Alina Pogostkina a chladné putování Filharmonie Brno za vzdáleným světlem

Alina Pogostkina a chladné putování Filharmonie Brno za vzdáleným světlem

V programu nazvaném Vzdálené světlo se podruhé představila rezidentní sólistka koncertní sezóny Filharmonie Brno, houslistka Alina Pogostkina. Po jejím prvním vystoupení v houslovém koncertu Petra Iljiče Čajkovského přišel nyní na řadu soudobý repertoár.

Včerejší koncert Filharmonie Brno tvořil symetrický celek, v jehož centru byly dvě kompozice se světlem v názvu. Tou první byl houslový koncert současného lotyšského skladatele Peterise Vaskse Vzdálené světlo, který uzavíral první polovinu programu. Po přestávce na něj navázala kompozice Canto V „Into the Heart of Light“ (Do srdce světla), jejím autorem je finský skladatel Einojuhani Rautavaara. Dramaturgická linka tedy putovala za vzdáleným světlem až do jeho srdce. V obou případech se jedná o skladby nepříliš staré až aktuální, Vasksův koncert vznikal v letech 1996–7, Rautavaarova kompozice je z roku 2011. Obě skladby se spolu střetly v umírněných harmonických postupech i vlídném a meditativním vyznění. Sólové violoncello ztvárňující světlo v závěru Rautavaarovy kompozice jako by vytvořilo krátkou tenorovou kódu k sopránovému sólu houslí ve Vzdáleném světle, sám o sobě se ale takový kompoziční postup jeví jako poněkud banální. Návaznost na houslový koncert mu dala hlubší smysl. Vasksův koncert je skladba jednovětá, ale zřetelně dělená na tři části. Působí velmi klasicky včetně preferovaných sólových houslí s virtuózními kadencemi v každé části a orchestru doprovázejícího spíš v pozadí.

Dvě světelné kompozice byly obklopeny inspiracemi literárními. Koncert zahájila Fantasia pro smyčcový orchestr Hanse Wernera Henzeho. Jedná se o suitu sestavenou z hudby k filmu Volkera Schlöndorffa Mladý Törless natočeného na námět románu Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse. Je to svižná šestidílná skladba, jejíž rozměr 15 minut napovídá, že Henze vybíral z materiálu k filmu opravdu pečlivě a neopájel se vlastními nápady. Závěr koncertu patřil další suitě, tentokrát k divadelní hře Maurice Maeterlincka Pelléas a Mélisanda. Symbolistní drama inspirovalo více skladatelů, autorem včerejší suity byl Jean Sibelius. U Törlesse i Mélissandy lze vysledovat motiv rozechvělé duše uprostřed svazujícího řádu, což by mohla být paralela světla ze dvou centrálních kompozic. Mimohudební souvislosti tedy fungovaly výborně, hudebně se závěrečná suita z předchozího programu mírně vymykala silně romantickým zvukem a baladickým charakterem.

Alina Pogostkina se v Brně představila už několikrát, naposledy v houslovém koncertu Petra Iljiče Čajkovského na Nový rok. Během jeho provedení předvedla nádhernou kantilénu – housle jí opravdu zpívaly – a také lehké sklony k povrchním efektům ve virtuózních pasážích. Včera se veškerému předvádění vyhnula a bylo to jen k dobru věci. Podala velmi vážný a disciplinovaný výkon, od jemných flažoletů a glissand až po sólové kadence. Ty sice mají virtuózní charakter, ale Pogostkina se do něj spíš ponořila, než aby na něm předváděla vlastní schopnosti. Při použití berličky národnostních klišé by se dalo říci, že německá houslistka narozená v Rusku má ze své rodné země brilantní techniku kombinovanou s objemným tónem a z Německa ohromný cit pro výraz odpovídající charakteru interpretované skladby.

Včerejší koncert měl v názvu světlo. Smyčce Filharmonie Brno, na nichž ležela tíha větší části programu, ale zněly spíš zastřeně a především chladně. A to platí pro Henzeho Fantasii, Vasksův koncert i Rautavaarovo Canto V. Částečně je to přinejmenším u dvou světelných kompozic dáno jejich charakterem, částečně hudebním nastudováním dirigenta Juhy Kangase, ale také samotnými hráči. Meditativní charakter obou skladeb poněkud sklouzl k příliš rovným tónům bez pocitu prostoru, hudba neobklopovala ani nepronikala, krátce řečeno chyběly jí emoce. Dirigentova zřetelná gesta nasměrovala orchestr k přímočarému výrazu, ve zvuku ale chyběl potřebný éterický opar. V Sibeliově suitě se orchestr evidentně cítil více doma, smyčce víc zabraly, přidaly na vibratu, zvuk příjemně zhoustl a nebylo to zdaleka jen tím, že se k poslední skladbě přidala i dřeva a tympány. V závěrečném pianissimu se zřetelně ukázaly i rezervy samotného orchestru, který v nízké dynamické hladině nezněl vůbec přesvědčivě. Besední dům je přitom akusticky příznivý prostor a orchestr by v něm dobře znít měl, na kvalitu sálu se zde tedy vymlouvat nelze. Ze sólových nástrojů je potřeba zmínit nevýrazné violoncello v závěru Rautavaarovy skadby a naopak krásně zpěvný anglický roh v Pelléovi a Mélisandě.

Filharmonie Brno je v současné době bez šéfdirigenta a zdá se, že žádného aktivně nehledá. To vede ke snaze uvažovat o každém hostujícím dirigentovi jako o potenciálním kandidátovi na tuto pozici. Juha Kangas působil jako dirigent autoritativní, který ví, co chce od orchestru a nakonec i od publika: pokus o potlesk po druhé větě Sibeliovy suity dokázal utnout v samotném zárodku. Zároveň hleděl vtisknout jednotlivým kompozicím osobitý výraz vycházející z jejich stylu. To jsou dobré vlastnosti a je otázka, zda by se Kangasovi chtělo také pilovat celkovou kvalitu orchestru, kultivovat zvuk jednotlivých skupin a pěstovat interpretační úroveň i disciplínu. Jedná se samozřejmě o plané teoretizování, ale Filharmonie Brno šéfdirigenta bezpodmínečně potřebuje a je potřeba tuto otázku klást znovu a znovu.

Hans Werner Henze: Fantasia pro smyčcový orchestr (suita z hudby k filmu Volkera Schlöndorffa Mladý Törless), Pēteris Vasks: Tālā gaisma (Vzdálené světlo), koncert pro housle a smyčcový orchestr, Einojuhani Rautavaara: Canto V „Into the Heart of Light“ (Do srdce světla), Jean Sibelius: Pelléas a Mélisanda op. 46, suita z hudby k dramatu Maurice Maeterlincka). Hudební nastudování – Juha Kangas, housle Alina Pogostkina, Filharmonie Brno. 25. února 2016, Besední dům, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více