Marco Beasley setřásá z hudby prach století

Marco Beasley setřásá z hudby prach století

V sobotu začíná 20. ročník festivalu Concentus Moraviae a kromě oslav kulatých narozenin jej čeká také jedno loučení. Soubor Accordone i jeho zpěváka Marca Beasleyho publikum dobře zná z minulých ročníků, ale jejich umělecké cesty se teď rozcházejí – v dobrém, ale přece. S Marcem jsme mluvili o Neapoli a Itálii, o hudbě, o jeho práci před Accordone, s nimi i po nich. A díky studiu v Bologni se rozhovorem mihl také Umberto Eco.

Narodil jste se v Neapoli, ale původní jméno města je Parthenopé podle jedné z mytologických Sirén. Je Neapol město smrtících hlasů?
Je to město obdarovávajících hlasů! Neapol je město zpěvu, je to místo s úžasnou atmosférou, kterou cítíte od narození. Možná by to o svém rodném městě řekl leckdo na světě a pro nás z Neapole to není jiné. Ale když se odstěhujeme, pořád zůstáváme její součástí. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by litoval, že se narodil v Neapoli. Je to složité město, ale krásné nejen pro to, aby tam člověk setrvával, ale aby tam pečoval o svoji duši. Je to spojení krajiny a každodenních miniaturních pocitů, které lidé mají, a chtějí se s vámi podělit o to ohromné bohatství ukryté v běžném životě.

Soubor Accordone a vy jste rezidenčními umělci letošního ročníku Concentu Moraviae, ale podle počtu vystoupení se zdá, jako byste jimi byli už několik let. Čím vás festival přitahuje?
Jako profesionálnímu hudebníkovi se mi pochopitelně líbí, když mě několik let po sobě zve stejný festival. Ale já nejsem jenom profesionál a na Concentu pokaždé potkám příjemné lidi. Pracujete s nimi a zdá se vám, jako by to práce ani nebyla, to je ohromná hodnota. Všichni jedou naplno, jejich efektivita je opravdu vysoká, ale zároveň je u toho vždy dobrá atmosféra. Je to vlastně hodně renesanční, dvorné jako v knize Il Cortegiano od Baldassara Castigliona: dělej maximum a nepřestávej se usmívat. Navenek to vypadá snadno, ale v pozadí je strašně moc dřiny. Další součástí Concentu jsou krásná místa: je pro mě absolutně úžasné být na místech, kde promlouvá historie. A v neposlední řadě je to pozornost publika, pokaždé se cítím opravdu vítaný.

Jaký bude rozdíl mezi vystoupeními v minulých letech a teď? Můžeme očekávat něco zvláštního?
Letos jsme rezidenční umělci, bude to vypadat, jako bychom s námi festival seznamovali. Předvedeme velkou paletu programů, neznámou barokní hudbu pro dva hlasy, budeme hrát tarantely, máme připravené programy pro sólový hlas i instrumentální věci. Accordone ukážou všechny svoje podoby. Když jsme na Concentu hrávali v minulých letech, vždy jsme měli jeden nebo dva koncerty. Letos je to jiné, předvedeme se v mnoha polohách, ukážeme všechny cesty, kterými jsme se dosud ubírali.

Zakládal jste Accordone společně s Guidem Morinim. Co vás svedlo dohromady?
Začínali jsme v roce 1984, zakládající členové Accordone byli cembalista a varhaník Guido Morini, já a Stefano Rocco, loutnista a kytarista. Já a Stefano jsme studovali v Bologni a Guido přišel z Milána, se Stefanem jsme i bydleli v jednom bytě, jak už to na univerzitě chodí. Jeden večer jsme potkali Guida, když v Bologni hrál, a já jsem z něj byl naprosto unešený. Tak jsem za ním šel, ale nemluvili jsme tehdy o hudbě, spíš kam zajít do hospody. Nebyl to zkrátka okamžitý nápad, že spolu budeme hrát. Ale sblížili jsme se, měli jsme společné myšlenky a po nějaké době – snad jednom nebo dvou měsících – jsme se rozhodli občas si pro sebe zahrát, když se potkáme. Nebylo to pravidelné, bydleli jsme od sebe dost daleko. Pomaličku jsme si budovali repertoár, i když jenom tak pro zábavu. Věnovali jsme se hudbě Padre Martiniho, které bylo v archivech obrovské množství – tisků i rukopisů. A chtěli jsme tu hudbu hrát tak, aby z ní zmizel prach staletí. Šli jsme za průkopníky takové interpretace, jako jsou David Munrow, Jordi Savall nebo Ton Koopman. V roce 1989 jsme měli první oficiální koncert. Hráli jsme nějakého Monteverdiho, Grandiho a posluchače zaujala barva hlasu. Nebyl před nimi operní zpěvák, ale přírodní hlas, který se dobře hodil k nástrojům. Ale o tom by asi měl mluvit někdo jiný.

V současné době Accordone jako stálý člen opouštíte po jednatřiceti letech, to je víc než polovina vašeho života. Je to rozvod, Válka Roseových, přátelské rozloučení, kam se bez ansámblu vydáte?
Není to žádný rozvod, je to velmi příjemné rozloučení. Po jednatřiceti letech cítím spokojenost s tím, co jsme společně dělali, včetně věcí před Accordone. Byla to práce plná myšlenek a také autorské práce: náš poslední projekt je opera Solve et Coagula, složil ji Guido na můj text o Raimondovi di Sangro. Po tolika letech společné cesty bych chtěl udělat krok stranou a podívat se zpátky na úplný začátek svých aktivit. Chci se vrátit k renesanci a ranému baroku jen s loutnou, vracím se zpátky do intimnějších prostor. Na Concentu se budeme s Accordone oficiálně loučit. S Guidem nemáme jediný spor, on si vezme název Accordone a já budu pokračovat jako Marco.

Jste specialista na styl „recitar cantando“, ale já ve vašem zpěvu hodně cítím také „cantando popolare“. Kde je hranice mezi uměleckým a populárním zpěvem, existuje vůbec?
Styl „recitar cantando“ hodně upřednostňuje hereckou stránku věci, to se ukrývá už v samotném názvu. Musíte být nejdřív herec a teprve potom zpěvák. A mnoho zpěváků z té doby by tomu velmi dobře rozumělo. Nechci o tom otevírat žádnou polemiku, je to jen můj pocit. Věnuji při zpěvu velkou pozornost textu, síle sdělení i tomu, jak s textem zacházel skladatel. Jiné je to s tarantelami, když mluvíme o „cantando popolare“, v těch jsou moje kořeny, jsem z jižní Itálie. Ale nemyslím jen Neapol, ale také Sicílii, Kalábrii, Basilicatu, Pugnu… je to ohromný zdroj písní, které lidem pomáhají setřást tíhu každodennosti.

Kdo byli vaši učitelé, když jste začínal zpívat? A co říkali rodiče na váš talent a kariéru?
Já jsem si před příchodem do Bologni vůbec nepředstavoval, že se budu věnovat hudbě. Takže do nějakých dvaadvaceti, třiadvaceti let. S hudbou jsem přicházel do styku hodně, ale ne proto, že by moji rodiče byli hudebníci, ale protože poslouchali rádio. A já to mám rád dodneška, poslouchám ho denně. Nemám televizi, ale rádio je puštěné skoro pořád – teď tedy zrovna ne, když spolu mluvíme. Z rádia přichází spousta podnětů, povzbuzuje fantazii, můžete si představovat, co se děje, dávat hlasům tváře. Moji rodiče poslouchali crooners (zpěváky jazzových standardů – pozn. red.), jako byl Frank Sinatra a Nat King Cole. Zároveň tu byla velká hudební tradice Neapole. Před každými Vánocemi obcházeli koledníci všechny domácnosti. Chodili s dudami a píšťalami a hráli od domu k domu, bylo to nepředstavitelně nahlas, dělali strašný kravál a říkali si o peníze. Domu to mělo přinášet požehnání. V takovém prostředí se člověk nemůže cítit od hudby daleko. A v 70. letech se v Neapoli začala hodně hrát stará hudba, dávný populární repertoár – objevil se Roberto de Simone a jeho Nuova Compagnia di Canto Popolare. Byl to ohromný objev a šok. Všichni jsme si pořídili kytary a tamburíny a hráli venku s kamarády. Ale chtěl jsem se stát pilotem, usiloval jsem o pilotní průkaz, to byla moje vášeň. Když se mi to nepovedlo, nevěděl jsem, co si počít, bylo to zklamání. A jeden kamarád mi navrhl, abych šel do Bologni na hudební univerzitu: „Dobře zpíváš, hraješ na kytaru, proč bys to nezkusil.“ Tam se mi otevřel nový svět, studoval jsem hudební vědu a věnoval se gregoriánskému chorálu. Potom jsme postupovali k renesanci, baroku, byla to úžasná každodenní práce. Bylo úchvatné přicházet do styku s originálními partiturami, nedržet je v rukou s odstupem jako fotokopie, ale cítit přímo jejich přítomnost.

Potkal jste se v Bologni s Umbertem Ecem?
Jistě, chodil jsem k němu na sémiotiku. Byl také u nás doma: měli jsme velký dům na venkově a pořádali tam spoustu setkání, diskutovalo se, hrálo. Umberto Eco jednou večer přišel, byl tam také písničkář a herec Lucio Dalla, chodívali tam naši profesoři. Byly mezi nimi i velké filosofické autority a měli jsme k nim respekt, ale nakonec se ukázalo, že ten kontakt je strašně jednoduchý. Všichni byli otevření a sdílet všechno společně bylo úplně samozřejmé.

Váš sólový program se jmenuje Il racconto di mezzanotte (Půlnoční vyprávění) a působí na mě dojmem, jako by se otec sešel s rodinou po večeři. Je v tom nějaká souvislost s vaším osobním životem, třeba s dětstvím?
To není otec, to je dědeček! Ale vážně: ten pořad se váže ke dvěma konkrétním věcem. Titul je věnovaný krátkému pořadu v italském rozhlasu. Vysílal se každý den ve 23.50 – to už jsem byl v posteli – a někdo v něm vyprávěl příběh až do půlnoci. Potom přišly zprávy. Ale každý den bylo to vyprávění, každý den jiný příběh – pořad se jmenoval I raconti della mezzanotte. Druhý podnět přišel z časů, kdy jsem bydlel v Bologni ve velkém domě společně se Stefanem a mnoha dalšími lidmi. Bydleli jsme nedaleko selské usedlosti, majitel měl ženu, tři děti, psy, prasata, krávy, prostě hospodářství. A v centrální místnosti – což byla kuchyň – byla velká kamna, nad nimi visely nějaké pánve a podobně. U kamen jsme sedávali, když nás hospodář pozval, a on hrál na housle a vyprávěl příběhy. Na ty chvíle nikdy nezapomenu. Nevyprávěly se zdaleka jen pohádky, ale třeba i každodenní novinky, jak říkají Němci, „tagesschau“.

Představte si, že by se někdo z publika zachoval jako opravdový člen rodiny a během vyprávění by na vás křikl: „Marco, nech už toho čtení, to je nuda. Zazpívej raději tu písničku o slunci!“ Udělal byste to?
Ano. Pro mě je publikum součástí představení, nejsou to jen posluchači. Nikdy neuvažuji o tom, jestli jsem publiku vítaný, mně je vítané publikum. Jsme tam všichni pohromadě, pódium je jen místo, kde přede mnou mohl stát kdokoliv, a obecenstvo by mi mělo být co nejblíž.

Nedávno jste zpíval na a capella festivalu v Lipsku a Mitteldeutsche Rundfunk o vás říkal, že vy a Bobby McFerrin jste jediní zpěváci na světě, kteří baví diváky pouze svým hlasem. Jste opravdu tak jedineční?
Srovnávat se Bobbym McFerrinem mě nikdy nenapadlo, to jsem poctěný. Já neuvažuji o tom, že jsem jedinečný – kromě toho, že každý z nás je svým způsobem jedinečná osobnost. Pro mě je to způsob, jak se vyjádřit, a hodně zpěváků o takové možnosti zřejmě ani nepřemýšlí. Je to cesta, jak se otevřít ostatním, jak se oprostit od techniky, jakkoli je potřebná. Co ale potřebujeme nejvíc, je znovu si vzpomenout na svoje duše, protože nás obklopuje spousta špatných věcí.

Zůstaňme u umělecké osamělosti na pódiu – co pro vás znamená? Je to svoboda, vzrušení, nebezpečí…
Nebezpečí určitě ne, nepřemýšlím ani o tom, jak je to obtížné, je to jakási forma respektu k publiku. A ještě jedna věc: osamocené zpívání je obvykle spíš lamento, nářek, patří k němu smutek, se kterým se svěřujete. Ale já jsem šťastný a chci se o to podělit.

A co znamená samota pro vás osobně, je pro vás důležitá i v životě? Jste rád sám?
Já žiji sám, ale necítím samotu. Samota je volba, příležitost, jak si po spoustě tvrdé práce i po chvílích zadostiučinění uvědomit sám sebe.

Když se řekne Itálie, člověk si představí pizzu, fotbal, operu, auta… co znamená Itálie pro vás?
Je to pro mě krásná země plná překážek. Dobře se tu bydlí, dobře zůstává, ale nedobře pracuje. Itálie je země kultury, země jídla, krásné krajiny. Chtěli jsme mít průmyslovou zemi, ale my nejsme pro průmysl stvoření. Umíme ty krásné věci užívat a předávat je celému světu.

Foto z minulých ročníků Concentu Moraviae Jiří Sláma, rukopis Marca Beasleyho z jeho archivu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.  více

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více



Závěrečný koncert letošní sezóny Filharmonie Brno patřil dílům Antonína Dvořáka a Jeana Sibelia v Janáčkově divadle. Do čela filharmonie se ve čtvrtek 20. června postavil dánský dirigent Michael Schønwandt, který se brněnskému publiku představil naposledy v lednu minulého roku. V první polovině programu orchestr doplnil houslista Alexander Sitkovetskyvíce

Letošní, 29. ročník hudebního festivalu Concentus Moraviae je z velké části věnovaný Roku české hudby, čemuž nasvědčuje jeho podtitul Metamorfózy: Czech Smetana!. Podobně zaměřený byl i recitál klavíristy Jana Bartoše, který se odehrál v úterý 18. června v malém sále kulturního domu v Bystřici nad Pernštejnem. Na programu se objevily klavírní cykly Bedřicha Smetany a Miloslava Kabeláče, které vyšly minulý rok na Bartošově CD pod hlavičkou labelu Supraphon.  více

Vrcholem sezony 2023/24 Národního divadla Brno se bezpochyby stalo uvedení světové premiéry opery Here I am, Orlando slovenské skladatelky Ľubice Čekovské. Libreto k tomuto dílu, jehož premiéra se odehrála 14. června v Janáčkově divadle, napsala Viktorie Knotková podle románu Orlando od Virginie Woolfové. Odvážný dramaturgický počin vypráví příběh mladíka Orlanda, který se jednoho dne změnil v ženu a žije tak už pár století, režíroval umělecký šéf opery NdB Jiří Heřman. Za dirigentský pult se při premiéře postavil Robert Kružík, který měl i hudebním nastudování. Role Orlanda/y byla rozdělena mezi dva představitele: mezzosopranistku Markétu Cukrovou a kontratenoristu Maayana Lichtavíce

Festival Concentus Moraviae nabízí nejen zajímavá místa, ale také interprety. Výjimku v konceptu tvořil open air koncert konaný ve čtvrtek 13. června na náměstí 1. května v Kuřimi, který byl propojen s městskými oslavami. V podvečer se v hodinovém vstupu publiku představilo české těleso Epoque Quartet v obsazení David PokornýVladimír Klánský (housle), Alexey Aslamas (viola), Vít Petrášek (violoncello), které mnozí znají z televizního pořadu Star dance. Kuřim však v tomto roce není jediným oslavencem, jelikož i samotné kvarteto letos slaví 25 let svého působení.  více

Když se hovoří o českém funku, je nemožné nezmínit osobnost producenta, klávesisty a zpěváka Romana Holého, který je neodmyslitelně spjat jak s mnoha hudebními projekty, tak se současnou populární hudební scénou. V současné době živě vystupuje především s kapelami Monkey Business a J.A.R., bez kterých si lze český funk jen stěží představit. Obě kapely vystoupily v rámci Gregoryfestu 2024 ve čtvrtek 13. června v Amfiteátru Starý pivovar v brněnských Řečkovicích.  více

V duchu myšlenky, že Brno a folklor patří k sobě, proběhl ve čtvrtek 6. června Happening Roku folklorních souborů. Událost uspořádala Kancelář Brno město hudby UNESCO ve spolupráci se spolkem Brněnsko tančí a zpívá. Akce se tak stala součástí dlouhodobého projektu, který si předsevzal zmapovat amatérskou hudební scénu v Brně, a to nejen folklorní. V minulém roce Brno město hudby obdobným způsobem oslovilo pěvecké sbory, v budoucnu to budou například garážové kapely. Dokládá tak pestrost brněnské hudební scény nejen na úrovni profesionálních těles, ale i nadšených laiků, pro které je muzika neoddělitelnou součástí života.  více

Spolek Brněnsko tančí a zpívá a TIC Brno uspořádali 6. června 49. ročník přehlídky Brněnsko tančí a zpívá. Program koncentrovaný do jednoho dne byl nabitější, než v předchozích letech. Podtitul Rok folklorních souborů byl vypůjčen od stejnojmenného projektu kanceláře Brna města hudby UNESCO.  více

Ještě před rokem bychom v Nové synagoze ve Velkém Meziříčí nalezli asijskou tržnici. Jmenované město se však rozhodlo budovu odkoupit a začalo ji využívat důstojněji. Při právě probíhajícím festivalu Concentus Moraviae posluchači mohli ve středu 5. června tuto památku navštívit a vyslechnout si zde komorní koncert zpěvačky a houslistky Ivy Bittové, jejího ženského sboru Babačka s muzikanty Jakubem Jedlinským (akordeon) a Pavlem Fischerem (housle).  více

Večernímu koncertu Ensemble Opera Diversa s názvem Tvář vody, který se uskutečnil 4. června ve venkovním prostoru (atrium) Moravské zemské knihovny Brno, předcházela dopolední beseda profesora Miloše Štědroně a docenta Vladimíra Maňase z Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity. Oba jmenovaní si připravili poutavé povídání na téma vodního živlu v umění (od gregoriánského chorálu až po počátek 20. století), jež bylo zakončeno ukázkou edice a poslechem nahrávky Janáčkovy symfonie Dunaj. V rámci koncert pod taktovkou Gabriely Tardonové inspirovaném tématem vody zazněly jedna světová a tři české premiéry. Jako sólistka se divákům představila harfistka Dominika Kvardovávíce

Podobně jako další hudební festivaly se i 29. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae musel vypořádat letos nejen s Rokem české hudby, ale především s jedinečným výročím 200 let od narození Bedřicha Smetany, zakladatele moderní české hudby. Dramaturgické ukotvení právě zahájeného ročníku se nese v duchu hesla „Metamorfózy: Czech Smetana!“. První festivalový koncert, který se uskutečnil 31. května v kyjovském Městském kulturním středisku, dal tušit, kterým směrem se bude ubírat i zbytek festivalové dramaturgie. Na Smetanovu tvorbu se organizátoři přehlídky totiž rozhodli pohlížet z nových úhlů a pracovat nejen s hudbou, ale také s očekáváním posluchačů. Již na úvodním večeru zazněl proslulý Smetanův Smyčcový kvartet č. 1 e moll Z mého života, avšak v úpravě pro symfonický orchestr z pera dirigenta a klavíristy George Szella. Smetanovo dílo doplnila světová premiéra Koncertu pro flétnu a orchestr Sadunkertoja finského skladatele, dirigenta a rezidenčního umělce 29. ročníku festivalu Olliho Mustonena, která vznikla přímo na objednávku festivalu. Právě Mustonen provedení obou skladeb v podání orchestru Prague Philharmonia také řídil. Jako sólistka vystoupila dánská flétnistka Janne Thomsenvíce

V rámci koncertní řady Hudebních inventur Ensemble Opera Diversa, která započala už v roce 2017, má těleso za cíl přinášet (znovu)objevená díla a autory, s nimiž se na pódiích setkáváme zřídka. Tato dramaturgická linie ale také nabízí prostor a iniciativu k vytváření zcela nových skladeb uváděných ve světových premiérách. Komorní koncert uskutečněný ve středu 29. května 2024 v aule rektorátu Vysokého učení technického (VUT) v Brně se protentokrát nesl v režii Diversa QuartetBarbara Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola), Iva Wiesnerová (violoncello), OK Percussion Duo (Martin OpršálMartin Kneibl), sólistky Anety Podracké Bendové (soprán) a klavíristky Terezy Plešákové. Námětem odkazoval na prostředí pražské kompoziční školy z hlediska pedagogického i uměleckého.  více

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert letošní sezóny Filharmonie Brno patřil dílům Antonína Dvořáka a Jeana Sibelia v Janáčkově divadle. Do čela filharmonie se ve čtvrtek 20. června postavil dánský dirigent Michael Schønwandt, který se brněnskému publiku představil naposledy v lednu minulého roku. V první polovině programu orchestr doplnil houslista Alexander Sitkovetskyvíce