Další českou premiéru světového muzikálu si o víkendu připsalo do svého repertoáru Městské divadlo Brno. Novinka s názvem Duch mnohým napoví, že jde o divadelní adaptaci stejnojmenného amerického filmu z roku 1990, který získal dva Oscary a v hlavních rolích zazářili Demi Moore, Patrick Swayze a Whoopi Goldberg. Divadelní muzikálové zpracování Ducha mělo premiéru před třemi lety v britském Manchesteru, titul se brzy přesunul na londýnský West End a později i na Broadwayi. A není bez zajímavosti, že tuzemské uvedení představuje teprve čtvrtou evropskou zemi, kde se titul hraje.
Muzikál Duch tedy příběh záhrobní lásky, kdy mrtvý Sam ochraňuje svou Molly, aby jeho duše posléze mohla odejít do nebe, není jenom prvoplánová love story. Autor divadelní verze, který se podílel i na filmu – tedy scenárista Bruce Joel Rubin, se držel originální předlohy. Právě on získal Oscara za story, která však umně kombinuje zamilovaný příběh mladého bílého páru a napínavou krimi zápletku s ukázkovými gaunery a navrch vše roubuje na crazy komedii se švihlou černošskou senzibilkou.
Duch je vlastně ideální matérií pro muzikálový soubor z Lidické ulice, protože ten dokáže nabídnout vše, co si tento druh hudebního divadla žádá. A sice výtečné sólisty i sbor, našlapaný orchestr a také efektní scénické pojetí, které se musí vyrovnat s fígly z filmu. Filmové triky umožnily, že se prostupovala hmotná a nehmotná těla, s pomocí animace se skákalo do vagónů jedoucího metra nebo levitovaly drobné mince. Divadlo má zase v ruce jiné trumfy a ty se tady podařilo objevit, použít i naplnit.
Pojďme si to vše postupně probrat u brněnského divadelního provedení. Režisér inscenace Stanislav Moša jako zkušený muzikálový matador ví, že podobná látka vyžaduje zejména svižné provedení. Ostatně jedenačtyřicet předepsaných scén, v nichž se neustále mění prostředí, mluví samo za sebe. Mošova inscenace v přesně podchyceném tempu, které se ovšem nezalyká sebou samým, pomyslně rotuje ve dvou pólech. Romantický, nikoliv však jednostrunně sladkobolný příběh lásky prorůstá do technické podívané, v níž se kouzlí efektními lasery, vznášením osob i předmětů a také světly a scénickými projekcemi Petra Hlouška a Dalibora Černáka. Světelná režie a dotáčky představují zážitek sám o sobě.
Brněnský Duch však neokouzlí diváka jenom přehršlí technických fines, jejichž množství je naštěstí uměřené – hudební divadlo není utlačené čistě vizuální šou. K opulentnímu výslednému zážitku přistupuje i hbité hudební nastudování dirigenta Dana Kalouska. Jeho taktovka nedá muzikantům ale ani divákovi vydechnout a popový hudební standard Davea Stewarta a Glena Ballarda podepře právě svěžím tempem.
Jediným velkým hitem ve smyslu tohoto slova je v muzikálu Duch stará píseň z 50. let, která se od svého vzniku dočkala desítek verzí. Jednu z nejslavnějších podob Unchained Melody nazpíval v 70. letech Elvis Presley a právě ji si pamětníci filmu okamžitě vybaví od prvních tónů.
Jak už jsem naznačil, jednou z efektních položek Mošovy inscenace jsou skvěle zvučená sborová čísla se svěží choreografií Hany Kratochvílové zejména z pouličních čísel na Wall Street. Sobotní premiéra se sice rozjela poněkud drkotavým provedením duetu dvou hlavních představitelů Svetlany Janotové a Dušana Vitázka, oba představitelé hlavních rolí se však záhy vyvarovali intonančních nepřesností, nesouladu a diváka postupně naplno vtáhli do příběhu. Vitázek svého Sama nesrazil do sladkobolného podání, i když by k tomu vyšší polohy mnoha jeho písní i tenorový part lehce sváděly. Možnou uplakaně strhanou polohu teskníci milenky obešla také Janotová, která dokázala ze své role vytěžit vcelku dramatickou a energickou esenci.
I když jmenovaný pár tančí i zpívá s velkým nasazením, dlužno přiznat, že při premiéře je bezmála zastínila generačně odrostlejší Zdena Herfortová jako černošská šarlatánka Oda Mae. Bez větší nadsázky se dá říci, že právě Herfortová v luxusně karikované a s plnou komediální vervou i zkušeností odehrané úloze, je vlastně nosným pilířem a ozdobou večera. Její výkon diváky elektrizuje a vyvolává v nich neskutečné salvy smíchu. Její neskutečný zápal, který nikdy nesklouzne k vlezlému pocitu, že by herečka až příliš tlačila na pilu, tady funguje i jako skvělý pendant k přece jenom lehce uslzené love story, kterou nepřekazí ani smrt. Uznání zaslouží také Robert Jícha jako pěvecky enigmatický a herecky předpisově odporný padouch Carl.
Za zmínku jistě stojí také kostýmy Andrey Kučerové, která své duchy oblekla do šatů přecházející od černé po šedou tedy bytostí, které nepatří ještě na žádný břeh pozemského ani posmrtného života. Návrhářka kostýmů se posléze vyřádila také na etnickém oblečku černošské vědmy, i když její růžový kostýmek s kloboučkem nápadně prozrazuje inspiraci filmem. Funkční a rychlé proměny umožňuje scéna Christopha Weyerse, který hodně využívá posuvných stolů a umožňuje realizovat vizi režie, co se spádu tříhodinového kusu týče.
Mošův Duch je ukázkou muzikálové produkce, která je minuciózní ve všech složkách. Jinými slovy: tady se nebloudí mezi výstupy hlavních hvězd a sborovými choreografiemi, ale vše je precizováno až do nejmenšího epizodního výstupu. Inscenace je ukázkou svižné zábavy, v níž si přijdou na své milovníci romantiky i ctitelé moderního muzikálového divadla.
Bruce Joel Rubin, Dave Stewart, Glen Ballard: Duch, český text Jiří Josek. Hudební nastudování – Dan Kalousek a Ema Mikešková, dirigent – Dan Kalousek, režie – Stanislav Moša, scéna – Christoph Weyers, kostýmy – Andrea Kučerová, projekce – Petr Hloušek a Dalibor Černák. 18. října 2014, Městské divadlo Brno.
Michaela
3. březen 2015, 16:26