Alice in Bed – operní thriller o propletených světech

Alice in Bed – operní thriller o propletených světech

Možná nežijeme jen jeden život a možná bychom se měli držet osvědčených postupů, pokud nám záleží na okamžitém úspěchu. Jaké to je vytvářet nové reality, několik jich prožívat, vyrovnávat se s nimi a najít mezi nimi tu snesitelnou. Jak zlikvidovat impulzivního umělce, který nás zevnitř nutí bourat stereotypy i konvence a žene nás do nepředvídatelných situací i existenčního rizika. Přinejmenším tyto úvahy nám předkládají Ivo MedekMarkéta Dvořáková ve svém operním thrilleru Alice in Bed.

Alice je úspěšná vývojářka počítačových her, která právě dokončila nový projekt. Firma jej nadšeně přijímá, ale objevují se přece jen jakési pochybnosti a Alice nervózně očekává výsledek dalšího testovacího kolečka. Na scénu přichází její druhé, umělecké já, které před dodrženými termíny a respektováním vkusu zákazníků dává přednost nespoutané inspiraci a realizaci okamžitých nápadů. Alice jsou tu ale hned tři. Jedna dělá byznys, druhá otravuje s uměním a obě dohromady se snaží uspat nebo alespoň ignorovat Alici – děcko. To procitne z neklidného spánku až v závěru celé opery a zakončí ji dětským popěvkem o vdolcích, které napekla Srdcová královna a ukradl Srdcový kluk. To je zločin, jehož vyšetřováním končí pouť Alenky Lewise Carrolla krajem divů a předchází jejímu procitnutí do reálného světa.

Dochází zde k jednomu z mnoha anachronismů, protože opera Alice in Bed sleduje literární inspiraci Alenčiných dobrodružství za zrcadlem a v kraji divů neuspořádaně. Z manažerského týmu, pro který Alice navrhuje počítačové hry, vystupuje hned na začátku výrazná postava Red Queen, videoprojekce předtím naznačuje průlet králičí dírou. Další členové týmu se ze svých lidských rolí místy vtělují do Alenčiných průvodců neskutečnými světy. Setkáváme se s Bílým rytířem, kočkou Šklíbou, Houseňákem, nakonec obě dospělé Alice usnou a vzhůru zůstává jen bezstarostné dítě. Bílý králík provází malou Alici jejím sněním v průběhu celé opery.

Tady by se samozřejmě nabízel i výklad, že se malé Alici vlastně celou dobu zdálo o vlastní dospělosti. Opera se totiž na pomezí několika realit pohybuje po celou dobu a nesnaží se publiku jednoznačně vsugerovat, která z nich je ta pravá. Nejedná se o pobídku k útěku do dětství nebo opuštění civilizačních návyků a vymožeností. Zdá se mi, jako by se autoři – možná poněkud kubisticky – snažili zachytit život ze všech stran najednou. Řekl bych, že k onomu „zdá se mi“ je tu každý posluchač vyzván nejsilněji – totiž k vytvoření další a možná nejdůležitější reality vlastního výkladu. Doberete se k ní ale i bez analyzování, stačí na to jít přes emoce – hudba k nim nabízí příležitostí víc než dost.

Pokud vám vlastní rozumování ani emoce nestačí, můžete si přečíst děj v programu – já jsem to ale úmyslně neudělal. A nebo se můžete nechat unášet napětím, co se v příští chvíli stane a jak to celé dopadne. Označení operní thriller tu není jen lákavým titulkem, který nakonec zklame. Můžete se také bavit vyhledáváním citátů a paralel nejen na Alenku, ale i jinam – najdete je v textu i v hudbě. Při oslavném ansámblu nad hotovou hrou mi opakování she did it, did it neodolatelně připomnělo My Fair Lady, ve scéně s Houseňákem se objevil riff z Aqualungu od Jethro Tull. Rozsáhlá a nebanální je práce s tématem lidové písničky Týnom tánom – jediné téměř domácí části jinak anglického libreta.

Hudba Alice in Bed je postavená na silné skupině bicích nástrojů od tympánů až po hrnce a jiné improvizované perkuse (jejich použití ostatně reprezentuje dětský svět víc než výstižně). K nim se přidává ještě běžný i preparovaný klavír – nejsilnějším hudebním dojmem je zvuková i dynamická pestrost a důraz na rytmus. Melodickou část reprezentují akordeon, violoncello, elektrická kytara, flétna a trombon. Ansámbl je složený z muzikantů, kteří se současné hudbě věnují a na jeho výborném výkonu to bylo poznat. Dirigent Ondrej Olos také celou velmi náročnou věc výborně nastudoval. Hudba zněla i při zesílení čistě, čitelně, i když pro někoho možná byla zesílená až moc, což by se mělo při reprízách změnit. Co je ale možná nejdůležitější – hudba je stejně napínavá jako libreto. Jsou to dva souznějící světy a překvapivý děj žene dopředu zvukově stejně překvapivá hudba. A vzhledem k jednoznačné kvalitě interpretace vás ani nenapadne přemýšlet o tom, jak je vlastně složitá.

K tomu jednoznačně přispívají i zpěváci. Alici – solidní designérku – ztvárnila Tereza Merklová Kyzlinková, Alici – umělkyni – Gabriela Vermelho. Tvůrkyni virtuálních realit na zakázku tedy reprezentuje sofistikovaný operní soprán, impulzivního, přírodního umělce zemitější a nepředvídatelný zpěv – třeba v horrorovém zaříkávání sleep child. Gabriela Vermelho se navíc doprovází na kvinton (pětistrunnou violu). Vnitřní konflikt dvojjediné osobnosti byl vyjádřený hudebními prostředky až na samotnou podstatu. Hlasy zpěváků byly rovněž snímané přes mikroporty a zesílené, čímž se jejich dynamický rozsah omezil, ale zároveň také sjednotil. Pěvecká i herecká komunikace obou pěvkyň byla vynikající a propojení jejich osobností úplně přirozené. Julie Šebestová jako dětská Alice i Otakar Blaha v němé roli Bílého králíka působili roztomile tak akorát – vnášeli na jeviště dětský svět bez sentimentu a hloupostí. Výborně zpíval i celý ansámbl Hana Škarková, Jan Mikušek, Marek OlbrzymekDavid Nykl. Každý z jeho členů měl i příležitost k menšímu charakteristickému výstupu, z toho nejrozsáhlejší vynikající Jan Mikušek. V každém případě tu došlo k něčemu, co zmiňuji jako zvláštnost velmi nerad – všechny role byly obsazeny odpovídajícím způsobem.

Autorem scénického řešení Alice in Bed je Rocc – pouze na kostýmech spolupracoval Miroslav Sabo. Základem je variabilní zrcadlová stěna, která se otáčí, dělí, mění prostor jeviště a z nelesklé strany nabízí plochu pro videoprojekce Lukáše Medka. Ty dokreslují děj od zrychleného procesu modelování 3D objektů, přes rozevláté červené linie při „srazte jí hlavu“ až po průniky do jiných dimenzí. S celkovým scénickým pojetím komunikují, jsou jeho organickou součástí. Velký kus života vnášelo do inscenace světlo, proměnlivé, pohyblivé, roztříštěné v zrcadlech. Roccovi se ale především podařilo skloubit jeho sklony k působivému výtvarnému řešení scény s hereckou akcí – snad nejlépe, jak jsem to od něj zatím viděl.

Možná to nebylo záměrem tvůrců, ale vytváření počítačových her je vlastně domácí téma. Ajťák v Brně je něco jako sova v Athénách, vzniká tu světově úspěšná hra Mafia i antivirový program AVG, o sídlech světových počítačových firem a Fakultě informatiky ani nemluvím. Tento byznys je při malé turistické atraktivitě města možná největším zdrojem přílivu cizinců. Vzhledem k anglickému libretu by tedy asi stálo za pokus nabídnout nové a neotřelé dílo novému a neotřelému publiku. Premiéra byla dobře navštívená a měla živý ohlas – bylo by škoda, kdyby se tak nestalo i při reprízách.

Ivo Medek, Markéta Dvořáková – Alice in Bed, libreto Anne Daschkey, Sjaron Minailo. Hudební nastudování – Ondrej Olos, režie a scéna – Rocc, kostýmy – Rocc, Miroslav Sabo, videoprojekce – Lukáš Medek. Alice 1 – Tereza Merklová Kyzlinková, Alice 2 – Gabriela Vermelho, Malá Alice 3 – Julie Šebestová, soprán – Hana Škarková, kontratenor – Jan Mikušek, tenor – Marek Olbrzymek, bas – David Nykl, Králíček – Otakar Blaha. Klavír – Stanislav Slavíček, preparovaný klavír – Jan Dobiáš, akordeon – Lucie Vítková, kytara – Martin Kostaš, violoncello – Štěpán Filípek, flétna – Kristýna Vaculová, Marcela Ondrejková, trombon – Šimon Pavlík, bicí – Martin Opršal, Lukáš Krejčí, Petr Hladík, Tomáš Kovanda. Premiéra 7. 5. 2014, divadlo Reduta, Brno.

Foto Patrik Borecký

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Světovou premiéru Alice in Bed chystá tento týden Národní divadlo Brno, jako režisér a výtvarník na ní pracuje bývalý ředitel brněnské opery Rocc. Ten odešel po svém brněnském angažmá do pražského Národního divadla a nyní působí jako ředitel opery v Lublani. Mluvili jsme spolu o tom, zda Ivo Medek s Markétou Dvořákovou napsali multimediální kompozici, nebo operu. Jestli je lepší mít funkci, nebo být na volné noze. Jestli je lepší stará opera, nová opera a jakou má operní divadlo budoucnost. A dotkli jsme se i Daniela Dvořáka.  více

Se svou novou operou Ponava (Ztracené řeky) se Ensemble Opera Diversa posunul k vážné a působivé alegorii o současném světě. Jmenuje se podle brněnské podzemní řeky, ale není o Brně. Je o světě a spodních proudech, které jsou neviditelné, ale věrné a stále nablízku.  více

D

Hostem Festivalu bicích nástrojů na JAMU byla vynikající perkusionistka Marta Klimasara – její koncert festival uzavřel, vedla i workshop. Sešli jsme se spolu v nedávno otevřených sklepních prostorách, kde nyní sídlí Katedra bicích nástrojů. U bicích a hudby zůstal po celou dobu i náš rozhovor, takže jsme se od tématu nehnuli zevnitř ani zvenku.  více

Velikonoční festival duchovní hudby pokračoval světovou premiérou kompozice Ivy Bittové Tenebrae, která kombinovala chorální nápěvy z Jistebnického kancionálu, zhudebněné verše jezuity Matěje Tannera a improvizaci. Působivé, ale i rušivé momenty se setkaly v chrámu svatého Jakuba.  více


Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více