O svátku svatého Mikuláše v roce 1963, den po koncertě v sicilském Palermu, dospěla skupina brněnských filharmoniků se svým šéfdirigentem Waldhansem na proslulou pláž v nedalekém Mondellu, v tom čase ovšem úplně pustou. A zatímco jsme se rozhodovali, zda máme jako občané socialistické vlasti využít jedinečné (a možná vůbec jediné) příležitosti vykoupat se v moři a uhnat si v patnáctistupňové vodě zápal plic, rázoval už Waldhans mohutnými tempy od břehu, takže po chvíli začala jeho hlava mizet mezi vlnami. „Bréle nechal toť,“ pravil tehdy violoncellista Rosťa původem z Hané, „ešli nás ztratí z dohledo, tak pojedem dom bez kapelníka.“
Některé události se nám zdají významné proto, že je prožíváme – spolu s okolnostmi, jež je provázejí – poprvé. Tehdy ovšem o nic nešlo – Waldhans vylezl po dvaceti minutách z vody a vydal se s filharmoniky jektajícími zuby ve studeném západním větru (ne a ne nás osušit, plavky jsme měli mokré ještě v Brně) na cestu domů. Ale bylo to na prvním zájezdu filharmonie do Itálie a tudíž spoustu věcí jsme poznávali poprvé – a byli jsme ochotni tomuto pocitu ledacos obětovat. Dokonce i cestovní pohodlí; filharmonie se rozhodla vystoupit cestou zpátky časně ráno v Římě z rezervovaného pohodlného železničního vozu a nechat si ho ujet, aby mohla ztrávit den ve Věčném městě!
K večeru téhož dne klopýtala skupinka pěti muzikantů s Waldhansem k nádraží dokonale vyčerpaná – toulat se celý den po cizím městě pěšky a bez floka v kapse (s tím dnem navíc nikdo při hubených dietách nepočítal), to dá zabrat i českému hudebníku. „Bodla by polívka,“ poznamenal někdo, ale byl to jen beznadějný povzdech. Přesto se všichni začali šacovat – co kdyby dali dohromady částku, za niž by dostali něco, oč by se mohli rozdělit; výsledek byl smutný – tak na jedno kafe. Tehdy sáhl do kapsy předseda partaje (po osmašedesátém ho z ní vyhodili a z filharmonie taky) a ledabylým pohybem přihodil bankovku, která musela stačit každému ze zúčastněných na jedny spaghetti alla bolognese a capuccino navrch. V tom úžasném okamžiku ztrnul celý vůkolní svět: italsky horečný dopravni provoz utichl, muži smekali a ženy se křižovaly. Přiblížil se papamobil; když uviděl žehnající Pavel Šestý užaslou skupinku cizích muzikantů, usmál se na ni a poznamenal ji velikým křížem.
A to se prosím stalo v samém závěru zájezdu, který začal tím, že několik rychlíkových vozů (v jednom z nich jela filharmonie) někde v Alpách – celkem neškodně – vykolejilo; a když jsme pak s patřičným zpožděním dorazili do Milána, dověděli jsme se že doma mezitím proběhlo zemětřesení, sice také neškodné, ale největší za několik století, a že v Americe zastřelili Kennedyho. Inu, první zájezd někam je vždy pln zapamatovatelných příhod.
V souvislosti se jménem Jiřího Waldhanse to připomínám proto, že právě on vedl během svého rekordně dlouhého šestnáctiletého (1962–1978) šéfování filharmonii do řady cizích zemí poprvé: po italském zájezdu také do Rakouska (1964), Velké Británie (1966), Sovětského svazu (1969), Norska (1971), Bulharska (1972), Spojených států (1973) a Francie (1974); rozumí se, že se filharmonie skoro ve všech těchto zemích zachytila trvale a zájezdy do nich opakovala ve dvouletých nebo tříletých intervalech, takže se nakonec staly rutinou, stejně jako opakované zájezdy do zemí, v nichž byla ještě před Waldhansovým příchodem (NSR, Polsko). To už ovšem nebylo poprvé...
Po svém nástupu po Jaroslavu Voglovi začal Waldhans jako šéf především doma: u vědomí, že orchestr, jakkoli výkonný, pořád ještě nemá vlastní repertoár v klasických oblastech, zavedl tematické abonentní cykly. Místo dosavadního jednoho (o dvanácti dvakrát hraných pořadech) začala filharmonie vypisovat dva (osmi a šestidílný). Jejich dramaturgický obsah (Beethovenovy symfonie, Bach a hudba dvacátého století, Prokofjevovy symfonie) začal vyplňovat prázdná místa ve filharmonickém repertoáru i v koncertním sále – domácí publikum, v předchozím období prořidlé, vděčně přijalo skutečnost, že koncertní pořady dostaly zřetelný řád. Obohatily je také pořady a později cykly komorní, v nichž se mohly uplatnit stále početnější a významnější komorní soubory složené z filharmoniků. Na jejich činnost se vedení filharmonie původně dívalo dost nevraživě a teprve Waldhans dokázel ocenit její přínos pro hráčskou úroveň orchestru i pro koncertní nabídku.
Opačným směrem se mu podařilo významně rozšířit nabídku filharmonických koncertů částečnou profesionalizací Filharmonického sboru Besedy Brněnské. Začlenění do svazku filharmonie a zřetelná perspektiva nových (honorovaných) uměleckých úkolů (s případnými zahraničními zájezdy, které měly v šedesátých letech nesmírnou přitažlivost) přivedly do sboru nové pěvecké síly a otevřely mu cestu k dalšímu rozkvětu. Sbor začal vystupovat nejen ve studijně velmi náročných kantátových nebo oratorních večerech symfonických cyklů, nýbrž i v intimněji laděných pořadech Komorního cyklu.
Uprostřed této krásné práce musel Waldhans odejít – třiapadesátiletý – do invalidního důchodu: postupující (vrozená) nervová indispozice mu sice ponechávala intelekt a tvůrčí schopnosti nedotčeny, ale postupně mu znesnadňovala kontakt s nejbližším okolím, pro dirigenta zásadně důležitý. V debatách s přáteli si pak ještě dlouho ponechával svůj charakteristický chápavý nadhled nad hudebním děním, jež dokázal pomocí přístrojů sledovat v pozoruhodné šíři. Ale po svém odchodu zůstavil v jejich paměti především představu chlapa, jenž skáče první do studeného moře, aby poznal, jaké to je – poprvé.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..