Marco Beasley setřásá z hudby prach století

Marco Beasley setřásá z hudby prach století

V sobotu začíná 20. ročník festivalu Concentus Moraviae a kromě oslav kulatých narozenin jej čeká také jedno loučení. Soubor Accordone i jeho zpěváka Marca Beasleyho publikum dobře zná z minulých ročníků, ale jejich umělecké cesty se teď rozcházejí – v dobrém, ale přece. S Marcem jsme mluvili o Neapoli a Itálii, o hudbě, o jeho práci před Accordone, s nimi i po nich. A díky studiu v Bologni se rozhovorem mihl také Umberto Eco.

Narodil jste se v Neapoli, ale původní jméno města je Parthenopé podle jedné z mytologických Sirén. Je Neapol město smrtících hlasů?
Je to město obdarovávajících hlasů! Neapol je město zpěvu, je to místo s úžasnou atmosférou, kterou cítíte od narození. Možná by to o svém rodném městě řekl leckdo na světě a pro nás z Neapole to není jiné. Ale když se odstěhujeme, pořád zůstáváme její součástí. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by litoval, že se narodil v Neapoli. Je to složité město, ale krásné nejen pro to, aby tam člověk setrvával, ale aby tam pečoval o svoji duši. Je to spojení krajiny a každodenních miniaturních pocitů, které lidé mají, a chtějí se s vámi podělit o to ohromné bohatství ukryté v běžném životě.

Soubor Accordone a vy jste rezidenčními umělci letošního ročníku Concentu Moraviae, ale podle počtu vystoupení se zdá, jako byste jimi byli už několik let. Čím vás festival přitahuje?
Jako profesionálnímu hudebníkovi se mi pochopitelně líbí, když mě několik let po sobě zve stejný festival. Ale já nejsem jenom profesionál a na Concentu pokaždé potkám příjemné lidi. Pracujete s nimi a zdá se vám, jako by to práce ani nebyla, to je ohromná hodnota. Všichni jedou naplno, jejich efektivita je opravdu vysoká, ale zároveň je u toho vždy dobrá atmosféra. Je to vlastně hodně renesanční, dvorné jako v knize Il Cortegiano od Baldassara Castigliona: dělej maximum a nepřestávej se usmívat. Navenek to vypadá snadno, ale v pozadí je strašně moc dřiny. Další součástí Concentu jsou krásná místa: je pro mě absolutně úžasné být na místech, kde promlouvá historie. A v neposlední řadě je to pozornost publika, pokaždé se cítím opravdu vítaný.

Jaký bude rozdíl mezi vystoupeními v minulých letech a teď? Můžeme očekávat něco zvláštního?
Letos jsme rezidenční umělci, bude to vypadat, jako bychom s námi festival seznamovali. Předvedeme velkou paletu programů, neznámou barokní hudbu pro dva hlasy, budeme hrát tarantely, máme připravené programy pro sólový hlas i instrumentální věci. Accordone ukážou všechny svoje podoby. Když jsme na Concentu hrávali v minulých letech, vždy jsme měli jeden nebo dva koncerty. Letos je to jiné, předvedeme se v mnoha polohách, ukážeme všechny cesty, kterými jsme se dosud ubírali.

Zakládal jste Accordone společně s Guidem Morinim. Co vás svedlo dohromady?
Začínali jsme v roce 1984, zakládající členové Accordone byli cembalista a varhaník Guido Morini, já a Stefano Rocco, loutnista a kytarista. Já a Stefano jsme studovali v Bologni a Guido přišel z Milána, se Stefanem jsme i bydleli v jednom bytě, jak už to na univerzitě chodí. Jeden večer jsme potkali Guida, když v Bologni hrál, a já jsem z něj byl naprosto unešený. Tak jsem za ním šel, ale nemluvili jsme tehdy o hudbě, spíš kam zajít do hospody. Nebyl to zkrátka okamžitý nápad, že spolu budeme hrát. Ale sblížili jsme se, měli jsme společné myšlenky a po nějaké době – snad jednom nebo dvou měsících – jsme se rozhodli občas si pro sebe zahrát, když se potkáme. Nebylo to pravidelné, bydleli jsme od sebe dost daleko. Pomaličku jsme si budovali repertoár, i když jenom tak pro zábavu. Věnovali jsme se hudbě Padre Martiniho, které bylo v archivech obrovské množství – tisků i rukopisů. A chtěli jsme tu hudbu hrát tak, aby z ní zmizel prach staletí. Šli jsme za průkopníky takové interpretace, jako jsou David Munrow, Jordi Savall nebo Ton Koopman. V roce 1989 jsme měli první oficiální koncert. Hráli jsme nějakého Monteverdiho, Grandiho a posluchače zaujala barva hlasu. Nebyl před nimi operní zpěvák, ale přírodní hlas, který se dobře hodil k nástrojům. Ale o tom by asi měl mluvit někdo jiný.

V současné době Accordone jako stálý člen opouštíte po jednatřiceti letech, to je víc než polovina vašeho života. Je to rozvod, Válka Roseových, přátelské rozloučení, kam se bez ansámblu vydáte?
Není to žádný rozvod, je to velmi příjemné rozloučení. Po jednatřiceti letech cítím spokojenost s tím, co jsme společně dělali, včetně věcí před Accordone. Byla to práce plná myšlenek a také autorské práce: náš poslední projekt je opera Solve et Coagula, složil ji Guido na můj text o Raimondovi di Sangro. Po tolika letech společné cesty bych chtěl udělat krok stranou a podívat se zpátky na úplný začátek svých aktivit. Chci se vrátit k renesanci a ranému baroku jen s loutnou, vracím se zpátky do intimnějších prostor. Na Concentu se budeme s Accordone oficiálně loučit. S Guidem nemáme jediný spor, on si vezme název Accordone a já budu pokračovat jako Marco.

Jste specialista na styl „recitar cantando“, ale já ve vašem zpěvu hodně cítím také „cantando popolare“. Kde je hranice mezi uměleckým a populárním zpěvem, existuje vůbec?
Styl „recitar cantando“ hodně upřednostňuje hereckou stránku věci, to se ukrývá už v samotném názvu. Musíte být nejdřív herec a teprve potom zpěvák. A mnoho zpěváků z té doby by tomu velmi dobře rozumělo. Nechci o tom otevírat žádnou polemiku, je to jen můj pocit. Věnuji při zpěvu velkou pozornost textu, síle sdělení i tomu, jak s textem zacházel skladatel. Jiné je to s tarantelami, když mluvíme o „cantando popolare“, v těch jsou moje kořeny, jsem z jižní Itálie. Ale nemyslím jen Neapol, ale také Sicílii, Kalábrii, Basilicatu, Pugnu… je to ohromný zdroj písní, které lidem pomáhají setřást tíhu každodennosti.

Kdo byli vaši učitelé, když jste začínal zpívat? A co říkali rodiče na váš talent a kariéru?
Já jsem si před příchodem do Bologni vůbec nepředstavoval, že se budu věnovat hudbě. Takže do nějakých dvaadvaceti, třiadvaceti let. S hudbou jsem přicházel do styku hodně, ale ne proto, že by moji rodiče byli hudebníci, ale protože poslouchali rádio. A já to mám rád dodneška, poslouchám ho denně. Nemám televizi, ale rádio je puštěné skoro pořád – teď tedy zrovna ne, když spolu mluvíme. Z rádia přichází spousta podnětů, povzbuzuje fantazii, můžete si představovat, co se děje, dávat hlasům tváře. Moji rodiče poslouchali crooners (zpěváky jazzových standardů – pozn. red.), jako byl Frank Sinatra a Nat King Cole. Zároveň tu byla velká hudební tradice Neapole. Před každými Vánocemi obcházeli koledníci všechny domácnosti. Chodili s dudami a píšťalami a hráli od domu k domu, bylo to nepředstavitelně nahlas, dělali strašný kravál a říkali si o peníze. Domu to mělo přinášet požehnání. V takovém prostředí se člověk nemůže cítit od hudby daleko. A v 70. letech se v Neapoli začala hodně hrát stará hudba, dávný populární repertoár – objevil se Roberto de Simone a jeho Nuova Compagnia di Canto Popolare. Byl to ohromný objev a šok. Všichni jsme si pořídili kytary a tamburíny a hráli venku s kamarády. Ale chtěl jsem se stát pilotem, usiloval jsem o pilotní průkaz, to byla moje vášeň. Když se mi to nepovedlo, nevěděl jsem, co si počít, bylo to zklamání. A jeden kamarád mi navrhl, abych šel do Bologni na hudební univerzitu: „Dobře zpíváš, hraješ na kytaru, proč bys to nezkusil.“ Tam se mi otevřel nový svět, studoval jsem hudební vědu a věnoval se gregoriánskému chorálu. Potom jsme postupovali k renesanci, baroku, byla to úžasná každodenní práce. Bylo úchvatné přicházet do styku s originálními partiturami, nedržet je v rukou s odstupem jako fotokopie, ale cítit přímo jejich přítomnost.

Potkal jste se v Bologni s Umbertem Ecem?
Jistě, chodil jsem k němu na sémiotiku. Byl také u nás doma: měli jsme velký dům na venkově a pořádali tam spoustu setkání, diskutovalo se, hrálo. Umberto Eco jednou večer přišel, byl tam také písničkář a herec Lucio Dalla, chodívali tam naši profesoři. Byly mezi nimi i velké filosofické autority a měli jsme k nim respekt, ale nakonec se ukázalo, že ten kontakt je strašně jednoduchý. Všichni byli otevření a sdílet všechno společně bylo úplně samozřejmé.

Váš sólový program se jmenuje Il racconto di mezzanotte (Půlnoční vyprávění) a působí na mě dojmem, jako by se otec sešel s rodinou po večeři. Je v tom nějaká souvislost s vaším osobním životem, třeba s dětstvím?
To není otec, to je dědeček! Ale vážně: ten pořad se váže ke dvěma konkrétním věcem. Titul je věnovaný krátkému pořadu v italském rozhlasu. Vysílal se každý den ve 23.50 – to už jsem byl v posteli – a někdo v něm vyprávěl příběh až do půlnoci. Potom přišly zprávy. Ale každý den bylo to vyprávění, každý den jiný příběh – pořad se jmenoval I raconti della mezzanotte. Druhý podnět přišel z časů, kdy jsem bydlel v Bologni ve velkém domě společně se Stefanem a mnoha dalšími lidmi. Bydleli jsme nedaleko selské usedlosti, majitel měl ženu, tři děti, psy, prasata, krávy, prostě hospodářství. A v centrální místnosti – což byla kuchyň – byla velká kamna, nad nimi visely nějaké pánve a podobně. U kamen jsme sedávali, když nás hospodář pozval, a on hrál na housle a vyprávěl příběhy. Na ty chvíle nikdy nezapomenu. Nevyprávěly se zdaleka jen pohádky, ale třeba i každodenní novinky, jak říkají Němci, „tagesschau“.

Představte si, že by se někdo z publika zachoval jako opravdový člen rodiny a během vyprávění by na vás křikl: „Marco, nech už toho čtení, to je nuda. Zazpívej raději tu písničku o slunci!“ Udělal byste to?
Ano. Pro mě je publikum součástí představení, nejsou to jen posluchači. Nikdy neuvažuji o tom, jestli jsem publiku vítaný, mně je vítané publikum. Jsme tam všichni pohromadě, pódium je jen místo, kde přede mnou mohl stát kdokoliv, a obecenstvo by mi mělo být co nejblíž.

Nedávno jste zpíval na a capella festivalu v Lipsku a Mitteldeutsche Rundfunk o vás říkal, že vy a Bobby McFerrin jste jediní zpěváci na světě, kteří baví diváky pouze svým hlasem. Jste opravdu tak jedineční?
Srovnávat se Bobbym McFerrinem mě nikdy nenapadlo, to jsem poctěný. Já neuvažuji o tom, že jsem jedinečný – kromě toho, že každý z nás je svým způsobem jedinečná osobnost. Pro mě je to způsob, jak se vyjádřit, a hodně zpěváků o takové možnosti zřejmě ani nepřemýšlí. Je to cesta, jak se otevřít ostatním, jak se oprostit od techniky, jakkoli je potřebná. Co ale potřebujeme nejvíc, je znovu si vzpomenout na svoje duše, protože nás obklopuje spousta špatných věcí.

Zůstaňme u umělecké osamělosti na pódiu – co pro vás znamená? Je to svoboda, vzrušení, nebezpečí…
Nebezpečí určitě ne, nepřemýšlím ani o tom, jak je to obtížné, je to jakási forma respektu k publiku. A ještě jedna věc: osamocené zpívání je obvykle spíš lamento, nářek, patří k němu smutek, se kterým se svěřujete. Ale já jsem šťastný a chci se o to podělit.

A co znamená samota pro vás osobně, je pro vás důležitá i v životě? Jste rád sám?
Já žiji sám, ale necítím samotu. Samota je volba, příležitost, jak si po spoustě tvrdé práce i po chvílích zadostiučinění uvědomit sám sebe.

Když se řekne Itálie, člověk si představí pizzu, fotbal, operu, auta… co znamená Itálie pro vás?
Je to pro mě krásná země plná překážek. Dobře se tu bydlí, dobře zůstává, ale nedobře pracuje. Itálie je země kultury, země jídla, krásné krajiny. Chtěli jsme mít průmyslovou zemi, ale my nejsme pro průmysl stvoření. Umíme ty krásné věci užívat a předávat je celému světu.

Foto z minulých ročníků Concentu Moraviae Jiří Sláma, rukopis Marca Beasleyho z jeho archivu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.  více

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více



Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Nejčtenější

Kritika

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více