Jelle Dierickx: Nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř

Jelle Dierickx: Nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, během června se na Vysočině a jižní Moravě objeví také výjimeční interpreti z minulých ročníků: Magdalena Kožená, Bl!ndman, Marco Beasley a Accordone, Collegium 1704, Jos van Immerseel… Ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.

Každý festival vzniká díky týmu, ale tým bez hlavy nic není. Proč jste se rozhodl pracovat s lidmi kolem Concentu Moraviae?
Ten začátek byl velmi romantický. V Granadě jsem se na setkání festivalových manažerů potkal s Davidem Dittrichem. Dívali jsme se na zahrady paláce Alhambra a on se mě zeptal takovým nabádavým způsobem, jestli jsem někdy byl na jižní Moravě, která je mnohem krásnější. Popsal mi svůj festival jako úplně zvláštní událost v mnoha městech a pozval mě na návštěvu. Až to všechno uvidím, mám se rozhodnout, jestli chci být dramaturgem speciálního dvacátého ročníku – a tak jsem tady. Znám ale opravdu málo festivalů, které by se daly přirovnat, už různí dramaturgové pro každý ročník jsou zvláštnost. A také otevřenost novým podnětům. Málokde vás pobízejí, abyste přišel s nápady, na které nejsou zvyklí.

Už jste někdy v České republice pracoval?
Ne, je to poprvé.

Byl jste umělecký koordinátor Vlámského festivalu v Gentu a Gergievova festivalu Rotterdamské filharmonie, nyní pracujete pro Musikfestspiele Potsdam Sanssouci. Můžete říci, co je pro každý z těchto festivalů typické?
Ty festivaly jsou velmi rozdílné. Belgický se skládá ze spousty událostí, v jednom dni se děje spousta bláznivých věcí zároveň. Zahájení je v Gentu ohromně populární, účastní se ho kolem čtrnácti tisíc lidí, v jednom dni proběhne šedesát koncertů na všech možných místech a podílí se na nich celé město. V Rotterdamu se jedná o úplně jiný projekt, je to ohromná záležitost do koncertního sálu pro dva tisíce lidí. A pochopitelně se všechno točí kolem Valerije Gergijeva a jeho silné osobnosti. V Potsdamu zase hraje velkou roli krása celého okolí, zahrad, paláců, ale také silný zásah hudební historie, na kterou si v Německu potrpí. Pracoval tu Boccherini, Quantz, Carl Philipp Emanuel Bach, to jsou všechno silné podněty a náměty k přemýšlení.

Který z těch festivalů je nejvíc podobný nebo snad nejbližší Concentu Moraviae?
Myslím, že Concentus je trošku jako mix Gentu a Potsdamu. V Gentu je blízko otevřená atmosféra a obecně životní styl, v Potsdamu zase prostředí, blízkost historických staveb, zahrad, královská atmosféra.

Vaše festivalové dramaturgie měly různé podtituly, například „Beyond Dreams“ (Dále než sny), „Stars“ (Hvězdy) nebo „La Gioia“ (Radost). Zdají se ale být hodně obecné a můžou znamenat cokoliv: jak s nimi pracujete, jak jim dáváte obsah?
Pokaždé stojím před problémem, jak zaujmout široké publikum a přitom neztratit vlastní duši a identitu. Tak si vezmete věc, kterou zná každý – nebo si alespoň každý myslí, že ji zná – a začnete si si s ní hrát. Rozhodnete se třeba pro „La Gioia“ a každý si řekne „výborně, to je cosi pro radost, a požitek“, ale vy je začnete překvapovat. Slovo „gioia“ se ozve ve finále Traviaty, najdete jej v Händelových dílech ve všech možných souvislostech, například v Mesiáši. Když jsou to „Hvězdy“ dostanete se až k astronautům. Nejdřív lidi zaujmete tím, čemu rozumějí a pokládají to za svoje, a potom se na to díváte z mnoha nečekaných stran. Je to způsob, jakým pracuji nejčastěji.

Concentus Moraviae letos čeká jubilejní dvacátý ročník a jeho moto je jasné: „Pojďme slavit“. Ale co se vlastně bude oslavovat – hudba, lidé, příroda… nebo to, že festival prostě vydržel?
Začal jsem pracovat s tématem, které je samo o sobě velmi banální. Festival už je tu po dvacáté, pojďme to tedy oslavit. Bude to párty, slavnost… ale každý festival je sám o sobě párty a každý to ví, takže jsem na to šel úplně jiným způsobem. Vzal jsem si slovo „slavit“ úplně jinak než v jeho nejbanálnějším večírkovém smyslu. Vždyť Kristus slavil se svými apoštoly Poslední večeři – to slovo může mít i ryze posvátný význam a tímto směrem jsem se ubíral.

Jste hudební vědec a básník. Je možné vytvářet program festivalu stejně jako psát báseň?
Ano a taky to tak dělám. Poezii používám jako východisko a dramaturgie je pro mě její druhé jméno, nedokážu je oddělit do dvou nesouvisejících světů. I báseň má nějakou strukturu, a dramaturgie je také otázka rozměrů, proporcí, způsobu jak klást koncerty jeden za druhým. A doufám, že i výsledek dramaturgické práce je básnický pocit. Nemyslím to zdaleka jen v romantickém smyslu, poezie dokáže být velmi tvrdá a krutá.

Založil jste neziskovou organizaci Krikri, která se zaměřuje na soudobou poezii a hudbu. Jaký je pro vás vztah mezi hudbou a poezií?
Mnohé civilizace dokonce nemají slovo, kterým by je mohly významově oddělit. Ve svém doktorátu jsem se zabýval tím, jak došlo ke spojení hudby a poezie, a z výzkumu vyplývá, že jsou vzájemně až v biologickém smyslu propletené od dávných časů. A je velká škoda, že dnes vnímáme poezii jako něco zapsaného v knihách, protože tradice ústního podání je mnohem starší. Když jsem vyučoval studenty lingvistiky, tak jsem si všiml, že vůbec nejsou schopní analyzovat text podle poslechu. Ale ústní podání a zvuková sémantika jsou stejně důležité jako ty ostatní. A příslušníky lidského rodu při všech důležitých životních okamžicích – od narození přes svatbu až po smrt – provázejí poezie a hudba. Cit pro ně těžko překonáte čímkoliv jiným. Když jsem vytvářel projekt „Stars“, spolupracoval jsem na něm i se dvěma belgickými astronauty a probírali jsme jejich pocity při pobytu ve vesmíru. A jeden z nich říkal, že to byla „jen a jen hudba, která ho udržela příčetného“. Dívali se na Zemi a byla tak obrovská. Jen hudba jim v té chvíli mohla pomoci.

A jak je propojená soudobá a stará hudba?
Tohle dělení nemám vůbec rád, pro mě existuje pouze dobrá a špatná hudba. Říkávám, že hudba zní pouze v dané chvíli, pro to není žádná alternativa. Takže každá hudba je soudobá.

Říkáte tedy, že každá hudba je soudobá, protože zní teď a právě teď. Platí to opravdu pro veškerou hudbu, pro každého skladatele?
Ano, partitura je pouhý artefakt. Je dobré, že existuje, ale pokud nezní, není tady. Tato teorie samozřejmě začíná být velmi složitá, když do ní zapleteme nahrávky a podobně, ale dokonce i potom partitura existuje jen v případě, že se rozezní. Je to vlastně legrační, protože jsem oficiálně specialista na novou hudbu, ale několik posledních let jsem dělal festivaly jenom s hudbou starou. Ale sám v tom nevidím žádný rozdíl, středověká a barokní hudba je pro mě stejně vzrušující. A často zní i nově, lidé mají tendenci zapomínat, že naše hudební historie je stará kolem čtyřiceti tisíc let.

Jaký je rozdíl hrát třeba Mozarta – když vyberu obecně srozumitelný příklad – v koncertním sále nebo v klasicistním zámku. Jak prostředí ovlivňuje vnímání hudby?
Je to jako pít šampaňské ve vinném sklepě v kraji Champagne a pít šampaňské doma. To je asi nejlepší způsob, jak ty dva zážitky porovnat. Prostředí, ve kterém cokoliv podnikáte, je extrémně důležité, kontext hraje obrovskou roli. To je také důvod, proč potřebuji navštívit města, ve kterých budou koncerty probíhat. Musím je vidět ještě dřív, než se v nich do něčeho pustím.

Hodně lidí ale potom víc než vlastní zvuk zasáhnou třeba krásné obrazy na zdech nebo křišťálové lustry. Není to pro hudbu samotnou vlastně nebezpečné?
Ale to je v pořádku, to je také pořád kontext. Nežijeme v izolovaném světě a já nemám problém s lidmi, kteří se během koncertu věnují svému snění nebo čemukoliv jinému, na tom nic není. Delacroix psal ve svém deníku o tom, jak poslouchal Chopina – myslím skutečně živého Chopina – a jak přitom maloval. Podle mého názoru je to největší poklona, jakou můžete hudbě složit. Cítím jako svou povinnost povzbudit lidi, aby si odnesli do svých životů něco z toho, co jim může hudba přinést. Aby udělali něco tvůrčího na té úrovni, která je jim vlastní. Pro mě je to ta nejdůležitější věc.

V eseji Moravská dobrodružství jste napsal, že „Morava působí jako úžasná halucinace“. Jaká halucinace to byla – viděl jste magické obrazy, slyšel tajemné hlasy…?
Těch dojmů bylo tolik. Po dvou dnech cestování, kdy jsem viděl opravdu nádherné zámky, potkal úžasné lidi, vypil spoustu vína a slivovice, všichni byli tak pohostinní, šťastní a hrdí, že mi mohou všechno ukázat… bylo toho opravdu hodně. Třetí den už jsem to nemohl zvládnout. Bylo to jako jít do galerie se všemi obrazy, které namaloval Mark Rothko, tak moc toho všeho bylo. A to je také důvod, proč jsem měl dojem halucinace. Cestou zpátky jsem seděl ve vlaku a přemýšlel jsem o všech těch obrazech a dojmech a jejich množství, na které jsem nebyl připravený. Věděl jsem, že mám před sebou opravdu neobyčejné věci, spoustu jsem toho viděl a spoustu věcí se dozvěděl, zápisník jsem měl plný! Probíral jsem své dojmy s přáteli v Německu i Belgii, většina lidí totiž o ničem z toho neví, je to skrytý poklad. Walter Moens, bývalý zástupce vlámské vlády v České republice, si ta místa opravdu zamiloval a také mi o nich hodně vyprávěl.

S jakým typem halucinací se setkáváte v životě – vystačíte si s vlastní fantazií, potřebujete silnou atmosféru, lehké drogy…
Drogy nepotřebuji, jsem dostatečně nabuzený životem. Od dob, kdy jsem byl hodně mladý, jsem pronikal do fantastického světa, který jsem rozvíjel především díky umění. A pokouším se ten pocit sdílet, ukazovat způsob, jak se podívat, co se ukrývá za věcmi. Pokaždé říkávám, že nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř. Potom se díváte na svět úplně jinak.

Vaše moravská esej začíná slovy „je čtyřicet stupňů ve stínu“ – to zní víc jako básnická nadsázka než jako popis reality…
Ale ono bylo přes čtyřicet stupňů, bylo to v autě a nefungovala klimatizace. Proto všechny ty halucinace také přišly.

A říkal jste mi během rozhovoru pravdu, nebo to také všechno byly halucinace, básnické nadsázky a metafory. Mluvil jsem s básníkem nebo uměleckým manažerem. Existuje vůbec něco jako nezpochybnitelná pravda?
Jak říkala Coco Chanel: „Nikdy nelžu, dělám realitu příjemnější.“

A ještě poslední otázka: je lepší belgické nebo české pivo?
Moji přátelé v Belgii mě zabijí, ale musím po pravdě říct, že český ležák je mnohem lepší. Trapistické pivo je pochopitelně lepší v Belgii, ale české mi chutná víc.

Komentáře

Reagovat
  • Miloslav Klement

    20. únor 2015, 11:34
    rozhovor s dramaturgem panem Dierickxem je veden skvěle a přiblížil nám výborně obsah a dosah této osobnosti

Dále si přečtěte

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více


Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více

Muzikál Ženy na pokraji nervového zhroucení vznikl na základě výtečného stejnojmenného filmu Pedra Almodóvara. A jeho londýnská verze z roku 2015 hojně obráží tuzemská jeviště. Předloni titul uvedli v Chebu, na sklonku loňského roku v Brně a Praze, letos jej chystají v Liberci. Jak dopadlo jeho brněnské provedení v Městském divadle Brno?  více

Nebývá zvykem, že by se konzervatoristé angažovali v samostatně organizovaných ansámblech. Jeden takový však v loňském roce z brněnské konzervatoře vzešel a směle se etabluje školskému systému a kulturnímu průmyslu trochu navzdory. Mladí prostě chtějí hrát. Chamber Symphony Orchestra Brno se brněnskému publiku úspěšně představil v premiéře v květnu 2017 Mahlerovou symfonií Titánů. Ve své druhé koncertní sezóně soubor pokračoval v komorní interpretaci druhou symfonií Johannese Brahmse. Potřetí v Brně orchestr vystoupil 3. ledna při novoročním koncertu v katedrále sv. Petra a Pavla. Samostatné komorní těleso standardně spolupracuje s dirigentem Stanislavem Kummerem. Pro recenzovaný koncert bylo doplněno o několik hostujících hráčů a taktovky se tentokráte chopil dirigent a skladatel Jiří Najvar. Ten vedle Koncertu pro flétnu Wolfganga Amadea Mozarta a Magnificat Johna Ruttera uvedl v premiéře také svou kompozici La preghiera di Capodanno.  více

S jazzmanem Janem Konopáskem, který 29. prosince 2017 oslavil 86. narozeniny, jsme se spřátelili, když dostal v roce 2016 Cenu Gustava Broma a přijel si ji převzít na jeden z koncertů Jazzfestu v Sono Centru. Jazzová legenda, mezinárodně uznávaný barytonsaxofonista, zřejmě poslední žijící aktér elitních zakladatelských těles českého moderního jazzu po 2. světové válce se ukázal jako vynikající vypravěč. Jeho muzikantská dráha je velmi pestrá a je základem připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Galén.  více

Pokud jste navštívili novoroční koncert brněnské filharmonie v očekávání seriózní, rigorózně slavností, přitom uměřené a distingované zábavy, pravděpodobně jste odcházeli vrcholně nespokojeni. V rozčarování jste si možná stěžovali, spílali a mumlali: co to bylo za dirigentovy taneční kreace, proč se tleskalo do rytmu Radeckého marše a především – proč nám jen nutili zpívat? A ta dramaturgie! Minulý rok alespoň Smetana, ale letos? Samé valčíčky a polky, operety a šlehačky! Jestli nejste zahořklý škarohlíd, je vysoká pravděpodobnost, že jste po boku Filharmonie Brno s lehkostí a rozverností vtančili do roku 2018.  více

Julia Ulehla je americká zpěvačka, pravnučka Vladimíra Úlehly, moravského vědce a sběratele lidových písní, autora legendární knihy Živá píseň. Julia společně se svým manželem, kytaristou s arménskými kořeny Aramem Bajakianem, někdejším spoluhráčem Lou Reeda nebo Diany Krall, založila skupinu Dálava, ve které netradičním způsobem zpracovávají moravský folklor. Natočili už druhé album s názvem The Book Of Transfiguration a právě o něm jsme s Julií a Aramem rozmlouvali během jejich nedávného pobytu v Brně.  více

Brněnskou pasáž Alfa včera zaplnila hudba. Již po jedenácté zde byla udena Česká vánoční mše Hej, mistře. Akce opět proběhla ve spolupráci HaDivadla a kavárny Švanda. Orchestr a zpěváci pod taktovkou Joela Hány vystoupí také dnes ve 22:00. A jak to včera v pasáži vypadalo? Přinášíme vám krátkou fotoreportáž.  více

Na festival Blues Alive do Šumperka pravidelně jezdí Andrzej Matysik, šéfredaktor polského magazínu Twój Blues. Když jsem se jej letos zeptal, co ho na české scéně v poslední době nejvíce zaujalo, bez váhání odpověděl: Band Of Heysek! Mladá brněnská kapela – funguje od roku 2015 – učarovala nejen polským odborníkům, ale i vyprodanému šumperskému domu kultury. Letošní ročník našeho největšího bluesového festivalu totiž toto syrové trio z jižní Moravy otevíralo.  více

První adventní neděli se ve Veselí nad Moravou uskutečnil koncert k 65. výročí založení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN). Toto hudební těleso tvoří pro mnohé nerozlučnou dvojici právě s Českým rozhlasem Brno. Orchestr vznikl v roce 1952 pro potřeby rozhlasu ze dvou důvodů: k vytvoření archivu kvalitních hudebních nahrávek i hraní živých koncertů po celém světě. Nahrávky BROLNu na starých LP deskách byly pro mnoho „folkloristů“ jedním z prvních setkání s tímto druhem umění. BROLN přinášel umělecky hodnotné úpravy lidových písní a vytvořil trend, který je aktuální dodnes.  více

Program třetí adventní neděle v podání orchestru Ensemble Opera Diversa s výpomocí sesterského tělesa – sboru Ensemble Versus – se nesl ve znamení moderní soudobé tvorby. V Konventu Milosrdných bratří zazněly skladby O antifony pro baryton a smyčce a Magnificat pro sbor a smyčce od dvorního skladatele ansámblu Ondřeje Kyase a Sonata da chiesa skladatele Jaroslava Štastného-Pokorného, komponujícího pod uměleckým pseudonymem Peter Graham. Sólistou večera byl barytonista Roman Hoza, představení řídila dirigentka Gabriela Tardonová. Koncert v přímém přenosu vysílal Český rozhlas Vltava a další stanice sítě Eurorádia. Hudba se tak dostala až k posluchačům Španělského, Sárského, Estonského, Švédského, Portugalského, Hessenského, Dánského, Řeckého, Islandského, Slovinského a Britského (BBC) rozhlasu.  více

Operní soubor byl nucen hledat kvůli uzavření Janáčkova divadla náhradní místo. Obrovský prostor pavilonu P na Výstavišti se ukázal být, soudě podle sobotní premiéry, pro novou inscenaci Gounodova Fausta a Markétky skutečným požehnáním. Režisér Jiří Heřman se scénografem Pavlem Svobodou, světelným designérem Danielem Tesařem a choreografem Janem Kodetem stvořili jedinečné, svébytné a velmi působivé dějiště zřetelně vyprávěného příběhu, abstraktního a konkrétního zároveň.  více

Hudebně dramatický experiment o hudbě, životě a strastech skladatelek doby baroka uvedl v premiéře 14. prosince v sále Místodržitelského paláce v Brně soubor Musica Poetica. Jeho zakladatelkou i iniciátorkou nového projektu je zpěvačka, harfenistka a muzikoložka Jana Janků, která se tvorbě skladatelek 17. a 18. století věnuje kontinuálně od své diplomové práce věnované Francesce Caccini. Společně s Musicou Poetickou, s níž působí na poli poučené interpretace již od roku 1998, natočila i CD Barokní ženy. Vosvětě zapomínaných autorek pokračuje dnešním stejnojmenným dramatickým projektem. Soubor tak připravil umělecko-edukativní představení příjemného dramatického projevu a zajímavého scénáře bohatého na životopisná data tří významných žen z oblasti hudby.  více

Na poli historicky poučené interpretace představuje dirigent, hráč na lesní roh a pedagog Václav Luks osobnost mezinárodního významu. Tento muž stojí v čele barokního orchestru Collegium 1704 a vokálního ansámblu Collegium Vocale 1704, obě tato tělesa za účelem interpretace staré hudby také založil. S tímto orchestrem a sborem provedl úctyhodné množství děl vrcholného a pozdního baroka. Na rozlehlém poli staré hudby se však obrátil i k počátkům barokní hudby vůbec a velkou pozornost věnuje obzvláště odkazu Claudia Monteverdiho. Stal se také iniciátorem koncertního cyklu Hudební most Praha – Drážďany, který je jediným koncertním cyklem českého souboru v zahraničí. Ve středu 13. prosince v brněnském Besedním domě po boku Filharmonie Brno a Lenky Cafourkové Ďuricové provedl předehru k opeře Agrippina a kantátu Ero e Leandro Georga Friedricha Händela, Koncert g moll pro tři hoboje, fagot, dvě zobcové flétny, housle, smyčce a cembalo Antonia Vivaldiho a Symfonii č. 36 C dur zvanou „Linecká“ Wolfganga Amadea Mozarta. Na koncertu účinkovala také cembalistka Monika Knoblohová a theorbista Jan Krejča.  více