Tosca. Píseň o lásce a smrti pěvkyně Marie Callas

16. květen 2015, 8:43

Tosca. Píseň o lásce a smrti pěvkyně Marie Callas

Vrcholná kariéra Marie Callas byla oslnivá, ale zároveň vcelku krátká, a taková je i samotná Tosca. Výbuch energie, oslnivý záblesk a propad do zoufalství a nicoty se střetly v propojení operní inscenace s lidským životem. A je to syntéza neobyčejně působivá, navíc podpořená výborným hudebním nastudováním.

Jedno z nejslavnějších jmen v dějinách opery a jedna z nejhranějších oper světa: spojení ohromně přitažlivé, ale zároveň rizikové. Už předem navozuje dojem, že se inscenace snaží svézt na laciné paralele se sopranistkou, jejíž hlas a osud vzrušuje příznivce opery i třicet osm let po její smrti. Režisér Jiří Heřman se ale za Marii Callas neschovával, Pucciniho krvák dostal s její přítomností neobyčejně citový a hluboký rozměr. Tereza Merklová Kyzlinková v nezvyklé němé roli ztvárnila slavnou divu, jejíž neustálá přítomnost beze slov komentovala děj drásavého dramatu. „V jejím tichém naslouchání bylo víc než v jeho zpěvu,“ komentoval kdysi svůj dojem z duetu Marie Callas s Jussim Björlingem bývalý ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing. Její tiché procházení dějem Toscy nebylo silnější než opera sama, ale vytvořilo z ní něco jiného než perfektně napsanou, efektní podívanou. Byla to zvěst o pomíjivosti pozemské slávy.

Tosca je prostřední ze tří nejhranějších Pucciniho děl, předcházela jí Bohéma, následovala Madam Butterfly. Všechny tři opery spojuje vedle nepochybného hudebně-dramatického mistrovství i slušná dávka smyslu pro vnější efekt a citové vyděračství. Do Toscy přidal Puccini tyto dvě ingredience v množství hraničním až kritickém. Navíc celou operu zkoncentroval do jednoho dne: divák si nemusí domýšlet měsíce mezi druhým a čtvrtým dějstvím Bohémy, ani nekonečně čekat s Butterfly, až se vrátí z Ameriky Pinkerton. Malíř Cavaradossi poskytne pomoc bývalému konzulovi Angelottimu, nyní politickému vězni na útěku, povede se mu uklidnit žárlivou Toscu, nakonec je ale sám zatčen na rozkaz šéfa policie Scarpii. Ten ještě týž večer nutí Toscu, aby mu prozradila Angelottiho úkryt, a nářek mučeného Cavaradossiho ji přiměje promluvit. Za svobodu pro svého milence slíbí Scarpiovi sama sebe, ale když si chce Scarpia svou odměnu vzít, Tosca ho probodne. Cavaradossi nakonec není popraven jen naoko, jak Scarpia slíbil, je doopravdy mrtev a pro Toscu přicházejí stráže, které objevily svého mrtvého velitele. Skok z hradeb Andělského hradu ukončí život poslední z trojice hlavních postav. Je to jedna dramaticky vystupňovaná a vyhrocená situace za druhou, agresivní nápor na city i pudy.

Inscenace Jiřího Heřmana nás uvedla do kostela Sant'Andrea della Valle neosobně, společně se skupinou turistů na prohlídce Říma. Ti v chrámu objeví Marii Callas, zvědavě ji okukují, fotí si ji, odcházejí pryč a od bulvárního obdivování celebrity se začne odvíjet její skutečný život. Vedle Marie Callas je od začátku přítomen také anděl smrti: proč tajit konec příběhu, který stejně všichni známe předem. Bílé stěny kostela ponechávají prostor pro světla (Daniel Tesař), ale také divákům možnost vnímat čisté tvary a linie scény (Pavel Svoboda) protínané řadami černých svícnů. Při plynulých proměnách odvede velký kus práce i jevištní technika. Kostýmy (Alexandra Grusková) jsou jednoduché a posouvají děj do 70. let minulého století. Tosca se ve druhém dějství objeví před Scarpiou v kopii kostýmu, který měla na sobě Marie Callas při svém koncertu na rozloučenou v Londýně, jen barvy šatů a přehozu jsou prohozené. Poslední turné ale nezajímalo jen obdivovatele slavné pěvkyně, mnozí si přišli i zlomyslně smlsnout na pěvecké bídě, do které upadla. Stála před takovými lidmi jako oběť a stejně teď stála Tosca před Scarpiou. Obraz sám o sobě silný ještě zesílil průnikem skrze konkrétní osud.

Titulní roli ztvárnila sopranistka Maida Hundeling a dala své postavě všechno, co je potřeba. Dokázala být exaltovaná, vášnivá, dojemná i poněkud komicky otravná v prvním dějství, výborně zpívala, hrála i vypadala. Podtrhnout musím její výkon v kantátě za scénou (v tomto případě z foyer) ve druhém dějství. Je to poněkud opomíjená a zároveň hodně obtížná pasáž, Maida Hundeling v ní byla zřetelná i srozumitelná, skoro jako by z jeviště ani neodešla. Mickael Spadaccini má kovově lesklý a objemný hlas a lyrický projev. Jeho Cavaradossi byl víc ušlechtilý než hrdinský, vytvářel vyvažující protipól k Tosce – Recondita armonia di bellezze diverse byla nejen v jeho obrazu spojujícím dvě krásné ženy, ale také v pěveckém projevu milenecké dvojice. Přímočarým způsobem se mezi ni jako klín vrážel Scarpia Jiřího Sulženka. Byl to zloduch se vším všudy, skutečný padouch bez příčiny jak má být. Jeho „neitalský“ projev svým způsobem podtrhoval až nelidskou zlověstnost postavy. Roli Kostelníka zpíval a hrál třiaosmdesátiletý Richard Novák: bravo, mistře, na to se nedá nic jiného říct. Pěvcům šlo většinou na ruku i hudební nastudování Jakuba Kleckera, který vedl orchestr dramaticky, v tempech i dynamice hodně pestře. Dynamicky se utrhl ze řetězu a přehlušil pěvce jen v několika krátkých, extrémně exponovaných místech druhého dějství. Jinak sledoval pěveckou linii, podporoval ji, ale neztrácel se za ní.

Opravdu zvláštně vyřešil Jiří Heřman závěr opery: Tosca místo efektního skoku z hradeb pomalu zmizela v propadlišti a na scéně zůstala ležet mrtvá Maria Callas s černým andělem nad sebou. Jako bychom se po všech předcházejících silných obrazech najednou ocitli tváří v tvář prázdnotě a pocítili marnost veškerého usilování. Jakkoli mohl takový konec působit podle prvního pocitu rozpačitě (a na mě tak i působil), tak při zpětném promýšlení nabývá na síle a do popředí vystupuje jeho oprávněnost a smysl. Kromě Marie Callas a anděla procházela představením ještě jeptiška-bubenice a navíc Pasáček (přejmenovaný v programu na Jitřenku), který po své písničce v úvodu třetího dějství neodešel z jeviště. Snad už těch průvodců bylo i příliš mnoho, ale to je nepodstatná drobnost.

V této szóně se bude Tosca hrát v Janáčkově divadle ještě čtyřikrát, návštěvu lze jedině doporučit. Zítra, tedy v neděli 17. května od 16 hodin je navíc připraveno interaktivní setkání s inscenací na jevišti divadla. Přítomní budou dirigent Jakub Klecker, režisér Jiří Heřman, dramaturgyně Patricie Částková a sopranistka Maida Hundeling.

Giacomo Puccini: Tosca, libreto Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, světelný design: Daniel Tesař, dramaturgie: Patricie Částková, videoprojekce: Tomáš Hrůza, sbormistr: Pavel Koňárek. Floria Tosca – Maida Hundeling, Mario Cavaradossi – Mickael Spadaccini, Baron Scarpia – Jiří Sulženko, Angelotti – David Nykl, Kostelník – Richard Novák, Spoletta – Petr Levíček, Sciarrone – Jiří Miroslav Procházka, Pasáček (Jitřenka) – Petr Špička, Žalářník – Petr Karas, Maria Callas – Tereza Merklová Kyzlinková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 15. 5. 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.  více

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.  více

Hudebně i scénicky zdařilé, byť poněkud nesrozumitelné. Tak by se daly charakterizovat dvě nové operní inscenace v Divadle na Orlí.  více


Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více

Muzikál Ženy na pokraji nervového zhroucení vznikl na základě výtečného stejnojmenného filmu Pedra Almodóvara. A jeho londýnská verze z roku 2015 hojně obráží tuzemská jeviště. Předloni titul uvedli v Chebu, na sklonku loňského roku v Brně a Praze, letos jej chystají v Liberci. Jak dopadlo jeho brněnské provedení v Městském divadle Brno?  více

Nebývá zvykem, že by se konzervatoristé angažovali v samostatně organizovaných ansámblech. Jeden takový však v loňském roce z brněnské konzervatoře vzešel a směle se etabluje školskému systému a kulturnímu průmyslu trochu navzdory. Mladí prostě chtějí hrát. Chamber Symphony Orchestra Brno se brněnskému publiku úspěšně představil v premiéře v květnu 2017 Mahlerovou symfonií Titánů. Ve své druhé koncertní sezóně soubor pokračoval v komorní interpretaci druhou symfonií Johannese Brahmse. Potřetí v Brně orchestr vystoupil 3. ledna při novoročním koncertu v katedrále sv. Petra a Pavla. Samostatné komorní těleso standardně spolupracuje s dirigentem Stanislavem Kummerem. Pro recenzovaný koncert bylo doplněno o několik hostujících hráčů a taktovky se tentokráte chopil dirigent a skladatel Jiří Najvar. Ten vedle Koncertu pro flétnu Wolfganga Amadea Mozarta a Magnificat Johna Ruttera uvedl v premiéře také svou kompozici La preghiera di Capodanno.  více

S jazzmanem Janem Konopáskem, který 29. prosince 2017 oslavil 86. narozeniny, jsme se spřátelili, když dostal v roce 2016 Cenu Gustava Broma a přijel si ji převzít na jeden z koncertů Jazzfestu v Sono Centru. Jazzová legenda, mezinárodně uznávaný barytonsaxofonista, zřejmě poslední žijící aktér elitních zakladatelských těles českého moderního jazzu po 2. světové válce se ukázal jako vynikající vypravěč. Jeho muzikantská dráha je velmi pestrá a je základem připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Galén.  více

Pokud jste navštívili novoroční koncert brněnské filharmonie v očekávání seriózní, rigorózně slavností, přitom uměřené a distingované zábavy, pravděpodobně jste odcházeli vrcholně nespokojeni. V rozčarování jste si možná stěžovali, spílali a mumlali: co to bylo za dirigentovy taneční kreace, proč se tleskalo do rytmu Radeckého marše a především – proč nám jen nutili zpívat? A ta dramaturgie! Minulý rok alespoň Smetana, ale letos? Samé valčíčky a polky, operety a šlehačky! Jestli nejste zahořklý škarohlíd, je vysoká pravděpodobnost, že jste po boku Filharmonie Brno s lehkostí a rozverností vtančili do roku 2018.  více

Julia Ulehla je americká zpěvačka, pravnučka Vladimíra Úlehly, moravského vědce a sběratele lidových písní, autora legendární knihy Živá píseň. Julia společně se svým manželem, kytaristou s arménskými kořeny Aramem Bajakianem, někdejším spoluhráčem Lou Reeda nebo Diany Krall, založila skupinu Dálava, ve které netradičním způsobem zpracovávají moravský folklor. Natočili už druhé album s názvem The Book Of Transfiguration a právě o něm jsme s Julií a Aramem rozmlouvali během jejich nedávného pobytu v Brně.  více

Brněnskou pasáž Alfa včera zaplnila hudba. Již po jedenácté zde byla udena Česká vánoční mše Hej, mistře. Akce opět proběhla ve spolupráci HaDivadla a kavárny Švanda. Orchestr a zpěváci pod taktovkou Joela Hány vystoupí také dnes ve 22:00. A jak to včera v pasáži vypadalo? Přinášíme vám krátkou fotoreportáž.  více

Na festival Blues Alive do Šumperka pravidelně jezdí Andrzej Matysik, šéfredaktor polského magazínu Twój Blues. Když jsem se jej letos zeptal, co ho na české scéně v poslední době nejvíce zaujalo, bez váhání odpověděl: Band Of Heysek! Mladá brněnská kapela – funguje od roku 2015 – učarovala nejen polským odborníkům, ale i vyprodanému šumperskému domu kultury. Letošní ročník našeho největšího bluesového festivalu totiž toto syrové trio z jižní Moravy otevíralo.  více

První adventní neděli se ve Veselí nad Moravou uskutečnil koncert k 65. výročí založení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN). Toto hudební těleso tvoří pro mnohé nerozlučnou dvojici právě s Českým rozhlasem Brno. Orchestr vznikl v roce 1952 pro potřeby rozhlasu ze dvou důvodů: k vytvoření archivu kvalitních hudebních nahrávek i hraní živých koncertů po celém světě. Nahrávky BROLNu na starých LP deskách byly pro mnoho „folkloristů“ jedním z prvních setkání s tímto druhem umění. BROLN přinášel umělecky hodnotné úpravy lidových písní a vytvořil trend, který je aktuální dodnes.  více

Program třetí adventní neděle v podání orchestru Ensemble Opera Diversa s výpomocí sesterského tělesa – sboru Ensemble Versus – se nesl ve znamení moderní soudobé tvorby. V Konventu Milosrdných bratří zazněly skladby O antifony pro baryton a smyčce a Magnificat pro sbor a smyčce od dvorního skladatele ansámblu Ondřeje Kyase a Sonata da chiesa skladatele Jaroslava Štastného-Pokorného, komponujícího pod uměleckým pseudonymem Peter Graham. Sólistou večera byl barytonista Roman Hoza, představení řídila dirigentka Gabriela Tardonová. Koncert v přímém přenosu vysílal Český rozhlas Vltava a další stanice sítě Eurorádia. Hudba se tak dostala až k posluchačům Španělského, Sárského, Estonského, Švédského, Portugalského, Hessenského, Dánského, Řeckého, Islandského, Slovinského a Britského (BBC) rozhlasu.  více

Operní soubor byl nucen hledat kvůli uzavření Janáčkova divadla náhradní místo. Obrovský prostor pavilonu P na Výstavišti se ukázal být, soudě podle sobotní premiéry, pro novou inscenaci Gounodova Fausta a Markétky skutečným požehnáním. Režisér Jiří Heřman se scénografem Pavlem Svobodou, světelným designérem Danielem Tesařem a choreografem Janem Kodetem stvořili jedinečné, svébytné a velmi působivé dějiště zřetelně vyprávěného příběhu, abstraktního a konkrétního zároveň.  více

Hudebně dramatický experiment o hudbě, životě a strastech skladatelek doby baroka uvedl v premiéře 14. prosince v sále Místodržitelského paláce v Brně soubor Musica Poetica. Jeho zakladatelkou i iniciátorkou nového projektu je zpěvačka, harfenistka a muzikoložka Jana Janků, která se tvorbě skladatelek 17. a 18. století věnuje kontinuálně od své diplomové práce věnované Francesce Caccini. Společně s Musicou Poetickou, s níž působí na poli poučené interpretace již od roku 1998, natočila i CD Barokní ženy. Vosvětě zapomínaných autorek pokračuje dnešním stejnojmenným dramatickým projektem. Soubor tak připravil umělecko-edukativní představení příjemného dramatického projevu a zajímavého scénáře bohatého na životopisná data tří významných žen z oblasti hudby.  více