Marco Beasley setřásá z hudby prach století

Marco Beasley setřásá z hudby prach století

V sobotu začíná 20. ročník festivalu Concentus Moraviae a kromě oslav kulatých narozenin jej čeká také jedno loučení. Soubor Accordone i jeho zpěváka Marca Beasleyho publikum dobře zná z minulých ročníků, ale jejich umělecké cesty se teď rozcházejí – v dobrém, ale přece. S Marcem jsme mluvili o Neapoli a Itálii, o hudbě, o jeho práci před Accordone, s nimi i po nich. A díky studiu v Bologni se rozhovorem mihl také Umberto Eco.

Narodil jste se v Neapoli, ale původní jméno města je Parthenopé podle jedné z mytologických Sirén. Je Neapol město smrtících hlasů?
Je to město obdarovávajících hlasů! Neapol je město zpěvu, je to místo s úžasnou atmosférou, kterou cítíte od narození. Možná by to o svém rodném městě řekl leckdo na světě a pro nás z Neapole to není jiné. Ale když se odstěhujeme, pořád zůstáváme její součástí. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by litoval, že se narodil v Neapoli. Je to složité město, ale krásné nejen pro to, aby tam člověk setrvával, ale aby tam pečoval o svoji duši. Je to spojení krajiny a každodenních miniaturních pocitů, které lidé mají, a chtějí se s vámi podělit o to ohromné bohatství ukryté v běžném životě.

Soubor Accordone a vy jste rezidenčními umělci letošního ročníku Concentu Moraviae, ale podle počtu vystoupení se zdá, jako byste jimi byli už několik let. Čím vás festival přitahuje?
Jako profesionálnímu hudebníkovi se mi pochopitelně líbí, když mě několik let po sobě zve stejný festival. Ale já nejsem jenom profesionál a na Concentu pokaždé potkám příjemné lidi. Pracujete s nimi a zdá se vám, jako by to práce ani nebyla, to je ohromná hodnota. Všichni jedou naplno, jejich efektivita je opravdu vysoká, ale zároveň je u toho vždy dobrá atmosféra. Je to vlastně hodně renesanční, dvorné jako v knize Il Cortegiano od Baldassara Castigliona: dělej maximum a nepřestávej se usmívat. Navenek to vypadá snadno, ale v pozadí je strašně moc dřiny. Další součástí Concentu jsou krásná místa: je pro mě absolutně úžasné být na místech, kde promlouvá historie. A v neposlední řadě je to pozornost publika, pokaždé se cítím opravdu vítaný.

Jaký bude rozdíl mezi vystoupeními v minulých letech a teď? Můžeme očekávat něco zvláštního?
Letos jsme rezidenční umělci, bude to vypadat, jako bychom s námi festival seznamovali. Předvedeme velkou paletu programů, neznámou barokní hudbu pro dva hlasy, budeme hrát tarantely, máme připravené programy pro sólový hlas i instrumentální věci. Accordone ukážou všechny svoje podoby. Když jsme na Concentu hrávali v minulých letech, vždy jsme měli jeden nebo dva koncerty. Letos je to jiné, předvedeme se v mnoha polohách, ukážeme všechny cesty, kterými jsme se dosud ubírali.

Zakládal jste Accordone společně s Guidem Morinim. Co vás svedlo dohromady?
Začínali jsme v roce 1984, zakládající členové Accordone byli cembalista a varhaník Guido Morini, já a Stefano Rocco, loutnista a kytarista. Já a Stefano jsme studovali v Bologni a Guido přišel z Milána, se Stefanem jsme i bydleli v jednom bytě, jak už to na univerzitě chodí. Jeden večer jsme potkali Guida, když v Bologni hrál, a já jsem z něj byl naprosto unešený. Tak jsem za ním šel, ale nemluvili jsme tehdy o hudbě, spíš kam zajít do hospody. Nebyl to zkrátka okamžitý nápad, že spolu budeme hrát. Ale sblížili jsme se, měli jsme společné myšlenky a po nějaké době – snad jednom nebo dvou měsících – jsme se rozhodli občas si pro sebe zahrát, když se potkáme. Nebylo to pravidelné, bydleli jsme od sebe dost daleko. Pomaličku jsme si budovali repertoár, i když jenom tak pro zábavu. Věnovali jsme se hudbě Padre Martiniho, které bylo v archivech obrovské množství – tisků i rukopisů. A chtěli jsme tu hudbu hrát tak, aby z ní zmizel prach staletí. Šli jsme za průkopníky takové interpretace, jako jsou David Munrow, Jordi Savall nebo Ton Koopman. V roce 1989 jsme měli první oficiální koncert. Hráli jsme nějakého Monteverdiho, Grandiho a posluchače zaujala barva hlasu. Nebyl před nimi operní zpěvák, ale přírodní hlas, který se dobře hodil k nástrojům. Ale o tom by asi měl mluvit někdo jiný.

V současné době Accordone jako stálý člen opouštíte po jednatřiceti letech, to je víc než polovina vašeho života. Je to rozvod, Válka Roseových, přátelské rozloučení, kam se bez ansámblu vydáte?
Není to žádný rozvod, je to velmi příjemné rozloučení. Po jednatřiceti letech cítím spokojenost s tím, co jsme společně dělali, včetně věcí před Accordone. Byla to práce plná myšlenek a také autorské práce: náš poslední projekt je opera Solve et Coagula, složil ji Guido na můj text o Raimondovi di Sangro. Po tolika letech společné cesty bych chtěl udělat krok stranou a podívat se zpátky na úplný začátek svých aktivit. Chci se vrátit k renesanci a ranému baroku jen s loutnou, vracím se zpátky do intimnějších prostor. Na Concentu se budeme s Accordone oficiálně loučit. S Guidem nemáme jediný spor, on si vezme název Accordone a já budu pokračovat jako Marco.

Jste specialista na styl „recitar cantando“, ale já ve vašem zpěvu hodně cítím také „cantando popolare“. Kde je hranice mezi uměleckým a populárním zpěvem, existuje vůbec?
Styl „recitar cantando“ hodně upřednostňuje hereckou stránku věci, to se ukrývá už v samotném názvu. Musíte být nejdřív herec a teprve potom zpěvák. A mnoho zpěváků z té doby by tomu velmi dobře rozumělo. Nechci o tom otevírat žádnou polemiku, je to jen můj pocit. Věnuji při zpěvu velkou pozornost textu, síle sdělení i tomu, jak s textem zacházel skladatel. Jiné je to s tarantelami, když mluvíme o „cantando popolare“, v těch jsou moje kořeny, jsem z jižní Itálie. Ale nemyslím jen Neapol, ale také Sicílii, Kalábrii, Basilicatu, Pugnu… je to ohromný zdroj písní, které lidem pomáhají setřást tíhu každodennosti.

Kdo byli vaši učitelé, když jste začínal zpívat? A co říkali rodiče na váš talent a kariéru?
Já jsem si před příchodem do Bologni vůbec nepředstavoval, že se budu věnovat hudbě. Takže do nějakých dvaadvaceti, třiadvaceti let. S hudbou jsem přicházel do styku hodně, ale ne proto, že by moji rodiče byli hudebníci, ale protože poslouchali rádio. A já to mám rád dodneška, poslouchám ho denně. Nemám televizi, ale rádio je puštěné skoro pořád – teď tedy zrovna ne, když spolu mluvíme. Z rádia přichází spousta podnětů, povzbuzuje fantazii, můžete si představovat, co se děje, dávat hlasům tváře. Moji rodiče poslouchali crooners (zpěváky jazzových standardů – pozn. red.), jako byl Frank Sinatra a Nat King Cole. Zároveň tu byla velká hudební tradice Neapole. Před každými Vánocemi obcházeli koledníci všechny domácnosti. Chodili s dudami a píšťalami a hráli od domu k domu, bylo to nepředstavitelně nahlas, dělali strašný kravál a říkali si o peníze. Domu to mělo přinášet požehnání. V takovém prostředí se člověk nemůže cítit od hudby daleko. A v 70. letech se v Neapoli začala hodně hrát stará hudba, dávný populární repertoár – objevil se Roberto de Simone a jeho Nuova Compagnia di Canto Popolare. Byl to ohromný objev a šok. Všichni jsme si pořídili kytary a tamburíny a hráli venku s kamarády. Ale chtěl jsem se stát pilotem, usiloval jsem o pilotní průkaz, to byla moje vášeň. Když se mi to nepovedlo, nevěděl jsem, co si počít, bylo to zklamání. A jeden kamarád mi navrhl, abych šel do Bologni na hudební univerzitu: „Dobře zpíváš, hraješ na kytaru, proč bys to nezkusil.“ Tam se mi otevřel nový svět, studoval jsem hudební vědu a věnoval se gregoriánskému chorálu. Potom jsme postupovali k renesanci, baroku, byla to úžasná každodenní práce. Bylo úchvatné přicházet do styku s originálními partiturami, nedržet je v rukou s odstupem jako fotokopie, ale cítit přímo jejich přítomnost.

Potkal jste se v Bologni s Umbertem Ecem?
Jistě, chodil jsem k němu na sémiotiku. Byl také u nás doma: měli jsme velký dům na venkově a pořádali tam spoustu setkání, diskutovalo se, hrálo. Umberto Eco jednou večer přišel, byl tam také písničkář a herec Lucio Dalla, chodívali tam naši profesoři. Byly mezi nimi i velké filosofické autority a měli jsme k nim respekt, ale nakonec se ukázalo, že ten kontakt je strašně jednoduchý. Všichni byli otevření a sdílet všechno společně bylo úplně samozřejmé.

Váš sólový program se jmenuje Il racconto di mezzanotte (Půlnoční vyprávění) a působí na mě dojmem, jako by se otec sešel s rodinou po večeři. Je v tom nějaká souvislost s vaším osobním životem, třeba s dětstvím?
To není otec, to je dědeček! Ale vážně: ten pořad se váže ke dvěma konkrétním věcem. Titul je věnovaný krátkému pořadu v italském rozhlasu. Vysílal se každý den ve 23.50 – to už jsem byl v posteli – a někdo v něm vyprávěl příběh až do půlnoci. Potom přišly zprávy. Ale každý den bylo to vyprávění, každý den jiný příběh – pořad se jmenoval I raconti della mezzanotte. Druhý podnět přišel z časů, kdy jsem bydlel v Bologni ve velkém domě společně se Stefanem a mnoha dalšími lidmi. Bydleli jsme nedaleko selské usedlosti, majitel měl ženu, tři děti, psy, prasata, krávy, prostě hospodářství. A v centrální místnosti – což byla kuchyň – byla velká kamna, nad nimi visely nějaké pánve a podobně. U kamen jsme sedávali, když nás hospodář pozval, a on hrál na housle a vyprávěl příběhy. Na ty chvíle nikdy nezapomenu. Nevyprávěly se zdaleka jen pohádky, ale třeba i každodenní novinky, jak říkají Němci, „tagesschau“.

Představte si, že by se někdo z publika zachoval jako opravdový člen rodiny a během vyprávění by na vás křikl: „Marco, nech už toho čtení, to je nuda. Zazpívej raději tu písničku o slunci!“ Udělal byste to?
Ano. Pro mě je publikum součástí představení, nejsou to jen posluchači. Nikdy neuvažuji o tom, jestli jsem publiku vítaný, mně je vítané publikum. Jsme tam všichni pohromadě, pódium je jen místo, kde přede mnou mohl stát kdokoliv, a obecenstvo by mi mělo být co nejblíž.

Nedávno jste zpíval na a capella festivalu v Lipsku a Mitteldeutsche Rundfunk o vás říkal, že vy a Bobby McFerrin jste jediní zpěváci na světě, kteří baví diváky pouze svým hlasem. Jste opravdu tak jedineční?
Srovnávat se Bobbym McFerrinem mě nikdy nenapadlo, to jsem poctěný. Já neuvažuji o tom, že jsem jedinečný – kromě toho, že každý z nás je svým způsobem jedinečná osobnost. Pro mě je to způsob, jak se vyjádřit, a hodně zpěváků o takové možnosti zřejmě ani nepřemýšlí. Je to cesta, jak se otevřít ostatním, jak se oprostit od techniky, jakkoli je potřebná. Co ale potřebujeme nejvíc, je znovu si vzpomenout na svoje duše, protože nás obklopuje spousta špatných věcí.

Zůstaňme u umělecké osamělosti na pódiu – co pro vás znamená? Je to svoboda, vzrušení, nebezpečí…
Nebezpečí určitě ne, nepřemýšlím ani o tom, jak je to obtížné, je to jakási forma respektu k publiku. A ještě jedna věc: osamocené zpívání je obvykle spíš lamento, nářek, patří k němu smutek, se kterým se svěřujete. Ale já jsem šťastný a chci se o to podělit.

A co znamená samota pro vás osobně, je pro vás důležitá i v životě? Jste rád sám?
Já žiji sám, ale necítím samotu. Samota je volba, příležitost, jak si po spoustě tvrdé práce i po chvílích zadostiučinění uvědomit sám sebe.

Když se řekne Itálie, člověk si představí pizzu, fotbal, operu, auta… co znamená Itálie pro vás?
Je to pro mě krásná země plná překážek. Dobře se tu bydlí, dobře zůstává, ale nedobře pracuje. Itálie je země kultury, země jídla, krásné krajiny. Chtěli jsme mít průmyslovou zemi, ale my nejsme pro průmysl stvoření. Umíme ty krásné věci užívat a předávat je celému světu.

Foto z minulých ročníků Concentu Moraviae Jiří Sláma, rukopis Marca Beasleyho z jeho archivu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.  více

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více



Festival JAZZFESTBRNO se letos rozšiřuje o novou programovou linii Tension, která bude představovat hudebníky na pomezí jazzu a elektronické hudby. Jedním z interpretů, kteří se představí 28. března v prostoru Praha v Brně, bude česko-ukrajinské duo Zabelov Group, které nedávno vydalo nové album s názvem Eg. Rozhovor s Romanem Zabelovem (akordeon, hlas, klavír, varhany, harfa…) a Janem Šiklem (bicí, trubka, kytara, perkuse…) vznikl v jedné pražské kavárně těsně před kapelní zkouškou.  více

Dvojkoncerty, typické pro festival JAZZFESTBRNO, často pracují s modelem velká světová hvězda a před ní méně známá česká nebo evropská kapela. V sobotu 16. března tomu bylo v Divadle Husa na provázku jinak. Po česko-polském septetu Štěpánky Balcarové sice následoval recitál výborného amerického trumpetisty Theo Crokera, ale pro řadu návštěvníků byla hvězdná domácí sestava se jmény jako Jaromír Honzák nebo Marcel Bárta větším lákadlem než u nás zatím spíše neznámý Croker, vnuk jiného úspěšného amerického trumpetisty, Doca Cheathama. Ať už ale posluchač přišel do komorního prostředí Husy na provázku na zhudebněné polské verše nebo na americkou jazzovou party, jistě neodcházel zklamán. I když se v druhé polovině namísto funkového večírku konal regulérní jazzový koncert.  více

Zatímco slavnější z rodu Marsalisů, trumpetista Wynton, se v rámci brněnského JazzFestu představil už opakovaně, jeho starší bratr, saxofonista Branford, zavítal na jižní Moravu poprvé. Koncertem jeho Quartetu začal další ročník festivalu JazzFestBrno, který si po necelých dvou dekádách existence drží pozici nejkvalitnější jazzové přehlídky v republice.  více

Třetí koncert abonentního cyklu brněnské filharmonie (Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“) s názvem Paris, Paris včera vzdal svým programem hold významné evropské metropoli a hlavnímu městu Francie. V průběhu večera zazněla díla Wolfganga Amadea Mozarta, Charlese-Marii Widora a současného skladatele Kryštofa Mařatky. Kromě Filharmonie Brno vystoupili klarinetista Michel Lethiec a varhaník Christian Schmitt, představení dirigoval Jiří Rožeň.  více

Večery z cyklu Hudební inventura brněnského orchestru Ensemble Opera Diversa pravidelně vynášejí na světlo pozapomenutá díla českých skladatelů. Úterní koncert v sále Konventu Milosrdných bratří se stal pietní připomínkou výročí let 1939/1969. Po boku orchestru vystoupil houslista Milan Paľa a klavíristky Kristýna Znamenáčková a Lucie Pokorná. Představení řídila stálá dirigentka orchestru Gabriela Tardonová.  více

Skladatelka a písničkářka Bára Zmeková vydává v těchto dnech své nové album s názvem LUNAVES. Oficiálně je představí také v Brně. Křest v Kabinetu Múz proběhne v úterý 19. března.  více

Po úspěšném turné v Japonsku se Filharmonie Brno včera vrátila na brněnské pódium Kulturního centra Babylon. Večer sestával výhradně z děl německého hudebního romantismu, která zazněla v nastudování dirigenta Alexandera Liebreicha. Ve skladbě Čtyři preludia a Vážné zpěvy Johannese Brahmse se představil chorvatský basbarytonista Krešimir Stražanac.  více

Slovácký soubor Šafrán je již tradičním organizátorem brněnského fašanku. Akce se, v duchu lidových tradic, koná vždy v úterý před Popeleční středou a je počátkem křesťanského půstu. Její kořeny sahají do dob pohanských, nyní je však součástí křesťanských svátků téměř po celém světě. Průvodům masek se v regionech Moravy říká končiny, masopust, fašanek nebo např. šibřinky. Jeho souborová brněnská obdoba se snaží držet lidového předobrazu. Začíná průvodem na Náměstí svobody. Letos pokračoval přes Alfa pasáž až do budovy tržnice na Zelném trhu. Zakončení programu bylo v režii souboru Lučina, který divákům předvedl tzv. pochovávání basy. Jedná se o zvyk, který je inscenovaným pohřbem tohoto hudebního nástroje, znázorňuje ukončení zábav, zklidnění a příprav na Velikonoce.  více

„Tolik, co údajně dnes je nám, to dřív bylo starým lidem,“ zpívá Slávek Janoušek v písni Alzheimer a Parkinson.  Písničkář, který loni v září oslavil 65. narozeniny, našel ve stárnutí mimořádně silné téma pro svou novou desku. Tohle je vzkaz je album nejen o přibývajících létech, ale i o tom, jak si „na stará kolena“ čím dál víc vážíme své rodiny a svých kořenů. Třebaže najdeme velmi silné momenty na všech Janouškových albech, Tohle je vzkaz lze vnímat jako třetí díl trilogie jeho nejsilnějších nahrávek – Kdo to zavinil (1988), Tancuj a zpívej (1997) a Tohle je vzkaz (2018).  více

Skupina Nevermore & Kosmonaut získala za album Bleděmodré město, věnované Brnu, nominaci na Anděla v žánrové kategorii Folk. S kapelníkem a autorem písní Michalem Šimíčkem, přezdívaným Kosmonaut, hovoříme o písních, o městě, jeho zvucích a utajených zákoutích i o plánech kapely.  více

Po jedenácté se vrátilo slavné Labutí jezero do Brna a to na jeviště Janáčkova divadla při úterní obnovené premiéře tohoto nesmrtelného titulu. V den premiéry také uplynulo rovné století od okamžiku, kdy brněnské publikum tento baletní klenot Petra Iljiče Čajkovského shlédlo vůbec poprvé. O té doby je na repertoáru největšího moravského divadla jen s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě. Do obnovené premiéry mu předcházelo deset jevištních a choreografických přepracování.  více

Hudební cyklus „Barbara Maria Willi uvádí…“ je patnáct let hodnotou brněnského kulturního života. Koncerty staré hudby pořádané energickou cembalistkou a varhanicí v jedné osobě se těší neutuchající přízni posluchačů a programová nabídka hudebních večerů je rok od roku pestřejší. Není tedy divu, že nová sezóna přišla s něčím zcela ojedinělým – včera zahájil cyklus již 16. ročník spojením středověké hudby, výtvarného umění a Alighieriho Božské komedie. Večer s názvem KCHUN: PURGATIO vznikl spoluprací pěveckého dua KCHUN sestávajícího z tenoristy Martina Prokeše a barytonisty Marka Šulce s akademickým malířem Atilou Vörösem a video jockeyem Rudolfem Živcem. Umělecký výtvor sui generis doplnil záznam recitace herce Jiřího Dvořáka.  více

V sále Blahoslavova domu (centru Českobratrské církve evangelické) zazněla včera podvečer duchovní díla pozdní renesance a raného baroka v podání komorního sboru Ensemble Versus a souboru historických nástrojů Castello in Aria. Obě tělesa řídil umělecký vedoucí sboru Vladimír Maňas. V programu večera figurovaly skladby léty prověřených i takřka neznámých, sporadicky uváděných autorů evropské hudby.  více

Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.  více

Webový portál Brno - město hudby letos slaví šesté narozeniny. Jako symbolický dárek našim čtenářům přinášíme první z pravidelných měsíčních příspěvků brněnského dramatika, spisovatele a scenáristy Milana Uhdeho. Který se s vámi bude dělit o své vzpomínky, úvahy i popis aktuálního dění na poli brněnské kultury. Jeho dnešním tématem je Festival Janáček Brno.  více

Nejčtenější

Kritika

Dvojkoncerty, typické pro festival JAZZFESTBRNO, často pracují s modelem velká světová hvězda a před ní méně známá česká nebo evropská kapela. V sobotu 16. března tomu bylo v Divadle Husa na provázku jinak. Po česko-polském septetu Štěpánky Balcarové sice následoval recitál výborného amerického trumpetisty Theo Crokera, ale pro řadu návštěvníků byla hvězdná domácí sestava se jmény jako Jaromír Honzák nebo Marcel Bárta větším lákadlem než u nás zatím spíše neznámý Croker, vnuk jiného úspěšného amerického trumpetisty, Doca Cheathama. Ať už ale posluchač přišel do komorního prostředí Husy na provázku na zhudebněné polské verše nebo na americkou jazzovou party, jistě neodcházel zklamán. I když se v druhé polovině namísto funkového večírku konal regulérní jazzový koncert.  více