Requiem 2014 a smrt viděná dětskýma očima

Requiem 2014 a smrt viděná dětskýma očima

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie v Předklášteří je nádherný gotický chrám uprostřed ničeho. Z dnešního hlediska působí neskutečným dojmem představa, že by někdo postavil tak monstrózní stavbu v obci, která má nějakých patnáct set obyvatel a dálnice není nablízku. Požadavky kontemplativního řádu cisterciaček, které se potřebovaly kontaktu se světem spíš vyhnout, se s nutností snadné dostupnosti, dobrého parkování a vůbec uživatelského komfortu v ničem nestýkají. Nejde mi o laciné lkaní nad „dnešní uspěchanou dobou, kdy místo kostelů stavíme chrámy konzumu“, ale něco nepochopitelného stejně zůstává. Stejně si nedělám žádné iluze, že dav publika přišel na pondělní koncert meditovat nad staletími, kdy se tu lidé modlili, nebo nad hrůzami První světové války – stému výročí jejího vypuknutí byl koncert věnován. Marketingový rozměr obsazení sice nebyl v prvním plánu, ale zapůsobil pochopitelně taky.

Zájem o koncert byl skutečně nadmíru velký, přidávala se poslechová místa, z nichž nebylo na účinkující vidět, nakonec se prodávala i místa k stání a stejně se nedostalo zdaleka na všechny. Kdyby to bylo provozně možné, koncert se mohl klidně ještě jednou, ne-li dvakrát zopakovat. Obrovský zájem lidí, z nichž mnozí na vážnou hudbu pravděpodobně spíš nechodí, přinesl mimo jiné příjemné zjištění, že i oni se dovedou relativně zklidnit a soustředěně poslouchat – nic jiného než na běžných filharmonických koncertech se alespoň v mém okolí nedělo. Výjimkou byly potlesky mezi jednotlivými částmi Requiem. Publikum neznalé zvyklostí si koncert prostě užívalo a dávalo svou spokojenost najevo v každé chvíli, která mu přišla vhodná, jinak řečeno po každé písničce. Člověk z toho snadno pochopil, proč se to kdysi běžně dělo, i proč začali dirigenti v čele s Gustavem Mahlerem tento zvyk potlačovat. Soustředěné prožití ucelené kompozice – ať už Requiem nebo symfonie – má něco do sebe a přináší jiný druh zážitku. Nejen že tak lépe vynikne skladatelský záměr, ale i posluchač, který nic neanalyzuje, se v atmosféře pevněji usadí, lépe si ji prožije a může se s ní ztotožnit.

Koncert začala Musica Florea několika barokními a jednou renesanční skladbou a od první chvíle bylo jasné, že nás čeká velký zážitek. Orchestr zněl krásně měkce, dozvuk chrámového prostoru byl sice velký, ale díky vytlumení masou posluchačů přesně na hranici srozumitelnosti. Zvuk starých nástrojů nabýval na objemu, krásně se pojil dohromady, ale nesléval se. Marek Štryncl vedl provedení ve výrazných tempových kontrastech, dynamické za nimi zůstával trošku pozadu – velký kostel nedával jemným dynamickým finesám tolik prostoru. Koncert otevřela Offertur ad duos choros Pavla Josefa Vejvanovského, člena biskupské kapely a trubače v Kroměříži. Třídílné schéma rychle – pomalu – rychle jako by ukazovalo k neapolské škole, ale hudebně jsme byli spíš v Benátkách. Úvodní skladba měla vznešený, slavnostní ráz a obstála i v sousedství následujících kompozic houslových virtuózů italského baroka. Byly to Passacalio à 4 Biagia MarinihoSinfonia decima nona à 4 Marca Uccelliniho. První houslista Musicy Florey využil svou příležitost beze zbytku. Na Adoramus Te Giovanniho Palestriny přibyl na pódium sbor Boni pueri, skladba se hrála v úpravě Marka Štryncla. Nadpozemsky průzračná vokální kompozice byla provedena s nezvyklou energií a naléhavostí, kterou podtrhly a proložily nervní instrumentální pasáže plné napětí. Byla to výborná spojnice k současné kompozici Aleše Březiny, kterou pořad vyvrcholil.

Requiem Aleše Březiny se pro Concentus Moraviae dočkalo už své třetí verze, první vznikla pro Sušický dětský sbor. Současná verze byla upravená pro Musicu Floreu, sbor Boni pueri a dva sólisty – Ivu BittovouVojtěcha Dyka. Průniky Ivy Bittové s vážnou hudbou jsou známé a už vlastně nepřekvapivé, u Vojtěcha Dyka se ale jednalo víceméně o novinku – nejen velmi ambiciózní, ale především výborně zvládnutou. Jakkoliv považuji výtvory skupiny Nightwork za zábavné hlouposti a pop jazz, který Dyk zpívá s B-Side Bandem, jde mimo moje zájmy, věděl jsem, že nepochybně umí zpívat. Z hlediska toho, jak vládne svým hlasovým materiálem, rozhodně patří ke špičce a vyvrací nostalgické vzdechy, že takoví zpěváci jako kdysi už tu nejsou. Jeho projev má samozřejmě daleko k italsky školenému klasickému zpěvu, ale technika je výborná a dovoluje mu stylové přesahy bez uměleckých kompromisů. Bylo by úžasné, kdyby v něm vyrostl zpěvák, který k popové kariéře přidá i netušené rozměry – podobně jako Sting na albu Songs from the Labyrinth s písněmi Johna Dowlanda. Když už jsem začal u sólistů, zastavím se rovnou také u Ivy Bittové, která se projevila ve své disciplinovanější podobě. Mám ji v ní raději než ve volnějších improvizacích a její citlivý, zaujatý a osobitý přednes dodával provedení i kompozici samotné dráždivou příchuť.

Při spojení mše za zemřelé a První světové války se mi v prvé řadě vybaví Válečné requiem Benjamina Brittena a verše Wilfreda Owena, které jsou jeho součástí. Březinovo Requiem je skladba zcela jiného druhu po všech stránkách, dívá se na smrt s prostotou a průzračností, které dodává opravdovosti právě určení pro dětský sbor. Aleš Březina jako skladatel není minimalista, ale pokud bych jeho styl chtěl někam zařadit, nejspíš by to byla linie, která vychází od Philipa Glasse. Repetice drobných motivů hrají důležitou úlohu i v Requiem, ale minimalistické plochy se střetávají s výrazným melodickým cítěním. Hudba je to vysloveně přístupná a líbivá, s barokním úvodem koncertu ji díky interpretaci na staré nástroje spojoval především zvuk. Emocionálně přišlo se soudobou hudbou paradoxně spíš zklidnění, meditace, smíření a navzdory tématu místy i hravost. V části Recordare zakončili Iva Bittová a Vojtěch Dyk svá střídavá sóla krátkou společnou improvizací, která přešla až do pískání melodického motivu. Publikum to ocenilo lehkým smíchem a já jsem se dostal na hranici líbeznosti, kterou jsem ještě schopen snášet – na hranici, ne za ni (i když mi tento hravý závěr evokoval spíš doprovod k nějakému hipsterskému konceptu sdílených hrobů než zhudebnění liturgického textu). Líbily se mi sborové recitace českého textu Requiem a celková atmosféra, ze které na mě mimo prostoty dýchal také řád a uměřenost.

V Porta coeli se při provedení Requiem setkala kompozice s prostředím. Připočtěte k tomu ještě perfektní provedení a festivalový zážitek je na světě.

Requiem 2014 – koncert k 100. výročí začátku 1. světové války. Pavel Josef Vejvanovský: Offertur ad duos choros, Biagio Marini: Passacalio à 4, Marco Uccellini: Sinfonia decima nona à 4, Giovanni Pierluigi Palestrina / Marek Štryncl: Adoramus Te, Aleš Březina: Requiem pro sóla, chlapecký sbor a instrumentální soubor. Hudební nastudování –  Marek Štrync, Iva Bittová, Vojtěch Dyk, Musica Florea, Boni pueri, 9. 6. 2014, Předklášteří u Tišnova, Porta coeli, bazilika Nanebevzetí Panny Marie. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Komentáře

Reagovat
  • Miloslav Klement MUDr

    20. únor 2015, 11:39
    Na koncertě jsem byl - plně souhlasím s názory autora recenze- koncert přinesl mnohé positivně překvapující

Dále si přečtěte

Festival Concentus Moraviae se letos už počtvrté stává východiskem Českých snů – projektu zaměřeného na hudební spolupráci evropských regionů. Dramaturgem letošního ročníku je tedy opět skladatel, muzikolog a spoluautor myšlenky Českých snů Aleš Březina. Potkali jsme se v Besedním domě a kromě aktuálního programu a interpretů jsme probírali také národní identitu, hledání národního hudebního jazyka a prolínání vlivů.  více

Kurt Elling je v současné době považován za jednoho z nejlepších jazzových zpěváků světa. Jaké to je absolvovat s ním turné, už dnes vědí zpěvák Vojtěch DykB-Side Band s vedoucím Josefem Buchtou. Rozhovor nám poskytli těsně před vyprodaným koncertem v Janáčkově divadle.  více

S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.  více


Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více