Ensemble Opera Diversa letos uvedl čtyřdílný cyklus koncertů věnovaný vítězným mocnostem druhé světové váky. Včera se v Domě umění města Brna konala jeho poslední část – ruské, respektive sovětské skladatele v ní reprezentoval Dmitrij Šostakovič.
Dramaturg Vladimír Maňas zvolil pouze jedno dílo, zato ale obsahově velmi hutné, byla to Symfonie č. 14. Téma smrti, na kterém je celá symfonie postavená, se hodí jak k válce, tak ke včerejším Dušičkám. Navíc je ale dobré si připomenout další možnou vrstvu této dramaturgie. Šostakovič ve svých soubojích se sovětskou mocí míval kromě vnějších významů svých děl na mysli i další, různě hluboko skryté. Symfonií č. 14 reagoval i na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, koncert tedy mohl nepřímo reflektovat i dvojitou úlohu Rudé armády a Sovětského svazu vůbec v našich dějinách. Publikum sice obvykle tyto dramaturgické přesahy příliš nezajímají, ale vědomí, že program není výsledkem nedostatku nápadů a interpretační lenosti, vždy potěší. Navíc se jednalo o brněnskou premiéru díla a pozdní Šostakovič se vůbec hraje málo.
Symfonie č. 14 je ve skutečnosti cyklus písní na verše čtyř básníků – Federica Garcíi Lorky, Guillauma Apollinaira, Wilhelma Küchelbeckera a Rainera Marii Rilka. Povrchně by tím mohl připomenout Mahlerovu Píseň o Zemi, přímá návaznost ale existuje především k Musorgského cyklu Písně a tance smrti. Vliv Musorgského na pozdnější Šostakovičovu tvorbu byl nemalý, určitě v tom hrálo roli to, že se Šostakovič Musorgského dílem i prakticky zabýval – instrumentoval Borise Godunova, rekonstruoval Chovanštinu a v roce 1962 instrumentoval i Písně a tance smrti – to bylo sedm let před kompozicí 14. symfonie v roce 1969. Musorgského vliv se zřetelně projevuje v přístupu ke zhudebňování textu, kdy skladatel nebazíruje na melodiích, ale první je pro něj deklamace a z ní vycházející rytmická pružnost. Melodické linie netvoří velké oblouky ale spíš sledy menších intervalů. Šostakovič v kompozici používá zcela samozřejmě výdobytky hudby 20. století – tónové řady, clustery,. Jeho hudební jazyk je ale paradoxně průzračnější a posluchačsky vstřícnější než v první třetině jeho tvorby.
Vokální party jsou určeny pro soprán a bas, zpívali Lucie Kašpárková a Jan Šťáva. Oba jsou již sice dávno na svých samostatných profesionálních drahách, ale s EOD spolupracují řadu let a podíleli se významně na operní činnosti souboru v jeho pionýrštějších časech. K sólistům je potřeba přiřadit i OK Percussion Duo – symfonie je napsaná pro komorní smyčcový orchestr a rozsáhlou sadu bicích nástrojů, na které hrali Martin Opršál a Martin Kleibl.
Symfonie č. 14 je obtížná kompozice, která prověří schopnosti všech orchestrálních hráčů, nástroje hrají často po malých skupinách nebo sólově, nikdo se za nikoho neschová. Sál brněnského Domu umění je poměrně malý, publikum s orchestrem v něm vytvořilo velmi sevřenou komunitu a koncert měl výbornou atmosféru, která ještě podtrhla hudební charisma samotné skladby. Hlasy obou pěvců zněly z důvěrné blízkosti a prostor byl zvukem až přeplněný, výsledný dojem naléhavého a hlubokého sdělení byl jednoznačný. Dirigentka Gabriela Tardonová vystavěla skladbu na výrazných kontrastech meditativních a ostřejších poloh. Nutno ale říci, že Ensemble Opera Diversa je orchestr, kterému jsou vlastní spíš solidní kolektivní výkony než soubor zdatných sólistů, jaký Šostakovičova 14. symfonie žádá. V jednotlivostech by se tedy našla nedostatků celá řada. Dramaturgická koncepce včera přece jen převážila nad reálnými interpretačními možnostmi.
Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič: Symfonie č. 14, op. 135. Hudební nastudování – Gabriela Tardonová, Lucie Kašpárková – soprán, Jan Šťáva – bas, Ensemble Opera Diversa, OK Percussion Duo. 2. listopadu 2015, Dům umění města Brna.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..