Marko Ivanović: Skandálnost námětu je určité táhlo, které vzbudí zájem

26. leden 2016, 0:03

Marko Ivanović: Skandálnost námětu je určité táhlo, které vzbudí zájem

Opera Powder Her Face bude mít v pátek premiéru v brněnské Redutě. Milostný život a rozvod vévodkyně z Argyllu ale není tím podstatným, o čem dílo britského skladatele Thomase Adèse pojednává. Hudební nastudování prvního uvedení Adèsovy opery na české scéně má na starosti skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović. Mluvili jsme nejen o díle samotném, ale také o hudbě Thomase Adèse a uvádění soudobých oper na brněnské scéně. A narazili jsme i na Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera.

Jak pokračují zkoušky na Powder Her Face. Jsou zpěváci zdraví v tom bláznivém počasí, co teď panuje?
Zdraví jsou a taky hodně nervózní, opera je extrémně těžká a klade na všechny velké nároky. Proto jsme volili dvojí obsazení rolí i orchestru, protože to je věc, ve které by se jen těžko zaskakovalo.

Nahlédl jsem jen zběžně do partitury a řekl bych, že jsou v zápisu místy až naschvály…
Všechno ale zní přirozeněji, než je to napsané. Jsou tam těžké věci na počítání rytmu, spousta pomlk. Když hudebník není s ostatními pohromadě, tak neví, jestli to tak má být, nebo je to chyba. Chvílemi má pocit, že je skoro jedno, co tam hraje, a najednou se všechno sejde dohromady. Opera obsahuje spoustu harmonicky úplně čistých momentů, které ovšem vyjdou jen v případě, že jsou všichni naprosto přesní.

Pokud vím, jedná se o první uvedení Adèsovy opery v českém divadle. Proč jste si vybrali zrovna Adèse, je vám blízký jako skladatel?
Když jsme s Jiřím Heřmanem nastupovali, kladli jsme si za cíl aspoň jednou v sezóně uvést současnou věc. Na začátku jsme se domlouvali obecněji na dílech 20. století, ale já jsem byl příznivcem toho, aby to byla opravdu současná díla. Dejme tomu konec 20. století a začátek tohoto. A aby to byly věci, které se už osvědčily venku. To jsou tituly, které u nás chybí, a přitom už patří ke světovému repertoáru. Zezačátku jsme byli limitováni menším prostorem Reduty, protože jsme si nebyli jistí, jaká bude návštěvnost. Tak jsem dostal za úkol poohlédnout se po vhodném titulu. Měl jsem jich v zorném poli několik, tento mi přišel nejzajímavější a Jiřímu Heřmanovi taky. Těch důvodů je víc: pěvecké i orchestrální obsazení je pro tento prostor jak dělané a máme pro obojí interní síly. Další důvod je ten, že o Adèsovi vím už řadu let a jako pro skladatele pro mě byl vždy spřízněnou duší. Jeho pojetí hudby je velmi nedogmatické, široké, brání se škatulkování. Stravinskij říkal: „Celá hudba je mým revírem“ a mám pocit, že u Adèse to platí dvakrát tolik. Přitom je to hudba sdělná, žádná vyspekulovaná intelektuálština. Vždycky je jasné, o co mu jde. A první uvedení jeho opery na české scéně byl také impuls.

Jaké byly další opery, o kterých jste uvažovali?
Například Život s idiotem Alfreda Schnittkeho. To bylo v době, kdy jsme ještě přemýšleli v širším kontextu 20. století. Také připadal v úvahu Šostakovičův Nos. Uvažoval jsem také o scénických věcech Heinera Goebbelse nebo o The Cave Steva Reicha, kterou bude dělat v příští sezóně Brno Contemporary Orchestra. A také o jeho Three Tales, ty uvede v příští sezóně pražské Národní divadlo. V příští sezóně uvedeme současnou věc i na velkém jevišti, ale chceme ji zveřejnit až v únoru na preview koncertu k sezóně 2016/17.

Adèsovu operu Bouře mohlo naše publikum vidět v přenosu z MET nebo si na ni zajet do Vídně. Hudba je to na provedení opravdu těžká a sotva si umím představit, že by u nás Bouři někdo uvedl.
Já myslím, že třeba role Ariela byla psaná na míru konkrétní zpěvačce, ten jako repertoárová role vůbec není možný. U Powder Her Face jsou požadavky taky extrémní, ale pořád v rámci provozních možností.

V Bouři jsem cítil hodně silný vliv Benjamina Brittena.
Myslím, že je čitelný i v Adèsově operní prvotině. Je v ní anglická hudební tradice, ale zároveň i posun jinam. Je tam hodně znát vliv Lulu a vůbec německého expresionismu, což Adès sám přiznává. Je to znát i ve stavbě celé věci, která se místy blíží kabaretnímu pojetí, jsou tam uzavřená čísla, téměř písničky, názvuky tanga a weillovských songů – samozřejmě jen v náznaku. Je tam celá řada citací, u většiny jsem si nebyl ani jistý, zda se jedná o citaci stylovou, nebo přímou. Violoncellista Josef Klíč mě upozornil, že celá jedna mezihra je doslova opsaná z filmu Vertigo, a takových odkazů je v opeře víc. Žánrově je tam celá řada odboček a výsledek je přitom homogenní. Není to postmodernistický polystyl jako u Schnittkeho, ale kompaktní celek.

Stejný pocit jsem měl i z Bouře – mnoho vlivů spojených do osobitého celku.
Já v tom kvituji také smysl pro drama, což nemá každý skladatel. Je znát především v dialozích, vyloženě dramatických situacích. Repliky už tím, jakým jsou zapsány rytmem, jakou intonací a dynamikou, dávají návod k tomu, jak vyložit jejich podtext a jak je inscenovat – podobně jako u Janáčka. To mě bavilo už na Věci Makropulos nebo Její pastorkyni a Adès to má ve své hudbě taky.

On se ale přece Janáčkovým dílem zabývá.
To je pravda. My jsme za ním jeli do Vídně, mimochodem se ho i zeptat na nějaké technikálie k provedení, tak se rozpovídal také o Janáčkovi. Adès je skvělý klavírista a natáčí teď Janáčkův komplet. Má také dirigentské ambice a svěřil se nám se svým snem nastudovat Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera. Oni na sebe mají nějakou rodinnou vazbu, jeho matka se snad se Švankmajerovými zná. Je to zajímavý nápad, i když je otázka, do jaké míry realizovatelný. Ale především svědčí o jeho zájmu o Janáčka. My doufáme, že ho tento zájem přivede i k nám na nějakou reprízu.

Kombinování skladatelské a dirigentské dráhy je charakteristické i pro vás, v tom se také stýkáte.
Já se k Adèsovi netroufám přirovnávat…

myslel jsem to spíš jako paralelu.
Jistě. Adès je mimořádný talent a je to jeden z výjimečných příkladů člověka, který byl zázračným dítětem a dokázal v kariéře úspěšně pokračovat i v dospělém věku. Někdo vyroste brzo, je tím zajímavý, a potom zapadne do průměru. To se tady nestalo.

Není to až podezřelé, když má opera současného skladatele – myslím teď Bouři – premiéru v Covent Garden?
Ale to nepřišlo z čistého nebe. On se teď veze na mediální vlně, ale to je až současnost. Powder Her Face vzniko pro nízkorozpočtový festival a bez ambicí, že by se opera ještě někde opakovala. Dramaturgyně Janáčkovy opery Patricie Částková upozorňovala, že v řadě objednávek Cheltenham Music Festivalu je Powder Her Face naprostá výjimka, která se uchytila. Je to jistě i skandálností námětu, ta ale není prvoplánová. Je to určité táhlo, které vzbudí zájem, ta opera je ale o něčem jiném. O pomíjivosti, o hédonistickém způsobu života, který se ukáže být naprosto prázdný. O tom co v životě cenu má, a co nemá. O tom, že člověk žijící v naprostém luxusu může žít také v naprostém osamění. Je to i paralela k dnešnímu světu. K Evropě, kde si žijeme jako v nějaké bublině, kde je všechno skvělé. Vůbec přitom nereflektujeme souvislosti, ve kterých se nalézáme.

Evropa je přes všechny problémy náš luxusní obývák. 
Přesně. Zároveň je v tom textu ale spousta věcí, které budou k našemu posluchači promlouvat jinak než k britskému. Je to postavené na třídním členění anglické společnosti, které je tam tak hluboce zakořeněné, že si to nedovedeme představit. Neustále se tam operuje s drobnými rozdíly výslovnosti – vévodkyně říká „ófn“ (often = často, pozn. red.), zatímco novinářka „oftn“. To jsou jazykové jemnosti, pro nás těžko postižitelné. I její pohrdavé vyjadřování ke střední třídě, která u nás znamená něco úplně jiného. 

U nas zdaleka tolik nefunguje ani příslušnost ke společenské vrstvě nebo bydlení na dobré adrese.
My jsme plebejská společnost, která nalézá hodnotu v rovnosti a národu, který si rozhoduje o své cestě. Britská demokracie je postavená na jiných principech. Narazili jsme na to právě u pojmu „střední třída“, který jsme rozebírali i s naším jazykovým poradcem. On je sice Američan, ale okolnosti zná, a to, co my považujeme za střední třídu, by v Anglii pořád ještě byla „working class“. Jejich střední třída je z našeho pohledu už elita, ale pořád to ještě není ta dědičná aristokracie. Viděl jsem i zajímavý dokument BBC o lidech, kteří rychle zbohatli nebo dosáhli nějakého uznání, a přesto je vysoká třída nikdy nepřijala.

V instrumentaci Powder Her Face je ohromné množství bicích, smyčce jsou naopak obsazené po jednom, stejně jako dechy. Jak to ve výsledku funguje?
Nejen bicích, je tam hodně zvláštních nástrojů. Instrumentace je ale velmi chytrá – i u věcí, které při čtení partitury působí samoúčelně, nebo vypadají, že nebudou slyšet. Nic z toho se ale nepotvrdilo. Je tam řada rybářských navijáků, které mají vydávat vrčivý zvuk a vytvářejí pěkné plochy. Elektrické zvonky trošku připomínají klaksony v Ligetiho Le grand macabre, všechno ale má své opodstatnění. Trošku jsme se přitom těch poměrů báli.

Proč hrajete v Mozartově sálu?
Když jsme přemýšleli o umístění, napadla nás samozřejmě klasická Reduta. Tam se ale ukázalo, že se nevejdeme do orchestřiště. A když Jiří Heřman viděl Mozartův sál, tak byl nadšený a pokládal ho za perfektní místo pro uvedení této opery. A Tomáš Studený jako režisér přišel s koncepcí umístit účinkující doprostřed sálu a diváky po stranách na elevacích. Pro orchestr jsme našli místo optimální, ale ne ideální. Smyčce jsou od diváků nejdál a ačkoli i dechy hrají od diváků pryč, tak tam vzniká jistý nepoměr, se kterým se musíme vyrovnat. Je tam také spousta extrémních požadavků, klarinety jsou neustále traktovány ve tříčárkované poloze, kterou běžně nepoužívají, a když ano, tak se po nich nechce, aby hrály ppp nebo pppp. Tady se to po nich chce pořád a nelze toho docílit v míře, jakou umožňuje nahrávka. Tak jsme museli dynamiku trošku upravovat, aby zvuk působil homogenně.

Máte v ideovém výhledu uvedení opery napsané přímo na objednávku Národního divadla Brno?
To už se děje, i když bych to ještě nechtěl konkrétně rozebírat. V příštích sezónách chceme uvádět velké soudobé opery a zároveň iniciovat vznik nových děl našich skladatelů. Už jsme začali jednat s mladší střední generací, myslím skladatele typu Františka Chaloupky nebo Michala Nejtka. Tak uvidíme, jak to půjde.

Jiří Heřman mi při nástupu říkal, že byste měl něco napsat i vy.
Já se samozřejmě bráním tomu, abych si dělal z Národního divadla svoje pískoviště. Takové střety zájmů mi vadily u jiných a u mě samotného mi vadí taky. Na druhou stranu je pravda, že se mě na to po Čarokraji ptalo hodně lidí i uvnitř divadla, takže určitá poptávka tu je. Něco je i v plánu a jasněji by mělo být asi tak za dvě sezóny.

Ještě se na závěr zeptám, jak se vám v Brně pracuje?
Konkrétně u tohoto titulu si neumím představit, že bych ho dělal s jiným divadelním orchestrem u nás. Brněnský orchestr mě dost příjemně překvapil už při přenesení Čarokraje do Janáčkova divadla vstřícností k současné hudbě i disponovaností ji provádět. Rychle se orientují v těžkém zápisu a myslím, že na tom má velkou zásluhu Pavel Šnajdr se svým Brno Contemporary Orchestra. Hodně lidí v tom ansámblu je z divadla a možná to počíná už studiem na JAMU. Vůči soudobé hudbě tady nepanují zdaleka takové předsudky jako jinde.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.  více

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více

Nový šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović se před třemi dny představil inauguračním koncertem. S novým ředitelem opery, režisérem Jiřím Heřmanem jsme se setkali o den dříve. Mluvili jsme pochopitelně o jeho započaté práci v Brně, o budoucích sezónách, přednostech i slabinách našeho operního souboru i provozu.  více





Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Nejčtenější

Kritika

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více