Hubička jako psychologické drama

6. červen 2013, 0:46

Hubička jako psychologické drama

Uvedením Smetanovy opery Hubička uzavřel svoji tříletou činnost VCHOD – tedy Výzkumné centrum hudebního/operního divadla. Garantem projektu, který zastřešila JAMU, je režisér Tomáš Studený. Cílem bylo vést účastníky – většinou mladé pěvce – k opernímu herectví a vyzkoušet si extrémní možnosti přístupu k hudebnímu divadlu. Průběh práce ukázalo nastudování Rossiniho opery Příležitost dělá zloděje, které už jsem tu hodnotil. Finálním výstupem byla právě Hubička, což je úkol přinejmenším nelehký.

Jsem nesmírně rád, že takový projekt na JAMU existoval a doufám, že to nebude ojedinělá věc. Systém práce s uzavřenou skupinou účinkujících bez alternací je v opeře už víceméně běžný a měl by konečně zapouštět kořeny i u nás (když se takovým způsobem uvede například v Praze Myslivečkova L’Olimpiade, neznamená to, že má české operní divadlo vystaráno na několik let). Dokonce si myslím, že by takto měla Katedra zpěvu na JAMU pracovat systematicky a ne jen jako s výjimkou vybudovanou jako doktorandský projekt. Nečekám, že teď někdo bouchne do stolu a celý dosavadní systém hodí do koše, ale o změně by se uvažovat mělo. Absolventská představení, kde se ve třech uvedeních musí vystřídat tři obsazení, aby si zaabsolvovali všichni, jsou cesta do pekel. Inscenační a vůbec ideová „východiska VCHODu“ jsem ale popsal už v recenzi Příležitosti, nebudu se tedy příliš opakovat a připojím ještě několik poznámek k samotné inscenaci Hubičky.

Ta se soustřeďovala na herectví obnažené až na dřeň. Diváci seděli kolem hlediště na způsob arény – pěvci byli tedy na očích víc než za obvyklých podmínek, museli se hlídat ze všech stran. Autorem scény a kostýmů byl Tomáš Pilař. Scénu tvořilo jen několik židlí a kruh z kamenů. Jednoduché byly i kostýmy v nevtíravých, neutrálních barvách, od nichž se odrážely jen drobné charakteristické detaily. Hudební nastudování bylo režii podřízeno až obětováno. Svým způsobem se jednalo o tolik proklínaný operní režisérismus, ale takovéto studiové projekty vytvářejí ideální platformu, na níž si inscenátoři, účinkující i publikum vyzkoušejí, kam až mohou a chtějí zajít.

Tomáš StudenýMarek Mokoš zašli od obecného chápání Hubičky dost daleko. Inscenačním klíčem byl „intimní příběh hledání nešťastně ztracené lásky, svázané dobovými zvyklostmi a rituály“. K tomu se váže zmíněný kamenný kruh – kameny (aspoň jak já jsem je pochopil) zastupovaly rituály, tradice, pověry, předsudky, všechno, co nás zatěžuje a drží při zemi, ale i ve společnosti. Druhým jednotícím prvkem byla voda – vodou z jednoho škopku se postupně myla Vendulka, Lukáš a nakonec i podlaha. Z Hubičky se stal vážný, psychologický příběh. Důraz na mechanické přemýšlení postav ve zdánlivě neprolomitelných schématech přiblížil Smetanu k osudovosti a patosu Gluckovy Alceste.

Soustředění inscenace na psychologii postav mi bylo nesmírně sympatické, ale také se ukázalo, jak je obtížné najít v tomto směru správnou míru. Hubička zcela určitě není komická opera – humornou scénu obsahuje jen jednu (Vendulka, Martinka, Strážník), a ta byla navíc vyškrtnutá. Ve vážné koncepci se ale skoro úplně vytratila projasněná atmosféra, do níž jsou vratké a složité mezilidské vztahy zakomponovány. Charaktery postav se obracely mimo operu samotnou, k předloze Karoliny Světlé a pozdějším realistickým románům či dramatům z naší vesnice. Lukáš měl v sobě nezvladatelnou touhu Lacy v Její pastorkyni, Vendulka zatrpklost panny Rózy z Tajemství, otec Paloucký zase neveselou strohost Kostelničky. Tyto aspekty jsou v jednotlivých postavách bezesporu obsaženy, celková atmosféra Hubičky by ale přece jen mohla být slunečnější. K bezvýchodnému pocitu přispívalo i studené modré světlo, v němž byla většina představení zahalena. Je mi jasné, že se jednalo o promyšlený a předem proklamovaný režijní záměr, a navíc jak jsem už řekl: je dobré to vyzkoušet a Tomáš Studený pro tyto účely vytvořil odpovídající platformu.

Vážný režijní záměr sledovalo i hudební nastudování Emy Mikeškové, která nedávno nadějným způsobem absolvovala v Besedním domě JAMU. Tady by mě vážně zajímalo, do jaké míry její hudební pojetí sledovalo režii a jak by se odvíjelo samostatně. Působilo zcela nelyrickým dojmem, což mi ke Smetanovi nesedí, a jistě na to měl vliv i klavírní doprovod, který prostě jako smyčce nikdy nezazpívá. Opera však překvapivě začala dramatickou předehrou ke druhému dějství, tedy motivem uražené, rozčilené a zklamané Vendulky. Teprve na ni navázala část první předehry vystavěné na motivu „jen odpros ji, ty bláhový“. Dalším problematickým aspektem byly pěvecké výkony a ukázalo se, že Smetana je přece jen tvrdší problém než Rossini. Nejen co se týká dramaturgické přizpůsobivosti, ale i samotného zvládnutí pěveckých partů.

Vyjímám z toho především Aleše Procházku, který zpíval v indispozici a s nasazením vlastního zdraví zachraňoval představení. Zpíval logicky velmi opatrně a jak mohl, tak se vyhýbal horní oktávě. S vysokými tóny měl ale problém i Lukáš Hacek, což už bylo podstatně horší. I s přihlédnutím k jeho absolventskému Jeníkovi bych řekl, že Smetana (a možná romantická opera vůbec) pro něj zatím není. Byl velmi dobrý herecky, možná měl v tomto směru nejobtížnější úkoly, ale zpěv ustupoval často do pozadí. Radka Hudečková má pěkný, ale permanentně jaksi drobně roztřepaný, nepevný hlas – to bylo v různé míře slyšet i u Romana HozyAleše Janigy. Nadějně na mě působila Marta Reichelová jako Barče. Lucie Kašpárková byla přesvědčivá, byť v rámci koncepce téměř tragicky vyznívající Vendulka. Všichni účinkující se na svoje role typově velmi dobře hodili (v rámci možností jejich reálného věku).

Několikrát mě během představení napadlo, že by nebylo marné, kdyby stejné obsazení nacvičilo Hubičku naopak koncertně. Se stejně absolutním soustředěním na hudbu bez ohledu na herecké, dramatické a jakékoliv další mimohudební aspekty. Zajímalo by mě, jaká inscenace by se vylíhla z „mystického“ splynutí obou přístupů. Je dobré a potřebné připomínat, že Smetanovy opery kromě Dvou vdovProdané nejsou žádné komedie. Myslím ale, že jejich emocionální síla – zvláště u těch na libreta Elišky Krásnohorské – spočívá v barokním střídání afektů a pokus spoutat je do jedné nálady vede k celkovému zploštění jejich účinku. Mimořádně sympatický je ovšem pokus promyslet a zrealizovat Hubičku nezvykle a přitom nedělat žádné hlouposti a naschvály. Už to samo je dostatečný důvod k tomu, aby projekty podobné VCHODu na JAMU pokračovaly.

Bedřich Smetana: Hubička, libreto: Eliška Krásnohorská, námět: Karolina Světlá, dramaturgická úprava: Tomáš Studený, Ema Mikešková. Režie: Tomáš Studený, Marek Mokoš, scéna a kostýmy: Tomáš Pilař, dirigentka: Ema Mikešková, klavír: Richard Pohl. Vendulka: Lucie Kašpárková, Lukáš: Lukáš Hacek, Paloucký: Aleš Procházka, Martinka: Radka Hudečková, Tomeš: Roman Hoza, Matouš: Aleš Janiga, Barče: Marta Reichelová. 3. 6. 2013, Divadlo na Orlí, Brno.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD...  více

Opera diversa minulý týden uvedla brněnskou premiéru Palackého truchlivý konec Miloše Štědroně podle předlohy Huberta Krejčího  více

Orchestr Ensemble Opera Diversa včera v Domě umění obhlédl svůj repertoár, uvedl dvě premiéry a splnil jeden malý dluh. Sborový pořad z postních motet odstaral sbor Ensemble Versusvíce


V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více