Marco Beasley setřásá z hudby prach století

Marco Beasley setřásá z hudby prach století

V sobotu začíná 20. ročník festivalu Concentus Moraviae a kromě oslav kulatých narozenin jej čeká také jedno loučení. Soubor Accordone i jeho zpěváka Marca Beasleyho publikum dobře zná z minulých ročníků, ale jejich umělecké cesty se teď rozcházejí – v dobrém, ale přece. S Marcem jsme mluvili o Neapoli a Itálii, o hudbě, o jeho práci před Accordone, s nimi i po nich. A díky studiu v Bologni se rozhovorem mihl také Umberto Eco.

Narodil jste se v Neapoli, ale původní jméno města je Parthenopé podle jedné z mytologických Sirén. Je Neapol město smrtících hlasů?
Je to město obdarovávajících hlasů! Neapol je město zpěvu, je to místo s úžasnou atmosférou, kterou cítíte od narození. Možná by to o svém rodném městě řekl leckdo na světě a pro nás z Neapole to není jiné. Ale když se odstěhujeme, pořád zůstáváme její součástí. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by litoval, že se narodil v Neapoli. Je to složité město, ale krásné nejen pro to, aby tam člověk setrvával, ale aby tam pečoval o svoji duši. Je to spojení krajiny a každodenních miniaturních pocitů, které lidé mají, a chtějí se s vámi podělit o to ohromné bohatství ukryté v běžném životě.

Soubor Accordone a vy jste rezidenčními umělci letošního ročníku Concentu Moraviae, ale podle počtu vystoupení se zdá, jako byste jimi byli už několik let. Čím vás festival přitahuje?
Jako profesionálnímu hudebníkovi se mi pochopitelně líbí, když mě několik let po sobě zve stejný festival. Ale já nejsem jenom profesionál a na Concentu pokaždé potkám příjemné lidi. Pracujete s nimi a zdá se vám, jako by to práce ani nebyla, to je ohromná hodnota. Všichni jedou naplno, jejich efektivita je opravdu vysoká, ale zároveň je u toho vždy dobrá atmosféra. Je to vlastně hodně renesanční, dvorné jako v knize Il Cortegiano od Baldassara Castigliona: dělej maximum a nepřestávej se usmívat. Navenek to vypadá snadno, ale v pozadí je strašně moc dřiny. Další součástí Concentu jsou krásná místa: je pro mě absolutně úžasné být na místech, kde promlouvá historie. A v neposlední řadě je to pozornost publika, pokaždé se cítím opravdu vítaný.

Jaký bude rozdíl mezi vystoupeními v minulých letech a teď? Můžeme očekávat něco zvláštního?
Letos jsme rezidenční umělci, bude to vypadat, jako bychom s námi festival seznamovali. Předvedeme velkou paletu programů, neznámou barokní hudbu pro dva hlasy, budeme hrát tarantely, máme připravené programy pro sólový hlas i instrumentální věci. Accordone ukážou všechny svoje podoby. Když jsme na Concentu hrávali v minulých letech, vždy jsme měli jeden nebo dva koncerty. Letos je to jiné, předvedeme se v mnoha polohách, ukážeme všechny cesty, kterými jsme se dosud ubírali.

Zakládal jste Accordone společně s Guidem Morinim. Co vás svedlo dohromady?
Začínali jsme v roce 1984, zakládající členové Accordone byli cembalista a varhaník Guido Morini, já a Stefano Rocco, loutnista a kytarista. Já a Stefano jsme studovali v Bologni a Guido přišel z Milána, se Stefanem jsme i bydleli v jednom bytě, jak už to na univerzitě chodí. Jeden večer jsme potkali Guida, když v Bologni hrál, a já jsem z něj byl naprosto unešený. Tak jsem za ním šel, ale nemluvili jsme tehdy o hudbě, spíš kam zajít do hospody. Nebyl to zkrátka okamžitý nápad, že spolu budeme hrát. Ale sblížili jsme se, měli jsme společné myšlenky a po nějaké době – snad jednom nebo dvou měsících – jsme se rozhodli občas si pro sebe zahrát, když se potkáme. Nebylo to pravidelné, bydleli jsme od sebe dost daleko. Pomaličku jsme si budovali repertoár, i když jenom tak pro zábavu. Věnovali jsme se hudbě Padre Martiniho, které bylo v archivech obrovské množství – tisků i rukopisů. A chtěli jsme tu hudbu hrát tak, aby z ní zmizel prach staletí. Šli jsme za průkopníky takové interpretace, jako jsou David Munrow, Jordi Savall nebo Ton Koopman. V roce 1989 jsme měli první oficiální koncert. Hráli jsme nějakého Monteverdiho, Grandiho a posluchače zaujala barva hlasu. Nebyl před nimi operní zpěvák, ale přírodní hlas, který se dobře hodil k nástrojům. Ale o tom by asi měl mluvit někdo jiný.

V současné době Accordone jako stálý člen opouštíte po jednatřiceti letech, to je víc než polovina vašeho života. Je to rozvod, Válka Roseových, přátelské rozloučení, kam se bez ansámblu vydáte?
Není to žádný rozvod, je to velmi příjemné rozloučení. Po jednatřiceti letech cítím spokojenost s tím, co jsme společně dělali, včetně věcí před Accordone. Byla to práce plná myšlenek a také autorské práce: náš poslední projekt je opera Solve et Coagula, složil ji Guido na můj text o Raimondovi di Sangro. Po tolika letech společné cesty bych chtěl udělat krok stranou a podívat se zpátky na úplný začátek svých aktivit. Chci se vrátit k renesanci a ranému baroku jen s loutnou, vracím se zpátky do intimnějších prostor. Na Concentu se budeme s Accordone oficiálně loučit. S Guidem nemáme jediný spor, on si vezme název Accordone a já budu pokračovat jako Marco.

Jste specialista na styl „recitar cantando“, ale já ve vašem zpěvu hodně cítím také „cantando popolare“. Kde je hranice mezi uměleckým a populárním zpěvem, existuje vůbec?
Styl „recitar cantando“ hodně upřednostňuje hereckou stránku věci, to se ukrývá už v samotném názvu. Musíte být nejdřív herec a teprve potom zpěvák. A mnoho zpěváků z té doby by tomu velmi dobře rozumělo. Nechci o tom otevírat žádnou polemiku, je to jen můj pocit. Věnuji při zpěvu velkou pozornost textu, síle sdělení i tomu, jak s textem zacházel skladatel. Jiné je to s tarantelami, když mluvíme o „cantando popolare“, v těch jsou moje kořeny, jsem z jižní Itálie. Ale nemyslím jen Neapol, ale také Sicílii, Kalábrii, Basilicatu, Pugnu… je to ohromný zdroj písní, které lidem pomáhají setřást tíhu každodennosti.

Kdo byli vaši učitelé, když jste začínal zpívat? A co říkali rodiče na váš talent a kariéru?
Já jsem si před příchodem do Bologni vůbec nepředstavoval, že se budu věnovat hudbě. Takže do nějakých dvaadvaceti, třiadvaceti let. S hudbou jsem přicházel do styku hodně, ale ne proto, že by moji rodiče byli hudebníci, ale protože poslouchali rádio. A já to mám rád dodneška, poslouchám ho denně. Nemám televizi, ale rádio je puštěné skoro pořád – teď tedy zrovna ne, když spolu mluvíme. Z rádia přichází spousta podnětů, povzbuzuje fantazii, můžete si představovat, co se děje, dávat hlasům tváře. Moji rodiče poslouchali crooners (zpěváky jazzových standardů – pozn. red.), jako byl Frank Sinatra a Nat King Cole. Zároveň tu byla velká hudební tradice Neapole. Před každými Vánocemi obcházeli koledníci všechny domácnosti. Chodili s dudami a píšťalami a hráli od domu k domu, bylo to nepředstavitelně nahlas, dělali strašný kravál a říkali si o peníze. Domu to mělo přinášet požehnání. V takovém prostředí se člověk nemůže cítit od hudby daleko. A v 70. letech se v Neapoli začala hodně hrát stará hudba, dávný populární repertoár – objevil se Roberto de Simone a jeho Nuova Compagnia di Canto Popolare. Byl to ohromný objev a šok. Všichni jsme si pořídili kytary a tamburíny a hráli venku s kamarády. Ale chtěl jsem se stát pilotem, usiloval jsem o pilotní průkaz, to byla moje vášeň. Když se mi to nepovedlo, nevěděl jsem, co si počít, bylo to zklamání. A jeden kamarád mi navrhl, abych šel do Bologni na hudební univerzitu: „Dobře zpíváš, hraješ na kytaru, proč bys to nezkusil.“ Tam se mi otevřel nový svět, studoval jsem hudební vědu a věnoval se gregoriánskému chorálu. Potom jsme postupovali k renesanci, baroku, byla to úžasná každodenní práce. Bylo úchvatné přicházet do styku s originálními partiturami, nedržet je v rukou s odstupem jako fotokopie, ale cítit přímo jejich přítomnost.

Potkal jste se v Bologni s Umbertem Ecem?
Jistě, chodil jsem k němu na sémiotiku. Byl také u nás doma: měli jsme velký dům na venkově a pořádali tam spoustu setkání, diskutovalo se, hrálo. Umberto Eco jednou večer přišel, byl tam také písničkář a herec Lucio Dalla, chodívali tam naši profesoři. Byly mezi nimi i velké filosofické autority a měli jsme k nim respekt, ale nakonec se ukázalo, že ten kontakt je strašně jednoduchý. Všichni byli otevření a sdílet všechno společně bylo úplně samozřejmé.

Váš sólový program se jmenuje Il racconto di mezzanotte (Půlnoční vyprávění) a působí na mě dojmem, jako by se otec sešel s rodinou po večeři. Je v tom nějaká souvislost s vaším osobním životem, třeba s dětstvím?
To není otec, to je dědeček! Ale vážně: ten pořad se váže ke dvěma konkrétním věcem. Titul je věnovaný krátkému pořadu v italském rozhlasu. Vysílal se každý den ve 23.50 – to už jsem byl v posteli – a někdo v něm vyprávěl příběh až do půlnoci. Potom přišly zprávy. Ale každý den bylo to vyprávění, každý den jiný příběh – pořad se jmenoval I raconti della mezzanotte. Druhý podnět přišel z časů, kdy jsem bydlel v Bologni ve velkém domě společně se Stefanem a mnoha dalšími lidmi. Bydleli jsme nedaleko selské usedlosti, majitel měl ženu, tři děti, psy, prasata, krávy, prostě hospodářství. A v centrální místnosti – což byla kuchyň – byla velká kamna, nad nimi visely nějaké pánve a podobně. U kamen jsme sedávali, když nás hospodář pozval, a on hrál na housle a vyprávěl příběhy. Na ty chvíle nikdy nezapomenu. Nevyprávěly se zdaleka jen pohádky, ale třeba i každodenní novinky, jak říkají Němci, „tagesschau“.

Představte si, že by se někdo z publika zachoval jako opravdový člen rodiny a během vyprávění by na vás křikl: „Marco, nech už toho čtení, to je nuda. Zazpívej raději tu písničku o slunci!“ Udělal byste to?
Ano. Pro mě je publikum součástí představení, nejsou to jen posluchači. Nikdy neuvažuji o tom, jestli jsem publiku vítaný, mně je vítané publikum. Jsme tam všichni pohromadě, pódium je jen místo, kde přede mnou mohl stát kdokoliv, a obecenstvo by mi mělo být co nejblíž.

Nedávno jste zpíval na a capella festivalu v Lipsku a Mitteldeutsche Rundfunk o vás říkal, že vy a Bobby McFerrin jste jediní zpěváci na světě, kteří baví diváky pouze svým hlasem. Jste opravdu tak jedineční?
Srovnávat se Bobbym McFerrinem mě nikdy nenapadlo, to jsem poctěný. Já neuvažuji o tom, že jsem jedinečný – kromě toho, že každý z nás je svým způsobem jedinečná osobnost. Pro mě je to způsob, jak se vyjádřit, a hodně zpěváků o takové možnosti zřejmě ani nepřemýšlí. Je to cesta, jak se otevřít ostatním, jak se oprostit od techniky, jakkoli je potřebná. Co ale potřebujeme nejvíc, je znovu si vzpomenout na svoje duše, protože nás obklopuje spousta špatných věcí.

Zůstaňme u umělecké osamělosti na pódiu – co pro vás znamená? Je to svoboda, vzrušení, nebezpečí…
Nebezpečí určitě ne, nepřemýšlím ani o tom, jak je to obtížné, je to jakási forma respektu k publiku. A ještě jedna věc: osamocené zpívání je obvykle spíš lamento, nářek, patří k němu smutek, se kterým se svěřujete. Ale já jsem šťastný a chci se o to podělit.

A co znamená samota pro vás osobně, je pro vás důležitá i v životě? Jste rád sám?
Já žiji sám, ale necítím samotu. Samota je volba, příležitost, jak si po spoustě tvrdé práce i po chvílích zadostiučinění uvědomit sám sebe.

Když se řekne Itálie, člověk si představí pizzu, fotbal, operu, auta… co znamená Itálie pro vás?
Je to pro mě krásná země plná překážek. Dobře se tu bydlí, dobře zůstává, ale nedobře pracuje. Itálie je země kultury, země jídla, krásné krajiny. Chtěli jsme mít průmyslovou zemi, ale my nejsme pro průmysl stvoření. Umíme ty krásné věci užívat a předávat je celému světu.

Foto z minulých ročníků Concentu Moraviae Jiří Sláma, rukopis Marca Beasleyho z jeho archivu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.  více

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více



Včerejší podvečer na piazzettě Janáčkova divadla se nesl ve znamení koncertu k zahájení sezóny 2019/2020 Národního divadla Brno (NdB). Propagace akce zajistila hudebnímu večeru to nejdůležitější – stovky diváků, kteří hojně zaplnili celé prostranství. Nelze opomenout opravdu široké věkové rozpětí, které je zejména na své spodní hranici (zatím ještě v kočárcích) tolik potřebné pro budoucí kulturu.   více

Konec září bude v nedaleké slovenské Bratislavě patřit world music. Široké veřejnosti i pozvaným zahraničním delegátům se představí přední kapely žánru ze Slovenska, na konferenci se bude hovořit o folkloru i jazzu, na programu budou koncerty světových hvězd i workshopy pro hudebníky a jejich manažery. Ředitelka festivalu Jarmila Vlčková zve na toto setkání i muzikanty z Brna a okolí. Účast na konferenci je zdarma, stačí se zaregistrovat na stránkách World Music Festivalu Bratislava.  více

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.  více

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více