Jelle Dierickx: Nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř

Jelle Dierickx: Nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, během června se na Vysočině a jižní Moravě objeví také výjimeční interpreti z minulých ročníků: Magdalena Kožená, Bl!ndman, Marco Beasley a Accordone, Collegium 1704, Jos van Immerseel… Ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.

Každý festival vzniká díky týmu, ale tým bez hlavy nic není. Proč jste se rozhodl pracovat s lidmi kolem Concentu Moraviae?
Ten začátek byl velmi romantický. V Granadě jsem se na setkání festivalových manažerů potkal s Davidem Dittrichem. Dívali jsme se na zahrady paláce Alhambra a on se mě zeptal takovým nabádavým způsobem, jestli jsem někdy byl na jižní Moravě, která je mnohem krásnější. Popsal mi svůj festival jako úplně zvláštní událost v mnoha městech a pozval mě na návštěvu. Až to všechno uvidím, mám se rozhodnout, jestli chci být dramaturgem speciálního dvacátého ročníku – a tak jsem tady. Znám ale opravdu málo festivalů, které by se daly přirovnat, už různí dramaturgové pro každý ročník jsou zvláštnost. A také otevřenost novým podnětům. Málokde vás pobízejí, abyste přišel s nápady, na které nejsou zvyklí.

Už jste někdy v České republice pracoval?
Ne, je to poprvé.

Byl jste umělecký koordinátor Vlámského festivalu v Gentu a Gergievova festivalu Rotterdamské filharmonie, nyní pracujete pro Musikfestspiele Potsdam Sanssouci. Můžete říci, co je pro každý z těchto festivalů typické?
Ty festivaly jsou velmi rozdílné. Belgický se skládá ze spousty událostí, v jednom dni se děje spousta bláznivých věcí zároveň. Zahájení je v Gentu ohromně populární, účastní se ho kolem čtrnácti tisíc lidí, v jednom dni proběhne šedesát koncertů na všech možných místech a podílí se na nich celé město. V Rotterdamu se jedná o úplně jiný projekt, je to ohromná záležitost do koncertního sálu pro dva tisíce lidí. A pochopitelně se všechno točí kolem Valerije Gergijeva a jeho silné osobnosti. V Potsdamu zase hraje velkou roli krása celého okolí, zahrad, paláců, ale také silný zásah hudební historie, na kterou si v Německu potrpí. Pracoval tu Boccherini, Quantz, Carl Philipp Emanuel Bach, to jsou všechno silné podněty a náměty k přemýšlení.

Který z těch festivalů je nejvíc podobný nebo snad nejbližší Concentu Moraviae?
Myslím, že Concentus je trošku jako mix Gentu a Potsdamu. V Gentu je blízko otevřená atmosféra a obecně životní styl, v Potsdamu zase prostředí, blízkost historických staveb, zahrad, královská atmosféra.

Vaše festivalové dramaturgie měly různé podtituly, například „Beyond Dreams“ (Dále než sny), „Stars“ (Hvězdy) nebo „La Gioia“ (Radost). Zdají se ale být hodně obecné a můžou znamenat cokoliv: jak s nimi pracujete, jak jim dáváte obsah?
Pokaždé stojím před problémem, jak zaujmout široké publikum a přitom neztratit vlastní duši a identitu. Tak si vezmete věc, kterou zná každý – nebo si alespoň každý myslí, že ji zná – a začnete si si s ní hrát. Rozhodnete se třeba pro „La Gioia“ a každý si řekne „výborně, to je cosi pro radost, a požitek“, ale vy je začnete překvapovat. Slovo „gioia“ se ozve ve finále Traviaty, najdete jej v Händelových dílech ve všech možných souvislostech, například v Mesiáši. Když jsou to „Hvězdy“ dostanete se až k astronautům. Nejdřív lidi zaujmete tím, čemu rozumějí a pokládají to za svoje, a potom se na to díváte z mnoha nečekaných stran. Je to způsob, jakým pracuji nejčastěji.

Concentus Moraviae letos čeká jubilejní dvacátý ročník a jeho moto je jasné: „Pojďme slavit“. Ale co se vlastně bude oslavovat – hudba, lidé, příroda… nebo to, že festival prostě vydržel?
Začal jsem pracovat s tématem, které je samo o sobě velmi banální. Festival už je tu po dvacáté, pojďme to tedy oslavit. Bude to párty, slavnost… ale každý festival je sám o sobě párty a každý to ví, takže jsem na to šel úplně jiným způsobem. Vzal jsem si slovo „slavit“ úplně jinak než v jeho nejbanálnějším večírkovém smyslu. Vždyť Kristus slavil se svými apoštoly Poslední večeři – to slovo může mít i ryze posvátný význam a tímto směrem jsem se ubíral.

Jste hudební vědec a básník. Je možné vytvářet program festivalu stejně jako psát báseň?
Ano a taky to tak dělám. Poezii používám jako východisko a dramaturgie je pro mě její druhé jméno, nedokážu je oddělit do dvou nesouvisejících světů. I báseň má nějakou strukturu, a dramaturgie je také otázka rozměrů, proporcí, způsobu jak klást koncerty jeden za druhým. A doufám, že i výsledek dramaturgické práce je básnický pocit. Nemyslím to zdaleka jen v romantickém smyslu, poezie dokáže být velmi tvrdá a krutá.

Založil jste neziskovou organizaci Krikri, která se zaměřuje na soudobou poezii a hudbu. Jaký je pro vás vztah mezi hudbou a poezií?
Mnohé civilizace dokonce nemají slovo, kterým by je mohly významově oddělit. Ve svém doktorátu jsem se zabýval tím, jak došlo ke spojení hudby a poezie, a z výzkumu vyplývá, že jsou vzájemně až v biologickém smyslu propletené od dávných časů. A je velká škoda, že dnes vnímáme poezii jako něco zapsaného v knihách, protože tradice ústního podání je mnohem starší. Když jsem vyučoval studenty lingvistiky, tak jsem si všiml, že vůbec nejsou schopní analyzovat text podle poslechu. Ale ústní podání a zvuková sémantika jsou stejně důležité jako ty ostatní. A příslušníky lidského rodu při všech důležitých životních okamžicích – od narození přes svatbu až po smrt – provázejí poezie a hudba. Cit pro ně těžko překonáte čímkoliv jiným. Když jsem vytvářel projekt „Stars“, spolupracoval jsem na něm i se dvěma belgickými astronauty a probírali jsme jejich pocity při pobytu ve vesmíru. A jeden z nich říkal, že to byla „jen a jen hudba, která ho udržela příčetného“. Dívali se na Zemi a byla tak obrovská. Jen hudba jim v té chvíli mohla pomoci.

A jak je propojená soudobá a stará hudba?
Tohle dělení nemám vůbec rád, pro mě existuje pouze dobrá a špatná hudba. Říkávám, že hudba zní pouze v dané chvíli, pro to není žádná alternativa. Takže každá hudba je soudobá.

Říkáte tedy, že každá hudba je soudobá, protože zní teď a právě teď. Platí to opravdu pro veškerou hudbu, pro každého skladatele?
Ano, partitura je pouhý artefakt. Je dobré, že existuje, ale pokud nezní, není tady. Tato teorie samozřejmě začíná být velmi složitá, když do ní zapleteme nahrávky a podobně, ale dokonce i potom partitura existuje jen v případě, že se rozezní. Je to vlastně legrační, protože jsem oficiálně specialista na novou hudbu, ale několik posledních let jsem dělal festivaly jenom s hudbou starou. Ale sám v tom nevidím žádný rozdíl, středověká a barokní hudba je pro mě stejně vzrušující. A často zní i nově, lidé mají tendenci zapomínat, že naše hudební historie je stará kolem čtyřiceti tisíc let.

Jaký je rozdíl hrát třeba Mozarta – když vyberu obecně srozumitelný příklad – v koncertním sále nebo v klasicistním zámku. Jak prostředí ovlivňuje vnímání hudby?
Je to jako pít šampaňské ve vinném sklepě v kraji Champagne a pít šampaňské doma. To je asi nejlepší způsob, jak ty dva zážitky porovnat. Prostředí, ve kterém cokoliv podnikáte, je extrémně důležité, kontext hraje obrovskou roli. To je také důvod, proč potřebuji navštívit města, ve kterých budou koncerty probíhat. Musím je vidět ještě dřív, než se v nich do něčeho pustím.

Hodně lidí ale potom víc než vlastní zvuk zasáhnou třeba krásné obrazy na zdech nebo křišťálové lustry. Není to pro hudbu samotnou vlastně nebezpečné?
Ale to je v pořádku, to je také pořád kontext. Nežijeme v izolovaném světě a já nemám problém s lidmi, kteří se během koncertu věnují svému snění nebo čemukoliv jinému, na tom nic není. Delacroix psal ve svém deníku o tom, jak poslouchal Chopina – myslím skutečně živého Chopina – a jak přitom maloval. Podle mého názoru je to největší poklona, jakou můžete hudbě složit. Cítím jako svou povinnost povzbudit lidi, aby si odnesli do svých životů něco z toho, co jim může hudba přinést. Aby udělali něco tvůrčího na té úrovni, která je jim vlastní. Pro mě je to ta nejdůležitější věc.

V eseji Moravská dobrodružství jste napsal, že „Morava působí jako úžasná halucinace“. Jaká halucinace to byla – viděl jste magické obrazy, slyšel tajemné hlasy…?
Těch dojmů bylo tolik. Po dvou dnech cestování, kdy jsem viděl opravdu nádherné zámky, potkal úžasné lidi, vypil spoustu vína a slivovice, všichni byli tak pohostinní, šťastní a hrdí, že mi mohou všechno ukázat… bylo toho opravdu hodně. Třetí den už jsem to nemohl zvládnout. Bylo to jako jít do galerie se všemi obrazy, které namaloval Mark Rothko, tak moc toho všeho bylo. A to je také důvod, proč jsem měl dojem halucinace. Cestou zpátky jsem seděl ve vlaku a přemýšlel jsem o všech těch obrazech a dojmech a jejich množství, na které jsem nebyl připravený. Věděl jsem, že mám před sebou opravdu neobyčejné věci, spoustu jsem toho viděl a spoustu věcí se dozvěděl, zápisník jsem měl plný! Probíral jsem své dojmy s přáteli v Německu i Belgii, většina lidí totiž o ničem z toho neví, je to skrytý poklad. Walter Moens, bývalý zástupce vlámské vlády v České republice, si ta místa opravdu zamiloval a také mi o nich hodně vyprávěl.

S jakým typem halucinací se setkáváte v životě – vystačíte si s vlastní fantazií, potřebujete silnou atmosféru, lehké drogy…
Drogy nepotřebuji, jsem dostatečně nabuzený životem. Od dob, kdy jsem byl hodně mladý, jsem pronikal do fantastického světa, který jsem rozvíjel především díky umění. A pokouším se ten pocit sdílet, ukazovat způsob, jak se podívat, co se ukrývá za věcmi. Pokaždé říkávám, že nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř. Potom se díváte na svět úplně jinak.

Vaše moravská esej začíná slovy „je čtyřicet stupňů ve stínu“ – to zní víc jako básnická nadsázka než jako popis reality…
Ale ono bylo přes čtyřicet stupňů, bylo to v autě a nefungovala klimatizace. Proto všechny ty halucinace také přišly.

A říkal jste mi během rozhovoru pravdu, nebo to také všechno byly halucinace, básnické nadsázky a metafory. Mluvil jsem s básníkem nebo uměleckým manažerem. Existuje vůbec něco jako nezpochybnitelná pravda?
Jak říkala Coco Chanel: „Nikdy nelžu, dělám realitu příjemnější.“

A ještě poslední otázka: je lepší belgické nebo české pivo?
Moji přátelé v Belgii mě zabijí, ale musím po pravdě říct, že český ležák je mnohem lepší. Trapistické pivo je pochopitelně lepší v Belgii, ale české mi chutná víc.

Komentáře

Reagovat
  • Miloslav Klement

    20. únor 2015, 11:34
    rozhovor s dramaturgem panem Dierickxem je veden skvěle a přiblížil nám výborně obsah a dosah této osobnosti

Dále si přečtěte

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více


Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…  více

Na včerejším Koncertu hejtmana jihomoravského kraje na slavkovském zámku představil světoznámý kontratenorista Dominique Visse i s nově vzniklým hudebním tělesem Vis musica nevážné, komické a někdy i drze ironické skladby. A nebyla to náhoda. Další koncert hudebního festivalu Concentus Moraviae, jehož letošní ročník je zasvěcen hudbě a humoru, tak svrchovaně naplnil dramaturgickou linku. Visse se navíc s úspěchem představil již na třech festivalových ročnících.  více

Nazpívat album notoricky známých jazzových standardů v překladech do češtiny a přitom si nejen nevylámat zuby, ale dokonce působit přirozeně a v rámci možností i originálně je mimořádně náročná disciplína. Darku Neumannovi, „takové té brněnské figurce“ (jak stojí v bookletu alba) se to povedlo. Na tom, že se zdárně pohybuje na samé hraně sentimentu a bluesové ryzosti, mají velkou zásluhu i texty Ester Kočičkové.  více

Mandolinista Martin Krajíček hraje v kapelách různých žánrů. Má vlastní akustické trio, je členem tria Jitky Šuranské, působí v „mexické“ kapele Mariachi Espuelas a v Cimbal Classicu, hraje klezmer a hru na mandolínu také vyučuje. Od loňského roku je také pořadelem Mandolínového festivalu v Boskovicích. Letošní ročník se bude konat od 8. do 10. června.  více

Skupina D.N.A. Brno, vítěz finále Porty z roku 2011, vydala po čtyřech letech nové album. Vedle nového příjmení baskytaristky (ale stále je to tatáž Barbora, která před lety – tehdy ještě dívčí a dětskou – kapelu spoluzakládala) došlo v sestavě k důležité změně. Novým členem se stal Ondra Bojanovský (syn kapelník FT Primu Aleše Bojanovského), který ovládá rytmické nástroje. Bývalá perkusistka Lenka Ručková se tím pádem mohla naplno přesunout ke klavíru. Jinak zůstává vše zdánlivě při starém: D.N.A. jsou skupina mladých lidí, z větší části klasicky vzdělaných, kteří mají vedle klasické hudby rádi folk. Ten hrají po muzikantské stránce mistrně – k jejich zručnosti, kterou v jednotlivých písních dávají najevo, nelze mít výhrad. Samotný repertoár už na minulém albu vyrostl z dětských let a novinka je pochopitelně i v tomto ohledu ještě o kus dospělejší. Kapela vlastně nepřekvapila nějakým nečekaným posunem. Ale výsledek je o kus vyzrálejší a sebevědomější. A přibylo také vážných, a přitom důvěryhodně podaných témat.  více

Už 23. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae včera zahájil koncert v Bystřici nad Pernštejnem. Humor a hudba představuje letos spojení, které tvoří páteř a jednotící téma celého festivalu. Dramaturgie festivalu je letos dílem belgického muzikologa a básníka Jellea Dierickxe. Pokud se Dierickxovi podařilo stvořit pestrý program festivalu, který od počátku až do konce nabízí hudební humor ve všech podobách, pak zahajovací koncert bylo možné vnímat jako souhrn popsaného koncepctu. O nelehký úkol provést stylově diametrálně odlišná a humorem propojená díla se v případě včera postaral orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće.   více

Miloš Štědroň se letos podílí jako rezidenční umělec na festivalu Concentus Moraviae. Stalo se to vítanou záminkou k rozhovoru. Byl věnován jeho muzikantským začátkům, jeho cestě k hudebnímu vzdělání, jeho uměleckému vývoji a jeho znamenitým učitelům, příklonu k odkazu hudební avantgardy i příčině, proč se k ní záhy dobral určitého odstupu, jak se zasvětil věrné a úspěšné spolupráci s Divadlem Husa na provázku i jak se ho dotýkaly dobové politické proměny, jak překonával jejich tlak, jak spolupracoval se zakázaným dramatikem a svým dnešním tazatelem, jak tvořil pro skvělé Due Boemi di Praga, jak vyučoval hudbě a hudebním dějinám a působil jako oblíbený popularizátor, jak zasvěceně vykládal starou hudbu, ale i Leoše Janáčka, jak pracoval jako editor, jak se stal významnou a známou kulturní osobností, a to nejen brněnskou, a jak všemi úlohami, které si vytkl a jež za svůj pestrý a bohatý tvůrčí život plnil a plní, jak tím vším je rád.  více

Brněnského písničkáře Michala „Kosmonauta“ Šimíčka vnímám dlouhodobě jako člověka, který umí napsat poetický, často mnohovrstevnatý text a propojit jej se zajímavou hudbou. Už první album jeho skupiny Nevermore & Kosmonaut na mne působilo jako koncepční projekt. Písně na sebe sice nenavazovaly přímo, ale díky drobným detailům, textovým i hudebním, jako by jedna s druhou souvisely. Na novince Bleděmodré město však jde kapela mnohem dál. Tentokrát je to tematicky sevřený celek, věnovaný městu Brnu, propracovaný do posledního detailu. „Konceptuální album je naší odpovědí na současný trend, kdy se stává zvykem udělat jeden singl s videoklipem a poslouchat písně útržkovitě bez pořadí,“ vysvětluje Šimíček v bookletu alba a tento booklet je nedílnou součástí projektu a „příběhu“.  více

Ulice a náměstí po celé republice včera ovládli malí umělci. Do druhého ročníku celostátního happeningu se zapojilo na 400 základních uměleckých škol v 333 městech. Takřka tisíc akcí probíhalo na nejrůznějších místech Čech i Moravy. Malí umělci se vydali do ulic, kostelů, zámků, muzeí, galerií, nádraží, nákupních center a kaváren. Do programu ZUŠ Open se opět osobně zapojila patronka projektu Magdalena Kožená, která včera zamířila do Liberce, Benátek nad Jizerou a zúčastní se i slavnostního závěrečného večera ve Valdštejnské zahradě v Praze. Do ZUŠ Open se zapojila i celá řada dalších umělců například garanti jednotlivých uměleckých oborů za ZUŠ Open Alice Nellis a bratři Bubeníčkové, dále En.dru, Jiří Bárta, Karolína Berková, Vadim Petrov, ale i třeba hráči Karlovarského symfonického orchestru. ZUŠ Open proběhlo v Brně ve spolupráci Brnem městem hudby kreativní sítě UNESCO. Brněnské vystoupení základních uměleckých škol moderoval Pavel Borský, zástupce ředitelky ZUŠ Kaprálová.  více

Včerejší premiérou v Mahenově divadle přibyla do repertoáru Národního divadla Brno (NdB) opera Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta v zajímavém zpracování Anny Petrželkové. V příběhu o neprozřetelném pokoušení lidských citů vystoupila sopranistka Pavla Vykopalová jako Fiordiligi, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková jako Dorabella a Andrea Široká jako Despina. Z mužských rolí stanul na pódiu Ondřej Koplík jako Ferrando, Roman Hoza jako Guglielmo a Jan Šťáva představil Dona Alfonsa. V představení dále účinkoval sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB.  více

Skupina Plachý host vznikla v Brně kolem kytaristy a skladatele Martina Kostaše a zpěváka Pavla Kudrny. V souvislosti s jejím prvním albem, natočeným v roce 2015, jsem upozorňoval na sympatickou „plachost“, která jako by se z názvu tělesa přenesla do samotných písní. Skladby to byly opravdu tiché a jejich meditativní atmosféru jen občas narušovaly rockovější rejstříky Kudrnova hlasu a výpomoc hostů. Ostatně skupinu na debutu vedle obou zakladatelů teoreticky tvořili saxofonista Marek Bílý a hráč na perkuse Lukáš Krejčí, avšak celá sestava se představila pouze ve čtyřech skladbách. Na druhém albu Sbírka otazníků, natočeném v roce 2017 je to jinak. Vedle zmíněné čtveřice jsou jako členové skupiny uvedeni baskytarista Radovan Leskovský a bubeník Pavel Magnusek, a i když se všech šest hráčů sejde pouze v písni Uvnitř, zvuk Plachého hosta zhutněl, lehce zrockověl, vybarvil se. Písně jsou méně plaché, a tak zatímco minulé album mi svou náladou připomínalo Oldřicha Janotu nebo sólového Vladimíra Václavka, tentokrát jako bych za některými písněmi slyšel AG Flek.  více

Pavel Koudelka, bývalý bubeník skupin Dunaj, Z kopce, Krutnava nebo Mňága a Žďorp, se nedávno stal členem hned dvou nových formací. Jednou z nich je bubenické duo s Pavlem Fajtem Zesilovači a tou druhou skupina Kucharski. V ní spolupracuje s muzikanty známými z třebíčské skupiny FruFru – zpěvákem Václavem Bartošem, kytaristou Vladimírem Dudkem a baskytaristou Adamem Kotrbou – a s hráčem na klávesy Víťou Košíčkem. Kapela Kucharski bude mít koncertní premiéru ve čtvrtek 17. května v Brně ve Staré Pekárně.  více

Na začátku i na konci jarního programu letošního JazzfestuBrno stály koncerty bigbandů. A v obou případech to byl vrcholný umělecký zážitek. Christian McBride Big Band se při jednom ze tří závěrečných koncertů letošního evropského turné poprvé představil v brněnském Sono Centru. A byla to paráda: nadžánrové, zábavné a odlehčené hraní, přitom plné virtuozity a hráčské i tvůrčí invence. „Když spolu hrajeme, je to jeden velký večírek,“ předeslal kontrabasista a bandleader Christian McBride v anonci na své vystoupení – on i jeho spoluhráči to bezezbytku potvrdili.  více

Po třech letech natočily Rózinky z jihomoravských Kozojídek své druhé album. Děvčata spolu navštěvují základní uměleckou školu a písničky jim stále píše jejich paní učitelka Kateřina Mičková, která skupinu dala dohromady. Dívky společně vystoupily v rozhlasových a televizních pořadech a hrály na různých festivalech od Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou až po rockový TrutnOff. Otázka, zda skupina bude životaschopná, až její členky vyrostou a dopějí (a budou mít zřejmě jiné hudební zájmy a chutě), stále visí ve vzduchu. Nad deskou Cvrkot se lehce vznáší, ovšem nikoli jako hrozba, ale spíše jako důvod k větší pestrosti alba.  více

Břitký humor, skvělé melodie, rozkošnou pohádkovou scénografii, báječné herecké výkony a nápaditou režii si dosyta užijí návštěvníci poslední muzikálové novinky Spamalot v Městském divadle Brno. Inscenace Stanislava Slováka je ukázkou svižného, důvtipného a po všech stránkách kompaktního hudebního divadla. A troufám si tvrdit, že na jevišti Hudební scény MDB jde o nejlepší muzikálovou inscenaci sezony.  více

Nejčtenější

Kritika

Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…  více