Brněnský orchestr zdárně napodobil legendární Leningradskou filharmonii

8. duben 2016, 13:53

Brněnský orchestr zdárně napodobil legendární Leningradskou filharmonii

Po Case Scaglionem je Alan Buribajev v této sezóně druhým dirigentem světové extratřídy, který se představil u pultu Filharmonie Brno. Buď musel dostat neobvykle vysoký počet zkoušek s orchestrem, nebo při nich byl nesmírně přísný a důsledný. Orchestr odvedl obrovský kus práce a navzdory jisté nervozitě před televizními kamerami byl výsledek vynikající, především v souhře celku a v jednotném vyrovnaném zvuku smyčcových skupin. Jednotlivci se v sólových výstupech většinou nevyvarovali chyb, také ale úspěšně zvládali zatěžkaný ruský výraz.

Buribajevův styl připomíná legendárního Jevgenije Mravinského, který těžil z dokonalé technické přípravy a během koncertu jen kontroloval a odměřoval zdárný průběh. Tato petrohradská škola stojí do určité míry v opozici vůči moskevské, jejímž legendárním zástupcem je Gennadij Rožděstvěnskij. Ten zkouší jen minimálně a těží z neopakovatelné atmosféry a napětí živého provedení. Ať Moskva, nebo Petrohrad, jejich syrový orchestrální zvuk spolu s mírně odlišným instrumentářem (např. u žesťů) a technikou (u bicích) dává ve výsledku značně odlišný zvuk oproti orchestrální tradici německé (včetně české) a anglické. Buribajev z Filharmonie Brno dokázal dostat něco z projevu výsostně ruského a za to mu patří dík. Moderní orchestr by se měl dokázat přeorientovat na rozličné styly, kultury a epochy mnohem více, než bylo dosud obvyklé.

Hudba Alfreda Garrijeviče Schnittkeho není pro Brňany ničím novým. Tentokrát dostali vskutku nesnadné sousto: Autorovo Concerto grosso č. 2 se sólovými houslemi a violoncellem, ale také s cembalem, elektrickou kytarou, baskytarou a dalším zajímavým instrumentářem včetně početných bicích. Dílo může působit nevlídně především pro nezkušeného posluchače: obrovitý orchestr tu sólisty nedoprovází, nýbrž se snaží rozbít jejich dokonalé souznění (inspirované krásným vztahem manželů Olega Kagana a Natálie Gutmanové, pro něž je koncert napsán). Přehlušuje je a narušuje jejich hru vpády ubíjejících banalit, které jsou pro skladatele synonymem zla.

Dalším problémem je jak samotná akustika Janáčkova divadla, tak i fakt, že program se zkouší v akusticky nanejvýš protichůdném Besedním domě. U takového Mozarta nebo i Mahlera už hudebníci vědí, kde při přechodu na generálku do Janáčkova divadla přidat a jak na to, výbušný Schnittke tím ale zjevně utrpěl. Je totiž postaven na maximálních myslitelných kontrastech prázdnoty a plnosti a je do značné míry založen na ubíjejícím efektu fortissimových pasáží, které mají posluchače katapultovat do krajních poloh duševní pozornosti. Když pasáže takto nevyzní, ztrácí se kýžený efekt a zbude jen pozorování něčeho velmi hlubokého, velkolepého, plného nepříjemných zážítků a schválností.

Přesto lze bez výhrad říci, že se jednalo o jeden z vrcholů aktuální sezóny. Člověk by čekal, že to bude třebas dobré, ale bojácné, nesmělé a povrchní. Opak byl pravdou. Navzdory technickým extrémům v partituře (např. v hlubokých žestích) byl projev orchestru zapálený a strhující. Dá se navíc předpokládat, že v uvolněnější atmosféře páteční reprízy bez televizních kamer budou ještě kontrastněji odstíněny útržky „zvracených“ estrádních pochodů a tanců.

Je potěšitelné, že se před orchestrem po dlouhé době jako sólisté objevili jeho vlastní dlouholetí koncertní mistři Marie Petříková (mnoha posluchačům známá ještě jako Gajdošová) a Pavel Šabacký. Není dobré, když jako sólisté vystupují výhradně cizí hvězdy, které nikdo z orchestru nikdy předtím neviděl. Svoji příležitost rozhodně nepropásli, přestože výrazově i technicky dominovala houslistka Marie Petříková. Od svého inauguračního koncertu s Filharmonií Brno, kdy počátkem 90. let hrála v Mahenově divadle Bartókův koncert, podává vyrovnané výkony a Schnittkeho náročnou partituru si vyloženě užívala. Violoncellista Pavel Šabacký vypadal mnohem ustaraněji, oči měl zamčené v notách, všechny ale zdárně vylovil, a tak na jeho výkonu byla škoda jen absence výrazu a dynamiky. Skromnost a pokora se cení ve všech oborech lidské činnosti, jako koncertní mistr a sólový hráč by si ale Šabacký měl rozmyslet priority a přiklonit se k celkově výraznějšímu projevu.

Celý večer byl perfektně dramaturgicky promyšlený volbou interpretů, náležitě hrozivým pojmenováním („Dobro a zlo“), ale především volbou skladeb, které jsou spolu v dokonalé symbióze. Schnittke se stal hudebním velikánem, když načerpal od Šostakoviče jeho mnohovýznamovost a hloubku a zvýraznil kontrasty vysokého a nízkého, s nimiž byl díky své práci pro film v každodenním kontaktu. Šostakovič se koncem 20. let věnoval kultivaci svých hudebních výstředností a teatralit a nebyl si jistý, zda zvolí dráhu skladatele, nebo klavíristy. Definitivně se hudebním skladatelem stává ve chvíli, kdy jej jeho blízký přítel Ivan Ivanovič Sollertinskij seznámil s hudbou Gustava Mahlera. Šostakovič rozhodně neopustil svoji zálibu v bizarních výstřelcích, posunul ji ale na vyšší úroveň zapojením do komplexního celku symfonického dramatu. Pro Schnittkeho je tento postup zásadní komponentou celkového projevu a v závěrečné větě Šostakovičovy Osmé symfonie toto defilé všemožných podvratných „blbinek“ úplně obrátí dosavadní vývoj celé skladby.

Skladba má nanejvýš nepravděpodobnou stavbu a vyžaduje vskutku oduševnělou koncepci. Po katastrofické pomalé první větě následují dvě scherza, jež dále gradují a kulminují jak v katastrofičnosti, tak i v ušklebené banalitě. Buribajev svůj úspěch založil na precizní práci se smyčci a orchestr opravdu zněl jako vyměněný, přitom volil krajně rychlá tempa. Je zajímavé, že v mohutných tutti nezněly lesní rohy nikdy úplně čistě, vždycky někdo ujel, přesto ale zněly výtečně a bez obvyklého schovávání jeden za druhého.

Pro „televizní“ napětí je charakteristické, že všechna velká instrumentální sóla vyzněla vesměs znamenitě, ovšem často s drobným výpadkem. Zdeněk Nádeníček v první větě poněkud obtížněji uváděl strojek svého anglického rohu do provozní teploty, ale pak už to byl požitek. Jindy mdlý pikolista František Kantor ve druhé větě a místy ve třetí odvedl svůj životní výkon, a přestože vypadal, že je na pokraji zhroucení, dostál výrazovým požadavkům. Trumpetista František Kříž pojal teatrální kvapík ve střední části druhého scherza vskutku nedostižně, jakoby mu přitom ale jeden takt vypadl. Tympánista Lukáš Krejčí pojal drtivý závěr druhého scherza s patřičnou vervou, vynechal ale závěrečné dva takty. Violy ve třetí větě začaly neúprosnou toccatu s takovou vervou, že bylo až k neuvěření, že jsou to pořád ty brněnské. Úplně nejstylověji a velmi ostře zněl malý buben v podání Radka Tomáška. Kéž by si zdejší hudebníci tyto výrazové polohy zapamatovali i v budoucích kontaktech s ruskou hudbou.

Dirigent vystavěl v prvních třech větách děsivou symfonickou vizi zla. Poté už symfonie negraduje, ale odumírá, ve čtvrté větě tichou meditací a v páté sledem nemožných nesouvislých epizod, z nichž jediná zřetelně aspiruje na jakousi závěrečnou katarzi, spíš se ale jedná o parodii na očekávání závěrečného vyvrcholení a Buribajev ji proto nechal prohnat v až destabilizujícím rychlém tempu. Jinak ale v páté větě rozbíjí svoji agogickou nesmlouvavost a popouští uzdu rozličným pompézním rubatům a ritenutům.

Ve výsledku se sázka na velmi náročný program ukázala být šťastnou, orchestr tentokrát obtížné partitury zvládl na výbornou. Buribajev je stejně jako onehdy Scaglione mladý dirigent ověnčený úspěchy, právě v tuto chvíli vynikající a energický, stále ale dost skromný na to, aby dojel na hostování do Brna. Tyto parametry by měly být důsledně uplatňovány při hledání budoucích hostujících dirigentů i, dá-li Bůh, šéfdirigenta. Především se ale ukazuje, kde by se perspektivní dirigenti dali hledat: nikoliv nutně v českých vodách, v nichž se na jedné straně nacházejí pouze těžko dostupné mladé hvězdy (Hrůša, Netopil a nejen oni) a na druhé straně dirigenti za zenitem, kteří už u práce trochu odpočívají. Ani z ciziny není nutné zvát kdysi zvučná jména, která žijí jen z dávné podstaty – to je bohužel v hudební branži velmi časté. Mladíci před čtyřicítkou mívají energie nejvíc a Filharmonie Brno ji potřebuje jako sůl. Účast na jediné repríze koncertu dnes od 19:30 v Janáčkově divadle lze jen doporučit.

Alfred Schnittke: Concerto grosso č. 2 pro housle, violoncello a orchestr, Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 8 c moll op. 65. Hudební nastudování – Alan Buribajev, housle – Marie Petříková, violoncello – Pavel Šabacký, Filharmonie Brno. 7. dubna 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat
  • Jan Špaček

    8. duben 2016, 14:20
    (2) Hlučný větrák, ve kterém cosi mlátí, je zpět a na balkoně Janáčkova divadla originálně ovlivňuje hudební požitky posluchačů hlavně v pomalých větách. Trochu to připomíná starý fén, jehož vrtule naráží na část krytu. Dokud bude větrák při koncertech a představeních hlučet, bude žít i rubrika „Různé“. Vtipné to ale ve skutečnosti není, je to protivné a o efektivitě organizačních procesů v Národním divadle Brno to podává nedobrou zprávu.
  • Jan Špaček

    8. duben 2016, 14:20
    Ani dnes nevynecháme rubriku různé: (1) Potrefená husa se vždycky ozve první a ani autor těchto řádek, vědomě se hlásící k oněm „některým“ (viz níže), své čtenáře nezklame. Časopis Harmonie otiskl kritiku na měsíc starý koncert filharmonie Klasicky a nezvykle v Besedním domě (Beethoven, Schubert, Schulhoff, Kabeláč; 11. 3. 2016), v němž autorka doslova píše: „V posledních sezonách filharmonie dominuje hudba 20. století a soudobá tvorba (s ohledem na dramaturgovy studijní a osobní zájmy zejména pobaltská a ruská). I když někteří kritikové a někteří zájemci o tento repertoár dramaturgické zaměření chválí, veřejnost a sám orchestr spokojeni nejsou. Také návštěvnost je obecně menší, než bývala. Např. přibylo abonentů brněnskému Spolku přátel hudby, kteří přešli od filharmonie. Na tomto koncertě bylo poměrně hodně návštěvníků, i když jsem s ohledem na Beethovena a Schuberta čekala více.“ Tak pojďme na to. V letošní sezóně na brněnských orchestrálních koncertech Filharmonie Brno zaznělo či zazní celkem 45 skladeb. Z nich je: - Rusko: 7 - Pobaltí: 2 (+Finsko 2) - žijící autoři: 7 - skladby mrtvých autorů ze zemí mimo Rusko a Pobaltí: 32 - celkem „závadných“ skladeb: 13 z 45 Počítám orchestrální abonentní cykly SA, KCA, KLA plus zahajovací a novoroční koncert. Jakákoliv debata o dramaturgii je nutně vítaná, je ale škoda, když jde o nepříliš konkrétní tlumočení názorů části členů orchestru lobbující – zcela pochopitelně – za své pohodlí (a části publika nárokujícího si právo slyšet pořád to samé). Orchestrální abonentní řady mají stále unikátně vysokou návštěvnost a získat početné publikum pro komorní hudbu je snem každého koncertního jednatele. Vzhledem k tomu, že kmenový repertoár velkého symfonického orchestru bez stylové specializace pochází z doby mezi lety 1750 a 2000, působí současný program Filharmonie Brno vyváženým dojmem s mírným důrazem na hudbu novější. Naopak ideál některých hudebníků, tedy stále dokola od Mozarta po Dvořáka a za sezónu jednou Mahler nebo Bruckner a jednou nějaké větší 20. století, je na hranici provinčnosti. V Brně má bohatou tradici jak interpretace hudby 20. století, tak i provinčnost. Stačí si vybrat.



Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více