Přitahovat hudbou. Rozmach minoritského konventu

Přitahovat hudbou. Rozmach minoritského konventu

Oživení minoritského konventu v Brně a především prudký nárůst jeho popularity mezi obyvateli města, k němuž došlo v rozmezí druhé až čtvrté dekády 18. století, považovali již současní pozorovatelé za zázrak. S růstem obliby souvisel i příliv prostředků. V rozmezí necelých dvou desetiletí se areál minoritského konventu zásadním způsobem proměnil, stal se jedním z nejvýznamnějších komplexů barokní architektury a sakrálního umění. Jak ale k této proměně došlo? Proč minoritský konvent zažil takový rozmach? Jedním z podezřelých je hudba.

Na rozdíl od farních kostelů čelily barokní konventy výzvě skutečně přitáhnout věřící do svých chrámu, ke svým pobožnostem, a to pokud možno v pravidelném rytmu. Nešlo jen o otázku pouhé prestiže, ve hře byl také počet a výnos zbožných darů, legátů a fundací, případně finanční či hmotná výpomoc ze strany městské rady.

„Zcela opuštěn a vydán zapomnění.“ Kronikář brněnských minoritů takto přibližně v roce 1733 s nadsázkou zhodnotil situaci před rokem 1711. Kázání často odpadaly kvůli absenci posluchačstva; „gotický kostel, krásný a přednější než mnohé další starobylé chrámy, je obyvateli města opuštěn, protože podle nich minorité vymřeli na duchu“. Počátky dlouhotrvajícího úpadku minoritského kláštera bývají někdy kladeny už k roku 1495, kdy morová epidemie připravila o život 24 členů konventu. V roce 1639 poznamenal konvent vypuzení skupiny italských spolubratří v roce 1639 a zakrátko měl klášter jen čtyři řeholníky (řadu pikantních historek, vhodných pro bulvární tisk, vynecháváme jednoduše proto, že s hudbou přímo nesouvisejí). Na příkladu asi nejslavnějšího člena brněnského konventu, skladatele Giovanniho Battisty Aloisiho, je patrná volná vazba k samotnému klášteru. Ačkoli k roku 1635 údajně zastával funkci představeného, později byl Aloisi dlouhodobě vytížen jako farář pod pálavskými kopci a do brněnského kláštera přišel v roce 1665 vlastně jen zemřít.

Z hlediska strmě stoupající popularity konventu je skutečnou klíčovou postavou příběhu Barnabáš Freisler (z. 1732), řeholník s pověstí světce, který do Brna přišel v roce 1711. Zmíněná aureola mu obrazně otevírala všechny dveře: v kronice konventu je zdůrazňována jeho obliba mezi obyvateli města, ale také dobré vztahy s aristokracií (odkaz barona Wertemy) a špičkami domácí církevní hierarchie, na prvním místě s kardinálem Schrattenbachem (oba tito mecenáši mají své portréty v loretánském chrámu).

Výše uvedená fakta jsou obecně známá, přesto, nebo právě proto, je vhodné upozornit na širší souvislosti Freislerova brněnského působení. Narodil se roku 1671 ve Fulneku v rodině tkalce. Původní řemeslo ale opustil, aby u kapucínů vykonával funkce sakristána a varhaníka ve fulnecké loretě. Vedle zdokonalení v hudbě a smyslu pro liturgii, bohoslužbu, zde nepochybně získal také cenné zkušenosti s chrámovým a poutním provozem v konkurenčním prostředí. Samotný příchod kapucínů do Fulneka a později i zřízení a zvelebování loretánského komplexu totiž poznamenala nevraživost místního konventu augustiniánů kanovníků, kterému od jeho založení v roce 1389 příslušela i správa městské fary.

Freisler teprve v dospělém věku absolvoval během tří let gymnaziální studia u jezuitů v Opavě a tamtéž se v roce 1695 stal členem konventu minoritů. Řádové sliby vykonal o rok později, v roce 1697 byl vysvěcen na kněze a záhy na to mu byl svěřen úřad novicmistra. Do brněnského konventu přišel v roce 1711 s úkolem vykonávat opět funkce varhaníka a sakristána.

Záhy Freisler rozšířil odpolední pobožnosti, obnovil místní zbožná bratrstva a začal též usilovat o vybudování vlastní loretánské svatyně. V souvislosti s jeho horlivostí a pověstí svatosti klášterní kroniky vyprávějí o příkladné a neutuchající péči o umírající obyvatele města. Spolubratří se jej od roku 1722 údajně pokoušeli držet v konventu, aby se již tak vysílený nevyčerpával touto náročnou službou. Nicméně stále rostoucí množství zbožných darů Freislerovi umožňovaly realizovat jeho záměry, především výstavbu Lorety a Svatých schodů.

Jestliže připustíme, že Freisler i další členové konventu si byli vědomi potenciálu loretánského kostela s jeho pobožnostmi a především mimořádnými privilegii, pak je nutné za považovat za obdobně silné magnety širokou nabídku pohřbů (ve vyšších cenových kategoriích s uložením ostatků do jedné z klášterních krypt) a kvalitní liturgickou hudbu v obou chrámech. Freisler jakožto bývalý sakristán a varhaník si musel být plně vědom významu a přitažlivosti chrámového dekoru, do nějž lze zahrnout i hudbu. Snad právě ona byla jedním z pout prostého minority a kardinála Schrattenbacha, jedním z důvodů, proč tehdejší olomoucký biskup tak tíhnul ke konventu minoritů. Vedle Schrattenbacha se však u minoritů často angažoval i další hudbymilovný prelát, petrovský probošt Jan Matyáš z Thurnu a Vallesassiny. V praktické rovině se to projevilo v zásadním rozšíření liturgie ve prospěch bohoslužeb s figurální hudbou, tedy slavných zpívaných mší, nešpor a litanií.

Do roku 1725 si minorité najímali hudebníky od sv. Jakuba, což obnášelo dvě zásadní nevýhody: slavnostní liturgie se bez hudby neobešla a minorité tak byli zcela závislí na provozu ve farním kostele, protože tamní hudebníky mohli využívat jen v jejich volném čase; zároveň se však poměrně vysoké platby za každý jednotlivý výkon staly pro konvent neúměrnou finanční zátěží. Tehdejší kvardián Christ proto zmíněného roku smlouvu vypověděl a minorité „zavedli vlastní hudbu, která byla levnější.“ Nejspíše už tehdy seregenschorim stal Ignác Lukáš Antonín Beer, tehdy byly také pro loretánský kostel pořízeny nové varhany, jednomanuálový nástroje brněnského varhanáře Antonína Richtera v ceně 500 zlatých (za samotný nástroj, bez figurální výzdoby a štafírování).

Ze smlouvy uzavřené s ředitelem kůru vyplývá, že v průběhu roku bylo slouženo zhruba dvě stě deset mší (včetně výročních slavností bratrstev), doprovázených vícehlasou, vokálně instrumentální produkcí. Zhruba 150 z nich náleželo do kategorie běžné liturgické hudby; kromě nedělí a méně významných svátků se tento typ mší sloužil také každé úterý v konventním chrámu u oltáře sv. Antonína Paduánského. Z hudebního hlediska vyžadovaly tyto mše pouze čtyři zpěvní hlasy, dvoje housle (nebo jiné nástroje) a varhany, k čemuž bylo zapotřebí osmi hudebníků (nejvyšší hlas, diskant, byl obsazen dvěma chlapeckými zpěváky, alt pouze jedním). Slavnostnější typ mší (Extra Ordinari Musik), sloužených nejméně 45x v roce, vyžadoval nejméně třináct hudebníků, protože výše uvedené obsazení bylo doplněno zpravidla čtyřmi hráči na dechové nástroje (trompety, případně lesní rohy) a tympanistou.

Po dostavbě a vysvěcení Lorety (1726) se rozběhla náročná přestavba původního gotického chrámu svatých Janů. Slavné mše s Extra Ordinari Musik tak byly slouženy především v loretánském chrámu, kde se kůr s varhanami poměrně vysoko nachází v místě triumfálního oblouku a hudební produkce tedy byla dobře slyšet, ať se liturgie sloužila u kteréhokoli oltáře včetně toho ve Svaté chýši (většina věřících se do jejího malého prostoru stejně nevešla, přístup do ní měl nejspíše charakter zvláštní výsady). Hudebně náročné produkce se však neomezovaly pouze na mešní bohoslužby, figurálně se prováděly také nešpory a litanie, tedy obvyklý odpolední program velkých slavnostní v rámci církevního roku i minoritských bratrstev.

Zcela výjimečná je i výše ročního platu regenschoriho, smlouvou vyměřená na 350 zlatých rýnských ročně. Mzda byla v roce 1733 navýšena na celkové čtyři sta s odůvodněním, že Beer takto ztrácí nárok na další žádosti ohledně mimořádných odměn. Týkalo se to zejména červnového procesí, zřejmě vůbec nejprestižnější události v roce, protože konvent se zde prezentoval ve veřejném prostoru. V moravském kontextu bezkonkurenční výši Beerova platu lze vysvětlit tím, že z těchto peněz najímal regenschori všechny potřebné hudebníky. Vyplývá z toho zároveň, že krom samotného Beera, jím vychovávaných tří chlapeckých zpěváků a řádových hudebníků (nejčastěji varhaníka) konvent nezajišťoval stálé zaměstnání dalším hudebníkům. Tyto tři chlapce, dva diskantisty a altistu, měl regenschori každý týden ve volných dnech (recreations-tage) vyučovat hudbě. Ze smlouvy lze vyvodit, že uvádění nové liturgické hudby bylo žádoucí, avšak běžná praxe provádění liturgických skladeb prima vista (bez předchozího nácviku) zřejmě nebyla v případě chlapeckých zpěváků, přece jen méně zkušených než dospělých hudebníků, zcela bez rizika a proto se měl regenschori věnovat nácviku (damit in publico keine confusion entstehe).

Když se v roce 1733 slavnostně světily nové oltáře konventního chrámu, nejzasloužilejší člen konventu už nežil. Podobně kardinál Schrattenbach se musel ze slavnosti pro svůj zdravotní stav omluvit. Pro bezpochyby fyzicky náročné obřady, v jejichž rámci bylo nutné vysvětit konventní chrám i všech devět jeho oltářů, proto kardinál do Brna povolal svého taktéž hudbymilovného bratra Felixe Zikmunda (1674-1742), salcburského kanovníka a od roku 1727 biskupa v Lublani. Podle řádové kroniky začaly konsekrační obřady v sobotu 20. června 1733 o páté hodině ranní a skončily o půl desáté, protože bylo nutno do poledne odsloužit slavnou mši k zasvěcení kostela (de dedicatione ecclesiae) a zároveň dalších osm mší na ostatních nově konsekrovaných oltářích. Odpoledne následoval obvyklý program slavnostního dne, tedy zpívané nešpory, svátostné požehnání a litanie. Kardinálův bratr pak ještě před návratem do Lublaně / Laibachu stihl shlédnout také opery, dávané v biskupské rezidenci v Kroměříži.

Zpět k minoritům. Vzhledem k barokní epoše lze předpokládat obecně vyšší hudební vnímavost a také přitažlivost tehdejší liturgické hudby pro její aktuálnost. Důraz byl kladen na vnější lesk (zvuk trompet a tympánů). Z hlediska stylového navíc neexistovala zřetelná distinkce mezi dobovou chrámovou a světskou produkcí. Hudba neměla samozřejmý charakter, musela být aktivně vytvářena nebo vyhledávána; pro široké vrstvy byl právě chrám v zásadě jediným místem, kde se dala slyšet náročná, soudobá hudební produkce. Oblibu figurální hudby a význam chrámů brněnských minoritů jednoznačně dokládá také zřízení celkem devíti fundací v rozmezí let 1727–1735, založených z většiny laiky, ale také všemi minoritskými bratrstvy, jejichž výnos byl zcela nebo z podstatné části určen právě na liturgickou hudbu.

Lakonicky řečeno, minoritský konvent byl v první polovině 18. století výjimečný především tím, že zde bylo možné každý den (a nikoli jen o nedělích a svátcích) mimo jiné slyšet zřejmě kvalitní figurální hudbu dle dobové módy. O nedělích, úterých a sobotách ranní mše, ve všech dnech odpoledne pak litanie. Ona pravidelnost, s níž minorité jaksi zaplnili díru na trhu, pak i podle dnešních marketingových pravidel přispěla ke kýženému úspěchu.

Zdroje:

Foltýn, David (ed.): Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, heslo Konvent minoritů s kostelem sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty a s loretánskou kaplí (autoři Tomáš Borovský a Jiří Kroupa), s. 167–172.
Dokoupil, Vladislav: Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovny v Brně. Brno 1972
Sehnal, Jiří: Die Musikpraxis bei den Brünner Minoriten im 18. Jahrhundert. In: Plaude turba paupercula – Franziskanischer Geist in Musik, Literatur und Kunst. Konferenzbericht Bratislava, 4.–6. Oktober 2004. Ed. Ladislav Kačic. Bratislava 2005, s. 71–83.
Maňas, Vladimír: Lze chrám vzkřísit z mrtvých? Brněnský konvent minoritů v první polovině 18. století a jeho místo ve městě. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci: Společenské vědy, Olomouc: Vlastivědné muzeumv Olomouci, 2012, roč. 304, suppl., s. 39-56.
Maňas, Vladimír: Přitahovat hudbou. Minoritský konvent v Brně a jeho rozkvět v první polovině 18. století, in: Opus musicum 44, 2012, č. 2, s. 6–19

Obr.: Blíže neurčené procesí před brněnskou loretou (výřez). Uloženo v Archivu města Brna, Sbírka grafik, kreseb a reprotisků (U 25), sign. VIII b 14.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Stručné, ale případné vylíčení středověkých počátků procesí o svátku Božího těla v Brně zpřesňuje naši představu o zrodu fenoménu, který se spolu s nemnoha jinými udržel až do současnosti, a to i v Brně. Sekularizaci i jiným proměnám společnosti navzdory.  více

Ve srovnání se zprávami o množství nejrůznějších darů pro nový jezuitský kostel či o každoročním uvádění studentských dramat působí hudební dění v koleji jako popelka. Spíše než v kronikářských záznamech vystupuje její význam a předpokládaná kvalita prostřednictvím dochovaných účtů. Byla to právě hudba, která řadu obyvatel Brna i okolí lákala do jezuitského chrámu.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více