Jos van Immerseel. Aristokrat u královského nástroje

4. červen 2015, 5:00

Jos van Immerseel. Aristokrat u královského nástroje

V Doubravníku se před několika lety podařilo dát dohromady čtyři a půl milionu korun na opravu unikátních varhan těsně před úplným zničením. Teď se městys s 808 obyvateli dočkal koncertu, jaký by mu mohla závidět kterákoliv světová metropole.

Varhany v kostele Povýšení svatého Kříže v Doubravníku jsou mimořádné stejně jako kostel sám. Na pěkný kostelík lze narazit na cestě po našem venkově v každé druhé vesnici, ale doubravnický kostel v sobě ukrývá rodinnou hrobku Pernštejnů a Mitrovských. Je zřetelně výstavnější, než je v našich venkovských poměrech běžné, a jeho druhou vnitřní dominantu proti hlavnímu oltáři tvoří nástroj varhanáře Jana Výmoly dokončený pravděpodobně v roce 1761. Skříň varhan z období pozdního baroka zapadá do prostředí pozdněgotického chrámu zcela přirozeně, její vertikální linie jsou natolik určující, že zatlačují do pozadí i nezbytné barokní zdobení. Nástroj působí dojmem, že stojí na svém místě odjakživa, i když je o 200 let mladší než samotný kostel.

Mimořádnost doubravnických varhan nespočívá pouze v jejich stáří, ale především v tom, že se dochovaly prakticky v původním stavu. Dočkaly se sice mnoha neodborných až surových zásahů při průběžné údržbě a ladění a zle v nich řádil červotoč, ale přesto byly ještě v roce 2007, kdy restaurátor Dalibor Michek zahájil jejich rekonstrukci, podle jeho vlastních slov „v hratelném stavu“. Byly to ale poslední záchvěvy v agónii, které se naštěstí podařilo zabránit, takže mohly být v roce 2013 v rámci festivalu Concentus Moraviae slavnostně uvedeny znovu do provozu. Hrál na ně tehdy vedoucí souboru Venice Baroque Orchestra Andrea Marcon, sláva to byla veliká a zážitek silný. Včera provedl na Výmolovy varhany v rámci letošního ročníku Concentu Moraviae svůj recitál Jos van Immerseel a byl naprosto úchvatný – bez slavnostních ceremonií zůstalo veškeré místo jen pro hudbu a dostalo se jí interpretace vskutku aristokratické.

Jos van Immerseel je všestranný hudebník, dirigent a hráč na klávesové nástroje, jeden z předních představitelů tzv. historicky poučené interpretace staré hudby. Jeho program v Doubravníku se rozkročil hodně zeširoka, od italské a anglické renesance přes Bacha až po Mozarta. Přesto působil večer kompaktním dojmem a Immerseelův uměřený styl sjednocoval stylově rozdílné kompozice, přičemž s barokní důsledností střídal „afekty“ jednotlivých čísel. Jejich střídání ale nespočívalo v dramatických změnách tempa nebo dynamiky, ale především v neuvěřitelně vynalézavé práci s rejstříky. Každou skladbu charakterizovala její základní barva – střídala se světlá a temná –, od které se odvíjely další zvukové varianty, proplétání a čitelnost hlasů připomínaly vynikající vokální ansámbl.

Koncert uvedla světská a veselá Gagliarda Napolitana italského skladatele Antonia Valenteho. Průběžnou linku tvořili angličtí autoři – John Bull, Orlando GibbonsHenry Purcell. Bullovo In Nomine IX přineslo nejen zklidnění po tanečním začátku, ale také nezvyklé střídání taktů, jehož výsledkem bylo na svou dobu pozoruhodné jedenáctidobé schéma. Letania de la Virgen španělského skladatele Pabla Bruna bychom dnes zběžně označili jako téma s variacemi, ale litanie samy o sobě vlastně nic jiného nejsou. Fantazia of Foure Parts Orlanda Gibbonse s charakteristickým proplétáním hlasů podtrhla úžasnou čitelnost Immerseelova projevu. Zároveň ale vyvstala nutnost ponořit se do polyfonní struktury mnohem víc, než když ji interpretoval na dodnes populárních nahrávkách Glenn Gould. Najednou si posluchač uvědomil, jak jsou Gouldovy interpretace nejen strhující, ale svým způsobem i zavádějící a diktátorské. Jeho cizelérská práce s dynamikou, která posouvá do popředí hned jeden, hned zase jiný hlas, vede posluchače skladbou jako malé dítě za ruku. Jos van Immerseel hlasy zřetelně odlišoval, ale ponechával jim stejnou platnost, možnost volby je tu pro posluchače zcela otevřená. Byl to podobný rozdíl jako sledovat záznam divadelního představení s detailními záběry kamery a sedět přímo v divadle. Obojí může být krásné, ale pokaždé vidíme něco úplně jiného.

K vlámskému baroku nás přeneslo Preludium a fuga d moll Abrahama van der Kerckhovena. Byl to spíš souvislý tok hudby než dvě striktně oddělené části, jak bychom možná očekávali vycvičeni bachovskou literaturou. Fuga se vyloupla z předehry jaksi nenápadně, a bez pocitu přísně vedeného kontrapunktu dovedla skladbu do konce. Voluntary d moll Henryho Purcella působilo dojmem až volné improvizace a Jos van Immerseel nás při něm provedl barevnými možnostmi varhan zcela fantasticky. Během jedné skladby prošel rejstříky téměř encyklopedickým způsobem a přitom bez stopy školometství a okázalé poučnosti. Jako „předváděčka“ nástroje bylo jeho vystoupení vlastně důslednější a názornější než Marconův koncert před dvěma lety. Jakési stylové vybočení představovalo Andante F dur W. A. Mozarta určené původně pro nějaký dobový hudební přístroj, snad flétnové hodiny. Skladba patří spíš k tomu zapomenutelnému, co mistr napsal, i když bohatství variací je i při malých možnostech původního nástroje obdivuhodné. Líbezný „klasicismus k večeři“ ale přece jen z celkového programu vyčníval. Ukázka velejemného rejstříkování snad byla důvodem, pro uvedení skladby. Koncert završilo vlídné a populární Pastorale F dur Johanna Sebastiana Bacha.

Koncert se obešel bez přídavků, což jen podtrhlo Immerseelovo ignorování vnějších efektů i soustředění na samotnou hudbu. Navíc k ucelenému programu opravdu nebylo co dodat.

Antonio Valente: Gagliarda Napolitana, John Bull: In Nomine IX, Pablo Bruna: Letania de la Virgen, Orlando Gibbons: Fantazia of foure parts, Abraham van den Kerckhoven: Preludium a fuga d moll, Henry Purcell: Voluntary pro varhany d moll Z. 719, Wolfgang Amadeus Mozart: Andante F dur KV 616, Johann Sebastian Bach: Pastorale F dur BWV 590. Jos van Immerseel – varhany. 2. června 2015, kostel Povýšení sv. Kříže, Doubravník. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  captcha

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Andrea Marcon letos přijíždí na Concentus Moraviae, kde s Venice Baroque Orchestra doprovodí Magdalenu Koženou. Den nato znovu veřejně rozezní a tím i zasvětí zrekonstruované barokní varhany v Doubravníku. Bude to jeho vůbec první sólový recitál u nás.  více

V sobotu začíná 20. ročník festivalu Concentus Moraviae a kromě oslav kulatých narozenin jej čeká také jedno loučení. Soubor Accordone i jeho zpěváka Marca Beasleyho publikum dobře zná z minulých ročníků, ale jejich umělecké cesty se teď rozcházejí – v dobrém, ale přece. S Marcem jsme mluvili o Neapoli a Itálii, o hudbě, o jeho práci před Accordone, s nimi i po nich. A díky studiu v Bologni se rozhovorem mihl také Umberto Eco.  více




Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více

Hudební dráha houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské připomíná pohyb po spirále. Před cimbálovou muzikou, v níž byla řadovou členkou, dala před více než deseti lety spolupráci v duu s Jiřím Plockem. Poté hrála lidové písně sama s looperem, její první samostatné album Nězachoď slunečko bylo skutečně sólové, nicméně s mnoha hosty. A nyní vydává další „svou“ desku, tentokrát ovšem jako kapelnice nové skupiny, velmi kompaktně a pestře znějícího tria. Mimochodem fakt, že slovo TRIO je na obalu alba – na rozdíl od jmen členů – uvedeno velkými písmeny, zdůrazňuje, že jde opravdu o desku kapelní a nikoli sólovou. V této skutečnosti se skrývá jak největší síla, tak některé drobné slabiny nahrávky.  více

Nejen na hudební návrat do počátku sladkých šedesátek sází nová rodinná komedie Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Od víkendové premiéry ji uvádí činohra Národního divadla v Brně. Živá sedmičlenná kapela přímo na jevišti tvoří zvukovou i dějovou kulisu až sentimentální cesty v čase zpět. Staří budou na sladká „sixties“ nejen přes muziku dojatě vzpomínat, malí si tuto dekádu budou objevovat. A právě na to novinka režiséra Martina Františáka sází.  více

Prologem listopadových ozvěn brněnského JazzFestu byl středeční koncert čtyřčlenné hvězdné formace kolem kytaristy Johna Scofielda.V Sono Centru tak pokračovalo jejich pětitýdenní evropské turné na podporu nového alba Country For Old Men vydaného letos v září.  více

Sopranistka Maida Hundeling, která v loňské sezoně debutovala kupříkladu v Metropolitní opeře v New Yorku, se po roce vrací do Janáčkovy opery. Pěvkyně známá z předních operních scén po celém světě se v Brně znovu uvede v roli Tosky ve stejnojmenné Pucciniho opeře. Inscenace zdejšího uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zaujala už při premiéře. Režisér ve své koncepci vyšel z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky roku 1800 s příběhem jedné z jejích mimořádných představitelek ve druhé polovině minulého století – operní superstar Marie Callas. Jak napsala kritika, vzniklo divadelně působivé a inspirativní prolnutí osudů těchto dvou žen, adorovaných operních div, zaujatých láskou v politicky komplikované době, která je semele. V hlavních rolích této brněnské inscenace excelovala zejména Maida Hundeling.  více

I když skupina Květy stojí a padá s autorskou tvorbou a nenapodobitelným hlasovým projevem Martina E. Kyšperského, k jejímu zvuku neodmyslitelně patří barevný doprovod Aleše Pilgra. Jeho bicí, perkuse a nejrůznější ozvučené předměty dotvářejí hravý svět Martinovými jakoby snových obrazů. Jenže Aleš měl také představy o vlastní tvorbě, která se Květům do koncepce nevešla. A tak odložil bicí, vzal do ruky kytaru a před deseti lety vydal sólové album Nos na stůl, prazáklad dnešní skupiny Biorchestr.  více

Z možných zaměření festivalu Janáček Brno v jeho nynější podobě vyniká především operní část. Směs domácích, tuzemských i zahraničních inscenací, jakkoliv stále nepočetná, přinesla ojedinělé divácké prožitky. Málokdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že jednoznačně nejskvělejšími počiny budou domácí inscenace. Ne vždy se bohužel náročné inscenační počiny na zdejším jevišti udrží po skončení festival. Zatímco si v nadcházejícím prosinci můžeme ve dvou reprízách připomenout předloňskou inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka, jeho mimořádně působivé ztvárnění Bartókova Modrovouse a Schönbergova Očekávání, hororové dvojice víc než sto let starých, a přesto stále znepokojivě drásavých oper, se tuto neděli na prknech Janáčkova divadla objeví naposled. Jakkoliv to může znít sugestivně, tuto příležitost by si opravdu nikdo neměl nechat ujít.  více

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.  více

Překvapivý materiál zařadil na své nové album Podvod Vilém Spilka Quartet. Skupina, v jejímž čele stojí ředitel a dramaturg festivalu JazzFest Brno, totiž natočila instrumentální jazzové úpravy písní Hejna včel, Tulácký ráno, Na kameni kámen, Stánky a dalších táborákových hitů Jana Nedvěda. Ten měl možnost si nahrávku vyslechnout krátce po jejím dokončení a i o jeho reakci jsme hovořili s Vilémem Spilkou. A v rozhovoru pochopitelně došlo i na Portu, špekáčky a kotlík.  více

Hudební komedii Limonádový Joe připravilo na muzikálové scéně Městské divadlo Brno. Na zdejší velké jeviště se tak o víkendu vrátil jeden z nejoblíbenějších poválečných hrdinů, který česká pódia brázdí už do roku 1944. Kontury nesmrtelnosti mu dal v roce 1964 geniální film, jehož repliku nyní ovšem nečekejte. Divadelní verze jednak obsahuje mnohem více písniček, ale i scénář je v některých momentech a ve finálním řešení jiný než mimořádná celuloidová verze. Nová inscenace režiséra Petra Gazdíka známý titul přetavila do rozevláté výpravné muzikálové šou, která se ke slavnému snímku nehlásí. Novinka se naopak díky originálnímu humoru a způsobu jeho používání snaží klestit cestu samozřejmě přes všechny zlidovělé hlášky k vlastní a legitimní inscenační verzi.  více

Hudební skladatel Leoš Janáček patří k brněnským fenoménům. Projekt Janáčkovo Brno představuje skladatele v několika fázích. Jednou z nich je právě aktualizovaná aplikace Leoš Janáček, která mapuje místa jeho působení a obsahuje úryvky děl.  více

Bokomara Luboše Javůrka sice nikdy nepatřila na naší folkové scéně k absolutní špičce, ale dlouhodobě si udržuje pozici solidní kapely, jejíž melodické písně mají potenciál oslovit široké publikum. Více než kapela je Bokomara značka, za kterou se vejdou různé Javůrkovy projekty – od písničkářského dua s Petrou Šanclovou až po – dnes už dlouholetý – společný koncertní program s Naďou Urbánkovou.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více