V Doubravníku se před několika lety podařilo dát dohromady čtyři a půl milionu korun na opravu unikátních varhan těsně před úplným zničením. Teď se městys s 808 obyvateli dočkal koncertu, jaký by mu mohla závidět kterákoliv světová metropole.
Varhany v kostele Povýšení svatého Kříže v Doubravníku jsou mimořádné stejně jako kostel sám. Na pěkný kostelík lze narazit na cestě po našem venkově v každé druhé vesnici, ale doubravnický kostel v sobě ukrývá rodinnou hrobku Pernštejnů a Mitrovských. Je zřetelně výstavnější, než je v našich venkovských poměrech běžné, a jeho druhou vnitřní dominantu proti hlavnímu oltáři tvoří nástroj varhanáře Jana Výmoly dokončený pravděpodobně v roce 1761. Skříň varhan z období pozdního baroka zapadá do prostředí pozdněgotického chrámu zcela přirozeně, její vertikální linie jsou natolik určující, že zatlačují do pozadí i nezbytné barokní zdobení. Nástroj působí dojmem, že stojí na svém místě odjakživa, i když je o 200 let mladší než samotný kostel.
Mimořádnost doubravnických varhan nespočívá pouze v jejich stáří, ale především v tom, že se dochovaly prakticky v původním stavu. Dočkaly se sice mnoha neodborných až surových zásahů při průběžné údržbě a ladění a zle v nich řádil červotoč, ale přesto byly ještě v roce 2007, kdy restaurátor Dalibor Michek zahájil jejich rekonstrukci, podle jeho vlastních slov „v hratelném stavu“. Byly to ale poslední záchvěvy v agónii, které se naštěstí podařilo zabránit, takže mohly být v roce 2013 v rámci festivalu Concentus Moraviae slavnostně uvedeny znovu do provozu. Hrál na ně tehdy vedoucí souboru Venice Baroque Orchestra Andrea Marcon, sláva to byla veliká a zážitek silný. Včera provedl na Výmolovy varhany v rámci letošního ročníku Concentu Moraviae svůj recitál Jos van Immerseel a byl naprosto úchvatný – bez slavnostních ceremonií zůstalo veškeré místo jen pro hudbu a dostalo se jí interpretace vskutku aristokratické.
Jos van Immerseel je všestranný hudebník, dirigent a hráč na klávesové nástroje, jeden z předních představitelů tzv. historicky poučené interpretace staré hudby. Jeho program v Doubravníku se rozkročil hodně zeširoka, od italské a anglické renesance přes Bacha až po Mozarta. Přesto působil večer kompaktním dojmem a Immerseelův uměřený styl sjednocoval stylově rozdílné kompozice, přičemž s barokní důsledností střídal „afekty“ jednotlivých čísel. Jejich střídání ale nespočívalo v dramatických změnách tempa nebo dynamiky, ale především v neuvěřitelně vynalézavé práci s rejstříky. Každou skladbu charakterizovala její základní barva – střídala se světlá a temná –, od které se odvíjely další zvukové varianty, proplétání a čitelnost hlasů připomínaly vynikající vokální ansámbl.
Koncert uvedla světská a veselá Gagliarda Napolitana italského skladatele Antonia Valenteho. Průběžnou linku tvořili angličtí autoři – John Bull, Orlando Gibbons a Henry Purcell. Bullovo In Nomine IX přineslo nejen zklidnění po tanečním začátku, ale také nezvyklé střídání taktů, jehož výsledkem bylo na svou dobu pozoruhodné jedenáctidobé schéma. Letania de la Virgen španělského skladatele Pabla Bruna bychom dnes zběžně označili jako téma s variacemi, ale litanie samy o sobě vlastně nic jiného nejsou. Fantazia of Foure Parts Orlanda Gibbonse s charakteristickým proplétáním hlasů podtrhla úžasnou čitelnost Immerseelova projevu. Zároveň ale vyvstala nutnost ponořit se do polyfonní struktury mnohem víc, než když ji interpretoval na dodnes populárních nahrávkách Glenn Gould. Najednou si posluchač uvědomil, jak jsou Gouldovy interpretace nejen strhující, ale svým způsobem i zavádějící a diktátorské. Jeho cizelérská práce s dynamikou, která posouvá do popředí hned jeden, hned zase jiný hlas, vede posluchače skladbou jako malé dítě za ruku. Jos van Immerseel hlasy zřetelně odlišoval, ale ponechával jim stejnou platnost, možnost volby je tu pro posluchače zcela otevřená. Byl to podobný rozdíl jako sledovat záznam divadelního představení s detailními záběry kamery a sedět přímo v divadle. Obojí může být krásné, ale pokaždé vidíme něco úplně jiného.
K vlámskému baroku nás přeneslo Preludium a fuga d moll Abrahama van der Kerckhovena. Byl to spíš souvislý tok hudby než dvě striktně oddělené části, jak bychom možná očekávali vycvičeni bachovskou literaturou. Fuga se vyloupla z předehry jaksi nenápadně, a bez pocitu přísně vedeného kontrapunktu dovedla skladbu do konce. Voluntary d moll Henryho Purcella působilo dojmem až volné improvizace a Jos van Immerseel nás při něm provedl barevnými možnostmi varhan zcela fantasticky. Během jedné skladby prošel rejstříky téměř encyklopedickým způsobem a přitom bez stopy školometství a okázalé poučnosti. Jako „předváděčka“ nástroje bylo jeho vystoupení vlastně důslednější a názornější než Marconův koncert před dvěma lety. Jakési stylové vybočení představovalo Andante F dur W. A. Mozarta určené původně pro nějaký dobový hudební přístroj, snad flétnové hodiny. Skladba patří spíš k tomu zapomenutelnému, co mistr napsal, i když bohatství variací je i při malých možnostech původního nástroje obdivuhodné. Líbezný „klasicismus k večeři“ ale přece jen z celkového programu vyčníval. Ukázka velejemného rejstříkování snad byla důvodem, pro uvedení skladby. Koncert završilo vlídné a populární Pastorale F dur Johanna Sebastiana Bacha.
Koncert se obešel bez přídavků, což jen podtrhlo Immerseelovo ignorování vnějších efektů i soustředění na samotnou hudbu. Navíc k ucelenému programu opravdu nebylo co dodat.
Antonio Valente: Gagliarda Napolitana, John Bull: In Nomine IX, Pablo Bruna: Letania de la Virgen, Orlando Gibbons: Fantazia of foure parts, Abraham van den Kerckhoven: Preludium a fuga d moll, Henry Purcell: Voluntary pro varhany d moll Z. 719, Wolfgang Amadeus Mozart: Andante F dur KV 616, Johann Sebastian Bach: Pastorale F dur BWV 590. Jos van Immerseel – varhany. 2. června 2015, kostel Povýšení sv. Kříže, Doubravník. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..