Gabriela Tardonová: Za vizemi se člověk moc žene

Gabriela Tardonová: Za vizemi se člověk moc žene

S dirigentkou Gabrielou Tardonovou jsme se sešli v Kabinetu múz, kde Ensemble Opera Diversa ve svých kočovných časech také občas hrával. Nemluvili jsme ale ani tak o historii jednoho z jejích domovských souborů, jako spíš o jeho blízké i vzdálenější budoucnosti. Začali jsme pochopitelně u opery Miloše Štědroně Chameleon, jejíž premiéra se blíží. Nezapomněli jsme ale na Mladé brněnské symfoniky, které Gabriela Tardonová vede, ani na její vlastní ambice a přání.

Chystáte s Diversou další premiéru, operu Miloše Štědroně Chameleon. Jak pokračuje práce?
Práce pokračuje předpremiérově, teď nás čeká velmi intenzivní víkend, takže zpěváci korepetují, máme ansámblové zkoušky a všechno směřuje ke zdárnému konci.

Bude konec opravdu zdárný?
Všichni v to doufáme.

My vlastně sedíme v Kabinetu múz trochu příznačně, skoro před třemi lety jste tu premiérovali Štědroňovu operu Palackého truchlivý konec. Jedná se v Chameleonovi opět o nějakou neuctivost směrem k „českým národním pokladům“?
Je to velmi podobný pohled, ale týká se francouzské revoluce, konkrétně období, kdy nastoupil na trůn Napoleon. Třetí stav převzal vládu do své moci, chaos a intriky jsou nastíněny v půvabném obraze, který Miloš Štědroň stvořil.

Občas hráváte i janáčkovskou mystifikaci Věc Cage, na které se Miloš Štědroň také podílel. Jaký máš vůbec vztah k jeho hudbě?
Já jsem dělala jednu jeho věc i s Filharmonií Brno a souborem Dama Dama, a jak jsem naznačila, je to hudba velmi půvabná. On se pořád vrací k postupům à la Monteverdi, à la baroko – jsou velmi milé v souvislosti s divadelními hrami, které zhudebňuje.

Jaké vnímáš rozdíly mezi Věcí Cage, Palackého truchlivým koncem a Chameleonem, posouvá se Štědroňův skladatelský styl nějakým směrem?
Já mám pocit, že co se týká divadla, tak je jeho přístup ve všech případech velmi podobný. Ale když se jedná o koncertní hudbu, tak ta je daleko odvážnější, soudobější. Není tolik melodická, je hodně rytmická, tempově barevná a kontrastní.

Takže se nedá říct, že by Miloš Štědroň jakýmsi wagnerovským způsobem hledal osobitý hudební svět pro každé téma, spíš si vybírá témata tak, aby zapadla do jeho světa.
Asi ano. Řekla bych, že se neobrací ke konkrétním autorům, východiskem je pro něj vždycky ten manýristický přechod mezi 16. a 17. stoletím. Třídobé takty, menuety, lehoučké našlapování a do toho drsné libreto. Fouché, seznamy proskribovaných, ten kontrast je úžasný. To by mělo působit nejvíc.

Současné působiště Diversy je ze všeho nejvíc v Redutě, jak se tam cítíte – ty osobně i celý soubor?
Velmi dobře, jevištní mistr pan Vrbka je nám velmi nakloněn, je s ním krásná domluva a vychází nám vstříc. Mozartův sál je krásný, je to výborné prostředí na koncerty a jsme rádi, že tam můžeme hrát. Máme tam veškerý komfort, který jsme předtím neměli, a hledali jsme usilovně prostory, kde by se naše koncerty mohly konat. Teď se nám to komplikuje kvůli rekonstrukci Národního divadla. Některá představení jsou přesunutá do Reduty a občas kolidují s našimi termíny. Jejich posouvání je pro nás komplikované, protože lidé, kteří s Diversou spolupracují, mají jiná zaměstnání. Dát to organizačně dohromady je někdy oříšek.

Jsou to ale provozní potíže, ne že by vás někdo nechtěl…
To určitě ne. Ani naše dva koncerty v poslední době v Domě umění nebyly žádný návrat na staré místo. Pro Šostakovičovu 14. symfonii jsme chtěli i najít nějaké místo, které by bylo k té hudbě jaksi drsnější. Přemýšleli jsme o tom dlouho, ale nic nás nenapadlo, nakonec jsme stejně skončili v Domě umění.

Když jste hráli Šostakovičovu 14. symfonii, měl jsem z ní neodbytný pocit, jestli už to na hráče v orchestru není příliš. Jak řešíte rozpory mezi dramatirgickou chutí a interpretačními možnostmi?
Já si nemyslím, že to pro ně bylo příliš, část orchestru ale byla během zkoušek na zájezdu s jiným souborem, střídali se na zkouškách. Kdybych měla na těch šest nebo sedm zkoušek všechny lidi na místě, tak si myslím, že by to bylo jiné. Ta muzika je opravdu tak náročná, každý z hudebníků hrál v některém z momentů sólo, smyčce se dělí až na deset hlasů. A taky nám strašně zhasli a my jsme na to nebyli připravení. Potřebovala jsem vidět na notový zápis, po první části jsem musela požádat o světlo. Neviděla jsem ani na kontrabasisty, natož do not. Byli jsme z toho trošku nervózní, protože je to nejtěžší věc, kterou jsme kdy hráli, a všem nám o to hodně šlo.

Já to zase nechci moc kritizovat, výsledek byl hodně působivý, ale zůstaňme ještě u vytížení účinkujících. Když se podívám na obsazení Chameleona a nedávno premiérované studentské Mirandoliny v Divadle na Orlí, pár jmen se tam kryje. Jak ti lidé stíhají zkoušet dvě věci najednou, někteří snad ještě při studiu?
To asi není otázka pro mě, ale jsou na zkouškách a dělají, co můžou. Pro ně je to také příležitost a tato hra je pro osm zpěváků, což je velké obsazení. Režisér Tomáš Studený už hledal, kde se dalo. Staří bardi, kteří s Diversou začínali, jsou už úplně někde jinde, tak jsme hledali mezi mladými, kteří by dokázali rychle naskočit. Ta muzika navíc není náročná, nic atonálního, nemusí se hledat, od čeho se odvozují správné tóny, jak tomu bylo třeba u toho Šostakoviče. Dobře se v ní orientuje.

Mně se zdá, že věčné střídání a přehnaná vytíženost hudebníků, která tu funguje všude, je jedna z věcí, která náš operní život drží na velmi průměrné úrovni – když to řeknu mírně…
Kdyby jeden soubor nastudoval jedno dílo a potom ho hrál, to by byl sen, úžasná věc. Teď jsme měli tour s operou Dýňový démon ve vegetariánské restauraci. Lidé se střdali, ale všichni už s námi hráli a představení znali. To byla tak příjemná práce, kdy jsem už věděla, kdy si koho mám pohlídat, s čím kdo má a nemá problém, to bylo prostě nádherné souznění. Už se dělají nuance, nehlídají se elementární věci jako tempo, kontrasty, nástupy a spousta dalších.

Mluvíš dost potichu, nezařveš nikdy ani na orchestr?
Když se mi něco nelíbí, tak zvýším hlas a jsem nepříjmná. Ale nedělám to často, tak je potom orchestr možná překvapený. A mám potom problém pokračovat dál, protože mě to celou emocionálně obsáhne tak, že bych nejraději všeho nechala.

Ty jsi u Diversy od roku 2006, v čem vnímáš největší proměnu souboru za těch devět let a co pokládáš za největší úspěch?
Největší úspěch je posun v tom, jak soubor přistupuje k práci. Nejsou to už hurá akce jako na začátku: prostě si zahrajeme divadlo nebo koncertík a bude to fajn. Teď je to snaha být výborný, uspět v konkurenci…

a kde ji máte, u nás se snad autorské opeře žádný soubor ani nevěnuje?
Ano, asi jsme jediní a na to jsem i trošku pyšná. Soubor tu je, pořád se drží a Vláďa Maňas dělá výborné dramaturgické počiny. Jsou to díla, ke kterým bych se vůbec nedostala, Filharmonie Brno si je těžko může dovolit hrát a Czech Virtuosi by k nim asi těžko hledali cestu. Proč by dělali nějakého Antheila nebo Coplanda. Vláďa ta díla navíc umí zkombinovat a je pro nás štěstí je poznat. I tu Šostakovičovu 14. symfonii, kde bychom ji tady slyšeli. Pro mě je důležité, že u toho můžu být. A pro soubor je úžasné, že to dokáže zahrát, má svou koncertní činnost i divadlo a pořád tu je.

Když jsme u toho souboru, nerozpadá se vám tak trochu vedení? Libretista Pavel Drábek je dlouhodobě v Anglii, režisér Tomáš Studený se stal ředitelem opery v Českých Budějovicích…
My teď trochu bojujeme s tím, aby divadlo pokračovalo. Vláďa Maňas ale jako umělecký vedoucí působí skvěle, co se týká koncertů, a teď jsem domluvení s Kristinou Belcredi. To je šikovná operní režisérka z Brna a připravila by v příštím roce jednu premiéru. Pro mě je to k soudobé hudbě a málo hraným autorům další výzva, protože jsem se ženskou režisérkou ještě nepracovala. Vlastně jen s Magdou Švecovou, ale to už je hrozně dávno. Na to se moc těším.

Diriguješ také orchestr Mladých brněnských symfoniků, který se skládá víceméně z absolventů Základních uměleckých škol. Jak se pracuje s amatérským tělesem?
Já si na nich vážím toho, jak jsou nadšení do klasické hudby. To je nevídaná věc a ta děcka nás bombardují dotazy, co budeme hrát v příštím roce, sama přicházejí s návrhy velkých symfonických děl, jsou mezi nimi třeba fanoušci Šostakoviče. Pokládám to celé za úplně neuvěřitelnou věc. Samozřejmě že jsou někdy na soustředění unavení a ptají se, jestli musí ještě tohle a tohle, když zkouška trvá celý den. Jsou ale zvyklí a celkově jsou nadšení.

A může v té „vznešené“ vážné hudbě nadšení a chuť do práce vyvážit technické handicapy?
Absolutně ano. Oni zahrají s takovou chutí, že mít ji profesionální soubory, tak by byly absolutně top.

A jak se pracuje s Tomášem Krejčím – on je nejen tvůj spoludirigent mladých symfoniků, ale byl také sólistou operního monodramatu Martin Středa, které jsi nastudovala. Jak se s Tomášem spolupracuje a jak se nechá vést?
On mě oslovil, abych s ním začala spolupracovat u Mladých symfoniků, když jsem končila JAMU. A musím říct, že jsme se našli. Jsme velmi dobří přátelé, vždy jsme si vyšli vstříc. Teď jsme se vyměnili, protože už nechtěl šéfovat, tak dělám šéfa já, a vůbec mu to nevadí. Domlouváme se na dramaturgických věcech, známe se a když se podíváme na program, tak si ani nemusíme říkat, co bude kdo dělat, co komu vyhovuje. Jen když máme něco vysněného, tak se domluvíme. Minulý rok jsme dělali s Q Voxem premiéry oper Pavla Zemka, k tomu mě taky oslovil. Máme se prostě rádi. Vůbec mu nevadí, když mu někdo řekne, že je pozdě nebo si má dát někde pozor, je to skvělý člověk i muzikant.

A když jsi mluvila o tom, jak víte, co má kdo dělat: jaká hudba je ta tvoje?
Ruská muzika, Musorgský, přelom 19. a 20. století, a soudobá hudba pro mě je a vždycky byla výzva. Na JAMU jsem absolvovala se 4. symfonií od Martinů, takže to nebyla Dvořákova sedmá nebo něco podobného, co na těch absolvácích bývá. Taky tam byla jedna novinka – absolventská práce mého spolužáka – a klavírní koncert Prokofjevův. Vlastně jsem si to nikdy neuvědomovala, ale už tehdy to byla vlastně moje blízká hudba – 20. století a současnost.

Necítíš se při takové orientaci a práci s komorními soubory trochu vyřazená z běžného koncertního života?
Přemýšlím nad tím, ale mě moje práce tak naplňuje, že ty myšlenky pokaždé zase zaženu. Dělala jsem třeba s filharmonií Bernsteinovu suitu z West Side Story – tedy ne úplně klasickou hudbu. Ale asi jsem k věcem, kterým se věnuji, předurčená, tak se tím nezabývám.

Je nějaká meta, kterou bys chtěla s Diversou dosáhnout, nebo je to cesta po které jdeš?
Je to cesta, jsem spíš chodec. Mám strach, že za vizemi se člověk moc žene, chce se k nim dobrat za každou cenu, a to není můj styl.

A nějaké osobní ambice bez ohledu na konkrétní soubor?
Ne. Já mám na vrcholu moje dvě děti a potom tu práci. A jsem ráda, že to tak je, protože si neumím představit, že bych odjížděla někam na týdny. Dělala bych svou práci, ale neměla bych kontakt s rodinou. Někdo je jinak nastavený, ale mně současný stav vyhovuje. A Diversa mě tak naplňuje, že jsem vlastně hrozně šťastná.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Chameleón

3.12.2015, 19:00 / Reduta

Dále si přečtěte

Opera diversa minulý týden uvedla brněnskou premiéru Palackého truchlivý konec Miloše Štědroně podle předlohy Huberta Krejčího  více

Se svou novou operou Ponava (Ztracené řeky) se Ensemble Opera Diversa posunul k vážné a působivé alegorii o současném světě. Jmenuje se podle brněnské podzemní řeky, ale není o Brně. Je o světě a spodních proudech, které jsou neviditelné, ale věrné a stále nablízku.  více

Ensemble Opera Diversa letos uvedl čtyřdílný cyklus koncertů věnovaný vítězným mocnostem druhé světové váky. Včera se v Domě umění města Brna konala jeho poslední část – ruské, respektive sovětské skladatele v ní reprezentoval Dmitrij Šostakovič.  více

Ensemble Opera Diversa včera zahájil sezónu pořadem české hudby, hostem byl hobojista Vilém Veverka. Diversa se předvedla jako konsolidovaný a spolehlivý komorní orchestr, spojení s renomovaným sólistou mu postavilo i náročné měřítko, v němž orchestr bez problémů obstál.  více





Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více