Mahlerova Pátá. Hrůza, která se nekonala

30. květen 2015, 8:22
Mahlerova Pátá. Hrůza, která se nekonala

Nestává se často, aby recenzent doslova a do písmene roztrhal interprety tak, jako to udělal Jan Špaček v reakci na čtvrteční provedení Mahlerovy Páté symfonie Filharmonií Brno a Aleksandarem Markovićem. Před návštěvou pátečního koncertu jsem recenzi četl a byl jsem zvědavý, jaká hrůza mne v Janáčkově divadle čeká. Zdá se, že jsme buď každý navštívili jiný koncert nebo se naše vnímání interpretované hudby diametrálně lišilo.

Nelze, než souhlasit s tím, že František Kříž (trubka) podal během celé symfonie naprosto mimořádný výkon. Se svojí intonační jistotou, dynamickou škálou a sugestivním výrazem by byl ozdobou kteréhokoli vynikajícího evropského orchestru. Byla radost ho poslouchat od první do poslední noty. Ani stopa po hrubém plechovém tónu, sametový a čistý projev s obdivuhodnou hráčskou jistotou. Ten večer ovšem nebyl zdaleka sám. Pozoruhodných individuálních výkonů jsme slyšeli několik. Mimo jiné od Viléma Veverky(hoboj), jehož sóla měla nejen vitalitu a náboj, který od něj posluchači očekávají, ale také pokoru a dynamickou ukázněnost týmového hráče. Nesmím zapomenout ani na Mikuláše Kosku, jenž si s obtížným partem první horny poradil znamenitě a kromě technické jistoty přinesl i řadu vynikajících interpretačních momentů. Báječná byla trombonová sóla Jaroslava Zouhara i mnoho drobných ale důležitých vstupů dřevěných dechových nástrojů. Skupina bicích byla příkladně kompaktní a živá.

Provedení samozřejmě nebylo dokonalé, což však od živého koncertu, pokud ho nehraje některý z předních světových orchestrů, ani nečekáme. I když faktu, že chybovat je lidské, jsou vystaveni všichni hudebníci, bez rozdílu talentu, gáže či proslulosti. Na vlastní uši jsem slyšel obrazně „zemřít“ první trubku Berlínských filharmoniků v závěru Třetí Mahlerovy symfonie v londýnské Royal Festival Hall, zažil jsem černý den prvního lesního rohu Vídeňských filharmoniků na Pražském jaru nebo intonační katastrofu u proslulých žesťů Chicago Symphony Orchestra ve vídeňském Musikvereinu. Tím nechystám alibi pro brněnské filharmoniky, jen chci dát posuzování živé hudby do kontextu každodenního náročného provozu.

Na pátečním koncertu byla místy rozostřená intonace lesních rohů v unisonech. Na druhé straně v celé skupině nebylo jediné závažnější selhání za celý koncert. Intonačně se nedařilo ani violoncellům v první větě, ale v dalším průběhu symfonie předvedli na několika technicky náročných místech intonační jistotu i bezvadnou souhru. Za nejméně šťastný nápad celého provedení považuji umístění sólové horny ve třetí větě před orchestr. Zvukově to působilo zajímavě a plasticky, ale fatálně tím trpěla souhra a celé Scherzo bylo kvůli tomu trochu „na vodě“.

Páteční publikum bylo zřejmě ukázněnější než to ve čtvrtek, protože Adagietto žádné znuděné kašlání nepřineslo. Plynulo ve svěžím, příjemném tempu se spoustou promyšlených a dobře nazkoušených barevných a tempových proměn. Zvuk smyčců byl plný, kultivovaný a plastický. Jedině na dynamickém vrcholu bylo patrné, že Janáčkovo divadlo nezní a potřebovalo by buď o dva pulty více nebo partu virtuózů hrajících na drahé italské a francouzské nástroje. Celkové vyznění věty však bylo kouzelné, pro mě až překvapivě vzhledem k suché akustice koncertního prostoru.

Aleksandar Marković symfonii vystavěl logicky, jeho tempa nikdy nepůsobila nepatřičně a stále mu zbylo dost času na detaily, jimiž dokázal vtisknout interpretaci osobitého ducha. Nejen filharmonici, ale i management, současný i bývalý, v němž jsem měl tu čest pracovat, ví, že soužití Aleksandara Markoviče s Filharmonií Brno nebylo vždycky idylické a zvláště poslední roky přinesly oběma stranám i náročné chvíle. To ale není nic nového či překvapivého, vztah šéfdirigenta a orchestru má vždycky dvě strany a záleží na konstelaci, schopnostech i troše štěstí a vzájemné vůli, která strana převáží. Při plném vědomí všech sympatií i antipatií mohu s jistotou napsat, že páteční koncert se podařil. Orchestr dával ze sebe to nejlepší a dirigent pracoval jednoznačně ve prospěch orchestru. Kdo si to někdy na pódiu zkusil, ví, že to není vůbec málo.

Gustav Mahler: Symfonie č. 5 cis moll. Hudební nastudování Aleksandar Marković, Filharmonie Brno. 29. května 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.

Autor recenze je bývalý ředitel Filharmonie Brno a současný ředitel České filharmonie

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat
  • Radim Pančocha

    1. červen 2015, 8:10
    Pane Špačku, navrhuji veřejnou sbírku, abyste místo honoráře za své "recenze" měl nějakou korunu navíc na luxusní pobyt na Maledivách. Zasloužíte si odpočinek po vyčerpávající recenzentské práci. S pozdravem Radim Pančocha ( HF JAMU Brno )
  • Jan Vzduchovka ze Špačkova

    31. květen 2015, 9:52
    Pane Špačku neomlouvejte se! Jste jako vždy dokonalý. Jen Váš humor prostě občas hlava "obyčejným" lidem nebere ;-)
  • Petr Pomkla

    30. květen 2015, 22:52
    Díky Bosse, za týden hrajeme dechaři, 15 lidí z BF z Kremeratou na Wienerfestwochen a budeme dávat jako doma v Brünn. Petr
  • Jan Špaček

    30. květen 2015, 12:01
    Milý Davide, je mi trochu protivné školit Tě v základních věcech. Ano, byli jsme každý na jiném koncertě a rozhodně se Ti to nezdá. Není to ani věc náhody, že by to jednou bylo horší a podruhé lepší, nýbrž věc dlouhodobého zlozvyku, který se ani Tobě, ani Tvé nástupkyni nepodařilo posunout byť jen o píď: Páteční reprízy bývají výrazně lepší, než čtvrteční premiéry. Dáváš-li jako odborník v úvodu ke svému podání ostentativně najevo, že je třeba vycházet z předpokladu, že by oba večery měly dopadnout jakž takž stejně, dopouštíš se nepřijatelné manipulace - alespoň já ji nepřijímám. Že hudebníci nedokážou zahrát napoprvé zdaleka tak dobře, jako napodruhé, svědčí o mnohém, nedostatečným nebo neefektivním zkoušením počínaje a skutečností, že mnoho hráčů mezi generálkou a koncertem chodí na pivo, konče. Jsem si ovšem jistý, že se jedná o jev, který u berlínských, vídeňských ani chicagských filharmoniků nenajdeš. Aspoň jsem rád, žes měl, třebas (a třeba ne) i zásluhou mého kritického textu v pátek podstatně lepší zkušenost. Schopnost hráčů jít do sebe se cení a nemám důvod nevěřit Tvým poznatkům z páteční reprízy. Když jsem ještě chodíval na koncerty orchestru Filharmonie výhradně pro vlastní potěšení, vybíral jsem vždy pátek. Nyní krom potěchy ještě čas od času recenzuji pro portál Brno město hudby (díky Bohu za něj), proto musím volit čtvrtky. Je to škoda především pro mě, na druhou stranu se kvůli tomu orchestr třebas naučí být připraven už na čtvrtek. Na tento problém jsem Tě upozorňoval záhy pro Tvém nástupu do funkce ředitele Filharmonie Brno, kdy orchestr vystupoval pod taktovkou Petra Altrichtera v nějakém Mahlerovi, tuším že třetí symfonii (starší sezóny nejsou na webu Filharmonie k dispozici - hanba - a výroční zprávy na webu města také ne - také hanba). Byl jsem tehdy přítomen ve čtvtek, kdy se orchestr prakticky rozpadal a o některé nástupy se hráči raději ani nepokoušeli, i v pátek, kdy se vše povedlo velice pěkně. Tys měl s Honzou Žemlou nějaké služební cestování a přijeli jste až v pátek. Zářili jste nad orchestrem nadšením a moje připomínka předchozího večera Vám nijak nekazila radost. Znělo to ode mě velmi nepravděpodobně, ale bylo to tak. Nedokážu přijmout ani Tvoji představu, že dokonalé, tedy skvělé, působivé, fascinující a nadšení budící provedení (ani já nejsem pouhý registrátor chyb a kiksů, jak mezi řádky naznačuješ - a hlídej především pestrost své vlastní skladby nároků), je výhradní doménou předních světových orchestrů. Možná by ses vedle hledání dokonalosti měl více soustředit na věci (orchestry, dirigenty, skladby...) okrajové, zvláštní a unikátní. Nadchnout má možnost prakticky kterýkoliv orchestr, amatérské nevyjímaje, a je zřejmé, že tomu brněnskému se to i často daří. Nezáleží to jen na tom, jak moc je to které těleso přední nebo zadní. František Kříž je vyřešen. Vilému Veverkovi bezeporu nechybí vitalita ani náboj, dokáže nadchnout a v mnoha případech to ve svých textech také zdůrazňuji. Pokora i dynamická kázeň mu ale naopak chybějí, a to dlouhodobě. Přiznám se, že mi to na něm příliš nevadí, ale na čtvrtečním koncertě v jednom místě, snad ve třetí větě, dával do svého sóla tolik forze, že mu začala kolísat intonace. On je fascinující i v těchto momentech, ale na zvláštní pochvalu to nebylo a na výtku to bylo příliš marginální. Mikuláš Koska byl vcelku dobře připraven i ve čtvrtek, ale v úvodu scherza došlo k naprostému rozhození souhry, zřejmě vinou Koskova vymístění dopředu před orchestr. Dost se divím, že po čtvrteční zkušenosti dirigent pro páteční reprízu nezvolil jistotu v podobě tradičního umístění sóla ve skupině. Skupina bicích byla kompaktní jen průměrně a rozhodně nebyla živá. Vůbec jsem nepochopil výměnu špičkového tympánisty Lukáše Krejčího za náhradníka (snad to byl Radek Tomášek) v rozporu s oznámeným obsazením - snad zranění nebo jiná indispozice? Tomášek měl znamenitou techniku, ale je zcela bez charismatu a jako hlavní tympánista by ještě musel uzrát v osobnost. Tympánista bez sebevědomí je jako modelka bez předních zubů. Rozhodně Ti neupírám právo mým slovům nevěřit a velmi chválím Tvoji vzornou loajalitu k současnému i minulému svěřenému orchestru a vzácnou empatii k profesi orchestrálního hráče. Přesto bys měl jejich obhajobu stavět na pevnějších základech, než že chybovat je lidské, že chybují i ti "přední" a že každodenní provoz je náročný - oni sami by si to od Tebe zasloužili. Především ale nejde jen o chyby, a kdyby to byl strhující projev, nemusí o chyby jít vůbec. Jako kritického zástupce publika mě vždy dost rozčilovaly četné zprávy o tom, jak se dirigent Marković s orchestrem nemusí a jak ho hráči nesnášejí. I když to může být pro vnitřní chod orchestru důležité, pro mě jako pro posluchače jsou důležité profesionální návyky, kdy se dílčí osobní nesoulad nesmí promítnout do výsledků práce. Jak již řečeno, na zkoušce a na pódiu to prostě musí být, jako když hoří dům a všichni hasí naplno. Profesionální umění je snem mnoha generací amatérů - lidí, kteří hudbu milovali a chtěli ji pozvednout na vyšší úroveň. Třeba Bedřicha Smetany. Profesionálové si prostě nesmějí dovolit být v něčem nedostateční nebo polovičatí. Už kvůli těm generacím, které na zavedení jejich profesionálního statu tvrdě pracovali a bojovali za něj.
    zobraz vše (8)
    • Jan Špaček

      30. červenec 2015, 0:11
      Davide, já tedy pominu banální věci, jako že se shodnout můžeme a nemusíme nebo že se premiéra koncertu od reprízy může lišit hodně nebo málo. A cením si Tvé ochoty k dialogu. Už ale prosím nepiš o zdrcující kritice a raději napiš, co tedy s mým textem není v pořádku. S odstupem dvou měsíců jsem tu objevil spoustu reakcí, znovu jsem si jej přečetl a neměnil bych na něm ani čárku. Trvám na tom, že je to psáno věcně, fakticky a informativně, a očekávám faktické připomínky. Zdrcující byl především výkon orchestru, což se sice snažíš vyvrátit vlastní zkušeností z jiného koncertu, nicméně by alespoň některá z potrefených hus mohla zvážit myšlenku, že se recenze píší na základě konkrétního koncertu a jeho kvalit a nikoliv podle nálady, zásluh, jiné akce, politické situace..., a už vůbec se nepíší z přesvědčení, že je hra v orchestru vlastně hrozně obtížná a nepřátelů mnoho, a proto bychom měli hudebníky jen a jen chválit (což mimochodem v případě orchestru Filharmonie Brno v posledních letech převážně a po zásluze činím). /// Tvé zmínce o frustraci moc nerozumím. Ve Filharmonii je mnoho dobrého, ale také mnoho mizerného, neprofesionálního a ostudného. Myslíš tím, že o takových věcech mám mlčet v momentě, kdy se naplno vyjeví? V čem je prosímpěkně tato kritika subjektivní? To jako člověk, který seděl vedle mě, slyšel jiný koncert? /// Mám rád hudbu, mám rád brněnský orchestr i každého jeho hudebníka zvlášť, mám rád i brněnské publikum, a to v úhrnu i jednotlivě. Právě proto jim nebudu lhát. Jsem zástupce hudební veřejnosti, která má nárok na určitý standard koncertů, a usiluji především o její důvěru. Nemůžu proto v pozici recenzenta vystupovat jako kamoš lidí z orchestru. Není to snadné a já bych se taky raději se všemi muzikanty kamarádil. To, k čemu se mě snažíš přimět, je, abych přestal psát. Někteří kolegové už to raději udělali. Dokud ale píšu, tak s osobní zárukou přímosti, pravdivosti, nezávislosti, a ovšem také smysluplnosti. Kritika se navíc primárně píše pro publikum a čtenáře, nikoliv pro hudebníky, kteří na rozdíl od kritiky rozhodně subjektivní jsou, i když to někteří nechápou. Kritické texty zkrátka nemohou sloužit jako jako motivátor či drtič hudebníků a ani je tak nemůžeš chápat. Problém je spíš v tom, že hudebníci jsou demotivovaní v mnohem větším rozsahu a z jiných důvodů. A myslím, že mi křivdíš, motivace se z toho textu dá vykřesat mnoho, orchestr ale musí mít své Jágry, kteří burcují a nadchnou. /// Lidé v brněnské filharmonii, a to nejen hudebníci, občas svojí prací ohrožují především sami sebe. To nemůžeš přišít někomu, kdo si toho všimne a napíše o tom. Takhle to svého času chápal i dirigent Mácal a kvůli jedné kritice, tuším od pana Málka, mimochodem velmi přesné, rezignoval - a byl proto všem pro smích. /// Za Tvá slova nicméně děkuji a zavazuji se o nich přemýšlet.
    • Jan Špaček

      30. červenec 2015, 0:14
      Lucie: O tom všem dobře vím. Podmínky ke zkoušení i k velkým koncertům jsou dlouhodobě nevyhovující, ale pro orchestr jakožto instituci pohodlné, a proto se nijak alespoň provizorně neřeší. Místo toho slýcháme, že to řešit nejde.

Dále si přečtěte

Symfonie Gustava Mahlera představují nejvyšší a nejkomplexnější symfonickou interpretační metu i riziko. V Brně včera selhal orchestr jako celek i mnoho jeho jednotlivců, odcházející šéfdirigent, dramaturgie i management.  více

Filharmonie Brno vstoupí po prázdninách do své jubilejní šedesáté sezóny, podle vlastních slov tak učiní s pěti šéfdirigenty. Za tímto slovním tajtrlíkováním na efekt se v pozadí skrývá skutečnost, že nebude mít žádného. Aleksandar Marković po šesti letech odchází, protože mu končí smlouva, a nový šéfdirigent není na obzoru.  více





V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více