Hubička jako psychologické drama

6. červen 2013, 0:46

Hubička jako psychologické drama

Uvedením Smetanovy opery Hubička uzavřel svoji tříletou činnost VCHOD – tedy Výzkumné centrum hudebního/operního divadla. Garantem projektu, který zastřešila JAMU, je režisér Tomáš Studený. Cílem bylo vést účastníky – většinou mladé pěvce – k opernímu herectví a vyzkoušet si extrémní možnosti přístupu k hudebnímu divadlu. Průběh práce ukázalo nastudování Rossiniho opery Příležitost dělá zloděje, které už jsem tu hodnotil. Finálním výstupem byla právě Hubička, což je úkol přinejmenším nelehký.

Jsem nesmírně rád, že takový projekt na JAMU existoval a doufám, že to nebude ojedinělá věc. Systém práce s uzavřenou skupinou účinkujících bez alternací je v opeře už víceméně běžný a měl by konečně zapouštět kořeny i u nás (když se takovým způsobem uvede například v Praze Myslivečkova L’Olimpiade, neznamená to, že má české operní divadlo vystaráno na několik let). Dokonce si myslím, že by takto měla Katedra zpěvu na JAMU pracovat systematicky a ne jen jako s výjimkou vybudovanou jako doktorandský projekt. Nečekám, že teď někdo bouchne do stolu a celý dosavadní systém hodí do koše, ale o změně by se uvažovat mělo. Absolventská představení, kde se ve třech uvedeních musí vystřídat tři obsazení, aby si zaabsolvovali všichni, jsou cesta do pekel. Inscenační a vůbec ideová „východiska VCHODu“ jsem ale popsal už v recenzi Příležitosti, nebudu se tedy příliš opakovat a připojím ještě několik poznámek k samotné inscenaci Hubičky.

Ta se soustřeďovala na herectví obnažené až na dřeň. Diváci seděli kolem hlediště na způsob arény – pěvci byli tedy na očích víc než za obvyklých podmínek, museli se hlídat ze všech stran. Autorem scény a kostýmů byl Tomáš Pilař. Scénu tvořilo jen několik židlí a kruh z kamenů. Jednoduché byly i kostýmy v nevtíravých, neutrálních barvách, od nichž se odrážely jen drobné charakteristické detaily. Hudební nastudování bylo režii podřízeno až obětováno. Svým způsobem se jednalo o tolik proklínaný operní režisérismus, ale takovéto studiové projekty vytvářejí ideální platformu, na níž si inscenátoři, účinkující i publikum vyzkoušejí, kam až mohou a chtějí zajít.

Tomáš StudenýMarek Mokoš zašli od obecného chápání Hubičky dost daleko. Inscenačním klíčem byl „intimní příběh hledání nešťastně ztracené lásky, svázané dobovými zvyklostmi a rituály“. K tomu se váže zmíněný kamenný kruh – kameny (aspoň jak já jsem je pochopil) zastupovaly rituály, tradice, pověry, předsudky, všechno, co nás zatěžuje a drží při zemi, ale i ve společnosti. Druhým jednotícím prvkem byla voda – vodou z jednoho škopku se postupně myla Vendulka, Lukáš a nakonec i podlaha. Z Hubičky se stal vážný, psychologický příběh. Důraz na mechanické přemýšlení postav ve zdánlivě neprolomitelných schématech přiblížil Smetanu k osudovosti a patosu Gluckovy Alceste.

Soustředění inscenace na psychologii postav mi bylo nesmírně sympatické, ale také se ukázalo, jak je obtížné najít v tomto směru správnou míru. Hubička zcela určitě není komická opera – humornou scénu obsahuje jen jednu (Vendulka, Martinka, Strážník), a ta byla navíc vyškrtnutá. Ve vážné koncepci se ale skoro úplně vytratila projasněná atmosféra, do níž jsou vratké a složité mezilidské vztahy zakomponovány. Charaktery postav se obracely mimo operu samotnou, k předloze Karoliny Světlé a pozdějším realistickým románům či dramatům z naší vesnice. Lukáš měl v sobě nezvladatelnou touhu Lacy v Její pastorkyni, Vendulka zatrpklost panny Rózy z Tajemství, otec Paloucký zase neveselou strohost Kostelničky. Tyto aspekty jsou v jednotlivých postavách bezesporu obsaženy, celková atmosféra Hubičky by ale přece jen mohla být slunečnější. K bezvýchodnému pocitu přispívalo i studené modré světlo, v němž byla většina představení zahalena. Je mi jasné, že se jednalo o promyšlený a předem proklamovaný režijní záměr, a navíc jak jsem už řekl: je dobré to vyzkoušet a Tomáš Studený pro tyto účely vytvořil odpovídající platformu.

Vážný režijní záměr sledovalo i hudební nastudování Emy Mikeškové, která nedávno nadějným způsobem absolvovala v Besedním domě JAMU. Tady by mě vážně zajímalo, do jaké míry její hudební pojetí sledovalo režii a jak by se odvíjelo samostatně. Působilo zcela nelyrickým dojmem, což mi ke Smetanovi nesedí, a jistě na to měl vliv i klavírní doprovod, který prostě jako smyčce nikdy nezazpívá. Opera však překvapivě začala dramatickou předehrou ke druhému dějství, tedy motivem uražené, rozčilené a zklamané Vendulky. Teprve na ni navázala část první předehry vystavěné na motivu „jen odpros ji, ty bláhový“. Dalším problematickým aspektem byly pěvecké výkony a ukázalo se, že Smetana je přece jen tvrdší problém než Rossini. Nejen co se týká dramaturgické přizpůsobivosti, ale i samotného zvládnutí pěveckých partů.

Vyjímám z toho především Aleše Procházku, který zpíval v indispozici a s nasazením vlastního zdraví zachraňoval představení. Zpíval logicky velmi opatrně a jak mohl, tak se vyhýbal horní oktávě. S vysokými tóny měl ale problém i Lukáš Hacek, což už bylo podstatně horší. I s přihlédnutím k jeho absolventskému Jeníkovi bych řekl, že Smetana (a možná romantická opera vůbec) pro něj zatím není. Byl velmi dobrý herecky, možná měl v tomto směru nejobtížnější úkoly, ale zpěv ustupoval často do pozadí. Radka Hudečková má pěkný, ale permanentně jaksi drobně roztřepaný, nepevný hlas – to bylo v různé míře slyšet i u Romana HozyAleše Janigy. Nadějně na mě působila Marta Reichelová jako Barče. Lucie Kašpárková byla přesvědčivá, byť v rámci koncepce téměř tragicky vyznívající Vendulka. Všichni účinkující se na svoje role typově velmi dobře hodili (v rámci možností jejich reálného věku).

Několikrát mě během představení napadlo, že by nebylo marné, kdyby stejné obsazení nacvičilo Hubičku naopak koncertně. Se stejně absolutním soustředěním na hudbu bez ohledu na herecké, dramatické a jakékoliv další mimohudební aspekty. Zajímalo by mě, jaká inscenace by se vylíhla z „mystického“ splynutí obou přístupů. Je dobré a potřebné připomínat, že Smetanovy opery kromě Dvou vdovProdané nejsou žádné komedie. Myslím ale, že jejich emocionální síla – zvláště u těch na libreta Elišky Krásnohorské – spočívá v barokním střídání afektů a pokus spoutat je do jedné nálady vede k celkovému zploštění jejich účinku. Mimořádně sympatický je ovšem pokus promyslet a zrealizovat Hubičku nezvykle a přitom nedělat žádné hlouposti a naschvály. Už to samo je dostatečný důvod k tomu, aby projekty podobné VCHODu na JAMU pokračovaly.

Bedřich Smetana: Hubička, libreto: Eliška Krásnohorská, námět: Karolina Světlá, dramaturgická úprava: Tomáš Studený, Ema Mikešková. Režie: Tomáš Studený, Marek Mokoš, scéna a kostýmy: Tomáš Pilař, dirigentka: Ema Mikešková, klavír: Richard Pohl. Vendulka: Lucie Kašpárková, Lukáš: Lukáš Hacek, Paloucký: Aleš Procházka, Martinka: Radka Hudečková, Tomeš: Roman Hoza, Matouš: Aleš Janiga, Barče: Marta Reichelová. 3. 6. 2013, Divadlo na Orlí, Brno.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD...  více

Opera diversa minulý týden uvedla brněnskou premiéru Palackého truchlivý konec Miloše Štědroně podle předlohy Huberta Krejčího  více

Orchestr Ensemble Opera Diversa včera v Domě umění obhlédl svůj repertoár, uvedl dvě premiéry a splnil jeden malý dluh. Sborový pořad z postních motet odstaral sbor Ensemble Versusvíce


Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Co bylo ve Vídni konce 18. a počátku 19. století hráno představila ve čtvrtek 25. ledna v Besedním domě Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. V císařském městě, jakožto jedním z hybatelů kulturních dějin, se scházeli umělci pracující jak pro samotný dvůr nebo dvorskou šlechtu, tak posléze i pro bohaté měšťanstvo. Na programu večera tedy zazněla díla od zvučných jmen jako je Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Vojtěch Matyáš Jírovec. V rámci koncertu se publiku v Schubertových písních také představil německý tenorista Christoph Prégardienvíce

Komorní řada čtyř koncertů Filharmonie Brno nabízí divákům nejen netradiční a často i málo hraná díla, ale také pohled do jednotlivých oddělení orchestru. Výjimkou nebyl ani středeční koncert v Besedním domě, kde se posluchačům představili bicisté z řad členů Filharmonie (Lukáš KrejčíPetr HladíkMaxmilian Jopp), Orchestrální akademie Filharmonie Brno (Anežka NovákováMartin Kučík) a studentů Janáčkovy akademie múzických umění (Adéla Spurná j. h., David Paša j. h., Jakub Kub j. h.). Pod pedagogickým, uměleckým a také dirigentským vedením Martina Opršála hráči nastudovali rozmanitý, technicky i interpretačně náročný program, k němuž si mimo jiné přizvali houslistu Milana Paľuvíce

Mimořádným koncertem pro produkční společnost PARMA recordings doplnil Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra probíhající sezónu s názvem Neviditelná města. V premiérovém koncertním provedení zahrál šestici kompozic z alba Dimensions Vol. 4, které vyšlo v březnu minulého roku. V neděli v sále ŠVČ Lužánky se tak na programu objevila rozmanitá kolekce děl šesti uznávaných soudobých skladatelů.  více

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie v divadle I nabídnul divákům kompozice českých skladatelů Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka tak ve čtvrtek 11. 1. v Janáčkově divadle obecenstvu připomněla, že letopočet 2024 bude patřit velkolepým oslavám Roku české hudbyvíce

Nejčtenější

Kritika

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více