Poprvé je to nejhezčí. Vzpomínka na Jiřího Waldhanse (1923–1995)

Poprvé je to nejhezčí. Vzpomínka na Jiřího Waldhanse (1923–1995)

O svátku svatého Mikuláše v roce 1963, den po koncertě v sicilském Palermu, dospěla skupina brněnských filharmoniků se svým šéfdirigentem Waldhansem na proslulou pláž v nedalekém Mondellu, v tom čase ovšem úplně pustou. A zatímco jsme se rozhodovali, zda máme jako občané socialistické vlasti využít jedinečné (a možná vůbec jediné) příležitosti vykoupat se v moři a uhnat si v patnáctistupňové vodě zápal plic, rázoval už Waldhans mohutnými tempy od břehu, takže po chvíli začala jeho hlava mizet mezi vlnami. „Bréle nechal toť,“ pravil tehdy violoncellista Rosťa původem z Hané, „ešli nás ztratí z dohledo, tak pojedem dom bez kapelníka.“

Některé události se nám zdají významné proto, že je prožíváme – spolu s okolnostmi, jež je provázejí – poprvé. Tehdy ovšem o nic nešlo – Waldhans vylezl po dvaceti minutách z vody a vydal se s filharmoniky jektajícími zuby ve studeném západním větru (ne a ne nás osušit, plavky jsme měli mokré ještě v Brně) na cestu domů. Ale bylo to na prvním zájezdu filharmonie do Itálie a tudíž spoustu věcí jsme poznávali poprvé – a byli jsme ochotni tomuto pocitu ledacos obětovat. Dokonce i cestovní pohodlí; filharmonie se rozhodla vystoupit cestou zpátky časně ráno v Římě z rezervovaného pohodlného železničního vozu a nechat si ho ujet, aby mohla ztrávit den ve Věčném městě!

K večeru téhož dne klopýtala skupinka pěti muzikantů s Waldhansem k nádraží dokonale vyčerpaná – toulat se celý den po cizím městě pěšky a bez floka v kapse (s tím dnem navíc nikdo při hubených dietách nepočítal), to dá zabrat i českému hudebníku. „Bodla by polívka,“ poznamenal někdo, ale byl to jen beznadějný povzdech. Přesto se všichni začali šacovat – co kdyby dali dohromady částku, za niž by dostali něco, oč by se mohli rozdělit; výsledek byl smutný – tak na jedno kafe. Tehdy sáhl do kapsy předseda partaje (po osmašedesátém ho z ní vyhodili a z filharmonie taky) a ledabylým pohybem přihodil bankovku, která musela stačit každému ze zúčastněných na jedny spaghetti alla bolognese a capuccino navrch. V tom úžasném okamžiku ztrnul celý vůkolní svět: italsky horečný dopravni provoz utichl, muži smekali a ženy se křižovaly. Přiblížil se papamobil; když uviděl žehnající Pavel Šestý užaslou skupinku cizích muzikantů, usmál se na ni a poznamenal ji velikým křížem.

A to se prosím stalo v samém závěru zájezdu, který začal tím, že několik rychlíkových vozů (v jednom z nich jela filharmonie) někde v Alpách – celkem neškodně – vykolejilo; a když jsme pak s patřičným zpožděním dorazili do Milána, dověděli jsme se že doma mezitím proběhlo zemětřesení, sice také neškodné, ale největší za několik století, a že v Americe zastřelili Kennedyho. Inu, první zájezd někam je vždy pln zapamatovatelných příhod.

V souvislosti se jménem Jiřího Waldhanse to připomínám proto, že právě on vedl během svého rekordně dlouhého šestnáctiletého (1962–1978) šéfování filharmonii do řady cizích zemí poprvé: po italském zájezdu také do Rakouska (1964), Velké Británie (1966), Sovětského svazu (1969), Norska (1971), Bulharska (1972), Spojených států (1973) a Francie (1974); rozumí se, že se filharmonie skoro ve všech těchto zemích zachytila trvale a zájezdy do nich opakovala ve dvouletých nebo tříletých intervalech, takže se nakonec staly rutinou, stejně jako opakované zájezdy do zemí, v nichž byla ještě před Waldhansovým příchodem (NSR, Polsko). To už ovšem nebylo poprvé...

Po svém nástupu po Jaroslavu Voglovi začal Waldhans jako šéf především doma: u vědomí, že orchestr, jakkoli výkonný, pořád ještě nemá vlastní repertoár v klasických oblastech, zavedl tematické abonentní cykly. Místo dosavadního jednoho (o dvanácti dvakrát hraných pořadech) začala filharmonie vypisovat dva (osmi a šestidílný). Jejich dramaturgický obsah (Beethovenovy symfonie, Bach a hudba dvacátého století, Prokofjevovy symfonie) začal vyplňovat prázdná místa ve filharmonickém repertoáru i v koncertním sále – domácí publikum, v předchozím období prořidlé, vděčně přijalo skutečnost, že koncertní pořady dostaly zřetelný řád. Obohatily je také pořady a později cykly komorní, v nichž se mohly uplatnit stále početnější a významnější komorní soubory složené z filharmoniků. Na jejich činnost se vedení filharmonie původně dívalo dost nevraživě a teprve Waldhans dokázel ocenit její přínos pro hráčskou úroveň orchestru i pro koncertní nabídku.

Opačným směrem se mu podařilo významně rozšířit nabídku filharmonických koncertů částečnou profesionalizací Filharmonického sboru Besedy Brněnské. Začlenění do svazku filharmonie a zřetelná perspektiva nových (honorovaných) uměleckých úkolů (s případnými zahraničními zájezdy, které měly v šedesátých letech nesmírnou přitažlivost) přivedly do sboru nové pěvecké síly a otevřely mu cestu k dalšímu rozkvětu. Sbor začal vystupovat nejen ve studijně velmi náročných kantátových nebo oratorních večerech symfonických cyklů, nýbrž i v intimněji laděných pořadech Komorního cyklu.

Uprostřed této krásné práce musel Waldhans odejít – třiapadesátiletý – do invalidního důchodu: postupující (vrozená) nervová indispozice mu sice ponechávala intelekt a tvůrčí schopnosti nedotčeny, ale postupně mu znesnadňovala kontakt s nejbližším okolím, pro dirigenta zásadně důležitý. V debatách s přáteli si pak ještě dlouho ponechával svůj charakteristický chápavý nadhled nad hudebním děním, jež dokázal pomocí přístrojů sledovat v pozoruhodné šíři. Ale po svém odchodu zůstavil v jejich paměti především představu chlapa, jenž skáče první do studeného moře, aby poznal, jaké to je – poprvé.

Foto archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Proti přítomnosti své osoby v galerii brněnských hudebních postav, jíž má být tento vzpomínkový seriál, by Jan Skácel co nejrozhodněji protestoval. Třebaže vyrostl v učitelské rodině na Moravském Slovácku, měl o své (ne)hudebnosti představu velmi vyhraněnou. Vzpomínka Jiřího Beneše je zakončena dosud nepublikovanou Skácelovou básní.  více

Dalo by se soudit, že pod tíhou těchto úkolů bude Trávníček působit dojmem přezaměstnaného umělce, který pořád něco nestíhá; ten však, usměvavý a klidný jako vždy, využil svého místa v čele orchestru a jal se studovat jeden houslový koncert za druhým: za pět let jeho existence s ním provedl prakticky všechen špičkový repertoár oboru.  více

Příběh jednoho z největších českých muzikantů dvacátého století připomíná osud Bohuslava Martinů – oba prožili svůj tvůrčí život v nedobrovolné emigraci a oba – každý jinak – prosadili do mezinárodního povědomí českou hudbu svrchovaným způsobem.  více


Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více