Marko Ivanović: Skandálnost námětu je určité táhlo, které vzbudí zájem

26. leden 2016, 0:03

Marko Ivanović: Skandálnost námětu je určité táhlo, které vzbudí zájem

Opera Powder Her Face bude mít v pátek premiéru v brněnské Redutě. Milostný život a rozvod vévodkyně z Argyllu ale není tím podstatným, o čem dílo britského skladatele Thomase Adèse pojednává. Hudební nastudování prvního uvedení Adèsovy opery na české scéně má na starosti skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović. Mluvili jsme nejen o díle samotném, ale také o hudbě Thomase Adèse a uvádění soudobých oper na brněnské scéně. A narazili jsme i na Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera.

Jak pokračují zkoušky na Powder Her Face. Jsou zpěváci zdraví v tom bláznivém počasí, co teď panuje?
Zdraví jsou a taky hodně nervózní, opera je extrémně těžká a klade na všechny velké nároky. Proto jsme volili dvojí obsazení rolí i orchestru, protože to je věc, ve které by se jen těžko zaskakovalo.

Nahlédl jsem jen zběžně do partitury a řekl bych, že jsou v zápisu místy až naschvály…
Všechno ale zní přirozeněji, než je to napsané. Jsou tam těžké věci na počítání rytmu, spousta pomlk. Když hudebník není s ostatními pohromadě, tak neví, jestli to tak má být, nebo je to chyba. Chvílemi má pocit, že je skoro jedno, co tam hraje, a najednou se všechno sejde dohromady. Opera obsahuje spoustu harmonicky úplně čistých momentů, které ovšem vyjdou jen v případě, že jsou všichni naprosto přesní.

Pokud vím, jedná se o první uvedení Adèsovy opery v českém divadle. Proč jste si vybrali zrovna Adèse, je vám blízký jako skladatel?
Když jsme s Jiřím Heřmanem nastupovali, kladli jsme si za cíl aspoň jednou v sezóně uvést současnou věc. Na začátku jsme se domlouvali obecněji na dílech 20. století, ale já jsem byl příznivcem toho, aby to byla opravdu současná díla. Dejme tomu konec 20. století a začátek tohoto. A aby to byly věci, které se už osvědčily venku. To jsou tituly, které u nás chybí, a přitom už patří ke světovému repertoáru. Zezačátku jsme byli limitováni menším prostorem Reduty, protože jsme si nebyli jistí, jaká bude návštěvnost. Tak jsem dostal za úkol poohlédnout se po vhodném titulu. Měl jsem jich v zorném poli několik, tento mi přišel nejzajímavější a Jiřímu Heřmanovi taky. Těch důvodů je víc: pěvecké i orchestrální obsazení je pro tento prostor jak dělané a máme pro obojí interní síly. Další důvod je ten, že o Adèsovi vím už řadu let a jako pro skladatele pro mě byl vždy spřízněnou duší. Jeho pojetí hudby je velmi nedogmatické, široké, brání se škatulkování. Stravinskij říkal: „Celá hudba je mým revírem“ a mám pocit, že u Adèse to platí dvakrát tolik. Přitom je to hudba sdělná, žádná vyspekulovaná intelektuálština. Vždycky je jasné, o co mu jde. A první uvedení jeho opery na české scéně byl také impuls.

Jaké byly další opery, o kterých jste uvažovali?
Například Život s idiotem Alfreda Schnittkeho. To bylo v době, kdy jsme ještě přemýšleli v širším kontextu 20. století. Také připadal v úvahu Šostakovičův Nos. Uvažoval jsem také o scénických věcech Heinera Goebbelse nebo o The Cave Steva Reicha, kterou bude dělat v příští sezóně Brno Contemporary Orchestra. A také o jeho Three Tales, ty uvede v příští sezóně pražské Národní divadlo. V příští sezóně uvedeme současnou věc i na velkém jevišti, ale chceme ji zveřejnit až v únoru na preview koncertu k sezóně 2016/17.

Adèsovu operu Bouře mohlo naše publikum vidět v přenosu z MET nebo si na ni zajet do Vídně. Hudba je to na provedení opravdu těžká a sotva si umím představit, že by u nás Bouři někdo uvedl.
Já myslím, že třeba role Ariela byla psaná na míru konkrétní zpěvačce, ten jako repertoárová role vůbec není možný. U Powder Her Face jsou požadavky taky extrémní, ale pořád v rámci provozních možností.

V Bouři jsem cítil hodně silný vliv Benjamina Brittena.
Myslím, že je čitelný i v Adèsově operní prvotině. Je v ní anglická hudební tradice, ale zároveň i posun jinam. Je tam hodně znát vliv Lulu a vůbec německého expresionismu, což Adès sám přiznává. Je to znát i ve stavbě celé věci, která se místy blíží kabaretnímu pojetí, jsou tam uzavřená čísla, téměř písničky, názvuky tanga a weillovských songů – samozřejmě jen v náznaku. Je tam celá řada citací, u většiny jsem si nebyl ani jistý, zda se jedná o citaci stylovou, nebo přímou. Violoncellista Josef Klíč mě upozornil, že celá jedna mezihra je doslova opsaná z filmu Vertigo, a takových odkazů je v opeře víc. Žánrově je tam celá řada odboček a výsledek je přitom homogenní. Není to postmodernistický polystyl jako u Schnittkeho, ale kompaktní celek.

Stejný pocit jsem měl i z Bouře – mnoho vlivů spojených do osobitého celku.
Já v tom kvituji také smysl pro drama, což nemá každý skladatel. Je znát především v dialozích, vyloženě dramatických situacích. Repliky už tím, jakým jsou zapsány rytmem, jakou intonací a dynamikou, dávají návod k tomu, jak vyložit jejich podtext a jak je inscenovat – podobně jako u Janáčka. To mě bavilo už na Věci Makropulos nebo Její pastorkyni a Adès to má ve své hudbě taky.

On se ale přece Janáčkovým dílem zabývá.
To je pravda. My jsme za ním jeli do Vídně, mimochodem se ho i zeptat na nějaké technikálie k provedení, tak se rozpovídal také o Janáčkovi. Adès je skvělý klavírista a natáčí teď Janáčkův komplet. Má také dirigentské ambice a svěřil se nám se svým snem nastudovat Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera. Oni na sebe mají nějakou rodinnou vazbu, jeho matka se snad se Švankmajerovými zná. Je to zajímavý nápad, i když je otázka, do jaké míry realizovatelný. Ale především svědčí o jeho zájmu o Janáčka. My doufáme, že ho tento zájem přivede i k nám na nějakou reprízu.

Kombinování skladatelské a dirigentské dráhy je charakteristické i pro vás, v tom se také stýkáte.
Já se k Adèsovi netroufám přirovnávat…

myslel jsem to spíš jako paralelu.
Jistě. Adès je mimořádný talent a je to jeden z výjimečných příkladů člověka, který byl zázračným dítětem a dokázal v kariéře úspěšně pokračovat i v dospělém věku. Někdo vyroste brzo, je tím zajímavý, a potom zapadne do průměru. To se tady nestalo.

Není to až podezřelé, když má opera současného skladatele – myslím teď Bouři – premiéru v Covent Garden?
Ale to nepřišlo z čistého nebe. On se teď veze na mediální vlně, ale to je až současnost. Powder Her Face vzniko pro nízkorozpočtový festival a bez ambicí, že by se opera ještě někde opakovala. Dramaturgyně Janáčkovy opery Patricie Částková upozorňovala, že v řadě objednávek Cheltenham Music Festivalu je Powder Her Face naprostá výjimka, která se uchytila. Je to jistě i skandálností námětu, ta ale není prvoplánová. Je to určité táhlo, které vzbudí zájem, ta opera je ale o něčem jiném. O pomíjivosti, o hédonistickém způsobu života, který se ukáže být naprosto prázdný. O tom co v životě cenu má, a co nemá. O tom, že člověk žijící v naprostém luxusu může žít také v naprostém osamění. Je to i paralela k dnešnímu světu. K Evropě, kde si žijeme jako v nějaké bublině, kde je všechno skvělé. Vůbec přitom nereflektujeme souvislosti, ve kterých se nalézáme.

Evropa je přes všechny problémy náš luxusní obývák. 
Přesně. Zároveň je v tom textu ale spousta věcí, které budou k našemu posluchači promlouvat jinak než k britskému. Je to postavené na třídním členění anglické společnosti, které je tam tak hluboce zakořeněné, že si to nedovedeme představit. Neustále se tam operuje s drobnými rozdíly výslovnosti – vévodkyně říká „ófn“ (often = často, pozn. red.), zatímco novinářka „oftn“. To jsou jazykové jemnosti, pro nás těžko postižitelné. I její pohrdavé vyjadřování ke střední třídě, která u nás znamená něco úplně jiného. 

U nas zdaleka tolik nefunguje ani příslušnost ke společenské vrstvě nebo bydlení na dobré adrese.
My jsme plebejská společnost, která nalézá hodnotu v rovnosti a národu, který si rozhoduje o své cestě. Britská demokracie je postavená na jiných principech. Narazili jsme na to právě u pojmu „střední třída“, který jsme rozebírali i s naším jazykovým poradcem. On je sice Američan, ale okolnosti zná, a to, co my považujeme za střední třídu, by v Anglii pořád ještě byla „working class“. Jejich střední třída je z našeho pohledu už elita, ale pořád to ještě není ta dědičná aristokracie. Viděl jsem i zajímavý dokument BBC o lidech, kteří rychle zbohatli nebo dosáhli nějakého uznání, a přesto je vysoká třída nikdy nepřijala.

V instrumentaci Powder Her Face je ohromné množství bicích, smyčce jsou naopak obsazené po jednom, stejně jako dechy. Jak to ve výsledku funguje?
Nejen bicích, je tam hodně zvláštních nástrojů. Instrumentace je ale velmi chytrá – i u věcí, které při čtení partitury působí samoúčelně, nebo vypadají, že nebudou slyšet. Nic z toho se ale nepotvrdilo. Je tam řada rybářských navijáků, které mají vydávat vrčivý zvuk a vytvářejí pěkné plochy. Elektrické zvonky trošku připomínají klaksony v Ligetiho Le grand macabre, všechno ale má své opodstatnění. Trošku jsme se přitom těch poměrů báli.

Proč hrajete v Mozartově sálu?
Když jsme přemýšleli o umístění, napadla nás samozřejmě klasická Reduta. Tam se ale ukázalo, že se nevejdeme do orchestřiště. A když Jiří Heřman viděl Mozartův sál, tak byl nadšený a pokládal ho za perfektní místo pro uvedení této opery. A Tomáš Studený jako režisér přišel s koncepcí umístit účinkující doprostřed sálu a diváky po stranách na elevacích. Pro orchestr jsme našli místo optimální, ale ne ideální. Smyčce jsou od diváků nejdál a ačkoli i dechy hrají od diváků pryč, tak tam vzniká jistý nepoměr, se kterým se musíme vyrovnat. Je tam také spousta extrémních požadavků, klarinety jsou neustále traktovány ve tříčárkované poloze, kterou běžně nepoužívají, a když ano, tak se po nich nechce, aby hrály ppp nebo pppp. Tady se to po nich chce pořád a nelze toho docílit v míře, jakou umožňuje nahrávka. Tak jsme museli dynamiku trošku upravovat, aby zvuk působil homogenně.

Máte v ideovém výhledu uvedení opery napsané přímo na objednávku Národního divadla Brno?
To už se děje, i když bych to ještě nechtěl konkrétně rozebírat. V příštích sezónách chceme uvádět velké soudobé opery a zároveň iniciovat vznik nových děl našich skladatelů. Už jsme začali jednat s mladší střední generací, myslím skladatele typu Františka Chaloupky nebo Michala Nejtka. Tak uvidíme, jak to půjde.

Jiří Heřman mi při nástupu říkal, že byste měl něco napsat i vy.
Já se samozřejmě bráním tomu, abych si dělal z Národního divadla svoje pískoviště. Takové střety zájmů mi vadily u jiných a u mě samotného mi vadí taky. Na druhou stranu je pravda, že se mě na to po Čarokraji ptalo hodně lidí i uvnitř divadla, takže určitá poptávka tu je. Něco je i v plánu a jasněji by mělo být asi tak za dvě sezóny.

Ještě se na závěr zeptám, jak se vám v Brně pracuje?
Konkrétně u tohoto titulu si neumím představit, že bych ho dělal s jiným divadelním orchestrem u nás. Brněnský orchestr mě dost příjemně překvapil už při přenesení Čarokraje do Janáčkova divadla vstřícností k současné hudbě i disponovaností ji provádět. Rychle se orientují v těžkém zápisu a myslím, že na tom má velkou zásluhu Pavel Šnajdr se svým Brno Contemporary Orchestra. Hodně lidí v tom ansámblu je z divadla a možná to počíná už studiem na JAMU. Vůči soudobé hudbě tady nepanují zdaleka takové předsudky jako jinde.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.  více

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více

Nový šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović se před třemi dny představil inauguračním koncertem. S novým ředitelem opery, režisérem Jiřím Heřmanem jsme se setkali o den dříve. Mluvili jsme pochopitelně o jeho započaté práci v Brně, o budoucích sezónách, přednostech i slabinách našeho operního souboru i provozu.  více





Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více