Powder Her Face. Sexem k trvalé opuštěnosti

30. leden 2016, 8:41

Powder Her Face. Sexem k trvalé opuštěnosti

Skandální fotky orálního sexu s neznámým mužem stály u rozvodu Margarety, vévodkyně z Argyllu. Opera Powder Her Face se s fotkami nespokojí, předkládá sexuální scénu bez obalu. Stejně otevřeně ale mluví o vyprázdněném životě, samotě a zoufalství – stejných v luxusu i chudobě. Zdařilá inscenace v brněnské Redutě navíc ukázala, že soudobá opera může být přinejmenším stejně působivá jako staré, osvědčené kusy. A dráždí mnohem víc neoposlouchanou hudbou než sexem.

Píše se rok 1990, v hotelovém pokoji se na účet Vévodkyně baví Komorná a Elektrikář. Ten se nastrojí do Vévodkyniných šatů a Komorná se může potrhat smíchy, když řemeslník parodicky vzpomíná, jak byl slavná, mladá a bohatá dívka. Vévodkyně oba přistihne a nedokáže si se vzdorovitým personálem poradit. Ve skutečnosti je to ale ona, kdo bude muset za chvíli zmizet. Nemá totiž na zaplacení opulentního účtu a ředitel ji vyhodí z hotelu. Tato chvíle se v divadle protáhne asi na dvě hodiny – mezi scénami vtipkujícího personálu a vyhazovu se odehraje celá opera. Jako by vynucený a hanebný odchod z hotelu znamenal i duševní smrt, před níž proběhne hlavní hrdince před očima retrospektiva klíčových epizod jejího života. Několika epizod ze života ženy z vyšší společnosti, která došla od statutu módní ikony přes fantastický sňatek, skandální nevěru a rozvod až k zoufalým vzpomínkám na starou slávu a skončila úplně bez peněz.

Margaret, vévodkyně z Argyllu v televizním pořadu After Dark 9. dubna 1988. Foto AnOpenMedia, licence CC BY-SA 3.0➚

Opera Powder Her Face měla premiéru na festivalu v Cheltenhamu v roce 1995, tedy dva roky po Margaretině smrti. Skladateli Thomasi Adèsovi bylo dvacet čtyři let, což překvapí především v souvislosti se skutečností, jak zrale a suverénně dílo působí. Skandální současný námět vede k analogii s Traviatou – vůbec první vážnou operou s námětem ze soudobé společnosti. Ne snad, že by Adès v něčem opisoval od Verdiho, ale princip je tu do jisté míry podobný. V noci za zavřenými dveřmi se může dělat cokoli, ale odhalený prohřešek společnost neodpouští. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že Adès, respektive libretista Philip Hensher nikoho nelitují, nikomu nestraní. Pozorují celé dění zvenku, jsou přímočaří, satiričtí a novinářsky přesní. Stylizovaná operní reportáž připomíná dobrý lifestylový časopis: nekomolí fakta, ale dokáže z nich vytáhnout maximální dávku emocí.

Ty se skrývají především v hudbě, ačkoli už libreto skrývá celou řadu jazykových i společenských narážek a jemností. Problém je, že by posluchač musel být perfektně a z vlastní zkušenosti obeznámený s britskou společností a jejími pravidly, aby tuto vrstvu sdělení doopravdy docenil. V opačném případě ji může racionálně rozpoznat a analyzovat, ale emocionálně jej sotva zasáhne. Jemné rozdíly ve výslovnosti, Vévodkynino chování, všechno vychází ze zcela jiného řádu rozkastované společnosti, jejíž součástí je ještě stále tradiční rodová šlechta. Nebritský divák tím částečně přichází o satirický aspekt díla, společenské aspekty jsou pro něj odsunuty spíš do druhého plánu. V prvním jsou univerzálně pochopitelná sdělení, efektní životní situace, marnost, osamělost, zoufalství a také jedna explicitní scéna orálního sexu.

Adèsova operní prvotina má komorně obsazený orchestr, který odkazuje na Benjamina Brittena a zařazením saxofonů a akordeonu také na Kurta Weilla. Oba skladatele připomene také vynikající instrumentace, a to v brněnském provedení ještě chyběl kontrabasový klarinet a bas saxofon (bas saxofon nechyběl, nahluchlý recenzent se omlová Luboru Pokludovi). Z díla je jasně zřetelná autorova zběhlost v zásadních momentech opery 20. století. Německý expresionismus reprezentuje jednoznačně přiznaný vliv Albana Berga a jeho Lulu – v hudbě i celkové dramatické stavbě –, ale také ohlasy Richarda Strausse: v monologu Vévodovy Milenky se ozvou typické modulace jako z Arabelly. Objeví se ohlasy Stravinského, Ligetiho, Weillových songů i Piazzollova tanga. Pokud ale po takovém popisu někdo očekává strašný hudební guláš, čeká marně.

Thomas Adès zachází se všemi hudebními vlivy zcela vědomě, neuvěřitelně obratně a především osobitě. Známé věci staví do souvislostí, které je ukazují ve zcela novém světle. Posluchač sice zaslechne mnoho stylově povědomých míst, ale během perfektně vystavěného dramatu jej pravděpodobně ani nenapadne vnímat každé zvlášť. Opera působí jako celek, má v sobě přiměřenou dávku virtuózního vybití v efektních áriích a dopředu ji ženou skvěle napsané dialogy. Adèsova schopnost napsat uvěřitelný a působivý recitativ je zkrátka fantastická. Dlužno ještě říci, že opera je velmi obtížná a notový zápis zapeklitě složitý. Je až s podivem, jak plynule a samozřejmě vyznívá výsledek. Ten ovšem závisí na hudebním nastudování, které bylo při včerejší premiéře naprosto přesvědčivé.

Chopil se ho šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović a odvedl s komorní verzí divadelního orchestru skvělou práci. Bez podrobné znalosti partitury pochopitelně není možné hodnotit bezchybnost provedení, ale celek fungoval bezvadně. Opera se hrála v Mozartově sále: orchestr byl umístěný uprostřed za pódiem a směrem od publika, to mělo svá místa na elevacích z obou stran. Akusticky poněkud nepohodlné řešení se podařilo zvládnout, orchestr zněl vyrovnaně. Dobře vyznívaly zvukové plochy s perkusemi a nestandardními zdroji zvuku včetně rybářských navijáků, elektrických zvonků, injekčních stříkaček a podobně. Hudebníci odvedli vesměs výborné výkony – nástroje jsou obsazeny většinou po jednom, jedná se o ansámbl s bezpodmínečnou nutností individuální zodpovědnosti u každého člena.

Režisér Tomáš Studený umístil inscenaci na bílé pódium uprostřed sálu, které evokovalo obrovskou postel. Autorka scény Zuzana Přidalová vytvořila i kostýmy: ty se narozdíl od symbolického jeviště držely reality pracovních i společenských oděvů – snad až na ďábelsky červený oblek ředitele hotelu. Tomáš Studený vedl inscenaci především jako psychologické drama s přesně modelovanými charaktery jednotlivých postav, nezapomínal ale ani na temně komický aspekt, který je v díle také obsažen. Důležité je, že přitom nikdy nesklouzl k lacinému a přehnanému žertování. Již zmíněnou scénu orálního sexu zpracoval s lehkou nadsázkou s použitím salátové okurky, ale nezlehčil ji. Mimořádné nároky klade opera na pěvce, kteří – kromě samotné Vévodkyně – zpívají několik rolí. K nárokům pěveckých partů se tak přidává ještě nutnost změnit několikrát během představení herecký i pěvecký výraz a vlastně i kostým – účinkující se převlékali přímo na scéně. Pěvcům se proměny rolí s dobrým režijním vedením úspěšně a plynule dařily. Publikum před sebou mělo skutečné defilé postav, nikoli zaměnitelné figury, jen oblečené každou chvíli v jiných kabátech. Značně tomu ale napomáhal už způsob, jakým Adès svoje postavy charakterizuje hudebně.

Všichni čtyři účinkující byli skvělí po pěvecké i herecké stránce. Obtížnost pěveckých partů je mimořádná sama o sobě, přesvědčivé herectví k ní přidalo ještě jednu významnou a působivou vrstvu navíc. Lucie Hájková zpívala i hrála Věvodkyni v mnohovrstevnatém výrazu a se značnou dávkou sex appealu. Její zoufalý závěr měl takovou sílu, že úplně vymazal komicko-vzrušující účinek árie beze slov během felace v prvním dějství. Vzpomínky na staré časy, kdy ještě služebnictvo vědělo, co má dělat a na světě byli dobří hostitelé, připomnělo starou hraběnku z Pikové dámy (ta jen narozdíl od Vévodkyně dávala přednost hráčské vášni před milostnými avantýrami). Byl to jeden z mnoha momentů, které dýchly čímsi známým odjinud, ale přitom působily zcela unikátně, neokopírovaně a svěže.

Celá opera se točí kolem Vévodkyně, což ale neznamená, že další tři účinkující mají čas na odpočinek. Každý z nich má kromě několika epizodních rolí přinejmenším jeden větší a výraznější výstup. Josef Škarka přesvědčivě zahrál i zazpíval přiopilého Vévodu na návštěvě u Milenky i jeho rychlé vystřízlivění při prozrazených manželčiných nevěrách. Ještě ho ale překonal v pokryteckém monologu soudce ve druhém dějství. Martina Masaryková měla několik opravdu exponovaných rolí. Naivní a chtivé zaujetí životem vysoké vrstvy zazpívala perfektně jako Číšnice při popisu Vévodkyniny svatby. Ano, mít svatbu ve všední den, k tomu spoustu peněz na rozhazování a nic neřešit je bezva, co jiného. Když jako Milenka neupřímně přesvědčovala Vévodu, aby věřil své ženě, dostala se možná na svůj vrchol a myšlenka obsadit ji v budoucnosti do nějaké Straussovy opery se vkrádala dost neodbytně. Jako afektovaná Novinářka přidala ke všem svým rolím komický a potvrzující epilog. Marek Olbrzymek operu rozběhl monologem Elektrikáře, parodického a krutě nechápavého obrazu skutečně zoufalé Vévodkyně. Měl v této chvíli roli křivého zrcadla, do nějž se Vévodkyně podívá až v závěru opery. Proměnlivost Olbrzymkova výrazu byla dobře rozeznat v mnoha variacích výslovnosti slova „madam“, které přerušovalo Vévodkynino svádění Poslíčka.

O skutečnou vévodkyni z Argyllu se v závěru jejího života postarali přátelé a její první manžel, je vedle něj i pochovaná. Její extravagantní život na vysoké noze byl vítaným tématem pro britská média, která se k němu ještě stále vracejí. Její osudy nebyly nikdy zfilmovány, což David Randall ve svém článku pro The Independent➚ označil za velkou záhadu britské kinematografie. Thomas Adès a Philip Hensher ztvárnili její osud v opeře, která prokázala svou životaschopnost již v několika inscenacích a filmové verzi na DVD. Patří k mimořádně šťastným současným dílům, která se ujala v divadelním provozu a neskončila svůj život jednou festivalovou inscenací.

Brněnská inscenace přivedla Adèsovu operu na české jeviště poprvé, uvádění soudobých děl v rámci běžných sezón je i v dlouhodobém plánu Janáčkovy opery. Její soubor s novým vedením ukazuje ohromnou hudební flexibilitu a odhaluje kvality, které mohlo publikum v mnoha minulých letech spíš jenom z náznaků tušit, než aby o nich vědělo a mohlo na ně spoléhat.

Thomas Adès: Powder Her Face, libreto Philip Hensher. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Tomáš Studený, dramaturgie: Patricie Částková, scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová, videoprojekce: Tomáš Hrůza. Vévodkyně: Lucie Hájková, Ředitel hotelu, Vévoda, Soudce, Pracovník prádelny, Další host: Josef Škarka, Elektrikář, Lev salónů, Číšník, Kněz, Poslíček, Čumil: Marek Olbrzymek j. h., Komorná, Důvěrnice, Číšnice, Milenka, Novinářka: Martina Masaryková. Orchestr Janáčkovy opery. 29. ledna 2016, Reduta, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek, video ukázka ze záznamu vydavatelství Digital Classics DVD➚

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Opera Powder Her Face bude mít v pátek premiéru v brněnské Redutě. Milostný život a rozvod vévodkyně z Argyllu ale není tím podstatným, o čem dílo britského skladatele Thomase Adèse pojednává. Hudební nastudování prvního uvedení Adèsovy opery na české scéně má na starosti skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović. Mluvili jsme nejen o díle samotném, ale také o hudbě Thomase Adèse a uvádění soudobých oper na brněnské scéně. A narazili jsme i na Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera.  více

Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.  více

Chytráci, kteří se vyznají v každé situaci, umějí lovit v kalných vodách a ze všeho vyjdou se ziskem, nepatří jen k Velké francouzské revoluci. Ensemble Opera Diversa včera uvedl premiéru nové opery Miloše Štědroně, z níž se přes počáteční nepřehlednost nakonec zřetelně vyloupla ironická oslava politického chytračení a manažerské zručnosti při zacházení s lidským materiálem.  více

“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD...  více





Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více