Jelle Dierickx: Nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř

Jelle Dierickx: Nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, během června se na Vysočině a jižní Moravě objeví také výjimeční interpreti z minulých ročníků: Magdalena Kožená, Bl!ndman, Marco Beasley a Accordone, Collegium 1704, Jos van Immerseel… Ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.

Každý festival vzniká díky týmu, ale tým bez hlavy nic není. Proč jste se rozhodl pracovat s lidmi kolem Concentu Moraviae?
Ten začátek byl velmi romantický. V Granadě jsem se na setkání festivalových manažerů potkal s Davidem Dittrichem. Dívali jsme se na zahrady paláce Alhambra a on se mě zeptal takovým nabádavým způsobem, jestli jsem někdy byl na jižní Moravě, která je mnohem krásnější. Popsal mi svůj festival jako úplně zvláštní událost v mnoha městech a pozval mě na návštěvu. Až to všechno uvidím, mám se rozhodnout, jestli chci být dramaturgem speciálního dvacátého ročníku – a tak jsem tady. Znám ale opravdu málo festivalů, které by se daly přirovnat, už různí dramaturgové pro každý ročník jsou zvláštnost. A také otevřenost novým podnětům. Málokde vás pobízejí, abyste přišel s nápady, na které nejsou zvyklí.

Už jste někdy v České republice pracoval?
Ne, je to poprvé.

Byl jste umělecký koordinátor Vlámského festivalu v Gentu a Gergievova festivalu Rotterdamské filharmonie, nyní pracujete pro Musikfestspiele Potsdam Sanssouci. Můžete říci, co je pro každý z těchto festivalů typické?
Ty festivaly jsou velmi rozdílné. Belgický se skládá ze spousty událostí, v jednom dni se děje spousta bláznivých věcí zároveň. Zahájení je v Gentu ohromně populární, účastní se ho kolem čtrnácti tisíc lidí, v jednom dni proběhne šedesát koncertů na všech možných místech a podílí se na nich celé město. V Rotterdamu se jedná o úplně jiný projekt, je to ohromná záležitost do koncertního sálu pro dva tisíce lidí. A pochopitelně se všechno točí kolem Valerije Gergijeva a jeho silné osobnosti. V Potsdamu zase hraje velkou roli krása celého okolí, zahrad, paláců, ale také silný zásah hudební historie, na kterou si v Německu potrpí. Pracoval tu Boccherini, Quantz, Carl Philipp Emanuel Bach, to jsou všechno silné podněty a náměty k přemýšlení.

Který z těch festivalů je nejvíc podobný nebo snad nejbližší Concentu Moraviae?
Myslím, že Concentus je trošku jako mix Gentu a Potsdamu. V Gentu je blízko otevřená atmosféra a obecně životní styl, v Potsdamu zase prostředí, blízkost historických staveb, zahrad, královská atmosféra.

Vaše festivalové dramaturgie měly různé podtituly, například „Beyond Dreams“ (Dále než sny), „Stars“ (Hvězdy) nebo „La Gioia“ (Radost). Zdají se ale být hodně obecné a můžou znamenat cokoliv: jak s nimi pracujete, jak jim dáváte obsah?
Pokaždé stojím před problémem, jak zaujmout široké publikum a přitom neztratit vlastní duši a identitu. Tak si vezmete věc, kterou zná každý – nebo si alespoň každý myslí, že ji zná – a začnete si si s ní hrát. Rozhodnete se třeba pro „La Gioia“ a každý si řekne „výborně, to je cosi pro radost, a požitek“, ale vy je začnete překvapovat. Slovo „gioia“ se ozve ve finále Traviaty, najdete jej v Händelových dílech ve všech možných souvislostech, například v Mesiáši. Když jsou to „Hvězdy“ dostanete se až k astronautům. Nejdřív lidi zaujmete tím, čemu rozumějí a pokládají to za svoje, a potom se na to díváte z mnoha nečekaných stran. Je to způsob, jakým pracuji nejčastěji.

Concentus Moraviae letos čeká jubilejní dvacátý ročník a jeho moto je jasné: „Pojďme slavit“. Ale co se vlastně bude oslavovat – hudba, lidé, příroda… nebo to, že festival prostě vydržel?
Začal jsem pracovat s tématem, které je samo o sobě velmi banální. Festival už je tu po dvacáté, pojďme to tedy oslavit. Bude to párty, slavnost… ale každý festival je sám o sobě párty a každý to ví, takže jsem na to šel úplně jiným způsobem. Vzal jsem si slovo „slavit“ úplně jinak než v jeho nejbanálnějším večírkovém smyslu. Vždyť Kristus slavil se svými apoštoly Poslední večeři – to slovo může mít i ryze posvátný význam a tímto směrem jsem se ubíral.

Jste hudební vědec a básník. Je možné vytvářet program festivalu stejně jako psát báseň?
Ano a taky to tak dělám. Poezii používám jako východisko a dramaturgie je pro mě její druhé jméno, nedokážu je oddělit do dvou nesouvisejících světů. I báseň má nějakou strukturu, a dramaturgie je také otázka rozměrů, proporcí, způsobu jak klást koncerty jeden za druhým. A doufám, že i výsledek dramaturgické práce je básnický pocit. Nemyslím to zdaleka jen v romantickém smyslu, poezie dokáže být velmi tvrdá a krutá.

Založil jste neziskovou organizaci Krikri, která se zaměřuje na soudobou poezii a hudbu. Jaký je pro vás vztah mezi hudbou a poezií?
Mnohé civilizace dokonce nemají slovo, kterým by je mohly významově oddělit. Ve svém doktorátu jsem se zabýval tím, jak došlo ke spojení hudby a poezie, a z výzkumu vyplývá, že jsou vzájemně až v biologickém smyslu propletené od dávných časů. A je velká škoda, že dnes vnímáme poezii jako něco zapsaného v knihách, protože tradice ústního podání je mnohem starší. Když jsem vyučoval studenty lingvistiky, tak jsem si všiml, že vůbec nejsou schopní analyzovat text podle poslechu. Ale ústní podání a zvuková sémantika jsou stejně důležité jako ty ostatní. A příslušníky lidského rodu při všech důležitých životních okamžicích – od narození přes svatbu až po smrt – provázejí poezie a hudba. Cit pro ně těžko překonáte čímkoliv jiným. Když jsem vytvářel projekt „Stars“, spolupracoval jsem na něm i se dvěma belgickými astronauty a probírali jsme jejich pocity při pobytu ve vesmíru. A jeden z nich říkal, že to byla „jen a jen hudba, která ho udržela příčetného“. Dívali se na Zemi a byla tak obrovská. Jen hudba jim v té chvíli mohla pomoci.

A jak je propojená soudobá a stará hudba?
Tohle dělení nemám vůbec rád, pro mě existuje pouze dobrá a špatná hudba. Říkávám, že hudba zní pouze v dané chvíli, pro to není žádná alternativa. Takže každá hudba je soudobá.

Říkáte tedy, že každá hudba je soudobá, protože zní teď a právě teď. Platí to opravdu pro veškerou hudbu, pro každého skladatele?
Ano, partitura je pouhý artefakt. Je dobré, že existuje, ale pokud nezní, není tady. Tato teorie samozřejmě začíná být velmi složitá, když do ní zapleteme nahrávky a podobně, ale dokonce i potom partitura existuje jen v případě, že se rozezní. Je to vlastně legrační, protože jsem oficiálně specialista na novou hudbu, ale několik posledních let jsem dělal festivaly jenom s hudbou starou. Ale sám v tom nevidím žádný rozdíl, středověká a barokní hudba je pro mě stejně vzrušující. A často zní i nově, lidé mají tendenci zapomínat, že naše hudební historie je stará kolem čtyřiceti tisíc let.

Jaký je rozdíl hrát třeba Mozarta – když vyberu obecně srozumitelný příklad – v koncertním sále nebo v klasicistním zámku. Jak prostředí ovlivňuje vnímání hudby?
Je to jako pít šampaňské ve vinném sklepě v kraji Champagne a pít šampaňské doma. To je asi nejlepší způsob, jak ty dva zážitky porovnat. Prostředí, ve kterém cokoliv podnikáte, je extrémně důležité, kontext hraje obrovskou roli. To je také důvod, proč potřebuji navštívit města, ve kterých budou koncerty probíhat. Musím je vidět ještě dřív, než se v nich do něčeho pustím.

Hodně lidí ale potom víc než vlastní zvuk zasáhnou třeba krásné obrazy na zdech nebo křišťálové lustry. Není to pro hudbu samotnou vlastně nebezpečné?
Ale to je v pořádku, to je také pořád kontext. Nežijeme v izolovaném světě a já nemám problém s lidmi, kteří se během koncertu věnují svému snění nebo čemukoliv jinému, na tom nic není. Delacroix psal ve svém deníku o tom, jak poslouchal Chopina – myslím skutečně živého Chopina – a jak přitom maloval. Podle mého názoru je to největší poklona, jakou můžete hudbě složit. Cítím jako svou povinnost povzbudit lidi, aby si odnesli do svých životů něco z toho, co jim může hudba přinést. Aby udělali něco tvůrčího na té úrovni, která je jim vlastní. Pro mě je to ta nejdůležitější věc.

V eseji Moravská dobrodružství jste napsal, že „Morava působí jako úžasná halucinace“. Jaká halucinace to byla – viděl jste magické obrazy, slyšel tajemné hlasy…?
Těch dojmů bylo tolik. Po dvou dnech cestování, kdy jsem viděl opravdu nádherné zámky, potkal úžasné lidi, vypil spoustu vína a slivovice, všichni byli tak pohostinní, šťastní a hrdí, že mi mohou všechno ukázat… bylo toho opravdu hodně. Třetí den už jsem to nemohl zvládnout. Bylo to jako jít do galerie se všemi obrazy, které namaloval Mark Rothko, tak moc toho všeho bylo. A to je také důvod, proč jsem měl dojem halucinace. Cestou zpátky jsem seděl ve vlaku a přemýšlel jsem o všech těch obrazech a dojmech a jejich množství, na které jsem nebyl připravený. Věděl jsem, že mám před sebou opravdu neobyčejné věci, spoustu jsem toho viděl a spoustu věcí se dozvěděl, zápisník jsem měl plný! Probíral jsem své dojmy s přáteli v Německu i Belgii, většina lidí totiž o ničem z toho neví, je to skrytý poklad. Walter Moens, bývalý zástupce vlámské vlády v České republice, si ta místa opravdu zamiloval a také mi o nich hodně vyprávěl.

S jakým typem halucinací se setkáváte v životě – vystačíte si s vlastní fantazií, potřebujete silnou atmosféru, lehké drogy…
Drogy nepotřebuji, jsem dostatečně nabuzený životem. Od dob, kdy jsem byl hodně mladý, jsem pronikal do fantastického světa, který jsem rozvíjel především díky umění. A pokouším se ten pocit sdílet, ukazovat způsob, jak se podívat, co se ukrývá za věcmi. Pokaždé říkávám, že nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř. Potom se díváte na svět úplně jinak.

Vaše moravská esej začíná slovy „je čtyřicet stupňů ve stínu“ – to zní víc jako básnická nadsázka než jako popis reality…
Ale ono bylo přes čtyřicet stupňů, bylo to v autě a nefungovala klimatizace. Proto všechny ty halucinace také přišly.

A říkal jste mi během rozhovoru pravdu, nebo to také všechno byly halucinace, básnické nadsázky a metafory. Mluvil jsem s básníkem nebo uměleckým manažerem. Existuje vůbec něco jako nezpochybnitelná pravda?
Jak říkala Coco Chanel: „Nikdy nelžu, dělám realitu příjemnější.“

A ještě poslední otázka: je lepší belgické nebo české pivo?
Moji přátelé v Belgii mě zabijí, ale musím po pravdě říct, že český ležák je mnohem lepší. Trapistické pivo je pochopitelně lepší v Belgii, ale české mi chutná víc.

Komentáře

Reagovat
  • Miloslav Klement

    20. únor 2015, 11:34
    rozhovor s dramaturgem panem Dierickxem je veden skvěle a přiblížil nám výborně obsah a dosah této osobnosti

Dále si přečtěte

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více


Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy. Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.  více

Nenápadně se rodí v Brně další skvělý big band. Vedle pozvolna mizícího Gustav Brom Big Bandu, který koncertuje jen několikrát za rok, a silně expandujícího B-Side Bandu, jehož pozice se ustálila na doprovodném orchestru domácích a zahraničních zpěváckých hvězd, je The Cotatcha Orchestra založený v roce 2014 povýtce instrumentální, stále lépe sehraná jazzová formace se širokým záběrem od jazzových standardů přes skladby věhlasných zahraničních autorů (mj. Stan Kenton, Quincy Jones, Charles Mingus) až po tvorbu soudobých českých komponistů (mj. Miroslav Hloucal). Pro The Cotatcha Orchestra upravuje a komponuje i kontrabasista Vincenc Kummer. Jeho sedmasedmdesátiny (oslavil je už v červenci) odrážel i program koncertu, který byl symbolickou poctou jeho práci pro mladou brněnskou kapelu.  více

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Nejčtenější

Kritika

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více