Mahlerova Pátá. Hrůza, která se nekonala

30. květen 2015, 8:22
Mahlerova Pátá. Hrůza, která se nekonala

Nestává se často, aby recenzent doslova a do písmene roztrhal interprety tak, jako to udělal Jan Špaček v reakci na čtvrteční provedení Mahlerovy Páté symfonie Filharmonií Brno a Aleksandarem Markovićem. Před návštěvou pátečního koncertu jsem recenzi četl a byl jsem zvědavý, jaká hrůza mne v Janáčkově divadle čeká. Zdá se, že jsme buď každý navštívili jiný koncert nebo se naše vnímání interpretované hudby diametrálně lišilo.

Nelze, než souhlasit s tím, že František Kříž (trubka) podal během celé symfonie naprosto mimořádný výkon. Se svojí intonační jistotou, dynamickou škálou a sugestivním výrazem by byl ozdobou kteréhokoli vynikajícího evropského orchestru. Byla radost ho poslouchat od první do poslední noty. Ani stopa po hrubém plechovém tónu, sametový a čistý projev s obdivuhodnou hráčskou jistotou. Ten večer ovšem nebyl zdaleka sám. Pozoruhodných individuálních výkonů jsme slyšeli několik. Mimo jiné od Viléma Veverky(hoboj), jehož sóla měla nejen vitalitu a náboj, který od něj posluchači očekávají, ale také pokoru a dynamickou ukázněnost týmového hráče. Nesmím zapomenout ani na Mikuláše Kosku, jenž si s obtížným partem první horny poradil znamenitě a kromě technické jistoty přinesl i řadu vynikajících interpretačních momentů. Báječná byla trombonová sóla Jaroslava Zouhara i mnoho drobných ale důležitých vstupů dřevěných dechových nástrojů. Skupina bicích byla příkladně kompaktní a živá.

Provedení samozřejmě nebylo dokonalé, což však od živého koncertu, pokud ho nehraje některý z předních světových orchestrů, ani nečekáme. I když faktu, že chybovat je lidské, jsou vystaveni všichni hudebníci, bez rozdílu talentu, gáže či proslulosti. Na vlastní uši jsem slyšel obrazně „zemřít“ první trubku Berlínských filharmoniků v závěru Třetí Mahlerovy symfonie v londýnské Royal Festival Hall, zažil jsem černý den prvního lesního rohu Vídeňských filharmoniků na Pražském jaru nebo intonační katastrofu u proslulých žesťů Chicago Symphony Orchestra ve vídeňském Musikvereinu. Tím nechystám alibi pro brněnské filharmoniky, jen chci dát posuzování živé hudby do kontextu každodenního náročného provozu.

Na pátečním koncertu byla místy rozostřená intonace lesních rohů v unisonech. Na druhé straně v celé skupině nebylo jediné závažnější selhání za celý koncert. Intonačně se nedařilo ani violoncellům v první větě, ale v dalším průběhu symfonie předvedli na několika technicky náročných místech intonační jistotu i bezvadnou souhru. Za nejméně šťastný nápad celého provedení považuji umístění sólové horny ve třetí větě před orchestr. Zvukově to působilo zajímavě a plasticky, ale fatálně tím trpěla souhra a celé Scherzo bylo kvůli tomu trochu „na vodě“.

Páteční publikum bylo zřejmě ukázněnější než to ve čtvrtek, protože Adagietto žádné znuděné kašlání nepřineslo. Plynulo ve svěžím, příjemném tempu se spoustou promyšlených a dobře nazkoušených barevných a tempových proměn. Zvuk smyčců byl plný, kultivovaný a plastický. Jedině na dynamickém vrcholu bylo patrné, že Janáčkovo divadlo nezní a potřebovalo by buď o dva pulty více nebo partu virtuózů hrajících na drahé italské a francouzské nástroje. Celkové vyznění věty však bylo kouzelné, pro mě až překvapivě vzhledem k suché akustice koncertního prostoru.

Aleksandar Marković symfonii vystavěl logicky, jeho tempa nikdy nepůsobila nepatřičně a stále mu zbylo dost času na detaily, jimiž dokázal vtisknout interpretaci osobitého ducha. Nejen filharmonici, ale i management, současný i bývalý, v němž jsem měl tu čest pracovat, ví, že soužití Aleksandara Markoviče s Filharmonií Brno nebylo vždycky idylické a zvláště poslední roky přinesly oběma stranám i náročné chvíle. To ale není nic nového či překvapivého, vztah šéfdirigenta a orchestru má vždycky dvě strany a záleží na konstelaci, schopnostech i troše štěstí a vzájemné vůli, která strana převáží. Při plném vědomí všech sympatií i antipatií mohu s jistotou napsat, že páteční koncert se podařil. Orchestr dával ze sebe to nejlepší a dirigent pracoval jednoznačně ve prospěch orchestru. Kdo si to někdy na pódiu zkusil, ví, že to není vůbec málo.

Gustav Mahler: Symfonie č. 5 cis moll. Hudební nastudování Aleksandar Marković, Filharmonie Brno. 29. května 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.

Autor recenze je bývalý ředitel Filharmonie Brno a současný ředitel České filharmonie

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat
  • Radim Pančocha

    1. červen 2015, 8:10
    Pane Špačku, navrhuji veřejnou sbírku, abyste místo honoráře za své "recenze" měl nějakou korunu navíc na luxusní pobyt na Maledivách. Zasloužíte si odpočinek po vyčerpávající recenzentské práci. S pozdravem Radim Pančocha ( HF JAMU Brno )
  • Jan Vzduchovka ze Špačkova

    31. květen 2015, 9:52
    Pane Špačku neomlouvejte se! Jste jako vždy dokonalý. Jen Váš humor prostě občas hlava "obyčejným" lidem nebere ;-)
  • Petr Pomkla

    30. květen 2015, 22:52
    Díky Bosse, za týden hrajeme dechaři, 15 lidí z BF z Kremeratou na Wienerfestwochen a budeme dávat jako doma v Brünn. Petr
  • Jan Špaček

    30. květen 2015, 12:01
    Milý Davide, je mi trochu protivné školit Tě v základních věcech. Ano, byli jsme každý na jiném koncertě a rozhodně se Ti to nezdá. Není to ani věc náhody, že by to jednou bylo horší a podruhé lepší, nýbrž věc dlouhodobého zlozvyku, který se ani Tobě, ani Tvé nástupkyni nepodařilo posunout byť jen o píď: Páteční reprízy bývají výrazně lepší, než čtvrteční premiéry. Dáváš-li jako odborník v úvodu ke svému podání ostentativně najevo, že je třeba vycházet z předpokladu, že by oba večery měly dopadnout jakž takž stejně, dopouštíš se nepřijatelné manipulace - alespoň já ji nepřijímám. Že hudebníci nedokážou zahrát napoprvé zdaleka tak dobře, jako napodruhé, svědčí o mnohém, nedostatečným nebo neefektivním zkoušením počínaje a skutečností, že mnoho hráčů mezi generálkou a koncertem chodí na pivo, konče. Jsem si ovšem jistý, že se jedná o jev, který u berlínských, vídeňských ani chicagských filharmoniků nenajdeš. Aspoň jsem rád, žes měl, třebas (a třeba ne) i zásluhou mého kritického textu v pátek podstatně lepší zkušenost. Schopnost hráčů jít do sebe se cení a nemám důvod nevěřit Tvým poznatkům z páteční reprízy. Když jsem ještě chodíval na koncerty orchestru Filharmonie výhradně pro vlastní potěšení, vybíral jsem vždy pátek. Nyní krom potěchy ještě čas od času recenzuji pro portál Brno město hudby (díky Bohu za něj), proto musím volit čtvrtky. Je to škoda především pro mě, na druhou stranu se kvůli tomu orchestr třebas naučí být připraven už na čtvrtek. Na tento problém jsem Tě upozorňoval záhy pro Tvém nástupu do funkce ředitele Filharmonie Brno, kdy orchestr vystupoval pod taktovkou Petra Altrichtera v nějakém Mahlerovi, tuším že třetí symfonii (starší sezóny nejsou na webu Filharmonie k dispozici - hanba - a výroční zprávy na webu města také ne - také hanba). Byl jsem tehdy přítomen ve čtvtek, kdy se orchestr prakticky rozpadal a o některé nástupy se hráči raději ani nepokoušeli, i v pátek, kdy se vše povedlo velice pěkně. Tys měl s Honzou Žemlou nějaké služební cestování a přijeli jste až v pátek. Zářili jste nad orchestrem nadšením a moje připomínka předchozího večera Vám nijak nekazila radost. Znělo to ode mě velmi nepravděpodobně, ale bylo to tak. Nedokážu přijmout ani Tvoji představu, že dokonalé, tedy skvělé, působivé, fascinující a nadšení budící provedení (ani já nejsem pouhý registrátor chyb a kiksů, jak mezi řádky naznačuješ - a hlídej především pestrost své vlastní skladby nároků), je výhradní doménou předních světových orchestrů. Možná by ses vedle hledání dokonalosti měl více soustředit na věci (orchestry, dirigenty, skladby...) okrajové, zvláštní a unikátní. Nadchnout má možnost prakticky kterýkoliv orchestr, amatérské nevyjímaje, a je zřejmé, že tomu brněnskému se to i často daří. Nezáleží to jen na tom, jak moc je to které těleso přední nebo zadní. František Kříž je vyřešen. Vilému Veverkovi bezeporu nechybí vitalita ani náboj, dokáže nadchnout a v mnoha případech to ve svých textech také zdůrazňuji. Pokora i dynamická kázeň mu ale naopak chybějí, a to dlouhodobě. Přiznám se, že mi to na něm příliš nevadí, ale na čtvrtečním koncertě v jednom místě, snad ve třetí větě, dával do svého sóla tolik forze, že mu začala kolísat intonace. On je fascinující i v těchto momentech, ale na zvláštní pochvalu to nebylo a na výtku to bylo příliš marginální. Mikuláš Koska byl vcelku dobře připraven i ve čtvrtek, ale v úvodu scherza došlo k naprostému rozhození souhry, zřejmě vinou Koskova vymístění dopředu před orchestr. Dost se divím, že po čtvrteční zkušenosti dirigent pro páteční reprízu nezvolil jistotu v podobě tradičního umístění sóla ve skupině. Skupina bicích byla kompaktní jen průměrně a rozhodně nebyla živá. Vůbec jsem nepochopil výměnu špičkového tympánisty Lukáše Krejčího za náhradníka (snad to byl Radek Tomášek) v rozporu s oznámeným obsazením - snad zranění nebo jiná indispozice? Tomášek měl znamenitou techniku, ale je zcela bez charismatu a jako hlavní tympánista by ještě musel uzrát v osobnost. Tympánista bez sebevědomí je jako modelka bez předních zubů. Rozhodně Ti neupírám právo mým slovům nevěřit a velmi chválím Tvoji vzornou loajalitu k současnému i minulému svěřenému orchestru a vzácnou empatii k profesi orchestrálního hráče. Přesto bys měl jejich obhajobu stavět na pevnějších základech, než že chybovat je lidské, že chybují i ti "přední" a že každodenní provoz je náročný - oni sami by si to od Tebe zasloužili. Především ale nejde jen o chyby, a kdyby to byl strhující projev, nemusí o chyby jít vůbec. Jako kritického zástupce publika mě vždy dost rozčilovaly četné zprávy o tom, jak se dirigent Marković s orchestrem nemusí a jak ho hráči nesnášejí. I když to může být pro vnitřní chod orchestru důležité, pro mě jako pro posluchače jsou důležité profesionální návyky, kdy se dílčí osobní nesoulad nesmí promítnout do výsledků práce. Jak již řečeno, na zkoušce a na pódiu to prostě musí být, jako když hoří dům a všichni hasí naplno. Profesionální umění je snem mnoha generací amatérů - lidí, kteří hudbu milovali a chtěli ji pozvednout na vyšší úroveň. Třeba Bedřicha Smetany. Profesionálové si prostě nesmějí dovolit být v něčem nedostateční nebo polovičatí. Už kvůli těm generacím, které na zavedení jejich profesionálního statu tvrdě pracovali a bojovali za něj.
    zobraz vše (8)
    • Jan Špaček

      30. červenec 2015, 0:11
      Davide, já tedy pominu banální věci, jako že se shodnout můžeme a nemusíme nebo že se premiéra koncertu od reprízy může lišit hodně nebo málo. A cením si Tvé ochoty k dialogu. Už ale prosím nepiš o zdrcující kritice a raději napiš, co tedy s mým textem není v pořádku. S odstupem dvou měsíců jsem tu objevil spoustu reakcí, znovu jsem si jej přečetl a neměnil bych na něm ani čárku. Trvám na tom, že je to psáno věcně, fakticky a informativně, a očekávám faktické připomínky. Zdrcující byl především výkon orchestru, což se sice snažíš vyvrátit vlastní zkušeností z jiného koncertu, nicméně by alespoň některá z potrefených hus mohla zvážit myšlenku, že se recenze píší na základě konkrétního koncertu a jeho kvalit a nikoliv podle nálady, zásluh, jiné akce, politické situace..., a už vůbec se nepíší z přesvědčení, že je hra v orchestru vlastně hrozně obtížná a nepřátelů mnoho, a proto bychom měli hudebníky jen a jen chválit (což mimochodem v případě orchestru Filharmonie Brno v posledních letech převážně a po zásluze činím). /// Tvé zmínce o frustraci moc nerozumím. Ve Filharmonii je mnoho dobrého, ale také mnoho mizerného, neprofesionálního a ostudného. Myslíš tím, že o takových věcech mám mlčet v momentě, kdy se naplno vyjeví? V čem je prosímpěkně tato kritika subjektivní? To jako člověk, který seděl vedle mě, slyšel jiný koncert? /// Mám rád hudbu, mám rád brněnský orchestr i každého jeho hudebníka zvlášť, mám rád i brněnské publikum, a to v úhrnu i jednotlivě. Právě proto jim nebudu lhát. Jsem zástupce hudební veřejnosti, která má nárok na určitý standard koncertů, a usiluji především o její důvěru. Nemůžu proto v pozici recenzenta vystupovat jako kamoš lidí z orchestru. Není to snadné a já bych se taky raději se všemi muzikanty kamarádil. To, k čemu se mě snažíš přimět, je, abych přestal psát. Někteří kolegové už to raději udělali. Dokud ale píšu, tak s osobní zárukou přímosti, pravdivosti, nezávislosti, a ovšem také smysluplnosti. Kritika se navíc primárně píše pro publikum a čtenáře, nikoliv pro hudebníky, kteří na rozdíl od kritiky rozhodně subjektivní jsou, i když to někteří nechápou. Kritické texty zkrátka nemohou sloužit jako jako motivátor či drtič hudebníků a ani je tak nemůžeš chápat. Problém je spíš v tom, že hudebníci jsou demotivovaní v mnohem větším rozsahu a z jiných důvodů. A myslím, že mi křivdíš, motivace se z toho textu dá vykřesat mnoho, orchestr ale musí mít své Jágry, kteří burcují a nadchnou. /// Lidé v brněnské filharmonii, a to nejen hudebníci, občas svojí prací ohrožují především sami sebe. To nemůžeš přišít někomu, kdo si toho všimne a napíše o tom. Takhle to svého času chápal i dirigent Mácal a kvůli jedné kritice, tuším od pana Málka, mimochodem velmi přesné, rezignoval - a byl proto všem pro smích. /// Za Tvá slova nicméně děkuji a zavazuji se o nich přemýšlet.
    • Jan Špaček

      30. červenec 2015, 0:14
      Lucie: O tom všem dobře vím. Podmínky ke zkoušení i k velkým koncertům jsou dlouhodobě nevyhovující, ale pro orchestr jakožto instituci pohodlné, a proto se nijak alespoň provizorně neřeší. Místo toho slýcháme, že to řešit nejde.

Dále si přečtěte

Symfonie Gustava Mahlera představují nejvyšší a nejkomplexnější symfonickou interpretační metu i riziko. V Brně včera selhal orchestr jako celek i mnoho jeho jednotlivců, odcházející šéfdirigent, dramaturgie i management.  více

Filharmonie Brno vstoupí po prázdninách do své jubilejní šedesáté sezóny, podle vlastních slov tak učiní s pěti šéfdirigenty. Za tímto slovním tajtrlíkováním na efekt se v pozadí skrývá skutečnost, že nebude mít žádného. Aleksandar Marković po šesti letech odchází, protože mu končí smlouva, a nový šéfdirigent není na obzoru.  více





Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více