Otazníky ředitelky Filharmonie Brno po Mahlerově Páté

Otazníky ředitelky Filharmonie Brno po Mahlerově Páté

Po víkendovém vychladnutí hlav si dovolím vrátit se ještě jednou ke kauze „Pátá“. Problémem totiž není kritika koncertu jako taková, pokud by věcně rozebrala jednotlivosti či koncepci obecně. Na každém koncertě se dá něco najít a vždy můžeme být dokonalejší. Problémem je zlý útok na filharmonii jako takovou, a to již odbornou kritikou zvát nelze.

Nejdříve výčet otazníků ke kritice pana Špačka:

  • Nerozumím tomu, jakého selhání se dopustila dramaturgie a management filharmonie zařazením Mahlerovy Páté na závěr sezóny a závěr působení šéfdirigenta Aleksandara Markoviće (zvlášť když zařazení celého mahlerovského cyklu bylo před lety skvělou volbou).
  • Nerozumím tomu, proč zklamal orchestr – zkoušel dílo ve standardním režimu a navíc s veřejnou generálkou, na provedení se připravil stejně profesionálně jako jindy navzdory tomu, že tomuto koncertu předcházely a vzápětí na na něj navazují další projekty.
  • Možná nejsou všechny filharmonické koncerty nabity stejnou energií, ale popsat výkon stovky maximálně soustředěných a krev potících hudebníků právě při tomto díle jako „bídný večer, hasičská kutálka či propadák“ je pro mě další otazník – a pro orchestr urážka.
  • Nerozumím pitvání vztahu šéfdirigenta a orchestru – koho v sále zajímá zákulisí, když na pódiu jsou všichni jeden organismus, který usiluje o maximální společný výkon. Na tomto koncertě tomu tak skutečně bylo.
  • Nerozumím neustálým lamentacím nad nevhodným zařazením díla do Janáčkova divadla – kdybych byla kouzelník, hrajeme samozřejmě jinde.
  • Nerozumím odsudku vývoje orchestru za poslední roky – nejen dirigenti, kteří se k nám vracejí po několikaleté pauze a kteří s potěšením kvitují jeho zlepšení, ale i sám přísný pan kritik se ve svých recenzích několikrát pochvalně vyjádřil k úrovni filharmonie.
  • A už vůbec nerozumím zlému rýpnutí do nadšených posluchačů – naše publikum nám široko daleko všichni závidí a už samotný fakt, že dvakrát vyprodáme Janáčkovo divadlo a dalších 400 lidí přijde na veřejnou generálku si snad zasluhuje něco jiného než odsouzení.

Takže proč? Proč zrovna tento koncert? Místo se špatnou akustikou? Ale těm se zkušený brněnský recenzent nepochybně vyhýbá. Únava, špatná nálada? Ale vždyť je to profesionál. Tak už nevím. Jedině snad, že si autor potřebuje pěstovat image nesmlouvavě sršatého kritika, ať to stojí, co to stojí. Anebo to byl původně bohulibý záměr rozproudit veřejnou debatu nad klasickou hudbou? Pak se to tedy opravdu povedlo. Už dlouho se tak vzrušeně nediskutovalo a čísla návštěvnosti stránky vesele poskočila. Ale nevím, zda právě filharmonie z toho má mít radost.

Autorka je ředitelkou Filharmonie Brno a navštívila oba koncerty závěru sezóny

Ilustrační foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • Jan Špaček

    1. srpen 2015, 23:59
    Vážená paní ředitelko, děkuji za Vaši věcnou odpověď. Nemohu sice přijmout Vaši snahu odvést pozornost od skutečnosti, že orchestr, který řídíte, při premiéře mahlerovského programu selhal, jsem ale rád, že Vám vše mohu objasnit. Především mi křivdíte, když píšete, že nerozebírám jednotlivosti či koncepci a vyčítáte mi zlý útok. Ladění mého textu přesně odpovídá interpretační úrovni popisovaného večera, tak se prosím s výhradami obracejte na hudebníky. /// K Vašim otazníkům: (1) SELHÁNÍ DRAMATURGIE A MANAGEMENTU: Dramaturgie ani management nepřihlédly k výlučnosti Mahlerovy hudby: Jeho symfonie jsou nad jiné náročné, specifické a jejich provedení jsou nutně výjimečná. Pro orchestr je to prubířský kámen, na kterém se nejvíce poznají jeho všestranné kvality. Vlastně jste jen Symfonii č. 5 zařadili do programu, vše ostatní jste nechali běžet samospádem stejně, jako kdybyste o Vánocích dávali Rybovku. Nepřidali jste počet zkoušek, nepohlídali, zda je to dobře nazkoušené, neotiskli jste v programu jména hráčů s náročnými sóly (alespoň trubka a lesní roh), nezařadili jste žádnou vhodnou skladbu do první půle a ani jinak jste se nepokusili učinit z koncertu mimořádnou událost, čímž byste nejen navnadili obecenstvo, ale především motivovali hudebníky, na které jsou u Mahlera kladeny mimořádné nároky. Postavili jste se k tomu pasivně, nestalo se nic, čekalo se, jak to vyjde, a ono to ve čtvrtek nevyšlo, zatímco v pátek (zřejmě) ano. Dramaturgie neznamená zařadit skladbu do programu a dále si již ničeho nevšímat. Je třeba vše průběžně po odborné stránce dotvářet a hlídat až do doznění poslední noty. /// (2) PROČ ZKLAMAL ORCHESTR: Ano, tomu já taky nerozumím a je to velká škoda. Pojem "standardní režim" ale příliš neevokuje mimořádnou snahu a dost možná je chyba právě ve zvoleném "standardu". Ten koncert každopádně nebyl jen slabý či nepovedený, byl podle jakýchkoliv solidních měřítek příšerný. /// (3) URÁŽKA PRO ORCHESTR: Každá lidská činnost musí dávat nějaký smysl a plnit daný účel. Úkolem orchestru Filharmonie Brno není potit krev, nýbrž kvalitně zahrát Mahlerovu symfonii. Nejde-li to jinak, třeba i za cenu pocení krve, ale snad není zase tak zle. Pokud to nejde, tak si prostě musíte přiznat, že orchestr na Mahlera nemá a v nejbližší době se mu musí vyhnout. Jsem ale přesvědčen, že není tak zle. Mahler je obrovské sousto, a když všechno perfektně neklape, hrozí velký průšvih, tak jako nyní. Musíte ovšem umět schytat pár zasloužených kritických "ran", jít dál a třebas popřemýšlet, jak to příště lépe pohlídat. Nevěřím, že jste opravdu přesvědčená o tom, že jsem si ráno po koncertě párkrát hodil korunou, vyšla mi z toho zdrcující kritika, tak jsem si vymyslel pár šťavnatých urážek - a bylo hotovo. Nene, takto kritiky nevznikají. Urážlivý byl především výkon orchestru vůči posluchačům. /// (4) VZTAH ŠÉFDIRIGENTA A ORCHESTRU: V tomto s Vámi souhlasím a sám bych to jen tak nevytahoval. Ve dnech před koncertem se o tom však již hovořilo veřejně, bilancovala se Markovićova éra a došlo právě i na rostoucí komunikační problémy mezi ním a členy orchestru, mj. i zde na portálu Brno město hudby - v bilančním článku toto téma nakousl Boris Klepal. Mně bylo šéfdirigenta Markoviće líto, protože to pro něj byl nerovný souboj s (hudebním) veřejným míněním a sám jsem u něj dosud žádný výkonnostní propad nezaznamenal (pravda, nebyl jsem na všech jeho vystoupeních). On tu zřejmě neměl žádnou širokou sociální základnu, žádné přátele, kterým by po kavárnách mohl vysvětlovat své problémy a postoje. Naproti tomu členové orchestru i ostatní zaměstnanci FB jsou společensky velmi aktivní lidé a v případě neshody s jedním umělcem mají řádově větší vliv na mínění hudebního Brna. Nemuselo by mě to zajímat, ale na inkriminovaném koncertě to byl Marković, jak ho známe: nesmírně tvůrčí, aktivní, impulsivní, s velmi inteligentní a působivou koncepcí, která ovšem žádá soustředění a obrovské nasazení hudebníků, tak jako na dávném provedení Mahlerovy symfonie šesté, kterou v úvodu svého textu zmiňuji. Nyní ovšem souhra skřípala v základních obrysech a byla nabíledni otázka, zda svoji roli odcházející šéfdirigent tentokrát zvládl a nastudování dotáhl, anebo zda hudebníci v rámci nějaké třebas jen podvědomé schválnosti nedělali jen to nejnutnější, aby se jim nedalo nic vytknout - to je totiž v případě Mahlerovy hudby vyložená sabotáž. A ovšemže pravda může být i někde uprostřed. Ať tak či onak, je v takové situaci relevantní problémový vztah šéfdirigenta a hráčů zmínit. Kdyby lidé z Filharmonie dodrželi vůči šéfdirigentovi alespoň základní loajalitu a nevynášeli o něm pomluvy (ano, i ty urážlivé), zřejmě by se toto téma veřejně neprobíralo. /// (5) JANÁČKOVO DIVADLO: Ano, nejste kouzelník, optimální řešení se nenabízí, a tak se hraje v akustickém provizoriu Janáčkova divadla. Jinými slovy, neděláte s tím nic. V Brně se ovšem nabízejí i jiná provizoria, minimálně Besední dům a Stadion, jejichž nevýhody nejsou rázu akustického, týkají se spíše komfortu, kapacity atp. Jejich alespoň částečné využití by zdejším posluchačům ukázalo, jak orchestr doopravdy zní (ten náš, ale i kterýkoliv jiný), a došlo by také k pokroku v četnosti koncertů, která se nezlepšuje s poukazem na finanční a termínovou nedostupnost Janáčkova divadla. Je totiž známo, že zdejší orchestr hraje minimálně, množství jeho běžných brněnských vystoupení (bez mimořádných a komorních) je oproti zvyklostem velkých orchestrů, v nichž jsou hráči zaměstnáni, poloviční až třetinové. Filharmonie Brno ovšem bohužel jako alternativu volí Vaňkovku, což je druhé akustické provizorium. Vy máte výmluvu (budiž, omluvu), že to jinak nejde, nu dobrá, ale nemůžete nikomu zazlívat, že napíše, že to takto není dobré. Přitom deformace poslechového ideálu je v Brně prakticky všeobecná: Tlumené a neznějící Janáčkovo divadlo se stalo standardem a hlučná akustika Besedního domu se proto zdá nepřijatelná, přestože i v takových sálech se hrává, například v Kyjevě, a to i velké symfonie. Je to jen opačný extrém. /// (6) VÝVOJ ORCHESTRU ZA POSLEDNÍ ROKY: Však také celkový vývoj orchestru neodsuzuji. Jen je to s Vámi občas hodně nahoru - dolů, proto poukazuji na lidskou stránku věci: I když to třeba někdy neklape, některé věci by hráči v rámci vlastní odpovědnosti a stavovské cti měli zachraňovat třebas i dirigentům navzdory; s případnou nepřízní okolností a s absencí motivace by se neměli smiřovat. Není to ovšem jen problém našeho orchestru, i taková Česká filharmonie mívala hrozivé výkonnostní výkyvy, především v začátcích sezón. /// (7) BRNĚNSKÉ PUBLIKUM: Píšu o tom již výše. Já jsem na brněnské publikum také hrdý, ale jeho hlavní předností je početnost. Jeho trvalá přízeň všem abonentním řadám v dobách dobrých i zlých je vskutku impozantní, ale nemusí filharmonii nutně motivovat ke vstřícnosti a patřičným interpretačním výkonům. Pravda, moje slova o "jakémkoliv kraválu" mohla být formulována noblesněji, myšlenka ale zůstává: Mahlera tu má na rozdíl od významnějších hudebních center málokdo zažitého, tolik konstatování. Přitom se jedná o vrchol orchestrálního umění a Brno je s akademií, konzervatoří, operou, filharmonií, mnoha festivaly a sítí hudebek hudebním centrem nejvyšší kategorie. /// V závěru svých výhrad naznačujete, že jsem si v divadle sedl na špatné místo, měl jsem špatnou náladu, byl jsem unavený, buduji si nesmlouvavou reputaci a mým cílem je zvýšit návštěvnost tohoto webu. Do takových postojů Vám mluvit nemohu, neupírejte mi ale to, že referuji zásadně a pravdivě o průběhu koncertu, nikoliv o postranních věcech. Je to svého druhu poslání a snaha o kultivaci zanikajícího řemesla hudební kritiky. To je ta jedině správná motivace, jinak bych s radostí chodil na vydařenější páteční reprízy a nevyměňoval si s Vámi nic než úsměvy a komplimenty. /// Mimochodem, zřejmě jste krom hráčů byla jedna z mála, kdo slyšel oba koncerty. Řekněte sama, který byl lepší? /// Pěkně Vás zdraví Jan Špaček
  • Ota Blažek

    4. červen 2015, 20:18
    Překvapila mne názorová řež, která se strhla po "rozlúčkovém" koncertu Alexandara Markoviče - Mahlerově 5.symfonii. S partnerkou jsme absolvovali generální zkoušku a páteční provedení. Co se týče provedení právě a jen Mahlerovy páté, v tomto případě nejsem vybaven dostatečně kovaným názorem, abych právě tento poslední Markovičův večer hájil do krve. Byli jsme však s partnerkou svědky celého Markovičova působení v Brně - a to od prvního - ještě "záskokového" vystoupení. V hodnocení jeho celého šestiletého období jsme naprosto přesvědčeni, že jeho působení bylo velmi blahodárné. Od prvního koncertu vynikal pevným dirigentským vedením a ve výsledku krásně plastickým zvukem orchestru. Ten se za jeho působení vypracoval na skvělou úroveň a ke skvělé souhře. Slýchal jsem a vidím náznaky, že Markovičův lidský přístup možná nebyl ideální, že "si hrál na svoje triko" a pěstoval svůj image. Měli jsme také informace, že filharmoniky "drezúruje a dře". Surově řečeno - nás jako posluchače nemusely vnitřní problémy zajímat, pokud nebyly slyšet na pódiu. Navíc - nedokážeme pochopit, jak si může šéfdirigent pěstovat jen svůj osobní image, aniž by jej opíral o výkon a tedy i pověst jemu svěřeného orchestru. Závěrem - za nás dva - jsme panu Markovičovi za jeho působeni vděčni.
  • Petr Zahradník

    3. červen 2015, 23:17
    Skvěle napsaná reakce. Reakce formou otázek je způsob, jak na nikoho přímo neútočit, nehodnotit, jen vést k zamyšlení se a je na každém, jak si odpoví. Znovu ukázka toho, jak inteligentní a schopnou ředitelku filharmonie má. Odpovědí původního recenzenta se asi nedočkáme. Je to přeci typické pro určitý typ lidí - naházet na všechny špínu a čekat, co to přinese. Pokud přijde pochvalné poklepávání po ramenou (tak typické pro určitou část obyvatel, když se na někoho "hází hnůj"), pak se k tomu hrdě hlásit. Ale co když lidé zareagují jinak, nečekaně? Pak je nejlepší metodou mlčet a doufat, že se na celou záležitost rychle zapomene a vyčkávat na jinou příležitost, jak vyniknout a být zajímavý. Pro příště bude muset ale recenzent počítat s tím, že publikum je přeci jenom na vyšší úrovni než by si leckdo myslel, a že zaujmout je potřeba tedy jinak - věcnou, na faktech založenou, neurážející kritikou, napsanou tak, aby upozornila na nedostatky, motivovala k lepším výkonům a ocenila to, co si ocenění zaslouží.
  • Lenka Němcová

    2. červen 2015, 19:05
    Krásná reakce. Marně zatím čekám/e na reakci toho, komu otázky patří... Dozvím/e se něco? (Lenka Němcová, PR manažerka Filharmonie Brno)
  • Pavel Peřina

    2. červen 2015, 15:01
    Slova pana Špačka jsou skutečně jako bouře, která se odněkud neočekávaně přihnala a nenechala na zúčastněných ani jedinou nitku suchou. Exhibice? Nikoliv, tu recenzent nemá zapotřebí. Zklamání? Možná. Jako milovník Mahlerovy hudby se jistě již měsíce dopředu těšil na ono vydatné symfonické sousto na domácí scéně, a pak mu nechutnalo a odcházel znechucen. S podrážděným hudebním žaludkem explodovala ruka kritikova v ničivé tornádo a smetla možná více, než kolik původně zamýšlela :-) Všem kritikům (nejen p. Špačkovi) vřele doporučuji jako povinnou četbu začátek sedmé kapitoly Matoušova evangelia, aby před tvorbou recenzí nejprve zjistili, zda by si oni samotní něco neměli vyjmout z oka ;-) Pavel Peřina (student FF)

Dále si přečtěte

Symfonie Gustava Mahlera představují nejvyšší a nejkomplexnější symfonickou interpretační metu i riziko. V Brně včera selhal orchestr jako celek i mnoho jeho jednotlivců, odcházející šéfdirigent, dramaturgie i management.  více

Nestává se často, aby recenzent doslova a do písmene roztrhal interprety tak, jako to udělal Jan Špaček v reakci na čtvrteční provedení Mahlerovy Páté symfonie Filharmonií Brno a Aleksandarem Markovićem. Před návštěvou pátečního koncertu jsem recenzi četl a byl jsem zvědavý, jaká hrůza mne v Janáčkově divadle čeká. Zdá se, že jsme buď každý navštívili jiný koncert nebo se naše vnímání interpretované hudby diametrálně lišilo.  více

Recenze Jana Špačka na závěrečný koncert Filharmonie Brno 28. května publikovaná na tomto serveru pod názvem „Mahlerova Pátá a Aleksandar Markovič: Už abych byl pryč!“ je natolik výraznou snůškou nepravd, trapných invektiv a dehonestujících soudů, že je na místě reagovat a uvést je na pravou míru.  více



Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více