Janáček a Kudláček

Janáček a Kudláček

František Kudláček (vlevo) s Moravským kvartetem v roce 1924, foto archiv

Nějaký čas poté, co se mu konečně (1919) podařilo založit v Brně konzervatoř, povolal do ní Janáček jako houslového pedagoga Františka Kudláčka (1894–1972), který nedlouho předtím nastoupil do operního orchestru (českého) Národního divadla na místo prvního koncertního mistra a stal se tak vlastně houslovou jedničkou tehdejšího českého Brna – a potenciálním interpretem houslových partů v nových skladbách brněnských autorů. Rodák z Milevska vystudoval pražskou konzervatoř a poté byl žákem a asistentem proslulého pedagoga Otakara Ševčíka, který začal (od roku 1907) soukromě učit v Písku a učinil z toho malého města středisko, do něhož za ním dojížděli žáci z celého světa. Kudláčka po jeho jmenování do mladé brněnské konzervatoře ovšem napadlo, že by světoznámý pedagog mohl být jako šéf houslového oddělení její ozdobou a navrhl Janáčkovi, že s ním v tom smyslu promluví.

Potíž byla v tom, že Ševčík Janáčka znal. Nikoli ovšem z jeho muziky, jejíž ohlas do Písku tehdy ještě nedolehl, nýbrž jako poněkud praštěného staršího pána, který už léta pohoršoval písecké měšťany svými návštěvami paní Kamily Stösslové, manželky místního váženého obchodníka se starožitnostmi a matky dvou dětí. O Janáčkově pozdním vzplanutí k ženě o šestatřicet let mladší (poznal ji za jednoho ze svých letních pobytů v Luhačovicích) toho dnes – po publikaci dlouho nepřístupných písemných materiálů – víme dost, abychom pochopili, že právě jeho žáru vděčíme za neuvěřitelnou emoční intenzitu skladeb z Janáčkova posledního tvůrčího údobí, a abychom mohli obdivovat citlivý a moudrý způsob, jímž maloměstská panička čelila Janáčkovu ustavičnému a stupňovanému úsilí o setkání. Tato setkání se odbývala převážně formou Janáčkových postupně se množících návštěv měšťanské domácnosti Stösslových (v posledním roce svého života jich absolvoval sedm!); není třeba zdůrazňovat, že jakkoli probíhaly korektně, byly na samé hranici společenské únosnosti – a v očích písecké veřejnosti (na malém městě se všechno ví) daleko za ní. „Dyť von s tou židovkou chodí do trhu a nosí za ní v kabele nákupy jako ňáká služka – řekl tehdy Ševčík Kudláčkovi. – A to má bejt ředitel konzervatoře, v kerý bych měl učit? Ani nápad!“ A bylo vymalováno.

Kudláčkovi tedy nezbylo, než se stát v Brně jedničkou také jako houslový pedagog – a budiž řečeno, že jí byl až do roku 1972, kdy zemřel osmasedmdesátiletý jako rektor Janáčkovy akademie múzických umění. Ve dvacátých letech se ovšem účastnil záviděníhodného popřevratového rozvoje moravské metropole především jako vynikající sólový i komorní hráč, zakladatel a poté dlouholetý primárius kvarteta, které se původně jmenovalo Brněnské, pak Kudláčkovo, než přijalo název Moravské; s ním vytvořilo epochu v hudební historii Brna a Moravy vůbec. Podílelo se ovšem – byť různým způsobem – na vzniku, konečné podobě a repertoárovém prosazení obou kvartetů Janáčkových; Kudláček sám pak byl premiérovým protagonistou všech nově vzniklých Janáčkových skladeb obsahujících houslový part – velmi dlouhou dobu byl například výhradním interpretem Houslové sonáty, než ji naučil hrát některé ze svých žáků.

Zvláštní zážitek mu poskytlo Klavírní concertino, skladba, kterou se Janáček chtěl vyrovnat s avantgardními trendy dvacátých let a kterou napsal způsobem, jejž bychom dnes mohli označit jako minimalistický: z šesti nástrojů komorního souboru provázejícího úsporně „černobíle“ napsaný sólový klavír, hraje v prvních dvou ze čtyř vět vždy jen jeden, takže první houslista se jako vedoucí může uplatnit teprve ve druhé půli skladby. Vzdor tomu si Janáček prosadil, že k zahraniční premiéře skladby na přehlídce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu ve Frankfurtu byl pozván také Kudláček, který skladbu premiéroval už v Brně a mohl tedy rychle korigovat případná nedorozumění v nezvyklém hudebním textu. Kudláček sám to považoval za příjemný výlet (toho hraní tam má houslista opravdu velmi málo) a vzpomínal na něj zasněně: „Von vám mě před tím koncertem ještě pozval na skleničku a já se divil – takovej škrťa a najednou mi platí víno… Až pak sem na to přišel – von měl strach, že se mu vožeru už před koncertem a chtěl mě mít pod kontrolou…“

Zatímco svůj první smyčcový kvartet napsal Janáček na výzvu Českého kvarteta a nově vzniklý Kudláčkův kvartetní soubor pozval jen k orientační přehrávce skladby před odesláním do Prahy, myslel při tvorbě druhého, Listů důvěrných, už přímo na Moravské kvarteto, které si mezitím dobylo ostruhy nejen na domácí scéně. Víme, že oba kvartety jsou nejintimnějším výrazem Janáčkova vztahu ke Kamile a že oba končí tragicky; výklady Listů důvěrných jenom jako zpodobení nejrůznějších poloh lásky a vášně jako vrcholného lidského prožitku pomíjejí skutečnost, že žádná ze čtyř vět nekončí výrazem slastného spočinutí, jak by se na skladbu s milostným námětem slušelo, nýbrž v dramatickém vzrušení, jež má v poslední větě zřetelný osudový akcent: ve své poslední skladbě si Janáček předpověděl vlastní smrt. Jeho léta trvajícímu úsilí o důvěrnější setkání Kamila konečně vyhověla a přijela ho – se synkem – navštívit do Hukvald; víme, že toto setkání zaplatil životem.

Kudláček se díla ujal s opravdovým zaujetím a využívaje veřejného vzrušení Janáčkovou nečekanou smrtí se je jal s Moravským kvartetem nabízet a provozovat. Také v Písku, doufaje, že svého uctívaného učitele smíří se svým Mistrem aspoň posmrtně. Ševčík seděl na koncertě na svém čestném místě uprostřed první řady, vycházkovou hůl mezi nohama, na ní buřinku a tvářil se nevyzpytatelně. Po koncertě se k němu Kudláček vrhnul: „Tak co, pane profesore, co tomu říkáte?“ Ševčík si poklepal na čelo a povídá: „Kateřinky!“ Načež si nasadil buřinku a odkráčel…

František Kudláček (vpravo) a Moravské kvarteto v letech 1948–1955, foto archiv

Prosadit Janáčkovu hudbu v těch dobách nebylo snadné – ještě uprostřed minulého století byl i vyspělým koncertním publikem pokládán za těžko stravitelného modernistu. Na tom, že ho dnes celý hudební svět vnímá jako klasika, mají hlavní zásluhu právě takové osobnosti jako František Kudláček, který si svůj vztah k Janáčkově hudbě vytvořil osobním stykem, plným velmi lidského porozumění, a dokázal jej uskutečňovat plnou vahou své podivuhodné osobnosti.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Starosti s koncertním sálem jsou v Brně věčné. Nejen že nemáme nový, ale už jsme nemuseli mít ani Besední dům, jak se dozvíte v dalším díle seriálu Město hudby v historii a historkáchvíce

Leoš Janáček partituru svého kvartetu Kreutzerova sonáta neroztrhal ani nespálil. Jiří Beneš dnes popisuje cestu výjimečné kompozice z Janáčkova domu na Smetanově ulici až do románského kostela na jihu Kampánie.  více

Jiří Beneš hrával na violu v Moravském kvartetu i v brněnské filharmonii, mnoho let pracuje pro Moravský podzim a s jeho texty se setkáváte v programech orchestrů i festivalů. Rozhovor s ním se tedy většinou točí kolem hudby, přesto se v něm ale najde místo i na buchty, hory a sáňkování.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více