Jelle Dierickx: Nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř

Jelle Dierickx: Nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, během června se na Vysočině a jižní Moravě objeví také výjimeční interpreti z minulých ročníků: Magdalena Kožená, Bl!ndman, Marco Beasley a Accordone, Collegium 1704, Jos van Immerseel… Ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.

Každý festival vzniká díky týmu, ale tým bez hlavy nic není. Proč jste se rozhodl pracovat s lidmi kolem Concentu Moraviae?
Ten začátek byl velmi romantický. V Granadě jsem se na setkání festivalových manažerů potkal s Davidem Dittrichem. Dívali jsme se na zahrady paláce Alhambra a on se mě zeptal takovým nabádavým způsobem, jestli jsem někdy byl na jižní Moravě, která je mnohem krásnější. Popsal mi svůj festival jako úplně zvláštní událost v mnoha městech a pozval mě na návštěvu. Až to všechno uvidím, mám se rozhodnout, jestli chci být dramaturgem speciálního dvacátého ročníku – a tak jsem tady. Znám ale opravdu málo festivalů, které by se daly přirovnat, už různí dramaturgové pro každý ročník jsou zvláštnost. A také otevřenost novým podnětům. Málokde vás pobízejí, abyste přišel s nápady, na které nejsou zvyklí.

Už jste někdy v České republice pracoval?
Ne, je to poprvé.

Byl jste umělecký koordinátor Vlámského festivalu v Gentu a Gergievova festivalu Rotterdamské filharmonie, nyní pracujete pro Musikfestspiele Potsdam Sanssouci. Můžete říci, co je pro každý z těchto festivalů typické?
Ty festivaly jsou velmi rozdílné. Belgický se skládá ze spousty událostí, v jednom dni se děje spousta bláznivých věcí zároveň. Zahájení je v Gentu ohromně populární, účastní se ho kolem čtrnácti tisíc lidí, v jednom dni proběhne šedesát koncertů na všech možných místech a podílí se na nich celé město. V Rotterdamu se jedná o úplně jiný projekt, je to ohromná záležitost do koncertního sálu pro dva tisíce lidí. A pochopitelně se všechno točí kolem Valerije Gergijeva a jeho silné osobnosti. V Potsdamu zase hraje velkou roli krása celého okolí, zahrad, paláců, ale také silný zásah hudební historie, na kterou si v Německu potrpí. Pracoval tu Boccherini, Quantz, Carl Philipp Emanuel Bach, to jsou všechno silné podněty a náměty k přemýšlení.

Který z těch festivalů je nejvíc podobný nebo snad nejbližší Concentu Moraviae?
Myslím, že Concentus je trošku jako mix Gentu a Potsdamu. V Gentu je blízko otevřená atmosféra a obecně životní styl, v Potsdamu zase prostředí, blízkost historických staveb, zahrad, královská atmosféra.

Vaše festivalové dramaturgie měly různé podtituly, například „Beyond Dreams“ (Dále než sny), „Stars“ (Hvězdy) nebo „La Gioia“ (Radost). Zdají se ale být hodně obecné a můžou znamenat cokoliv: jak s nimi pracujete, jak jim dáváte obsah?
Pokaždé stojím před problémem, jak zaujmout široké publikum a přitom neztratit vlastní duši a identitu. Tak si vezmete věc, kterou zná každý – nebo si alespoň každý myslí, že ji zná – a začnete si si s ní hrát. Rozhodnete se třeba pro „La Gioia“ a každý si řekne „výborně, to je cosi pro radost, a požitek“, ale vy je začnete překvapovat. Slovo „gioia“ se ozve ve finále Traviaty, najdete jej v Händelových dílech ve všech možných souvislostech, například v Mesiáši. Když jsou to „Hvězdy“ dostanete se až k astronautům. Nejdřív lidi zaujmete tím, čemu rozumějí a pokládají to za svoje, a potom se na to díváte z mnoha nečekaných stran. Je to způsob, jakým pracuji nejčastěji.

Concentus Moraviae letos čeká jubilejní dvacátý ročník a jeho moto je jasné: „Pojďme slavit“. Ale co se vlastně bude oslavovat – hudba, lidé, příroda… nebo to, že festival prostě vydržel?
Začal jsem pracovat s tématem, které je samo o sobě velmi banální. Festival už je tu po dvacáté, pojďme to tedy oslavit. Bude to párty, slavnost… ale každý festival je sám o sobě párty a každý to ví, takže jsem na to šel úplně jiným způsobem. Vzal jsem si slovo „slavit“ úplně jinak než v jeho nejbanálnějším večírkovém smyslu. Vždyť Kristus slavil se svými apoštoly Poslední večeři – to slovo může mít i ryze posvátný význam a tímto směrem jsem se ubíral.

Jste hudební vědec a básník. Je možné vytvářet program festivalu stejně jako psát báseň?
Ano a taky to tak dělám. Poezii používám jako východisko a dramaturgie je pro mě její druhé jméno, nedokážu je oddělit do dvou nesouvisejících světů. I báseň má nějakou strukturu, a dramaturgie je také otázka rozměrů, proporcí, způsobu jak klást koncerty jeden za druhým. A doufám, že i výsledek dramaturgické práce je básnický pocit. Nemyslím to zdaleka jen v romantickém smyslu, poezie dokáže být velmi tvrdá a krutá.

Založil jste neziskovou organizaci Krikri, která se zaměřuje na soudobou poezii a hudbu. Jaký je pro vás vztah mezi hudbou a poezií?
Mnohé civilizace dokonce nemají slovo, kterým by je mohly významově oddělit. Ve svém doktorátu jsem se zabýval tím, jak došlo ke spojení hudby a poezie, a z výzkumu vyplývá, že jsou vzájemně až v biologickém smyslu propletené od dávných časů. A je velká škoda, že dnes vnímáme poezii jako něco zapsaného v knihách, protože tradice ústního podání je mnohem starší. Když jsem vyučoval studenty lingvistiky, tak jsem si všiml, že vůbec nejsou schopní analyzovat text podle poslechu. Ale ústní podání a zvuková sémantika jsou stejně důležité jako ty ostatní. A příslušníky lidského rodu při všech důležitých životních okamžicích – od narození přes svatbu až po smrt – provázejí poezie a hudba. Cit pro ně těžko překonáte čímkoliv jiným. Když jsem vytvářel projekt „Stars“, spolupracoval jsem na něm i se dvěma belgickými astronauty a probírali jsme jejich pocity při pobytu ve vesmíru. A jeden z nich říkal, že to byla „jen a jen hudba, která ho udržela příčetného“. Dívali se na Zemi a byla tak obrovská. Jen hudba jim v té chvíli mohla pomoci.

A jak je propojená soudobá a stará hudba?
Tohle dělení nemám vůbec rád, pro mě existuje pouze dobrá a špatná hudba. Říkávám, že hudba zní pouze v dané chvíli, pro to není žádná alternativa. Takže každá hudba je soudobá.

Říkáte tedy, že každá hudba je soudobá, protože zní teď a právě teď. Platí to opravdu pro veškerou hudbu, pro každého skladatele?
Ano, partitura je pouhý artefakt. Je dobré, že existuje, ale pokud nezní, není tady. Tato teorie samozřejmě začíná být velmi složitá, když do ní zapleteme nahrávky a podobně, ale dokonce i potom partitura existuje jen v případě, že se rozezní. Je to vlastně legrační, protože jsem oficiálně specialista na novou hudbu, ale několik posledních let jsem dělal festivaly jenom s hudbou starou. Ale sám v tom nevidím žádný rozdíl, středověká a barokní hudba je pro mě stejně vzrušující. A často zní i nově, lidé mají tendenci zapomínat, že naše hudební historie je stará kolem čtyřiceti tisíc let.

Jaký je rozdíl hrát třeba Mozarta – když vyberu obecně srozumitelný příklad – v koncertním sále nebo v klasicistním zámku. Jak prostředí ovlivňuje vnímání hudby?
Je to jako pít šampaňské ve vinném sklepě v kraji Champagne a pít šampaňské doma. To je asi nejlepší způsob, jak ty dva zážitky porovnat. Prostředí, ve kterém cokoliv podnikáte, je extrémně důležité, kontext hraje obrovskou roli. To je také důvod, proč potřebuji navštívit města, ve kterých budou koncerty probíhat. Musím je vidět ještě dřív, než se v nich do něčeho pustím.

Hodně lidí ale potom víc než vlastní zvuk zasáhnou třeba krásné obrazy na zdech nebo křišťálové lustry. Není to pro hudbu samotnou vlastně nebezpečné?
Ale to je v pořádku, to je také pořád kontext. Nežijeme v izolovaném světě a já nemám problém s lidmi, kteří se během koncertu věnují svému snění nebo čemukoliv jinému, na tom nic není. Delacroix psal ve svém deníku o tom, jak poslouchal Chopina – myslím skutečně živého Chopina – a jak přitom maloval. Podle mého názoru je to největší poklona, jakou můžete hudbě složit. Cítím jako svou povinnost povzbudit lidi, aby si odnesli do svých životů něco z toho, co jim může hudba přinést. Aby udělali něco tvůrčího na té úrovni, která je jim vlastní. Pro mě je to ta nejdůležitější věc.

V eseji Moravská dobrodružství jste napsal, že „Morava působí jako úžasná halucinace“. Jaká halucinace to byla – viděl jste magické obrazy, slyšel tajemné hlasy…?
Těch dojmů bylo tolik. Po dvou dnech cestování, kdy jsem viděl opravdu nádherné zámky, potkal úžasné lidi, vypil spoustu vína a slivovice, všichni byli tak pohostinní, šťastní a hrdí, že mi mohou všechno ukázat… bylo toho opravdu hodně. Třetí den už jsem to nemohl zvládnout. Bylo to jako jít do galerie se všemi obrazy, které namaloval Mark Rothko, tak moc toho všeho bylo. A to je také důvod, proč jsem měl dojem halucinace. Cestou zpátky jsem seděl ve vlaku a přemýšlel jsem o všech těch obrazech a dojmech a jejich množství, na které jsem nebyl připravený. Věděl jsem, že mám před sebou opravdu neobyčejné věci, spoustu jsem toho viděl a spoustu věcí se dozvěděl, zápisník jsem měl plný! Probíral jsem své dojmy s přáteli v Německu i Belgii, většina lidí totiž o ničem z toho neví, je to skrytý poklad. Walter Moens, bývalý zástupce vlámské vlády v České republice, si ta místa opravdu zamiloval a také mi o nich hodně vyprávěl.

S jakým typem halucinací se setkáváte v životě – vystačíte si s vlastní fantazií, potřebujete silnou atmosféru, lehké drogy…
Drogy nepotřebuji, jsem dostatečně nabuzený životem. Od dob, kdy jsem byl hodně mladý, jsem pronikal do fantastického světa, který jsem rozvíjel především díky umění. A pokouším se ten pocit sdílet, ukazovat způsob, jak se podívat, co se ukrývá za věcmi. Pokaždé říkávám, že nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř. Potom se díváte na svět úplně jinak.

Vaše moravská esej začíná slovy „je čtyřicet stupňů ve stínu“ – to zní víc jako básnická nadsázka než jako popis reality…
Ale ono bylo přes čtyřicet stupňů, bylo to v autě a nefungovala klimatizace. Proto všechny ty halucinace také přišly.

A říkal jste mi během rozhovoru pravdu, nebo to také všechno byly halucinace, básnické nadsázky a metafory. Mluvil jsem s básníkem nebo uměleckým manažerem. Existuje vůbec něco jako nezpochybnitelná pravda?
Jak říkala Coco Chanel: „Nikdy nelžu, dělám realitu příjemnější.“

A ještě poslední otázka: je lepší belgické nebo české pivo?
Moji přátelé v Belgii mě zabijí, ale musím po pravdě říct, že český ležák je mnohem lepší. Trapistické pivo je pochopitelně lepší v Belgii, ale české mi chutná víc.

Komentáře

Reagovat
  • Miloslav Klement

    20. únor 2015, 11:34
    rozhovor s dramaturgem panem Dierickxem je veden skvěle a přiblížil nám výborně obsah a dosah této osobnosti

Dále si přečtěte

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více


Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více