Requiem 2014 a smrt viděná dětskýma očima

Requiem 2014 a smrt viděná dětskýma očima

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie v Předklášteří je nádherný gotický chrám uprostřed ničeho. Z dnešního hlediska působí neskutečným dojmem představa, že by někdo postavil tak monstrózní stavbu v obci, která má nějakých patnáct set obyvatel a dálnice není nablízku. Požadavky kontemplativního řádu cisterciaček, které se potřebovaly kontaktu se světem spíš vyhnout, se s nutností snadné dostupnosti, dobrého parkování a vůbec uživatelského komfortu v ničem nestýkají. Nejde mi o laciné lkaní nad „dnešní uspěchanou dobou, kdy místo kostelů stavíme chrámy konzumu“, ale něco nepochopitelného stejně zůstává. Stejně si nedělám žádné iluze, že dav publika přišel na pondělní koncert meditovat nad staletími, kdy se tu lidé modlili, nebo nad hrůzami První světové války – stému výročí jejího vypuknutí byl koncert věnován. Marketingový rozměr obsazení sice nebyl v prvním plánu, ale zapůsobil pochopitelně taky.

Zájem o koncert byl skutečně nadmíru velký, přidávala se poslechová místa, z nichž nebylo na účinkující vidět, nakonec se prodávala i místa k stání a stejně se nedostalo zdaleka na všechny. Kdyby to bylo provozně možné, koncert se mohl klidně ještě jednou, ne-li dvakrát zopakovat. Obrovský zájem lidí, z nichž mnozí na vážnou hudbu pravděpodobně spíš nechodí, přinesl mimo jiné příjemné zjištění, že i oni se dovedou relativně zklidnit a soustředěně poslouchat – nic jiného než na běžných filharmonických koncertech se alespoň v mém okolí nedělo. Výjimkou byly potlesky mezi jednotlivými částmi Requiem. Publikum neznalé zvyklostí si koncert prostě užívalo a dávalo svou spokojenost najevo v každé chvíli, která mu přišla vhodná, jinak řečeno po každé písničce. Člověk z toho snadno pochopil, proč se to kdysi běžně dělo, i proč začali dirigenti v čele s Gustavem Mahlerem tento zvyk potlačovat. Soustředěné prožití ucelené kompozice – ať už Requiem nebo symfonie – má něco do sebe a přináší jiný druh zážitku. Nejen že tak lépe vynikne skladatelský záměr, ale i posluchač, který nic neanalyzuje, se v atmosféře pevněji usadí, lépe si ji prožije a může se s ní ztotožnit.

Koncert začala Musica Florea několika barokními a jednou renesanční skladbou a od první chvíle bylo jasné, že nás čeká velký zážitek. Orchestr zněl krásně měkce, dozvuk chrámového prostoru byl sice velký, ale díky vytlumení masou posluchačů přesně na hranici srozumitelnosti. Zvuk starých nástrojů nabýval na objemu, krásně se pojil dohromady, ale nesléval se. Marek Štryncl vedl provedení ve výrazných tempových kontrastech, dynamické za nimi zůstával trošku pozadu – velký kostel nedával jemným dynamickým finesám tolik prostoru. Koncert otevřela Offertur ad duos choros Pavla Josefa Vejvanovského, člena biskupské kapely a trubače v Kroměříži. Třídílné schéma rychle – pomalu – rychle jako by ukazovalo k neapolské škole, ale hudebně jsme byli spíš v Benátkách. Úvodní skladba měla vznešený, slavnostní ráz a obstála i v sousedství následujících kompozic houslových virtuózů italského baroka. Byly to Passacalio à 4 Biagia MarinihoSinfonia decima nona à 4 Marca Uccelliniho. První houslista Musicy Florey využil svou příležitost beze zbytku. Na Adoramus Te Giovanniho Palestriny přibyl na pódium sbor Boni pueri, skladba se hrála v úpravě Marka Štryncla. Nadpozemsky průzračná vokální kompozice byla provedena s nezvyklou energií a naléhavostí, kterou podtrhly a proložily nervní instrumentální pasáže plné napětí. Byla to výborná spojnice k současné kompozici Aleše Březiny, kterou pořad vyvrcholil.

Requiem Aleše Březiny se pro Concentus Moraviae dočkalo už své třetí verze, první vznikla pro Sušický dětský sbor. Současná verze byla upravená pro Musicu Floreu, sbor Boni pueri a dva sólisty – Ivu BittovouVojtěcha Dyka. Průniky Ivy Bittové s vážnou hudbou jsou známé a už vlastně nepřekvapivé, u Vojtěcha Dyka se ale jednalo víceméně o novinku – nejen velmi ambiciózní, ale především výborně zvládnutou. Jakkoliv považuji výtvory skupiny Nightwork za zábavné hlouposti a pop jazz, který Dyk zpívá s B-Side Bandem, jde mimo moje zájmy, věděl jsem, že nepochybně umí zpívat. Z hlediska toho, jak vládne svým hlasovým materiálem, rozhodně patří ke špičce a vyvrací nostalgické vzdechy, že takoví zpěváci jako kdysi už tu nejsou. Jeho projev má samozřejmě daleko k italsky školenému klasickému zpěvu, ale technika je výborná a dovoluje mu stylové přesahy bez uměleckých kompromisů. Bylo by úžasné, kdyby v něm vyrostl zpěvák, který k popové kariéře přidá i netušené rozměry – podobně jako Sting na albu Songs from the Labyrinth s písněmi Johna Dowlanda. Když už jsem začal u sólistů, zastavím se rovnou také u Ivy Bittové, která se projevila ve své disciplinovanější podobě. Mám ji v ní raději než ve volnějších improvizacích a její citlivý, zaujatý a osobitý přednes dodával provedení i kompozici samotné dráždivou příchuť.

Při spojení mše za zemřelé a První světové války se mi v prvé řadě vybaví Válečné requiem Benjamina Brittena a verše Wilfreda Owena, které jsou jeho součástí. Březinovo Requiem je skladba zcela jiného druhu po všech stránkách, dívá se na smrt s prostotou a průzračností, které dodává opravdovosti právě určení pro dětský sbor. Aleš Březina jako skladatel není minimalista, ale pokud bych jeho styl chtěl někam zařadit, nejspíš by to byla linie, která vychází od Philipa Glasse. Repetice drobných motivů hrají důležitou úlohu i v Requiem, ale minimalistické plochy se střetávají s výrazným melodickým cítěním. Hudba je to vysloveně přístupná a líbivá, s barokním úvodem koncertu ji díky interpretaci na staré nástroje spojoval především zvuk. Emocionálně přišlo se soudobou hudbou paradoxně spíš zklidnění, meditace, smíření a navzdory tématu místy i hravost. V části Recordare zakončili Iva Bittová a Vojtěch Dyk svá střídavá sóla krátkou společnou improvizací, která přešla až do pískání melodického motivu. Publikum to ocenilo lehkým smíchem a já jsem se dostal na hranici líbeznosti, kterou jsem ještě schopen snášet – na hranici, ne za ni (i když mi tento hravý závěr evokoval spíš doprovod k nějakému hipsterskému konceptu sdílených hrobů než zhudebnění liturgického textu). Líbily se mi sborové recitace českého textu Requiem a celková atmosféra, ze které na mě mimo prostoty dýchal také řád a uměřenost.

V Porta coeli se při provedení Requiem setkala kompozice s prostředím. Připočtěte k tomu ještě perfektní provedení a festivalový zážitek je na světě.

Requiem 2014 – koncert k 100. výročí začátku 1. světové války. Pavel Josef Vejvanovský: Offertur ad duos choros, Biagio Marini: Passacalio à 4, Marco Uccellini: Sinfonia decima nona à 4, Giovanni Pierluigi Palestrina / Marek Štryncl: Adoramus Te, Aleš Březina: Requiem pro sóla, chlapecký sbor a instrumentální soubor. Hudební nastudování –  Marek Štrync, Iva Bittová, Vojtěch Dyk, Musica Florea, Boni pueri, 9. 6. 2014, Předklášteří u Tišnova, Porta coeli, bazilika Nanebevzetí Panny Marie. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Komentáře

Reagovat
  • Miloslav Klement MUDr

    20. únor 2015, 11:39
    Na koncertě jsem byl - plně souhlasím s názory autora recenze- koncert přinesl mnohé positivně překvapující

Dále si přečtěte

Festival Concentus Moraviae se letos už počtvrté stává východiskem Českých snů – projektu zaměřeného na hudební spolupráci evropských regionů. Dramaturgem letošního ročníku je tedy opět skladatel, muzikolog a spoluautor myšlenky Českých snů Aleš Březina. Potkali jsme se v Besedním domě a kromě aktuálního programu a interpretů jsme probírali také národní identitu, hledání národního hudebního jazyka a prolínání vlivů.  více

Kurt Elling je v současné době považován za jednoho z nejlepších jazzových zpěváků světa. Jaké to je absolvovat s ním turné, už dnes vědí zpěvák Vojtěch DykB-Side Band s vedoucím Josefem Buchtou. Rozhovor nám poskytli těsně před vyprodaným koncertem v Janáčkově divadle.  více

S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.  více


Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více

Před zaplněným hledištěm, ve formě a s vysílačem energie zapnutým na plný výkon oslavil brněnský B-Side Band dirigovaný svým zakladatelem, bandleaderem a trumpetistou Josefem Buchtou své desáté narozeniny. Diváci si vychutnali nepřetržitý proud muzikantského nasazení a pohodovou atmosféru brněnského Metro Music Baru, který je pro B-Side Band domovskou scénou i zkušebnou v jednom. Slavnostní atmosféra na pódiu a vstřícnost návštěvníků koncertu pod pódiem vyburcovala kapelu k výbornému výkonu podpořenému hvězdnými hosty.  více

Dalšímu z unikátních večerů sdružení pro novější hudbu Brno Contemporary Orchestra (BCO) patřil středeční večer v Besedním domě. Orchestr především díky svému zakladateli Pavlu Šnajdrovi v Brně již pět let provozuje hudbu 20. a 21. století s důrazem na díla instrumentačně atypická, výstřední či z jiných důvodů pro standardní symfonické orchestry provozně nevhodná, díla, která jsou přesto unikátní svojí hodnotou osvětovou i ryze hudební. Dramaturgie recenzovaného večera byla jedinečná a umocnil ji ještě malý předkoncert.  více

Brněnská náměstí Svobody, Moravské náměstí a Zelný trh jsme si už za několik posledních let zvykli v předvánočním čase vnímat jako tržiště, na nichž se lze setkat s přáteli, popít, pojíst, koupit maličkost sobě či přátelům jako dárek. Nedílnou součástí adventní nabídky však je i hudební produkce na jmenovaných náměstích, které jsou pro jedny vítanou, pro druhé pouze trpěnou tradicí s velmi proměnlivou kvalitativní úrovní. Kaleidoskop je letos ústředním motivem brněnských Vánoc, které tak tvoří pestrá mozaika žánrů i vystoupení na všech třech pódiích po dobu konání trhů čili do 23. prosince.  více

Zábavná, milá, pozitivní a opravdu pohádková – nová brněnská inscenace Dvořákovy opery Čert a Káča potěší a pobaví. Jiří Heřman při její režii naplno projevil dosud spíše skrývané komediální sklony.  více

S více jak půlročním odstupem se na prkna Janáčkova divadla s Filharmonií Brno vrátil kazachstánský dirigent Alan Buribajev. Orchestr a sólista Matthew Barley pod jeho vedením podali v netypickém multimediálním koncertu čínského skladatele Tan Duna výborný výkon. O poznání menší úspěch se pak dostavil v provedení Musorgského Obrázků z výstavy.  více

Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více