Dobrý kantor a nehybná Bouře v Divadle na Orlí

25. březen 2014, 9:05

Dobrý kantor a nehybná Bouře v Divadle na Orlí

V Divadle na Orlí se sešly v jednom večeru absolventské výkony dvou režisérek. Bakalářský Vendelíny Osvaldové v klasicistní hříčce Bylť jest jednou kantor dobrý a magisterský Renaty Fraisové v shakespearovské semiopeře Henryho Purcella Bouře. Rozdílná díla, diametrálně odlišné režijní přístupy i celkové výsledky se postaraly o večer zábavný, rozpačitý, podnětný a nesourodý zároveň.

Dobrý kantor před vyprodaným stadionem

Erat unum cantor bonus, tedy Bylť jest jeden kantor dobrý je školská komediální hříčka Františka Xavera Brixiho, která si utahuje z manýr pěveckých hvězd a virtuózní prázdnoty neapolské opery seria. Dnes už je to mrtvý svět, a přes silný – a dávno už obecně akceptovaný – vliv dobově poučené interpretace, si operní provoz osmnáctého století dovedeme jen stěží představit. Byl v podstatě plně podřízen libovůli pěveckých hvězd, byly to celebrity tehdejšího šoubyznysu, pokud to mám označit současným termínem. Vendelína Osvaldová z toho patrně vyšla a usadila své pojetí latinské hříčky do současného světa pop music (celé libreto bylo přeložené do češtiny, lehce a vtipně aktualizované). Místo Cantora je tu rocková superstar, místo jeho zástupce Succantora vokalistka a místo Studenta adeptka budoucí slávy, která se snaží vetřít celebritě do přízně.

Nápad s převedením barokní opery do světa dnešních celebrit není nijak originální, nebyl ale použit bezduše, měl své opodstatnění a hlubší souvislosti – rozhodně se nejednalo o lacinou snahu posunout starou věc do atraktivního prostředí. Cantor natáčel před zeleným klíčovacím plátnem rozhovor pro televizi, jeho sebeoslavné tirády odpovídaly tomu, co provozují skutečné hvězdy dneška před skutečnými kamerami. Po Succantorovi – tedy vokalistce – touží jeden z techniků, ta si ale hlídá přízeň samotného „Mistra“. Studentus se změní z nesmělé, copaté a konzervativně oblečené dívky na sexy postavu v blýskavých minišatech. Nápadnou, stejně jako zaměnitelnou. V druhé části scény stálo velké zrcadlo a štendr s kostýmy, skrz který se chodilo do šatny, kam si Cantor tahal sexuální objekty obojího pohlaví (tady oceňuji i to, že se režisérka i při jednoznačnosti sdělení obešla bez hloupých oplzlostí, dokázala si i v choulostivých místech držet hranice vkusu).

Na práci Vendelíny Osvaldové si cením očividné snahy dotáhnout koncept do konce, držet se tématu, nezanedbávat detaily a především skutečně vést pěvce k jevištní akci a vytvářet dramatické situace. Občas jí to trošku uletělo – v závěru jsem třeba vůbec nepochopil, proč se Succantor–vokalistka nakonec přece jen nechala sbalit od nemotorně naléhajícího technika. Také filmová dotáčka Cantora na jevišti s (bas)kytarou by stačila jen jednou a na chvíli. Muzikálová stylizace výstupů místy sklouzla k monotónnosti. V zásadě tu ale cítím naději – takový způsob režijní práce bych na našich operních jevištích rád vídal.

Bouře, která se nekonala

The Tempest – Bouře, semiopera Henryho Purcella je dílo zcela jiného charakteru. Vážně míněný příběh s komickými momenty nabízí spoustu možností, jak jej přečíst. Jedna z posledních Shakespearových her je ovšem převedena do barokního tvaru se silnou účastí hudby. Začátek a konec je napsán ve stylu tehdejších anglických her zvaných masque, vedle hudebních čísel je tu i řada mluvených dialogů. Ty byly přeložené do češtiny a vyrůstal z nich celý jevištní průšvih, jehož jsme byli svědky. Mluvené pasáže dělají často potíže i operním profesionálům, zvláště na našich scénách, kde je operní herectví ještě pořád cosi zvláštního a nesamozřejmého. Místo shakespearovské psychologie jsme sledovali ochotnické výstupy, navíc znepříjemňované slyšitelným přízvukem nerodilých mluvčích. Tady se mělo vyjít ze zvoleného obsazení (což je jedna ze starých a fungujících operních pravd) a nic nepřekládat. Zpívaná angličtina sice taky místy tahala za uši, ale to pro nás většinou není zdaleka tak hrozné. A při účasti zahraničních studentů by se tím alespoň jazykový projev srovnal a celkově pročistil. Režisérka Renata Fraisová je místo toho zbytečně postavila před neřešitelný handicap.

Pokud bych chtěl celý svůj dojem z inscenace nějak shrnout, asi bych řekl, že Renata Fraisová měla velké oči a vzala si do hlavy představu, kterou nebyla schopná prakticky naplnit. Cítil jsem z jejího ztvárnění snahu o opulentní divadlo, které reflektuje barokní praxi, efektní kostýmy, silnou účast baletu, ale všechno bohužel zůstalo jen u naaranžovaných obrazů. Režisérka se snažila zaplňovat scénu pohybem a akcí, ta ale zůstávala neustále kdesi v druhém plánu. Občas jí vyšel hezký obraz, ale života v tom bylo pramálo. Práce na individuálním herectví tu nebyla vidět vůbec žádná, pěvci byli ponecháni sami sobě a zcela pochopitelně si s neustálými přechody od árií k dialogům neporadili. Chodili po scéně jako špatné mechanické figury, a bouře, která zuří v hudbě, na moři i myslích a duších všech zúčastněných, se jaksi nekonala. Mrtvolné bezvětří, bezkrevná nicota. Chyba tu zřejmě byla už v samotném principu, a ne v pochopitelných technických nedostatcích absolventského výkonu. Režisér prostě nemůže rezignovat na drama i psychologii a pokusit se je nahradit pouhou podívanou. Z inscenace jsem cítil snahu udělat něco podobně účinného a pestrého jako slavné „dévédéčkové“ produkce Les Paladins (José Montalvo), Les Indes galantes (Andrei Șerban) nebo Dido and Aeneas (Sasha Waltz). Na to se ale nedostávalo prostředků všeho druhu – od peněz, přes možnosti scény až po zkušenosti. Režisérka se v zásadě utopila ve vlastních nápadech a taneční projev skupiny Alla Danza představení nemohl zachránit.

Hudební nastudování obou kusů pohlídal Tomáš Krejčí a odvedl svou standardní, to jest velmi dobrou práci. Umí se studentskými ansámbly výborně pracovat a dostat z nich přijatelné výkony. Vedle různě disponovaných sólistů bych připomněl pečlivě připravený sbor v Bouři. V Dobrém kantorovi lehce vyčníval Jiří Miroslav Procházka – jeho patetický projev se k namyšlenému Cantorovi perfektně hodil (celkově si ale myslím, že by J.M.P. měl na svém výrazu hodně pracovat, protože mám zatím dojem, že zpívá takto pateticky všechno). Eliška OuředníčkováAneta Ručková mu sekundovaly velmi zdatně. Pavel Katsiushyn ukázal v Bouři pěknou barvu hlasu, ale nejsem si jistý, jestli se jeho pěvecký projev v posledních letech výrazněji vyvíjí. Nadějně působila Iryna Shevchuk v roli Aeola-Ariela. Mluvím v obou případech čistě o pěveckých částech.

Obě režisérky se v krátkém zamyšlení v programu pozoruhodně setkaly v jedné věci. Obě mluví – byť poněkud odlišnými slovy – při popisu svých myšlenkových východisek o „dnešní uspěchané době“. Když opominu, že takové stesky najdeme už v antické literatuře, přece jen mě na tom cosi zarazilo. Totiž jak může jeden pocit vést k úplně jiným výsledkům a jak může být samotný režijní koncept vlastně bezvýznamný, pokud režisér rezignuje na základy řemesla. Do opery a do divadla vůbec se zkrátka nechodí na ideje ani na živé obrazy, ale na drama. Když někdo zrežíruje komedii jako sled komických scén a kromě libreta nic nesleduje, tak odvede větší práci než filozof, který hlubokým lesem svých myšlenek zapomene vést postavy. Tolik k podnětnosti večera, kterou jsem zmiňoval na začátku. Divadlo na Orlí je samozřejmě studentská dílna, takže člověk přimhuřuje obě oči už ve dveřích zcela automaticky. Vendelína Osvaldová to včera večer příliš nepotřebovala. Renata Fraisová by se nad svou prací měla důkladně zamyslet a uvědomit si, co je v divadle důležité.

Františex Xaver Brixi: Erat unum cantor bonus (Bylť jest jednou kantor dobrý). Dirigent: Marek Klimeš, hudební nastudování: Tomáš Krejčí, režie: Vendelína Osvaldová (absolventský bakalářský projekt v oboru operní režie), produkce: Adam Procházka, Anna Pinknerová, scéna a kostýmy:  Lucie Sedláčková, světla: Václav Olšar. Cantor – Jiří Miroslav Procházka (j.h.), Succantor – Eliška Ouředníčková, Studentus – Aneta Ručková.
Henry Purcell: The Tempest (Bouře). Dirigent: Marek Klimeš, hudební nastudování: Tomáš Krejčí, režie: Renata Fraisová (absolventský magisterský projekt v oboru operní režie), scéna: Hynek Petrželka, kostýmy: Monika Urbášková, světla: Václav Olšar, choreografie: František Dofek, sbormistr: Klára Roztočilová, taneční ansámbl Alla Danza. Neptun – Pavel Katsiushyn, Prospero – Ondřej Musil (j.h.), Aeolus/Ariel – Iryna Shevchuk, Dorinda – Mária Havril'aková, Amphitrite – Pavla Mlčáková. Janáčkův akademický orchestr (JAO), orchestr posluchačů HF JAMU v Brně. 24. 3. 2014, druhá premiéra (první premiéra 22. 4. 2014), Divadlo na Orlí, Brno.

Fotky jsou ilustrační, částečně s jiným obsazením. Autorem je Jan Dvořák

Komentáře

Reagovat
  • Klára Roztočilová

    26. březen 2014, 7:44
    Neskromně si dovolím podoktnout, že sbor pro představení Bouře byl cele v mé "režii", ačkoli pan Tomáš Krejčí přispěl svými radami :-)

Dále si přečtěte

V Divadle na Orlí byl minulý týden uzavřen Týden staré hudby. Připravila jej Hudební fakulta JAMU pod záštitou evropského projektu Eur-text: zpět do budoucnosti! Heslo zpět do budoucnosti bylo tentokrát naplněno lépe než při minulém ročníku – závěrečný koncert sestával ze čtyř klasicistních až raně romantických skladeb a jejich reinterpretací současnými mladými autory.  více

Šestnáctý ročník festivalu Setkávání nové hudby Plus, který se zaměřuje na současnou akustickou a elektronickou hudbu a multimediální projekty, a který v Brně probíhá od konce října, byl završen dvojkoncertem v pátek 13. prosince. Jakkoli je třináctka tradičně poslem neštěstí, zakončení festivalu přinesla jen opak.  více

“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD...  více


Zahajovací koncert 32. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby uskutečněný včera v nově zrekonstruovaném kostele sv. Jakuba nabídl více než hodinové rozjímání s dílem Janovy pašije od soudobého, estonského skladatele a letošního jubilanta Arvo Pärta (*1935). Dílo zaznělo v podání vokálního souboru Martinů Voices s uměleckým vedoucím Lukášem Vasilkem, sólisty Jiřím BrückleremOndřejem HolubemAlenou HellerovouJanou KuželovouOndřejem Benekem a Martinem Kalivodou za doprovodu komorního ansámblu: Daniela Valtová Kosinová (varhany), Pavla Tesařová (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Vladislav Borovka (hoboj), Martin Petrák (fagot).  více

Vojenský umělecký soubor Ondráš se v premiéře nového pořadu Karpatami vydal tanečním krokem přes vršky a doliny Karpatského oblouku. Novinka profesionální části souboru se odehrála na jevišti brněnského divadla Radost. A radostné bylo i sledování tohoto nového počinu. Soubor v něm na chvíli opouští velkolepé choreografie a vrací se blíže k původnímu lidovému materiálu, aniž by se vzdal vlastního výrazu.  více

Jarní koncert tělesa Diversa Quartet po delší době nabídl díla ryze tuzemských autorů. Večer konaný v pondělí 7. dubna v prostorách vily Löw-Beer nesl podtitul Tempus est iocundum podle milostné písně z rukopisu Carmina Burana. Píseň se svou rozverností stala inspirací pro dramaturgii koncertu, kterým provázelo těleso ve složení Barbara Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola) a Iva Wiesnerová (violoncello).  více

Íránská zpěvačka Mahsa Vahdat propojuje tradiční perskou hudbu s evropskými hudebními prvky, například s jazzem nebo se sborovým zpěvem. Své zatím nejnovější album Braids of Innocence, Copánky nevinnosti, které nahrála s norským pěveckým sborem SKRUK. Písně na albu vycházejí z perských básní od autorů Rúmího a Hafíze, ale i ze současných textů, které zachycují osobní i politická témata. Album tak reflektuje represivní režim v Íránu i život v exilu. Zpěvačka svou tvorbu představila v roce 2024 na festivalu Maraton hudby Brno.  více

Po měsíci se do prostoru Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno, která pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese provedla ve čtvrtek 27. března díla Roberta Schumanna a Dimitrije Šostakoviče. V první polovině orchestr doplnil věhlasný britský violoncellista Steven Isserlisvíce

Po prosincovém uvedení Händelova Mesiášev instrumentaci W. A. Mozarta, provedla Filharmonie Brno další oratorium, tentokrát Die Schöpfung(Stvoření) Josepha Haydna (1732–1809). Ve čtvrtek 13. března se v Besedním domě do čela orchestru postavil dirigent Petr Altrichter, sborových pasáží se ujal Petrem Fialou vedený Český filharmonický sbor Brno, a sól se zhostili sopranistka Jana Sibera, tenorista Petr Nekoranec, a basista Peter Mikulášvíce

Další z jazzových večerů, které jsou pravidelně pořádány Filharmonií Brno, byl věnován duu Will Vinson (altsaxofon) a Aaron Parks (klavír). Tito hudebníci se spolu v různých formacích potkávají už dvacet let. Proto se rozhodli, že nastal čas, aby si vyzkoušeli to nejintimnější a podle mnohých i to nejtěžší – formát pouhého dua. V podání těchto muzikantů střední jazzové generace zazněl v pondělí 10. března v Besedním domě jak výběr z klasického jazzového materiálu, tak několik vlastních kompozic.  více

Pátý koncert z cyklu Auskultace, ve kterém se Brno Contemporary Orchestra postupně věnuje různým částem lidského těla, byl zaměřený na sluch. Nesl příznačný název Audio, přičemž byl především zdůrazněn rozdíl mezi pouhým slyšením a posloucháním. V pondělí 3. března (datum Mezinárodního dne sluchu) provedl soubor pod taktovkou Pavla Šnajdra v obřadní síni Ústředního hřbitova díla Petera Grahama, Petra Bakly, Jürga Freye a Iana Mikysky, který ve své skladbě orchestr doplnil tóny mikrotonální kytary. Jako klavírní sólista se představil Miroslav Beinhauervíce

V duchu romantických děl známých i méně známých autorů, která nejsou často zahrnována do repertoáru orchestrů, se nesl včerejší koncert v Janáčkově divadle. Filharmonie Brno s hostujícím dirigentem Robertem Kružíkem zde představila poutavý program pojmenovaný Skryté poklady romantismu, při kterém se publiku představil i tuzemský houslista a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodičkavíce

Dvacátý druhý ročník cyklu koncertů staré hudby s názvem Barbara Maria Willi uvádí… přivítal v úterý 25. února v Konventu Milosrdných bratří soubor Capella Mariana s uměleckým vedoucím a tenoristou Vojtěchem Semerádem. Ansámbl se svými kmenovými členy Hanou Blažíkovou (soprán, gotická harfa), Jakubem Kydlíčkem (flétny) a Ondřejem Holubem (tenor) z důvodu hlasové indispozice zbylých kolegů mezi sebe na poslední chvíli přijal jako výpomoc barytonistu Jana Kukala. Večer byl unikátní propojením filmové epopeje Svatý Václav s živou hudbou, jež měla podpořit stylovost i historičnost svatováclavské epochy zachycené v němém snímku.  více

Vojtěch Semerád je uměleckým vedoucím vokálního souboru Cappella Mariana, se kterým interpretuje zapomenutá díla středověké a renesanční vokální polyfonie. Soubor pravidelně vystupuje na prestižních festivalech v České republice i v Evropě. Hlavním tématem našeho rozhovoru byla chystaná projekce prvního československého velkofilmu Svatý Václav se živým hudebním doprovodem sestaveným z památek období středověku vázaných na svatováclavskou legendu.  více

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Nejčtenější

Kritika

Zahajovací koncert 32. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby uskutečněný včera v nově zrekonstruovaném kostele sv. Jakuba nabídl více než hodinové rozjímání s dílem Janovy pašije od soudobého, estonského skladatele a letošního jubilanta Arvo Pärta (*1935). Dílo zaznělo v podání vokálního souboru Martinů Voices s uměleckým vedoucím Lukášem Vasilkem, sólisty Jiřím BrückleremOndřejem HolubemAlenou HellerovouJanou KuželovouOndřejem Benekem a Martinem Kalivodou za doprovodu komorního ansámblu: Daniela Valtová Kosinová (varhany), Pavla Tesařová (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Vladislav Borovka (hoboj), Martin Petrák (fagot).  více