Moc Art: pokus zamíchat Brno do mozartovského kultu

Moc Art: pokus zamíchat Brno do mozartovského kultu

Mozartova smrt opřádaná záhadami a výmysly od Salieriho nenávisti až po zednářské spiknutí se stala námětem operního skeče Moc Art aneb Amadeus v Brně (strašná mela). Nedočkali jsme se ale ani dramatu, ani vtipné mystifikace. Setkal se tu režisér se silnými sklony k destrukci a dílo, které si svou nedotažeností o destrukci říká.

Když jsem se pokoušel dobrat k tomu, co nám autoři operky Moc Art chtějí říct, dalo mi to dost práce a nakonec si tím stejně nejsem jistý. Nejsilnějším sdělením hry je nejspíš průběžně připomínaná skutečnost, že Salieri nezabil Mozarta. To je ovšem věc, kterou každý soudný člověk ví a nelze si s ní vystačit. Miloš Štědroň, Milan UhdeVladimír Morávek se přidávají ke spoustě spekulací, které kolem Mozartovy smrti kolují. Miloš Štědroň tady navíc navazuje na svoje dřívější mystifikace Věc Cage (společně s Aloisem Piňosem a Ivo Medkem) a Palackého konec.

Moc Art je druhou částí projektu Géniové a podvodníci, který začal v Divadle Husa na provázku inscenací hry Petra Shaffera Amadeus, všeobecně známé díky filmu Miloše Formana. Ta svým způsobem navazuje na první dramatické ztvárnění smyšleného sporu Mozart – Salieri, jehož autorem je Alexandr S. Puškin – z jeho hry Mozart a Salieri vytvořil jiskřivou operní konverzačku Nikolaj Rimskij-Korsakov (tu bych v Redutě někdy opravdu rád viděl). O tom, že Mozart byl otráven se spekulovalo již brzy po jeho smrti, z nesmyslného činu se pod vlivem duševní choroby Salieri obviňoval sám a zmínky najdeme i v dobovém bulváru. Téma je to vlastně pořád stejně živé, dráždivé – a bulvární.

Podle libreta Moc Arta nesl za Mozartovu smrt jedem odpovědnost vídeňský úředník, podnikatel a zednář Franz Hofdemel. Mozart mu dlužil peníze, na oplátku dával jeho ženě Magdaleně hodiny a mezi učitelem a žákyní vznikl milostný poměr, na jehož konci bylo Mozartovo nemanželské dítě. Magdalena to před svým mužem přiznala v rozrušení ze zprávy o Mozartově smrti. Manžel ji pořezal břitvou a spáchal sebevraždu. Pikantní nádech měla do mozartovského morytátu vnést skutečnost, že Hofdemelova žena byla rozená Pokorná a pocházela z Brna – byla to dcera regenschoriho na Petrově.

Nejpozději tady ale začíná první velký průšvih celého kusu. Souvislost mezi Brnem a Mozartovou smrtí může připadat vzrušující zřejmě jen brňákům, a to ještě jen těm, kteří na svém městě nekriticky lpějí a pokládají každou zmínku o Brně za důležitou. Pro mě je značně problematické brát vážně hru, jejíž text ztrácí kouzlo možná už ve Vyškově. Fakta a nepodložené či vymyšlené události se v libretu vrší v jedné rovině, jak to má v mystifikaci být, ale ta děsivá orientace na domácí publikum všechno shazuje kamsi ke komunální estrádě. Vtipy jako „já su moravské lejno“ a závěrečné „běžte do prdele“ mně iritují – tím, jaký dobytek obvykle rozesmívají. Když si to srovnám s luxusní neomaleností Leoše Janáčka v rámci brilantní konstrukce Věci Cage, kde Janáčkova fenka Čipera pokouše skladatele Henryho Cowella, předá mu skrytou vzteklinu, ten potom pokouše svého žáka Johna Cage a tak vznikne soudobá hudba… ono to vlastně ani dost dobře srovnávat nejde. Místo světového rozletu zůstáváme trčet v domácím kurníku. Celkově vzato vlastně vůbec nechápu, proč se někdo snaží zatáhnout do Brna mozartovské běsnění, kterého je i tak všude dost.

Do hry vstupují permanentně dva prvky. Zaprvé „nebeské“ komentáře Teresy Salieri a nakonec i samotného Antonia, zadruhé „přízemní“ komentáře obyvatel Moravy, kteří splývají s moravskou přírodou (ve Věci Cage role komentátorů zastávali vypravěč Historicus a fenka Čipera). Teresa Salieri se neustále snaží obhájit svého manžela, ten nakonec přichází osobně, reprezentuje věčnost a rámuje události kolem smrti hlavních aktérů vlastním Requiem (které vzniklo o třináct let později). Završuje tím hru, která místo prologu začíná donekonečna omílaným tématem LacrimosaRequiem Mozartova. Hraje ho na klavír sám Mozart – dítě přibližně ve věku, kdy v Redutě skutečně vystoupil. Digitální klavír obstarává veškerý hudební doprovod a přes střídání zvuků cembala, varhan a smyčců je výsledek oproti komornímu orchestru barevně chudý.

Hudba je i na malém časovém úseku (představení trvá jen něco přes hodinu) roztříštěná. Recitativy zezačátku připomenou dokonce Monteverdiho, mísí se kvaziklasicistní stylizace jednajících postav, ve zpěvech moravanů zřetelně zaslechneme Baladu pro banditu, Magdalena Hofdemelová hraje na housle náznaky romantických postupů. Musím se pořád vracet k Věci Cage, která i přes účast tří skladatelů působí mnohem sevřenějším dojmem a americko-moravská stylizace Henryho Cowella přichází až ke konci jako přesně načasované osvěžení. Moc Art je proti tomu nedotažený, rozkouskovaný a zjevně by potřeboval dramaturga. Místo toho se mu ale dostalo ztvárnění, které jej rozložilo ještě víc.

Mám rád Vladimíra Morávka jako operního režiséra a jsem přesvědčený, že mu svědčí svázanost a danost hotového hudebně dramatického celku i přirozené akustické limity operních představení (líbila se mi i jeho inscenace Rusalky, i když jsem v tom zůstal mezi kritikou poněkud osamělý). Moc Arta ale uchopil jako nehotové dílo, roztrhal je na kusy a dorazil strašlivým řevem a hlukem, v němž se představení odehrávalo. Tichá scéna přerušovaná jen zvuky křoupání působila uprostřed hry jako zjevení. U redukce novodobých projevů mozartovského kultu na jeho nejprimitivnější projevy – Mozartkugeln a Falcův letitý hit Amadeus – bych rád věřil tomu, že se jednalo o ironii. Stylizace Mozarta jako pankáče s červeným čírem mi přišla laciná, ale budiž – vzpoura pro starší a pokročilé je taky vzpoura. Všechny role byly obsazeny činoherci, kteří své party logicky nemohli dobře uzpívat. Nejen že museli používat mikroporty, ale potýkali se i s elementární intonací. Vladimír Morávek tvrdil, že Miloš Štědroň napsal velké hudebně dramatické dílo – potom ale nechápu, proč se k němu tak nezachoval. Problém samozřejmě je, že Miloš Štědroň v inscenaci sám vystupuje v roli Salieriho. Zdá se ale, že do provedení podle svého zvyku nijak nezasahoval.

Titul hry slibuje v závorce strašnou melu. Matematicky je to úplně špatně, strašnou melu by bylo potřeba před závorku vytknout a všechno jí několikrát vynásobit. Potom bychom dostali přesnější obrázek toho, co bylo minulý týden v Redutě k vidění.

Miloš Štědroň, Milan Uhde a Vladimír Morávek: Moc Art aneb Amadeus v Brně (strašná mela). Hudba: Miloš Štědroň, režie: Vladimír Morávek, dramaturgie: Miroslav Oščatka, scéna: Martin Ondruš, ostýmy: Sylva Zimula Hanáková. Hrají: Martin Donutil – Wolfgang Amadeus Mozart, Dalibor Buš – Franz Hofdemel, muž Magdaleny Pokorné a vědoucí smutek, Tereza Marečková – Magdalena Pokorná, dcera regenschoriho na Petrově, Simona Zmrzlá – Babka I, Andrea Horská – Sbor II, Lenka Zářická – Moravská poslička, Babka II a Epilog, Robert Mikluš – Sbor I a Sbor III, Milan Holenda – Máj a Mlýn a Sbor Lékařů, Ondřej Kokorský – Sbor IV a Sbor lékařů. 17. 4. 2014 v Mozartově sále Divadla Reduta, Brno.

Foto Petr Omelka

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Opera diversa minulý týden uvedla brněnskou premiéru Palackého truchlivý konec Miloše Štědroně podle předlohy Huberta Krejčího  více

V pátek 1. března byly v Mahenově divadle vyhlášeny výsledky divácké ankety Cena Diva za rok 2012.

Do ticha je občas potřeba říznout, album Nůž na ticho už bylo pokřtěno v Divadle Na provázku i v českém centru ve Vídni. Přečtěte si, co od takového nože můžete čekat.  více


Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více