Marko Ivanović: Skandálnost námětu je určité táhlo, které vzbudí zájem

26. leden 2016, 0:03

Marko Ivanović: Skandálnost námětu je určité táhlo, které vzbudí zájem

Opera Powder Her Face bude mít v pátek premiéru v brněnské Redutě. Milostný život a rozvod vévodkyně z Argyllu ale není tím podstatným, o čem dílo britského skladatele Thomase Adèse pojednává. Hudební nastudování prvního uvedení Adèsovy opery na české scéně má na starosti skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović. Mluvili jsme nejen o díle samotném, ale také o hudbě Thomase Adèse a uvádění soudobých oper na brněnské scéně. A narazili jsme i na Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera.

Jak pokračují zkoušky na Powder Her Face. Jsou zpěváci zdraví v tom bláznivém počasí, co teď panuje?
Zdraví jsou a taky hodně nervózní, opera je extrémně těžká a klade na všechny velké nároky. Proto jsme volili dvojí obsazení rolí i orchestru, protože to je věc, ve které by se jen těžko zaskakovalo.

Nahlédl jsem jen zběžně do partitury a řekl bych, že jsou v zápisu místy až naschvály…
Všechno ale zní přirozeněji, než je to napsané. Jsou tam těžké věci na počítání rytmu, spousta pomlk. Když hudebník není s ostatními pohromadě, tak neví, jestli to tak má být, nebo je to chyba. Chvílemi má pocit, že je skoro jedno, co tam hraje, a najednou se všechno sejde dohromady. Opera obsahuje spoustu harmonicky úplně čistých momentů, které ovšem vyjdou jen v případě, že jsou všichni naprosto přesní.

Pokud vím, jedná se o první uvedení Adèsovy opery v českém divadle. Proč jste si vybrali zrovna Adèse, je vám blízký jako skladatel?
Když jsme s Jiřím Heřmanem nastupovali, kladli jsme si za cíl aspoň jednou v sezóně uvést současnou věc. Na začátku jsme se domlouvali obecněji na dílech 20. století, ale já jsem byl příznivcem toho, aby to byla opravdu současná díla. Dejme tomu konec 20. století a začátek tohoto. A aby to byly věci, které se už osvědčily venku. To jsou tituly, které u nás chybí, a přitom už patří ke světovému repertoáru. Zezačátku jsme byli limitováni menším prostorem Reduty, protože jsme si nebyli jistí, jaká bude návštěvnost. Tak jsem dostal za úkol poohlédnout se po vhodném titulu. Měl jsem jich v zorném poli několik, tento mi přišel nejzajímavější a Jiřímu Heřmanovi taky. Těch důvodů je víc: pěvecké i orchestrální obsazení je pro tento prostor jak dělané a máme pro obojí interní síly. Další důvod je ten, že o Adèsovi vím už řadu let a jako pro skladatele pro mě byl vždy spřízněnou duší. Jeho pojetí hudby je velmi nedogmatické, široké, brání se škatulkování. Stravinskij říkal: „Celá hudba je mým revírem“ a mám pocit, že u Adèse to platí dvakrát tolik. Přitom je to hudba sdělná, žádná vyspekulovaná intelektuálština. Vždycky je jasné, o co mu jde. A první uvedení jeho opery na české scéně byl také impuls.

Jaké byly další opery, o kterých jste uvažovali?
Například Život s idiotem Alfreda Schnittkeho. To bylo v době, kdy jsme ještě přemýšleli v širším kontextu 20. století. Také připadal v úvahu Šostakovičův Nos. Uvažoval jsem také o scénických věcech Heinera Goebbelse nebo o The Cave Steva Reicha, kterou bude dělat v příští sezóně Brno Contemporary Orchestra. A také o jeho Three Tales, ty uvede v příští sezóně pražské Národní divadlo. V příští sezóně uvedeme současnou věc i na velkém jevišti, ale chceme ji zveřejnit až v únoru na preview koncertu k sezóně 2016/17.

Adèsovu operu Bouře mohlo naše publikum vidět v přenosu z MET nebo si na ni zajet do Vídně. Hudba je to na provedení opravdu těžká a sotva si umím představit, že by u nás Bouři někdo uvedl.
Já myslím, že třeba role Ariela byla psaná na míru konkrétní zpěvačce, ten jako repertoárová role vůbec není možný. U Powder Her Face jsou požadavky taky extrémní, ale pořád v rámci provozních možností.

V Bouři jsem cítil hodně silný vliv Benjamina Brittena.
Myslím, že je čitelný i v Adèsově operní prvotině. Je v ní anglická hudební tradice, ale zároveň i posun jinam. Je tam hodně znát vliv Lulu a vůbec německého expresionismu, což Adès sám přiznává. Je to znát i ve stavbě celé věci, která se místy blíží kabaretnímu pojetí, jsou tam uzavřená čísla, téměř písničky, názvuky tanga a weillovských songů – samozřejmě jen v náznaku. Je tam celá řada citací, u většiny jsem si nebyl ani jistý, zda se jedná o citaci stylovou, nebo přímou. Violoncellista Josef Klíč mě upozornil, že celá jedna mezihra je doslova opsaná z filmu Vertigo, a takových odkazů je v opeře víc. Žánrově je tam celá řada odboček a výsledek je přitom homogenní. Není to postmodernistický polystyl jako u Schnittkeho, ale kompaktní celek.

Stejný pocit jsem měl i z Bouře – mnoho vlivů spojených do osobitého celku.
Já v tom kvituji také smysl pro drama, což nemá každý skladatel. Je znát především v dialozích, vyloženě dramatických situacích. Repliky už tím, jakým jsou zapsány rytmem, jakou intonací a dynamikou, dávají návod k tomu, jak vyložit jejich podtext a jak je inscenovat – podobně jako u Janáčka. To mě bavilo už na Věci Makropulos nebo Její pastorkyni a Adès to má ve své hudbě taky.

On se ale přece Janáčkovým dílem zabývá.
To je pravda. My jsme za ním jeli do Vídně, mimochodem se ho i zeptat na nějaké technikálie k provedení, tak se rozpovídal také o Janáčkovi. Adès je skvělý klavírista a natáčí teď Janáčkův komplet. Má také dirigentské ambice a svěřil se nám se svým snem nastudovat Výlety pana Broučka v režii Jana Švankmajera. Oni na sebe mají nějakou rodinnou vazbu, jeho matka se snad se Švankmajerovými zná. Je to zajímavý nápad, i když je otázka, do jaké míry realizovatelný. Ale především svědčí o jeho zájmu o Janáčka. My doufáme, že ho tento zájem přivede i k nám na nějakou reprízu.

Kombinování skladatelské a dirigentské dráhy je charakteristické i pro vás, v tom se také stýkáte.
Já se k Adèsovi netroufám přirovnávat…

myslel jsem to spíš jako paralelu.
Jistě. Adès je mimořádný talent a je to jeden z výjimečných příkladů člověka, který byl zázračným dítětem a dokázal v kariéře úspěšně pokračovat i v dospělém věku. Někdo vyroste brzo, je tím zajímavý, a potom zapadne do průměru. To se tady nestalo.

Není to až podezřelé, když má opera současného skladatele – myslím teď Bouři – premiéru v Covent Garden?
Ale to nepřišlo z čistého nebe. On se teď veze na mediální vlně, ale to je až současnost. Powder Her Face vzniko pro nízkorozpočtový festival a bez ambicí, že by se opera ještě někde opakovala. Dramaturgyně Janáčkovy opery Patricie Částková upozorňovala, že v řadě objednávek Cheltenham Music Festivalu je Powder Her Face naprostá výjimka, která se uchytila. Je to jistě i skandálností námětu, ta ale není prvoplánová. Je to určité táhlo, které vzbudí zájem, ta opera je ale o něčem jiném. O pomíjivosti, o hédonistickém způsobu života, který se ukáže být naprosto prázdný. O tom co v životě cenu má, a co nemá. O tom, že člověk žijící v naprostém luxusu může žít také v naprostém osamění. Je to i paralela k dnešnímu světu. K Evropě, kde si žijeme jako v nějaké bublině, kde je všechno skvělé. Vůbec přitom nereflektujeme souvislosti, ve kterých se nalézáme.

Evropa je přes všechny problémy náš luxusní obývák. 
Přesně. Zároveň je v tom textu ale spousta věcí, které budou k našemu posluchači promlouvat jinak než k britskému. Je to postavené na třídním členění anglické společnosti, které je tam tak hluboce zakořeněné, že si to nedovedeme představit. Neustále se tam operuje s drobnými rozdíly výslovnosti – vévodkyně říká „ófn“ (often = často, pozn. red.), zatímco novinářka „oftn“. To jsou jazykové jemnosti, pro nás těžko postižitelné. I její pohrdavé vyjadřování ke střední třídě, která u nás znamená něco úplně jiného. 

U nas zdaleka tolik nefunguje ani příslušnost ke společenské vrstvě nebo bydlení na dobré adrese.
My jsme plebejská společnost, která nalézá hodnotu v rovnosti a národu, který si rozhoduje o své cestě. Britská demokracie je postavená na jiných principech. Narazili jsme na to právě u pojmu „střední třída“, který jsme rozebírali i s naším jazykovým poradcem. On je sice Američan, ale okolnosti zná, a to, co my považujeme za střední třídu, by v Anglii pořád ještě byla „working class“. Jejich střední třída je z našeho pohledu už elita, ale pořád to ještě není ta dědičná aristokracie. Viděl jsem i zajímavý dokument BBC o lidech, kteří rychle zbohatli nebo dosáhli nějakého uznání, a přesto je vysoká třída nikdy nepřijala.

V instrumentaci Powder Her Face je ohromné množství bicích, smyčce jsou naopak obsazené po jednom, stejně jako dechy. Jak to ve výsledku funguje?
Nejen bicích, je tam hodně zvláštních nástrojů. Instrumentace je ale velmi chytrá – i u věcí, které při čtení partitury působí samoúčelně, nebo vypadají, že nebudou slyšet. Nic z toho se ale nepotvrdilo. Je tam řada rybářských navijáků, které mají vydávat vrčivý zvuk a vytvářejí pěkné plochy. Elektrické zvonky trošku připomínají klaksony v Ligetiho Le grand macabre, všechno ale má své opodstatnění. Trošku jsme se přitom těch poměrů báli.

Proč hrajete v Mozartově sálu?
Když jsme přemýšleli o umístění, napadla nás samozřejmě klasická Reduta. Tam se ale ukázalo, že se nevejdeme do orchestřiště. A když Jiří Heřman viděl Mozartův sál, tak byl nadšený a pokládal ho za perfektní místo pro uvedení této opery. A Tomáš Studený jako režisér přišel s koncepcí umístit účinkující doprostřed sálu a diváky po stranách na elevacích. Pro orchestr jsme našli místo optimální, ale ne ideální. Smyčce jsou od diváků nejdál a ačkoli i dechy hrají od diváků pryč, tak tam vzniká jistý nepoměr, se kterým se musíme vyrovnat. Je tam také spousta extrémních požadavků, klarinety jsou neustále traktovány ve tříčárkované poloze, kterou běžně nepoužívají, a když ano, tak se po nich nechce, aby hrály ppp nebo pppp. Tady se to po nich chce pořád a nelze toho docílit v míře, jakou umožňuje nahrávka. Tak jsme museli dynamiku trošku upravovat, aby zvuk působil homogenně.

Máte v ideovém výhledu uvedení opery napsané přímo na objednávku Národního divadla Brno?
To už se děje, i když bych to ještě nechtěl konkrétně rozebírat. V příštích sezónách chceme uvádět velké soudobé opery a zároveň iniciovat vznik nových děl našich skladatelů. Už jsme začali jednat s mladší střední generací, myslím skladatele typu Františka Chaloupky nebo Michala Nejtka. Tak uvidíme, jak to půjde.

Jiří Heřman mi při nástupu říkal, že byste měl něco napsat i vy.
Já se samozřejmě bráním tomu, abych si dělal z Národního divadla svoje pískoviště. Takové střety zájmů mi vadily u jiných a u mě samotného mi vadí taky. Na druhou stranu je pravda, že se mě na to po Čarokraji ptalo hodně lidí i uvnitř divadla, takže určitá poptávka tu je. Něco je i v plánu a jasněji by mělo být asi tak za dvě sezóny.

Ještě se na závěr zeptám, jak se vám v Brně pracuje?
Konkrétně u tohoto titulu si neumím představit, že bych ho dělal s jiným divadelním orchestrem u nás. Brněnský orchestr mě dost příjemně překvapil už při přenesení Čarokraje do Janáčkova divadla vstřícností k současné hudbě i disponovaností ji provádět. Rychle se orientují v těžkém zápisu a myslím, že na tom má velkou zásluhu Pavel Šnajdr se svým Brno Contemporary Orchestra. Hodně lidí v tom ansámblu je z divadla a možná to počíná už studiem na JAMU. Vůči soudobé hudbě tady nepanují zdaleka takové předsudky jako jinde.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Powder Her Face

29.1.2016, 19:00 / Reduta

Dále si přečtěte

Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.  více

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více

Nový šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović se před třemi dny představil inauguračním koncertem. S novým ředitelem opery, režisérem Jiřím Heřmanem jsme se setkali o den dříve. Mluvili jsme pochopitelně o jeho započaté práci v Brně, o budoucích sezónách, přednostech i slabinách našeho operního souboru i provozu.  více





V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Zatímco brněnskému jazzovému publiku je trumpetista Jiří Kotača znám především jako kapelník progresivního big bandu Cotatcha Orchestra, na svém prvním CD se představuje s jinou formací. Švédského kytaristu Alfa Carlssona poznal při studiích v Nizozemsku, znovu se potkali a kapelu založili při Alfově turistické cestě do Česka. Na společný výlet za hudbou pak pozvali dva velmi talentované slovenské hráče, bubeníka Kristiána Kuruce a kontrabasistu Petera Kormana, který je ostatně členem Kotačova big bandu. Mezinárodní formace hraje Kotačovy i Carlssonovy autorské skladby a inspiruje se více či méně také moravským, slovenským a především skandinávským folklorem. Album dostalo název Journeys, protože kolem cest – za hudbou, za poznáním i do nitra duší – se život nejen této kapely točí především.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více