Dobrý kantor a nehybná Bouře v Divadle na Orlí

25. březen 2014, 9:05

Dobrý kantor a nehybná Bouře v Divadle na Orlí

V Divadle na Orlí se sešly v jednom večeru absolventské výkony dvou režisérek. Bakalářský Vendelíny Osvaldové v klasicistní hříčce Bylť jest jednou kantor dobrý a magisterský Renaty Fraisové v shakespearovské semiopeře Henryho Purcella Bouře. Rozdílná díla, diametrálně odlišné režijní přístupy i celkové výsledky se postaraly o večer zábavný, rozpačitý, podnětný a nesourodý zároveň.

Dobrý kantor před vyprodaným stadionem

Erat unum cantor bonus, tedy Bylť jest jeden kantor dobrý je školská komediální hříčka Františka Xavera Brixiho, která si utahuje z manýr pěveckých hvězd a virtuózní prázdnoty neapolské opery seria. Dnes už je to mrtvý svět, a přes silný – a dávno už obecně akceptovaný – vliv dobově poučené interpretace, si operní provoz osmnáctého století dovedeme jen stěží představit. Byl v podstatě plně podřízen libovůli pěveckých hvězd, byly to celebrity tehdejšího šoubyznysu, pokud to mám označit současným termínem. Vendelína Osvaldová z toho patrně vyšla a usadila své pojetí latinské hříčky do současného světa pop music (celé libreto bylo přeložené do češtiny, lehce a vtipně aktualizované). Místo Cantora je tu rocková superstar, místo jeho zástupce Succantora vokalistka a místo Studenta adeptka budoucí slávy, která se snaží vetřít celebritě do přízně.

Nápad s převedením barokní opery do světa dnešních celebrit není nijak originální, nebyl ale použit bezduše, měl své opodstatnění a hlubší souvislosti – rozhodně se nejednalo o lacinou snahu posunout starou věc do atraktivního prostředí. Cantor natáčel před zeleným klíčovacím plátnem rozhovor pro televizi, jeho sebeoslavné tirády odpovídaly tomu, co provozují skutečné hvězdy dneška před skutečnými kamerami. Po Succantorovi – tedy vokalistce – touží jeden z techniků, ta si ale hlídá přízeň samotného „Mistra“. Studentus se změní z nesmělé, copaté a konzervativně oblečené dívky na sexy postavu v blýskavých minišatech. Nápadnou, stejně jako zaměnitelnou. V druhé části scény stálo velké zrcadlo a štendr s kostýmy, skrz který se chodilo do šatny, kam si Cantor tahal sexuální objekty obojího pohlaví (tady oceňuji i to, že se režisérka i při jednoznačnosti sdělení obešla bez hloupých oplzlostí, dokázala si i v choulostivých místech držet hranice vkusu).

Na práci Vendelíny Osvaldové si cením očividné snahy dotáhnout koncept do konce, držet se tématu, nezanedbávat detaily a především skutečně vést pěvce k jevištní akci a vytvářet dramatické situace. Občas jí to trošku uletělo – v závěru jsem třeba vůbec nepochopil, proč se Succantor–vokalistka nakonec přece jen nechala sbalit od nemotorně naléhajícího technika. Také filmová dotáčka Cantora na jevišti s (bas)kytarou by stačila jen jednou a na chvíli. Muzikálová stylizace výstupů místy sklouzla k monotónnosti. V zásadě tu ale cítím naději – takový způsob režijní práce bych na našich operních jevištích rád vídal.

Bouře, která se nekonala

The Tempest – Bouře, semiopera Henryho Purcella je dílo zcela jiného charakteru. Vážně míněný příběh s komickými momenty nabízí spoustu možností, jak jej přečíst. Jedna z posledních Shakespearových her je ovšem převedena do barokního tvaru se silnou účastí hudby. Začátek a konec je napsán ve stylu tehdejších anglických her zvaných masque, vedle hudebních čísel je tu i řada mluvených dialogů. Ty byly přeložené do češtiny a vyrůstal z nich celý jevištní průšvih, jehož jsme byli svědky. Mluvené pasáže dělají často potíže i operním profesionálům, zvláště na našich scénách, kde je operní herectví ještě pořád cosi zvláštního a nesamozřejmého. Místo shakespearovské psychologie jsme sledovali ochotnické výstupy, navíc znepříjemňované slyšitelným přízvukem nerodilých mluvčích. Tady se mělo vyjít ze zvoleného obsazení (což je jedna ze starých a fungujících operních pravd) a nic nepřekládat. Zpívaná angličtina sice taky místy tahala za uši, ale to pro nás většinou není zdaleka tak hrozné. A při účasti zahraničních studentů by se tím alespoň jazykový projev srovnal a celkově pročistil. Režisérka Renata Fraisová je místo toho zbytečně postavila před neřešitelný handicap.

Pokud bych chtěl celý svůj dojem z inscenace nějak shrnout, asi bych řekl, že Renata Fraisová měla velké oči a vzala si do hlavy představu, kterou nebyla schopná prakticky naplnit. Cítil jsem z jejího ztvárnění snahu o opulentní divadlo, které reflektuje barokní praxi, efektní kostýmy, silnou účast baletu, ale všechno bohužel zůstalo jen u naaranžovaných obrazů. Režisérka se snažila zaplňovat scénu pohybem a akcí, ta ale zůstávala neustále kdesi v druhém plánu. Občas jí vyšel hezký obraz, ale života v tom bylo pramálo. Práce na individuálním herectví tu nebyla vidět vůbec žádná, pěvci byli ponecháni sami sobě a zcela pochopitelně si s neustálými přechody od árií k dialogům neporadili. Chodili po scéně jako špatné mechanické figury, a bouře, která zuří v hudbě, na moři i myslích a duších všech zúčastněných, se jaksi nekonala. Mrtvolné bezvětří, bezkrevná nicota. Chyba tu zřejmě byla už v samotném principu, a ne v pochopitelných technických nedostatcích absolventského výkonu. Režisér prostě nemůže rezignovat na drama i psychologii a pokusit se je nahradit pouhou podívanou. Z inscenace jsem cítil snahu udělat něco podobně účinného a pestrého jako slavné „dévédéčkové“ produkce Les Paladins (José Montalvo), Les Indes galantes (Andrei Șerban) nebo Dido and Aeneas (Sasha Waltz). Na to se ale nedostávalo prostředků všeho druhu – od peněz, přes možnosti scény až po zkušenosti. Režisérka se v zásadě utopila ve vlastních nápadech a taneční projev skupiny Alla Danza představení nemohl zachránit.

Hudební nastudování obou kusů pohlídal Tomáš Krejčí a odvedl svou standardní, to jest velmi dobrou práci. Umí se studentskými ansámbly výborně pracovat a dostat z nich přijatelné výkony. Vedle různě disponovaných sólistů bych připomněl pečlivě připravený sbor v Bouři. V Dobrém kantorovi lehce vyčníval Jiří Miroslav Procházka – jeho patetický projev se k namyšlenému Cantorovi perfektně hodil (celkově si ale myslím, že by J.M.P. měl na svém výrazu hodně pracovat, protože mám zatím dojem, že zpívá takto pateticky všechno). Eliška OuředníčkováAneta Ručková mu sekundovaly velmi zdatně. Pavel Katsiushyn ukázal v Bouři pěknou barvu hlasu, ale nejsem si jistý, jestli se jeho pěvecký projev v posledních letech výrazněji vyvíjí. Nadějně působila Iryna Shevchuk v roli Aeola-Ariela. Mluvím v obou případech čistě o pěveckých částech.

Obě režisérky se v krátkém zamyšlení v programu pozoruhodně setkaly v jedné věci. Obě mluví – byť poněkud odlišnými slovy – při popisu svých myšlenkových východisek o „dnešní uspěchané době“. Když opominu, že takové stesky najdeme už v antické literatuře, přece jen mě na tom cosi zarazilo. Totiž jak může jeden pocit vést k úplně jiným výsledkům a jak může být samotný režijní koncept vlastně bezvýznamný, pokud režisér rezignuje na základy řemesla. Do opery a do divadla vůbec se zkrátka nechodí na ideje ani na živé obrazy, ale na drama. Když někdo zrežíruje komedii jako sled komických scén a kromě libreta nic nesleduje, tak odvede větší práci než filozof, který hlubokým lesem svých myšlenek zapomene vést postavy. Tolik k podnětnosti večera, kterou jsem zmiňoval na začátku. Divadlo na Orlí je samozřejmě studentská dílna, takže člověk přimhuřuje obě oči už ve dveřích zcela automaticky. Vendelína Osvaldová to včera večer příliš nepotřebovala. Renata Fraisová by se nad svou prací měla důkladně zamyslet a uvědomit si, co je v divadle důležité.

Františex Xaver Brixi: Erat unum cantor bonus (Bylť jest jednou kantor dobrý). Dirigent: Marek Klimeš, hudební nastudování: Tomáš Krejčí, režie: Vendelína Osvaldová (absolventský bakalářský projekt v oboru operní režie), produkce: Adam Procházka, Anna Pinknerová, scéna a kostýmy:  Lucie Sedláčková, světla: Václav Olšar. Cantor – Jiří Miroslav Procházka (j.h.), Succantor – Eliška Ouředníčková, Studentus – Aneta Ručková.
Henry Purcell: The Tempest (Bouře). Dirigent: Marek Klimeš, hudební nastudování: Tomáš Krejčí, režie: Renata Fraisová (absolventský magisterský projekt v oboru operní režie), scéna: Hynek Petrželka, kostýmy: Monika Urbášková, světla: Václav Olšar, choreografie: František Dofek, sbormistr: Klára Roztočilová, taneční ansámbl Alla Danza. Neptun – Pavel Katsiushyn, Prospero – Ondřej Musil (j.h.), Aeolus/Ariel – Iryna Shevchuk, Dorinda – Mária Havril'aková, Amphitrite – Pavla Mlčáková. Janáčkův akademický orchestr (JAO), orchestr posluchačů HF JAMU v Brně. 24. 3. 2014, druhá premiéra (první premiéra 22. 4. 2014), Divadlo na Orlí, Brno.

Fotky jsou ilustrační, částečně s jiným obsazením. Autorem je Jan Dvořák

Komentáře

Reagovat
  • Klára Roztočilová

    26. březen 2014, 7:44
    Neskromně si dovolím podoktnout, že sbor pro představení Bouře byl cele v mé "režii", ačkoli pan Tomáš Krejčí přispěl svými radami :-)

Dále si přečtěte

V Divadle na Orlí byl minulý týden uzavřen Týden staré hudby. Připravila jej Hudební fakulta JAMU pod záštitou evropského projektu Eur-text: zpět do budoucnosti! Heslo zpět do budoucnosti bylo tentokrát naplněno lépe než při minulém ročníku – závěrečný koncert sestával ze čtyř klasicistních až raně romantických skladeb a jejich reinterpretací současnými mladými autory.  více

Šestnáctý ročník festivalu Setkávání nové hudby Plus, který se zaměřuje na současnou akustickou a elektronickou hudbu a multimediální projekty, a který v Brně probíhá od konce října, byl završen dvojkoncertem v pátek 13. prosince. Jakkoli je třináctka tradičně poslem neštěstí, zakončení festivalu přinesla jen opak.  více

“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD...  více


Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

Sobotní večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který zde vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska zde oslavil 70. výročí svého vzniku.  více

S dramaturgicky pestrým programem zavítal na včerejší koncert Moravského podzimu, který se již přehoupl do své druhé poloviny, Basilejský komorní orchestr spolu s polským klavíristou Piotrem Anderszewskim. V dílech Mozarta a Schumanna se sólista představil zároveň v roli dirigenta zpoza koncertního křídla. Téměř plný sál Besedního domu se tak stal dějištěm více než dvouhodinového koncertního programu.   více

V prostorech neogotického Českobratrského evangelického chrámu J. A. Komenského zněla při pátém večeru festivalu Moravský podzim duchovní hudba pro sbor a varhany. Programu s názvem Martinů Voices vedle stejnojmenného sboru dále dominovaly varhanistka Linda Sítková a čtyřčlenný soubor lesních rohů. To vše za řízení sbormistra Lukáše Vasilka.  více

Čtvrtý večer festivalu Moravský podzim byl již podruhé naplněný čistě tvorbou Bohuslava Martinů. V sále Besedního domupředstavila včera sopranistka Jana Hrochová spolu s klavíristou Giorgiem Kouklem výběr z bohaté písňové tvorby tohoto českého skladatele. Navázala tak na jejich předešlou spolupráci při nahrávání pěti CD těchto písní. Komorně laděný večer umocnilo také netradiční rozestavění židlí v sále do půlkruhu a přesunutí pomyslného pódia do středu sálu. Tento koncept směřoval k většímu propojení dvou oddělených jednotek, tedy diváků a účinkujících, a vyšel na sto procent.  více

Na divadelní scénu se přenesla třetí akce letošního festivalu Moravský podzim. Za její realizací konkrétně stál Terén, tedy platforma působící jako třetí scéna Centra Experimentálního divadla, hned po divadlech Husa na provázku a HaDivadle. A právě na jevišti Husy na provázku se včera odehrála světová premiéra scénického provedení hry Oidipus, jejímž autorem je André Gide. Za neméně důležitou scénickou hudbou potom stojí skladatel Bohuslav Martinů.  více

Jubilejní 50. ročník hudebního festivalu Moravský podzim včera v brněnském Bobycentru odstartovalo koncertní provedení minimalistické opery Einstein on the Beach skladatele Philipa Glasse a režiséra Roberta Wilsona. Koncertní verze vznikla spoluprací vizuální umělkyně Germaine Kruipové, zpěvačky Suzanne Vegy a hudebních těles Ictus Ensemble a Collegium Vocale Gent. Ačkoliv z původně jevištního vystoupení zůstala prakticky pouze hudba, délka samotného koncertu je s operním dílem srovnatelná. Večer tak trval takřka čtyři hodiny.  více

Doktor David Fligg si s námi povídal o jednom z nejnadanějších skladatelů a hudebníků první poloviny dvacátého století - Gideonu Kleinovi. Je zároveň jedním z organizátorů projektu Gido se vrací domů, který připomíná rovné století od narození tohoto skladatele.  více

Národní divadlo Brno včera zahájilo novou sezónu nastudováním fantastické opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha na libreto básníka Julesa Barbiera. Režie se chopil uznávaný umělecký tandem SKUTR sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. V titulní roli se představil Luciano Mastro, jeho věrného společníka Nicklausse (a v závěru představení i postavu Múzy) ztvárnila Markéta Cukrová. V rolích Hoffmannových lásek Olympie, Antonie, Giulietty a Stelly stanuly Martina Masaryková, Pavla Vykopalová, Daniela Straková-Šedrlová a Andrea Široká. Postavu Hoffmannova věčného soka (Lindrofa/Coppélia/dr. Miracla/ Dapertutta) interpretoval Ondrej Mráz. Orchestr řídil Ondrej Olos, sbor pak Klára Složilová Roztočilová.  více

Filharmonie Brno včera zahájila svoji 64. Sezónu, která je zároveň druhou stávajícího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Dennise Russella Daviese. Vedle něj stanula na pódiu brněnského Stadionu také přední ruská klavíristka Elisabeth Leonskaja. Pro slavnostní start byla vybrána Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, Bartókův Klavírní koncert č. 3 E dur a česká premiéra skladby DA.MA.SHI.E japonského skladatele Joa Hisaishiho spjatého s animovanými filmy režiséra Hayaa Myazakiho.  více

Čtrnáctý ročník Cyklu abonentních koncertů odstartoval včera večer Český filharmonický sbor Brno líbivou hudbou. Jásavý, až slavnostní program zazněl v Besedním domě v návaznosti na provedení při Svatováclavském hudebním festivalu předcházející večer v Ostravě. V Brně však nechyběli věrní a dlouholetí diváci, bez nichž by celý cyklus ztrácel smysl.  více

Nejčtenější

Kritika

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více