Tosca. Píseň o lásce a smrti pěvkyně Marie Callas

16. květen 2015, 8:43

Tosca. Píseň o lásce a smrti pěvkyně Marie Callas

Vrcholná kariéra Marie Callas byla oslnivá, ale zároveň vcelku krátká, a taková je i samotná Tosca. Výbuch energie, oslnivý záblesk a propad do zoufalství a nicoty se střetly v propojení operní inscenace s lidským životem. A je to syntéza neobyčejně působivá, navíc podpořená výborným hudebním nastudováním.

Jedno z nejslavnějších jmen v dějinách opery a jedna z nejhranějších oper světa: spojení ohromně přitažlivé, ale zároveň rizikové. Už předem navozuje dojem, že se inscenace snaží svézt na laciné paralele se sopranistkou, jejíž hlas a osud vzrušuje příznivce opery i třicet osm let po její smrti. Režisér Jiří Heřman se ale za Marii Callas neschovával, Pucciniho krvák dostal s její přítomností neobyčejně citový a hluboký rozměr. Tereza Merklová Kyzlinková v nezvyklé němé roli ztvárnila slavnou divu, jejíž neustálá přítomnost beze slov komentovala děj drásavého dramatu. „V jejím tichém naslouchání bylo víc než v jeho zpěvu,“ komentoval kdysi svůj dojem z duetu Marie Callas s Jussim Björlingem bývalý ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing. Její tiché procházení dějem Toscy nebylo silnější než opera sama, ale vytvořilo z ní něco jiného než perfektně napsanou, efektní podívanou. Byla to zvěst o pomíjivosti pozemské slávy.

Tosca je prostřední ze tří nejhranějších Pucciniho děl, předcházela jí Bohéma, následovala Madam Butterfly. Všechny tři opery spojuje vedle nepochybného hudebně-dramatického mistrovství i slušná dávka smyslu pro vnější efekt a citové vyděračství. Do Toscy přidal Puccini tyto dvě ingredience v množství hraničním až kritickém. Navíc celou operu zkoncentroval do jednoho dne: divák si nemusí domýšlet měsíce mezi druhým a čtvrtým dějstvím Bohémy, ani nekonečně čekat s Butterfly, až se vrátí z Ameriky Pinkerton. Malíř Cavaradossi poskytne pomoc bývalému konzulovi Angelottimu, nyní politickému vězni na útěku, povede se mu uklidnit žárlivou Toscu, nakonec je ale sám zatčen na rozkaz šéfa policie Scarpii. Ten ještě týž večer nutí Toscu, aby mu prozradila Angelottiho úkryt, a nářek mučeného Cavaradossiho ji přiměje promluvit. Za svobodu pro svého milence slíbí Scarpiovi sama sebe, ale když si chce Scarpia svou odměnu vzít, Tosca ho probodne. Cavaradossi nakonec není popraven jen naoko, jak Scarpia slíbil, je doopravdy mrtev a pro Toscu přicházejí stráže, které objevily svého mrtvého velitele. Skok z hradeb Andělského hradu ukončí život poslední z trojice hlavních postav. Je to jedna dramaticky vystupňovaná a vyhrocená situace za druhou, agresivní nápor na city i pudy.

Inscenace Jiřího Heřmana nás uvedla do kostela Sant'Andrea della Valle neosobně, společně se skupinou turistů na prohlídce Říma. Ti v chrámu objeví Marii Callas, zvědavě ji okukují, fotí si ji, odcházejí pryč a od bulvárního obdivování celebrity se začne odvíjet její skutečný život. Vedle Marie Callas je od začátku přítomen také anděl smrti: proč tajit konec příběhu, který stejně všichni známe předem. Bílé stěny kostela ponechávají prostor pro světla (Daniel Tesař), ale také divákům možnost vnímat čisté tvary a linie scény (Pavel Svoboda) protínané řadami černých svícnů. Při plynulých proměnách odvede velký kus práce i jevištní technika. Kostýmy (Alexandra Grusková) jsou jednoduché a posouvají děj do 70. let minulého století. Tosca se ve druhém dějství objeví před Scarpiou v kopii kostýmu, který měla na sobě Marie Callas při svém koncertu na rozloučenou v Londýně, jen barvy šatů a přehozu jsou prohozené. Poslední turné ale nezajímalo jen obdivovatele slavné pěvkyně, mnozí si přišli i zlomyslně smlsnout na pěvecké bídě, do které upadla. Stála před takovými lidmi jako oběť a stejně teď stála Tosca před Scarpiou. Obraz sám o sobě silný ještě zesílil průnikem skrze konkrétní osud.

Titulní roli ztvárnila sopranistka Maida Hundeling a dala své postavě všechno, co je potřeba. Dokázala být exaltovaná, vášnivá, dojemná i poněkud komicky otravná v prvním dějství, výborně zpívala, hrála i vypadala. Podtrhnout musím její výkon v kantátě za scénou (v tomto případě z foyer) ve druhém dějství. Je to poněkud opomíjená a zároveň hodně obtížná pasáž, Maida Hundeling v ní byla zřetelná i srozumitelná, skoro jako by z jeviště ani neodešla. Mickael Spadaccini má kovově lesklý a objemný hlas a lyrický projev. Jeho Cavaradossi byl víc ušlechtilý než hrdinský, vytvářel vyvažující protipól k Tosce – Recondita armonia di bellezze diverse byla nejen v jeho obrazu spojujícím dvě krásné ženy, ale také v pěveckém projevu milenecké dvojice. Přímočarým způsobem se mezi ni jako klín vrážel Scarpia Jiřího Sulženka. Byl to zloduch se vším všudy, skutečný padouch bez příčiny jak má být. Jeho „neitalský“ projev svým způsobem podtrhoval až nelidskou zlověstnost postavy. Roli Kostelníka zpíval a hrál třiaosmdesátiletý Richard Novák: bravo, mistře, na to se nedá nic jiného říct. Pěvcům šlo většinou na ruku i hudební nastudování Jakuba Kleckera, který vedl orchestr dramaticky, v tempech i dynamice hodně pestře. Dynamicky se utrhl ze řetězu a přehlušil pěvce jen v několika krátkých, extrémně exponovaných místech druhého dějství. Jinak sledoval pěveckou linii, podporoval ji, ale neztrácel se za ní.

Opravdu zvláštně vyřešil Jiří Heřman závěr opery: Tosca místo efektního skoku z hradeb pomalu zmizela v propadlišti a na scéně zůstala ležet mrtvá Maria Callas s černým andělem nad sebou. Jako bychom se po všech předcházejících silných obrazech najednou ocitli tváří v tvář prázdnotě a pocítili marnost veškerého usilování. Jakkoli mohl takový konec působit podle prvního pocitu rozpačitě (a na mě tak i působil), tak při zpětném promýšlení nabývá na síle a do popředí vystupuje jeho oprávněnost a smysl. Kromě Marie Callas a anděla procházela představením ještě jeptiška-bubenice a navíc Pasáček (přejmenovaný v programu na Jitřenku), který po své písničce v úvodu třetího dějství neodešel z jeviště. Snad už těch průvodců bylo i příliš mnoho, ale to je nepodstatná drobnost.

V této szóně se bude Tosca hrát v Janáčkově divadle ještě čtyřikrát, návštěvu lze jedině doporučit. Zítra, tedy v neděli 17. května od 16 hodin je navíc připraveno interaktivní setkání s inscenací na jevišti divadla. Přítomní budou dirigent Jakub Klecker, režisér Jiří Heřman, dramaturgyně Patricie Částková a sopranistka Maida Hundeling.

Giacomo Puccini: Tosca, libreto Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, světelný design: Daniel Tesař, dramaturgie: Patricie Částková, videoprojekce: Tomáš Hrůza, sbormistr: Pavel Koňárek. Floria Tosca – Maida Hundeling, Mario Cavaradossi – Mickael Spadaccini, Baron Scarpia – Jiří Sulženko, Angelotti – David Nykl, Kostelník – Richard Novák, Spoletta – Petr Levíček, Sciarrone – Jiří Miroslav Procházka, Pasáček (Jitřenka) – Petr Špička, Žalářník – Petr Karas, Maria Callas – Tereza Merklová Kyzlinková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 15. 5. 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.  více

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.  více

Hudebně i scénicky zdařilé, byť poněkud nesrozumitelné. Tak by se daly charakterizovat dvě nové operní inscenace v Divadle na Orlí.  více


Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Zatímco brněnskému jazzovému publiku je trumpetista Jiří Kotača znám především jako kapelník progresivního big bandu Cotatcha Orchestra, na svém prvním CD se představuje s jinou formací. Švédského kytaristu Alfa Carlssona poznal při studiích v Nizozemsku, znovu se potkali a kapelu založili při Alfově turistické cestě do Česka. Na společný výlet za hudbou pak pozvali dva velmi talentované slovenské hráče, bubeníka Kristiána Kuruce a kontrabasistu Petera Kormana, který je ostatně členem Kotačova big bandu. Mezinárodní formace hraje Kotačovy i Carlssonovy autorské skladby a inspiruje se více či méně také moravským, slovenským a především skandinávským folklorem. Album dostalo název Journeys, protože kolem cest – za hudbou, za poznáním i do nitra duší – se život nejen této kapely točí především.  více

Návratem do Janáčkova divadla po třech letech a s první předzvěstí nadcházejících oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vstoupila Filharmonie Brno do nového roku tradičním, v historii již 65. novoročním koncertem. Pro tuto příležitost si vybrala program vskutku noblesní a patřičný, korunovaný evropsky proslavenou Ódou na radost. Celý slavnostní večer se odehrál pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.  více

Původně to měly být instrumentální demonahrávky jen tak pro radost. Nakonec z toho vznikl jeden z nejambicióznějších hudebních projektů, na kterých se kdy podíleli brněnští muzikanti. Album King’n’doom s účastí velkých hvězd západoafrické hudby už znají posluchači rádií v Senegalu a jeho tvůrci, Pavel Šmíd a Martin Piro z brněnského studia a vydavatelství Rustical Records, dostávají pozvánky na velké festivaly u nás i za hranicemi.  více

V adventním čase se Czech Ensemble Baroque uvedl svátečním programem, jehož jádrem byly duchovní písně Adama Michny z Otradovic a pásmo barokních koled z českých kancionálů v úpravě Martina Jakubíčka. Středeční vystoupení doplnila sonáta Nicolase Chédevilla v podání Michaely Koudelkové, Marka Čermáka a Dalibora Pimka. Zpěvní část provedli Czech Ensemble Baroque Quintet ve složení Pavla Radostová, Tereza Válková, Lucie Netušilová Karafiátová, Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka za doprovodu osmičlenného Czech Ensemble Baroque Orchestra pod vedením dirigenta Romana Válka. Při koncertu soubor pokřtil své nejnovější CD Super Flumina Babylonis Františka Xavera Richtra.  více

V záplavě předvánočních hudebních akcí (včetně těch bezplatných na všech náměstích) se ta, s níž přišel Cotatcha Orchestra s hostující zpěvačkou Mar Vilasecou z Barcelony, rozhodně neztratila. Pestrý koktejl českých barokních pastorel, amerických vánočních písní a starobylé katalánské koledy měl ve víceméně zaplněném sále Husy na provázku odezvu.  více

Po pouhých dvou letech se brněnská bluesová kapela Band of Heysek přihlásila se svým druhým albem. Jeho název, který naznačuje radost ze setkání (I’m Glad I Met You), můžeme brát jako symbolický. Výsledkem cesty frontmana Jana Švihálka do oblasti Severního Mississippi bylo totiž nejen jeho setkání se současnými hvězdami tamního syrového blues (mj. na Grammy nominovaný RL Boyce nebo tamější bílá superhvězda Kenny Brown), ale také cesta těchto venkovských bluesmanů na český festival Blues Alive. Letošní další výlet celé „bandy hejsků“ na prestižní festival do Mississippi – už po natočení druhého alba – je pak jen pokračováním, ale nikoli závěrem krásného příběhu. Za oceánem totiž znovu došlo k zajímavým setkáním a Švihálek a spol. si do Brna přivezli společnou nahrávku své kapely s oběma výše zmíněnými obdivovanými americkými bluesmany.  více

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Dva měsíce po zahajovacím koncertu sezóny se Filharmonie Brno vrátila do provizoria sálu brněnského Stadionu, tentokrát s prvním koncertem spadajícím do abonentní řady Filharmonie na Stadionu. Program včerejšího večera s názvem Emoce a vášně mile překvapil, stejně jako jeho precizní provedení brněnskou filharmonií.  více

Nejčtenější

Kritika

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více