Carmen. Vášeň do běžného divadelního provozu

19. březen 2016, 9:03

Carmen. Vášeň do běžného divadelního provozu

Jedna z nejhranějších oper vůbec a zaručený způsob, jak dostat publikum do divadla, to je Bizetova Carmen. Druhé jméno pro vášeň v opeře zůstalo v novém brněnském nastudování jen na papíře, pokud aspoň něco nezachránil orchestr. Premiéra byla statická, bez emocí a nezáživná.

Andaluská cikánka Carmen kdysi vtrhla na jeviště jako romantické ztělesnění absolutní vášně v hadrech dělnice z fabriky na doutníky. Realismus prostředí společenské spodiny dělníků, vojáků a pašeráků obestíral španělský kolorit hudby i býčích zápasů. Navzdory neúspěšné premiéře se dílo brzy proslavilo a Friedrich Nietzsche v něm viděl protiklad k rozmlženému světu nenaplnitelné lásky Tristana a Isoldy. V Carmen je všechno jasné: dur i moll, chci tě i nechci tě, život i smrt. Brněnské nastudování naaranžovalo nad uhánějící hudbu postávající či pocházející postavy, zpomalené pohyby v dramatických situacích, uhlazené choreografie, spoustu nedotažeností a nelogických nápadů. Vášně si všichni schovávali někde doma pod peřinou.

Operu hudebně nastudoval dirigent Ondrej Olos a jeho práce je nejsvětlejším bodem celé inscenace. Svižná tempa mu možná místy běžela až příliš rychle, ale orchestr hrál přinejmenším spolehlivě. Předehru vychrlil nejen rychle, ale též hezky expresivně, pěkně zahrály trubky při nástupu ze vzdálených kasáren ve druhém dějství i violoncella ve třetím dějství. Krásně vyšly i charakteristické orchestrální úvody ke druhému až čtvrtému dějství. Více pozornosti by zasloužila dynamika a její pestřejší propracování ve spolupráci s pěvci. V nastudování byla cítit jistá věcnost. O něco víc citu by snad neuškodilo, ale raději takto přesně než se v samých vášních rozsypat. Janáčkova opera má v Olosovi zdatnou sílu, která se snad bude ještě dál zdárně rozvíjet.

V titulní roli vystoupila mezzosopranistka Atala Schöck. Její výkon v prvním dějství byl až neuvěřitelně ušlápnutý a opatrný, problémy jí dělal trylek i legato. Jediným přijatelným vysvětlením je indispozice pěvkyně. Takové věci se ovšem už nikdo neobtěžuje oznamovat, takže posluchač neví, zda má obdivovat umělkyni riskující zdraví i kariéru, aby zachránila představení, nebo být zoufalý z nemožného obsazení role. Pěkná barva, objem hlasu, opatrné přidávání na intenzitě výrazu i stále pružnější projev napovídaly spíš variantě s indispozicí. Pěvecká mizérie pokračovala ještě v úvodní scéně druhého dějství, ale finále už proběhlo alespoň uspokojivě.

Jako Micaëla se představila Daniela Straková-Šedrlová. Jako naivní, ale v tradičních jistotách pevně usazený protipól Carmen podala živý a přesvědčivý obraz své postavy. Měla pro ni dostatek vřelosti i křehce intenzivního výrazu, i když je hereckým typem přece jen někde jinde než copaté vesnické děvče. Tenorista Luciano Mastro byl jako Don José přijatelný, ale neoslnivý. Zazpíval svoji postavu solidně a v „květinové árii“ ve druhém dějství se i uvěřitelně rozehřál. V sentimentálním duetu s Micaëlou v prvním dějství ale působil nezaujatě. Při konfliktu s Escamillem ve třetím dějství byl také spíš chladný navzdory tomu, že ve skutečnosti chorobně žárlí a vyzývá toreadora na souboj.

Svatopluk Sem vytvořil zarputilého a přímočarého toreadora, který si jde pro svého býka i pro ženu třeba přes mrtvoly. Výrazově byl spíš monotónní, ale Escamillo k tomu svádí – stejně jako Carmen a Micaëla nese jednoznačný typ, který se během opery nijak nevyvíjí. Role je to spíš efektní než velká a duet s Josém, kde se může charakterově snad nejvíc projevit, byl ještě zkrácený. Lenka ČermákováAndrea Široká jako Mercédès a Fransquita dobře zazpívaly v tercetu vykladaček karet společně s Carmen. Krásnému pašeráckému kvintetu ze druhého dějství, kde se k nim přidali Petr LevíčekIgor Loškár, chyběl přesný rytmus a tím i potřebná jiskra. Sbor byl v plném obsazení obvyklou jistotou Janáčkovy opery, při dělených výstupech mužské a ženské části ale občas trčely ven jednotlivé hlasy. To v brněnské opeře není zvykem. Hezky a živě zazpívaly děti z Dětského sboru Brno. K výraznému rytmickému výpadku v prvním dějství je přivedla špatně vymyšlená jevištní akce, při níž neviděly na dirigenta.

Nad děním na jevišti vůbec zůstával rozum stát. Dominantní úlohu hrálo v představení sušené tabákové listí – ve velkých bednách, malých bedýnkách i volné. Z beden na tabák byla postavená strážnice i hospoda Lillase Pastii (jeho role je úplně vyškrtnutá), krabice s tabákem si nesly dělnice z továrny o přestávce, bedny s tabákem jsou i v pašeráckém táboře. Patrně se je podařilo úspěšně dostat za hranice, protože ve čtvrtém dějství konečně zmizely. Před závěrečnou scénou se ale snesla na jeviště úplná záplava tabákového listí a Carmen v ní vzdorně šustila vlečkou, zatímco ji José přemlouval, aby s ním zůstala.

Tomáš Pilař se příliš nezabýval detaily a místo vedení aktérů si pomáhal vedlejšími akcemi ve druhém plánu. Hlavní postavy vedly zásadní dialogy v bezradných pózách, ale v pozadí někdo projel na kole nebo se prošel s koštětem. Zpomalené akce nevytvářely napětí, jen opravdu zpomalovaly celé dění. S celkovou statičností byla v kontrastu spousta zbytečných nehudebních hluků, ať už střelby, pokřikování nebo hvízdání. Zarážející byla i různá míra nedostatku osobní herecké kultury – ani ten nejlepší režisér nemůže učit pěvce, co si počít s rukama, když stojí na jevišti. Zvláště u Luciana Mastra to až bolelo.

Scéna Aleše Valáška byla esteticky působivá i funkční. Uzavřená strážnice, z níž bylo vidět velkými okny na náměstí, je dobrý nápad. Kostýmy (rovněž Aleš Valášek) byly snad až příliš malebné, ale pořád ještě v přijatelné míře. Výprava celkově směřovala k realistickému pojetí s neurčitým časovým posunem (strážníci měli na stolech telefony, v hospodě byla promítačka). Kus časového zmatku do reality vnesly i slavnostní šaty s odhalenými rameny ve čtvrtém dějství. Celkové ztvárnění si ale s realitou hlavu stejně moc nelámalo.

Vojáci zvali Micaëlu do strážnice, když už byla vevnitř. José je poddůstojník, ale šikanují ho obyčejní vojáci. Dělnice z prvního dějství byly oblečené ve stejných šatech jako ženy pašeráků v dějství druhém. José se ani nepokusí s Carmen sehrát její útěk, prostě ji nechá odejít pryč. Escamillo se s Josém nebije, ale nechá ho zmlátit svými poskoky. Na konci třetího dějství José neodejde s Micaëlou, ale zůstane na jevišti a posadí se do kouta (a do tabákového listí). Tam prosedí celé čtvrté dějství, dokud na něj nepřijde ve finále zase řada. Lid ve čtvrtém dějství vítá zápasníky s býky, ale místo chulos, banderillos a pikadorů přicházejí figury v kápích, artista metající salta před býčí hlavou a postavy s dalšími býčími hlavami. Inscenace je realistická, psychologizující, symbolická, magická, časově posunutá, všemožná, jenom ne jasná. Tomáš Pilař má nápady, za jeho výsledky ale není poznat důslednost a poctivá myšlenková práce.

Carmen je v Brně poprvé nastudovaná ve verzi s mluvenými dialogy, v nichž se škrtalo. Škoda je absence nedlouhého monologu Dona Josého, v němž zmiňuje svůj navarrský původ, studium teologie a proč se místo studií dal na vojnu. Zmizel tak výchozí bod, z nějž se do své mravní bídy propadá – vášeň ke Carmen už je jen její završení, nikoli začátek.

Nová Carmen přivedla na jeviště Janáčkova divadla věc, od které si publikum začínalo s novým vedením opery odvykat: provozní inscenaci. Jistě se na repertoáru udrží a na Carmen se bude chodit vždycky, ale to není důvod smířit se s čímkoliv. S poslední inscenací Její pastorkyně je možné nesouhlasit, ale určitě má parametry dotaženého divadelního kusu. S Carmen přišlo místo uragánu neurčité plácnutí do vody.

Georges Bizet: Carmen, libreto Henri Meilhac a Ludovic Halévy. Hudební nastudování: Ondrej Olos, režie: Tomáš Pilař, scéna a kostýmy: Aleš Valášek, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Ladislava Košíková, dramaturgie: Patricie Částková, sbormistr: Pavel Koňárek, Valerie Maťašová. Carmen: Atala Schöck, Don José: Luciano Mastro, Micaëla: Daniela Straková-Šedrlová, Escamillo: Svatopluk Sem, Zuniga: David Nykl, Mercédès: Lenka Čermáková, Fransquita: Andrea Široká, Le Remendado: Petr Levíček, Le Dancaïre: Igor Loškár, Moralès: Jiří Brückler. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 18. března 2016, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • LUCIE B

    22. březen 2016, 16:54
    Nesouhlasím. Z komentářů je patrné,co člověk to jiný názor,každý si ho musí udělat sám!Jako bych byla na jiném představení CARMEN,v neděli pro mne úžasný zážitek jako celek,ani vteřinu jsem se nenudila,příběh nádherně plynul,byla tam láska,vášeň,náboj,napětí,výborné přesvědčivé pěvecké výkony sólistů i sborů,nezapomenutelné kostýmy,nápaditá scéna do nejmenších detailů (tabákové listy, krabice, bedny - super nápad), výprava, choreografie, přirozený výrazovy a herecký projev zpěváků,byla jsem do příběhu a nádherné hudby a procitěneho zpěvu tak zabraná,že jsem ani nečetla titulky a byla zklamaná, že je už konec. To je mé hodnocení, každému doporučuji udělat si svuj názor a nedat na kritiky. Já dokonce plánuji jit na tuto CARMEN znovu, s přáním prožít opět nádherný večer, za což všem, kteří se na vzniku tohoto představení podíleli, moc dekuji.
  • Luboš

    21. březen 2016, 10:05
    S komentářem souhlasím. Nejsem odborník - do divadla, na jakýkoliv žánr, chodím velmi rád a vždy si to jdu "užít" - předloha, výkony učinkujících, scéna, atd. Představení jsem viděl včera a zklamalo mne. Celé představení bylo takové unylé, statické, nemělo to prostě "švih" k čemuž nahrává předloha, prostředí do kterého je děj situován. Carmen jsem měl možnost naživo vidět potřetí (La Scala, Klasika pod hvězdami) a toto nastudování mne "oslovilo" nejméně, jak píši výše - zklamalo. Domnívám se (mluvím, resp. píši pouze za sebe), že jsem nebyl sám, kdo to včera tak cítil, ukázalo se to při závěrečném potlesku. Jak píše pan Klepal - "... na Carmen se bude chodit vždycky, ale to není důvod smířit se s čímkoliv".

Dále si přečtěte

Padesáté výročí otevření Janáčkova divadla je krásná příležitost k uvedení janáčkovské premiéry. Včera to nebyly Příhody lišky Bystroušky jako 2. října 1965, ale Její pastorkyňa. Rajská, symbolická a nekomunikující.  více

Skandální fotky orálního sexu s neznámým mužem stály u rozvodu Margarety, vévodkyně z Argyllu. Opera Powder Her Face se s fotkami nespokojí, předkládá sexuální scénu bez obalu. Stejně otevřeně ale mluví o vyprázdněném životě, samotě a zoufalství – stejných v luxusu i chudobě. Zdařilá inscenace v brněnské Redutě navíc ukázala, že soudobá opera může být přinejmenším stejně působivá jako staré, osvědčené kusy. A dráždí mnohem víc neoposlouchanou hudbou než sexem.  více

Včerejší premiéra Hubičky v Janáčkově divadle především připomněla, jak působivá je Smetanova hudba, jak dokáže být radostná a dojemná najednou. Jako by opravdu mluvila k nejzákladnějším citům a jen tak mimochodem definovala slovy nedefinovatelnou „českost“. Provedení stálo na hudebním nastudování a na pěvcích, a tak to má koneckonců v opeře být.  více

V předvečer mikulášských nadílek přinesla Janáčkova opera v pořadí druhou ze čtyř velkých premiér této sezóny v Janáčkově divadle – Smetanovu „prostonárodní“ operu Hubička. Tou se po Její pastorkyni ze začátku října pro tuto sezónu uzavírá premiérová nabídka tradiční české opery, co je ovšem důležitější, otevírá se čtyřdílná přehlídka nových prací největších talentů nastupující generace české operní režie.  více




Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více