Marko Ivanović: Skandálnost námětu je určité táhlo, které vzbudí zájem

26. leden 2016, 0:03

Marko Ivanović: Skandálnost námětu je určité táhlo, které vzbudí zájem

Opera Powder Her Face bude mít v pátek premiéru v brněnské Redutě. Milostný život a rozvod vévodkyně z Argyllu ale není tím podstatným, o čem dílo britského skladatele Thomase Adèse pojednává. Hudební nastudování prvního uvedení Adèsovy opery na české scéně má na starosti skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović. Mluvili jsme nejen o díle samotném, ale také o hudbě Thomase Adèse a uvádění soudobých oper na brněnské scéně. A narazili jsme i na Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera.

Jak pokračují zkoušky na Powder Her Face. Jsou zpěváci zdraví v tom bláznivém počasí, co teď panuje?
Zdraví jsou a taky hodně nervózní, opera je extrémně těžká a klade na všechny velké nároky. Proto jsme volili dvojí obsazení rolí i orchestru, protože to je věc, ve které by se jen těžko zaskakovalo.

Nahlédl jsem jen zběžně do partitury a řekl bych, že jsou v zápisu místy až naschvály…
Všechno ale zní přirozeněji, než je to napsané. Jsou tam těžké věci na počítání rytmu, spousta pomlk. Když hudebník není s ostatními pohromadě, tak neví, jestli to tak má být, nebo je to chyba. Chvílemi má pocit, že je skoro jedno, co tam hraje, a najednou se všechno sejde dohromady. Opera obsahuje spoustu harmonicky úplně čistých momentů, které ovšem vyjdou jen v případě, že jsou všichni naprosto přesní.

Pokud vím, jedná se o první uvedení Adèsovy opery v českém divadle. Proč jste si vybrali zrovna Adèse, je vám blízký jako skladatel?
Když jsme s Jiřím Heřmanem nastupovali, kladli jsme si za cíl aspoň jednou v sezóně uvést současnou věc. Na začátku jsme se domlouvali obecněji na dílech 20. století, ale já jsem byl příznivcem toho, aby to byla opravdu současná díla. Dejme tomu konec 20. století a začátek tohoto. A aby to byly věci, které se už osvědčily venku. To jsou tituly, které u nás chybí, a přitom už patří ke světovému repertoáru. Zezačátku jsme byli limitováni menším prostorem Reduty, protože jsme si nebyli jistí, jaká bude návštěvnost. Tak jsem dostal za úkol poohlédnout se po vhodném titulu. Měl jsem jich v zorném poli několik, tento mi přišel nejzajímavější a Jiřímu Heřmanovi taky. Těch důvodů je víc: pěvecké i orchestrální obsazení je pro tento prostor jak dělané a máme pro obojí interní síly. Další důvod je ten, že o Adèsovi vím už řadu let a jako pro skladatele pro mě byl vždy spřízněnou duší. Jeho pojetí hudby je velmi nedogmatické, široké, brání se škatulkování. Stravinskij říkal: „Celá hudba je mým revírem“ a mám pocit, že u Adèse to platí dvakrát tolik. Přitom je to hudba sdělná, žádná vyspekulovaná intelektuálština. Vždycky je jasné, o co mu jde. A první uvedení jeho opery na české scéně byl také impuls.

Jaké byly další opery, o kterých jste uvažovali?
Například Život s idiotem Alfreda Schnittkeho. To bylo v době, kdy jsme ještě přemýšleli v širším kontextu 20. století. Také připadal v úvahu Šostakovičův Nos. Uvažoval jsem také o scénických věcech Heinera Goebbelse nebo o The Cave Steva Reicha, kterou bude dělat v příští sezóně Brno Contemporary Orchestra. A také o jeho Three Tales, ty uvede v příští sezóně pražské Národní divadlo. V příští sezóně uvedeme současnou věc i na velkém jevišti, ale chceme ji zveřejnit až v únoru na preview koncertu k sezóně 2016/17.

Adèsovu operu Bouře mohlo naše publikum vidět v přenosu z MET nebo si na ni zajet do Vídně. Hudba je to na provedení opravdu těžká a sotva si umím představit, že by u nás Bouři někdo uvedl.
Já myslím, že třeba role Ariela byla psaná na míru konkrétní zpěvačce, ten jako repertoárová role vůbec není možný. U Powder Her Face jsou požadavky taky extrémní, ale pořád v rámci provozních možností.

V Bouři jsem cítil hodně silný vliv Benjamina Brittena.
Myslím, že je čitelný i v Adèsově operní prvotině. Je v ní anglická hudební tradice, ale zároveň i posun jinam. Je tam hodně znát vliv Lulu a vůbec německého expresionismu, což Adès sám přiznává. Je to znát i ve stavbě celé věci, která se místy blíží kabaretnímu pojetí, jsou tam uzavřená čísla, téměř písničky, názvuky tanga a weillovských songů – samozřejmě jen v náznaku. Je tam celá řada citací, u většiny jsem si nebyl ani jistý, zda se jedná o citaci stylovou, nebo přímou. Violoncellista Josef Klíč mě upozornil, že celá jedna mezihra je doslova opsaná z filmu Vertigo, a takových odkazů je v opeře víc. Žánrově je tam celá řada odboček a výsledek je přitom homogenní. Není to postmodernistický polystyl jako u Schnittkeho, ale kompaktní celek.

Stejný pocit jsem měl i z Bouře – mnoho vlivů spojených do osobitého celku.
Já v tom kvituji také smysl pro drama, což nemá každý skladatel. Je znát především v dialozích, vyloženě dramatických situacích. Repliky už tím, jakým jsou zapsány rytmem, jakou intonací a dynamikou, dávají návod k tomu, jak vyložit jejich podtext a jak je inscenovat – podobně jako u Janáčka. To mě bavilo už na Věci Makropulos nebo Její pastorkyni a Adès to má ve své hudbě taky.

On se ale přece Janáčkovým dílem zabývá.
To je pravda. My jsme za ním jeli do Vídně, mimochodem se ho i zeptat na nějaké technikálie k provedení, tak se rozpovídal také o Janáčkovi. Adès je skvělý klavírista a natáčí teď Janáčkův komplet. Má také dirigentské ambice a svěřil se nám se svým snem nastudovat Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera. Oni na sebe mají nějakou rodinnou vazbu, jeho matka se snad se Švankmajerovými zná. Je to zajímavý nápad, i když je otázka, do jaké míry realizovatelný. Ale především svědčí o jeho zájmu o Janáčka. My doufáme, že ho tento zájem přivede i k nám na nějakou reprízu.

Kombinování skladatelské a dirigentské dráhy je charakteristické i pro vás, v tom se také stýkáte.
Já se k Adèsovi netroufám přirovnávat…

myslel jsem to spíš jako paralelu.
Jistě. Adès je mimořádný talent a je to jeden z výjimečných příkladů člověka, který byl zázračným dítětem a dokázal v kariéře úspěšně pokračovat i v dospělém věku. Někdo vyroste brzo, je tím zajímavý, a potom zapadne do průměru. To se tady nestalo.

Není to až podezřelé, když má opera současného skladatele – myslím teď Bouři – premiéru v Covent Garden?
Ale to nepřišlo z čistého nebe. On se teď veze na mediální vlně, ale to je až současnost. Powder Her Face vzniko pro nízkorozpočtový festival a bez ambicí, že by se opera ještě někde opakovala. Dramaturgyně Janáčkovy opery Patricie Částková upozorňovala, že v řadě objednávek Cheltenham Music Festivalu je Powder Her Face naprostá výjimka, která se uchytila. Je to jistě i skandálností námětu, ta ale není prvoplánová. Je to určité táhlo, které vzbudí zájem, ta opera je ale o něčem jiném. O pomíjivosti, o hédonistickém způsobu života, který se ukáže být naprosto prázdný. O tom co v životě cenu má, a co nemá. O tom, že člověk žijící v naprostém luxusu může žít také v naprostém osamění. Je to i paralela k dnešnímu světu. K Evropě, kde si žijeme jako v nějaké bublině, kde je všechno skvělé. Vůbec přitom nereflektujeme souvislosti, ve kterých se nalézáme.

Evropa je přes všechny problémy náš luxusní obývák. 
Přesně. Zároveň je v tom textu ale spousta věcí, které budou k našemu posluchači promlouvat jinak než k britskému. Je to postavené na třídním členění anglické společnosti, které je tam tak hluboce zakořeněné, že si to nedovedeme představit. Neustále se tam operuje s drobnými rozdíly výslovnosti – vévodkyně říká „ófn“ (often = často, pozn. red.), zatímco novinářka „oftn“. To jsou jazykové jemnosti, pro nás těžko postižitelné. I její pohrdavé vyjadřování ke střední třídě, která u nás znamená něco úplně jiného. 

U nas zdaleka tolik nefunguje ani příslušnost ke společenské vrstvě nebo bydlení na dobré adrese.
My jsme plebejská společnost, která nalézá hodnotu v rovnosti a národu, který si rozhoduje o své cestě. Britská demokracie je postavená na jiných principech. Narazili jsme na to právě u pojmu „střední třída“, který jsme rozebírali i s naším jazykovým poradcem. On je sice Američan, ale okolnosti zná, a to, co my považujeme za střední třídu, by v Anglii pořád ještě byla „working class“. Jejich střední třída je z našeho pohledu už elita, ale pořád to ještě není ta dědičná aristokracie. Viděl jsem i zajímavý dokument BBC o lidech, kteří rychle zbohatli nebo dosáhli nějakého uznání, a přesto je vysoká třída nikdy nepřijala.

V instrumentaci Powder Her Face je ohromné množství bicích, smyčce jsou naopak obsazené po jednom, stejně jako dechy. Jak to ve výsledku funguje?
Nejen bicích, je tam hodně zvláštních nástrojů. Instrumentace je ale velmi chytrá – i u věcí, které při čtení partitury působí samoúčelně, nebo vypadají, že nebudou slyšet. Nic z toho se ale nepotvrdilo. Je tam řada rybářských navijáků, které mají vydávat vrčivý zvuk a vytvářejí pěkné plochy. Elektrické zvonky trošku připomínají klaksony v Ligetiho Le grand macabre, všechno ale má své opodstatnění. Trošku jsme se přitom těch poměrů báli.

Proč hrajete v Mozartově sálu?
Když jsme přemýšleli o umístění, napadla nás samozřejmě klasická Reduta. Tam se ale ukázalo, že se nevejdeme do orchestřiště. A když Jiří Heřman viděl Mozartův sál, tak byl nadšený a pokládal ho za perfektní místo pro uvedení této opery. A Tomáš Studený jako režisér přišel s koncepcí umístit účinkující doprostřed sálu a diváky po stranách na elevacích. Pro orchestr jsme našli místo optimální, ale ne ideální. Smyčce jsou od diváků nejdál a ačkoli i dechy hrají od diváků pryč, tak tam vzniká jistý nepoměr, se kterým se musíme vyrovnat. Je tam také spousta extrémních požadavků, klarinety jsou neustále traktovány ve tříčárkované poloze, kterou běžně nepoužívají, a když ano, tak se po nich nechce, aby hrály ppp nebo pppp. Tady se to po nich chce pořád a nelze toho docílit v míře, jakou umožňuje nahrávka. Tak jsme museli dynamiku trošku upravovat, aby zvuk působil homogenně.

Máte v ideovém výhledu uvedení opery napsané přímo na objednávku Národního divadla Brno?
To už se děje, i když bych to ještě nechtěl konkrétně rozebírat. V příštích sezónách chceme uvádět velké soudobé opery a zároveň iniciovat vznik nových děl našich skladatelů. Už jsme začali jednat s mladší střední generací, myslím skladatele typu Františka Chaloupky nebo Michala Nejtka. Tak uvidíme, jak to půjde.

Jiří Heřman mi při nástupu říkal, že byste měl něco napsat i vy.
Já se samozřejmě bráním tomu, abych si dělal z Národního divadla svoje pískoviště. Takové střety zájmů mi vadily u jiných a u mě samotného mi vadí taky. Na druhou stranu je pravda, že se mě na to po Čarokraji ptalo hodně lidí i uvnitř divadla, takže určitá poptávka tu je. Něco je i v plánu a jasněji by mělo být asi tak za dvě sezóny.

Ještě se na závěr zeptám, jak se vám v Brně pracuje?
Konkrétně u tohoto titulu si neumím představit, že bych ho dělal s jiným divadelním orchestrem u nás. Brněnský orchestr mě dost příjemně překvapil už při přenesení Čarokraje do Janáčkova divadla vstřícností k současné hudbě i disponovaností ji provádět. Rychle se orientují v těžkém zápisu a myslím, že na tom má velkou zásluhu Pavel Šnajdr se svým Brno Contemporary Orchestra. Hodně lidí v tom ansámblu je z divadla a možná to počíná už studiem na JAMU. Vůči soudobé hudbě tady nepanují zdaleka takové předsudky jako jinde.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Powder Her Face

29.1.2016, 19:00 / Reduta

Dále si přečtěte

Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.  více

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více

Nový šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović se před třemi dny představil inauguračním koncertem. S novým ředitelem opery, režisérem Jiřím Heřmanem jsme se setkali o den dříve. Mluvili jsme pochopitelně o jeho započaté práci v Brně, o budoucích sezónách, přednostech i slabinách našeho operního souboru i provozu.  více





Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Nejčtenější

Kritika

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více