Nikola Muchová: Když má kapela zaujmout, tak musí mít jeden labilní prvek

Nikola Muchová: Když má kapela zaujmout, tak musí mít jeden labilní prvek

Já mám dost sprostou písničku Kamil a všichni si myslí, že je o mém současném klukovi. Ale ona vznikla šest roků zpátky. Někdy se to tak sejde a je to jeden z lepších paradoxů mýho života.“ Písničkářka Nikola Muchová byla nedávno na festivalu v Banátu, který podporuje české osady v Rumunsku, dnes v Kabinetu múz hraje pro lidi, kteří pomáhají uprchlíkům. Mluvili jsme spolu o tom, co se jí v hudbě i životě poslední dobou schází i neschází.

Jaké jsou horší paradoxy tvého života?
Trošku mě děsí úvahy, co jiného než muziku bych mohla v pětadvaceti dělat. Jsem děsnej amatér a navzdory tomu řeším, že asi nic jinýho dělat nemůžu.

Takže se teď živíš hudbou?
Na to se mě včera zeptal v telefonu Johančin otec. Ale asi jo a jde to, navíc jsem teď sloučila domácnost s člověkem, který do práce chodí, což taky sníží náklady. Nevím, jestli to nezní příliš hloupě, ale mně to přijde v pořádku. Když bydlí dva lidé ve dvou bytech, tak se mi to zdá hloupý. My jsme se k tomu rozhoupali velice brzo.

Ty jsi přece chtěla přestěhovat do Brna maminku?
Ano, je tady, bydlí vedle Ocásků, akorát tu změnu nějak těžce nese. Je to asi kombinace všeho – přechod po čtyřiadvaceti letech na maloměstě pro ni je těžký. Měla období, kdy vůbec nespala, měla pocit, že se dusí. Párkrát si i zavolala sanitku a chtěli po ní zaplatit výjezd, že jí nic není. Asi nějaká autosugestivní záležitost. Přestěhovala se i s tátou, ale ten je pořád někde v práci, teď zrovna v Hamburku, a ona je z toho úplně vedle.

Připomíná ti to něco z vlastního stěhování do Brna?
Já myslím, že ona to má daleko těžší. Ona si Kyjova do jisté míry i váží, narozdíl ode mě, já už tam ani nechci jezdit. Ten vztah je čím dál horší, když jsem daleko, a mám pořád víc ráda Brno. Nevím, jestli to není hnusný a nevlastenecký.

A je ten vztah hnusnej…
…fakt jsem řekla slovo hnusnej?

Řekla. Je to tak, že tě Kyjov odpuzuje, nebo je ti prostě lhostejný?
Spíš je mi to volný, ale když si představím cestu tam, tak se mi nechce. Když jsem se přistěhovala do Brna, tak jsem měla ještě dva roky nad hlavou strašáka, že se budu muset vrátit, když to tady nevyjde.

Takže jsi člověk do města?
Dá se to tak říct, ale zase v Praze se úplně necítím. Postup dědina nebo maloměsto – Brno – Praha mi přijde přirozený, ale nevypadá to na něj. Lidi se ptají, jestli někdy půjdu do Prahy, ale já tu ambici nemám.

Jak jste se měli na festivalu v Banátu?
Super. Cestou tam jsem se opila s Petrem Vášou, ale aspoň to rychle utíkalo. Vzala jsem si do autobusu kytaru a hráli jsme Nirvanu. Probuzení bylo horší, ale při zastávce u Dunaje jsem si skočila do vody. Kamil říkal, že bych neměla, že je to žumpa, ale on to přehání.

K čemu je vlastně takový festival v Banátu dobrý, proč hrajete českým osadám v Rumunsku?
Já se v jejich poměrech přesně neorientuji, ale někdo mi říkal, že si místní vydělají za ten týden tříměsíční plat. Z místa, kde jsme spali, bylo k hlavnímu pódiu asi šest kilometrů. To je dost daleko na to, aby člověk pořád pendloval sem tam. Na festival nás tam vozili místní s dodávkama, měli fixní taxu dvě stovky, což je pro ně strašná spousta peněz. Nás se na to složilo sedm, takže to skoro nic nestálo. Bydlelo nás deset nebo dvanáct v domě, který nám přenechala nějaká rodina. Určitě za to taky něco dostali, ale chodili nás průběžně kontrolovat. Na jejich výrazech bylo patrné, že nejsou úplně nadšení, když používáme jejich věci.

Ty ses nedávno ještě složitě protloukala Brnem a teď jezdíš ekonomicky podporovat české menšiny…
To mělo taky svůj vývoj. Vždyť je to jenom tři roky, co jsem hrála za piva, a teď už dostávám normální honoráře. Pořád to nejsou závratné částky, jak si lidi někdy představují. A klubová scéna si to ani nemůže dovolit, protože lidi nebudou ochotní dát víc než dvě stovky za lístek – alespoň v rámci té skupiny, na kterou já se soustředím. Ale je pravda, že už jsem trošku zlenivěla a v rámci výmluv používám i argument, že živím děcko. Já už prostě zadarmo nikam hrát nepojedu: když se něco dělá za peníze a pravidelně, tak to nejde. Kamarádům jo, to je něco jinýho.

Říkalas, že se soustředíš na nějakou skupinu lidí – děláš to vědomě, když něco píšeš?
Mně se poslední dobou čím dál víc potvrzuje, že zpětná vazba je úplně nejdůležitější. Třeba minulou sobotu jsem hrála na Malé Americe, pozvali mě, ani jsem nevěděla, co to je za akci. Tak jsem to brala jako akcičku na otočku, jenomže ono tam bylo asi dva a půl tisíce lidí, přede mnou hrála nějaká nadupaná heavy kapela. Představovala jsem si, jak si tam sednu jenom s kytarou, a ptala se pořadatele, jestli ví, co dělá. A on že prý jo, že je to v pohodě. A bylo to snad moje nejlepší letošní sólový vystoupení, právě kvůli té zpětné vazbě. A když se ještě vrátím k honorářům: dala jsem si tam před sebe futrál, abych zjistila svou cenu. Samozřejmě že brali v potaz, že asi nějaké peníze dostanu, ale naházeli mi tam asi pětaosmdesát korun.

Něco podobného se stalo i Domingovi, když v přestrojení za bezdomovce zpíval v metru.
Já bych chtěla hrávat na Čáře, večer tam bývá takový zvláštní klid a ulicí se to nese, ale vázne domluva. Jak vidíš, měla jsem tady být s borcema s kapely, a jsem tady sama. Jednomu se nedá dovolat, druhý musí hlídat děcka a třetí neodepsal.

To je tak pořád?
Já strašně stojím o pravidelné zkoušení. Když už jsem se rozhodla, že budu mít jen hudbu, tak potřebuju mít pocit, že něco dělám. A nejlepší je, když je těch hlav víc. Já můžu mít námět nebo nějaké heslo, ale musím vidět, že se to líbí i zbytku kapely a půjde s tím pohnout. To teď pořád nějak nefunguje. Já myslím, že jen díky Evženovi Kyšperskému jsme vydali druhou desku tak rychle. Ten člověk ví, co dělá, ale šel z něj také jednostranný tlak, že je tu jen hudba a nic jiného, on tím fakt žije. Ale aspoň část jeho umění nátlaku jsem si měla převzít. My hodně hrajeme, takže staré věci samozřejmě není potřeba zkoušet, ale chceme udělat na jaře novou desku a nemáme ani půlku písniček. Přitom námětů mám milion.

Takže Evžen byl pro kapelu nepostradatelný?
Ano, i když to bylo i trošku kontraproduktivní. Mám pocit, že se udělaly věci, který jsou dobrý, ale není potřeba vydupat písničku úplně ze všeho. Pro některé věci je lepší, když zůstanou jan heslem.

Jaké to je s Ondrou Kyasem? Je to klasický hudebník, skládá pro Operu Diversu, zpívá ve filharmonickém sboru…
On je dost zvláštní člověk, ale je fakt klika, že ho mám v kapele. Mě fascinuje, že přepisuje moje věci do not, a já přitom kolikrát ani nevím, kterej akord držím. Ale myslím, že jeho zase trošku fascinuje tady tohle. Nechci si fandit, ale on zatím v žádné kapele nevydržel: je dost nekompromisní a umí si trvat na svým. Ale ve spoustě věcí se spolu shodneme, i můj amatérismus a jeho profesionalita. Hlavně nám ho ale doporučil Evžen a udělal dobře, i když trvalo pár měsíců, než jsme si na něj zvykli. Myslím, že je trochu nedoceněnej.

Za Evžena tu roli tahouna ale nepřevzal?
Ne, to je můj úkol, ale jaksi v něm selhávám, nemám v sobě tu prudu. Evžen uměl fakt pořádně zaprudit: „Teď bude tohle, teď je potřeba bez keců něco udělat.“ Něco je špatně, ale možná je to fakt tím, že hodně hrajeme. Kdybychom si řekli, že teď uděláme novou desku, uklidníme se a budeme hrát dva koncerty měsíčně, tak to bude v pohodě.

Ale jak hrát málo, na české alternativní scéně jsi hvězda…
Hráli jsme na Praděda festu, bylo nám zdůrazněno, že jako nejdražší kapela jsme podali nejhorší výkon, protože jsem prý byla na plech. Taky jsem se dozvěděla, že jsem nula a podobné věci. Rozjela jsem debatu na téma alkohol na pódiu a já myslím, že tím reflektuju publikum. Zdá se mi to lepší, než nad lidmi stát střízlivá a dávat jim najevo, že jsem lepší než oni. Češi jsou imrvére ožralí.

To je pravda, tady někomu vyčítat alkohol je pokrytectví. Ale jinak jsi teďv kurzu, ne?
Ale jo, i když nějaká kritika už byla potřeba, jinak mi pořád někdo maže med kolem huby. Ale třeba teď z toho koncertu na Malé Americe jsem byla až konsternovaná, jak se lidi fakt bavili. Sice to bylo na pivním festivalu, ale co má být. My jsme o tom mluvili s klukama z kapely, čím to je, že máme relativní úspěch. Kdybych měla říct jedno slovo, tak myslím, že je za tím humor. Když má kapela zaujmout, tak musí mít jeden labilní prvek, něco divnýho. A nebo musí být srandovní, což je v podstatě to samé. Ale můžeš být sebelepší, zpívat z duše, ale s ničím jiným se lidi neztotožní tak jako se srandou.

V tom by ses shodla s Frankem Zappou, teď jsi ho skoro citovala.
Však já to z jeho muziky taky tak cítím.

Ale když si vezmu Zappu nebo King Crimson, které taky posloucháš, tak to jsou úplně jiné hudební světy.
Tam je labilním prvkem genialita Roberta Frippa, ale mám ráda i Adriana Belewa, viděla jsem ho hrát v Buchlovicích s King Crimson Project. To je chlápek, kterej je veselej, a přitom všechno ovládá, ráda se na něj dívám. Ale Zappu taky poslouchám, je mi to blízký právě pro tu srandu. Ležíš, posloucháš to a směješ se.

Nedávno jsi byla podporovat české osady v Banátu, dnes hraješ v Kabinetu múz pro lidi, kteří pomáhají uprchlíkům.
Jesli chceš moje názory na uprchlíky, tak tomu já nerozumím. Mně je těch lidí hlavně strašně líto.

To je možná ten nejlepší názor.
Na mě to ale asi nejvíc dopadne, až mi budou sedět před dveřmi. Úplně mě ale šokuje tvář Čechů, která teď vylízá na povrch a někdy se fakt stydím, že jsem Čech. Jsem znechucená z české společnosti a vděčná za jakýkoli, ač minimální prvek laskavosti a lidskosti. Tuhle na nás začal řvát jeden taxikář, na mě a na děti, jen proto, že sáhly na jeho mercedes. Křičel, a ostatní koukali. Je mi z těch lidí někdy fakt blbě a sebemenší zlo mě totálně rozhodí.
Teď jsem třeba byla na tom pivním festivalu, a to jdeš a vidíš: škopek, škopek, škopek, pupek, žrádlo. A o hodinu později ti lidi stojí pod pódiem, baví se a tleskají, tak nevím, kde je pravda. Občas mám pocit, že tady ty lidi muselo něco zkurvit, ale v jádru jsou dobří.

Když přijedeš ke Skalákovi do mlýna nebo na Colours of Ostrava, tak to je taky škopek, škopek, škopek, pupek.
No samozřejmě. U Skaláka jsem nebyla, ani nepamatuju, už jsem ty androše úplně odstřihla. Je to pořád stejné. Nejsou to špatní lidi, ale stojí pořád na jednom místě. Erik Frič říkal o Evženovi: „To je snaživec a impotent.“ Přitom spolu mají dobrej vztah. Na Colours jsme měli výbornej koncert, slyšel nás stejný počet lidí jako v klubech za půl roku.

S kým bys jela turné, kdyby sis mohla vybrat libovolnou kapelu?
Chtěla bych s OTK, ale to by asi narazilo na to, že já jsem prostě femipunk. Neseděly by k sobě ty koncepty. Ale jestli mám obstát a vydržet ještě pár let, tak bych měla vystřídat víc škatulek než tu jednu feministickou. Ale když mám vybírat z českých kapel, tak s OTK.

A ze světových?
S Lydií Lunch, chci na ni jít, až tu bude.

Komentáře

Reagovat
  • Simona

    23. září 2015, 1:37
    Asi nejlepší článek, co jsem o Tobě četla! Jsem na Tebe pyšná, holčičko!
  • Marie

    21. září 2015, 13:11
    Ahoj Niko,přečetla jsem pozorně celý rozhovor a přeji Ti do dalšího života mnoho úspěchů v tom,co děláš.Jsi fakt dobrá a fandím Ti!!!Babička Marie.

Dále si přečtěte

Když se někdo nemůže celé měsíce rozejít se svým Josefem, píše zoufalé dotazy online psychologům, pláče kamarádkám do telefonu nebo napíše písníčky na album Josefene. Poslední album kapely Mucha je většinou o lásce, která zanechává dlouhé a často nepříjemné stopy.  více

Aktuální album Bílé včely skupiny Květy odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012. Byla to také hlavní, ale nikoli jediná záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperskýmvíce

Jak se podařilo vydat první album Z kopce v dobách normalizace a jaké to je poslouchat svou nejstarší desku zároveň s tou nejnovější. O tom, a také o mnohém dalším jsme mluvili s Petrem Vášou – reedice Z kopce a novinka kapely Ty syčáci totiž právě vyšly.  více



Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více

Festival Jazz Groove Brno bude probíhat na několika místech Brna od 2. října do 5. prosince 2018. S jeho ředitelem Josefem Buchtou hovoříme nejen o letošním programu, ale především o novém názvu a nové náplni celé akce.  více

„Hraju současný folk bez dalších přívlastků – vztekle i jemně, v legraci i bez ní,“ říká o sobě písničkář Šimon Peták. Narodil se na samém počátku 90. let, „rok poté, co skončily se staré časy,“ líčí. Pochází z jižních Čech, ale dospíval u Berounky, krátce žil v Praze, která mu prý však ztrpkla, a nakonec se usadil v Brně. „Stal jsem se tu dramaturgem, vyučil na kominíka,“ pokračuje ve svém veršovaném životopisu, který najdete na jeho profilu na serveru Bandzone.cz. Právě tam si také můžete Šimonovy písničky z alba Homo Habitus nejen poslechnout, ale také legálně zdarma stáhnout.  více

V poněkud netradičním prostředí brněnského Metro music baru se představilo hudební uskupení s názvem Musica Folklorica tedy kapela, kterou folklorním nadšencům netřeba dlouze představovat. Špičkoví muzikanti hrají převážně vlastní úpravy lidových písní zejména z Horňácka, Myjavy případně Rumunska. Do Brna nyní přijeli pokřtít svoje v pořadí už jedenácté album.  více

Národní divadlo Brno uvedlo Smetanovu operu v prostorách brněnského výstaviště v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a s hudebním nastudováním dirigenta Roberta Kružíka, sbor řídil Pavel Koňárek. Scénu připravil a navrhl Tomáš Rusín. V roli kněžny Libuše se představila Lucie Hájková, jejího chotě ztvárnil Jiří Hájek, postavy Chrudoše od Otavy se ujal Pavoľ Remenár, jeho bratra Šťáhlava na Radbuze pak Dušan Růžička; sestru obou bratrů Radmilu přednesla Václava Krejčí Housková. Jan Štáva se ujal role strýce Lutobora a jeho dceru Krasavu ztvárnila Alžběta Poláčková. Jako Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil činoherní herec Švandova divadla Marek Pospíchal.  více

Rozhovor s Martou Kovářovou, kapelnicí skupiny Budoár staré dámy, je škoda číst. Marta je totiž tak osobitá vypravěčka, že je lepší ji poslouchat. Nebo se přitom na ni i dívat. Jenže na druhou stranu, jak se dozvíte v rozhovoru, který vznikl u příležitosti dvaceti let kapely, dobrá píseň by měla obstát i bez obrazového doprovodu. A dobré vyprávění snad zaujme i v písemné formě.  více

Od 30. srpna do 10. září bude na českém turné bluesový kytarista z Texasu Jonn Del Toro Richardson. Jedno z jeho vystoupení se odehraje na jižní Moravě – 2. září v kulturním domě Strážničan ve Strážnici. Další koncerty se konají například 30. srpna ve Valašském Meziříčí, 7. září nebo 10. září v Ostravě. Jonn Del Toro Richardson má na svém kontě sice pouze jedno sólové album (druhé připravuje na rok 2019), ale jako vyhledávaný studiový i koncertní kytarista spolupracoval s mnoha ze špiček bluesové scény.  více

Několik prvních tónů z první a poslední písně prozradí o novém albu skupiny Poletíme? to nejdůležitější. Na začátku ostré kytary, rockový řev a text o tom, jak „seděli jsme s klukama v bekstejdži“ a „jsme dobří, takže asi potřebujem hit“. Na konci valčík s akordeonem, ledabylý zpěv a slova o rozladěné kapele, o bezdomovcích a o autě, „co veze ovci“. Písně nabité rockovou energií samozřejmě k Poletíme? patří, hitů má tato kapela celou řadu. Nicméně směřování od ostrého rokenrolu k pohodovému valčíčku zobrazuje kapelu v čele s Rudolfem Brančovským přesně tak, jak ji po letech vnímám: Přes všechny snahy o drsnost a chlapáctví je nejsilnější tam, kde jde o obyčejný příběh, zajímavé vypozorované detaily (třeba ten s tou ovcí v autě) a o jakoby obyčejnou písničku. A taky o humor, kterého je na novém albu opět požehnaně. A mám pocit, že se tentokrát Rudolfovi více než kdy dříve dařilo balancovat mimo oblast trapnosti.  více

Devatenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk zahájil ambiciózní projekt lotyšské akordeonistky Ksenije Sidorové uvádějící podmanivé a smyslné melodie Bizetovy opery Carmen v netradiční a populární či jazzovou hudbou ovlivněné interpretaci. Stěžejní část programu tvořily skladby z alba Carmen, které akordeonistka natočila a vydala jako svůj debut roku 2016. Na pódiu stanuli po boku Ksenije Sidorové také houslista Alejandro Loguercio, klavírista Claudio Constantini, kontrabasista Roberto Koch, kytarista Reentko Dirks a perkusista David Kuckhermann, v několika skladbách doprovodil hudebníky orchestr Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviće. Kromě upravených čísel z Bizetova díla zazněla také skladba Malagueña kubánského skladatele Ernesta Lecuony. Pojítko mezi jednotlivými hudebními čísly tvořily částečně improvizované sólové výstupy jednotlivých hudebníků. Přitažlivý program koncertu pod širým nebem tedy sliboval oslovit nejen milovníky vážné hudby, ale také posluchače, kteří jinak zařazují tento druh hudby do svého kulturního vyžití spíše sporadicky. Lákavý příslib uhrančivých melodií pod letní hvězdnou oblohou však narazil na zásadní nedostatek – kvalitu zvuku.  více

Během čtyř dnů nabídl Maraton hudby Brno na 150 koncertů v podání více než 500 účinkujících. Na festivalu se potkali místní umělci i hosté ze zahraničí. Jazzový večer v Sono centru zahájili brněnští Marek Kotača Trio, po kterých následoval Yaron Herman z Izraele a Kenny Garrett z USA, na pódiu na hradě Špilberk dostala publikum do varu domácí hip-hopová legenda Chaozz i crossoveroví a světoví Dog Eat Dog. O rockový večer na Flédě se postarali The Adicts z Anglie spolu s pražským uskupením The Fialky, v Sono centru zase holandští Physical Graffiti vzdali poctu skupině Led Zeppelin. Rocku byla v Brně spousta, v neděli večer vystoupili i britští alt-J.  více

Brněnská „all-stars“ sestava Pozdní sběr přichází po čtyřech letech s novým albem. Tentokrát nezdůrazňuje na obalu osobu svého zakladatele a kapelníka Jiřího Pařeza, který sice zůstává hlavním autorem i sólovým zpěvákem, ale album jako celek je ještě více než minulá deska Pohlednice z Paříže (2014) výsledkem spolupráce sehrané sestavy. V ní se sešli muzikanti jako Michael Vašíček, Emil Formánek, Jiří Meisner nebo David Velčovský, tedy hráči, v jejich životopisech najdeme položky jako Vlasta Redl & Každý den jinak, Kamelot nebo Druhá tráva. Velkou posilou a výrazným oživením sestavy od minulého alba je Radim Zenkl, špičkový mandolinista, působící ve Spojených státech a nyní opět i na Moravě. Vedle mandolíny na album přispěl i irskou flétnou, ale na albu najdeme i další zajímavé barvy – tubu v závěrečné písni Na pivu (v níž se mimochodem vystřídá rekordní počet zpěváků v historii skupiny), dechovou sekci v úvodním Amsterdamu nebo čtveřici lesních rohů ve Smířenívíce

12. srpna 2018 si připomeneme 90. výročí úmrtí skladatele Leoše Janáčka. Zemřel ve věku 74 let na vrcholu tvůrčích sil a jeho náhlá smrt všechny zaskočila. Koncem července 1928 odjel na letní pobyt do rodných Hukvald, kam za ním přijela Kamila Stösslová se synem Ottou. Vzal si s sebou opis partitury své poslední opery Z mrtvého domu, aby provedl korektury a doplňky, práci však nestihl dokončit. Ze silného nachlazení se rozvinul zápal plic, se kterým byl skladatel převezen do Kleinova sanatoria v blízké Ostravě. Zemřel v neděli 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne. Pohřeb se konal o tři dny později v Brně. Janáček je pochován na brněnském Ústředním hřbitově v tzv. čestném kruhu, autorem náhrobku je výtvarník Eduard Milén (tentýž, který navrhl scénu a kostýmy ke světové premiéře opery Příhody lišky Bystroušky).  více

Kdo jezdí do Náměště nad Oslavou na Folkové prázdniny pravidelně, dobře zná strukturu tohoto sympatického festivalu, která se ani letos od předchozích ročníků nelišila: úvodní sobotní koncert jedné kapely (letos Frigg z Finska), následovaný nadstandardním rautem na zámku pro sponzory a podporovatele festivalu, a dalších sedm dní nabitých nejen špičkovou hudbou z celého světa, ale také tvůrčími dílnami, odbornými i odlehčenými přednáškami a rozpravami, výstavami, tancem, společným zpíváním a formálním i neformálním setkáváním. To vše se každý rok točí kolem jednoho základního tématu, které letos bylo „O paměti“. Celých těch osm dnů se v Náměšti vzpomínalo, upamatovávalo, paměti bylo dokonce věnováno i dvoudenní odborné kolokvium v podkroví náměšťské nové radnice. A přitom se po večerech v zámeckém parku odehrávala svěží, naprosto současná hudební dobrodružství.  více

V neděli zakončený XIV. ročník Hudebního festivalu Znojmo nesl podtitul Svár duše s tělem. Jihomoravské město vítá na svých prknech už řádku let renomované interprety od rezidenčního Czech Ensemble Baroque po sólisty zvučných jmen. Na závěr letošního ročníku sliboval nejpůsobivější zážitek tohoto léta – pozvání totiž přijal cenami ověnčený soubor Il Giardino Armonico, který se pod vedením Giovanniho Antoniniho orientuje na interpretaci děl 17. a 18. století. Spolu s věhlasnou sopranistkou Annou Prohaska se v jízdárně Louckého kláštera zastavili v neděli při turné k novému CD Serpent & Fire.  více

Netradiční koncert vokálního tělesa Czech Ensemble Baroque Quintet včera na Hudebním festivalu Znojmo představil tvorbu skladatele Matea Flechy (1481–1553). V běžně nepřístupných prostorách sálu konventu Louckého kláštera zazněly tzv. ensalady tedy polyfonní skladby míchající pro komický efekt dialekty, jazyky a často zcela nesmyslná slova či citoslovce. Mezi zhudebňovanými slovy se tak objevují výrazy jako „bum bum“, „tif tof“, „tra la la la“ nebo třeba „badum dům“. Mateo Flecha byl jedním ze skladatelů, kteří pomohli žánr jako takový ustanovit a etablovat. Samotný termín je znám především z publikace Las Ensaladas de Flecha Prague (1581), kterou vydal Flechův synovec, jménem taktéž Mateo Flecha. Tento Flecha junior vydal ve zmíněné sbírce ensalady právě Matea Flechy staršího. Vokální ansámbl doplnili ještě flétnistka Michaela Koudelková, theorbista Karel Fleischlinger a Emil Machain s Ester Švábkovou na bicí nástroje.  více

Nejčtenější

Kritika

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více