Možná nežijeme jen jeden život a možná bychom se měli držet osvědčených postupů, pokud nám záleží na okamžitém úspěchu. Jaké to je vytvářet nové reality, několik jich prožívat, vyrovnávat se s nimi a najít mezi nimi tu snesitelnou. Jak zlikvidovat impulzivního umělce, který nás zevnitř nutí bourat stereotypy i konvence a žene nás do nepředvídatelných situací i existenčního rizika. Přinejmenším tyto úvahy nám předkládají Ivo Medek a Markéta Dvořáková ve svém operním thrilleru Alice in Bed.
Alice je úspěšná vývojářka počítačových her, která právě dokončila nový projekt. Firma jej nadšeně přijímá, ale objevují se přece jen jakési pochybnosti a Alice nervózně očekává výsledek dalšího testovacího kolečka. Na scénu přichází její druhé, umělecké já, které před dodrženými termíny a respektováním vkusu zákazníků dává přednost nespoutané inspiraci a realizaci okamžitých nápadů. Alice jsou tu ale hned tři. Jedna dělá byznys, druhá otravuje s uměním a obě dohromady se snaží uspat nebo alespoň ignorovat Alici – děcko. To procitne z neklidného spánku až v závěru celé opery a zakončí ji dětským popěvkem o vdolcích, které napekla Srdcová královna a ukradl Srdcový kluk. To je zločin, jehož vyšetřováním končí pouť Alenky Lewise Carrolla krajem divů a předchází jejímu procitnutí do reálného světa.
Dochází zde k jednomu z mnoha anachronismů, protože opera Alice in Bed sleduje literární inspiraci Alenčiných dobrodružství za zrcadlem a v kraji divů neuspořádaně. Z manažerského týmu, pro který Alice navrhuje počítačové hry, vystupuje hned na začátku výrazná postava Red Queen, videoprojekce předtím naznačuje průlet králičí dírou. Další členové týmu se ze svých lidských rolí místy vtělují do Alenčiných průvodců neskutečnými světy. Setkáváme se s Bílým rytířem, kočkou Šklíbou, Houseňákem, nakonec obě dospělé Alice usnou a vzhůru zůstává jen bezstarostné dítě. Bílý králík provází malou Alici jejím sněním v průběhu celé opery.
Tady by se samozřejmě nabízel i výklad, že se malé Alici vlastně celou dobu zdálo o vlastní dospělosti. Opera se totiž na pomezí několika realit pohybuje po celou dobu a nesnaží se publiku jednoznačně vsugerovat, která z nich je ta pravá. Nejedná se o pobídku k útěku do dětství nebo opuštění civilizačních návyků a vymožeností. Zdá se mi, jako by se autoři – možná poněkud kubisticky – snažili zachytit život ze všech stran najednou. Řekl bych, že k onomu „zdá se mi“ je tu každý posluchač vyzván nejsilněji – totiž k vytvoření další a možná nejdůležitější reality vlastního výkladu. Doberete se k ní ale i bez analyzování, stačí na to jít přes emoce – hudba k nim nabízí příležitostí víc než dost.
Pokud vám vlastní rozumování ani emoce nestačí, můžete si přečíst děj v programu – já jsem to ale úmyslně neudělal. A nebo se můžete nechat unášet napětím, co se v příští chvíli stane a jak to celé dopadne. Označení operní thriller tu není jen lákavým titulkem, který nakonec zklame. Můžete se také bavit vyhledáváním citátů a paralel nejen na Alenku, ale i jinam – najdete je v textu i v hudbě. Při oslavném ansámblu nad hotovou hrou mi opakování she did it, did it neodolatelně připomnělo My Fair Lady, ve scéně s Houseňákem se objevil riff z Aqualungu od Jethro Tull. Rozsáhlá a nebanální je práce s tématem lidové písničky Týnom tánom – jediné téměř domácí části jinak anglického libreta.
Hudba Alice in Bed je postavená na silné skupině bicích nástrojů od tympánů až po hrnce a jiné improvizované perkuse (jejich použití ostatně reprezentuje dětský svět víc než výstižně). K nim se přidává ještě běžný i preparovaný klavír – nejsilnějším hudebním dojmem je zvuková i dynamická pestrost a důraz na rytmus. Melodickou část reprezentují akordeon, violoncello, elektrická kytara, flétna a trombon. Ansámbl je složený z muzikantů, kteří se současné hudbě věnují a na jeho výborném výkonu to bylo poznat. Dirigent Ondrej Olos také celou velmi náročnou věc výborně nastudoval. Hudba zněla i při zesílení čistě, čitelně, i když pro někoho možná byla zesílená až moc, což by se mělo při reprízách změnit. Co je ale možná nejdůležitější – hudba je stejně napínavá jako libreto. Jsou to dva souznějící světy a překvapivý děj žene dopředu zvukově stejně překvapivá hudba. A vzhledem k jednoznačné kvalitě interpretace vás ani nenapadne přemýšlet o tom, jak je vlastně složitá.
K tomu jednoznačně přispívají i zpěváci. Alici – solidní designérku – ztvárnila Tereza Merklová Kyzlinková, Alici – umělkyni – Gabriela Vermelho. Tvůrkyni virtuálních realit na zakázku tedy reprezentuje sofistikovaný operní soprán, impulzivního, přírodního umělce zemitější a nepředvídatelný zpěv – třeba v horrorovém zaříkávání sleep child. Gabriela Vermelho se navíc doprovází na kvinton (pětistrunnou violu). Vnitřní konflikt dvojjediné osobnosti byl vyjádřený hudebními prostředky až na samotnou podstatu. Hlasy zpěváků byly rovněž snímané přes mikroporty a zesílené, čímž se jejich dynamický rozsah omezil, ale zároveň také sjednotil. Pěvecká i herecká komunikace obou pěvkyň byla vynikající a propojení jejich osobností úplně přirozené. Julie Šebestová jako dětská Alice i Otakar Blaha v němé roli Bílého králíka působili roztomile tak akorát – vnášeli na jeviště dětský svět bez sentimentu a hloupostí. Výborně zpíval i celý ansámbl Hana Škarková, Jan Mikušek, Marek Olbrzymek a David Nykl. Každý z jeho členů měl i příležitost k menšímu charakteristickému výstupu, z toho nejrozsáhlejší vynikající Jan Mikušek. V každém případě tu došlo k něčemu, co zmiňuji jako zvláštnost velmi nerad – všechny role byly obsazeny odpovídajícím způsobem.
Autorem scénického řešení Alice in Bed je Rocc – pouze na kostýmech spolupracoval Miroslav Sabo. Základem je variabilní zrcadlová stěna, která se otáčí, dělí, mění prostor jeviště a z nelesklé strany nabízí plochu pro videoprojekce Lukáše Medka. Ty dokreslují děj od zrychleného procesu modelování 3D objektů, přes rozevláté červené linie při „srazte jí hlavu“ až po průniky do jiných dimenzí. S celkovým scénickým pojetím komunikují, jsou jeho organickou součástí. Velký kus života vnášelo do inscenace světlo, proměnlivé, pohyblivé, roztříštěné v zrcadlech. Roccovi se ale především podařilo skloubit jeho sklony k působivému výtvarnému řešení scény s hereckou akcí – snad nejlépe, jak jsem to od něj zatím viděl.
Možná to nebylo záměrem tvůrců, ale vytváření počítačových her je vlastně domácí téma. Ajťák v Brně je něco jako sova v Athénách, vzniká tu světově úspěšná hra Mafia i antivirový program AVG, o sídlech světových počítačových firem a Fakultě informatiky ani nemluvím. Tento byznys je při malé turistické atraktivitě města možná největším zdrojem přílivu cizinců. Vzhledem k anglickému libretu by tedy asi stálo za pokus nabídnout nové a neotřelé dílo novému a neotřelému publiku. Premiéra byla dobře navštívená a měla živý ohlas – bylo by škoda, kdyby se tak nestalo i při reprízách.
Ivo Medek, Markéta Dvořáková – Alice in Bed, libreto Anne Daschkey, Sjaron Minailo. Hudební nastudování – Ondrej Olos, režie a scéna – Rocc, kostýmy – Rocc, Miroslav Sabo, videoprojekce – Lukáš Medek. Alice 1 – Tereza Merklová Kyzlinková, Alice 2 – Gabriela Vermelho, Malá Alice 3 – Julie Šebestová, soprán – Hana Škarková, kontratenor – Jan Mikušek, tenor – Marek Olbrzymek, bas – David Nykl, Králíček – Otakar Blaha. Klavír – Stanislav Slavíček, preparovaný klavír – Jan Dobiáš, akordeon – Lucie Vítková, kytara – Martin Kostaš, violoncello – Štěpán Filípek, flétna – Kristýna Vaculová, Marcela Ondrejková, trombon – Šimon Pavlík, bicí – Martin Opršal, Lukáš Krejčí, Petr Hladík, Tomáš Kovanda. Premiéra 7. 5. 2014, divadlo Reduta, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..