Nikola Muchová: Když má kapela zaujmout, tak musí mít jeden labilní prvek

Nikola Muchová: Když má kapela zaujmout, tak musí mít jeden labilní prvek

Já mám dost sprostou písničku Kamil a všichni si myslí, že je o mém současném klukovi. Ale ona vznikla šest roků zpátky. Někdy se to tak sejde a je to jeden z lepších paradoxů mýho života.“ Písničkářka Nikola Muchová byla nedávno na festivalu v Banátu, který podporuje české osady v Rumunsku, dnes v Kabinetu múz hraje pro lidi, kteří pomáhají uprchlíkům. Mluvili jsme spolu o tom, co se jí v hudbě i životě poslední dobou schází i neschází.

Jaké jsou horší paradoxy tvého života?
Trošku mě děsí úvahy, co jiného než muziku bych mohla v pětadvaceti dělat. Jsem děsnej amatér a navzdory tomu řeším, že asi nic jinýho dělat nemůžu.

Takže se teď živíš hudbou?
Na to se mě včera zeptal v telefonu Johančin otec. Ale asi jo a jde to, navíc jsem teď sloučila domácnost s člověkem, který do práce chodí, což taky sníží náklady. Nevím, jestli to nezní příliš hloupě, ale mně to přijde v pořádku. Když bydlí dva lidé ve dvou bytech, tak se mi to zdá hloupý. My jsme se k tomu rozhoupali velice brzo.

Ty jsi přece chtěla přestěhovat do Brna maminku?
Ano, je tady, bydlí vedle Ocásků, akorát tu změnu nějak těžce nese. Je to asi kombinace všeho – přechod po čtyřiadvaceti letech na maloměstě pro ni je těžký. Měla období, kdy vůbec nespala, měla pocit, že se dusí. Párkrát si i zavolala sanitku a chtěli po ní zaplatit výjezd, že jí nic není. Asi nějaká autosugestivní záležitost. Přestěhovala se i s tátou, ale ten je pořád někde v práci, teď zrovna v Hamburku, a ona je z toho úplně vedle.

Připomíná ti to něco z vlastního stěhování do Brna?
Já myslím, že ona to má daleko těžší. Ona si Kyjova do jisté míry i váží, narozdíl ode mě, já už tam ani nechci jezdit. Ten vztah je čím dál horší, když jsem daleko, a mám pořád víc ráda Brno. Nevím, jestli to není hnusný a nevlastenecký.

A je ten vztah hnusnej…
…fakt jsem řekla slovo hnusnej?

Řekla. Je to tak, že tě Kyjov odpuzuje, nebo je ti prostě lhostejný?
Spíš je mi to volný, ale když si představím cestu tam, tak se mi nechce. Když jsem se přistěhovala do Brna, tak jsem měla ještě dva roky nad hlavou strašáka, že se budu muset vrátit, když to tady nevyjde.

Takže jsi člověk do města?
Dá se to tak říct, ale zase v Praze se úplně necítím. Postup dědina nebo maloměsto – Brno – Praha mi přijde přirozený, ale nevypadá to na něj. Lidi se ptají, jestli někdy půjdu do Prahy, ale já tu ambici nemám.

Jak jste se měli na festivalu v Banátu?
Super. Cestou tam jsem se opila s Petrem Vášou, ale aspoň to rychle utíkalo. Vzala jsem si do autobusu kytaru a hráli jsme Nirvanu. Probuzení bylo horší, ale při zastávce u Dunaje jsem si skočila do vody. Kamil říkal, že bych neměla, že je to žumpa, ale on to přehání.

K čemu je vlastně takový festival v Banátu dobrý, proč hrajete českým osadám v Rumunsku?
Já se v jejich poměrech přesně neorientuji, ale někdo mi říkal, že si místní vydělají za ten týden tříměsíční plat. Z místa, kde jsme spali, bylo k hlavnímu pódiu asi šest kilometrů. To je dost daleko na to, aby člověk pořád pendloval sem tam. Na festival nás tam vozili místní s dodávkama, měli fixní taxu dvě stovky, což je pro ně strašná spousta peněz. Nás se na to složilo sedm, takže to skoro nic nestálo. Bydlelo nás deset nebo dvanáct v domě, který nám přenechala nějaká rodina. Určitě za to taky něco dostali, ale chodili nás průběžně kontrolovat. Na jejich výrazech bylo patrné, že nejsou úplně nadšení, když používáme jejich věci.

Ty ses nedávno ještě složitě protloukala Brnem a teď jezdíš ekonomicky podporovat české menšiny…
To mělo taky svůj vývoj. Vždyť je to jenom tři roky, co jsem hrála za piva, a teď už dostávám normální honoráře. Pořád to nejsou závratné částky, jak si lidi někdy představují. A klubová scéna si to ani nemůže dovolit, protože lidi nebudou ochotní dát víc než dvě stovky za lístek – alespoň v rámci té skupiny, na kterou já se soustředím. Ale je pravda, že už jsem trošku zlenivěla a v rámci výmluv používám i argument, že živím děcko. Já už prostě zadarmo nikam hrát nepojedu: když se něco dělá za peníze a pravidelně, tak to nejde. Kamarádům jo, to je něco jinýho.

Říkalas, že se soustředíš na nějakou skupinu lidí – děláš to vědomě, když něco píšeš?
Mně se poslední dobou čím dál víc potvrzuje, že zpětná vazba je úplně nejdůležitější. Třeba minulou sobotu jsem hrála na Malé Americe, pozvali mě, ani jsem nevěděla, co to je za akci. Tak jsem to brala jako akcičku na otočku, jenomže ono tam bylo asi dva a půl tisíce lidí, přede mnou hrála nějaká nadupaná heavy kapela. Představovala jsem si, jak si tam sednu jenom s kytarou, a ptala se pořadatele, jestli ví, co dělá. A on že prý jo, že je to v pohodě. A bylo to snad moje nejlepší letošní sólový vystoupení, právě kvůli té zpětné vazbě. A když se ještě vrátím k honorářům: dala jsem si tam před sebe futrál, abych zjistila svou cenu. Samozřejmě že brali v potaz, že asi nějaké peníze dostanu, ale naházeli mi tam asi pětaosmdesát korun.

Něco podobného se stalo i Domingovi, když v přestrojení za bezdomovce zpíval v metru.
Já bych chtěla hrávat na Čáře, večer tam bývá takový zvláštní klid a ulicí se to nese, ale vázne domluva. Jak vidíš, měla jsem tady být s borcema s kapely, a jsem tady sama. Jednomu se nedá dovolat, druhý musí hlídat děcka a třetí neodepsal.

To je tak pořád?
Já strašně stojím o pravidelné zkoušení. Když už jsem se rozhodla, že budu mít jen hudbu, tak potřebuju mít pocit, že něco dělám. A nejlepší je, když je těch hlav víc. Já můžu mít námět nebo nějaké heslo, ale musím vidět, že se to líbí i zbytku kapely a půjde s tím pohnout. To teď pořád nějak nefunguje. Já myslím, že jen díky Evženovi Kyšperskému jsme vydali druhou desku tak rychle. Ten člověk ví, co dělá, ale šel z něj také jednostranný tlak, že je tu jen hudba a nic jiného, on tím fakt žije. Ale aspoň část jeho umění nátlaku jsem si měla převzít. My hodně hrajeme, takže staré věci samozřejmě není potřeba zkoušet, ale chceme udělat na jaře novou desku a nemáme ani půlku písniček. Přitom námětů mám milion.

Takže Evžen byl pro kapelu nepostradatelný?
Ano, i když to bylo i trošku kontraproduktivní. Mám pocit, že se udělaly věci, který jsou dobrý, ale není potřeba vydupat písničku úplně ze všeho. Pro některé věci je lepší, když zůstanou jan heslem.

Jaké to je s Ondrou Kyasem? Je to klasický hudebník, skládá pro Operu Diversu, zpívá ve filharmonickém sboru…
On je dost zvláštní člověk, ale je fakt klika, že ho mám v kapele. Mě fascinuje, že přepisuje moje věci do not, a já přitom kolikrát ani nevím, kterej akord držím. Ale myslím, že jeho zase trošku fascinuje tady tohle. Nechci si fandit, ale on zatím v žádné kapele nevydržel: je dost nekompromisní a umí si trvat na svým. Ale ve spoustě věcí se spolu shodneme, i můj amatérismus a jeho profesionalita. Hlavně nám ho ale doporučil Evžen a udělal dobře, i když trvalo pár měsíců, než jsme si na něj zvykli. Myslím, že je trochu nedoceněnej.

Za Evžena tu roli tahouna ale nepřevzal?
Ne, to je můj úkol, ale jaksi v něm selhávám, nemám v sobě tu prudu. Evžen uměl fakt pořádně zaprudit: „Teď bude tohle, teď je potřeba bez keců něco udělat.“ Něco je špatně, ale možná je to fakt tím, že hodně hrajeme. Kdybychom si řekli, že teď uděláme novou desku, uklidníme se a budeme hrát dva koncerty měsíčně, tak to bude v pohodě.

Ale jak hrát málo, na české alternativní scéně jsi hvězda…
Hráli jsme na Praděda festu, bylo nám zdůrazněno, že jako nejdražší kapela jsme podali nejhorší výkon, protože jsem prý byla na plech. Taky jsem se dozvěděla, že jsem nula a podobné věci. Rozjela jsem debatu na téma alkohol na pódiu a já myslím, že tím reflektuju publikum. Zdá se mi to lepší, než nad lidmi stát střízlivá a dávat jim najevo, že jsem lepší než oni. Češi jsou imrvére ožralí.

To je pravda, tady někomu vyčítat alkohol je pokrytectví. Ale jinak jsi teďv kurzu, ne?
Ale jo, i když nějaká kritika už byla potřeba, jinak mi pořád někdo maže med kolem huby. Ale třeba teď z toho koncertu na Malé Americe jsem byla až konsternovaná, jak se lidi fakt bavili. Sice to bylo na pivním festivalu, ale co má být. My jsme o tom mluvili s klukama z kapely, čím to je, že máme relativní úspěch. Kdybych měla říct jedno slovo, tak myslím, že je za tím humor. Když má kapela zaujmout, tak musí mít jeden labilní prvek, něco divnýho. A nebo musí být srandovní, což je v podstatě to samé. Ale můžeš být sebelepší, zpívat z duše, ale s ničím jiným se lidi neztotožní tak jako se srandou.

V tom by ses shodla s Frankem Zappou, teď jsi ho skoro citovala.
Však já to z jeho muziky taky tak cítím.

Ale když si vezmu Zappu nebo King Crimson, které taky posloucháš, tak to jsou úplně jiné hudební světy.
Tam je labilním prvkem genialita Roberta Frippa, ale mám ráda i Adriana Belewa, viděla jsem ho hrát v Buchlovicích s King Crimson Project. To je chlápek, kterej je veselej, a přitom všechno ovládá, ráda se na něj dívám. Ale Zappu taky poslouchám, je mi to blízký právě pro tu srandu. Ležíš, posloucháš to a směješ se.

Nedávno jsi byla podporovat české osady v Banátu, dnes hraješ v Kabinetu múz pro lidi, kteří pomáhají uprchlíkům.
Jesli chceš moje názory na uprchlíky, tak tomu já nerozumím. Mně je těch lidí hlavně strašně líto.

To je možná ten nejlepší názor.
Na mě to ale asi nejvíc dopadne, až mi budou sedět před dveřmi. Úplně mě ale šokuje tvář Čechů, která teď vylízá na povrch a někdy se fakt stydím, že jsem Čech. Jsem znechucená z české společnosti a vděčná za jakýkoli, ač minimální prvek laskavosti a lidskosti. Tuhle na nás začal řvát jeden taxikář, na mě a na děti, jen proto, že sáhly na jeho mercedes. Křičel, a ostatní koukali. Je mi z těch lidí někdy fakt blbě a sebemenší zlo mě totálně rozhodí.
Teď jsem třeba byla na tom pivním festivalu, a to jdeš a vidíš: škopek, škopek, škopek, pupek, žrádlo. A o hodinu později ti lidi stojí pod pódiem, baví se a tleskají, tak nevím, kde je pravda. Občas mám pocit, že tady ty lidi muselo něco zkurvit, ale v jádru jsou dobří.

Když přijedeš ke Skalákovi do mlýna nebo na Colours of Ostrava, tak to je taky škopek, škopek, škopek, pupek.
No samozřejmě. U Skaláka jsem nebyla, ani nepamatuju, už jsem ty androše úplně odstřihla. Je to pořád stejné. Nejsou to špatní lidi, ale stojí pořád na jednom místě. Erik Frič říkal o Evženovi: „To je snaživec a impotent.“ Přitom spolu mají dobrej vztah. Na Colours jsme měli výbornej koncert, slyšel nás stejný počet lidí jako v klubech za půl roku.

S kým bys jela turné, kdyby sis mohla vybrat libovolnou kapelu?
Chtěla bych s OTK, ale to by asi narazilo na to, že já jsem prostě femipunk. Neseděly by k sobě ty koncepty. Ale jestli mám obstát a vydržet ještě pár let, tak bych měla vystřídat víc škatulek než tu jednu feministickou. Ale když mám vybírat z českých kapel, tak s OTK.

A ze světových?
S Lydií Lunch, chci na ni jít, až tu bude.

Komentáře

Reagovat
  • Paní Hafánková

    4. listopad 2018, 18:32
    Je to kráva ožralá
  • Simona

    23. září 2015, 1:37
    Asi nejlepší článek, co jsem o Tobě četla! Jsem na Tebe pyšná, holčičko!
  • Marie

    21. září 2015, 13:11
    Ahoj Niko,přečetla jsem pozorně celý rozhovor a přeji Ti do dalšího života mnoho úspěchů v tom,co děláš.Jsi fakt dobrá a fandím Ti!!!Babička Marie.

Dále si přečtěte

Když se někdo nemůže celé měsíce rozejít se svým Josefem, píše zoufalé dotazy online psychologům, pláče kamarádkám do telefonu nebo napíše písníčky na album Josefene. Poslední album kapely Mucha je většinou o lásce, která zanechává dlouhé a často nepříjemné stopy.  více

Aktuální album Bílé včely skupiny Květy odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012. Byla to také hlavní, ale nikoli jediná záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperskýmvíce

Jak se podařilo vydat první album Z kopce v dobách normalizace a jaké to je poslouchat svou nejstarší desku zároveň s tou nejnovější. O tom, a také o mnohém dalším jsme mluvili s Petrem Vášou – reedice Z kopce a novinka kapely Ty syčáci totiž právě vyšly.  více



Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy. Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.  více

Nenápadně se rodí v Brně další skvělý big band. Vedle pozvolna mizícího Gustav Brom Big Bandu, který koncertuje jen několikrát za rok, a silně expandujícího B-Side Bandu, jehož pozice se ustálila na doprovodném orchestru domácích a zahraničních zpěváckých hvězd, je The Cotatcha Orchestra založený v roce 2014 povýtce instrumentální, stále lépe sehraná jazzová formace se širokým záběrem od jazzových standardů přes skladby věhlasných zahraničních autorů (mj. Stan Kenton, Quincy Jones, Charles Mingus) až po tvorbu soudobých českých komponistů (mj. Miroslav Hloucal). Pro The Cotatcha Orchestra upravuje a komponuje i kontrabasista Vincenc Kummer. Jeho sedmasedmdesátiny (oslavil je už v červenci) odrážel i program koncertu, který byl symbolickou poctou jeho práci pro mladou brněnskou kapelu.  více

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Nejčtenější

Kritika

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více