Dobrý kantor a nehybná Bouře v Divadle na Orlí

25. březen 2014, 9:05

Dobrý kantor a nehybná Bouře v Divadle na Orlí

V Divadle na Orlí se sešly v jednom večeru absolventské výkony dvou režisérek. Bakalářský Vendelíny Osvaldové v klasicistní hříčce Bylť jest jednou kantor dobrý a magisterský Renaty Fraisové v shakespearovské semiopeře Henryho Purcella Bouře. Rozdílná díla, diametrálně odlišné režijní přístupy i celkové výsledky se postaraly o večer zábavný, rozpačitý, podnětný a nesourodý zároveň.

Dobrý kantor před vyprodaným stadionem

Erat unum cantor bonus, tedy Bylť jest jeden kantor dobrý je školská komediální hříčka Františka Xavera Brixiho, která si utahuje z manýr pěveckých hvězd a virtuózní prázdnoty neapolské opery seria. Dnes už je to mrtvý svět, a přes silný – a dávno už obecně akceptovaný – vliv dobově poučené interpretace, si operní provoz osmnáctého století dovedeme jen stěží představit. Byl v podstatě plně podřízen libovůli pěveckých hvězd, byly to celebrity tehdejšího šoubyznysu, pokud to mám označit současným termínem. Vendelína Osvaldová z toho patrně vyšla a usadila své pojetí latinské hříčky do současného světa pop music (celé libreto bylo přeložené do češtiny, lehce a vtipně aktualizované). Místo Cantora je tu rocková superstar, místo jeho zástupce Succantora vokalistka a místo Studenta adeptka budoucí slávy, která se snaží vetřít celebritě do přízně.

Nápad s převedením barokní opery do světa dnešních celebrit není nijak originální, nebyl ale použit bezduše, měl své opodstatnění a hlubší souvislosti – rozhodně se nejednalo o lacinou snahu posunout starou věc do atraktivního prostředí. Cantor natáčel před zeleným klíčovacím plátnem rozhovor pro televizi, jeho sebeoslavné tirády odpovídaly tomu, co provozují skutečné hvězdy dneška před skutečnými kamerami. Po Succantorovi – tedy vokalistce – touží jeden z techniků, ta si ale hlídá přízeň samotného „Mistra“. Studentus se změní z nesmělé, copaté a konzervativně oblečené dívky na sexy postavu v blýskavých minišatech. Nápadnou, stejně jako zaměnitelnou. V druhé části scény stálo velké zrcadlo a štendr s kostýmy, skrz který se chodilo do šatny, kam si Cantor tahal sexuální objekty obojího pohlaví (tady oceňuji i to, že se režisérka i při jednoznačnosti sdělení obešla bez hloupých oplzlostí, dokázala si i v choulostivých místech držet hranice vkusu).

Na práci Vendelíny Osvaldové si cením očividné snahy dotáhnout koncept do konce, držet se tématu, nezanedbávat detaily a především skutečně vést pěvce k jevištní akci a vytvářet dramatické situace. Občas jí to trošku uletělo – v závěru jsem třeba vůbec nepochopil, proč se Succantor–vokalistka nakonec přece jen nechala sbalit od nemotorně naléhajícího technika. Také filmová dotáčka Cantora na jevišti s (bas)kytarou by stačila jen jednou a na chvíli. Muzikálová stylizace výstupů místy sklouzla k monotónnosti. V zásadě tu ale cítím naději – takový způsob režijní práce bych na našich operních jevištích rád vídal.

Bouře, která se nekonala

The Tempest – Bouře, semiopera Henryho Purcella je dílo zcela jiného charakteru. Vážně míněný příběh s komickými momenty nabízí spoustu možností, jak jej přečíst. Jedna z posledních Shakespearových her je ovšem převedena do barokního tvaru se silnou účastí hudby. Začátek a konec je napsán ve stylu tehdejších anglických her zvaných masque, vedle hudebních čísel je tu i řada mluvených dialogů. Ty byly přeložené do češtiny a vyrůstal z nich celý jevištní průšvih, jehož jsme byli svědky. Mluvené pasáže dělají často potíže i operním profesionálům, zvláště na našich scénách, kde je operní herectví ještě pořád cosi zvláštního a nesamozřejmého. Místo shakespearovské psychologie jsme sledovali ochotnické výstupy, navíc znepříjemňované slyšitelným přízvukem nerodilých mluvčích. Tady se mělo vyjít ze zvoleného obsazení (což je jedna ze starých a fungujících operních pravd) a nic nepřekládat. Zpívaná angličtina sice taky místy tahala za uši, ale to pro nás většinou není zdaleka tak hrozné. A při účasti zahraničních studentů by se tím alespoň jazykový projev srovnal a celkově pročistil. Režisérka Renata Fraisová je místo toho zbytečně postavila před neřešitelný handicap.

Pokud bych chtěl celý svůj dojem z inscenace nějak shrnout, asi bych řekl, že Renata Fraisová měla velké oči a vzala si do hlavy představu, kterou nebyla schopná prakticky naplnit. Cítil jsem z jejího ztvárnění snahu o opulentní divadlo, které reflektuje barokní praxi, efektní kostýmy, silnou účast baletu, ale všechno bohužel zůstalo jen u naaranžovaných obrazů. Režisérka se snažila zaplňovat scénu pohybem a akcí, ta ale zůstávala neustále kdesi v druhém plánu. Občas jí vyšel hezký obraz, ale života v tom bylo pramálo. Práce na individuálním herectví tu nebyla vidět vůbec žádná, pěvci byli ponecháni sami sobě a zcela pochopitelně si s neustálými přechody od árií k dialogům neporadili. Chodili po scéně jako špatné mechanické figury, a bouře, která zuří v hudbě, na moři i myslích a duších všech zúčastněných, se jaksi nekonala. Mrtvolné bezvětří, bezkrevná nicota. Chyba tu zřejmě byla už v samotném principu, a ne v pochopitelných technických nedostatcích absolventského výkonu. Režisér prostě nemůže rezignovat na drama i psychologii a pokusit se je nahradit pouhou podívanou. Z inscenace jsem cítil snahu udělat něco podobně účinného a pestrého jako slavné „dévédéčkové“ produkce Les Paladins (José Montalvo), Les Indes galantes (Andrei Șerban) nebo Dido and Aeneas (Sasha Waltz). Na to se ale nedostávalo prostředků všeho druhu – od peněz, přes možnosti scény až po zkušenosti. Režisérka se v zásadě utopila ve vlastních nápadech a taneční projev skupiny Alla Danza představení nemohl zachránit.

Hudební nastudování obou kusů pohlídal Tomáš Krejčí a odvedl svou standardní, to jest velmi dobrou práci. Umí se studentskými ansámbly výborně pracovat a dostat z nich přijatelné výkony. Vedle různě disponovaných sólistů bych připomněl pečlivě připravený sbor v Bouři. V Dobrém kantorovi lehce vyčníval Jiří Miroslav Procházka – jeho patetický projev se k namyšlenému Cantorovi perfektně hodil (celkově si ale myslím, že by J.M.P. měl na svém výrazu hodně pracovat, protože mám zatím dojem, že zpívá takto pateticky všechno). Eliška OuředníčkováAneta Ručková mu sekundovaly velmi zdatně. Pavel Katsiushyn ukázal v Bouři pěknou barvu hlasu, ale nejsem si jistý, jestli se jeho pěvecký projev v posledních letech výrazněji vyvíjí. Nadějně působila Iryna Shevchuk v roli Aeola-Ariela. Mluvím v obou případech čistě o pěveckých částech.

Obě režisérky se v krátkém zamyšlení v programu pozoruhodně setkaly v jedné věci. Obě mluví – byť poněkud odlišnými slovy – při popisu svých myšlenkových východisek o „dnešní uspěchané době“. Když opominu, že takové stesky najdeme už v antické literatuře, přece jen mě na tom cosi zarazilo. Totiž jak může jeden pocit vést k úplně jiným výsledkům a jak může být samotný režijní koncept vlastně bezvýznamný, pokud režisér rezignuje na základy řemesla. Do opery a do divadla vůbec se zkrátka nechodí na ideje ani na živé obrazy, ale na drama. Když někdo zrežíruje komedii jako sled komických scén a kromě libreta nic nesleduje, tak odvede větší práci než filozof, který hlubokým lesem svých myšlenek zapomene vést postavy. Tolik k podnětnosti večera, kterou jsem zmiňoval na začátku. Divadlo na Orlí je samozřejmě studentská dílna, takže člověk přimhuřuje obě oči už ve dveřích zcela automaticky. Vendelína Osvaldová to včera večer příliš nepotřebovala. Renata Fraisová by se nad svou prací měla důkladně zamyslet a uvědomit si, co je v divadle důležité.

Františex Xaver Brixi: Erat unum cantor bonus (Bylť jest jednou kantor dobrý). Dirigent: Marek Klimeš, hudební nastudování: Tomáš Krejčí, režie: Vendelína Osvaldová (absolventský bakalářský projekt v oboru operní režie), produkce: Adam Procházka, Anna Pinknerová, scéna a kostýmy:  Lucie Sedláčková, světla: Václav Olšar. Cantor – Jiří Miroslav Procházka (j.h.), Succantor – Eliška Ouředníčková, Studentus – Aneta Ručková.
Henry Purcell: The Tempest (Bouře). Dirigent: Marek Klimeš, hudební nastudování: Tomáš Krejčí, režie: Renata Fraisová (absolventský magisterský projekt v oboru operní režie), scéna: Hynek Petrželka, kostýmy: Monika Urbášková, světla: Václav Olšar, choreografie: František Dofek, sbormistr: Klára Roztočilová, taneční ansámbl Alla Danza. Neptun – Pavel Katsiushyn, Prospero – Ondřej Musil (j.h.), Aeolus/Ariel – Iryna Shevchuk, Dorinda – Mária Havril'aková, Amphitrite – Pavla Mlčáková. Janáčkův akademický orchestr (JAO), orchestr posluchačů HF JAMU v Brně. 24. 3. 2014, druhá premiéra (první premiéra 22. 4. 2014), Divadlo na Orlí, Brno.

Fotky jsou ilustrační, částečně s jiným obsazením. Autorem je Jan Dvořák

Komentáře

Reagovat
  • Klára Roztočilová

    26. březen 2014, 7:44
    Neskromně si dovolím podoktnout, že sbor pro představení Bouře byl cele v mé "režii", ačkoli pan Tomáš Krejčí přispěl svými radami :-)

Dále si přečtěte

V Divadle na Orlí byl minulý týden uzavřen Týden staré hudby. Připravila jej Hudební fakulta JAMU pod záštitou evropského projektu Eur-text: zpět do budoucnosti! Heslo zpět do budoucnosti bylo tentokrát naplněno lépe než při minulém ročníku – závěrečný koncert sestával ze čtyř klasicistních až raně romantických skladeb a jejich reinterpretací současnými mladými autory.  více

Šestnáctý ročník festivalu Setkávání nové hudby Plus, který se zaměřuje na současnou akustickou a elektronickou hudbu a multimediální projekty, a který v Brně probíhá od konce října, byl završen dvojkoncertem v pátek 13. prosince. Jakkoli je třináctka tradičně poslem neštěstí, zakončení festivalu přinesla jen opak.  více

“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD...  více


Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více