Powder Her Face. Sexem k trvalé opuštěnosti

30. leden 2016, 8:41

Powder Her Face. Sexem k trvalé opuštěnosti

Skandální fotky orálního sexu s neznámým mužem stály u rozvodu Margarety, vévodkyně z Argyllu. Opera Powder Her Face se s fotkami nespokojí, předkládá sexuální scénu bez obalu. Stejně otevřeně ale mluví o vyprázdněném životě, samotě a zoufalství – stejných v luxusu i chudobě. Zdařilá inscenace v brněnské Redutě navíc ukázala, že soudobá opera může být přinejmenším stejně působivá jako staré, osvědčené kusy. A dráždí mnohem víc neoposlouchanou hudbou než sexem.

Píše se rok 1990, v hotelovém pokoji se na účet Vévodkyně baví Komorná a Elektrikář. Ten se nastrojí do Vévodkyniných šatů a Komorná se může potrhat smíchy, když řemeslník parodicky vzpomíná, jak byl slavná, mladá a bohatá dívka. Vévodkyně oba přistihne a nedokáže si se vzdorovitým personálem poradit. Ve skutečnosti je to ale ona, kdo bude muset za chvíli zmizet. Nemá totiž na zaplacení opulentního účtu a ředitel ji vyhodí z hotelu. Tato chvíle se v divadle protáhne asi na dvě hodiny – mezi scénami vtipkujícího personálu a vyhazovu se odehraje celá opera. Jako by vynucený a hanebný odchod z hotelu znamenal i duševní smrt, před níž proběhne hlavní hrdince před očima retrospektiva klíčových epizod jejího života. Několika epizod ze života ženy z vyšší společnosti, která došla od statutu módní ikony přes fantastický sňatek, skandální nevěru a rozvod až k zoufalým vzpomínkám na starou slávu a skončila úplně bez peněz.

Margaret, vévodkyně z Argyllu v televizním pořadu After Dark 9. dubna 1988. Foto AnOpenMedia, licence CC BY-SA 3.0➚

Opera Powder Her Face měla premiéru na festivalu v Cheltenhamu v roce 1995, tedy dva roky po Margaretině smrti. Skladateli Thomasi Adèsovi bylo dvacet čtyři let, což překvapí především v souvislosti se skutečností, jak zrale a suverénně dílo působí. Skandální současný námět vede k analogii s Traviatou – vůbec první vážnou operou s námětem ze soudobé společnosti. Ne snad, že by Adès v něčem opisoval od Verdiho, ale princip je tu do jisté míry podobný. V noci za zavřenými dveřmi se může dělat cokoli, ale odhalený prohřešek společnost neodpouští. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že Adès, respektive libretista Philip Hensher nikoho nelitují, nikomu nestraní. Pozorují celé dění zvenku, jsou přímočaří, satiričtí a novinářsky přesní. Stylizovaná operní reportáž připomíná dobrý lifestylový časopis: nekomolí fakta, ale dokáže z nich vytáhnout maximální dávku emocí.

Ty se skrývají především v hudbě, ačkoli už libreto skrývá celou řadu jazykových i společenských narážek a jemností. Problém je, že by posluchač musel být perfektně a z vlastní zkušenosti obeznámený s britskou společností a jejími pravidly, aby tuto vrstvu sdělení doopravdy docenil. V opačném případě ji může racionálně rozpoznat a analyzovat, ale emocionálně jej sotva zasáhne. Jemné rozdíly ve výslovnosti, Vévodkynino chování, všechno vychází ze zcela jiného řádu rozkastované společnosti, jejíž součástí je ještě stále tradiční rodová šlechta. Nebritský divák tím částečně přichází o satirický aspekt díla, společenské aspekty jsou pro něj odsunuty spíš do druhého plánu. V prvním jsou univerzálně pochopitelná sdělení, efektní životní situace, marnost, osamělost, zoufalství a také jedna explicitní scéna orálního sexu.

Adèsova operní prvotina má komorně obsazený orchestr, který odkazuje na Benjamina Brittena a zařazením saxofonů a akordeonu také na Kurta Weilla. Oba skladatele připomene také vynikající instrumentace, a to v brněnském provedení ještě chyběl kontrabasový klarinet a bas saxofon (bas saxofon nechyběl, nahluchlý recenzent se omlová Luboru Pokludovi). Z díla je jasně zřetelná autorova zběhlost v zásadních momentech opery 20. století. Německý expresionismus reprezentuje jednoznačně přiznaný vliv Albana Berga a jeho Lulu – v hudbě i celkové dramatické stavbě –, ale také ohlasy Richarda Strausse: v monologu Vévodovy Milenky se ozvou typické modulace jako z Arabelly. Objeví se ohlasy Stravinského, Ligetiho, Weillových songů i Piazzollova tanga. Pokud ale po takovém popisu někdo očekává strašný hudební guláš, čeká marně.

Thomas Adès zachází se všemi hudebními vlivy zcela vědomě, neuvěřitelně obratně a především osobitě. Známé věci staví do souvislostí, které je ukazují ve zcela novém světle. Posluchač sice zaslechne mnoho stylově povědomých míst, ale během perfektně vystavěného dramatu jej pravděpodobně ani nenapadne vnímat každé zvlášť. Opera působí jako celek, má v sobě přiměřenou dávku virtuózního vybití v efektních áriích a dopředu ji ženou skvěle napsané dialogy. Adèsova schopnost napsat uvěřitelný a působivý recitativ je zkrátka fantastická. Dlužno ještě říci, že opera je velmi obtížná a notový zápis zapeklitě složitý. Je až s podivem, jak plynule a samozřejmě vyznívá výsledek. Ten ovšem závisí na hudebním nastudování, které bylo při včerejší premiéře naprosto přesvědčivé.

Chopil se ho šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović a odvedl s komorní verzí divadelního orchestru skvělou práci. Bez podrobné znalosti partitury pochopitelně není možné hodnotit bezchybnost provedení, ale celek fungoval bezvadně. Opera se hrála v Mozartově sále: orchestr byl umístěný uprostřed za pódiem a směrem od publika, to mělo svá místa na elevacích z obou stran. Akusticky poněkud nepohodlné řešení se podařilo zvládnout, orchestr zněl vyrovnaně. Dobře vyznívaly zvukové plochy s perkusemi a nestandardními zdroji zvuku včetně rybářských navijáků, elektrických zvonků, injekčních stříkaček a podobně. Hudebníci odvedli vesměs výborné výkony – nástroje jsou obsazeny většinou po jednom, jedná se o ansámbl s bezpodmínečnou nutností individuální zodpovědnosti u každého člena.

Režisér Tomáš Studený umístil inscenaci na bílé pódium uprostřed sálu, které evokovalo obrovskou postel. Autorka scény Zuzana Přidalová vytvořila i kostýmy: ty se narozdíl od symbolického jeviště držely reality pracovních i společenských oděvů – snad až na ďábelsky červený oblek ředitele hotelu. Tomáš Studený vedl inscenaci především jako psychologické drama s přesně modelovanými charaktery jednotlivých postav, nezapomínal ale ani na temně komický aspekt, který je v díle také obsažen. Důležité je, že přitom nikdy nesklouzl k lacinému a přehnanému žertování. Již zmíněnou scénu orálního sexu zpracoval s lehkou nadsázkou s použitím salátové okurky, ale nezlehčil ji. Mimořádné nároky klade opera na pěvce, kteří – kromě samotné Vévodkyně – zpívají několik rolí. K nárokům pěveckých partů se tak přidává ještě nutnost změnit několikrát během představení herecký i pěvecký výraz a vlastně i kostým – účinkující se převlékali přímo na scéně. Pěvcům se proměny rolí s dobrým režijním vedením úspěšně a plynule dařily. Publikum před sebou mělo skutečné defilé postav, nikoli zaměnitelné figury, jen oblečené každou chvíli v jiných kabátech. Značně tomu ale napomáhal už způsob, jakým Adès svoje postavy charakterizuje hudebně.

Všichni čtyři účinkující byli skvělí po pěvecké i herecké stránce. Obtížnost pěveckých partů je mimořádná sama o sobě, přesvědčivé herectví k ní přidalo ještě jednu významnou a působivou vrstvu navíc. Lucie Hájková zpívala i hrála Věvodkyni v mnohovrstevnatém výrazu a se značnou dávkou sex appealu. Její zoufalý závěr měl takovou sílu, že úplně vymazal komicko-vzrušující účinek árie beze slov během felace v prvním dějství. Vzpomínky na staré časy, kdy ještě služebnictvo vědělo, co má dělat a na světě byli dobří hostitelé, připomnělo starou hraběnku z Pikové dámy (ta jen narozdíl od Vévodkyně dávala přednost hráčské vášni před milostnými avantýrami). Byl to jeden z mnoha momentů, které dýchly čímsi známým odjinud, ale přitom působily zcela unikátně, neokopírovaně a svěže.

Celá opera se točí kolem Vévodkyně, což ale neznamená, že další tři účinkující mají čas na odpočinek. Každý z nich má kromě několika epizodních rolí přinejmenším jeden větší a výraznější výstup. Josef Škarka přesvědčivě zahrál i zazpíval přiopilého Vévodu na návštěvě u Milenky i jeho rychlé vystřízlivění při prozrazených manželčiných nevěrách. Ještě ho ale překonal v pokryteckém monologu soudce ve druhém dějství. Martina Masaryková měla několik opravdu exponovaných rolí. Naivní a chtivé zaujetí životem vysoké vrstvy zazpívala perfektně jako Číšnice při popisu Vévodkyniny svatby. Ano, mít svatbu ve všední den, k tomu spoustu peněz na rozhazování a nic neřešit je bezva, co jiného. Když jako Milenka neupřímně přesvědčovala Vévodu, aby věřil své ženě, dostala se možná na svůj vrchol a myšlenka obsadit ji v budoucnosti do nějaké Straussovy opery se vkrádala dost neodbytně. Jako afektovaná Novinářka přidala ke všem svým rolím komický a potvrzující epilog. Marek Olbrzymek operu rozběhl monologem Elektrikáře, parodického a krutě nechápavého obrazu skutečně zoufalé Vévodkyně. Měl v této chvíli roli křivého zrcadla, do nějž se Vévodkyně podívá až v závěru opery. Proměnlivost Olbrzymkova výrazu byla dobře rozeznat v mnoha variacích výslovnosti slova „madam“, které přerušovalo Vévodkynino svádění Poslíčka.

O skutečnou vévodkyni z Argyllu se v závěru jejího života postarali přátelé a její první manžel, je vedle něj i pochovaná. Její extravagantní život na vysoké noze byl vítaným tématem pro britská média, která se k němu ještě stále vracejí. Její osudy nebyly nikdy zfilmovány, což David Randall ve svém článku pro The Independent➚ označil za velkou záhadu britské kinematografie. Thomas Adès a Philip Hensher ztvárnili její osud v opeře, která prokázala svou životaschopnost již v několika inscenacích a filmové verzi na DVD. Patří k mimořádně šťastným současným dílům, která se ujala v divadelním provozu a neskončila svůj život jednou festivalovou inscenací.

Brněnská inscenace přivedla Adèsovu operu na české jeviště poprvé, uvádění soudobých děl v rámci běžných sezón je i v dlouhodobém plánu Janáčkovy opery. Její soubor s novým vedením ukazuje ohromnou hudební flexibilitu a odhaluje kvality, které mohlo publikum v mnoha minulých letech spíš jenom z náznaků tušit, než aby o nich vědělo a mohlo na ně spoléhat.

Thomas Adès: Powder Her Face, libreto Philip Hensher. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Tomáš Studený, dramaturgie: Patricie Částková, scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová, videoprojekce: Tomáš Hrůza. Vévodkyně: Lucie Hájková, Ředitel hotelu, Vévoda, Soudce, Pracovník prádelny, Další host: Josef Škarka, Elektrikář, Lev salónů, Číšník, Kněz, Poslíček, Čumil: Marek Olbrzymek j. h., Komorná, Důvěrnice, Číšnice, Milenka, Novinářka: Martina Masaryková. Orchestr Janáčkovy opery. 29. ledna 2016, Reduta, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek, video ukázka ze záznamu vydavatelství Digital Classics DVD➚

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Opera Powder Her Face bude mít v pátek premiéru v brněnské Redutě. Milostný život a rozvod vévodkyně z Argyllu ale není tím podstatným, o čem dílo britského skladatele Thomase Adèse pojednává. Hudební nastudování prvního uvedení Adèsovy opery na české scéně má na starosti skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović. Mluvili jsme nejen o díle samotném, ale také o hudbě Thomase Adèse a uvádění soudobých oper na brněnské scéně. A narazili jsme i na Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera.  více

Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.  více

Chytráci, kteří se vyznají v každé situaci, umějí lovit v kalných vodách a ze všeho vyjdou se ziskem, nepatří jen k Velké francouzské revoluci. Ensemble Opera Diversa včera uvedl premiéru nové opery Miloše Štědroně, z níž se přes počáteční nepřehlednost nakonec zřetelně vyloupla ironická oslava politického chytračení a manažerské zručnosti při zacházení s lidským materiálem.  více

“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD...  více





Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více