Tosca. Píseň o lásce a smrti pěvkyně Marie Callas

16. květen 2015, 8:43

Tosca. Píseň o lásce a smrti pěvkyně Marie Callas

Vrcholná kariéra Marie Callas byla oslnivá, ale zároveň vcelku krátká, a taková je i samotná Tosca. Výbuch energie, oslnivý záblesk a propad do zoufalství a nicoty se střetly v propojení operní inscenace s lidským životem. A je to syntéza neobyčejně působivá, navíc podpořená výborným hudebním nastudováním.

Jedno z nejslavnějších jmen v dějinách opery a jedna z nejhranějších oper světa: spojení ohromně přitažlivé, ale zároveň rizikové. Už předem navozuje dojem, že se inscenace snaží svézt na laciné paralele se sopranistkou, jejíž hlas a osud vzrušuje příznivce opery i třicet osm let po její smrti. Režisér Jiří Heřman se ale za Marii Callas neschovával, Pucciniho krvák dostal s její přítomností neobyčejně citový a hluboký rozměr. Tereza Merklová Kyzlinková v nezvyklé němé roli ztvárnila slavnou divu, jejíž neustálá přítomnost beze slov komentovala děj drásavého dramatu. „V jejím tichém naslouchání bylo víc než v jeho zpěvu,“ komentoval kdysi svůj dojem z duetu Marie Callas s Jussim Björlingem bývalý ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing. Její tiché procházení dějem Toscy nebylo silnější než opera sama, ale vytvořilo z ní něco jiného než perfektně napsanou, efektní podívanou. Byla to zvěst o pomíjivosti pozemské slávy.

Tosca je prostřední ze tří nejhranějších Pucciniho děl, předcházela jí Bohéma, následovala Madam Butterfly. Všechny tři opery spojuje vedle nepochybného hudebně-dramatického mistrovství i slušná dávka smyslu pro vnější efekt a citové vyděračství. Do Toscy přidal Puccini tyto dvě ingredience v množství hraničním až kritickém. Navíc celou operu zkoncentroval do jednoho dne: divák si nemusí domýšlet měsíce mezi druhým a čtvrtým dějstvím Bohémy, ani nekonečně čekat s Butterfly, až se vrátí z Ameriky Pinkerton. Malíř Cavaradossi poskytne pomoc bývalému konzulovi Angelottimu, nyní politickému vězni na útěku, povede se mu uklidnit žárlivou Toscu, nakonec je ale sám zatčen na rozkaz šéfa policie Scarpii. Ten ještě týž večer nutí Toscu, aby mu prozradila Angelottiho úkryt, a nářek mučeného Cavaradossiho ji přiměje promluvit. Za svobodu pro svého milence slíbí Scarpiovi sama sebe, ale když si chce Scarpia svou odměnu vzít, Tosca ho probodne. Cavaradossi nakonec není popraven jen naoko, jak Scarpia slíbil, je doopravdy mrtev a pro Toscu přicházejí stráže, které objevily svého mrtvého velitele. Skok z hradeb Andělského hradu ukončí život poslední z trojice hlavních postav. Je to jedna dramaticky vystupňovaná a vyhrocená situace za druhou, agresivní nápor na city i pudy.

Inscenace Jiřího Heřmana nás uvedla do kostela Sant'Andrea della Valle neosobně, společně se skupinou turistů na prohlídce Říma. Ti v chrámu objeví Marii Callas, zvědavě ji okukují, fotí si ji, odcházejí pryč a od bulvárního obdivování celebrity se začne odvíjet její skutečný život. Vedle Marie Callas je od začátku přítomen také anděl smrti: proč tajit konec příběhu, který stejně všichni známe předem. Bílé stěny kostela ponechávají prostor pro světla (Daniel Tesař), ale také divákům možnost vnímat čisté tvary a linie scény (Pavel Svoboda) protínané řadami černých svícnů. Při plynulých proměnách odvede velký kus práce i jevištní technika. Kostýmy (Alexandra Grusková) jsou jednoduché a posouvají děj do 70. let minulého století. Tosca se ve druhém dějství objeví před Scarpiou v kopii kostýmu, který měla na sobě Marie Callas při svém koncertu na rozloučenou v Londýně, jen barvy šatů a přehozu jsou prohozené. Poslední turné ale nezajímalo jen obdivovatele slavné pěvkyně, mnozí si přišli i zlomyslně smlsnout na pěvecké bídě, do které upadla. Stála před takovými lidmi jako oběť a stejně teď stála Tosca před Scarpiou. Obraz sám o sobě silný ještě zesílil průnikem skrze konkrétní osud.

Titulní roli ztvárnila sopranistka Maida Hundeling a dala své postavě všechno, co je potřeba. Dokázala být exaltovaná, vášnivá, dojemná i poněkud komicky otravná v prvním dějství, výborně zpívala, hrála i vypadala. Podtrhnout musím její výkon v kantátě za scénou (v tomto případě z foyer) ve druhém dějství. Je to poněkud opomíjená a zároveň hodně obtížná pasáž, Maida Hundeling v ní byla zřetelná i srozumitelná, skoro jako by z jeviště ani neodešla. Mickael Spadaccini má kovově lesklý a objemný hlas a lyrický projev. Jeho Cavaradossi byl víc ušlechtilý než hrdinský, vytvářel vyvažující protipól k Tosce – Recondita armonia di bellezze diverse byla nejen v jeho obrazu spojujícím dvě krásné ženy, ale také v pěveckém projevu milenecké dvojice. Přímočarým způsobem se mezi ni jako klín vrážel Scarpia Jiřího Sulženka. Byl to zloduch se vším všudy, skutečný padouch bez příčiny jak má být. Jeho „neitalský“ projev svým způsobem podtrhoval až nelidskou zlověstnost postavy. Roli Kostelníka zpíval a hrál třiaosmdesátiletý Richard Novák: bravo, mistře, na to se nedá nic jiného říct. Pěvcům šlo většinou na ruku i hudební nastudování Jakuba Kleckera, který vedl orchestr dramaticky, v tempech i dynamice hodně pestře. Dynamicky se utrhl ze řetězu a přehlušil pěvce jen v několika krátkých, extrémně exponovaných místech druhého dějství. Jinak sledoval pěveckou linii, podporoval ji, ale neztrácel se za ní.

Opravdu zvláštně vyřešil Jiří Heřman závěr opery: Tosca místo efektního skoku z hradeb pomalu zmizela v propadlišti a na scéně zůstala ležet mrtvá Maria Callas s černým andělem nad sebou. Jako bychom se po všech předcházejících silných obrazech najednou ocitli tváří v tvář prázdnotě a pocítili marnost veškerého usilování. Jakkoli mohl takový konec působit podle prvního pocitu rozpačitě (a na mě tak i působil), tak při zpětném promýšlení nabývá na síle a do popředí vystupuje jeho oprávněnost a smysl. Kromě Marie Callas a anděla procházela představením ještě jeptiška-bubenice a navíc Pasáček (přejmenovaný v programu na Jitřenku), který po své písničce v úvodu třetího dějství neodešel z jeviště. Snad už těch průvodců bylo i příliš mnoho, ale to je nepodstatná drobnost.

V této szóně se bude Tosca hrát v Janáčkově divadle ještě čtyřikrát, návštěvu lze jedině doporučit. Zítra, tedy v neděli 17. května od 16 hodin je navíc připraveno interaktivní setkání s inscenací na jevišti divadla. Přítomní budou dirigent Jakub Klecker, režisér Jiří Heřman, dramaturgyně Patricie Částková a sopranistka Maida Hundeling.

Giacomo Puccini: Tosca, libreto Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, světelný design: Daniel Tesař, dramaturgie: Patricie Částková, videoprojekce: Tomáš Hrůza, sbormistr: Pavel Koňárek. Floria Tosca – Maida Hundeling, Mario Cavaradossi – Mickael Spadaccini, Baron Scarpia – Jiří Sulženko, Angelotti – David Nykl, Kostelník – Richard Novák, Spoletta – Petr Levíček, Sciarrone – Jiří Miroslav Procházka, Pasáček (Jitřenka) – Petr Špička, Žalářník – Petr Karas, Maria Callas – Tereza Merklová Kyzlinková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 15. 5. 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.

Foto archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více

Ohromné sbory, ohromné kulisy, ohromné množství účinkujících, ale také hloubka a pokora. Hry o Marii se v Janáčkově divadle hrají pro zrak i sluch, ale také pro duši.  více

V podobě, jak je připravil režisér Jiří Heřman před několika lety pro hlavní město, mohou být a jsou Hry o Marii Bohuslava Martinů zapomenuty. Nová brněnská inscenace, jakkoli na pražskou v něčem navazuje, je nová a domyšlenější, lepší, dosahuje ideálu. Páteční premiéru v Janáčkově divadle lze počítat mezi prvořadé události.  více

Hudebně i scénicky zdařilé, byť poněkud nesrozumitelné. Tak by se daly charakterizovat dvě nové operní inscenace v Divadle na Orlí.  více


Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více