Alice in Bed – operní thriller o propletených světech

Alice in Bed – operní thriller o propletených světech

Možná nežijeme jen jeden život a možná bychom se měli držet osvědčených postupů, pokud nám záleží na okamžitém úspěchu. Jaké to je vytvářet nové reality, několik jich prožívat, vyrovnávat se s nimi a najít mezi nimi tu snesitelnou. Jak zlikvidovat impulzivního umělce, který nás zevnitř nutí bourat stereotypy i konvence a žene nás do nepředvídatelných situací i existenčního rizika. Přinejmenším tyto úvahy nám předkládají Ivo MedekMarkéta Dvořáková ve svém operním thrilleru Alice in Bed.

Alice je úspěšná vývojářka počítačových her, která právě dokončila nový projekt. Firma jej nadšeně přijímá, ale objevují se přece jen jakési pochybnosti a Alice nervózně očekává výsledek dalšího testovacího kolečka. Na scénu přichází její druhé, umělecké já, které před dodrženými termíny a respektováním vkusu zákazníků dává přednost nespoutané inspiraci a realizaci okamžitých nápadů. Alice jsou tu ale hned tři. Jedna dělá byznys, druhá otravuje s uměním a obě dohromady se snaží uspat nebo alespoň ignorovat Alici – děcko. To procitne z neklidného spánku až v závěru celé opery a zakončí ji dětským popěvkem o vdolcích, které napekla Srdcová královna a ukradl Srdcový kluk. To je zločin, jehož vyšetřováním končí pouť Alenky Lewise Carrolla krajem divů a předchází jejímu procitnutí do reálného světa.

Dochází zde k jednomu z mnoha anachronismů, protože opera Alice in Bed sleduje literární inspiraci Alenčiných dobrodružství za zrcadlem a v kraji divů neuspořádaně. Z manažerského týmu, pro který Alice navrhuje počítačové hry, vystupuje hned na začátku výrazná postava Red Queen, videoprojekce předtím naznačuje průlet králičí dírou. Další členové týmu se ze svých lidských rolí místy vtělují do Alenčiných průvodců neskutečnými světy. Setkáváme se s Bílým rytířem, kočkou Šklíbou, Houseňákem, nakonec obě dospělé Alice usnou a vzhůru zůstává jen bezstarostné dítě. Bílý králík provází malou Alici jejím sněním v průběhu celé opery.

Tady by se samozřejmě nabízel i výklad, že se malé Alici vlastně celou dobu zdálo o vlastní dospělosti. Opera se totiž na pomezí několika realit pohybuje po celou dobu a nesnaží se publiku jednoznačně vsugerovat, která z nich je ta pravá. Nejedná se o pobídku k útěku do dětství nebo opuštění civilizačních návyků a vymožeností. Zdá se mi, jako by se autoři – možná poněkud kubisticky – snažili zachytit život ze všech stran najednou. Řekl bych, že k onomu „zdá se mi“ je tu každý posluchač vyzván nejsilněji – totiž k vytvoření další a možná nejdůležitější reality vlastního výkladu. Doberete se k ní ale i bez analyzování, stačí na to jít přes emoce – hudba k nim nabízí příležitostí víc než dost.

Pokud vám vlastní rozumování ani emoce nestačí, můžete si přečíst děj v programu – já jsem to ale úmyslně neudělal. A nebo se můžete nechat unášet napětím, co se v příští chvíli stane a jak to celé dopadne. Označení operní thriller tu není jen lákavým titulkem, který nakonec zklame. Můžete se také bavit vyhledáváním citátů a paralel nejen na Alenku, ale i jinam – najdete je v textu i v hudbě. Při oslavném ansámblu nad hotovou hrou mi opakování she did it, did it neodolatelně připomnělo My Fair Lady, ve scéně s Houseňákem se objevil riff z Aqualungu od Jethro Tull. Rozsáhlá a nebanální je práce s tématem lidové písničky Týnom tánom – jediné téměř domácí části jinak anglického libreta.

Hudba Alice in Bed je postavená na silné skupině bicích nástrojů od tympánů až po hrnce a jiné improvizované perkuse (jejich použití ostatně reprezentuje dětský svět víc než výstižně). K nim se přidává ještě běžný i preparovaný klavír – nejsilnějším hudebním dojmem je zvuková i dynamická pestrost a důraz na rytmus. Melodickou část reprezentují akordeon, violoncello, elektrická kytara, flétna a trombon. Ansámbl je složený z muzikantů, kteří se současné hudbě věnují a na jeho výborném výkonu to bylo poznat. Dirigent Ondrej Olos také celou velmi náročnou věc výborně nastudoval. Hudba zněla i při zesílení čistě, čitelně, i když pro někoho možná byla zesílená až moc, což by se mělo při reprízách změnit. Co je ale možná nejdůležitější – hudba je stejně napínavá jako libreto. Jsou to dva souznějící světy a překvapivý děj žene dopředu zvukově stejně překvapivá hudba. A vzhledem k jednoznačné kvalitě interpretace vás ani nenapadne přemýšlet o tom, jak je vlastně složitá.

K tomu jednoznačně přispívají i zpěváci. Alici – solidní designérku – ztvárnila Tereza Merklová Kyzlinková, Alici – umělkyni – Gabriela Vermelho. Tvůrkyni virtuálních realit na zakázku tedy reprezentuje sofistikovaný operní soprán, impulzivního, přírodního umělce zemitější a nepředvídatelný zpěv – třeba v horrorovém zaříkávání sleep child. Gabriela Vermelho se navíc doprovází na kvinton (pětistrunnou violu). Vnitřní konflikt dvojjediné osobnosti byl vyjádřený hudebními prostředky až na samotnou podstatu. Hlasy zpěváků byly rovněž snímané přes mikroporty a zesílené, čímž se jejich dynamický rozsah omezil, ale zároveň také sjednotil. Pěvecká i herecká komunikace obou pěvkyň byla vynikající a propojení jejich osobností úplně přirozené. Julie Šebestová jako dětská Alice i Otakar Blaha v němé roli Bílého králíka působili roztomile tak akorát – vnášeli na jeviště dětský svět bez sentimentu a hloupostí. Výborně zpíval i celý ansámbl Hana Škarková, Jan Mikušek, Marek OlbrzymekDavid Nykl. Každý z jeho členů měl i příležitost k menšímu charakteristickému výstupu, z toho nejrozsáhlejší vynikající Jan Mikušek. V každém případě tu došlo k něčemu, co zmiňuji jako zvláštnost velmi nerad – všechny role byly obsazeny odpovídajícím způsobem.

Autorem scénického řešení Alice in Bed je Rocc – pouze na kostýmech spolupracoval Miroslav Sabo. Základem je variabilní zrcadlová stěna, která se otáčí, dělí, mění prostor jeviště a z nelesklé strany nabízí plochu pro videoprojekce Lukáše Medka. Ty dokreslují děj od zrychleného procesu modelování 3D objektů, přes rozevláté červené linie při „srazte jí hlavu“ až po průniky do jiných dimenzí. S celkovým scénickým pojetím komunikují, jsou jeho organickou součástí. Velký kus života vnášelo do inscenace světlo, proměnlivé, pohyblivé, roztříštěné v zrcadlech. Roccovi se ale především podařilo skloubit jeho sklony k působivému výtvarnému řešení scény s hereckou akcí – snad nejlépe, jak jsem to od něj zatím viděl.

Možná to nebylo záměrem tvůrců, ale vytváření počítačových her je vlastně domácí téma. Ajťák v Brně je něco jako sova v Athénách, vzniká tu světově úspěšná hra Mafia i antivirový program AVG, o sídlech světových počítačových firem a Fakultě informatiky ani nemluvím. Tento byznys je při malé turistické atraktivitě města možná největším zdrojem přílivu cizinců. Vzhledem k anglickému libretu by tedy asi stálo za pokus nabídnout nové a neotřelé dílo novému a neotřelému publiku. Premiéra byla dobře navštívená a měla živý ohlas – bylo by škoda, kdyby se tak nestalo i při reprízách.

Ivo Medek, Markéta Dvořáková – Alice in Bed, libreto Anne Daschkey, Sjaron Minailo. Hudební nastudování – Ondrej Olos, režie a scéna – Rocc, kostýmy – Rocc, Miroslav Sabo, videoprojekce – Lukáš Medek. Alice 1 – Tereza Merklová Kyzlinková, Alice 2 – Gabriela Vermelho, Malá Alice 3 – Julie Šebestová, soprán – Hana Škarková, kontratenor – Jan Mikušek, tenor – Marek Olbrzymek, bas – David Nykl, Králíček – Otakar Blaha. Klavír – Stanislav Slavíček, preparovaný klavír – Jan Dobiáš, akordeon – Lucie Vítková, kytara – Martin Kostaš, violoncello – Štěpán Filípek, flétna – Kristýna Vaculová, Marcela Ondrejková, trombon – Šimon Pavlík, bicí – Martin Opršal, Lukáš Krejčí, Petr Hladík, Tomáš Kovanda. Premiéra 7. 5. 2014, divadlo Reduta, Brno.

Foto Patrik Borecký

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Světovou premiéru Alice in Bed chystá tento týden Národní divadlo Brno, jako režisér a výtvarník na ní pracuje bývalý ředitel brněnské opery Rocc. Ten odešel po svém brněnském angažmá do pražského Národního divadla a nyní působí jako ředitel opery v Lublani. Mluvili jsme spolu o tom, zda Ivo Medek s Markétou Dvořákovou napsali multimediální kompozici, nebo operu. Jestli je lepší mít funkci, nebo být na volné noze. Jestli je lepší stará opera, nová opera a jakou má operní divadlo budoucnost. A dotkli jsme se i Daniela Dvořáka.  více

Se svou novou operou Ponava (Ztracené řeky) se Ensemble Opera Diversa posunul k vážné a působivé alegorii o současném světě. Jmenuje se podle brněnské podzemní řeky, ale není o Brně. Je o světě a spodních proudech, které jsou neviditelné, ale věrné a stále nablízku.  více

D

Hostem Festivalu bicích nástrojů na JAMU byla vynikající perkusionistka Marta Klimasara – její koncert festival uzavřel, vedla i workshop. Sešli jsme se spolu v nedávno otevřených sklepních prostorách, kde nyní sídlí Katedra bicích nástrojů. U bicích a hudby zůstal po celou dobu i náš rozhovor, takže jsme se od tématu nehnuli zevnitř ani zvenku.  více

Velikonoční festival duchovní hudby pokračoval světovou premiérou kompozice Ivy Bittové Tenebrae, která kombinovala chorální nápěvy z Jistebnického kancionálu, zhudebněné verše jezuity Matěje Tannera a improvizaci. Působivé, ale i rušivé momenty se setkaly v chrámu svatého Jakuba.  více


V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více