Jsou pěvci, kteří s Brnem spojili celou kariéru. Vladimír Tomš tu zpíval při prvním uvedení opery Otakara Ostrčila Honzovo království, což byla v roce 1934 velká událost, a potom už sem přijel jen zemřít. Jeho umělecký triumf i konec si v Brně podaly ruku.
Sláva operního pěvce je strašlivě pomíjivá. Přežít jej mohou jedině nahrávky, a to ještě musí mít štěstí, že se k nim někdo chce vracet. Nestačí jenom vycizelované a mimořádné interpretační umění. Pokud k tomu nepřistoupí ještě kouzlo osobnosti, charisma přetvořené do legend, i ten nejkrásnější hlas je pro budoucnost ztracen. A k tomu se občas přidají ještě stesky pamětníků, že nahrávky stejně nejsou to pravé, naživo to prý bylo něco úplně jiného. Žádný mikrofon prý nedokázal věrně zaznamenat varhanní hlas Kirsten Flagstad, neexistuje prý nahrávka, z níž bychom si mohli představit opravdový objem hlasu Lauritze Melchiora… mimochodem znáte ta jména? Pěvecké a divadelní umění se odehrává tady a teď. Vladimír Tomš narozdíl od Flagstad a Melchiora neboural kulisy Metropolitní opery, ale v české opeře zanechal i za svůj krátký život důležitou stopu.
Otakar Ostrčil byl nejen skladatel, ale také dirigent a ředitel opery pražského Národního divadla. Vytvořil v ní v letech 1920–1935 legendární éru a Vladimír Tomš patřil k jeho kmenovým pěvcům vedle sopranistky Ady Nordenové a basisty Emila Pollerta. Jmenuji zrovna tyto dva proto, že s nimi Ostrčil nahrál první operní komplet v dějinách české opery. Byla to vcelku předvídatelně Prodaná nevěsta a Tomš zpíval na nahrávce Jeníka. U všech tří nejde zdaleka jen o to, že byli pro nahrávání zrovna v té chvíli po ruce. Vytvářeli pod Ostrčilovým vedením interpretační styl, který dodnes pokládáme za určující a výchozí. Můžeme si jen představovat, jaká byla Prodaná při premiéře, jaká byla při Divadelní výstavě ve Vídni nebo pod Mahlerovým vedením v Metropolitní opeře. Ale tady už nejsme odkázaní na dobové kritiky, paměti a korespondenci, máme nahrávku. A nejen nahrávku, existuje i filmový záznam představení – tady už sice diriguje Jožka Charvát a Mařenku zpívá Ota Horáková, ale styl provedení zůstal zachován.
Vladimír Tomš na filmovém i zvukovém záznamu ukazuje všechny své přednosti. Měkký, ohebný hlas, procítěný lyrický projev a silnou hereckou vlohu (samozřejmě podmíněnou dobovými nároky a zvyklostmi). Jeho herectví oceňovala kritika natolik, že občas opomíjela i samotný zpěv, jak se stalo právě po premiéře Honzova království. Otakar Ostrčil byl sice šéfem pražské opery, ale premiéry vlastních děl zadával jinam a „doma“ je uváděl, až když se osvědčila. Opera na motivy pohádky L. N. Tolstého se silně pacifistickým vyzněním se svého prvního uvedení dočkala 26. dubna 1934 v Brně, Tomš v roli Honzy i samotné dílo slavily jednoznačný úspěch (v současné době bych pokládal za úspěch návrat díla na brněnské jeviště – třeba v příštím Roce české hudby, pokud je k tomu potřeba výročí).
Pokud pěvecký projev Vladimíra Tomše dospěl ke svým vrcholům pod vedením Otakara Ostrčila, herectví pěstovala další velká osobnost české opery – režisér Ferdinand Pujman (byl pověstný hlubokým, až filosofickým ponorem do studovaných děl, ale také svým puntičkářstvím). U Vladimíra Tomše se vlivy těchto „apollinských“ učitelů střetly v komplexním projevu zpívajícího herce. K tomu přistupovala ochota stále se něco nového učit a do značné míry zřejmě i tvárná osobnost. Z našich pěvců asi nejvíc připomínal Otakara Mařáka, jen byl proti jeho světoběžnictví více typem českého chlapce – pořád byl tak trochu maminčin. Také jeho kariéra je spojená výhradně s domácími divadly.
Narodil se 12. března 1900 – tedy právě před 115 lety – v Chrudimi. Otec mu brzy zemřel, matčiny příjmy pro sedmičlennou rodinu nestačily, takže se Tomš při studiu gymnázia živil lepením plakátů. Po maturitě získal úřednické místo v Bratislavě a později v Pardubicích, docházel ale také na hodiny zpěvu. Zpíval ve sborech i komorních sdruženích, ale přelomem pro něj bylo pardubické uvedení Hubičky, které režíroval Hanuš Thein. Ten přivedl talentovaného a hlasově obdařeného tenoristu ke svému učiteli Egonu Fuchsovi, kde se setkal také s Ferdinandem Pujmanem. Při absolventském představení zpíval Ladislava v Ostrčilově opeře Poupě a získal skladatelův příslib angažmá v Národním divadle. K jeho angažování také skutečně došlo po roce stráveném v ostravské opeře, kde se otrkal a vyzkoušel si rozmanitý – často i vyloženě nevhodný – repertoár, včetně Radama v Aidě a Wagnerova Parsifala. Potom už ale následovalo hostování a od roku 1930 i stálé angažmá v Národním divadle.
I když Vladimír Tomš zpíval řadu rolí světového repertoáru, jádro jeho činnosti patřilo české opeře od Smetany přes Fibicha až po Janáčka a zpíval samozřejmě i v dílech Ostrčilových. Herecké schopnosti jej přivedly i k melodramu, ztvárnil roli Atrea ve Smrti Hippodamie. Jeho nadějnou kariéru ukončil zhoubný nádor, Vladimír Tomš zemřel 6. prosince 1935 v Brně. Rok a půl po premiéře Honzova království, čtyři měsíce po Otakaru Ostrčilovi a dva měsíce po Emilu Pollertovi. Smuteční řeč při pohřbu v brněnském krematoriu pronesl Ferdinand Pujman, ale Vladimír Tomš svůj život již v době své nemoci shrnul sám: „Jestliže mi docházejí celé řady srdečných slov, pak si myslím, že i krátká moje životní dráha nebyla zbytečná a že dopustil-li by Všemohoucí, mohl bych s klidným svědomím uzavřít své životní účetnictví.“
Zatím nebyl přidán žádný komentář..