Requiem 2014 a smrt viděná dětskýma očima

Requiem 2014 a smrt viděná dětskýma očima

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie v Předklášteří je nádherný gotický chrám uprostřed ničeho. Z dnešního hlediska působí neskutečným dojmem představa, že by někdo postavil tak monstrózní stavbu v obci, která má nějakých patnáct set obyvatel a dálnice není nablízku. Požadavky kontemplativního řádu cisterciaček, které se potřebovaly kontaktu se světem spíš vyhnout, se s nutností snadné dostupnosti, dobrého parkování a vůbec uživatelského komfortu v ničem nestýkají. Nejde mi o laciné lkaní nad „dnešní uspěchanou dobou, kdy místo kostelů stavíme chrámy konzumu“, ale něco nepochopitelného stejně zůstává. Stejně si nedělám žádné iluze, že dav publika přišel na pondělní koncert meditovat nad staletími, kdy se tu lidé modlili, nebo nad hrůzami První světové války – stému výročí jejího vypuknutí byl koncert věnován. Marketingový rozměr obsazení sice nebyl v prvním plánu, ale zapůsobil pochopitelně taky.

Zájem o koncert byl skutečně nadmíru velký, přidávala se poslechová místa, z nichž nebylo na účinkující vidět, nakonec se prodávala i místa k stání a stejně se nedostalo zdaleka na všechny. Kdyby to bylo provozně možné, koncert se mohl klidně ještě jednou, ne-li dvakrát zopakovat. Obrovský zájem lidí, z nichž mnozí na vážnou hudbu pravděpodobně spíš nechodí, přinesl mimo jiné příjemné zjištění, že i oni se dovedou relativně zklidnit a soustředěně poslouchat – nic jiného než na běžných filharmonických koncertech se alespoň v mém okolí nedělo. Výjimkou byly potlesky mezi jednotlivými částmi Requiem. Publikum neznalé zvyklostí si koncert prostě užívalo a dávalo svou spokojenost najevo v každé chvíli, která mu přišla vhodná, jinak řečeno po každé písničce. Člověk z toho snadno pochopil, proč se to kdysi běžně dělo, i proč začali dirigenti v čele s Gustavem Mahlerem tento zvyk potlačovat. Soustředěné prožití ucelené kompozice – ať už Requiem nebo symfonie – má něco do sebe a přináší jiný druh zážitku. Nejen že tak lépe vynikne skladatelský záměr, ale i posluchač, který nic neanalyzuje, se v atmosféře pevněji usadí, lépe si ji prožije a může se s ní ztotožnit.

Koncert začala Musica Florea několika barokními a jednou renesanční skladbou a od první chvíle bylo jasné, že nás čeká velký zážitek. Orchestr zněl krásně měkce, dozvuk chrámového prostoru byl sice velký, ale díky vytlumení masou posluchačů přesně na hranici srozumitelnosti. Zvuk starých nástrojů nabýval na objemu, krásně se pojil dohromady, ale nesléval se. Marek Štryncl vedl provedení ve výrazných tempových kontrastech, dynamické za nimi zůstával trošku pozadu – velký kostel nedával jemným dynamickým finesám tolik prostoru. Koncert otevřela Offertur ad duos choros Pavla Josefa Vejvanovského, člena biskupské kapely a trubače v Kroměříži. Třídílné schéma rychle – pomalu – rychle jako by ukazovalo k neapolské škole, ale hudebně jsme byli spíš v Benátkách. Úvodní skladba měla vznešený, slavnostní ráz a obstála i v sousedství následujících kompozic houslových virtuózů italského baroka. Byly to Passacalio à 4 Biagia MarinihoSinfonia decima nona à 4 Marca Uccelliniho. První houslista Musicy Florey využil svou příležitost beze zbytku. Na Adoramus Te Giovanniho Palestriny přibyl na pódium sbor Boni pueri, skladba se hrála v úpravě Marka Štryncla. Nadpozemsky průzračná vokální kompozice byla provedena s nezvyklou energií a naléhavostí, kterou podtrhly a proložily nervní instrumentální pasáže plné napětí. Byla to výborná spojnice k současné kompozici Aleše Březiny, kterou pořad vyvrcholil.

Requiem Aleše Březiny se pro Concentus Moraviae dočkalo už své třetí verze, první vznikla pro Sušický dětský sbor. Současná verze byla upravená pro Musicu Floreu, sbor Boni pueri a dva sólisty – Ivu BittovouVojtěcha Dyka. Průniky Ivy Bittové s vážnou hudbou jsou známé a už vlastně nepřekvapivé, u Vojtěcha Dyka se ale jednalo víceméně o novinku – nejen velmi ambiciózní, ale především výborně zvládnutou. Jakkoliv považuji výtvory skupiny Nightwork za zábavné hlouposti a pop jazz, který Dyk zpívá s B-Side Bandem, jde mimo moje zájmy, věděl jsem, že nepochybně umí zpívat. Z hlediska toho, jak vládne svým hlasovým materiálem, rozhodně patří ke špičce a vyvrací nostalgické vzdechy, že takoví zpěváci jako kdysi už tu nejsou. Jeho projev má samozřejmě daleko k italsky školenému klasickému zpěvu, ale technika je výborná a dovoluje mu stylové přesahy bez uměleckých kompromisů. Bylo by úžasné, kdyby v něm vyrostl zpěvák, který k popové kariéře přidá i netušené rozměry – podobně jako Sting na albu Songs from the Labyrinth s písněmi Johna Dowlanda. Když už jsem začal u sólistů, zastavím se rovnou také u Ivy Bittové, která se projevila ve své disciplinovanější podobě. Mám ji v ní raději než ve volnějších improvizacích a její citlivý, zaujatý a osobitý přednes dodával provedení i kompozici samotné dráždivou příchuť.

Při spojení mše za zemřelé a První světové války se mi v prvé řadě vybaví Válečné requiem Benjamina Brittena a verše Wilfreda Owena, které jsou jeho součástí. Březinovo Requiem je skladba zcela jiného druhu po všech stránkách, dívá se na smrt s prostotou a průzračností, které dodává opravdovosti právě určení pro dětský sbor. Aleš Březina jako skladatel není minimalista, ale pokud bych jeho styl chtěl někam zařadit, nejspíš by to byla linie, která vychází od Philipa Glasse. Repetice drobných motivů hrají důležitou úlohu i v Requiem, ale minimalistické plochy se střetávají s výrazným melodickým cítěním. Hudba je to vysloveně přístupná a líbivá, s barokním úvodem koncertu ji díky interpretaci na staré nástroje spojoval především zvuk. Emocionálně přišlo se soudobou hudbou paradoxně spíš zklidnění, meditace, smíření a navzdory tématu místy i hravost. V části Recordare zakončili Iva Bittová a Vojtěch Dyk svá střídavá sóla krátkou společnou improvizací, která přešla až do pískání melodického motivu. Publikum to ocenilo lehkým smíchem a já jsem se dostal na hranici líbeznosti, kterou jsem ještě schopen snášet – na hranici, ne za ni (i když mi tento hravý závěr evokoval spíš doprovod k nějakému hipsterskému konceptu sdílených hrobů než zhudebnění liturgického textu). Líbily se mi sborové recitace českého textu Requiem a celková atmosféra, ze které na mě mimo prostoty dýchal také řád a uměřenost.

V Porta coeli se při provedení Requiem setkala kompozice s prostředím. Připočtěte k tomu ještě perfektní provedení a festivalový zážitek je na světě.

Requiem 2014 – koncert k 100. výročí začátku 1. světové války. Pavel Josef Vejvanovský: Offertur ad duos choros, Biagio Marini: Passacalio à 4, Marco Uccellini: Sinfonia decima nona à 4, Giovanni Pierluigi Palestrina / Marek Štryncl: Adoramus Te, Aleš Březina: Requiem pro sóla, chlapecký sbor a instrumentální soubor. Hudební nastudování –  Marek Štrync, Iva Bittová, Vojtěch Dyk, Musica Florea, Boni pueri, 9. 6. 2014, Předklášteří u Tišnova, Porta coeli, bazilika Nanebevzetí Panny Marie. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Komentáře

Reagovat
  captcha
  • Miloslav Klement MUDr

    20. únor 2015, 11:39
    Na koncertě jsem byl - plně souhlasím s názory autora recenze- koncert přinesl mnohé positivně překvapující

Dále si přečtěte

Festival Concentus Moraviae se letos už počtvrté stává východiskem Českých snů – projektu zaměřeného na hudební spolupráci evropských regionů. Dramaturgem letošního ročníku je tedy opět skladatel, muzikolog a spoluautor myšlenky Českých snů Aleš Březina. Potkali jsme se v Besedním domě a kromě aktuálního programu a interpretů jsme probírali také národní identitu, hledání národního hudebního jazyka a prolínání vlivů.  více

Kurt Elling je v současné době považován za jednoho z nejlepších jazzových zpěváků světa. Jaké to je absolvovat s ním turné, už dnes vědí zpěvák Vojtěch DykB-Side Band s vedoucím Josefem Buchtou. Rozhovor nám poskytli těsně před vyprodaným koncertem v Janáčkově divadle.  více

S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.  více


Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více

Hudební dráha houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské připomíná pohyb po spirále. Před cimbálovou muzikou, v níž byla řadovou členkou, dala před více než deseti lety spolupráci v duu s Jiřím Plockem. Poté hrála lidové písně sama s looperem, její první samostatné album Nězachoď slunečko bylo skutečně sólové, nicméně s mnoha hosty. A nyní vydává další „svou“ desku, tentokrát ovšem jako kapelnice nové skupiny, velmi kompaktně a pestře znějícího tria. Mimochodem fakt, že slovo TRIO je na obalu alba – na rozdíl od jmen členů – uvedeno velkými písmeny, zdůrazňuje, že jde opravdu o desku kapelní a nikoli sólovou. V této skutečnosti se skrývá jak největší síla, tak některé drobné slabiny nahrávky.  více

Nejen na hudební návrat do počátku sladkých šedesátek sází nová rodinná komedie Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Od víkendové premiéry ji uvádí činohra Národního divadla v Brně. Živá sedmičlenná kapela přímo na jevišti tvoří zvukovou i dějovou kulisu až sentimentální cesty v čase zpět. Staří budou na sladká „sixties“ nejen přes muziku dojatě vzpomínat, malí si tuto dekádu budou objevovat. A právě na to novinka režiséra Martina Františáka sází.  více

Prologem listopadových ozvěn brněnského JazzFestu byl středeční koncert čtyřčlenné hvězdné formace kolem kytaristy Johna Scofielda.V Sono Centru tak pokračovalo jejich pětitýdenní evropské turné na podporu nového alba Country For Old Men vydaného letos v září.  více

Sopranistka Maida Hundeling, která v loňské sezoně debutovala kupříkladu v Metropolitní opeře v New Yorku, se po roce vrací do Janáčkovy opery. Pěvkyně známá z předních operních scén po celém světě se v Brně znovu uvede v roli Tosky ve stejnojmenné Pucciniho opeře. Inscenace zdejšího uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zaujala už při premiéře. Režisér ve své koncepci vyšel z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky roku 1800 s příběhem jedné z jejích mimořádných představitelek ve druhé polovině minulého století – operní superstar Marie Callas. Jak napsala kritika, vzniklo divadelně působivé a inspirativní prolnutí osudů těchto dvou žen, adorovaných operních div, zaujatých láskou v politicky komplikované době, která je semele. V hlavních rolích této brněnské inscenace excelovala zejména Maida Hundeling.  více

I když skupina Květy stojí a padá s autorskou tvorbou a nenapodobitelným hlasovým projevem Martina E. Kyšperského, k jejímu zvuku neodmyslitelně patří barevný doprovod Aleše Pilgra. Jeho bicí, perkuse a nejrůznější ozvučené předměty dotvářejí hravý svět Martinovými jakoby snových obrazů. Jenže Aleš měl také představy o vlastní tvorbě, která se Květům do koncepce nevešla. A tak odložil bicí, vzal do ruky kytaru a před deseti lety vydal sólové album Nos na stůl, prazáklad dnešní skupiny Biorchestr.  více

Z možných zaměření festivalu Janáček Brno v jeho nynější podobě vyniká především operní část. Směs domácích, tuzemských i zahraničních inscenací, jakkoliv stále nepočetná, přinesla ojedinělé divácké prožitky. Málokdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že jednoznačně nejskvělejšími počiny budou domácí inscenace. Ne vždy se bohužel náročné inscenační počiny na zdejším jevišti udrží po skončení festival. Zatímco si v nadcházejícím prosinci můžeme ve dvou reprízách připomenout předloňskou inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka, jeho mimořádně působivé ztvárnění Bartókova Modrovouse a Schönbergova Očekávání, hororové dvojice víc než sto let starých, a přesto stále znepokojivě drásavých oper, se tuto neděli na prknech Janáčkova divadla objeví naposled. Jakkoliv to může znít sugestivně, tuto příležitost by si opravdu nikdo neměl nechat ujít.  více

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.  více

Překvapivý materiál zařadil na své nové album Podvod Vilém Spilka Quartet. Skupina, v jejímž čele stojí ředitel a dramaturg festivalu JazzFest Brno, totiž natočila instrumentální jazzové úpravy písní Hejna včel, Tulácký ráno, Na kameni kámen, Stánky a dalších táborákových hitů Jana Nedvěda. Ten měl možnost si nahrávku vyslechnout krátce po jejím dokončení a i o jeho reakci jsme hovořili s Vilémem Spilkou. A v rozhovoru pochopitelně došlo i na Portu, špekáčky a kotlík.  více

Hudební komedii Limonádový Joe připravilo na muzikálové scéně Městské divadlo Brno. Na zdejší velké jeviště se tak o víkendu vrátil jeden z nejoblíbenějších poválečných hrdinů, který česká pódia brázdí už do roku 1944. Kontury nesmrtelnosti mu dal v roce 1964 geniální film, jehož repliku nyní ovšem nečekejte. Divadelní verze jednak obsahuje mnohem více písniček, ale i scénář je v některých momentech a ve finálním řešení jiný než mimořádná celuloidová verze. Nová inscenace režiséra Petra Gazdíka známý titul přetavila do rozevláté výpravné muzikálové šou, která se ke slavnému snímku nehlásí. Novinka se naopak díky originálnímu humoru a způsobu jeho používání snaží klestit cestu samozřejmě přes všechny zlidovělé hlášky k vlastní a legitimní inscenační verzi.  více

Hudební skladatel Leoš Janáček patří k brněnským fenoménům. Projekt Janáčkovo Brno představuje skladatele v několika fázích. Jednou z nich je právě aktualizovaná aplikace Leoš Janáček, která mapuje místa jeho působení a obsahuje úryvky děl.  více

Bokomara Luboše Javůrka sice nikdy nepatřila na naší folkové scéně k absolutní špičce, ale dlouhodobě si udržuje pozici solidní kapely, jejíž melodické písně mají potenciál oslovit široké publikum. Více než kapela je Bokomara značka, za kterou se vejdou různé Javůrkovy projekty – od písničkářského dua s Petrou Šanclovou až po – dnes už dlouholetý – společný koncertní program s Naďou Urbánkovou.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více