Moc Art: pokus zamíchat Brno do mozartovského kultu

Moc Art: pokus zamíchat Brno do mozartovského kultu

Mozartova smrt opřádaná záhadami a výmysly od Salieriho nenávisti až po zednářské spiknutí se stala námětem operního skeče Moc Art aneb Amadeus v Brně (strašná mela). Nedočkali jsme se ale ani dramatu, ani vtipné mystifikace. Setkal se tu režisér se silnými sklony k destrukci a dílo, které si svou nedotažeností o destrukci říká.

Když jsem se pokoušel dobrat k tomu, co nám autoři operky Moc Art chtějí říct, dalo mi to dost práce a nakonec si tím stejně nejsem jistý. Nejsilnějším sdělením hry je nejspíš průběžně připomínaná skutečnost, že Salieri nezabil Mozarta. To je ovšem věc, kterou každý soudný člověk ví a nelze si s ní vystačit. Miloš Štědroň, Milan UhdeVladimír Morávek se přidávají ke spoustě spekulací, které kolem Mozartovy smrti kolují. Miloš Štědroň tady navíc navazuje na svoje dřívější mystifikace Věc Cage (společně s Aloisem Piňosem a Ivo Medkem) a Palackého konec.

Moc Art je druhou částí projektu Géniové a podvodníci, který začal v Divadle Husa na provázku inscenací hry Petra Shaffera Amadeus, všeobecně známé díky filmu Miloše Formana. Ta svým způsobem navazuje na první dramatické ztvárnění smyšleného sporu Mozart – Salieri, jehož autorem je Alexandr S. Puškin – z jeho hry Mozart a Salieri vytvořil jiskřivou operní konverzačku Nikolaj Rimskij-Korsakov (tu bych v Redutě někdy opravdu rád viděl). O tom, že Mozart byl otráven se spekulovalo již brzy po jeho smrti, z nesmyslného činu se pod vlivem duševní choroby Salieri obviňoval sám a zmínky najdeme i v dobovém bulváru. Téma je to vlastně pořád stejně živé, dráždivé – a bulvární.

Podle libreta Moc Arta nesl za Mozartovu smrt jedem odpovědnost vídeňský úředník, podnikatel a zednář Franz Hofdemel. Mozart mu dlužil peníze, na oplátku dával jeho ženě Magdaleně hodiny a mezi učitelem a žákyní vznikl milostný poměr, na jehož konci bylo Mozartovo nemanželské dítě. Magdalena to před svým mužem přiznala v rozrušení ze zprávy o Mozartově smrti. Manžel ji pořezal břitvou a spáchal sebevraždu. Pikantní nádech měla do mozartovského morytátu vnést skutečnost, že Hofdemelova žena byla rozená Pokorná a pocházela z Brna – byla to dcera regenschoriho na Petrově.

Nejpozději tady ale začíná první velký průšvih celého kusu. Souvislost mezi Brnem a Mozartovou smrtí může připadat vzrušující zřejmě jen brňákům, a to ještě jen těm, kteří na svém městě nekriticky lpějí a pokládají každou zmínku o Brně za důležitou. Pro mě je značně problematické brát vážně hru, jejíž text ztrácí kouzlo možná už ve Vyškově. Fakta a nepodložené či vymyšlené události se v libretu vrší v jedné rovině, jak to má v mystifikaci být, ale ta děsivá orientace na domácí publikum všechno shazuje kamsi ke komunální estrádě. Vtipy jako „já su moravské lejno“ a závěrečné „běžte do prdele“ mně iritují – tím, jaký dobytek obvykle rozesmívají. Když si to srovnám s luxusní neomaleností Leoše Janáčka v rámci brilantní konstrukce Věci Cage, kde Janáčkova fenka Čipera pokouše skladatele Henryho Cowella, předá mu skrytou vzteklinu, ten potom pokouše svého žáka Johna Cage a tak vznikne soudobá hudba… ono to vlastně ani dost dobře srovnávat nejde. Místo světového rozletu zůstáváme trčet v domácím kurníku. Celkově vzato vlastně vůbec nechápu, proč se někdo snaží zatáhnout do Brna mozartovské běsnění, kterého je i tak všude dost.

Do hry vstupují permanentně dva prvky. Zaprvé „nebeské“ komentáře Teresy Salieri a nakonec i samotného Antonia, zadruhé „přízemní“ komentáře obyvatel Moravy, kteří splývají s moravskou přírodou (ve Věci Cage role komentátorů zastávali vypravěč Historicus a fenka Čipera). Teresa Salieri se neustále snaží obhájit svého manžela, ten nakonec přichází osobně, reprezentuje věčnost a rámuje události kolem smrti hlavních aktérů vlastním Requiem (které vzniklo o třináct let později). Završuje tím hru, která místo prologu začíná donekonečna omílaným tématem LacrimosaRequiem Mozartova. Hraje ho na klavír sám Mozart – dítě přibližně ve věku, kdy v Redutě skutečně vystoupil. Digitální klavír obstarává veškerý hudební doprovod a přes střídání zvuků cembala, varhan a smyčců je výsledek oproti komornímu orchestru barevně chudý.

Hudba je i na malém časovém úseku (představení trvá jen něco přes hodinu) roztříštěná. Recitativy zezačátku připomenou dokonce Monteverdiho, mísí se kvaziklasicistní stylizace jednajících postav, ve zpěvech moravanů zřetelně zaslechneme Baladu pro banditu, Magdalena Hofdemelová hraje na housle náznaky romantických postupů. Musím se pořád vracet k Věci Cage, která i přes účast tří skladatelů působí mnohem sevřenějším dojmem a americko-moravská stylizace Henryho Cowella přichází až ke konci jako přesně načasované osvěžení. Moc Art je proti tomu nedotažený, rozkouskovaný a zjevně by potřeboval dramaturga. Místo toho se mu ale dostalo ztvárnění, které jej rozložilo ještě víc.

Mám rád Vladimíra Morávka jako operního režiséra a jsem přesvědčený, že mu svědčí svázanost a danost hotového hudebně dramatického celku i přirozené akustické limity operních představení (líbila se mi i jeho inscenace Rusalky, i když jsem v tom zůstal mezi kritikou poněkud osamělý). Moc Arta ale uchopil jako nehotové dílo, roztrhal je na kusy a dorazil strašlivým řevem a hlukem, v němž se představení odehrávalo. Tichá scéna přerušovaná jen zvuky křoupání působila uprostřed hry jako zjevení. U redukce novodobých projevů mozartovského kultu na jeho nejprimitivnější projevy – Mozartkugeln a Falcův letitý hit Amadeus – bych rád věřil tomu, že se jednalo o ironii. Stylizace Mozarta jako pankáče s červeným čírem mi přišla laciná, ale budiž – vzpoura pro starší a pokročilé je taky vzpoura. Všechny role byly obsazeny činoherci, kteří své party logicky nemohli dobře uzpívat. Nejen že museli používat mikroporty, ale potýkali se i s elementární intonací. Vladimír Morávek tvrdil, že Miloš Štědroň napsal velké hudebně dramatické dílo – potom ale nechápu, proč se k němu tak nezachoval. Problém samozřejmě je, že Miloš Štědroň v inscenaci sám vystupuje v roli Salieriho. Zdá se ale, že do provedení podle svého zvyku nijak nezasahoval.

Titul hry slibuje v závorce strašnou melu. Matematicky je to úplně špatně, strašnou melu by bylo potřeba před závorku vytknout a všechno jí několikrát vynásobit. Potom bychom dostali přesnější obrázek toho, co bylo minulý týden v Redutě k vidění.

Miloš Štědroň, Milan Uhde a Vladimír Morávek: Moc Art aneb Amadeus v Brně (strašná mela). Hudba: Miloš Štědroň, režie: Vladimír Morávek, dramaturgie: Miroslav Oščatka, scéna: Martin Ondruš, ostýmy: Sylva Zimula Hanáková. Hrají: Martin Donutil – Wolfgang Amadeus Mozart, Dalibor Buš – Franz Hofdemel, muž Magdaleny Pokorné a vědoucí smutek, Tereza Marečková – Magdalena Pokorná, dcera regenschoriho na Petrově, Simona Zmrzlá – Babka I, Andrea Horská – Sbor II, Lenka Zářická – Moravská poslička, Babka II a Epilog, Robert Mikluš – Sbor I a Sbor III, Milan Holenda – Máj a Mlýn a Sbor Lékařů, Ondřej Kokorský – Sbor IV a Sbor lékařů. 17. 4. 2014 v Mozartově sále Divadla Reduta, Brno.

Foto Petr Omelka

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Opera diversa minulý týden uvedla brněnskou premiéru Palackého truchlivý konec Miloše Štědroně podle předlohy Huberta Krejčího  více

V pátek 1. března byly v Mahenově divadle vyhlášeny výsledky divácké ankety Cena Diva za rok 2012.

Do ticha je občas potřeba říznout, album Nůž na ticho už bylo pokřtěno v Divadle Na provázku i v českém centru ve Vídni. Přečtěte si, co od takového nože můžete čekat.  více


Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více