Sbor Vox Iuvenalis uvedl v jezuitském kostele rozmanitý koncertní program, jehož účelem bylo připomenout výročí osvobození koncentračního tábora Buchenwald na konci druhé světové války. Památku umučeným sbor uctil důsledně sestaveným sledem kompozic s dobou vzniku od pozdní renesance až po současnost.
Večer otevřela skladba klíčového autora americké minimalistické scény La Monte Younga. Jeho Death Chant pro mužský sbor a zvony dává interpretovi značnou volnost v provedení. Mužská část sboru skladbu odzpívala ze zadní části kostela. Sbormistr Jan Ocetek nechal kompozici pozvolna růst, aby nakonec skončila ve stejně tajemném pianu, jako začala. Protipólem byla následující Illumina faciem tuam vloni zesnulého Františka Gregora Emmerta, provedla ji ženská sekce sboru z čela chrámové lodi. Pod vedením druhého sbormistra Jiřího Najvara sboristky zdárně propluly Emmertovou nesnadnou harmonií, četné disonantní plochy vyzněly bez nadsázky mysticky.
Následující výběr z cyklu Zehn jiddische und hebräische Chöre Viktora Ullmanna vyzněl mimořádně tklivě hned ze dvou důvodů. Zaprvé velmi procítěným podáním sboru, v němž se opět střídala ženská a mužská část. Zároveň ovšem zapůsobil i tragický osud autora, který byl v roce 1944 zavražděn v Osvětimi. Cyklus deseti sborů vznikl o rok dříve v terezínském ghettu, kde Ullmann komponoval kvůli nedostupnosti hudebních nástrojů zejména pro lidský hlas.
Mužům v první skladbě As der rebe trošku chyběla verva, o to energičtěji však vyzněly ženy v Jome, jome, spil mir a lidele a Du solst nischt gejn. V mužské Scha štil mach ništ kein gerider vedly nižší hlasy, v Hala Jarden se pak ženám v kánonických, židovsky laděných melodiích dařilo vystihnout jásavý podtext.
První improvizovaná varhanní mezihra navázala bezprostředně na sbor. Varhaník Martin Jakubíček reflektoval atmosféru poslední sborové skladby s citem a přitom harmonicky velmi barvitě. V posledních dvou kusech Ullmanova cyklu Anu olim a Eliahu hanavi se obě části sboru spojily v mohutném chvalozpěvu. Pod Ocetkovým vedením už také setrvaly společně po celý zbytek koncertu.
Po druhé varhanní mezihře se Vox Iuvenalis opět rozdělil, tentokrát však na dva smíšené sbory. Duchovní koncert č. 8 s podtitulem Zapějte, lidé, chválu Bohu na Siónu ruského skladatele Dmitrije Bortňanského byl nejdelší skladbou večera a také rozhodně jednou z náročnějších. V Bortňanského koncertu založeném na prvcích italské školy – tedy dvojsborové technice a polyfonních plochách – si však sbor jako celek vedl zdatně. Ve forte zvuk nepřestával být kultivovaný, jednotné nástupy a precizní konce frází svědčily o disciplíně zpěváků.
Třetí mezihru Martin Jakubíček vystavěl do podoby slavnostní fugy a nechal tak zazářit mladý varhanní stroj zasvěcený Edmundu Kampiánovi. Navíc šlo o skvělou předehru k následujícímu Ascendit Deus anglického skladatele přelomu renesance a baroka Petra Philipse. Skladba vyzněla slavnostně, zejména dlouhé aleluja na konci mělo lesk. Posledním z představitelů starší tvorby byl Antonio Lotti. Jeho skladba pro osm hlasů Crucifixus měla patřičně subtilní výraz a celkově se povedla, navzdory drobnému intonačnímu zaváhání v závěru.
S Nunc dimittis Arvo Pärta se do programu vrátila hudba dvacátého století. Byť už byla na sboristech místy patrná únava, vyzněla skladba nebesky a bez chyb. Velmi zajímavým číslem byla skladba Pater Noster mladé brněnské skladatelky Markéty Huskové. Dílo místy historizující, místy emmertovské, nabízelo zřídkakdy úplné konsonance a nepostrádalo hloubku. Autorka střídala polyfonní a jednotónové statické plochy, skladbu nakonec rozvedla do krásné plnosti. Sbor kompozici přednesl vynikajícím způsobem a představil tak talentovanou Markétu Huskovou v tom nejlepším světle. Ve své poslední varhanní mezihře Martin Jakubíček skvěle pracoval s motivy a improvizovaný úsek z hlediska dynamiky i intenzity zdařile vygradoval.
Rozdělení varhanního a sborového zvuku, na kterém byl celý koncert založený, zrušila závěrečná skladba Johna Tavenera As One Who Has Slept. V Tavenerově skladbě se snoubily jasně čitelné vlivy pravoslaví s rozsáhlými varhanními prodlevami. Souhra varhan a sboru byla výborná, provedení posledního díla svou přesvědčivostí rekapitulovalo celkově vydařený koncert.
Výkon sboru byl celkově vyrovnaný, navíc se pro smutné výročí povedlo udržet odpovídající atmosféru. Vox Iuvenalis tak opět ukázal, k jakým interpretačním výkonům může amatérský sbor pod profesionálním vedením mířit. Navíc nejen univerzitním tělesům dlouhodobě nasazuje vysokou laťku po stránce smysluplného výběru skladeb.
La Monte Young – Death chant pro mužský sbor a zvony, František Gregor Emmert – Illumina faciem tuam pro ženský sbor z cyklu Nirmal Hridaj, Viktor Ullmann – výběr skladeb z cyklu Zehn jiddische und hebräische Chöre, Dmitrij Stěpanovič Bortňanskij – Duchovní koncert č. 8 pro dva smíšené sbory, Peter Philips – Ascendit Deus, Antonio Lotti – Crucifixus pro osm hlasů, Arvo Pärt – Nunc dimittis, Markéta Husková – Pater noster pro smíšený sbor, John Tavener – As One Who Has Slept, Martin Jakubíček – varhany, Vox Iuvenalis – sbormistři Jan Ocetek & Jiří Najvar. 16. dubna 2016, Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..