Marko Ivanović: Skandálnost námětu je určité táhlo, které vzbudí zájem

26. leden 2016, 0:03

Marko Ivanović: Skandálnost námětu je určité táhlo, které vzbudí zájem

Opera Powder Her Face bude mít v pátek premiéru v brněnské Redutě. Milostný život a rozvod vévodkyně z Argyllu ale není tím podstatným, o čem dílo britského skladatele Thomase Adèse pojednává. Hudební nastudování prvního uvedení Adèsovy opery na české scéně má na starosti skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović. Mluvili jsme nejen o díle samotném, ale také o hudbě Thomase Adèse a uvádění soudobých oper na brněnské scéně. A narazili jsme i na Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera.

Jak pokračují zkoušky na Powder Her Face. Jsou zpěváci zdraví v tom bláznivém počasí, co teď panuje?
Zdraví jsou a taky hodně nervózní, opera je extrémně těžká a klade na všechny velké nároky. Proto jsme volili dvojí obsazení rolí i orchestru, protože to je věc, ve které by se jen těžko zaskakovalo.

Nahlédl jsem jen zběžně do partitury a řekl bych, že jsou v zápisu místy až naschvály…
Všechno ale zní přirozeněji, než je to napsané. Jsou tam těžké věci na počítání rytmu, spousta pomlk. Když hudebník není s ostatními pohromadě, tak neví, jestli to tak má být, nebo je to chyba. Chvílemi má pocit, že je skoro jedno, co tam hraje, a najednou se všechno sejde dohromady. Opera obsahuje spoustu harmonicky úplně čistých momentů, které ovšem vyjdou jen v případě, že jsou všichni naprosto přesní.

Pokud vím, jedná se o první uvedení Adèsovy opery v českém divadle. Proč jste si vybrali zrovna Adèse, je vám blízký jako skladatel?
Když jsme s Jiřím Heřmanem nastupovali, kladli jsme si za cíl aspoň jednou v sezóně uvést současnou věc. Na začátku jsme se domlouvali obecněji na dílech 20. století, ale já jsem byl příznivcem toho, aby to byla opravdu současná díla. Dejme tomu konec 20. století a začátek tohoto. A aby to byly věci, které se už osvědčily venku. To jsou tituly, které u nás chybí, a přitom už patří ke světovému repertoáru. Zezačátku jsme byli limitováni menším prostorem Reduty, protože jsme si nebyli jistí, jaká bude návštěvnost. Tak jsem dostal za úkol poohlédnout se po vhodném titulu. Měl jsem jich v zorném poli několik, tento mi přišel nejzajímavější a Jiřímu Heřmanovi taky. Těch důvodů je víc: pěvecké i orchestrální obsazení je pro tento prostor jak dělané a máme pro obojí interní síly. Další důvod je ten, že o Adèsovi vím už řadu let a jako pro skladatele pro mě byl vždy spřízněnou duší. Jeho pojetí hudby je velmi nedogmatické, široké, brání se škatulkování. Stravinskij říkal: „Celá hudba je mým revírem“ a mám pocit, že u Adèse to platí dvakrát tolik. Přitom je to hudba sdělná, žádná vyspekulovaná intelektuálština. Vždycky je jasné, o co mu jde. A první uvedení jeho opery na české scéně byl také impuls.

Jaké byly další opery, o kterých jste uvažovali?
Například Život s idiotem Alfreda Schnittkeho. To bylo v době, kdy jsme ještě přemýšleli v širším kontextu 20. století. Také připadal v úvahu Šostakovičův Nos. Uvažoval jsem také o scénických věcech Heinera Goebbelse nebo o The Cave Steva Reicha, kterou bude dělat v příští sezóně Brno Contemporary Orchestra. A také o jeho Three Tales, ty uvede v příští sezóně pražské Národní divadlo. V příští sezóně uvedeme současnou věc i na velkém jevišti, ale chceme ji zveřejnit až v únoru na preview koncertu k sezóně 2016/17.

Adèsovu operu Bouře mohlo naše publikum vidět v přenosu z MET nebo si na ni zajet do Vídně. Hudba je to na provedení opravdu těžká a sotva si umím představit, že by u nás Bouři někdo uvedl.
Já myslím, že třeba role Ariela byla psaná na míru konkrétní zpěvačce, ten jako repertoárová role vůbec není možný. U Powder Her Face jsou požadavky taky extrémní, ale pořád v rámci provozních možností.

V Bouři jsem cítil hodně silný vliv Benjamina Brittena.
Myslím, že je čitelný i v Adèsově operní prvotině. Je v ní anglická hudební tradice, ale zároveň i posun jinam. Je tam hodně znát vliv Lulu a vůbec německého expresionismu, což Adès sám přiznává. Je to znát i ve stavbě celé věci, která se místy blíží kabaretnímu pojetí, jsou tam uzavřená čísla, téměř písničky, názvuky tanga a weillovských songů – samozřejmě jen v náznaku. Je tam celá řada citací, u většiny jsem si nebyl ani jistý, zda se jedná o citaci stylovou, nebo přímou. Violoncellista Josef Klíč mě upozornil, že celá jedna mezihra je doslova opsaná z filmu Vertigo, a takových odkazů je v opeře víc. Žánrově je tam celá řada odboček a výsledek je přitom homogenní. Není to postmodernistický polystyl jako u Schnittkeho, ale kompaktní celek.

Stejný pocit jsem měl i z Bouře – mnoho vlivů spojených do osobitého celku.
Já v tom kvituji také smysl pro drama, což nemá každý skladatel. Je znát především v dialozích, vyloženě dramatických situacích. Repliky už tím, jakým jsou zapsány rytmem, jakou intonací a dynamikou, dávají návod k tomu, jak vyložit jejich podtext a jak je inscenovat – podobně jako u Janáčka. To mě bavilo už na Věci Makropulos nebo Její pastorkyni a Adès to má ve své hudbě taky.

On se ale přece Janáčkovým dílem zabývá.
To je pravda. My jsme za ním jeli do Vídně, mimochodem se ho i zeptat na nějaké technikálie k provedení, tak se rozpovídal také o Janáčkovi. Adès je skvělý klavírista a natáčí teď Janáčkův komplet. Má také dirigentské ambice a svěřil se nám se svým snem nastudovat Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera. Oni na sebe mají nějakou rodinnou vazbu, jeho matka se snad se Švankmajerovými zná. Je to zajímavý nápad, i když je otázka, do jaké míry realizovatelný. Ale především svědčí o jeho zájmu o Janáčka. My doufáme, že ho tento zájem přivede i k nám na nějakou reprízu.

Kombinování skladatelské a dirigentské dráhy je charakteristické i pro vás, v tom se také stýkáte.
Já se k Adèsovi netroufám přirovnávat…

myslel jsem to spíš jako paralelu.
Jistě. Adès je mimořádný talent a je to jeden z výjimečných příkladů člověka, který byl zázračným dítětem a dokázal v kariéře úspěšně pokračovat i v dospělém věku. Někdo vyroste brzo, je tím zajímavý, a potom zapadne do průměru. To se tady nestalo.

Není to až podezřelé, když má opera současného skladatele – myslím teď Bouři – premiéru v Covent Garden?
Ale to nepřišlo z čistého nebe. On se teď veze na mediální vlně, ale to je až současnost. Powder Her Face vzniko pro nízkorozpočtový festival a bez ambicí, že by se opera ještě někde opakovala. Dramaturgyně Janáčkovy opery Patricie Částková upozorňovala, že v řadě objednávek Cheltenham Music Festivalu je Powder Her Face naprostá výjimka, která se uchytila. Je to jistě i skandálností námětu, ta ale není prvoplánová. Je to určité táhlo, které vzbudí zájem, ta opera je ale o něčem jiném. O pomíjivosti, o hédonistickém způsobu života, který se ukáže být naprosto prázdný. O tom co v životě cenu má, a co nemá. O tom, že člověk žijící v naprostém luxusu může žít také v naprostém osamění. Je to i paralela k dnešnímu světu. K Evropě, kde si žijeme jako v nějaké bublině, kde je všechno skvělé. Vůbec přitom nereflektujeme souvislosti, ve kterých se nalézáme.

Evropa je přes všechny problémy náš luxusní obývák. 
Přesně. Zároveň je v tom textu ale spousta věcí, které budou k našemu posluchači promlouvat jinak než k britskému. Je to postavené na třídním členění anglické společnosti, které je tam tak hluboce zakořeněné, že si to nedovedeme představit. Neustále se tam operuje s drobnými rozdíly výslovnosti – vévodkyně říká „ófn“ (often = často, pozn. red.), zatímco novinářka „oftn“. To jsou jazykové jemnosti, pro nás těžko postižitelné. I její pohrdavé vyjadřování ke střední třídě, která u nás znamená něco úplně jiného. 

U nas zdaleka tolik nefunguje ani příslušnost ke společenské vrstvě nebo bydlení na dobré adrese.
My jsme plebejská společnost, která nalézá hodnotu v rovnosti a národu, který si rozhoduje o své cestě. Britská demokracie je postavená na jiných principech. Narazili jsme na to právě u pojmu „střední třída“, který jsme rozebírali i s naším jazykovým poradcem. On je sice Američan, ale okolnosti zná, a to, co my považujeme za střední třídu, by v Anglii pořád ještě byla „working class“. Jejich střední třída je z našeho pohledu už elita, ale pořád to ještě není ta dědičná aristokracie. Viděl jsem i zajímavý dokument BBC o lidech, kteří rychle zbohatli nebo dosáhli nějakého uznání, a přesto je vysoká třída nikdy nepřijala.

V instrumentaci Powder Her Face je ohromné množství bicích, smyčce jsou naopak obsazené po jednom, stejně jako dechy. Jak to ve výsledku funguje?
Nejen bicích, je tam hodně zvláštních nástrojů. Instrumentace je ale velmi chytrá – i u věcí, které při čtení partitury působí samoúčelně, nebo vypadají, že nebudou slyšet. Nic z toho se ale nepotvrdilo. Je tam řada rybářských navijáků, které mají vydávat vrčivý zvuk a vytvářejí pěkné plochy. Elektrické zvonky trošku připomínají klaksony v Ligetiho Le grand macabre, všechno ale má své opodstatnění. Trošku jsme se přitom těch poměrů báli.

Proč hrajete v Mozartově sálu?
Když jsme přemýšleli o umístění, napadla nás samozřejmě klasická Reduta. Tam se ale ukázalo, že se nevejdeme do orchestřiště. A když Jiří Heřman viděl Mozartův sál, tak byl nadšený a pokládal ho za perfektní místo pro uvedení této opery. A Tomáš Studený jako režisér přišel s koncepcí umístit účinkující doprostřed sálu a diváky po stranách na elevacích. Pro orchestr jsme našli místo optimální, ale ne ideální. Smyčce jsou od diváků nejdál a ačkoli i dechy hrají od diváků pryč, tak tam vzniká jistý nepoměr, se kterým se musíme vyrovnat. Je tam také spousta extrémních požadavků, klarinety jsou neustále traktovány ve tříčárkované poloze, kterou běžně nepoužívají, a když ano, tak se po nich nechce, aby hrály ppp nebo pppp. Tady se to po nich chce pořád a nelze toho docílit v míře, jakou umožňuje nahrávka. Tak jsme museli dynamiku trošku upravovat, aby zvuk působil homogenně.

Máte v ideovém výhledu uvedení opery napsané přímo na objednávku Národního divadla Brno?
To už se děje, i když bych to ještě nechtěl konkrétně rozebírat. V příštích sezónách chceme uvádět velké soudobé opery a zároveň iniciovat vznik nových děl našich skladatelů. Už jsme začali jednat s mladší střední generací, myslím skladatele typu Františka Chaloupky nebo Michala Nejtka. Tak uvidíme, jak to půjde.

Jiří Heřman mi při nástupu říkal, že byste měl něco napsat i vy.
Já se samozřejmě bráním tomu, abych si dělal z Národního divadla svoje pískoviště. Takové střety zájmů mi vadily u jiných a u mě samotného mi vadí taky. Na druhou stranu je pravda, že se mě na to po Čarokraji ptalo hodně lidí i uvnitř divadla, takže určitá poptávka tu je. Něco je i v plánu a jasněji by mělo být asi tak za dvě sezóny.

Ještě se na závěr zeptám, jak se vám v Brně pracuje?
Konkrétně u tohoto titulu si neumím představit, že bych ho dělal s jiným divadelním orchestrem u nás. Brněnský orchestr mě dost příjemně překvapil už při přenesení Čarokraje do Janáčkova divadla vstřícností k současné hudbě i disponovaností ji provádět. Rychle se orientují v těžkém zápisu a myslím, že na tom má velkou zásluhu Pavel Šnajdr se svým Brno Contemporary Orchestra. Hodně lidí v tom ansámblu je z divadla a možná to počíná už studiem na JAMU. Vůči soudobé hudbě tady nepanují zdaleka takové předsudky jako jinde.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.  více

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více

Nový šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović se před třemi dny představil inauguračním koncertem. S novým ředitelem opery, režisérem Jiřím Heřmanem jsme se setkali o den dříve. Mluvili jsme pochopitelně o jeho započaté práci v Brně, o budoucích sezónách, přednostech i slabinách našeho operního souboru i provozu.  více





Prvního prosince brněnský klub Fléda nabídl koncert ukrajinského kvartetu DakhaBrakha inspirovaného lidovou hudbou. „Dávat“ a „brát“ je překlad názvu kapely (v originále ДаxаБраxа), vyňatého ze staré ukrajinštiny. Co člověku může dát setkání s válkou poznamenaným národem? Zejména poznání, co vše bere válka. Avšak nejen proto byl tento koncert jednou z neopakovatelných příležitostí zažít hudbu plnou silných emocí na jevišti i v hledišti.  více

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Folklor sice ve své prapůvodní podobě patří na venkov, ale už od roku 1892, kdy Leoš Janáček zorganizoval známý Lidový koncert, ho mohou Brňané vídat i v honosných městských sálech. Stejně tomu bylo i 19. listopadu, kdy v Mahenově divadle oslavil své třicátiny slovenský folklorní soubor Púčik.  více

Dvě velké inscenace Janáčkových oper na letošní festival Janáček Brno přijely z ciziny, a to s kompletním ansámblem včetně orchestrů. V obou případech se orchestry představily i na samostatných koncertech. Oba večery byly interpretačně špičkové, ale také osobitě pojaté. Oba večery řídili přední světoví dirigenti střední generace, oba původem z Moravy.  více

Minulou středu měli návštěvníci mezinárodního festivalu Janáček Brno možnost shlédnout skladatelovu operu Káťa Kabanová v nastudování Národního divadla Praha. Následujícím operním představením, které se v rámci 8. ročníku přehlídky uskutečnilo, se v Janáčkově divadle stala opět Káťa Kabanová v interpretaci Grand Théâtre de Genève a v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg a souboru Orchestre de la Suisse Romande. Režie se chopila Tatjana Gürbaca, scénu navrhl Henrik Ahr, kostýmy připravila Barbara Drosihn a světelný design Stefan Bolliger. V titulní roli se představila Corinne Winters, jejího milého Borise Grigorjeviče ztvárnil Aleš Briscein, manžela Tichona Magnus Vigilius a jeho matku Kabanichu Elena Zhidkova. Role mladičké Varvary se ujala Ena Pongrac, učitele Váňy Kudrjáše Sam Furness a postavy kupce Dikoje Tomas Tomasson. Sbor vystoupil pod vedením Alana Woodbridge a hudebního nastudování, stejně jako samotného řízení, se chopil dirigent Tomáš Netopilvíce

Osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2022 nabízí několik dramaturgických linií. Jedna z nich poukazuje na Janáčkovu lásku k Rusku, které také několikrát navštívil, a na skladatelovu náklonnost k myšlence panslavismu. Není tedy divu, že letošní program nesoutěžní přehlídky se zaměřil na uvádění děl ruských skladatelů. Týkalo se to také koncertu v divadle Reduta, kde v režii ansámblu Brno Contemporary Orchestra zazněl různorodý program zahrnující skladby ovlivněné pozdním romantismem.  více

Festival Janáček Brno není pouze přehlídkou rozmanitých režisérských a dirigentských interpretací Janáčkových operních děl. Mohli se o tom návštěvníci jeho osmého ročníku přesvědčit při sobotním Duchovním koncertu v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Program sestávající z Janáčkovy Chorální fantazie, proslulého Otčenáše a neméně pozoruhodných kompozic Hospodine! a Zdrávas Maria doplnila Mše Igora Stravinského. V rámci večera vystoupili harfenistka Dominika Svozilová, tenorista Aleš Briscein, basista Ondřej Musil, sbor Canticum Ostrava se sólisty Marcelou Gurbaľovou (soprán), Janem Rychtářem (alt), Petrem Němcem (tenor), Alešem Pirnosem (tenor) a Romanem Vlkovičem (bas), dále pak posluchači Hudební Fakulty Janáčkovy akademie múzických umění: Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), trumpetisté Petr ČižinskýRadek Juračka a Radek Hrdlička, trombonisté Ondřej MotalRadim HromádkoJaroslav Petráš a Jaroslav Broža, tubista Vít Andrýsek, fagotistky Teresa Bínová a Natálie Khemlová, hobojistky Alexandra Bláhová a Amaliia Ivanus, hráčka na anglický roh Yelyzaveta Chkhartishvili, houslista Marián Hrdlička a varhanice Petra Kujalová. Sbor řídil Jurij Galatenko. Vše znělo pod taktovkou Jakuba Kleckeravíce

Hostování Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) s ambiciózním programem na festivalu Janáček Brno patřil páteční večer. Janáčkovo koncertní dílo není obsáhlé a pro jeho festivalovou prezentaci je důležité, aby se mu dostalo jasných dramaturgických souvislostí. Po Šumařově dítěti tak následoval čtvrtý klavírní koncert Antona Rubinštejna, jeden z hitů doby, kdy Janáček teprve tříbil svůj hudební jazyk. Po pauze pak přítomní slyšeli Vokální symfonii Vladimíra Sommera, jejíž vznik a první provedení po uplynutí tří dekád od Janáčkovy smrti podstatně ovlivnily chápání soudobého českého symfonismu.  více

Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina KněžíkováPavol KubáňRoman HozaPeter BergerGianluca Zampieri a další.  více

Nejnovějším přírůstkem do koncertní řady pořádané brněnským souborem Ensemble Opera Diversa se stal komorní recitál houslisty Milana Paľy a klavíristky Kataríny Paľové s názvem Pokánie. Program, který v neděli 30. října ve vile Stiassni zazněl, představil v rámci dušičkového diptychu díla skladatelů Valentina Bibika a nedávno zesnulého Romana Bergera, jehož Adagio č. 2 „Pokánie“ inspirovalo i název večera.  více

Lidověk je první sólové album Matěje Metoděje Štrunce, mladého herce, zpěváka a hudebníka původem z Brna, frontmana kapely Ateliér, syna cimbalisty Dalibora a houslistky Kateřiny Štruncových ze skupin Cimbal Classic a Javory. Jablko skutečně nepadlo daleko od stromu, ale zároveň se přiblížilo ke stromům jiným a zabarvilo se originálními barvami.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na své Hudební scéně českou premiéru muzikálu Medicus španělských autorů Ivána Macíase a Félixe Amadora. Režisér Stanislav Moša před diváky postavil současné dílo, které v mnoha ohledech snese přívlastek velké. Nešetří se tady hudbou, počtem postav a výpravou. Bombastický výsledek naštěstí nepřekryl základní téma ambiciózního, hudebně i výtvarně velkolepého opusu, kterým je síla vědění i lásky.  více

První koncert z nové, komorně laděné linie souboru Ensemble Opera Diversa včera nabídl v kavárně PF Café domácí i zahraniční tvorbu. Dramaturgickým specifikem bylo využití nového smyčcového kvarteta Diversa Quartet, sestaveného z vedoucích nástrojových sekcí smyčcového orchestru ve složení: 1. housle – Barbara Tolarová, 2. housle – Jan Bělohlávek, viola – David Křivský, violoncello – Iva Wiesnerová. Projekt vzešel z nedostatku provádění i tvoření kvartetní tvorby v českém hudebním prostoru a proto je kladený důraz na uvádění především tuzemských skladatelů.  více

Brazilský písničkář s (nejen) japonskými kořeny Luiz Murá se na Moravě poprvé představil před pěti lety, kdy vystoupil na Folkových prázdninách v Náměšti se svou tehdejší mezinárodní kapelou Miramundo. Letos v létě přijel do Brna. Nikoli jako hudebník, ale jako pořadatel klubových koncertů v Barceloně, kde posledních několik let žije. Jako oficiální zahraniční delegát se zúčastnil dvoudenního Central European Jazz Showcase v divadle Husa na provázku. Během jeho pobytu v Brně jsme sympatickému světoběžníkovi, který je stále v první řadě hudebníkem, položili několik otázek. Už proto, že Luizův minulý pobyt na Moravě se odrazil na jeho nejnovějším sólovém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce