Brněnský orchestr zdárně napodobil legendární Leningradskou filharmonii

8. duben 2016, 13:53

Brněnský orchestr zdárně napodobil legendární Leningradskou filharmonii

Po Case Scaglionem je Alan Buribajev v této sezóně druhým dirigentem světové extratřídy, který se představil u pultu Filharmonie Brno. Buď musel dostat neobvykle vysoký počet zkoušek s orchestrem, nebo při nich byl nesmírně přísný a důsledný. Orchestr odvedl obrovský kus práce a navzdory jisté nervozitě před televizními kamerami byl výsledek vynikající, především v souhře celku a v jednotném vyrovnaném zvuku smyčcových skupin. Jednotlivci se v sólových výstupech většinou nevyvarovali chyb, také ale úspěšně zvládali zatěžkaný ruský výraz.

Buribajevův styl připomíná legendárního Jevgenije Mravinského, který těžil z dokonalé technické přípravy a během koncertu jen kontroloval a odměřoval zdárný průběh. Tato petrohradská škola stojí do určité míry v opozici vůči moskevské, jejímž legendárním zástupcem je Gennadij Rožděstvěnskij. Ten zkouší jen minimálně a těží z neopakovatelné atmosféry a napětí živého provedení. Ať Moskva, nebo Petrohrad, jejich syrový orchestrální zvuk spolu s mírně odlišným instrumentářem (např. u žesťů) a technikou (u bicích) dává ve výsledku značně odlišný zvuk oproti orchestrální tradici německé (včetně české) a anglické. Buribajev z Filharmonie Brno dokázal dostat něco z projevu výsostně ruského a za to mu patří dík. Moderní orchestr by se měl dokázat přeorientovat na rozličné styly, kultury a epochy mnohem více, než bylo dosud obvyklé.

Hudba Alfreda Garrijeviče Schnittkeho není pro Brňany ničím novým. Tentokrát dostali vskutku nesnadné sousto: Autorovo Concerto grosso č. 2 se sólovými houslemi a violoncellem, ale také s cembalem, elektrickou kytarou, baskytarou a dalším zajímavým instrumentářem včetně početných bicích. Dílo může působit nevlídně především pro nezkušeného posluchače: obrovitý orchestr tu sólisty nedoprovází, nýbrž se snaží rozbít jejich dokonalé souznění (inspirované krásným vztahem manželů Olega Kagana a Natálie Gutmanové, pro něž je koncert napsán). Přehlušuje je a narušuje jejich hru vpády ubíjejících banalit, které jsou pro skladatele synonymem zla.

Dalším problémem je jak samotná akustika Janáčkova divadla, tak i fakt, že program se zkouší v akusticky nanejvýš protichůdném Besedním domě. U takového Mozarta nebo i Mahlera už hudebníci vědí, kde při přechodu na generálku do Janáčkova divadla přidat a jak na to, výbušný Schnittke tím ale zjevně utrpěl. Je totiž postaven na maximálních myslitelných kontrastech prázdnoty a plnosti a je do značné míry založen na ubíjejícím efektu fortissimových pasáží, které mají posluchače katapultovat do krajních poloh duševní pozornosti. Když pasáže takto nevyzní, ztrácí se kýžený efekt a zbude jen pozorování něčeho velmi hlubokého, velkolepého, plného nepříjemných zážítků a schválností.

Přesto lze bez výhrad říci, že se jednalo o jeden z vrcholů aktuální sezóny. Člověk by čekal, že to bude třebas dobré, ale bojácné, nesmělé a povrchní. Opak byl pravdou. Navzdory technickým extrémům v partituře (např. v hlubokých žestích) byl projev orchestru zapálený a strhující. Dá se navíc předpokládat, že v uvolněnější atmosféře páteční reprízy bez televizních kamer budou ještě kontrastněji odstíněny útržky „zvracených“ estrádních pochodů a tanců.

Je potěšitelné, že se před orchestrem po dlouhé době jako sólisté objevili jeho vlastní dlouholetí koncertní mistři Marie Petříková (mnoha posluchačům známá ještě jako Gajdošová) a Pavel Šabacký. Není dobré, když jako sólisté vystupují výhradně cizí hvězdy, které nikdo z orchestru nikdy předtím neviděl. Svoji příležitost rozhodně nepropásli, přestože výrazově i technicky dominovala houslistka Marie Petříková. Od svého inauguračního koncertu s Filharmonií Brno, kdy počátkem 90. let hrála v Mahenově divadle Bartókův koncert, podává vyrovnané výkony a Schnittkeho náročnou partituru si vyloženě užívala. Violoncellista Pavel Šabacký vypadal mnohem ustaraněji, oči měl zamčené v notách, všechny ale zdárně vylovil, a tak na jeho výkonu byla škoda jen absence výrazu a dynamiky. Skromnost a pokora se cení ve všech oborech lidské činnosti, jako koncertní mistr a sólový hráč by si ale Šabacký měl rozmyslet priority a přiklonit se k celkově výraznějšímu projevu.

Celý večer byl perfektně dramaturgicky promyšlený volbou interpretů, náležitě hrozivým pojmenováním („Dobro a zlo“), ale především volbou skladeb, které jsou spolu v dokonalé symbióze. Schnittke se stal hudebním velikánem, když načerpal od Šostakoviče jeho mnohovýznamovost a hloubku a zvýraznil kontrasty vysokého a nízkého, s nimiž byl díky své práci pro film v každodenním kontaktu. Šostakovič se koncem 20. let věnoval kultivaci svých hudebních výstředností a teatralit a nebyl si jistý, zda zvolí dráhu skladatele, nebo klavíristy. Definitivně se hudebním skladatelem stává ve chvíli, kdy jej jeho blízký přítel Ivan Ivanovič Sollertinskij seznámil s hudbou Gustava Mahlera. Šostakovič rozhodně neopustil svoji zálibu v bizarních výstřelcích, posunul ji ale na vyšší úroveň zapojením do komplexního celku symfonického dramatu. Pro Schnittkeho je tento postup zásadní komponentou celkového projevu a v závěrečné větě Šostakovičovy Osmé symfonie toto defilé všemožných podvratných „blbinek“ úplně obrátí dosavadní vývoj celé skladby.

Skladba má nanejvýš nepravděpodobnou stavbu a vyžaduje vskutku oduševnělou koncepci. Po katastrofické pomalé první větě následují dvě scherza, jež dále gradují a kulminují jak v katastrofičnosti, tak i v ušklebené banalitě. Buribajev svůj úspěch založil na precizní práci se smyčci a orchestr opravdu zněl jako vyměněný, přitom volil krajně rychlá tempa. Je zajímavé, že v mohutných tutti nezněly lesní rohy nikdy úplně čistě, vždycky někdo ujel, přesto ale zněly výtečně a bez obvyklého schovávání jeden za druhého.

Pro „televizní“ napětí je charakteristické, že všechna velká instrumentální sóla vyzněla vesměs znamenitě, ovšem často s drobným výpadkem. Zdeněk Nádeníček v první větě poněkud obtížněji uváděl strojek svého anglického rohu do provozní teploty, ale pak už to byl požitek. Jindy mdlý pikolista František Kantor ve druhé větě a místy ve třetí odvedl svůj životní výkon, a přestože vypadal, že je na pokraji zhroucení, dostál výrazovým požadavkům. Trumpetista František Kříž pojal teatrální kvapík ve střední části druhého scherza vskutku nedostižně, jakoby mu přitom ale jeden takt vypadl. Tympánista Lukáš Krejčí pojal drtivý závěr druhého scherza s patřičnou vervou, vynechal ale závěrečné dva takty. Violy ve třetí větě začaly neúprosnou toccatu s takovou vervou, že bylo až k neuvěření, že jsou to pořád ty brněnské. Úplně nejstylověji a velmi ostře zněl malý buben v podání Radka Tomáška. Kéž by si zdejší hudebníci tyto výrazové polohy zapamatovali i v budoucích kontaktech s ruskou hudbou.

Dirigent vystavěl v prvních třech větách děsivou symfonickou vizi zla. Poté už symfonie negraduje, ale odumírá, ve čtvrté větě tichou meditací a v páté sledem nemožných nesouvislých epizod, z nichž jediná zřetelně aspiruje na jakousi závěrečnou katarzi, spíš se ale jedná o parodii na očekávání závěrečného vyvrcholení a Buribajev ji proto nechal prohnat v až destabilizujícím rychlém tempu. Jinak ale v páté větě rozbíjí svoji agogickou nesmlouvavost a popouští uzdu rozličným pompézním rubatům a ritenutům.

Ve výsledku se sázka na velmi náročný program ukázala být šťastnou, orchestr tentokrát obtížné partitury zvládl na výbornou. Buribajev je stejně jako onehdy Scaglione mladý dirigent ověnčený úspěchy, právě v tuto chvíli vynikající a energický, stále ale dost skromný na to, aby dojel na hostování do Brna. Tyto parametry by měly být důsledně uplatňovány při hledání budoucích hostujících dirigentů i, dá-li Bůh, šéfdirigenta. Především se ale ukazuje, kde by se perspektivní dirigenti dali hledat: nikoliv nutně v českých vodách, v nichž se na jedné straně nacházejí pouze těžko dostupné mladé hvězdy (Hrůša, Netopil a nejen oni) a na druhé straně dirigenti za zenitem, kteří už u práce trochu odpočívají. Ani z ciziny není nutné zvát kdysi zvučná jména, která žijí jen z dávné podstaty – to je bohužel v hudební branži velmi časté. Mladíci před čtyřicítkou mívají energie nejvíc a Filharmonie Brno ji potřebuje jako sůl. Účast na jediné repríze koncertu dnes od 19:30 v Janáčkově divadle lze jen doporučit.

Alfred Schnittke: Concerto grosso č. 2 pro housle, violoncello a orchestr, Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 8 c moll op. 65. Hudební nastudování – Alan Buribajev, housle – Marie Petříková, violoncello – Pavel Šabacký, Filharmonie Brno. 7. dubna 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat
  • Jan Špaček

    8. duben 2016, 14:20
    (2) Hlučný větrák, ve kterém cosi mlátí, je zpět a na balkoně Janáčkova divadla originálně ovlivňuje hudební požitky posluchačů hlavně v pomalých větách. Trochu to připomíná starý fén, jehož vrtule naráží na část krytu. Dokud bude větrák při koncertech a představeních hlučet, bude žít i rubrika „Různé“. Vtipné to ale ve skutečnosti není, je to protivné a o efektivitě organizačních procesů v Národním divadle Brno to podává nedobrou zprávu.
  • Jan Špaček

    8. duben 2016, 14:20
    Ani dnes nevynecháme rubriku různé: (1) Potrefená husa se vždycky ozve první a ani autor těchto řádek, vědomě se hlásící k oněm „některým“ (viz níže), své čtenáře nezklame. Časopis Harmonie otiskl kritiku na měsíc starý koncert filharmonie Klasicky a nezvykle v Besedním domě (Beethoven, Schubert, Schulhoff, Kabeláč; 11. 3. 2016), v němž autorka doslova píše: „V posledních sezonách filharmonie dominuje hudba 20. století a soudobá tvorba (s ohledem na dramaturgovy studijní a osobní zájmy zejména pobaltská a ruská). I když někteří kritikové a někteří zájemci o tento repertoár dramaturgické zaměření chválí, veřejnost a sám orchestr spokojeni nejsou. Také návštěvnost je obecně menší, než bývala. Např. přibylo abonentů brněnskému Spolku přátel hudby, kteří přešli od filharmonie. Na tomto koncertě bylo poměrně hodně návštěvníků, i když jsem s ohledem na Beethovena a Schuberta čekala více.“ Tak pojďme na to. V letošní sezóně na brněnských orchestrálních koncertech Filharmonie Brno zaznělo či zazní celkem 45 skladeb. Z nich je: - Rusko: 7 - Pobaltí: 2 (+Finsko 2) - žijící autoři: 7 - skladby mrtvých autorů ze zemí mimo Rusko a Pobaltí: 32 - celkem „závadných“ skladeb: 13 z 45 Počítám orchestrální abonentní cykly SA, KCA, KLA plus zahajovací a novoroční koncert. Jakákoliv debata o dramaturgii je nutně vítaná, je ale škoda, když jde o nepříliš konkrétní tlumočení názorů části členů orchestru lobbující – zcela pochopitelně – za své pohodlí (a části publika nárokujícího si právo slyšet pořád to samé). Orchestrální abonentní řady mají stále unikátně vysokou návštěvnost a získat početné publikum pro komorní hudbu je snem každého koncertního jednatele. Vzhledem k tomu, že kmenový repertoár velkého symfonického orchestru bez stylové specializace pochází z doby mezi lety 1750 a 2000, působí současný program Filharmonie Brno vyváženým dojmem s mírným důrazem na hudbu novější. Naopak ideál některých hudebníků, tedy stále dokola od Mozarta po Dvořáka a za sezónu jednou Mahler nebo Bruckner a jednou nějaké větší 20. století, je na hranici provinčnosti. V Brně má bohatou tradici jak interpretace hudby 20. století, tak i provinčnost. Stačí si vybrat.



Vrcholem sezony 2023/24 Národního divadla Brno se bezpochyby stalo uvedení světové premiéry opery Here I am, Orlando slovenské skladatelky Ľubice Čekovské. Libreto k tomuto dílu, jehož premiéra se odehrála 14. června v Janáčkově divadle, napsala Viktorie Knotková podle románu Orlando od Virginie Woolfové. Odvážný dramaturgický počin vypráví příběh mladíka Orlanda, který se jednoho dne změnil v ženu a žije tak už pár století, režíroval umělecký šéf opery NdB Jiří Heřman. Za dirigentský pult se při premiéře postavil Robert Kružík, který měl i hudebním nastudování. Role Orlanda/y byla rozdělena mezi dva představitele: mezzosopranistku Markétu Cukrovou a kontratenoristu Maayana Lichtavíce

Festival Concentus Moraviae nabízí nejen zajímavá místa, ale také interprety. Výjimku v konceptu tvořil open air koncert konaný ve čtvrtek 13. června na náměstí 1. května v Kuřimi, který byl propojen s městskými oslavami. V podvečer se v hodinovém vstupu publiku představilo české těleso Epoque Quartet v obsazení David PokornýVladimír Klánský (housle), Alexey Aslamas (viola), Vít Petrášek (violoncello), které mnozí znají z televizního pořadu Star dance. Kuřim však v tomto roce není jediným oslavencem, jelikož i samotné kvarteto letos slaví 25 let svého působení.  více

Když se hovoří o českém funku, je nemožné nezmínit osobnost producenta, klávesisty a zpěváka Romana Holého, který je neodmyslitelně spjat jak s mnoha hudebními projekty, tak se současnou populární hudební scénou. V současné době živě vystupuje především s kapelami Monkey Business a J.A.R., bez kterých si lze český funk jen stěží představit. Obě kapely vystoupily v rámci Gregoryfestu 2024 ve čtvrtek 13. června v Amfiteátru Starý pivovar v brněnských Řečkovicích.  více

V duchu myšlenky, že Brno a folklor patří k sobě, proběhl ve čtvrtek 6. června Happening Roku folklorních souborů. Událost uspořádala Kancelář Brno město hudby UNESCO ve spolupráci se spolkem Brněnsko tančí a zpívá. Akce se tak stala součástí dlouhodobého projektu, který si předsevzal zmapovat amatérskou hudební scénu v Brně, a to nejen folklorní. V minulém roce Brno město hudby obdobným způsobem oslovilo pěvecké sbory, v budoucnu to budou například garážové kapely. Dokládá tak pestrost brněnské hudební scény nejen na úrovni profesionálních těles, ale i nadšených laiků, pro které je muzika neoddělitelnou součástí života.  více

Spolek Brněnsko tančí a zpívá a TIC Brno uspořádali 6. června 49. ročník přehlídky Brněnsko tančí a zpívá. Program koncentrovaný do jednoho dne byl nabitější, než v předchozích letech. Podtitul Rok folklorních souborů byl vypůjčen od stejnojmenného projektu kanceláře Brna města hudby UNESCO.  více

Ještě před rokem bychom v Nové synagoze ve Velkém Meziříčí nalezli asijskou tržnici. Jmenované město se však rozhodlo budovu odkoupit a začalo ji využívat důstojněji. Při právě probíhajícím festivalu Concentus Moraviae posluchači mohli ve středu 5. června tuto památku navštívit a vyslechnout si zde komorní koncert zpěvačky a houslistky Ivy Bittové, jejího ženského sboru Babačka s muzikanty Jakubem Jedlinským (akordeon) a Pavlem Fischerem (housle).  více

Večernímu koncertu Ensemble Opera Diversa s názvem Tvář vody, který se uskutečnil 4. června ve venkovním prostoru (atrium) Moravské zemské knihovny Brno, předcházela dopolední beseda profesora Miloše Štědroně a docenta Vladimíra Maňase z Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity. Oba jmenovaní si připravili poutavé povídání na téma vodního živlu v umění (od gregoriánského chorálu až po počátek 20. století), jež bylo zakončeno ukázkou edice a poslechem nahrávky Janáčkovy symfonie Dunaj. V rámci koncert pod taktovkou Gabriely Tardonové inspirovaném tématem vody zazněly jedna světová a tři české premiéry. Jako sólistka se divákům představila harfistka Dominika Kvardovávíce

Podobně jako další hudební festivaly se i 29. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae musel vypořádat letos nejen s Rokem české hudby, ale především s jedinečným výročím 200 let od narození Bedřicha Smetany, zakladatele moderní české hudby. Dramaturgické ukotvení právě zahájeného ročníku se nese v duchu hesla „Metamorfózy: Czech Smetana!“. První festivalový koncert, který se uskutečnil 31. května v kyjovském Městském kulturním středisku, dal tušit, kterým směrem se bude ubírat i zbytek festivalové dramaturgie. Na Smetanovu tvorbu se organizátoři přehlídky totiž rozhodli pohlížet z nových úhlů a pracovat nejen s hudbou, ale také s očekáváním posluchačů. Již na úvodním večeru zazněl proslulý Smetanův Smyčcový kvartet č. 1 e moll Z mého života, avšak v úpravě pro symfonický orchestr z pera dirigenta a klavíristy George Szella. Smetanovo dílo doplnila světová premiéra Koncertu pro flétnu a orchestr Sadunkertoja finského skladatele, dirigenta a rezidenčního umělce 29. ročníku festivalu Olliho Mustonena, která vznikla přímo na objednávku festivalu. Právě Mustonen provedení obou skladeb v podání orchestru Prague Philharmonia také řídil. Jako sólistka vystoupila dánská flétnistka Janne Thomsenvíce

V rámci koncertní řady Hudebních inventur Ensemble Opera Diversa, která započala už v roce 2017, má těleso za cíl přinášet (znovu)objevená díla a autory, s nimiž se na pódiích setkáváme zřídka. Tato dramaturgická linie ale také nabízí prostor a iniciativu k vytváření zcela nových skladeb uváděných ve světových premiérách. Komorní koncert uskutečněný ve středu 29. května 2024 v aule rektorátu Vysokého učení technického (VUT) v Brně se protentokrát nesl v režii Diversa QuartetBarbara Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola), Iva Wiesnerová (violoncello), OK Percussion Duo (Martin OpršálMartin Kneibl), sólistky Anety Podracké Bendové (soprán) a klavíristky Terezy Plešákové. Námětem odkazoval na prostředí pražské kompoziční školy z hlediska pedagogického i uměleckého.  více

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Nejčtenější

Kritika

Vrcholem sezony 2023/24 Národního divadla Brno se bezpochyby stalo uvedení světové premiéry opery Here I am, Orlando slovenské skladatelky Ľubice Čekovské. Libreto k tomuto dílu, jehož premiéra se odehrála 14. června v Janáčkově divadle, napsala Viktorie Knotková podle románu Orlando od Virginie Woolfové. Odvážný dramaturgický počin vypráví příběh mladíka Orlanda, který se jednoho dne změnil v ženu a žije tak už pár století, režíroval umělecký šéf opery NdB Jiří Heřman. Za dirigentský pult se při premiéře postavil Robert Kružík, který měl i hudebním nastudování. Role Orlanda/y byla rozdělena mezi dva představitele: mezzosopranistku Markétu Cukrovou a kontratenoristu Maayana Lichtavíce