Tosca. Píseň o lásce a smrti pěvkyně Marie Callas

16. květen 2015, 8:43

Tosca. Píseň o lásce a smrti pěvkyně Marie Callas

Vrcholná kariéra Marie Callas byla oslnivá, ale zároveň vcelku krátká, a taková je i samotná Tosca. Výbuch energie, oslnivý záblesk a propad do zoufalství a nicoty se střetly v propojení operní inscenace s lidským životem. A je to syntéza neobyčejně působivá, navíc podpořená výborným hudebním nastudováním.

Jedno z nejslavnějších jmen v dějinách opery a jedna z nejhranějších oper světa: spojení ohromně přitažlivé, ale zároveň rizikové. Už předem navozuje dojem, že se inscenace snaží svézt na laciné paralele se sopranistkou, jejíž hlas a osud vzrušuje příznivce opery i třicet osm let po její smrti. Režisér Jiří Heřman se ale za Marii Callas neschovával, Pucciniho krvák dostal s její přítomností neobyčejně citový a hluboký rozměr. Tereza Merklová Kyzlinková v nezvyklé němé roli ztvárnila slavnou divu, jejíž neustálá přítomnost beze slov komentovala děj drásavého dramatu. „V jejím tichém naslouchání bylo víc než v jeho zpěvu,“ komentoval kdysi svůj dojem z duetu Marie Callas s Jussim Björlingem bývalý ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing. Její tiché procházení dějem Toscy nebylo silnější než opera sama, ale vytvořilo z ní něco jiného než perfektně napsanou, efektní podívanou. Byla to zvěst o pomíjivosti pozemské slávy.

Tosca je prostřední ze tří nejhranějších Pucciniho děl, předcházela jí Bohéma, následovala Madam Butterfly. Všechny tři opery spojuje vedle nepochybného hudebně-dramatického mistrovství i slušná dávka smyslu pro vnější efekt a citové vyděračství. Do Toscy přidal Puccini tyto dvě ingredience v množství hraničním až kritickém. Navíc celou operu zkoncentroval do jednoho dne: divák si nemusí domýšlet měsíce mezi druhým a čtvrtým dějstvím Bohémy, ani nekonečně čekat s Butterfly, až se vrátí z Ameriky Pinkerton. Malíř Cavaradossi poskytne pomoc bývalému konzulovi Angelottimu, nyní politickému vězni na útěku, povede se mu uklidnit žárlivou Toscu, nakonec je ale sám zatčen na rozkaz šéfa policie Scarpii. Ten ještě týž večer nutí Toscu, aby mu prozradila Angelottiho úkryt, a nářek mučeného Cavaradossiho ji přiměje promluvit. Za svobodu pro svého milence slíbí Scarpiovi sama sebe, ale když si chce Scarpia svou odměnu vzít, Tosca ho probodne. Cavaradossi nakonec není popraven jen naoko, jak Scarpia slíbil, je doopravdy mrtev a pro Toscu přicházejí stráže, které objevily svého mrtvého velitele. Skok z hradeb Andělského hradu ukončí život poslední z trojice hlavních postav. Je to jedna dramaticky vystupňovaná a vyhrocená situace za druhou, agresivní nápor na city i pudy.

Inscenace Jiřího Heřmana nás uvedla do kostela Sant'Andrea della Valle neosobně, společně se skupinou turistů na prohlídce Říma. Ti v chrámu objeví Marii Callas, zvědavě ji okukují, fotí si ji, odcházejí pryč a od bulvárního obdivování celebrity se začne odvíjet její skutečný život. Vedle Marie Callas je od začátku přítomen také anděl smrti: proč tajit konec příběhu, který stejně všichni známe předem. Bílé stěny kostela ponechávají prostor pro světla (Daniel Tesař), ale také divákům možnost vnímat čisté tvary a linie scény (Pavel Svoboda) protínané řadami černých svícnů. Při plynulých proměnách odvede velký kus práce i jevištní technika. Kostýmy (Alexandra Grusková) jsou jednoduché a posouvají děj do 70. let minulého století. Tosca se ve druhém dějství objeví před Scarpiou v kopii kostýmu, který měla na sobě Marie Callas při svém koncertu na rozloučenou v Londýně, jen barvy šatů a přehozu jsou prohozené. Poslední turné ale nezajímalo jen obdivovatele slavné pěvkyně, mnozí si přišli i zlomyslně smlsnout na pěvecké bídě, do které upadla. Stála před takovými lidmi jako oběť a stejně teď stála Tosca před Scarpiou. Obraz sám o sobě silný ještě zesílil průnikem skrze konkrétní osud.

Titulní roli ztvárnila sopranistka Maida Hundeling a dala své postavě všechno, co je potřeba. Dokázala být exaltovaná, vášnivá, dojemná i poněkud komicky otravná v prvním dějství, výborně zpívala, hrála i vypadala. Podtrhnout musím její výkon v kantátě za scénou (v tomto případě z foyer) ve druhém dějství. Je to poněkud opomíjená a zároveň hodně obtížná pasáž, Maida Hundeling v ní byla zřetelná i srozumitelná, skoro jako by z jeviště ani neodešla. Mickael Spadaccini má kovově lesklý a objemný hlas a lyrický projev. Jeho Cavaradossi byl víc ušlechtilý než hrdinský, vytvářel vyvažující protipól k Tosce – Recondita armonia di bellezze diverse byla nejen v jeho obrazu spojujícím dvě krásné ženy, ale také v pěveckém projevu milenecké dvojice. Přímočarým způsobem se mezi ni jako klín vrážel Scarpia Jiřího Sulženka. Byl to zloduch se vším všudy, skutečný padouch bez příčiny jak má být. Jeho „neitalský“ projev svým způsobem podtrhoval až nelidskou zlověstnost postavy. Roli Kostelníka zpíval a hrál třiaosmdesátiletý Richard Novák: bravo, mistře, na to se nedá nic jiného říct. Pěvcům šlo většinou na ruku i hudební nastudování Jakuba Kleckera, který vedl orchestr dramaticky, v tempech i dynamice hodně pestře. Dynamicky se utrhl ze řetězu a přehlušil pěvce jen v několika krátkých, extrémně exponovaných místech druhého dějství. Jinak sledoval pěveckou linii, podporoval ji, ale neztrácel se za ní.

Opravdu zvláštně vyřešil Jiří Heřman závěr opery: Tosca místo efektního skoku z hradeb pomalu zmizela v propadlišti a na scéně zůstala ležet mrtvá Maria Callas s černým andělem nad sebou. Jako bychom se po všech předcházejících silných obrazech najednou ocitli tváří v tvář prázdnotě a pocítili marnost veškerého usilování. Jakkoli mohl takový konec působit podle prvního pocitu rozpačitě (a na mě tak i působil), tak při zpětném promýšlení nabývá na síle a do popředí vystupuje jeho oprávněnost a smysl. Kromě Marie Callas a anděla procházela představením ještě jeptiška-bubenice a navíc Pasáček (přejmenovaný v programu na Jitřenku), který po své písničce v úvodu třetího dějství neodešel z jeviště. Snad už těch průvodců bylo i příliš mnoho, ale to je nepodstatná drobnost.

V této szóně se bude Tosca hrát v Janáčkově divadle ještě čtyřikrát, návštěvu lze jedině doporučit. Zítra, tedy v neděli 17. května od 16 hodin je navíc připraveno interaktivní setkání s inscenací na jevišti divadla. Přítomní budou dirigent Jakub Klecker, režisér Jiří Heřman, dramaturgyně Patricie Částková a sopranistka Maida Hundeling.

Giacomo Puccini: Tosca, libreto Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, světelný design: Daniel Tesař, dramaturgie: Patricie Částková, videoprojekce: Tomáš Hrůza, sbormistr: Pavel Koňárek. Floria Tosca – Maida Hundeling, Mario Cavaradossi – Mickael Spadaccini, Baron Scarpia – Jiří Sulženko, Angelotti – David Nykl, Kostelník – Richard Novák, Spoletta – Petr Levíček, Sciarrone – Jiří Miroslav Procházka, Pasáček (Jitřenka) – Petr Špička, Žalářník – Petr Karas, Maria Callas – Tereza Merklová Kyzlinková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 15. 5. 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.  více

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.  více

Hudebně i scénicky zdařilé, byť poněkud nesrozumitelné. Tak by se daly charakterizovat dvě nové operní inscenace v Divadle na Orlí.  více


Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více

Přívětivý malý amfiteátr na nádvoří radnice v Ivančicích se stal dějištěm jednoho z koncertů dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae. Tradiční hostitelské město festivalu s jeho letošním tématem La voce - Hlas nabídlo publiku unikátní srovnání Janáčkova kompozičního pojetí horňáckých písňových motivů uvedených ve sbírce Moravská lidová poezie v písních s autentickou interpretací tradiční horňácké lidové muziky.  více

Že je Iva Bittová technicky dokonalejší, všestrannější i výrazově zajímavější zpěvačka než letošní držitelka hned několika Andělů Lenny (nic proti ní), beru jako nezpochybnitelný fakt. Přesto nové album skupiny Čikori, dlouho očekávané, vycizelované a ještě barevnější, než si kdo troufal odhadovat, nezískalo žádnou výroční cenu, a dokonce se neobjevilo ani v žánrových nominacích. Příčiny jsou minimálně dvě. Jednak album At Home vyšlo na samém konci roku 2016, a tedy se nikoli de iure (tedy vzhledem k Andělům a jiným cenám), nýbrž de facto se jedná o desku roku 2017. Skupina ostatně jednu z jejích oficiálních veřejných prezentací naplánovala na červnový festival Respect do Prahy. Druhým důvodem je pak neuchopitelnost alba. Iva Bittová a Čikori sice nahráli posluchačsky překvapivě přístupnou nahrávku, která je však na žánrové ceny příliš nadžánrová a na ceny mainstreamové bohužel stále příliš alternativní (což není ovšem chyba muzikantů, ale hodnotitelů).    více

Rozmach dynamické a inspirativní moravské hudebně-folklorní tradice ve 20. století je spjat s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a s mnoha výraznými interprety z tradičních regionů. Před třemi lety začalo pražské vydavatelství Galén mapovat tuto vrstvu naší hudební kultury a dnes máme před sebou už reprezentativní soubor pěti titulů mapující 50. – 80. léta a připomínku řady legend, jako jsou Šebetovská, Severin, Šuláková, Luboš Holý a další.  více

Unikátní akce ZUŠ Open představí v úterý 30. května na tisícovku hudebních, tanečních, divadelních a výtvarných prezentací v 280 českých, moravských a slezských městech. Také Brno chystá na zítřek mimořádně bohatý program, jehož vrcholy bude společné pěvecké vystoupení dětí a Magdaleny Kožené na Moravském náměstí či slavnostní koncert festivalu Mozartovy děti v Besedním domě společně s Filharmonií Brno. Brněnská akce je součástí kandidatury města Brna do sítě kreativních měst UNESCO v oboru hudba.  více

Rossiniho předposlední opera Hrabě Ory byla ve své době značně nemravnou taškařicí. V nové brněnské inscenaci, dávané v historické budově Mahenova divadla, je to taškařice skutečně povedená. Za její režijní i výtvarnou podobou stojí Lenka Flory, která dala příběhu nejen potřebný vtip a spád, ale díky svému zázemí ve světě současného tance i nevšední pohyb.  více

Festival Beseda u Bigbítu (BuB) letos zažije rovné čtvrtstoletí a k půlkulatému výročí si letos nadělil malý warm-up v podobě koncertního večeru v Kabinetu múz nazvaného Beseda night. Letošní tasovskou přehlídku tak předznamenala a celý večer také uvedla šumpersko-brněnská formace Acute Dose. Loňský vítr přivála skupina Please the trees a skladatel a DJ Václav Čásenský aka Atrey.  více

„Květy jsou dnes hodně rocková a kytarová skupina. Chtěl jsem něco jiného,“ vysvětloval Martin Kyšperský, proč se rozhodl své loňské sólové album Vlakem pojmout ve stylu elektronické hudby. Když jsem nyní poslouchal nové Květy – album se zvláštně poetickým názvem Komik do půl osmé –, okamžitě jsem nabyl dojmu, že Martinova zkušenost s povedenou sólovou deskou skupinu zpětně ovlivnila. Nikdy předtím nebyly na albu Květů elektronické zvuky tak dominantní jako v případě „Komika“. A nemyslím, že by šlo pouze o zásluhy nového člena skupiny, klávesisty Ondřeje Kyase. Vždyť i Kyšperský má na obalu alba uvedeny kromě kytar syntezátory, elektronické smyčky a klávesy a Aleš Pilgr vedle akustických bicích, vibrafonu nebo tympánů hraje i na elektronické pady.  více

Pokud pomineme teprve nadcházející zářijový bonusový koncert Diany Krall, neukončil letošní festival Jazzfest nikdo menší než Chick Corea se svým hvězdným triem. Spolu s Brianem Bladem a Eddie Gomezem udělali za letošním ročníkem luxusní americkou tečku.  více

Vydařený čtvrteční koncert Filharmonie Brno v Besedním domě musel potěšit opravdu každého, posluchače rozličného věku i vkus. A nadšení bylo v sále cítit, i přesto, že se na klavír hrálo i celou šíří předloktí.  více

Brněnská zpěvačka a autorka Jana Jun Šrámková tvrdí, že název jejího nového alba Ve vlasech nesouvisí s její profesí kadeřnice. A je pravda, že více než s nůžkami nebo kulmou si vlasy v tomto případě spojuji s větrem, který je profoukává a který do nich foukal už na Janině předchozím albu Nahá. V textech na nové desce však namísto větru jako důležitá konstanta figuruje voda. V jednotlivých písních se objevují peřeje, pádla, lodě i oceán. Ale ani to není nejpodstatnější informace. Jakkoli jsou v Janiných skladbách slova důležitá, pokračuje nové album v linii, kterou načrtly předchozí desky Intimně (2010) a Nahá (2014). Nad příběhem stojí pocit, kresba slabikami, mlhavá scenérie, načrtnutá hlasem a domalovaná dalšími nástroji.  více

Hudební retro komedie Viki kráčí za štěstím, jak ji v premiéře uvedlo Městské divadlo Brno, je na mnoho způsobů zpáteční cestou v čase. Diváka vrací ke tvorbě z autorské dílny Milan Uhde, Miloš Štědroň, kterou nyní výrazně doplnil hudební skladatel Karel Cón. Jde navrch o exkurz k reálnému příběhu, který se odehrál na přelomu 60. a 70. let či swingové muzice kralující éře sladkých sixities. A před publikem nyní navrch defiluje bezmála stejný tvůrčí tým v čele s režisérem Jurajem Nvotou, který se před pěti lety představil na stejném jevišti divákům s romantickým muzikálem Divá Bára.  více

Festival Jazzfest se blíží ke konci a po osvěžení z české a evropské scény přišla na řadu nefalšovaná, téměř bluesová americká klasika. Dvaasedmdesátiletý velikán Steve Gadd dorazil do Brna s kytaristou Michaelem Landauem, baskytaristou Jimmy Johnsonem, trumpetistou Waltem Fowlerem a za piano a Fender rhodes zasedl Kevin Hayes.  více