Powder Her Face. Sexem k trvalé opuštěnosti

30. leden 2016, 8:41

Powder Her Face. Sexem k trvalé opuštěnosti

Skandální fotky orálního sexu s neznámým mužem stály u rozvodu Margarety, vévodkyně z Argyllu. Opera Powder Her Face se s fotkami nespokojí, předkládá sexuální scénu bez obalu. Stejně otevřeně ale mluví o vyprázdněném životě, samotě a zoufalství – stejných v luxusu i chudobě. Zdařilá inscenace v brněnské Redutě navíc ukázala, že soudobá opera může být přinejmenším stejně působivá jako staré, osvědčené kusy. A dráždí mnohem víc neoposlouchanou hudbou než sexem.

Píše se rok 1990, v hotelovém pokoji se na účet Vévodkyně baví Komorná a Elektrikář. Ten se nastrojí do Vévodkyniných šatů a Komorná se může potrhat smíchy, když řemeslník parodicky vzpomíná, jak byl slavná, mladá a bohatá dívka. Vévodkyně oba přistihne a nedokáže si se vzdorovitým personálem poradit. Ve skutečnosti je to ale ona, kdo bude muset za chvíli zmizet. Nemá totiž na zaplacení opulentního účtu a ředitel ji vyhodí z hotelu. Tato chvíle se v divadle protáhne asi na dvě hodiny – mezi scénami vtipkujícího personálu a vyhazovu se odehraje celá opera. Jako by vynucený a hanebný odchod z hotelu znamenal i duševní smrt, před níž proběhne hlavní hrdince před očima retrospektiva klíčových epizod jejího života. Několika epizod ze života ženy z vyšší společnosti, která došla od statutu módní ikony přes fantastický sňatek, skandální nevěru a rozvod až k zoufalým vzpomínkám na starou slávu a skončila úplně bez peněz.

Margaret, vévodkyně z Argyllu v televizním pořadu After Dark 9. dubna 1988. Foto AnOpenMedia, licence CC BY-SA 3.0➚

Opera Powder Her Face měla premiéru na festivalu v Cheltenhamu v roce 1995, tedy dva roky po Margaretině smrti. Skladateli Thomasi Adèsovi bylo dvacet čtyři let, což překvapí především v souvislosti se skutečností, jak zrale a suverénně dílo působí. Skandální současný námět vede k analogii s Traviatou – vůbec první vážnou operou s námětem ze soudobé společnosti. Ne snad, že by Adès v něčem opisoval od Verdiho, ale princip je tu do jisté míry podobný. V noci za zavřenými dveřmi se může dělat cokoli, ale odhalený prohřešek společnost neodpouští. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že Adès, respektive libretista Philip Hensher nikoho nelitují, nikomu nestraní. Pozorují celé dění zvenku, jsou přímočaří, satiričtí a novinářsky přesní. Stylizovaná operní reportáž připomíná dobrý lifestylový časopis: nekomolí fakta, ale dokáže z nich vytáhnout maximální dávku emocí.

Ty se skrývají především v hudbě, ačkoli už libreto skrývá celou řadu jazykových i společenských narážek a jemností. Problém je, že by posluchač musel být perfektně a z vlastní zkušenosti obeznámený s britskou společností a jejími pravidly, aby tuto vrstvu sdělení doopravdy docenil. V opačném případě ji může racionálně rozpoznat a analyzovat, ale emocionálně jej sotva zasáhne. Jemné rozdíly ve výslovnosti, Vévodkynino chování, všechno vychází ze zcela jiného řádu rozkastované společnosti, jejíž součástí je ještě stále tradiční rodová šlechta. Nebritský divák tím částečně přichází o satirický aspekt díla, společenské aspekty jsou pro něj odsunuty spíš do druhého plánu. V prvním jsou univerzálně pochopitelná sdělení, efektní životní situace, marnost, osamělost, zoufalství a také jedna explicitní scéna orálního sexu.

Adèsova operní prvotina má komorně obsazený orchestr, který odkazuje na Benjamina Brittena a zařazením saxofonů a akordeonu také na Kurta Weilla. Oba skladatele připomene také vynikající instrumentace, a to v brněnském provedení ještě chyběl kontrabasový klarinet a bas saxofon (bas saxofon nechyběl, nahluchlý recenzent se omlová Luboru Pokludovi). Z díla je jasně zřetelná autorova zběhlost v zásadních momentech opery 20. století. Německý expresionismus reprezentuje jednoznačně přiznaný vliv Albana Berga a jeho Lulu – v hudbě i celkové dramatické stavbě –, ale také ohlasy Richarda Strausse: v monologu Vévodovy Milenky se ozvou typické modulace jako z Arabelly. Objeví se ohlasy Stravinského, Ligetiho, Weillových songů i Piazzollova tanga. Pokud ale po takovém popisu někdo očekává strašný hudební guláš, čeká marně.

Thomas Adès zachází se všemi hudebními vlivy zcela vědomě, neuvěřitelně obratně a především osobitě. Známé věci staví do souvislostí, které je ukazují ve zcela novém světle. Posluchač sice zaslechne mnoho stylově povědomých míst, ale během perfektně vystavěného dramatu jej pravděpodobně ani nenapadne vnímat každé zvlášť. Opera působí jako celek, má v sobě přiměřenou dávku virtuózního vybití v efektních áriích a dopředu ji ženou skvěle napsané dialogy. Adèsova schopnost napsat uvěřitelný a působivý recitativ je zkrátka fantastická. Dlužno ještě říci, že opera je velmi obtížná a notový zápis zapeklitě složitý. Je až s podivem, jak plynule a samozřejmě vyznívá výsledek. Ten ovšem závisí na hudebním nastudování, které bylo při včerejší premiéře naprosto přesvědčivé.

Chopil se ho šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović a odvedl s komorní verzí divadelního orchestru skvělou práci. Bez podrobné znalosti partitury pochopitelně není možné hodnotit bezchybnost provedení, ale celek fungoval bezvadně. Opera se hrála v Mozartově sále: orchestr byl umístěný uprostřed za pódiem a směrem od publika, to mělo svá místa na elevacích z obou stran. Akusticky poněkud nepohodlné řešení se podařilo zvládnout, orchestr zněl vyrovnaně. Dobře vyznívaly zvukové plochy s perkusemi a nestandardními zdroji zvuku včetně rybářských navijáků, elektrických zvonků, injekčních stříkaček a podobně. Hudebníci odvedli vesměs výborné výkony – nástroje jsou obsazeny většinou po jednom, jedná se o ansámbl s bezpodmínečnou nutností individuální zodpovědnosti u každého člena.

Režisér Tomáš Studený umístil inscenaci na bílé pódium uprostřed sálu, které evokovalo obrovskou postel. Autorka scény Zuzana Přidalová vytvořila i kostýmy: ty se narozdíl od symbolického jeviště držely reality pracovních i společenských oděvů – snad až na ďábelsky červený oblek ředitele hotelu. Tomáš Studený vedl inscenaci především jako psychologické drama s přesně modelovanými charaktery jednotlivých postav, nezapomínal ale ani na temně komický aspekt, který je v díle také obsažen. Důležité je, že přitom nikdy nesklouzl k lacinému a přehnanému žertování. Již zmíněnou scénu orálního sexu zpracoval s lehkou nadsázkou s použitím salátové okurky, ale nezlehčil ji. Mimořádné nároky klade opera na pěvce, kteří – kromě samotné Vévodkyně – zpívají několik rolí. K nárokům pěveckých partů se tak přidává ještě nutnost změnit několikrát během představení herecký i pěvecký výraz a vlastně i kostým – účinkující se převlékali přímo na scéně. Pěvcům se proměny rolí s dobrým režijním vedením úspěšně a plynule dařily. Publikum před sebou mělo skutečné defilé postav, nikoli zaměnitelné figury, jen oblečené každou chvíli v jiných kabátech. Značně tomu ale napomáhal už způsob, jakým Adès svoje postavy charakterizuje hudebně.

Všichni čtyři účinkující byli skvělí po pěvecké i herecké stránce. Obtížnost pěveckých partů je mimořádná sama o sobě, přesvědčivé herectví k ní přidalo ještě jednu významnou a působivou vrstvu navíc. Lucie Hájková zpívala i hrála Věvodkyni v mnohovrstevnatém výrazu a se značnou dávkou sex appealu. Její zoufalý závěr měl takovou sílu, že úplně vymazal komicko-vzrušující účinek árie beze slov během felace v prvním dějství. Vzpomínky na staré časy, kdy ještě služebnictvo vědělo, co má dělat a na světě byli dobří hostitelé, připomnělo starou hraběnku z Pikové dámy (ta jen narozdíl od Vévodkyně dávala přednost hráčské vášni před milostnými avantýrami). Byl to jeden z mnoha momentů, které dýchly čímsi známým odjinud, ale přitom působily zcela unikátně, neokopírovaně a svěže.

Celá opera se točí kolem Vévodkyně, což ale neznamená, že další tři účinkující mají čas na odpočinek. Každý z nich má kromě několika epizodních rolí přinejmenším jeden větší a výraznější výstup. Josef Škarka přesvědčivě zahrál i zazpíval přiopilého Vévodu na návštěvě u Milenky i jeho rychlé vystřízlivění při prozrazených manželčiných nevěrách. Ještě ho ale překonal v pokryteckém monologu soudce ve druhém dějství. Martina Masaryková měla několik opravdu exponovaných rolí. Naivní a chtivé zaujetí životem vysoké vrstvy zazpívala perfektně jako Číšnice při popisu Vévodkyniny svatby. Ano, mít svatbu ve všední den, k tomu spoustu peněz na rozhazování a nic neřešit je bezva, co jiného. Když jako Milenka neupřímně přesvědčovala Vévodu, aby věřil své ženě, dostala se možná na svůj vrchol a myšlenka obsadit ji v budoucnosti do nějaké Straussovy opery se vkrádala dost neodbytně. Jako afektovaná Novinářka přidala ke všem svým rolím komický a potvrzující epilog. Marek Olbrzymek operu rozběhl monologem Elektrikáře, parodického a krutě nechápavého obrazu skutečně zoufalé Vévodkyně. Měl v této chvíli roli křivého zrcadla, do nějž se Vévodkyně podívá až v závěru opery. Proměnlivost Olbrzymkova výrazu byla dobře rozeznat v mnoha variacích výslovnosti slova „madam“, které přerušovalo Vévodkynino svádění Poslíčka.

O skutečnou vévodkyni z Argyllu se v závěru jejího života postarali přátelé a její první manžel, je vedle něj i pochovaná. Její extravagantní život na vysoké noze byl vítaným tématem pro britská média, která se k němu ještě stále vracejí. Její osudy nebyly nikdy zfilmovány, což David Randall ve svém článku pro The Independent➚ označil za velkou záhadu britské kinematografie. Thomas Adès a Philip Hensher ztvárnili její osud v opeře, která prokázala svou životaschopnost již v několika inscenacích a filmové verzi na DVD. Patří k mimořádně šťastným současným dílům, která se ujala v divadelním provozu a neskončila svůj život jednou festivalovou inscenací.

Brněnská inscenace přivedla Adèsovu operu na české jeviště poprvé, uvádění soudobých děl v rámci běžných sezón je i v dlouhodobém plánu Janáčkovy opery. Její soubor s novým vedením ukazuje ohromnou hudební flexibilitu a odhaluje kvality, které mohlo publikum v mnoha minulých letech spíš jenom z náznaků tušit, než aby o nich vědělo a mohlo na ně spoléhat.

Thomas Adès: Powder Her Face, libreto Philip Hensher. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Tomáš Studený, dramaturgie: Patricie Částková, scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová, videoprojekce: Tomáš Hrůza. Vévodkyně: Lucie Hájková, Ředitel hotelu, Vévoda, Soudce, Pracovník prádelny, Další host: Josef Škarka, Elektrikář, Lev salónů, Číšník, Kněz, Poslíček, Čumil: Marek Olbrzymek j. h., Komorná, Důvěrnice, Číšnice, Milenka, Novinářka: Martina Masaryková. Orchestr Janáčkovy opery. 29. ledna 2016, Reduta, Brno, premiéra.

Foto Marek Olbrzymek, video ukázka ze záznamu vydavatelství Digital Classics DVD➚

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Opera Powder Her Face bude mít v pátek premiéru v brněnské Redutě. Milostný život a rozvod vévodkyně z Argyllu ale není tím podstatným, o čem dílo britského skladatele Thomase Adèse pojednává. Hudební nastudování prvního uvedení Adèsovy opery na české scéně má na starosti skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović. Mluvili jsme nejen o díle samotném, ale také o hudbě Thomase Adèse a uvádění soudobých oper na brněnské scéně. A narazili jsme i na Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera.  více

Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.  více

Chytráci, kteří se vyznají v každé situaci, umějí lovit v kalných vodách a ze všeho vyjdou se ziskem, nepatří jen k Velké francouzské revoluci. Ensemble Opera Diversa včera uvedl premiéru nové opery Miloše Štědroně, z níž se přes počáteční nepřehlednost nakonec zřetelně vyloupla ironická oslava politického chytračení a manažerské zručnosti při zacházení s lidským materiálem.  více

“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD...  více





Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více