Carmen. Vášeň do běžného divadelního provozu

19. březen 2016, 9:03

Carmen. Vášeň do běžného divadelního provozu

Jedna z nejhranějších oper vůbec a zaručený způsob, jak dostat publikum do divadla, to je Bizetova Carmen. Druhé jméno pro vášeň v opeře zůstalo v novém brněnském nastudování jen na papíře, pokud aspoň něco nezachránil orchestr. Premiéra byla statická, bez emocí a nezáživná.

Andaluská cikánka Carmen kdysi vtrhla na jeviště jako romantické ztělesnění absolutní vášně v hadrech dělnice z fabriky na doutníky. Realismus prostředí společenské spodiny dělníků, vojáků a pašeráků obestíral španělský kolorit hudby i býčích zápasů. Navzdory neúspěšné premiéře se dílo brzy proslavilo a Friedrich Nietzsche v něm viděl protiklad k rozmlženému světu nenaplnitelné lásky Tristana a Isoldy. V Carmen je všechno jasné: dur i moll, chci tě i nechci tě, život i smrt. Brněnské nastudování naaranžovalo nad uhánějící hudbu postávající či pocházející postavy, zpomalené pohyby v dramatických situacích, uhlazené choreografie, spoustu nedotažeností a nelogických nápadů. Vášně si všichni schovávali někde doma pod peřinou.

Operu hudebně nastudoval dirigent Ondrej Olos a jeho práce je nejsvětlejším bodem celé inscenace. Svižná tempa mu možná místy běžela až příliš rychle, ale orchestr hrál přinejmenším spolehlivě. Předehru vychrlil nejen rychle, ale též hezky expresivně, pěkně zahrály trubky při nástupu ze vzdálených kasáren ve druhém dějství i violoncella ve třetím dějství. Krásně vyšly i charakteristické orchestrální úvody ke druhému až čtvrtému dějství. Více pozornosti by zasloužila dynamika a její pestřejší propracování ve spolupráci s pěvci. V nastudování byla cítit jistá věcnost. O něco víc citu by snad neuškodilo, ale raději takto přesně než se v samých vášních rozsypat. Janáčkova opera má v Olosovi zdatnou sílu, která se snad bude ještě dál zdárně rozvíjet.

V titulní roli vystoupila mezzosopranistka Atala Schöck. Její výkon v prvním dějství byl až neuvěřitelně ušlápnutý a opatrný, problémy jí dělal trylek i legato. Jediným přijatelným vysvětlením je indispozice pěvkyně. Takové věci se ovšem už nikdo neobtěžuje oznamovat, takže posluchač neví, zda má obdivovat umělkyni riskující zdraví i kariéru, aby zachránila představení, nebo být zoufalý z nemožného obsazení role. Pěkná barva, objem hlasu, opatrné přidávání na intenzitě výrazu i stále pružnější projev napovídaly spíš variantě s indispozicí. Pěvecká mizérie pokračovala ještě v úvodní scéně druhého dějství, ale finále už proběhlo alespoň uspokojivě.

Jako Micaëla se představila Daniela Straková-Šedrlová. Jako naivní, ale v tradičních jistotách pevně usazený protipól Carmen podala živý a přesvědčivý obraz své postavy. Měla pro ni dostatek vřelosti i křehce intenzivního výrazu, i když je hereckým typem přece jen někde jinde než copaté vesnické děvče. Tenorista Luciano Mastro byl jako Don José přijatelný, ale neoslnivý. Zazpíval svoji postavu solidně a v „květinové árii“ ve druhém dějství se i uvěřitelně rozehřál. V sentimentálním duetu s Micaëlou v prvním dějství ale působil nezaujatě. Při konfliktu s Escamillem ve třetím dějství byl také spíš chladný navzdory tomu, že ve skutečnosti chorobně žárlí a vyzývá toreadora na souboj.

Svatopluk Sem vytvořil zarputilého a přímočarého toreadora, který si jde pro svého býka i pro ženu třeba přes mrtvoly. Výrazově byl spíš monotónní, ale Escamillo k tomu svádí – stejně jako Carmen a Micaëla nese jednoznačný typ, který se během opery nijak nevyvíjí. Role je to spíš efektní než velká a duet s Josém, kde se může charakterově snad nejvíc projevit, byl ještě zkrácený. Lenka ČermákováAndrea Široká jako Mercédès a Fransquita dobře zazpívaly v tercetu vykladaček karet společně s Carmen. Krásnému pašeráckému kvintetu ze druhého dějství, kde se k nim přidali Petr LevíčekIgor Loškár, chyběl přesný rytmus a tím i potřebná jiskra. Sbor byl v plném obsazení obvyklou jistotou Janáčkovy opery, při dělených výstupech mužské a ženské části ale občas trčely ven jednotlivé hlasy. To v brněnské opeře není zvykem. Hezky a živě zazpívaly děti z Dětského sboru Brno. K výraznému rytmickému výpadku v prvním dějství je přivedla špatně vymyšlená jevištní akce, při níž neviděly na dirigenta.

Nad děním na jevišti vůbec zůstával rozum stát. Dominantní úlohu hrálo v představení sušené tabákové listí – ve velkých bednách, malých bedýnkách i volné. Z beden na tabák byla postavená strážnice i hospoda Lillase Pastii (jeho role je úplně vyškrtnutá), krabice s tabákem si nesly dělnice z továrny o přestávce, bedny s tabákem jsou i v pašeráckém táboře. Patrně se je podařilo úspěšně dostat za hranice, protože ve čtvrtém dějství konečně zmizely. Před závěrečnou scénou se ale snesla na jeviště úplná záplava tabákového listí a Carmen v ní vzdorně šustila vlečkou, zatímco ji José přemlouval, aby s ním zůstala.

Tomáš Pilař se příliš nezabýval detaily a místo vedení aktérů si pomáhal vedlejšími akcemi ve druhém plánu. Hlavní postavy vedly zásadní dialogy v bezradných pózách, ale v pozadí někdo projel na kole nebo se prošel s koštětem. Zpomalené akce nevytvářely napětí, jen opravdu zpomalovaly celé dění. S celkovou statičností byla v kontrastu spousta zbytečných nehudebních hluků, ať už střelby, pokřikování nebo hvízdání. Zarážející byla i různá míra nedostatku osobní herecké kultury – ani ten nejlepší režisér nemůže učit pěvce, co si počít s rukama, když stojí na jevišti. Zvláště u Luciana Mastra to až bolelo.

Scéna Aleše Valáška byla esteticky působivá i funkční. Uzavřená strážnice, z níž bylo vidět velkými okny na náměstí, je dobrý nápad. Kostýmy (rovněž Aleš Valášek) byly snad až příliš malebné, ale pořád ještě v přijatelné míře. Výprava celkově směřovala k realistickému pojetí s neurčitým časovým posunem (strážníci měli na stolech telefony, v hospodě byla promítačka). Kus časového zmatku do reality vnesly i slavnostní šaty s odhalenými rameny ve čtvrtém dějství. Celkové ztvárnění si ale s realitou hlavu stejně moc nelámalo.

Vojáci zvali Micaëlu do strážnice, když už byla vevnitř. José je poddůstojník, ale šikanují ho obyčejní vojáci. Dělnice z prvního dějství byly oblečené ve stejných šatech jako ženy pašeráků v dějství druhém. José se ani nepokusí s Carmen sehrát její útěk, prostě ji nechá odejít pryč. Escamillo se s Josém nebije, ale nechá ho zmlátit svými poskoky. Na konci třetího dějství José neodejde s Micaëlou, ale zůstane na jevišti a posadí se do kouta (a do tabákového listí). Tam prosedí celé čtvrté dějství, dokud na něj nepřijde ve finále zase řada. Lid ve čtvrtém dějství vítá zápasníky s býky, ale místo chulos, banderillos a pikadorů přicházejí figury v kápích, artista metající salta před býčí hlavou a postavy s dalšími býčími hlavami. Inscenace je realistická, psychologizující, symbolická, magická, časově posunutá, všemožná, jenom ne jasná. Tomáš Pilař má nápady, za jeho výsledky ale není poznat důslednost a poctivá myšlenková práce.

Carmen je v Brně poprvé nastudovaná ve verzi s mluvenými dialogy, v nichž se škrtalo. Škoda je absence nedlouhého monologu Dona Josého, v němž zmiňuje svůj navarrský původ, studium teologie a proč se místo studií dal na vojnu. Zmizel tak výchozí bod, z nějž se do své mravní bídy propadá – vášeň ke Carmen už je jen její završení, nikoli začátek.

Nová Carmen přivedla na jeviště Janáčkova divadla věc, od které si publikum začínalo s novým vedením opery odvykat: provozní inscenaci. Jistě se na repertoáru udrží a na Carmen se bude chodit vždycky, ale to není důvod smířit se s čímkoliv. S poslední inscenací Její pastorkyně je možné nesouhlasit, ale určitě má parametry dotaženého divadelního kusu. S Carmen přišlo místo uragánu neurčité plácnutí do vody.

Georges Bizet: Carmen, libreto Henri Meilhac a Ludovic Halévy. Hudební nastudování: Ondrej Olos, režie: Tomáš Pilař, scéna a kostýmy: Aleš Valášek, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Ladislava Košíková, dramaturgie: Patricie Částková, sbormistr: Pavel Koňárek, Valerie Maťašová. Carmen: Atala Schöck, Don José: Luciano Mastro, Micaëla: Daniela Straková-Šedrlová, Escamillo: Svatopluk Sem, Zuniga: David Nykl, Mercédès: Lenka Čermáková, Fransquita: Andrea Široká, Le Remendado: Petr Levíček, Le Dancaïre: Igor Loškár, Moralès: Jiří Brückler. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 18. března 2016, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • LUCIE B

    22. březen 2016, 16:54
    Nesouhlasím. Z komentářů je patrné,co člověk to jiný názor,každý si ho musí udělat sám!Jako bych byla na jiném představení CARMEN,v neděli pro mne úžasný zážitek jako celek,ani vteřinu jsem se nenudila,příběh nádherně plynul,byla tam láska,vášeň,náboj,napětí,výborné přesvědčivé pěvecké výkony sólistů i sborů,nezapomenutelné kostýmy,nápaditá scéna do nejmenších detailů (tabákové listy, krabice, bedny - super nápad), výprava, choreografie, přirozený výrazovy a herecký projev zpěváků,byla jsem do příběhu a nádherné hudby a procitěneho zpěvu tak zabraná,že jsem ani nečetla titulky a byla zklamaná, že je už konec. To je mé hodnocení, každému doporučuji udělat si svuj názor a nedat na kritiky. Já dokonce plánuji jit na tuto CARMEN znovu, s přáním prožít opět nádherný večer, za což všem, kteří se na vzniku tohoto představení podíleli, moc dekuji.
  • Luboš

    21. březen 2016, 10:05
    S komentářem souhlasím. Nejsem odborník - do divadla, na jakýkoliv žánr, chodím velmi rád a vždy si to jdu "užít" - předloha, výkony učinkujících, scéna, atd. Představení jsem viděl včera a zklamalo mne. Celé představení bylo takové unylé, statické, nemělo to prostě "švih" k čemuž nahrává předloha, prostředí do kterého je děj situován. Carmen jsem měl možnost naživo vidět potřetí (La Scala, Klasika pod hvězdami) a toto nastudování mne "oslovilo" nejméně, jak píši výše - zklamalo. Domnívám se (mluvím, resp. píši pouze za sebe), že jsem nebyl sám, kdo to včera tak cítil, ukázalo se to při závěrečném potlesku. Jak píše pan Klepal - "... na Carmen se bude chodit vždycky, ale to není důvod smířit se s čímkoliv".

Dále si přečtěte

Padesáté výročí otevření Janáčkova divadla je krásná příležitost k uvedení janáčkovské premiéry. Včera to nebyly Příhody lišky Bystroušky jako 2. října 1965, ale Její pastorkyňa. Rajská, symbolická a nekomunikující.  více

Skandální fotky orálního sexu s neznámým mužem stály u rozvodu Margarety, vévodkyně z Argyllu. Opera Powder Her Face se s fotkami nespokojí, předkládá sexuální scénu bez obalu. Stejně otevřeně ale mluví o vyprázdněném životě, samotě a zoufalství – stejných v luxusu i chudobě. Zdařilá inscenace v brněnské Redutě navíc ukázala, že soudobá opera může být přinejmenším stejně působivá jako staré, osvědčené kusy. A dráždí mnohem víc neoposlouchanou hudbou než sexem.  více

Včerejší premiéra Hubičky v Janáčkově divadle především připomněla, jak působivá je Smetanova hudba, jak dokáže být radostná a dojemná najednou. Jako by opravdu mluvila k nejzákladnějším citům a jen tak mimochodem definovala slovy nedefinovatelnou „českost“. Provedení stálo na hudebním nastudování a na pěvcích, a tak to má koneckonců v opeře být.  více

V předvečer mikulášských nadílek přinesla Janáčkova opera v pořadí druhou ze čtyř velkých premiér této sezóny v Janáčkově divadle – Smetanovu „prostonárodní“ operu Hubička. Tou se po Její pastorkyni ze začátku října pro tuto sezónu uzavírá premiérová nabídka tradiční české opery, co je ovšem důležitější, otevírá se čtyřdílná přehlídka nových prací největších talentů nastupující generace české operní režie.  více




Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Nejčtenější

Kritika

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více