Marco Beasley setřásá z hudby prach století

Marco Beasley setřásá z hudby prach století

V sobotu začíná 20. ročník festivalu Concentus Moraviae a kromě oslav kulatých narozenin jej čeká také jedno loučení. Soubor Accordone i jeho zpěváka Marca Beasleyho publikum dobře zná z minulých ročníků, ale jejich umělecké cesty se teď rozcházejí – v dobrém, ale přece. S Marcem jsme mluvili o Neapoli a Itálii, o hudbě, o jeho práci před Accordone, s nimi i po nich. A díky studiu v Bologni se rozhovorem mihl také Umberto Eco.

Narodil jste se v Neapoli, ale původní jméno města je Parthenopé podle jedné z mytologických Sirén. Je Neapol město smrtících hlasů?
Je to město obdarovávajících hlasů! Neapol je město zpěvu, je to místo s úžasnou atmosférou, kterou cítíte od narození. Možná by to o svém rodném městě řekl leckdo na světě a pro nás z Neapole to není jiné. Ale když se odstěhujeme, pořád zůstáváme její součástí. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by litoval, že se narodil v Neapoli. Je to složité město, ale krásné nejen pro to, aby tam člověk setrvával, ale aby tam pečoval o svoji duši. Je to spojení krajiny a každodenních miniaturních pocitů, které lidé mají, a chtějí se s vámi podělit o to ohromné bohatství ukryté v běžném životě.

Soubor Accordone a vy jste rezidenčními umělci letošního ročníku Concentu Moraviae, ale podle počtu vystoupení se zdá, jako byste jimi byli už několik let. Čím vás festival přitahuje?
Jako profesionálnímu hudebníkovi se mi pochopitelně líbí, když mě několik let po sobě zve stejný festival. Ale já nejsem jenom profesionál a na Concentu pokaždé potkám příjemné lidi. Pracujete s nimi a zdá se vám, jako by to práce ani nebyla, to je ohromná hodnota. Všichni jedou naplno, jejich efektivita je opravdu vysoká, ale zároveň je u toho vždy dobrá atmosféra. Je to vlastně hodně renesanční, dvorné jako v knize Il Cortegiano od Baldassara Castigliona: dělej maximum a nepřestávej se usmívat. Navenek to vypadá snadno, ale v pozadí je strašně moc dřiny. Další součástí Concentu jsou krásná místa: je pro mě absolutně úžasné být na místech, kde promlouvá historie. A v neposlední řadě je to pozornost publika, pokaždé se cítím opravdu vítaný.

Jaký bude rozdíl mezi vystoupeními v minulých letech a teď? Můžeme očekávat něco zvláštního?
Letos jsme rezidenční umělci, bude to vypadat, jako bychom s námi festival seznamovali. Předvedeme velkou paletu programů, neznámou barokní hudbu pro dva hlasy, budeme hrát tarantely, máme připravené programy pro sólový hlas i instrumentální věci. Accordone ukážou všechny svoje podoby. Když jsme na Concentu hrávali v minulých letech, vždy jsme měli jeden nebo dva koncerty. Letos je to jiné, předvedeme se v mnoha polohách, ukážeme všechny cesty, kterými jsme se dosud ubírali.

Zakládal jste Accordone společně s Guidem Morinim. Co vás svedlo dohromady?
Začínali jsme v roce 1984, zakládající členové Accordone byli cembalista a varhaník Guido Morini, já a Stefano Rocco, loutnista a kytarista. Já a Stefano jsme studovali v Bologni a Guido přišel z Milána, se Stefanem jsme i bydleli v jednom bytě, jak už to na univerzitě chodí. Jeden večer jsme potkali Guida, když v Bologni hrál, a já jsem z něj byl naprosto unešený. Tak jsem za ním šel, ale nemluvili jsme tehdy o hudbě, spíš kam zajít do hospody. Nebyl to zkrátka okamžitý nápad, že spolu budeme hrát. Ale sblížili jsme se, měli jsme společné myšlenky a po nějaké době – snad jednom nebo dvou měsících – jsme se rozhodli občas si pro sebe zahrát, když se potkáme. Nebylo to pravidelné, bydleli jsme od sebe dost daleko. Pomaličku jsme si budovali repertoár, i když jenom tak pro zábavu. Věnovali jsme se hudbě Padre Martiniho, které bylo v archivech obrovské množství – tisků i rukopisů. A chtěli jsme tu hudbu hrát tak, aby z ní zmizel prach staletí. Šli jsme za průkopníky takové interpretace, jako jsou David Munrow, Jordi Savall nebo Ton Koopman. V roce 1989 jsme měli první oficiální koncert. Hráli jsme nějakého Monteverdiho, Grandiho a posluchače zaujala barva hlasu. Nebyl před nimi operní zpěvák, ale přírodní hlas, který se dobře hodil k nástrojům. Ale o tom by asi měl mluvit někdo jiný.

V současné době Accordone jako stálý člen opouštíte po jednatřiceti letech, to je víc než polovina vašeho života. Je to rozvod, Válka Roseových, přátelské rozloučení, kam se bez ansámblu vydáte?
Není to žádný rozvod, je to velmi příjemné rozloučení. Po jednatřiceti letech cítím spokojenost s tím, co jsme společně dělali, včetně věcí před Accordone. Byla to práce plná myšlenek a také autorské práce: náš poslední projekt je opera Solve et Coagula, složil ji Guido na můj text o Raimondovi di Sangro. Po tolika letech společné cesty bych chtěl udělat krok stranou a podívat se zpátky na úplný začátek svých aktivit. Chci se vrátit k renesanci a ranému baroku jen s loutnou, vracím se zpátky do intimnějších prostor. Na Concentu se budeme s Accordone oficiálně loučit. S Guidem nemáme jediný spor, on si vezme název Accordone a já budu pokračovat jako Marco.

Jste specialista na styl „recitar cantando“, ale já ve vašem zpěvu hodně cítím také „cantando popolare“. Kde je hranice mezi uměleckým a populárním zpěvem, existuje vůbec?
Styl „recitar cantando“ hodně upřednostňuje hereckou stránku věci, to se ukrývá už v samotném názvu. Musíte být nejdřív herec a teprve potom zpěvák. A mnoho zpěváků z té doby by tomu velmi dobře rozumělo. Nechci o tom otevírat žádnou polemiku, je to jen můj pocit. Věnuji při zpěvu velkou pozornost textu, síle sdělení i tomu, jak s textem zacházel skladatel. Jiné je to s tarantelami, když mluvíme o „cantando popolare“, v těch jsou moje kořeny, jsem z jižní Itálie. Ale nemyslím jen Neapol, ale také Sicílii, Kalábrii, Basilicatu, Pugnu… je to ohromný zdroj písní, které lidem pomáhají setřást tíhu každodennosti.

Kdo byli vaši učitelé, když jste začínal zpívat? A co říkali rodiče na váš talent a kariéru?
Já jsem si před příchodem do Bologni vůbec nepředstavoval, že se budu věnovat hudbě. Takže do nějakých dvaadvaceti, třiadvaceti let. S hudbou jsem přicházel do styku hodně, ale ne proto, že by moji rodiče byli hudebníci, ale protože poslouchali rádio. A já to mám rád dodneška, poslouchám ho denně. Nemám televizi, ale rádio je puštěné skoro pořád – teď tedy zrovna ne, když spolu mluvíme. Z rádia přichází spousta podnětů, povzbuzuje fantazii, můžete si představovat, co se děje, dávat hlasům tváře. Moji rodiče poslouchali crooners (zpěváky jazzových standardů – pozn. red.), jako byl Frank Sinatra a Nat King Cole. Zároveň tu byla velká hudební tradice Neapole. Před každými Vánocemi obcházeli koledníci všechny domácnosti. Chodili s dudami a píšťalami a hráli od domu k domu, bylo to nepředstavitelně nahlas, dělali strašný kravál a říkali si o peníze. Domu to mělo přinášet požehnání. V takovém prostředí se člověk nemůže cítit od hudby daleko. A v 70. letech se v Neapoli začala hodně hrát stará hudba, dávný populární repertoár – objevil se Roberto de Simone a jeho Nuova Compagnia di Canto Popolare. Byl to ohromný objev a šok. Všichni jsme si pořídili kytary a tamburíny a hráli venku s kamarády. Ale chtěl jsem se stát pilotem, usiloval jsem o pilotní průkaz, to byla moje vášeň. Když se mi to nepovedlo, nevěděl jsem, co si počít, bylo to zklamání. A jeden kamarád mi navrhl, abych šel do Bologni na hudební univerzitu: „Dobře zpíváš, hraješ na kytaru, proč bys to nezkusil.“ Tam se mi otevřel nový svět, studoval jsem hudební vědu a věnoval se gregoriánskému chorálu. Potom jsme postupovali k renesanci, baroku, byla to úžasná každodenní práce. Bylo úchvatné přicházet do styku s originálními partiturami, nedržet je v rukou s odstupem jako fotokopie, ale cítit přímo jejich přítomnost.

Potkal jste se v Bologni s Umbertem Ecem?
Jistě, chodil jsem k němu na sémiotiku. Byl také u nás doma: měli jsme velký dům na venkově a pořádali tam spoustu setkání, diskutovalo se, hrálo. Umberto Eco jednou večer přišel, byl tam také písničkář a herec Lucio Dalla, chodívali tam naši profesoři. Byly mezi nimi i velké filosofické autority a měli jsme k nim respekt, ale nakonec se ukázalo, že ten kontakt je strašně jednoduchý. Všichni byli otevření a sdílet všechno společně bylo úplně samozřejmé.

Váš sólový program se jmenuje Il racconto di mezzanotte (Půlnoční vyprávění) a působí na mě dojmem, jako by se otec sešel s rodinou po večeři. Je v tom nějaká souvislost s vaším osobním životem, třeba s dětstvím?
To není otec, to je dědeček! Ale vážně: ten pořad se váže ke dvěma konkrétním věcem. Titul je věnovaný krátkému pořadu v italském rozhlasu. Vysílal se každý den ve 23.50 – to už jsem byl v posteli – a někdo v něm vyprávěl příběh až do půlnoci. Potom přišly zprávy. Ale každý den bylo to vyprávění, každý den jiný příběh – pořad se jmenoval I raconti della mezzanotte. Druhý podnět přišel z časů, kdy jsem bydlel v Bologni ve velkém domě společně se Stefanem a mnoha dalšími lidmi. Bydleli jsme nedaleko selské usedlosti, majitel měl ženu, tři děti, psy, prasata, krávy, prostě hospodářství. A v centrální místnosti – což byla kuchyň – byla velká kamna, nad nimi visely nějaké pánve a podobně. U kamen jsme sedávali, když nás hospodář pozval, a on hrál na housle a vyprávěl příběhy. Na ty chvíle nikdy nezapomenu. Nevyprávěly se zdaleka jen pohádky, ale třeba i každodenní novinky, jak říkají Němci, „tagesschau“.

Představte si, že by se někdo z publika zachoval jako opravdový člen rodiny a během vyprávění by na vás křikl: „Marco, nech už toho čtení, to je nuda. Zazpívej raději tu písničku o slunci!“ Udělal byste to?
Ano. Pro mě je publikum součástí představení, nejsou to jen posluchači. Nikdy neuvažuji o tom, jestli jsem publiku vítaný, mně je vítané publikum. Jsme tam všichni pohromadě, pódium je jen místo, kde přede mnou mohl stát kdokoliv, a obecenstvo by mi mělo být co nejblíž.

Nedávno jste zpíval na a capella festivalu v Lipsku a Mitteldeutsche Rundfunk o vás říkal, že vy a Bobby McFerrin jste jediní zpěváci na světě, kteří baví diváky pouze svým hlasem. Jste opravdu tak jedineční?
Srovnávat se Bobbym McFerrinem mě nikdy nenapadlo, to jsem poctěný. Já neuvažuji o tom, že jsem jedinečný – kromě toho, že každý z nás je svým způsobem jedinečná osobnost. Pro mě je to způsob, jak se vyjádřit, a hodně zpěváků o takové možnosti zřejmě ani nepřemýšlí. Je to cesta, jak se otevřít ostatním, jak se oprostit od techniky, jakkoli je potřebná. Co ale potřebujeme nejvíc, je znovu si vzpomenout na svoje duše, protože nás obklopuje spousta špatných věcí.

Zůstaňme u umělecké osamělosti na pódiu – co pro vás znamená? Je to svoboda, vzrušení, nebezpečí…
Nebezpečí určitě ne, nepřemýšlím ani o tom, jak je to obtížné, je to jakási forma respektu k publiku. A ještě jedna věc: osamocené zpívání je obvykle spíš lamento, nářek, patří k němu smutek, se kterým se svěřujete. Ale já jsem šťastný a chci se o to podělit.

A co znamená samota pro vás osobně, je pro vás důležitá i v životě? Jste rád sám?
Já žiji sám, ale necítím samotu. Samota je volba, příležitost, jak si po spoustě tvrdé práce i po chvílích zadostiučinění uvědomit sám sebe.

Když se řekne Itálie, člověk si představí pizzu, fotbal, operu, auta… co znamená Itálie pro vás?
Je to pro mě krásná země plná překážek. Dobře se tu bydlí, dobře zůstává, ale nedobře pracuje. Itálie je země kultury, země jídla, krásné krajiny. Chtěli jsme mít průmyslovou zemi, ale my nejsme pro průmysl stvoření. Umíme ty krásné věci užívat a předávat je celému světu.

Foto z minulých ročníků Concentu Moraviae Jiří Sláma, rukopis Marca Beasleyho z jeho archivu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.  více

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více



Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více