Tosca. Píseň o lásce a smrti pěvkyně Marie Callas

16. květen 2015, 8:43

Tosca. Píseň o lásce a smrti pěvkyně Marie Callas

Vrcholná kariéra Marie Callas byla oslnivá, ale zároveň vcelku krátká, a taková je i samotná Tosca. Výbuch energie, oslnivý záblesk a propad do zoufalství a nicoty se střetly v propojení operní inscenace s lidským životem. A je to syntéza neobyčejně působivá, navíc podpořená výborným hudebním nastudováním.

Jedno z nejslavnějších jmen v dějinách opery a jedna z nejhranějších oper světa: spojení ohromně přitažlivé, ale zároveň rizikové. Už předem navozuje dojem, že se inscenace snaží svézt na laciné paralele se sopranistkou, jejíž hlas a osud vzrušuje příznivce opery i třicet osm let po její smrti. Režisér Jiří Heřman se ale za Marii Callas neschovával, Pucciniho krvák dostal s její přítomností neobyčejně citový a hluboký rozměr. Tereza Merklová Kyzlinková v nezvyklé němé roli ztvárnila slavnou divu, jejíž neustálá přítomnost beze slov komentovala děj drásavého dramatu. „V jejím tichém naslouchání bylo víc než v jeho zpěvu,“ komentoval kdysi svůj dojem z duetu Marie Callas s Jussim Björlingem bývalý ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing. Její tiché procházení dějem Toscy nebylo silnější než opera sama, ale vytvořilo z ní něco jiného než perfektně napsanou, efektní podívanou. Byla to zvěst o pomíjivosti pozemské slávy.

Tosca je prostřední ze tří nejhranějších Pucciniho děl, předcházela jí Bohéma, následovala Madam Butterfly. Všechny tři opery spojuje vedle nepochybného hudebně-dramatického mistrovství i slušná dávka smyslu pro vnější efekt a citové vyděračství. Do Toscy přidal Puccini tyto dvě ingredience v množství hraničním až kritickém. Navíc celou operu zkoncentroval do jednoho dne: divák si nemusí domýšlet měsíce mezi druhým a čtvrtým dějstvím Bohémy, ani nekonečně čekat s Butterfly, až se vrátí z Ameriky Pinkerton. Malíř Cavaradossi poskytne pomoc bývalému konzulovi Angelottimu, nyní politickému vězni na útěku, povede se mu uklidnit žárlivou Toscu, nakonec je ale sám zatčen na rozkaz šéfa policie Scarpii. Ten ještě týž večer nutí Toscu, aby mu prozradila Angelottiho úkryt, a nářek mučeného Cavaradossiho ji přiměje promluvit. Za svobodu pro svého milence slíbí Scarpiovi sama sebe, ale když si chce Scarpia svou odměnu vzít, Tosca ho probodne. Cavaradossi nakonec není popraven jen naoko, jak Scarpia slíbil, je doopravdy mrtev a pro Toscu přicházejí stráže, které objevily svého mrtvého velitele. Skok z hradeb Andělského hradu ukončí život poslední z trojice hlavních postav. Je to jedna dramaticky vystupňovaná a vyhrocená situace za druhou, agresivní nápor na city i pudy.

Inscenace Jiřího Heřmana nás uvedla do kostela Sant'Andrea della Valle neosobně, společně se skupinou turistů na prohlídce Říma. Ti v chrámu objeví Marii Callas, zvědavě ji okukují, fotí si ji, odcházejí pryč a od bulvárního obdivování celebrity se začne odvíjet její skutečný život. Vedle Marie Callas je od začátku přítomen také anděl smrti: proč tajit konec příběhu, který stejně všichni známe předem. Bílé stěny kostela ponechávají prostor pro světla (Daniel Tesař), ale také divákům možnost vnímat čisté tvary a linie scény (Pavel Svoboda) protínané řadami černých svícnů. Při plynulých proměnách odvede velký kus práce i jevištní technika. Kostýmy (Alexandra Grusková) jsou jednoduché a posouvají děj do 70. let minulého století. Tosca se ve druhém dějství objeví před Scarpiou v kopii kostýmu, který měla na sobě Marie Callas při svém koncertu na rozloučenou v Londýně, jen barvy šatů a přehozu jsou prohozené. Poslední turné ale nezajímalo jen obdivovatele slavné pěvkyně, mnozí si přišli i zlomyslně smlsnout na pěvecké bídě, do které upadla. Stála před takovými lidmi jako oběť a stejně teď stála Tosca před Scarpiou. Obraz sám o sobě silný ještě zesílil průnikem skrze konkrétní osud.

Titulní roli ztvárnila sopranistka Maida Hundeling a dala své postavě všechno, co je potřeba. Dokázala být exaltovaná, vášnivá, dojemná i poněkud komicky otravná v prvním dějství, výborně zpívala, hrála i vypadala. Podtrhnout musím její výkon v kantátě za scénou (v tomto případě z foyer) ve druhém dějství. Je to poněkud opomíjená a zároveň hodně obtížná pasáž, Maida Hundeling v ní byla zřetelná i srozumitelná, skoro jako by z jeviště ani neodešla. Mickael Spadaccini má kovově lesklý a objemný hlas a lyrický projev. Jeho Cavaradossi byl víc ušlechtilý než hrdinský, vytvářel vyvažující protipól k Tosce – Recondita armonia di bellezze diverse byla nejen v jeho obrazu spojujícím dvě krásné ženy, ale také v pěveckém projevu milenecké dvojice. Přímočarým způsobem se mezi ni jako klín vrážel Scarpia Jiřího Sulženka. Byl to zloduch se vším všudy, skutečný padouch bez příčiny jak má být. Jeho „neitalský“ projev svým způsobem podtrhoval až nelidskou zlověstnost postavy. Roli Kostelníka zpíval a hrál třiaosmdesátiletý Richard Novák: bravo, mistře, na to se nedá nic jiného říct. Pěvcům šlo většinou na ruku i hudební nastudování Jakuba Kleckera, který vedl orchestr dramaticky, v tempech i dynamice hodně pestře. Dynamicky se utrhl ze řetězu a přehlušil pěvce jen v několika krátkých, extrémně exponovaných místech druhého dějství. Jinak sledoval pěveckou linii, podporoval ji, ale neztrácel se za ní.

Opravdu zvláštně vyřešil Jiří Heřman závěr opery: Tosca místo efektního skoku z hradeb pomalu zmizela v propadlišti a na scéně zůstala ležet mrtvá Maria Callas s černým andělem nad sebou. Jako bychom se po všech předcházejících silných obrazech najednou ocitli tváří v tvář prázdnotě a pocítili marnost veškerého usilování. Jakkoli mohl takový konec působit podle prvního pocitu rozpačitě (a na mě tak i působil), tak při zpětném promýšlení nabývá na síle a do popředí vystupuje jeho oprávněnost a smysl. Kromě Marie Callas a anděla procházela představením ještě jeptiška-bubenice a navíc Pasáček (přejmenovaný v programu na Jitřenku), který po své písničce v úvodu třetího dějství neodešel z jeviště. Snad už těch průvodců bylo i příliš mnoho, ale to je nepodstatná drobnost.

V této szóně se bude Tosca hrát v Janáčkově divadle ještě čtyřikrát, návštěvu lze jedině doporučit. Zítra, tedy v neděli 17. května od 16 hodin je navíc připraveno interaktivní setkání s inscenací na jevišti divadla. Přítomní budou dirigent Jakub Klecker, režisér Jiří Heřman, dramaturgyně Patricie Částková a sopranistka Maida Hundeling.

Giacomo Puccini: Tosca, libreto Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, světelný design: Daniel Tesař, dramaturgie: Patricie Částková, videoprojekce: Tomáš Hrůza, sbormistr: Pavel Koňárek. Floria Tosca – Maida Hundeling, Mario Cavaradossi – Mickael Spadaccini, Baron Scarpia – Jiří Sulženko, Angelotti – David Nykl, Kostelník – Richard Novák, Spoletta – Petr Levíček, Sciarrone – Jiří Miroslav Procházka, Pasáček (Jitřenka) – Petr Špička, Žalářník – Petr Karas, Maria Callas – Tereza Merklová Kyzlinková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 15. 5. 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.  více

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.  více

Hudebně i scénicky zdařilé, byť poněkud nesrozumitelné. Tak by se daly charakterizovat dvě nové operní inscenace v Divadle na Orlí.  více


Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Co bylo ve Vídni konce 18. a počátku 19. století hráno představila ve čtvrtek 25. ledna v Besedním domě Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. V císařském městě, jakožto jedním z hybatelů kulturních dějin, se scházeli umělci pracující jak pro samotný dvůr nebo dvorskou šlechtu, tak posléze i pro bohaté měšťanstvo. Na programu večera tedy zazněla díla od zvučných jmen jako je Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Vojtěch Matyáš Jírovec. V rámci koncertu se publiku v Schubertových písních také představil německý tenorista Christoph Prégardienvíce

Komorní řada čtyř koncertů Filharmonie Brno nabízí divákům nejen netradiční a často i málo hraná díla, ale také pohled do jednotlivých oddělení orchestru. Výjimkou nebyl ani středeční koncert v Besedním domě, kde se posluchačům představili bicisté z řad členů Filharmonie (Lukáš KrejčíPetr HladíkMaxmilian Jopp), Orchestrální akademie Filharmonie Brno (Anežka NovákováMartin Kučík) a studentů Janáčkovy akademie múzických umění (Adéla Spurná j. h., David Paša j. h., Jakub Kub j. h.). Pod pedagogickým, uměleckým a také dirigentským vedením Martina Opršála hráči nastudovali rozmanitý, technicky i interpretačně náročný program, k němuž si mimo jiné přizvali houslistu Milana Paľuvíce

Mimořádným koncertem pro produkční společnost PARMA recordings doplnil Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra probíhající sezónu s názvem Neviditelná města. V premiérovém koncertním provedení zahrál šestici kompozic z alba Dimensions Vol. 4, které vyšlo v březnu minulého roku. V neděli v sále ŠVČ Lužánky se tak na programu objevila rozmanitá kolekce děl šesti uznávaných soudobých skladatelů.  více

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie v divadle I nabídnul divákům kompozice českých skladatelů Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka tak ve čtvrtek 11. 1. v Janáčkově divadle obecenstvu připomněla, že letopočet 2024 bude patřit velkolepým oslavám Roku české hudbyvíce

Nejčtenější

Kritika

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více