Carmen. Vášeň do běžného divadelního provozu

19. březen 2016, 9:03

Carmen. Vášeň do běžného divadelního provozu

Jedna z nejhranějších oper vůbec a zaručený způsob, jak dostat publikum do divadla, to je Bizetova Carmen. Druhé jméno pro vášeň v opeře zůstalo v novém brněnském nastudování jen na papíře, pokud aspoň něco nezachránil orchestr. Premiéra byla statická, bez emocí a nezáživná.

Andaluská cikánka Carmen kdysi vtrhla na jeviště jako romantické ztělesnění absolutní vášně v hadrech dělnice z fabriky na doutníky. Realismus prostředí společenské spodiny dělníků, vojáků a pašeráků obestíral španělský kolorit hudby i býčích zápasů. Navzdory neúspěšné premiéře se dílo brzy proslavilo a Friedrich Nietzsche v něm viděl protiklad k rozmlženému světu nenaplnitelné lásky Tristana a Isoldy. V Carmen je všechno jasné: dur i moll, chci tě i nechci tě, život i smrt. Brněnské nastudování naaranžovalo nad uhánějící hudbu postávající či pocházející postavy, zpomalené pohyby v dramatických situacích, uhlazené choreografie, spoustu nedotažeností a nelogických nápadů. Vášně si všichni schovávali někde doma pod peřinou.

Operu hudebně nastudoval dirigent Ondrej Olos a jeho práce je nejsvětlejším bodem celé inscenace. Svižná tempa mu možná místy běžela až příliš rychle, ale orchestr hrál přinejmenším spolehlivě. Předehru vychrlil nejen rychle, ale též hezky expresivně, pěkně zahrály trubky při nástupu ze vzdálených kasáren ve druhém dějství i violoncella ve třetím dějství. Krásně vyšly i charakteristické orchestrální úvody ke druhému až čtvrtému dějství. Více pozornosti by zasloužila dynamika a její pestřejší propracování ve spolupráci s pěvci. V nastudování byla cítit jistá věcnost. O něco víc citu by snad neuškodilo, ale raději takto přesně než se v samých vášních rozsypat. Janáčkova opera má v Olosovi zdatnou sílu, která se snad bude ještě dál zdárně rozvíjet.

V titulní roli vystoupila mezzosopranistka Atala Schöck. Její výkon v prvním dějství byl až neuvěřitelně ušlápnutý a opatrný, problémy jí dělal trylek i legato. Jediným přijatelným vysvětlením je indispozice pěvkyně. Takové věci se ovšem už nikdo neobtěžuje oznamovat, takže posluchač neví, zda má obdivovat umělkyni riskující zdraví i kariéru, aby zachránila představení, nebo být zoufalý z nemožného obsazení role. Pěkná barva, objem hlasu, opatrné přidávání na intenzitě výrazu i stále pružnější projev napovídaly spíš variantě s indispozicí. Pěvecká mizérie pokračovala ještě v úvodní scéně druhého dějství, ale finále už proběhlo alespoň uspokojivě.

Jako Micaëla se představila Daniela Straková-Šedrlová. Jako naivní, ale v tradičních jistotách pevně usazený protipól Carmen podala živý a přesvědčivý obraz své postavy. Měla pro ni dostatek vřelosti i křehce intenzivního výrazu, i když je hereckým typem přece jen někde jinde než copaté vesnické děvče. Tenorista Luciano Mastro byl jako Don José přijatelný, ale neoslnivý. Zazpíval svoji postavu solidně a v „květinové árii“ ve druhém dějství se i uvěřitelně rozehřál. V sentimentálním duetu s Micaëlou v prvním dějství ale působil nezaujatě. Při konfliktu s Escamillem ve třetím dějství byl také spíš chladný navzdory tomu, že ve skutečnosti chorobně žárlí a vyzývá toreadora na souboj.

Svatopluk Sem vytvořil zarputilého a přímočarého toreadora, který si jde pro svého býka i pro ženu třeba přes mrtvoly. Výrazově byl spíš monotónní, ale Escamillo k tomu svádí – stejně jako Carmen a Micaëla nese jednoznačný typ, který se během opery nijak nevyvíjí. Role je to spíš efektní než velká a duet s Josém, kde se může charakterově snad nejvíc projevit, byl ještě zkrácený. Lenka ČermákováAndrea Široká jako Mercédès a Fransquita dobře zazpívaly v tercetu vykladaček karet společně s Carmen. Krásnému pašeráckému kvintetu ze druhého dějství, kde se k nim přidali Petr LevíčekIgor Loškár, chyběl přesný rytmus a tím i potřebná jiskra. Sbor byl v plném obsazení obvyklou jistotou Janáčkovy opery, při dělených výstupech mužské a ženské části ale občas trčely ven jednotlivé hlasy. To v brněnské opeře není zvykem. Hezky a živě zazpívaly děti z Dětského sboru Brno. K výraznému rytmickému výpadku v prvním dějství je přivedla špatně vymyšlená jevištní akce, při níž neviděly na dirigenta.

Nad děním na jevišti vůbec zůstával rozum stát. Dominantní úlohu hrálo v představení sušené tabákové listí – ve velkých bednách, malých bedýnkách i volné. Z beden na tabák byla postavená strážnice i hospoda Lillase Pastii (jeho role je úplně vyškrtnutá), krabice s tabákem si nesly dělnice z továrny o přestávce, bedny s tabákem jsou i v pašeráckém táboře. Patrně se je podařilo úspěšně dostat za hranice, protože ve čtvrtém dějství konečně zmizely. Před závěrečnou scénou se ale snesla na jeviště úplná záplava tabákového listí a Carmen v ní vzdorně šustila vlečkou, zatímco ji José přemlouval, aby s ním zůstala.

Tomáš Pilař se příliš nezabýval detaily a místo vedení aktérů si pomáhal vedlejšími akcemi ve druhém plánu. Hlavní postavy vedly zásadní dialogy v bezradných pózách, ale v pozadí někdo projel na kole nebo se prošel s koštětem. Zpomalené akce nevytvářely napětí, jen opravdu zpomalovaly celé dění. S celkovou statičností byla v kontrastu spousta zbytečných nehudebních hluků, ať už střelby, pokřikování nebo hvízdání. Zarážející byla i různá míra nedostatku osobní herecké kultury – ani ten nejlepší režisér nemůže učit pěvce, co si počít s rukama, když stojí na jevišti. Zvláště u Luciana Mastra to až bolelo.

Scéna Aleše Valáška byla esteticky působivá i funkční. Uzavřená strážnice, z níž bylo vidět velkými okny na náměstí, je dobrý nápad. Kostýmy (rovněž Aleš Valášek) byly snad až příliš malebné, ale pořád ještě v přijatelné míře. Výprava celkově směřovala k realistickému pojetí s neurčitým časovým posunem (strážníci měli na stolech telefony, v hospodě byla promítačka). Kus časového zmatku do reality vnesly i slavnostní šaty s odhalenými rameny ve čtvrtém dějství. Celkové ztvárnění si ale s realitou hlavu stejně moc nelámalo.

Vojáci zvali Micaëlu do strážnice, když už byla vevnitř. José je poddůstojník, ale šikanují ho obyčejní vojáci. Dělnice z prvního dějství byly oblečené ve stejných šatech jako ženy pašeráků v dějství druhém. José se ani nepokusí s Carmen sehrát její útěk, prostě ji nechá odejít pryč. Escamillo se s Josém nebije, ale nechá ho zmlátit svými poskoky. Na konci třetího dějství José neodejde s Micaëlou, ale zůstane na jevišti a posadí se do kouta (a do tabákového listí). Tam prosedí celé čtvrté dějství, dokud na něj nepřijde ve finále zase řada. Lid ve čtvrtém dějství vítá zápasníky s býky, ale místo chulos, banderillos a pikadorů přicházejí figury v kápích, artista metající salta před býčí hlavou a postavy s dalšími býčími hlavami. Inscenace je realistická, psychologizující, symbolická, magická, časově posunutá, všemožná, jenom ne jasná. Tomáš Pilař má nápady, za jeho výsledky ale není poznat důslednost a poctivá myšlenková práce.

Carmen je v Brně poprvé nastudovaná ve verzi s mluvenými dialogy, v nichž se škrtalo. Škoda je absence nedlouhého monologu Dona Josého, v němž zmiňuje svůj navarrský původ, studium teologie a proč se místo studií dal na vojnu. Zmizel tak výchozí bod, z nějž se do své mravní bídy propadá – vášeň ke Carmen už je jen její završení, nikoli začátek.

Nová Carmen přivedla na jeviště Janáčkova divadla věc, od které si publikum začínalo s novým vedením opery odvykat: provozní inscenaci. Jistě se na repertoáru udrží a na Carmen se bude chodit vždycky, ale to není důvod smířit se s čímkoliv. S poslední inscenací Její pastorkyně je možné nesouhlasit, ale určitě má parametry dotaženého divadelního kusu. S Carmen přišlo místo uragánu neurčité plácnutí do vody.

Georges Bizet: Carmen, libreto Henri Meilhac a Ludovic Halévy. Hudební nastudování: Ondrej Olos, režie: Tomáš Pilař, scéna a kostýmy: Aleš Valášek, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Ladislava Košíková, dramaturgie: Patricie Částková, sbormistr: Pavel Koňárek, Valerie Maťašová. Carmen: Atala Schöck, Don José: Luciano Mastro, Micaëla: Daniela Straková-Šedrlová, Escamillo: Svatopluk Sem, Zuniga: David Nykl, Mercédès: Lenka Čermáková, Fransquita: Andrea Široká, Le Remendado: Petr Levíček, Le Dancaïre: Igor Loškár, Moralès: Jiří Brückler. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 18. března 2016, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • LUCIE B

    22. březen 2016, 16:54
    Nesouhlasím. Z komentářů je patrné,co člověk to jiný názor,každý si ho musí udělat sám!Jako bych byla na jiném představení CARMEN,v neděli pro mne úžasný zážitek jako celek,ani vteřinu jsem se nenudila,příběh nádherně plynul,byla tam láska,vášeň,náboj,napětí,výborné přesvědčivé pěvecké výkony sólistů i sborů,nezapomenutelné kostýmy,nápaditá scéna do nejmenších detailů (tabákové listy, krabice, bedny - super nápad), výprava, choreografie, přirozený výrazovy a herecký projev zpěváků,byla jsem do příběhu a nádherné hudby a procitěneho zpěvu tak zabraná,že jsem ani nečetla titulky a byla zklamaná, že je už konec. To je mé hodnocení, každému doporučuji udělat si svuj názor a nedat na kritiky. Já dokonce plánuji jit na tuto CARMEN znovu, s přáním prožít opět nádherný večer, za což všem, kteří se na vzniku tohoto představení podíleli, moc dekuji.
  • Luboš

    21. březen 2016, 10:05
    S komentářem souhlasím. Nejsem odborník - do divadla, na jakýkoliv žánr, chodím velmi rád a vždy si to jdu "užít" - předloha, výkony učinkujících, scéna, atd. Představení jsem viděl včera a zklamalo mne. Celé představení bylo takové unylé, statické, nemělo to prostě "švih" k čemuž nahrává předloha, prostředí do kterého je děj situován. Carmen jsem měl možnost naživo vidět potřetí (La Scala, Klasika pod hvězdami) a toto nastudování mne "oslovilo" nejméně, jak píši výše - zklamalo. Domnívám se (mluvím, resp. píši pouze za sebe), že jsem nebyl sám, kdo to včera tak cítil, ukázalo se to při závěrečném potlesku. Jak píše pan Klepal - "... na Carmen se bude chodit vždycky, ale to není důvod smířit se s čímkoliv".

Dále si přečtěte

Padesáté výročí otevření Janáčkova divadla je krásná příležitost k uvedení janáčkovské premiéry. Včera to nebyly Příhody lišky Bystroušky jako 2. října 1965, ale Její pastorkyňa. Rajská, symbolická a nekomunikující.  více

Skandální fotky orálního sexu s neznámým mužem stály u rozvodu Margarety, vévodkyně z Argyllu. Opera Powder Her Face se s fotkami nespokojí, předkládá sexuální scénu bez obalu. Stejně otevřeně ale mluví o vyprázdněném životě, samotě a zoufalství – stejných v luxusu i chudobě. Zdařilá inscenace v brněnské Redutě navíc ukázala, že soudobá opera může být přinejmenším stejně působivá jako staré, osvědčené kusy. A dráždí mnohem víc neoposlouchanou hudbou než sexem.  více

Včerejší premiéra Hubičky v Janáčkově divadle především připomněla, jak působivá je Smetanova hudba, jak dokáže být radostná a dojemná najednou. Jako by opravdu mluvila k nejzákladnějším citům a jen tak mimochodem definovala slovy nedefinovatelnou „českost“. Provedení stálo na hudebním nastudování a na pěvcích, a tak to má koneckonců v opeře být.  více

V předvečer mikulášských nadílek přinesla Janáčkova opera v pořadí druhou ze čtyř velkých premiér této sezóny v Janáčkově divadle – Smetanovu „prostonárodní“ operu Hubička. Tou se po Její pastorkyni ze začátku října pro tuto sezónu uzavírá premiérová nabídka tradiční české opery, co je ovšem důležitější, otevírá se čtyřdílná přehlídka nových prací největších talentů nastupující generace české operní režie.  více




Multižánrový festival letos přivítal desítky umělců z domova i zahraničí a více než 16 000 diváků. Druhý srpnový víkend se Brno rozeznělo hudbou doslova na každém rohu. Na několika pódiích se vystřídali umělci různých žánrů od jazzu, folkloru, klasiky, rocku po balkan, pouliční divadlo a mimořádný bezuliční busking. Brno navštívil i nový cirkus. Francouzsko-belgický soubor Collectif Malunés vystoupil hned třikrát a roztleskal celé šapitó.  více

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.  více

Desítky účinkujících největšího letního festivalu moravské metropole Maraton hudby Brno jsou připraveny ke startu. Druhý srpnový víkend Brno zaplaví hudba doslova všech žánrů, od balkánské dechovky přes komorní a orchestrální klasiku, jazz, folklor, etno, rock, kapely pro děti až po netradiční tzv. bezuliční busking. Hudební program ozdobí exkluzivní trojice představení nového cirkusu, chybět neubude pouliční divadlo, kouzelník či unikátní akrobatický heliový balón. To vše a ještě více od 11. do 13. srpna. v Brně. Nezapomeňte na již tradiční hudebně-maratonské heslo: Není důležitá rychlost; především si dobře rozvrhněte síly, abyste si toho užili co nejvíce!  více

Folkové prázdniny v Náměšti nejsou „jen“ navýsost hudebním festivalem. Jsou také světem, v němž se uskutečňují vize. Vize dramaturgické i umělecké. Jsou světem, kde se člověk může ledasčemu naučit, ledasco se dozvědět, s ledaským se setkat. Kromě hudby, jež je těžištěm festivalu, jsou Folkovky bohatou přehlídkou dílen (výtvarných, řemeslných, hudebních, tanečních a dalších), filmů (o muzikantech a jejich osudech) a přednášek (Kolokvium).  více

Existují hudební festivaly fádní, vcelku zajímavé, velmi zajímavé, skvělé… a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Festival výjimečný nejen svou žánrovou šíří (folk v názvu klame, jak pravidelní návštěvníci věcí), tak zejména promyšlenou koncepcí s mnoha přesahy nejen hudebními. Každý ročník festivalu má své téma. Každý den má své téma. Na hlavním pódiu se střídají české legendy s kapelami ze světa, které v Česku hrají úplně poprvé. A pódium v náměšťském zámeckém parku (případně v blízké jízdárně, prší-li) zažívá každý rok několik premiér, mimořádných projektů, neopakovatelných hudebních setkání. A kromě toho patří k „Folkovkám“ desítky, ba stovky nejrůznějších výtvarných, hudebních a lecjakých jiných dílen, dvoudenní odborné kolokvium, méně vážné rozpravy o hudbě nebo open scéně, v jejímž rámci se na řadu dostane i český folk.  více

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.  více

Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více