu Filharmonie Brno z řady Filharmonie v divadle II sliboval pokračování načrtnuté dramaturgické linie Dvořák-Brahms v interpretaci Elisabeth Leonské. Ze zamýšleného programu pro večer Dvořák & Brahms II však zůstala pouze Dvořákova Symfonie č. 4. Nemocnou Elisabeth Leonskou totiž na koncertech 25. a 26. února v Janáčkově divadle zastoupil klavírista Alexander Ullman s provedením Koncertu pro klavír a orchestr a moll Edvarda Hagerupa Griega. Orchestr řídil šéfdirigent brněnské filharmonie Dennis Russell Daviesvíce

Nejčtenější

Kritika

Dlouholetá spolupráce houslového virtuosa Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa přinesla milovníkům soudobé hudební tvorby celou řadu pozoruhodných (a v mnoha případech i premiérových) koncertů. Jejich zatím posledním společným projektem se stala dvojice sólových recitálů Milana Paľy. První projekt nesl název Dotyky. Za zrkadlom (30. dubna) se stejnojmennou skladbou Adriána Demoče a středeční koncert v prostorách brněnské Káznice se jmenoval O tvojej tvári (11. května) a představil dílo Dve vety o tvojej tvári skladatelky Jany Kmiťové, která kompozici Milanu Paľovi věnovala. Nahrávky obou kompozic jsou již nějakou dobu dostupné – obě vyšly u nakladatelství Pavlík Records v roce 2021. Svých světových premiér se však díla dočkala až nyní.  více