Poprvé je to nejhezčí. Vzpomínka na Jiřího Waldhanse (1923–1995)

Poprvé je to nejhezčí. Vzpomínka na Jiřího Waldhanse (1923–1995)

O svátku svatého Mikuláše v roce 1963, den po koncertě v sicilském Palermu, dospěla skupina brněnských filharmoniků se svým šéfdirigentem Waldhansem na proslulou pláž v nedalekém Mondellu, v tom čase ovšem úplně pustou. A zatímco jsme se rozhodovali, zda máme jako občané socialistické vlasti využít jedinečné (a možná vůbec jediné) příležitosti vykoupat se v moři a uhnat si v patnáctistupňové vodě zápal plic, rázoval už Waldhans mohutnými tempy od břehu, takže po chvíli začala jeho hlava mizet mezi vlnami. „Bréle nechal toť,“ pravil tehdy violoncellista Rosťa původem z Hané, „ešli nás ztratí z dohledo, tak pojedem dom bez kapelníka.“

Některé události se nám zdají významné proto, že je prožíváme – spolu s okolnostmi, jež je provázejí – poprvé. Tehdy ovšem o nic nešlo – Waldhans vylezl po dvaceti minutách z vody a vydal se s filharmoniky jektajícími zuby ve studeném západním větru (ne a ne nás osušit, plavky jsme měli mokré ještě v Brně) na cestu domů. Ale bylo to na prvním zájezdu filharmonie do Itálie a tudíž spoustu věcí jsme poznávali poprvé – a byli jsme ochotni tomuto pocitu ledacos obětovat. Dokonce i cestovní pohodlí; filharmonie se rozhodla vystoupit cestou zpátky časně ráno v Římě z rezervovaného pohodlného železničního vozu a nechat si ho ujet, aby mohla ztrávit den ve Věčném městě!

K večeru téhož dne klopýtala skupinka pěti muzikantů s Waldhansem k nádraží dokonale vyčerpaná – toulat se celý den po cizím městě pěšky a bez floka v kapse (s tím dnem navíc nikdo při hubených dietách nepočítal), to dá zabrat i českému hudebníku. „Bodla by polívka,“ poznamenal někdo, ale byl to jen beznadějný povzdech. Přesto se všichni začali šacovat – co kdyby dali dohromady částku, za niž by dostali něco, oč by se mohli rozdělit; výsledek byl smutný – tak na jedno kafe. Tehdy sáhl do kapsy předseda partaje (po osmašedesátém ho z ní vyhodili a z filharmonie taky) a ledabylým pohybem přihodil bankovku, která musela stačit každému ze zúčastněných na jedny spaghetti alla bolognese a capuccino navrch. V tom úžasném okamžiku ztrnul celý vůkolní svět: italsky horečný dopravni provoz utichl, muži smekali a ženy se křižovaly. Přiblížil se papamobil; když uviděl žehnající Pavel Šestý užaslou skupinku cizích muzikantů, usmál se na ni a poznamenal ji velikým křížem.

A to se prosím stalo v samém závěru zájezdu, který začal tím, že několik rychlíkových vozů (v jednom z nich jela filharmonie) někde v Alpách – celkem neškodně – vykolejilo; a když jsme pak s patřičným zpožděním dorazili do Milána, dověděli jsme se že doma mezitím proběhlo zemětřesení, sice také neškodné, ale největší za několik století, a že v Americe zastřelili Kennedyho. Inu, první zájezd někam je vždy pln zapamatovatelných příhod.

V souvislosti se jménem Jiřího Waldhanse to připomínám proto, že právě on vedl během svého rekordně dlouhého šestnáctiletého (1962–1978) šéfování filharmonii do řady cizích zemí poprvé: po italském zájezdu také do Rakouska (1964), Velké Británie (1966), Sovětského svazu (1969), Norska (1971), Bulharska (1972), Spojených států (1973) a Francie (1974); rozumí se, že se filharmonie skoro ve všech těchto zemích zachytila trvale a zájezdy do nich opakovala ve dvouletých nebo tříletých intervalech, takže se nakonec staly rutinou, stejně jako opakované zájezdy do zemí, v nichž byla ještě před Waldhansovým příchodem (NSR, Polsko). To už ovšem nebylo poprvé...

Po svém nástupu po Jaroslavu Voglovi začal Waldhans jako šéf především doma: u vědomí, že orchestr, jakkoli výkonný, pořád ještě nemá vlastní repertoár v klasických oblastech, zavedl tematické abonentní cykly. Místo dosavadního jednoho (o dvanácti dvakrát hraných pořadech) začala filharmonie vypisovat dva (osmi a šestidílný). Jejich dramaturgický obsah (Beethovenovy symfonie, Bach a hudba dvacátého století, Prokofjevovy symfonie) začal vyplňovat prázdná místa ve filharmonickém repertoáru i v koncertním sále – domácí publikum, v předchozím období prořidlé, vděčně přijalo skutečnost, že koncertní pořady dostaly zřetelný řád. Obohatily je také pořady a později cykly komorní, v nichž se mohly uplatnit stále početnější a významnější komorní soubory složené z filharmoniků. Na jejich činnost se vedení filharmonie původně dívalo dost nevraživě a teprve Waldhans dokázel ocenit její přínos pro hráčskou úroveň orchestru i pro koncertní nabídku.

Opačným směrem se mu podařilo významně rozšířit nabídku filharmonických koncertů částečnou profesionalizací Filharmonického sboru Besedy Brněnské. Začlenění do svazku filharmonie a zřetelná perspektiva nových (honorovaných) uměleckých úkolů (s případnými zahraničními zájezdy, které měly v šedesátých letech nesmírnou přitažlivost) přivedly do sboru nové pěvecké síly a otevřely mu cestu k dalšímu rozkvětu. Sbor začal vystupovat nejen ve studijně velmi náročných kantátových nebo oratorních večerech symfonických cyklů, nýbrž i v intimněji laděných pořadech Komorního cyklu.

Uprostřed této krásné práce musel Waldhans odejít – třiapadesátiletý – do invalidního důchodu: postupující (vrozená) nervová indispozice mu sice ponechávala intelekt a tvůrčí schopnosti nedotčeny, ale postupně mu znesnadňovala kontakt s nejbližším okolím, pro dirigenta zásadně důležitý. V debatách s přáteli si pak ještě dlouho ponechával svůj charakteristický chápavý nadhled nad hudebním děním, jež dokázal pomocí přístrojů sledovat v pozoruhodné šíři. Ale po svém odchodu zůstavil v jejich paměti především představu chlapa, jenž skáče první do studeného moře, aby poznal, jaké to je – poprvé.

Foto archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Proti přítomnosti své osoby v galerii brněnských hudebních postav, jíž má být tento vzpomínkový seriál, by Jan Skácel co nejrozhodněji protestoval. Třebaže vyrostl v učitelské rodině na Moravském Slovácku, měl o své (ne)hudebnosti představu velmi vyhraněnou. Vzpomínka Jiřího Beneše je zakončena dosud nepublikovanou Skácelovou básní.  více

Dalo by se soudit, že pod tíhou těchto úkolů bude Trávníček působit dojmem přezaměstnaného umělce, který pořád něco nestíhá; ten však, usměvavý a klidný jako vždy, využil svého místa v čele orchestru a jal se studovat jeden houslový koncert za druhým: za pět let jeho existence s ním provedl prakticky všechen špičkový repertoár oboru.  více

Příběh jednoho z největších českých muzikantů dvacátého století připomíná osud Bohuslava Martinů – oba prožili svůj tvůrčí život v nedobrovolné emigraci a oba – každý jinak – prosadili do mezinárodního povědomí českou hudbu svrchovaným způsobem.  více


Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Nejčtenější

Kritika

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více