František Kudláček (vlevo) s Moravským kvartetem v roce 1924, foto archiv
Nějaký čas poté, co se mu konečně (1919) podařilo založit v Brně konzervatoř, povolal do ní Janáček jako houslového pedagoga Františka Kudláčka (1894–1972), který nedlouho předtím nastoupil do operního orchestru (českého) Národního divadla na místo prvního koncertního mistra a stal se tak vlastně houslovou jedničkou tehdejšího českého Brna – a potenciálním interpretem houslových partů v nových skladbách brněnských autorů. Rodák z Milevska vystudoval pražskou konzervatoř a poté byl žákem a asistentem proslulého pedagoga Otakara Ševčíka, který začal (od roku 1907) soukromě učit v Písku a učinil z toho malého města středisko, do něhož za ním dojížděli žáci z celého světa. Kudláčka po jeho jmenování do mladé brněnské konzervatoře ovšem napadlo, že by světoznámý pedagog mohl být jako šéf houslového oddělení její ozdobou a navrhl Janáčkovi, že s ním v tom smyslu promluví.
Potíž byla v tom, že Ševčík Janáčka znal. Nikoli ovšem z jeho muziky, jejíž ohlas do Písku tehdy ještě nedolehl, nýbrž jako poněkud praštěného staršího pána, který už léta pohoršoval písecké měšťany svými návštěvami paní Kamily Stösslové, manželky místního váženého obchodníka se starožitnostmi a matky dvou dětí. O Janáčkově pozdním vzplanutí k ženě o šestatřicet let mladší (poznal ji za jednoho ze svých letních pobytů v Luhačovicích) toho dnes – po publikaci dlouho nepřístupných písemných materiálů – víme dost, abychom pochopili, že právě jeho žáru vděčíme za neuvěřitelnou emoční intenzitu skladeb z Janáčkova posledního tvůrčího údobí, a abychom mohli obdivovat citlivý a moudrý způsob, jímž maloměstská panička čelila Janáčkovu ustavičnému a stupňovanému úsilí o setkání. Tato setkání se odbývala převážně formou Janáčkových postupně se množících návštěv měšťanské domácnosti Stösslových (v posledním roce svého života jich absolvoval sedm!); není třeba zdůrazňovat, že jakkoli probíhaly korektně, byly na samé hranici společenské únosnosti – a v očích písecké veřejnosti (na malém městě se všechno ví) daleko za ní. „Dyť von s tou židovkou chodí do trhu a nosí za ní v kabele nákupy jako ňáká služka – řekl tehdy Ševčík Kudláčkovi. – A to má bejt ředitel konzervatoře, v kerý bych měl učit? Ani nápad!“ A bylo vymalováno.
Kudláčkovi tedy nezbylo, než se stát v Brně jedničkou také jako houslový pedagog – a budiž řečeno, že jí byl až do roku 1972, kdy zemřel osmasedmdesátiletý jako rektor Janáčkovy akademie múzických umění. Ve dvacátých letech se ovšem účastnil záviděníhodného popřevratového rozvoje moravské metropole především jako vynikající sólový i komorní hráč, zakladatel a poté dlouholetý primárius kvarteta, které se původně jmenovalo Brněnské, pak Kudláčkovo, než přijalo název Moravské; s ním vytvořilo epochu v hudební historii Brna a Moravy vůbec. Podílelo se ovšem – byť různým způsobem – na vzniku, konečné podobě a repertoárovém prosazení obou kvartetů Janáčkových; Kudláček sám pak byl premiérovým protagonistou všech nově vzniklých Janáčkových skladeb obsahujících houslový part – velmi dlouhou dobu byl například výhradním interpretem Houslové sonáty, než ji naučil hrát některé ze svých žáků.
Zvláštní zážitek mu poskytlo Klavírní concertino, skladba, kterou se Janáček chtěl vyrovnat s avantgardními trendy dvacátých let a kterou napsal způsobem, jejž bychom dnes mohli označit jako minimalistický: z šesti nástrojů komorního souboru provázejícího úsporně „černobíle“ napsaný sólový klavír, hraje v prvních dvou ze čtyř vět vždy jen jeden, takže první houslista se jako vedoucí může uplatnit teprve ve druhé půli skladby. Vzdor tomu si Janáček prosadil, že k zahraniční premiéře skladby na přehlídce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu ve Frankfurtu byl pozván také Kudláček, který skladbu premiéroval už v Brně a mohl tedy rychle korigovat případná nedorozumění v nezvyklém hudebním textu. Kudláček sám to považoval za příjemný výlet (toho hraní tam má houslista opravdu velmi málo) a vzpomínal na něj zasněně: „Von vám mě před tím koncertem ještě pozval na skleničku a já se divil – takovej škrťa a najednou mi platí víno… Až pak sem na to přišel – von měl strach, že se mu vožeru už před koncertem a chtěl mě mít pod kontrolou…“
Zatímco svůj první smyčcový kvartet napsal Janáček na výzvu Českého kvarteta a nově vzniklý Kudláčkův kvartetní soubor pozval jen k orientační přehrávce skladby před odesláním do Prahy, myslel při tvorbě druhého, Listů důvěrných, už přímo na Moravské kvarteto, které si mezitím dobylo ostruhy nejen na domácí scéně. Víme, že oba kvartety jsou nejintimnějším výrazem Janáčkova vztahu ke Kamile a že oba končí tragicky; výklady Listů důvěrných jenom jako zpodobení nejrůznějších poloh lásky a vášně jako vrcholného lidského prožitku pomíjejí skutečnost, že žádná ze čtyř vět nekončí výrazem slastného spočinutí, jak by se na skladbu s milostným námětem slušelo, nýbrž v dramatickém vzrušení, jež má v poslední větě zřetelný osudový akcent: ve své poslední skladbě si Janáček předpověděl vlastní smrt. Jeho léta trvajícímu úsilí o důvěrnější setkání Kamila konečně vyhověla a přijela ho – se synkem – navštívit do Hukvald; víme, že toto setkání zaplatil životem.
Kudláček se díla ujal s opravdovým zaujetím a využívaje veřejného vzrušení Janáčkovou nečekanou smrtí se je jal s Moravským kvartetem nabízet a provozovat. Také v Písku, doufaje, že svého uctívaného učitele smíří se svým Mistrem aspoň posmrtně. Ševčík seděl na koncertě na svém čestném místě uprostřed první řady, vycházkovou hůl mezi nohama, na ní buřinku a tvářil se nevyzpytatelně. Po koncertě se k němu Kudláček vrhnul: „Tak co, pane profesore, co tomu říkáte?“ Ševčík si poklepal na čelo a povídá: „Kateřinky!“ Načež si nasadil buřinku a odkráčel…
František Kudláček (vpravo) a Moravské kvarteto v letech 1948–1955, foto archiv
Prosadit Janáčkovu hudbu v těch dobách nebylo snadné – ještě uprostřed minulého století byl i vyspělým koncertním publikem pokládán za těžko stravitelného modernistu. Na tom, že ho dnes celý hudební svět vnímá jako klasika, mají hlavní zásluhu právě takové osobnosti jako František Kudláček, který si svůj vztah k Janáčkově hudbě vytvořil osobním stykem, plným velmi lidského porozumění, a dokázal jej uskutečňovat plnou vahou své podivuhodné osobnosti.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..