Powder Her Face. Sexem k trvalé opuštěnosti

30. leden 2016, 8:41

Powder Her Face. Sexem k trvalé opuštěnosti

Skandální fotky orálního sexu s neznámým mužem stály u rozvodu Margarety, vévodkyně z Argyllu. Opera Powder Her Face se s fotkami nespokojí, předkládá sexuální scénu bez obalu. Stejně otevřeně ale mluví o vyprázdněném životě, samotě a zoufalství – stejných v luxusu i chudobě. Zdařilá inscenace v brněnské Redutě navíc ukázala, že soudobá opera může být přinejmenším stejně působivá jako staré, osvědčené kusy. A dráždí mnohem víc neoposlouchanou hudbou než sexem.

Píše se rok 1990, v hotelovém pokoji se na účet Vévodkyně baví Komorná a Elektrikář. Ten se nastrojí do Vévodkyniných šatů a Komorná se může potrhat smíchy, když řemeslník parodicky vzpomíná, jak byl slavná, mladá a bohatá dívka. Vévodkyně oba přistihne a nedokáže si se vzdorovitým personálem poradit. Ve skutečnosti je to ale ona, kdo bude muset za chvíli zmizet. Nemá totiž na zaplacení opulentního účtu a ředitel ji vyhodí z hotelu. Tato chvíle se v divadle protáhne asi na dvě hodiny – mezi scénami vtipkujícího personálu a vyhazovu se odehraje celá opera. Jako by vynucený a hanebný odchod z hotelu znamenal i duševní smrt, před níž proběhne hlavní hrdince před očima retrospektiva klíčových epizod jejího života. Několika epizod ze života ženy z vyšší společnosti, která došla od statutu módní ikony přes fantastický sňatek, skandální nevěru a rozvod až k zoufalým vzpomínkám na starou slávu a skončila úplně bez peněz.

Margaret, vévodkyně z Argyllu v televizním pořadu After Dark 9. dubna 1988. Foto AnOpenMedia, licence CC BY-SA 3.0➚

Opera Powder Her Face měla premiéru na festivalu v Cheltenhamu v roce 1995, tedy dva roky po Margaretině smrti. Skladateli Thomasi Adèsovi bylo dvacet čtyři let, což překvapí především v souvislosti se skutečností, jak zrale a suverénně dílo působí. Skandální současný námět vede k analogii s Traviatou – vůbec první vážnou operou s námětem ze soudobé společnosti. Ne snad, že by Adès v něčem opisoval od Verdiho, ale princip je tu do jisté míry podobný. V noci za zavřenými dveřmi se může dělat cokoli, ale odhalený prohřešek společnost neodpouští. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že Adès, respektive libretista Philip Hensher nikoho nelitují, nikomu nestraní. Pozorují celé dění zvenku, jsou přímočaří, satiričtí a novinářsky přesní. Stylizovaná operní reportáž připomíná dobrý lifestylový časopis: nekomolí fakta, ale dokáže z nich vytáhnout maximální dávku emocí.

Ty se skrývají především v hudbě, ačkoli už libreto skrývá celou řadu jazykových i společenských narážek a jemností. Problém je, že by posluchač musel být perfektně a z vlastní zkušenosti obeznámený s britskou společností a jejími pravidly, aby tuto vrstvu sdělení doopravdy docenil. V opačném případě ji může racionálně rozpoznat a analyzovat, ale emocionálně jej sotva zasáhne. Jemné rozdíly ve výslovnosti, Vévodkynino chování, všechno vychází ze zcela jiného řádu rozkastované společnosti, jejíž součástí je ještě stále tradiční rodová šlechta. Nebritský divák tím částečně přichází o satirický aspekt díla, společenské aspekty jsou pro něj odsunuty spíš do druhého plánu. V prvním jsou univerzálně pochopitelná sdělení, efektní životní situace, marnost, osamělost, zoufalství a také jedna explicitní scéna orálního sexu.

Adèsova operní prvotina má komorně obsazený orchestr, který odkazuje na Benjamina Brittena a zařazením saxofonů a akordeonu také na Kurta Weilla. Oba skladatele připomene také vynikající instrumentace, a to v brněnském provedení ještě chyběl kontrabasový klarinet a bas saxofon (bas saxofon nechyběl, nahluchlý recenzent se omlová Luboru Pokludovi). Z díla je jasně zřetelná autorova zběhlost v zásadních momentech opery 20. století. Německý expresionismus reprezentuje jednoznačně přiznaný vliv Albana Berga a jeho Lulu – v hudbě i celkové dramatické stavbě –, ale také ohlasy Richarda Strausse: v monologu Vévodovy Milenky se ozvou typické modulace jako z Arabelly. Objeví se ohlasy Stravinského, Ligetiho, Weillových songů i Piazzollova tanga. Pokud ale po takovém popisu někdo očekává strašný hudební guláš, čeká marně.

Thomas Adès zachází se všemi hudebními vlivy zcela vědomě, neuvěřitelně obratně a především osobitě. Známé věci staví do souvislostí, které je ukazují ve zcela novém světle. Posluchač sice zaslechne mnoho stylově povědomých míst, ale během perfektně vystavěného dramatu jej pravděpodobně ani nenapadne vnímat každé zvlášť. Opera působí jako celek, má v sobě přiměřenou dávku virtuózního vybití v efektních áriích a dopředu ji ženou skvěle napsané dialogy. Adèsova schopnost napsat uvěřitelný a působivý recitativ je zkrátka fantastická. Dlužno ještě říci, že opera je velmi obtížná a notový zápis zapeklitě složitý. Je až s podivem, jak plynule a samozřejmě vyznívá výsledek. Ten ovšem závisí na hudebním nastudování, které bylo při včerejší premiéře naprosto přesvědčivé.

Chopil se ho šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović a odvedl s komorní verzí divadelního orchestru skvělou práci. Bez podrobné znalosti partitury pochopitelně není možné hodnotit bezchybnost provedení, ale celek fungoval bezvadně. Opera se hrála v Mozartově sále: orchestr byl umístěný uprostřed za pódiem a směrem od publika, to mělo svá místa na elevacích z obou stran. Akusticky poněkud nepohodlné řešení se podařilo zvládnout, orchestr zněl vyrovnaně. Dobře vyznívaly zvukové plochy s perkusemi a nestandardními zdroji zvuku včetně rybářských navijáků, elektrických zvonků, injekčních stříkaček a podobně. Hudebníci odvedli vesměs výborné výkony – nástroje jsou obsazeny většinou po jednom, jedná se o ansámbl s bezpodmínečnou nutností individuální zodpovědnosti u každého člena.

Režisér Tomáš Studený umístil inscenaci na bílé pódium uprostřed sálu, které evokovalo obrovskou postel. Autorka scény Zuzana Přidalová vytvořila i kostýmy: ty se narozdíl od symbolického jeviště držely reality pracovních i společenských oděvů – snad až na ďábelsky červený oblek ředitele hotelu. Tomáš Studený vedl inscenaci především jako psychologické drama s přesně modelovanými charaktery jednotlivých postav, nezapomínal ale ani na temně komický aspekt, který je v díle také obsažen. Důležité je, že přitom nikdy nesklouzl k lacinému a přehnanému žertování. Již zmíněnou scénu orálního sexu zpracoval s lehkou nadsázkou s použitím salátové okurky, ale nezlehčil ji. Mimořádné nároky klade opera na pěvce, kteří – kromě samotné Vévodkyně – zpívají několik rolí. K nárokům pěveckých partů se tak přidává ještě nutnost změnit několikrát během představení herecký i pěvecký výraz a vlastně i kostým – účinkující se převlékali přímo na scéně. Pěvcům se proměny rolí s dobrým režijním vedením úspěšně a plynule dařily. Publikum před sebou mělo skutečné defilé postav, nikoli zaměnitelné figury, jen oblečené každou chvíli v jiných kabátech. Značně tomu ale napomáhal už způsob, jakým Adès svoje postavy charakterizuje hudebně.

Všichni čtyři účinkující byli skvělí po pěvecké i herecké stránce. Obtížnost pěveckých partů je mimořádná sama o sobě, přesvědčivé herectví k ní přidalo ještě jednu významnou a působivou vrstvu navíc. Lucie Hájková zpívala i hrála Věvodkyni v mnohovrstevnatém výrazu a se značnou dávkou sex appealu. Její zoufalý závěr měl takovou sílu, že úplně vymazal komicko-vzrušující účinek árie beze slov během felace v prvním dějství. Vzpomínky na staré časy, kdy ještě služebnictvo vědělo, co má dělat a na světě byli dobří hostitelé, připomnělo starou hraběnku z Pikové dámy (ta jen narozdíl od Vévodkyně dávala přednost hráčské vášni před milostnými avantýrami). Byl to jeden z mnoha momentů, které dýchly čímsi známým odjinud, ale přitom působily zcela unikátně, neokopírovaně a svěže.

Celá opera se točí kolem Vévodkyně, což ale neznamená, že další tři účinkující mají čas na odpočinek. Každý z nich má kromě několika epizodních rolí přinejmenším jeden větší a výraznější výstup. Josef Škarka přesvědčivě zahrál i zazpíval přiopilého Vévodu na návštěvě u Milenky i jeho rychlé vystřízlivění při prozrazených manželčiných nevěrách. Ještě ho ale překonal v pokryteckém monologu soudce ve druhém dějství. Martina Masaryková měla několik opravdu exponovaných rolí. Naivní a chtivé zaujetí životem vysoké vrstvy zazpívala perfektně jako Číšnice při popisu Vévodkyniny svatby. Ano, mít svatbu ve všední den, k tomu spoustu peněz na rozhazování a nic neřešit je bezva, co jiného. Když jako Milenka neupřímně přesvědčovala Vévodu, aby věřil své ženě, dostala se možná na svůj vrchol a myšlenka obsadit ji v budoucnosti do nějaké Straussovy opery se vkrádala dost neodbytně. Jako afektovaná Novinářka přidala ke všem svým rolím komický a potvrzující epilog. Marek Olbrzymek operu rozběhl monologem Elektrikáře, parodického a krutě nechápavého obrazu skutečně zoufalé Vévodkyně. Měl v této chvíli roli křivého zrcadla, do nějž se Vévodkyně podívá až v závěru opery. Proměnlivost Olbrzymkova výrazu byla dobře rozeznat v mnoha variacích výslovnosti slova „madam“, které přerušovalo Vévodkynino svádění Poslíčka.

O skutečnou vévodkyni z Argyllu se v závěru jejího života postarali přátelé a její první manžel, je vedle něj i pochovaná. Její extravagantní život na vysoké noze byl vítaným tématem pro britská média, která se k němu ještě stále vracejí. Její osudy nebyly nikdy zfilmovány, což David Randall ve svém článku pro The Independent➚ označil za velkou záhadu britské kinematografie. Thomas Adès a Philip Hensher ztvárnili její osud v opeře, která prokázala svou životaschopnost již v několika inscenacích a filmové verzi na DVD. Patří k mimořádně šťastným současným dílům, která se ujala v divadelním provozu a neskončila svůj život jednou festivalovou inscenací.

Brněnská inscenace přivedla Adèsovu operu na české jeviště poprvé, uvádění soudobých děl v rámci běžných sezón je i v dlouhodobém plánu Janáčkovy opery. Její soubor s novým vedením ukazuje ohromnou hudební flexibilitu a odhaluje kvality, které mohlo publikum v mnoha minulých letech spíš jenom z náznaků tušit, než aby o nich vědělo a mohlo na ně spoléhat.

Thomas Adès: Powder Her Face, libreto Philip Hensher. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Tomáš Studený, dramaturgie: Patricie Částková, scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová, videoprojekce: Tomáš Hrůza. Vévodkyně: Lucie Hájková, Ředitel hotelu, Vévoda, Soudce, Pracovník prádelny, Další host: Josef Škarka, Elektrikář, Lev salónů, Číšník, Kněz, Poslíček, Čumil: Marek Olbrzymek j. h., Komorná, Důvěrnice, Číšnice, Milenka, Novinářka: Martina Masaryková. Orchestr Janáčkovy opery. 29. ledna 2016, Reduta, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek, video ukázka ze záznamu vydavatelství Digital Classics DVD➚

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Opera Powder Her Face bude mít v pátek premiéru v brněnské Redutě. Milostný život a rozvod vévodkyně z Argyllu ale není tím podstatným, o čem dílo britského skladatele Thomase Adèse pojednává. Hudební nastudování prvního uvedení Adèsovy opery na české scéně má na starosti skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović. Mluvili jsme nejen o díle samotném, ale také o hudbě Thomase Adèse a uvádění soudobých oper na brněnské scéně. A narazili jsme i na Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera.  více

Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.  více

Chytráci, kteří se vyznají v každé situaci, umějí lovit v kalných vodách a ze všeho vyjdou se ziskem, nepatří jen k Velké francouzské revoluci. Ensemble Opera Diversa včera uvedl premiéru nové opery Miloše Štědroně, z níž se přes počáteční nepřehlednost nakonec zřetelně vyloupla ironická oslava politického chytračení a manažerské zručnosti při zacházení s lidským materiálem.  více

“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD...  více





Stejně jako v životě a tvorbě Dušana Holého i na koncertě se střídaly dvě polohy lidové písně. První z nich, věrná tradici a zakořeněná ve svém přirozeném prostředí regionu, zazněla v podání Horňácké muziky Petra Mičky. Druhá - výrazně stylizovaná a přetvořená pro potřeby koncertního provedení - zazněla v úpravách pro BROLN v současné době pod dirigentským smyčcem primáše Petra Varmuži.  více

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více

Na 10. ročníku festivalu Maraton hudby Brno vystoupí polské ženské trio Sutari. Na svém kontě mají stovky koncertů ve více než 20 zemích světa včetně vystoupení na světovém hudebním veletrhu WOMEX v roce 2015 nebo live session pro americké rádio KEXP. Vydaly několik oceňovaných alb, z nich to nejnovější, z roku 2024, se jmenuje #kołysankidlaświata a obsahuje ukolébavky. Jejich hudba kombinuje tradiční polské písně s moderními prvky a dotýká se témat přírody, svobody, ženskosti a sesterství. Sutari zahájí v sobotu 9. srpna World music scénu festivalu v brněnském klubu První patro. Na naše otázky odpovídaly kolektivně všechny tři členky skupiny – Basia Songin, Kasia Kapela a Dobromiła Życzyńska.  více

Ke světlu – tak znělo označení závěrečného koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož letošní 32. ročník nesl podtitul Smíření. V podání domácí a pořadatelské Filharmonie Brno zazněla 27. dubna v kostele sv. Janů pod taktovkou Anny-Marie Helsing díla Ralpha Vaughana Williamse a Einojuhaniho Rautavaary. V první části koncertu se jako sólista představil Josef Špačekvíce

Letos si připomínáme 100. výroční narození kanadského jazzového klavíristy a skladatele Oscara Petersona (1925–2007). K této příležitosti nastudovalo klavírní trio ve složení Luboš Šrámek (klavír), Marián Ševčík (bicí) a Matěj Štubiak (kontrabas) Petersonovu Velikonoční suitu – jednu z mála jazzových duchovních skladeb, kterou hráči uvedli ve středu 23. dubna v Besedním domě v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.  více

Ve Svatém týdnu Velikonoční festival duchovní hudby každý rok připravuje tzv. temné hodinky – zpěvy lamentací a responsorií prováděných za tmy v předvečer daného svátku. Po souborném uvedení například Zelenkových či Gesualdových zpěvů se soubor Ensemble Versus rozhodl pro letošní ročník nastudovat chorální repertoár českého původu. Další novinkou je také přesunutí hodinek z chrámového prostoru do tří brněnských vodojemů na Žlutém kopci, kde se každý večer uskuteční tři asi čtyřiceti minutové koncerty. Diváci si tak mohou vybrat danou hodinu, která jim nejvíce vyhovuje. Recenze se zabývá prvními z hodinek konanými na Škaredou středu 16. dubna ve vodojemu č. 2.  více

Zahajovací koncert 32. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby uskutečněný včera v nově zrekonstruovaném kostele sv. Jakuba nabídl více než hodinové rozjímání s dílem Janovy pašije od soudobého, estonského skladatele a letošního jubilanta Arvo Pärta (*1935). Dílo zaznělo v podání vokálního souboru Martinů Voices s uměleckým vedoucím Lukášem Vasilkem, sólisty Jiřím BrückleremOndřejem HolubemAlenou HellerovouJanou KuželovouOndřejem Benekem a Martinem Kalivodou za doprovodu komorního ansámblu: Daniela Valtová Kosinová (varhany), Pavla Tesařová (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Vladislav Borovka (hoboj), Martin Petrák (fagot).  více

Vojenský umělecký soubor Ondráš se v premiéře nového pořadu Karpatami vydal tanečním krokem přes vršky a doliny Karpatského oblouku. Novinka profesionální části souboru se odehrála na jevišti brněnského divadla Radost. A radostné bylo i sledování tohoto nového počinu. Soubor v něm na chvíli opouští velkolepé choreografie a vrací se blíže k původnímu lidovému materiálu, aniž by se vzdal vlastního výrazu.  více

Jarní koncert tělesa Diversa Quartet po delší době nabídl díla ryze tuzemských autorů. Večer konaný v pondělí 7. dubna v prostorách vily Löw-Beer nesl podtitul Tempus est iocundum podle milostné písně z rukopisu Carmina Burana. Píseň se svou rozverností stala inspirací pro dramaturgii koncertu, kterým provázelo těleso ve složení Barbara Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola) a Iva Wiesnerová (violoncello).  více

Íránská zpěvačka Mahsa Vahdat propojuje tradiční perskou hudbu s evropskými hudebními prvky, například s jazzem nebo se sborovým zpěvem. Své zatím nejnovější album Braids of Innocence, Copánky nevinnosti, které nahrála s norským pěveckým sborem SKRUK. Písně na albu vycházejí z perských básní od autorů Rúmího a Hafíze, ale i ze současných textů, které zachycují osobní i politická témata. Album tak reflektuje represivní režim v Íránu i život v exilu. Zpěvačka svou tvorbu představila v roce 2024 na festivalu Maraton hudby Brno.  více

Po měsíci se do prostoru Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno, která pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese provedla ve čtvrtek 27. března díla Roberta Schumanna a Dimitrije Šostakoviče. V první polovině orchestr doplnil věhlasný britský violoncellista Steven Isserlisvíce

Po prosincovém uvedení Händelova Mesiášev instrumentaci W. A. Mozarta, provedla Filharmonie Brno další oratorium, tentokrát Die Schöpfung(Stvoření) Josepha Haydna (1732–1809). Ve čtvrtek 13. března se v Besedním domě do čela orchestru postavil dirigent Petr Altrichter, sborových pasáží se ujal Petrem Fialou vedený Český filharmonický sbor Brno, a sól se zhostili sopranistka Jana Sibera, tenorista Petr Nekoranec, a basista Peter Mikulášvíce

Další z jazzových večerů, které jsou pravidelně pořádány Filharmonií Brno, byl věnován duu Will Vinson (altsaxofon) a Aaron Parks (klavír). Tito hudebníci se spolu v různých formacích potkávají už dvacet let. Proto se rozhodli, že nastal čas, aby si vyzkoušeli to nejintimnější a podle mnohých i to nejtěžší – formát pouhého dua. V podání těchto muzikantů střední jazzové generace zazněl v pondělí 10. března v Besedním domě jak výběr z klasického jazzového materiálu, tak několik vlastních kompozic.  více

Pátý koncert z cyklu Auskultace, ve kterém se Brno Contemporary Orchestra postupně věnuje různým částem lidského těla, byl zaměřený na sluch. Nesl příznačný název Audio, přičemž byl především zdůrazněn rozdíl mezi pouhým slyšením a posloucháním. V pondělí 3. března (datum Mezinárodního dne sluchu) provedl soubor pod taktovkou Pavla Šnajdra v obřadní síni Ústředního hřbitova díla Petera Grahama, Petra Bakly, Jürga Freye a Iana Mikysky, který ve své skladbě orchestr doplnil tóny mikrotonální kytary. Jako klavírní sólista se představil Miroslav Beinhauervíce

V duchu romantických děl známých i méně známých autorů, která nejsou často zahrnována do repertoáru orchestrů, se nesl včerejší koncert v Janáčkově divadle. Filharmonie Brno s hostujícím dirigentem Robertem Kružíkem zde představila poutavý program pojmenovaný Skryté poklady romantismu, při kterém se publiku představil i tuzemský houslista a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodičkavíce

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více