Komorní nebo orchestr? Festivalová exhibice Josefa Špačka

17. červen 2014, 0:39
Komorní nebo orchestr? Festivalová exhibice Josefa Špačka

Dlouho očekávaná bouře s deštěm přiměla pořadatele jedenáctého z celkových čtyřiatřiceti koncertů letošního devatenáctého ročníku festivalu Concentus Moraviae přemístit v Náměšti nad Oslavou ohlášený večer ze zámeckého nádvoří (připomeňme si, že koncerty na tomto půvabném místě už celá léta nečas přímo přitahují) do zámecké knihovny – a můžeme dodat, že pořadu ostravského Janáčkova komorního orchestru s houslistou Josefem Špačkem, rezidenčním sólistou letošního festivalového ročníku, to nebylo na škodu: při svém neobvyklém protáhlém půdorysu má klenutá síň knihovny skoro ve všech místech znamenitou akustiku a dvanáctičlenný, v širokém půlkruhu vystupující soubor měl na pódiu kolem sólisty pořád ještě dost místa.

Pořad respektoval charakter letošní festivalové dramaturgie srovnávající národní svéráz skladeb navzájem odlehlých oblastí, které bývaly ještě v předminulém století považovány za okrajové, totiž české, španělské a norské. Z té hispanofonní uvedl světově populární, ale u nás málo hrávanou Modlitbu toreadorovu (La oración del torero) Joaquína Turiny – a zámořskou suitu Čtyř ročních období v Buenos Aires (Las cuatro estaciones porteňas) argentinským tangem celoživotně posedlého Astora Piazzolly. a to v brilantním zpracování pro housle a smyčcový orchestr od ruského skladatele Děsjatnikova.

Hráči Janáčkova komorního orchestru dokázali hned ve vstupní skladbě, že jejich soubor je i v šestém desítiletí své existence schopen pozitivního vývoje: zatímco v minulosti byl jeho projev orchestrální, realizující interpretační impulzy vycházející z jehoho zdroje (dirigenta nebo koncertního mistra), je jeho dnešní projev po výtce komorní, živený impulzy ze vzájemné souhry – každý ví, co hrají všichni ostatní, a v rozhodující chvíli se ujímá iniciativy sám. Koncertní mistr a umělecký vedoucí Jakub Černohorský, zřejmě hlavní postava při studiu, se na koncertě nesnaží „dirigovat“ a omezuje se na diskretní nástupy na počátku skladby.

Dvojnásob sympaticky se tento interpretační styl projevil už v úvodní Modlitbě, osmnáctiminutové hudební básni plné kontrastních scén, barvitých, vzrušených, lyricky vroucích a nečekaně dramatických. Příběh zbožného toreadora, který si těsně před zápasem najde chvilku pro upřímnou modlitbu a který pak po tragickém střetnutí s býkem umírá ve sladkém smíru, byl podán s účinným využitím tempových i silových podrobností hudebního textu okořeněného impresionistickými harmoniemi a všudypřítomnými prvky španělského folkloru.

Podobně lze hovořit o čtyřdílném cyklu Piazzollově – a nelze přitom nemyslet na stejně obsazený (sólovými houslemi a smyčcovým orchestrem) Vivaldiho cyklus barokních koncertů se stejným námětem. Piazzollovo celoživotmí zaujetí argentinským tangem jako výrazem životního stylu se tu projevilo čtyřmi obrazy plnými svérázné poetiky – a způsob, jakým k nim přistoupil Josef Špaček (úžasná brilance jeho hry budí dojem, že její technická stránka je jaksi samozřejmá a vychází mu lehce, sama od sebe), dovoluje posluchači prožít jejich vnitřní sdělení, zvláště když sólista našel odpovídající protějšek v pozorně a se zjevnou chutí spoluhrajícím orchestru.

Šestivětá Suita pro smyčce je prvním orchestrálním dílem Leoše Janáčka. Vzhledem k tomu, že je už dlouhá léta v kmenovém repertoáru všech českých a dobré poloviny význačnějších zahraničních komorních orchestrů, lze těžko očekávat výraznější nový přínos do jejího interpretačního pojetí. Ostravští přesto zaujali hned neobvyklou dravostí v přednesu pochodové první věty – a zdůrazňovanými, někdy až příkrými silovými kontrasty, jimiž snad v této romantické muzice předpovídali Janáčkův budoucí styl. Stejně neobvykle působila křehká a hravá gavota ústřední třetí věty, jíž měl dost masivní a pomalý přednes snad dodat zvláštní význam před scherzem hraným v hodně nadsazeném tempu. Rozhodné uznání zaslouží velká i drobnější sóla přednášená suverénně a s patřičným zaujetím.)

Spíš než Suita, kterou Janáček napsal dlouho před tím, než z něho vášnivý zájem o moravský folklor udělal dnešního Janáčka, jak ho zná celý hudební svět, se do festivalové dramaturgie hodil závěrečný Dvořákův Mazurek –říká se, že je jedním ze Slovanských tanců, ovšem pro houslové sólo s průvodem. Do pořadu ho navíc zařadila skutečnost, že první impuls k jeho kompozici vzešel od španělského houslového vitruosa Pabla de Sarasate. K jeho provedení lze jen zopakovat, co bylo řečeno o skladbě Piazzollově; sólista se s orchestrem spojili k efektnímu finále. Připomeňme ještě, že jako rezidenční sólista festivalového ročníku má Špaček za sebou recitál v Boskovicích a před sebou spoluúčinkování se Zemlinského kvartetem ve Žďáru nad Sázavou a další recitál v Rájci-Jestřebí..

Joaquín Turina: La oración del torero op. 34, Astor Piazzolla: As quatros estacoes pro sólové housle a komorní orchestr, Leoš Janáček: Suita pro smyčce, Antonín Dvořák: Mazurek pro housle a smyčce op. 49. 11. 6. 2014, Josef Špaček – housle, Janáčkův komorní orchestr, Náměšť nad Oslavou. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Josef Špaček patří mezi špičkové houslisty své generace. Ve svých šestadvaceti letech zatím stihl vystudovat pražskou konzervatoř u profesora Jaroslava Foltýna, pokračoval na Curtis Institute of Music ve Filadelfii pod vedením Idy Kavafian, Jaimeho Lareda a Shmuela Askhenasiho. Svá studia zakončil ve třídě Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School. V roce 2012 se stal laureátem světové houslové soutěže Královny Alžběty v Bruselu, která je odborníky považována za největší a nejnáročnější soutěž na světě s nejdelší historií. Je prvním českým houslistou, který se probojoval v této soutěži do finále. Od sezóny 2011–2012 působí jako koncertní mistr České filharmonie a vedle toho úspěšně pokračuje v sólové kariéře. Sešli jsme se v kavárně Rudolfina den po jeho návratu z koncertní šňůry po Asii.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více

Dvě sestry, flétnistka Clara Nováková a pianistka Dora Nováková-Wilmington, provedly dvě skladby svého otce Jana Nováka, jednu jeho učitele Bohuslava Martinů a jednu od Vítězslavy Kaprálové, tedy tří mimořádných tvůrčích osobností, jež spojil pohnutý osud mnoha pouty.  více


Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více