Brněnský orchestr zdárně napodobil legendární Leningradskou filharmonii

8. duben 2016, 13:53

Brněnský orchestr zdárně napodobil legendární Leningradskou filharmonii

Po Case Scaglionem je Alan Buribajev v této sezóně druhým dirigentem světové extratřídy, který se představil u pultu Filharmonie Brno. Buď musel dostat neobvykle vysoký počet zkoušek s orchestrem, nebo při nich byl nesmírně přísný a důsledný. Orchestr odvedl obrovský kus práce a navzdory jisté nervozitě před televizními kamerami byl výsledek vynikající, především v souhře celku a v jednotném vyrovnaném zvuku smyčcových skupin. Jednotlivci se v sólových výstupech většinou nevyvarovali chyb, také ale úspěšně zvládali zatěžkaný ruský výraz.

Buribajevův styl připomíná legendárního Jevgenije Mravinského, který těžil z dokonalé technické přípravy a během koncertu jen kontroloval a odměřoval zdárný průběh. Tato petrohradská škola stojí do určité míry v opozici vůči moskevské, jejímž legendárním zástupcem je Gennadij Rožděstvěnskij. Ten zkouší jen minimálně a těží z neopakovatelné atmosféry a napětí živého provedení. Ať Moskva, nebo Petrohrad, jejich syrový orchestrální zvuk spolu s mírně odlišným instrumentářem (např. u žesťů) a technikou (u bicích) dává ve výsledku značně odlišný zvuk oproti orchestrální tradici německé (včetně české) a anglické. Buribajev z Filharmonie Brno dokázal dostat něco z projevu výsostně ruského a za to mu patří dík. Moderní orchestr by se měl dokázat přeorientovat na rozličné styly, kultury a epochy mnohem více, než bylo dosud obvyklé.

Hudba Alfreda Garrijeviče Schnittkeho není pro Brňany ničím novým. Tentokrát dostali vskutku nesnadné sousto: Autorovo Concerto grosso č. 2 se sólovými houslemi a violoncellem, ale také s cembalem, elektrickou kytarou, baskytarou a dalším zajímavým instrumentářem včetně početných bicích. Dílo může působit nevlídně především pro nezkušeného posluchače: obrovitý orchestr tu sólisty nedoprovází, nýbrž se snaží rozbít jejich dokonalé souznění (inspirované krásným vztahem manželů Olega Kagana a Natálie Gutmanové, pro něž je koncert napsán). Přehlušuje je a narušuje jejich hru vpády ubíjejících banalit, které jsou pro skladatele synonymem zla.

Dalším problémem je jak samotná akustika Janáčkova divadla, tak i fakt, že program se zkouší v akusticky nanejvýš protichůdném Besedním domě. U takového Mozarta nebo i Mahlera už hudebníci vědí, kde při přechodu na generálku do Janáčkova divadla přidat a jak na to, výbušný Schnittke tím ale zjevně utrpěl. Je totiž postaven na maximálních myslitelných kontrastech prázdnoty a plnosti a je do značné míry založen na ubíjejícím efektu fortissimových pasáží, které mají posluchače katapultovat do krajních poloh duševní pozornosti. Když pasáže takto nevyzní, ztrácí se kýžený efekt a zbude jen pozorování něčeho velmi hlubokého, velkolepého, plného nepříjemných zážítků a schválností.

Přesto lze bez výhrad říci, že se jednalo o jeden z vrcholů aktuální sezóny. Člověk by čekal, že to bude třebas dobré, ale bojácné, nesmělé a povrchní. Opak byl pravdou. Navzdory technickým extrémům v partituře (např. v hlubokých žestích) byl projev orchestru zapálený a strhující. Dá se navíc předpokládat, že v uvolněnější atmosféře páteční reprízy bez televizních kamer budou ještě kontrastněji odstíněny útržky „zvracených“ estrádních pochodů a tanců.

Je potěšitelné, že se před orchestrem po dlouhé době jako sólisté objevili jeho vlastní dlouholetí koncertní mistři Marie Petříková (mnoha posluchačům známá ještě jako Gajdošová) a Pavel Šabacký. Není dobré, když jako sólisté vystupují výhradně cizí hvězdy, které nikdo z orchestru nikdy předtím neviděl. Svoji příležitost rozhodně nepropásli, přestože výrazově i technicky dominovala houslistka Marie Petříková. Od svého inauguračního koncertu s Filharmonií Brno, kdy počátkem 90. let hrála v Mahenově divadle Bartókův koncert, podává vyrovnané výkony a Schnittkeho náročnou partituru si vyloženě užívala. Violoncellista Pavel Šabacký vypadal mnohem ustaraněji, oči měl zamčené v notách, všechny ale zdárně vylovil, a tak na jeho výkonu byla škoda jen absence výrazu a dynamiky. Skromnost a pokora se cení ve všech oborech lidské činnosti, jako koncertní mistr a sólový hráč by si ale Šabacký měl rozmyslet priority a přiklonit se k celkově výraznějšímu projevu.

Celý večer byl perfektně dramaturgicky promyšlený volbou interpretů, náležitě hrozivým pojmenováním („Dobro a zlo“), ale především volbou skladeb, které jsou spolu v dokonalé symbióze. Schnittke se stal hudebním velikánem, když načerpal od Šostakoviče jeho mnohovýznamovost a hloubku a zvýraznil kontrasty vysokého a nízkého, s nimiž byl díky své práci pro film v každodenním kontaktu. Šostakovič se koncem 20. let věnoval kultivaci svých hudebních výstředností a teatralit a nebyl si jistý, zda zvolí dráhu skladatele, nebo klavíristy. Definitivně se hudebním skladatelem stává ve chvíli, kdy jej jeho blízký přítel Ivan Ivanovič Sollertinskij seznámil s hudbou Gustava Mahlera. Šostakovič rozhodně neopustil svoji zálibu v bizarních výstřelcích, posunul ji ale na vyšší úroveň zapojením do komplexního celku symfonického dramatu. Pro Schnittkeho je tento postup zásadní komponentou celkového projevu a v závěrečné větě Šostakovičovy Osmé symfonie toto defilé všemožných podvratných „blbinek“ úplně obrátí dosavadní vývoj celé skladby.

Skladba má nanejvýš nepravděpodobnou stavbu a vyžaduje vskutku oduševnělou koncepci. Po katastrofické pomalé první větě následují dvě scherza, jež dále gradují a kulminují jak v katastrofičnosti, tak i v ušklebené banalitě. Buribajev svůj úspěch založil na precizní práci se smyčci a orchestr opravdu zněl jako vyměněný, přitom volil krajně rychlá tempa. Je zajímavé, že v mohutných tutti nezněly lesní rohy nikdy úplně čistě, vždycky někdo ujel, přesto ale zněly výtečně a bez obvyklého schovávání jeden za druhého.

Pro „televizní“ napětí je charakteristické, že všechna velká instrumentální sóla vyzněla vesměs znamenitě, ovšem často s drobným výpadkem. Zdeněk Nádeníček v první větě poněkud obtížněji uváděl strojek svého anglického rohu do provozní teploty, ale pak už to byl požitek. Jindy mdlý pikolista František Kantor ve druhé větě a místy ve třetí odvedl svůj životní výkon, a přestože vypadal, že je na pokraji zhroucení, dostál výrazovým požadavkům. Trumpetista František Kříž pojal teatrální kvapík ve střední části druhého scherza vskutku nedostižně, jakoby mu přitom ale jeden takt vypadl. Tympánista Lukáš Krejčí pojal drtivý závěr druhého scherza s patřičnou vervou, vynechal ale závěrečné dva takty. Violy ve třetí větě začaly neúprosnou toccatu s takovou vervou, že bylo až k neuvěření, že jsou to pořád ty brněnské. Úplně nejstylověji a velmi ostře zněl malý buben v podání Radka Tomáška. Kéž by si zdejší hudebníci tyto výrazové polohy zapamatovali i v budoucích kontaktech s ruskou hudbou.

Dirigent vystavěl v prvních třech větách děsivou symfonickou vizi zla. Poté už symfonie negraduje, ale odumírá, ve čtvrté větě tichou meditací a v páté sledem nemožných nesouvislých epizod, z nichž jediná zřetelně aspiruje na jakousi závěrečnou katarzi, spíš se ale jedná o parodii na očekávání závěrečného vyvrcholení a Buribajev ji proto nechal prohnat v až destabilizujícím rychlém tempu. Jinak ale v páté větě rozbíjí svoji agogickou nesmlouvavost a popouští uzdu rozličným pompézním rubatům a ritenutům.

Ve výsledku se sázka na velmi náročný program ukázala být šťastnou, orchestr tentokrát obtížné partitury zvládl na výbornou. Buribajev je stejně jako onehdy Scaglione mladý dirigent ověnčený úspěchy, právě v tuto chvíli vynikající a energický, stále ale dost skromný na to, aby dojel na hostování do Brna. Tyto parametry by měly být důsledně uplatňovány při hledání budoucích hostujících dirigentů i, dá-li Bůh, šéfdirigenta. Především se ale ukazuje, kde by se perspektivní dirigenti dali hledat: nikoliv nutně v českých vodách, v nichž se na jedné straně nacházejí pouze těžko dostupné mladé hvězdy (Hrůša, Netopil a nejen oni) a na druhé straně dirigenti za zenitem, kteří už u práce trochu odpočívají. Ani z ciziny není nutné zvát kdysi zvučná jména, která žijí jen z dávné podstaty – to je bohužel v hudební branži velmi časté. Mladíci před čtyřicítkou mívají energie nejvíc a Filharmonie Brno ji potřebuje jako sůl. Účast na jediné repríze koncertu dnes od 19:30 v Janáčkově divadle lze jen doporučit.

Alfred Schnittke: Concerto grosso č. 2 pro housle, violoncello a orchestr, Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 8 c moll op. 65. Hudební nastudování – Alan Buribajev, housle – Marie Petříková, violoncello – Pavel Šabacký, Filharmonie Brno. 7. dubna 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat
  • Jan Špaček

    8. duben 2016, 14:20
    (2) Hlučný větrák, ve kterém cosi mlátí, je zpět a na balkoně Janáčkova divadla originálně ovlivňuje hudební požitky posluchačů hlavně v pomalých větách. Trochu to připomíná starý fén, jehož vrtule naráží na část krytu. Dokud bude větrák při koncertech a představeních hlučet, bude žít i rubrika „Různé“. Vtipné to ale ve skutečnosti není, je to protivné a o efektivitě organizačních procesů v Národním divadle Brno to podává nedobrou zprávu.
  • Jan Špaček

    8. duben 2016, 14:20
    Ani dnes nevynecháme rubriku různé: (1) Potrefená husa se vždycky ozve první a ani autor těchto řádek, vědomě se hlásící k oněm „některým“ (viz níže), své čtenáře nezklame. Časopis Harmonie otiskl kritiku na měsíc starý koncert filharmonie Klasicky a nezvykle v Besedním domě (Beethoven, Schubert, Schulhoff, Kabeláč; 11. 3. 2016), v němž autorka doslova píše: „V posledních sezonách filharmonie dominuje hudba 20. století a soudobá tvorba (s ohledem na dramaturgovy studijní a osobní zájmy zejména pobaltská a ruská). I když někteří kritikové a někteří zájemci o tento repertoár dramaturgické zaměření chválí, veřejnost a sám orchestr spokojeni nejsou. Také návštěvnost je obecně menší, než bývala. Např. přibylo abonentů brněnskému Spolku přátel hudby, kteří přešli od filharmonie. Na tomto koncertě bylo poměrně hodně návštěvníků, i když jsem s ohledem na Beethovena a Schuberta čekala více.“ Tak pojďme na to. V letošní sezóně na brněnských orchestrálních koncertech Filharmonie Brno zaznělo či zazní celkem 45 skladeb. Z nich je: - Rusko: 7 - Pobaltí: 2 (+Finsko 2) - žijící autoři: 7 - skladby mrtvých autorů ze zemí mimo Rusko a Pobaltí: 32 - celkem „závadných“ skladeb: 13 z 45 Počítám orchestrální abonentní cykly SA, KCA, KLA plus zahajovací a novoroční koncert. Jakákoliv debata o dramaturgii je nutně vítaná, je ale škoda, když jde o nepříliš konkrétní tlumočení názorů části členů orchestru lobbující – zcela pochopitelně – za své pohodlí (a části publika nárokujícího si právo slyšet pořád to samé). Orchestrální abonentní řady mají stále unikátně vysokou návštěvnost a získat početné publikum pro komorní hudbu je snem každého koncertního jednatele. Vzhledem k tomu, že kmenový repertoár velkého symfonického orchestru bez stylové specializace pochází z doby mezi lety 1750 a 2000, působí současný program Filharmonie Brno vyváženým dojmem s mírným důrazem na hudbu novější. Naopak ideál některých hudebníků, tedy stále dokola od Mozarta po Dvořáka a za sezónu jednou Mahler nebo Bruckner a jednou nějaké větší 20. století, je na hranici provinčnosti. V Brně má bohatou tradici jak interpretace hudby 20. století, tak i provinčnost. Stačí si vybrat.



Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

Sobotní večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který zde vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska zde oslavil 70. výročí svého vzniku.  více

S dramaturgicky pestrým programem zavítal na včerejší koncert Moravského podzimu, který se již přehoupl do své druhé poloviny, Basilejský komorní orchestr spolu s polským klavíristou Piotrem Anderszewskim. V dílech Mozarta a Schumanna se sólista představil zároveň v roli dirigenta zpoza koncertního křídla. Téměř plný sál Besedního domu se tak stal dějištěm více než dvouhodinového koncertního programu.   více

V prostorech neogotického Českobratrského evangelického chrámu J. A. Komenského zněla při pátém večeru festivalu Moravský podzim duchovní hudba pro sbor a varhany. Programu s názvem Martinů Voices vedle stejnojmenného sboru dále dominovaly varhanistka Linda Sítková a čtyřčlenný soubor lesních rohů. To vše za řízení sbormistra Lukáše Vasilka.  více

Čtvrtý večer festivalu Moravský podzim byl již podruhé naplněný čistě tvorbou Bohuslava Martinů. V sále Besedního domupředstavila včera sopranistka Jana Hrochová spolu s klavíristou Giorgiem Kouklem výběr z bohaté písňové tvorby tohoto českého skladatele. Navázala tak na jejich předešlou spolupráci při nahrávání pěti CD těchto písní. Komorně laděný večer umocnilo také netradiční rozestavění židlí v sále do půlkruhu a přesunutí pomyslného pódia do středu sálu. Tento koncept směřoval k většímu propojení dvou oddělených jednotek, tedy diváků a účinkujících, a vyšel na sto procent.  více

Na divadelní scénu se přenesla třetí akce letošního festivalu Moravský podzim. Za její realizací konkrétně stál Terén, tedy platforma působící jako třetí scéna Centra Experimentálního divadla, hned po divadlech Husa na provázku a HaDivadle. A právě na jevišti Husy na provázku se včera odehrála světová premiéra scénického provedení hry Oidipus, jejímž autorem je André Gide. Za neméně důležitou scénickou hudbou potom stojí skladatel Bohuslav Martinů.  více

Jubilejní 50. ročník hudebního festivalu Moravský podzim včera v brněnském Bobycentru odstartovalo koncertní provedení minimalistické opery Einstein on the Beach skladatele Philipa Glasse a režiséra Roberta Wilsona. Koncertní verze vznikla spoluprací vizuální umělkyně Germaine Kruipové, zpěvačky Suzanne Vegy a hudebních těles Ictus Ensemble a Collegium Vocale Gent. Ačkoliv z původně jevištního vystoupení zůstala prakticky pouze hudba, délka samotného koncertu je s operním dílem srovnatelná. Večer tak trval takřka čtyři hodiny.  více

Doktor David Fligg si s námi povídal o jednom z nejnadanějších skladatelů a hudebníků první poloviny dvacátého století - Gideonu Kleinovi. Je zároveň jedním z organizátorů projektu Gido se vrací domů, který připomíná rovné století od narození tohoto skladatele.  více

Národní divadlo Brno včera zahájilo novou sezónu nastudováním fantastické opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha na libreto básníka Julesa Barbiera. Režie se chopil uznávaný umělecký tandem SKUTR sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. V titulní roli se představil Luciano Mastro, jeho věrného společníka Nicklausse (a v závěru představení i postavu Múzy) ztvárnila Markéta Cukrová. V rolích Hoffmannových lásek Olympie, Antonie, Giulietty a Stelly stanuly Martina Masaryková, Pavla Vykopalová, Daniela Straková-Šedrlová a Andrea Široká. Postavu Hoffmannova věčného soka (Lindrofa/Coppélia/dr. Miracla/ Dapertutta) interpretoval Ondrej Mráz. Orchestr řídil Ondrej Olos, sbor pak Klára Složilová Roztočilová.  více

Filharmonie Brno včera zahájila svoji 64. Sezónu, která je zároveň druhou stávajícího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Dennise Russella Daviese. Vedle něj stanula na pódiu brněnského Stadionu také přední ruská klavíristka Elisabeth Leonskaja. Pro slavnostní start byla vybrána Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, Bartókův Klavírní koncert č. 3 E dur a česká premiéra skladby DA.MA.SHI.E japonského skladatele Joa Hisaishiho spjatého s animovanými filmy režiséra Hayaa Myazakiho.  více

Čtrnáctý ročník Cyklu abonentních koncertů odstartoval včera večer Český filharmonický sbor Brno líbivou hudbou. Jásavý, až slavnostní program zazněl v Besedním domě v návaznosti na provedení při Svatováclavském hudebním festivalu předcházející večer v Ostravě. V Brně však nechyběli věrní a dlouholetí diváci, bez nichž by celý cyklus ztrácel smysl.  více

Nejčtenější

Kritika

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více