Dobrý kantor a nehybná Bouře v Divadle na Orlí

25. březen 2014, 9:05

Dobrý kantor a nehybná Bouře v Divadle na Orlí

V Divadle na Orlí se sešly v jednom večeru absolventské výkony dvou režisérek. Bakalářský Vendelíny Osvaldové v klasicistní hříčce Bylť jest jednou kantor dobrý a magisterský Renaty Fraisové v shakespearovské semiopeře Henryho Purcella Bouře. Rozdílná díla, diametrálně odlišné režijní přístupy i celkové výsledky se postaraly o večer zábavný, rozpačitý, podnětný a nesourodý zároveň.

Dobrý kantor před vyprodaným stadionem

Erat unum cantor bonus, tedy Bylť jest jeden kantor dobrý je školská komediální hříčka Františka Xavera Brixiho, která si utahuje z manýr pěveckých hvězd a virtuózní prázdnoty neapolské opery seria. Dnes už je to mrtvý svět, a přes silný – a dávno už obecně akceptovaný – vliv dobově poučené interpretace, si operní provoz osmnáctého století dovedeme jen stěží představit. Byl v podstatě plně podřízen libovůli pěveckých hvězd, byly to celebrity tehdejšího šoubyznysu, pokud to mám označit současným termínem. Vendelína Osvaldová z toho patrně vyšla a usadila své pojetí latinské hříčky do současného světa pop music (celé libreto bylo přeložené do češtiny, lehce a vtipně aktualizované). Místo Cantora je tu rocková superstar, místo jeho zástupce Succantora vokalistka a místo Studenta adeptka budoucí slávy, která se snaží vetřít celebritě do přízně.

Nápad s převedením barokní opery do světa dnešních celebrit není nijak originální, nebyl ale použit bezduše, měl své opodstatnění a hlubší souvislosti – rozhodně se nejednalo o lacinou snahu posunout starou věc do atraktivního prostředí. Cantor natáčel před zeleným klíčovacím plátnem rozhovor pro televizi, jeho sebeoslavné tirády odpovídaly tomu, co provozují skutečné hvězdy dneška před skutečnými kamerami. Po Succantorovi – tedy vokalistce – touží jeden z techniků, ta si ale hlídá přízeň samotného „Mistra“. Studentus se změní z nesmělé, copaté a konzervativně oblečené dívky na sexy postavu v blýskavých minišatech. Nápadnou, stejně jako zaměnitelnou. V druhé části scény stálo velké zrcadlo a štendr s kostýmy, skrz který se chodilo do šatny, kam si Cantor tahal sexuální objekty obojího pohlaví (tady oceňuji i to, že se režisérka i při jednoznačnosti sdělení obešla bez hloupých oplzlostí, dokázala si i v choulostivých místech držet hranice vkusu).

Na práci Vendelíny Osvaldové si cením očividné snahy dotáhnout koncept do konce, držet se tématu, nezanedbávat detaily a především skutečně vést pěvce k jevištní akci a vytvářet dramatické situace. Občas jí to trošku uletělo – v závěru jsem třeba vůbec nepochopil, proč se Succantor–vokalistka nakonec přece jen nechala sbalit od nemotorně naléhajícího technika. Také filmová dotáčka Cantora na jevišti s (bas)kytarou by stačila jen jednou a na chvíli. Muzikálová stylizace výstupů místy sklouzla k monotónnosti. V zásadě tu ale cítím naději – takový způsob režijní práce bych na našich operních jevištích rád vídal.

Bouře, která se nekonala

The Tempest – Bouře, semiopera Henryho Purcella je dílo zcela jiného charakteru. Vážně míněný příběh s komickými momenty nabízí spoustu možností, jak jej přečíst. Jedna z posledních Shakespearových her je ovšem převedena do barokního tvaru se silnou účastí hudby. Začátek a konec je napsán ve stylu tehdejších anglických her zvaných masque, vedle hudebních čísel je tu i řada mluvených dialogů. Ty byly přeložené do češtiny a vyrůstal z nich celý jevištní průšvih, jehož jsme byli svědky. Mluvené pasáže dělají často potíže i operním profesionálům, zvláště na našich scénách, kde je operní herectví ještě pořád cosi zvláštního a nesamozřejmého. Místo shakespearovské psychologie jsme sledovali ochotnické výstupy, navíc znepříjemňované slyšitelným přízvukem nerodilých mluvčích. Tady se mělo vyjít ze zvoleného obsazení (což je jedna ze starých a fungujících operních pravd) a nic nepřekládat. Zpívaná angličtina sice taky místy tahala za uši, ale to pro nás většinou není zdaleka tak hrozné. A při účasti zahraničních studentů by se tím alespoň jazykový projev srovnal a celkově pročistil. Režisérka Renata Fraisová je místo toho zbytečně postavila před neřešitelný handicap.

Pokud bych chtěl celý svůj dojem z inscenace nějak shrnout, asi bych řekl, že Renata Fraisová měla velké oči a vzala si do hlavy představu, kterou nebyla schopná prakticky naplnit. Cítil jsem z jejího ztvárnění snahu o opulentní divadlo, které reflektuje barokní praxi, efektní kostýmy, silnou účast baletu, ale všechno bohužel zůstalo jen u naaranžovaných obrazů. Režisérka se snažila zaplňovat scénu pohybem a akcí, ta ale zůstávala neustále kdesi v druhém plánu. Občas jí vyšel hezký obraz, ale života v tom bylo pramálo. Práce na individuálním herectví tu nebyla vidět vůbec žádná, pěvci byli ponecháni sami sobě a zcela pochopitelně si s neustálými přechody od árií k dialogům neporadili. Chodili po scéně jako špatné mechanické figury, a bouře, která zuří v hudbě, na moři i myslích a duších všech zúčastněných, se jaksi nekonala. Mrtvolné bezvětří, bezkrevná nicota. Chyba tu zřejmě byla už v samotném principu, a ne v pochopitelných technických nedostatcích absolventského výkonu. Režisér prostě nemůže rezignovat na drama i psychologii a pokusit se je nahradit pouhou podívanou. Z inscenace jsem cítil snahu udělat něco podobně účinného a pestrého jako slavné „dévédéčkové“ produkce Les Paladins (José Montalvo), Les Indes galantes (Andrei Șerban) nebo Dido and Aeneas (Sasha Waltz). Na to se ale nedostávalo prostředků všeho druhu – od peněz, přes možnosti scény až po zkušenosti. Režisérka se v zásadě utopila ve vlastních nápadech a taneční projev skupiny Alla Danza představení nemohl zachránit.

Hudební nastudování obou kusů pohlídal Tomáš Krejčí a odvedl svou standardní, to jest velmi dobrou práci. Umí se studentskými ansámbly výborně pracovat a dostat z nich přijatelné výkony. Vedle různě disponovaných sólistů bych připomněl pečlivě připravený sbor v Bouři. V Dobrém kantorovi lehce vyčníval Jiří Miroslav Procházka – jeho patetický projev se k namyšlenému Cantorovi perfektně hodil (celkově si ale myslím, že by J.M.P. měl na svém výrazu hodně pracovat, protože mám zatím dojem, že zpívá takto pateticky všechno). Eliška OuředníčkováAneta Ručková mu sekundovaly velmi zdatně. Pavel Katsiushyn ukázal v Bouři pěknou barvu hlasu, ale nejsem si jistý, jestli se jeho pěvecký projev v posledních letech výrazněji vyvíjí. Nadějně působila Iryna Shevchuk v roli Aeola-Ariela. Mluvím v obou případech čistě o pěveckých částech.

Obě režisérky se v krátkém zamyšlení v programu pozoruhodně setkaly v jedné věci. Obě mluví – byť poněkud odlišnými slovy – při popisu svých myšlenkových východisek o „dnešní uspěchané době“. Když opominu, že takové stesky najdeme už v antické literatuře, přece jen mě na tom cosi zarazilo. Totiž jak může jeden pocit vést k úplně jiným výsledkům a jak může být samotný režijní koncept vlastně bezvýznamný, pokud režisér rezignuje na základy řemesla. Do opery a do divadla vůbec se zkrátka nechodí na ideje ani na živé obrazy, ale na drama. Když někdo zrežíruje komedii jako sled komických scén a kromě libreta nic nesleduje, tak odvede větší práci než filozof, který hlubokým lesem svých myšlenek zapomene vést postavy. Tolik k podnětnosti večera, kterou jsem zmiňoval na začátku. Divadlo na Orlí je samozřejmě studentská dílna, takže člověk přimhuřuje obě oči už ve dveřích zcela automaticky. Vendelína Osvaldová to včera večer příliš nepotřebovala. Renata Fraisová by se nad svou prací měla důkladně zamyslet a uvědomit si, co je v divadle důležité.

Františex Xaver Brixi: Erat unum cantor bonus (Bylť jest jednou kantor dobrý). Dirigent: Marek Klimeš, hudební nastudování: Tomáš Krejčí, režie: Vendelína Osvaldová (absolventský bakalářský projekt v oboru operní režie), produkce: Adam Procházka, Anna Pinknerová, scéna a kostýmy:  Lucie Sedláčková, světla: Václav Olšar. Cantor – Jiří Miroslav Procházka (j.h.), Succantor – Eliška Ouředníčková, Studentus – Aneta Ručková.
Henry Purcell: The Tempest (Bouře). Dirigent: Marek Klimeš, hudební nastudování: Tomáš Krejčí, režie: Renata Fraisová (absolventský magisterský projekt v oboru operní režie), scéna: Hynek Petrželka, kostýmy: Monika Urbášková, světla: Václav Olšar, choreografie: František Dofek, sbormistr: Klára Roztočilová, taneční ansámbl Alla Danza. Neptun – Pavel Katsiushyn, Prospero – Ondřej Musil (j.h.), Aeolus/Ariel – Iryna Shevchuk, Dorinda – Mária Havril'aková, Amphitrite – Pavla Mlčáková. Janáčkův akademický orchestr (JAO), orchestr posluchačů HF JAMU v Brně. 24. 3. 2014, druhá premiéra (první premiéra 22. 4. 2014), Divadlo na Orlí, Brno.

Fotky jsou ilustrační, částečně s jiným obsazením. Autorem je Jan Dvořák

Komentáře

Reagovat
  • Klára Roztočilová

    26. březen 2014, 7:44
    Neskromně si dovolím podoktnout, že sbor pro představení Bouře byl cele v mé "režii", ačkoli pan Tomáš Krejčí přispěl svými radami :-)

Dále si přečtěte

V Divadle na Orlí byl minulý týden uzavřen Týden staré hudby. Připravila jej Hudební fakulta JAMU pod záštitou evropského projektu Eur-text: zpět do budoucnosti! Heslo zpět do budoucnosti bylo tentokrát naplněno lépe než při minulém ročníku – závěrečný koncert sestával ze čtyř klasicistních až raně romantických skladeb a jejich reinterpretací současnými mladými autory.  více

Šestnáctý ročník festivalu Setkávání nové hudby Plus, který se zaměřuje na současnou akustickou a elektronickou hudbu a multimediální projekty, a který v Brně probíhá od konce října, byl završen dvojkoncertem v pátek 13. prosince. Jakkoli je třináctka tradičně poslem neštěstí, zakončení festivalu přinesla jen opak.  více

“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD...  více


V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce

Dlouholetá spolupráce houslového virtuosa Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa přinesla milovníkům soudobé hudební tvorby celou řadu pozoruhodných (a v mnoha případech i premiérových) koncertů. Jejich zatím posledním společným projektem se stala dvojice sólových recitálů Milana Paľy. První projekt nesl název Dotyky. Za zrkadlom (30. dubna) se stejnojmennou skladbou Adriána Demoče a středeční koncert v prostorách brněnské Káznice se jmenoval O tvojej tvári (11. května) a představil dílo Dve vety o tvojej tvári skladatelky Jany Kmiťové, která kompozici Milanu Paľovi věnovala. Nahrávky obou kompozic jsou již nějakou dobu dostupné – obě vyšly u nakladatelství Pavlík Records v roce 2021. Svých světových premiér se však díla dočkala až nyní.  více

Brněnští muzikanti rozmanitých žánrů jsou dlouhověcí a vitální jedinci. Potvrdila to také oslava životního jubilea pedagoga, skladatele, aranžéra a především virtuózního hráče na trombon Mojmíra Bártka. Jubilejní koncert s pracovním názvem Mojda Bártek 80 do brněnského Sono Centra připravili jeho přátelé pod vedením trumpetisty a kapelníka B-Side Bandu Josefa Buchty. Oslavenec, ač si dvouapůlhodinový program nepokrytě (a s dojetím) užíval, až na krátké okamžiky oddechu zůstával aktivním účastníkem celé hudební produkce. Představil se jako autor mnohých skladeb, ale především hráč, s trombonem v rukách a v plném nasazení.  více

Závěrečný koncert abonentní řady brněnských filharmoniků Filharmonie v divadle II udělal bezpochyby radost všem fanouškům animátorského studia Ghibli. Přestože dramaturgie večera nebyla vystavěna na melodiích z nespočtu filmových partitur, které hlavní hvězda večera dirigent a skladatel Joe Hisaishi pro studio Ghibli zkomponoval, již jen samotná přítomnost oblíbeného umělce přilákala celou řadu posluchačů, kteří koncerty artificiální hudby pravděpodobně pravidelně nenavštěvují. Program dvou koncertů v Janáčkově divadle (28. a 29. dubna) zahrnoval Symfonii č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva, českou premiéru Hisaishiho skladby Variace 57 pro dva klavíry a orchestr, v níž se jako sólisté představili Dennis Russell Davies a Maki Namekawa, a českou premiéru Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. (Autor recenze navštívil čtvrteční provedení).  více

Po rozeznění pádové zkušebny FSI VUT sestoupila desátá slavnostní sezona ansámblu Brno Contemporary Orchestra s podtitulem We are the world do podzemí. Odpolední nedělní koncert totiž zavedl milovníky soudobé hudební tvorby do jeskyně Výpustek v Moravském krasu. Koncert s díly Šarūnase Nakase, Giacinta Scelsiho, Michala Wróblewského a Miroslava Tótha vznikl v rámci speciálního environmentálního projektu v režii Radima Nejedlého a koncipovaného u příležitosti Světového dne vody. Součástí koncertu bylo také literární pásmo z textů Radka Štěpánka napsaných pro tuto akci, které recitoval Petr Kubes. Texty tvořily na vhodných místech předěly mezi jednotlivými skladbami či větami. Přednes skladby Rany, kterou na objednávku Brno Contemporary Orchestra složil Miroslav Tóth, zajistila sama autorka předlohy Zuzana Husárová. Koncert řídil dirigent a umělecký vedoucí orchestru Pavel Šnajdrvíce

Brněnskou stopu najdeme na jednom z nejpozoruhodnějších mezinárodních hudebních alb roku 2021. Na nahrávce Live at Tou skupiny Angrusori, která nedávno získala na Slovensku ocenění Radio_Head Award v kategorii World music a folk, se totiž výraznou měrou podílela Iva Bittová. Houslistka a zpěvačka, kterou si už několik dekád spojujeme s brněnskou scénou.  více

Na čtyři stovky diváků si s nadšením užily mimořádný koncert čtveřice špičkových muzikantů v čele s frontmanem Deanem Brownem, už několik desetiletí výrazného protagonisty fusion stylu, a jeho tří rovnocenných spoluhráčů: saxofonisty Boba Franceschiniho, baskytaristy Victora Wootena a bubeníka Dennise Chamberse. Jarní otvírák 15. ročníku festivalu Groove Brno tak byl mimořádný především hudební extratřídou, v níž čtyři sólisté v naprostém souznění mezi sebou vzájemně, a především s publikem po dvě hodiny prolínali jazz, rock, funk i blues v gejzíru energie a nevázané muzikantské radosti.  více

Nejnovější operní inscenace Národního divadla Brno přenesla Mozartovu Kouzelnou flétnu v režii Miroslava Krobota do mezihvězdného prostoru a do daleké budoucnosti: vesmírná loď Sedm slunečních kruhů se tady střetne s pásem asteroidů a záchranné moduly dopraví cestovatele na povrch nejbližší obyvatelné planety. Posádka lodi se marně snaží navázat spojení s vesmírným plavidlem a již tak problematickou situaci umocní smrt kapitána, který přenechá velení druhému důstojníkovi Sarastrovi, a nikoliv své manželce a první důstojnici přezdívané Královna noci. Rozdělení na dvě znepřátelené frakce je nevyhnutelné a Královna noci i se svými stoupenci opouští tábor. Vzájemná nevraživost ani po deseti letech, které od nehody již uplynuly, nevyvanula. Když však Sarastro unese Paminu, dceru Královny noci, uvede tím do chodu záchrannou misi, která změní osudy trosečníků i původních obyvatel planety. Modernizovanou podobu Mozartova singspielu pomohli Miroslavu Krobotovi vytvořit Andrej Ďurík (scéna), Jana Preková (kostýmy), Přemysl Janda (světelný design), Hana Achilles (choreografie) a Patricie Částková (dramaturgie). Hudebního nastudování se chopil Pavel Šnajdr a druhou premiéru (14. dubna), kterou autor textu navštívil, dirigoval Ondrej Olos. Sbor řídila Klára Složilová Roztočilová a sólově vystoupili David Szendiuch (Sarastro), Daniel Matoušek (Tamino), Martina Masaryková (Královna noci), Andrea Široká (Pamina), Tadeáš Hoza (Papageno), Eva Esterková (Papagena), Vít Nosek (Monostatos), Eliška Gattringerová (První dáma), Jana Hrochová (Druhá dáma), Jarmila Balážová (Třetí dáma), Josef Škarka (Mluvčí/Kněz) a Eliška CrhákováZuzana Vítková a Markéta Kolářová v rolích Tří géniů.  více

Třetí koncert 29. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Tělo / Vtělení / Oslavení rozezněly 12. dubna skladby Antona Brucknera, Knuta Nystedta, Vytautase Barkauskase a Toivo Tuleva v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla. Večer s názvem Rozjímání pro orchestr představil posluchačům tři odlišné hudební polohy – ryze instrumentální, vokální a jejich kombinaci. Kromě orchestru Filharmonie Brno s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem vystoupil také sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kollera. Sólových partů v nově nastudované a po třech letech festivalem znovu uvedené kantátě So Shall He Descend Toivo Tuleva se chopili sopranistka Claudia Goebl, altistka Johanna Krokovay, tenorista Jan Petryka a barytonista Wolfgang Resch. Malý sbor obsadily Lucie Netušilová KarafiátováJana Vondrů a Pavla Radostová. Kvůli nemoci museli být zastoupeni původně ohlášení sólisté Martina Fender (soprán) a Klemens Sander (baryton). Změny zaznamenal také program, ze kterého byly vynechány původně plánované sborové skladby Antona Brucknera (In jener letzten der Nächte) a Josefa Gabriela Rheinbergera (Sanctus z Cantus Misae Es dur).  více

Po dvouleté pauze vynucené covidovou pandemií se včera do brněnských chrámů vrátil Velikonoční festival duchovní hudby. Letošní 29. ročník se nese v dramaturgické linii Tělo / Vtělení / Oslavení a svým způsobem se jedná o symbolické splynutí neuskutečněných programů z minulých let. Původní emblémy umučeného i oslaveného těla se tak staly ještě aktuálnějšími. Festival zahájil v kostele sv. Janů na Květnou neděli ansámbl Musica Figuralis s uměleckým vedoucím a hráčem na klávesové nástroje Markem Čermákem. Kromě instrumentalistů a choralistů (pod vedením Vladimíra Maňase, hru na pozitiv obstaral Ondřej Múčka) vystoupili také sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, mezzosopranistka Monika Jägerová, tenorista Matúš Šimko a basista Tomáš Šelc. Lákadlem klasicistního programu s názvem Affettuoso („s mocným vzruchem duševním“ dle Ottova slovníku naučeného) bylo nejen Haydnovo málo známé, přesto hudebně fascinující Salve Regina, ale především premiéry děl Josepha Puschmanna (novodobá) a Antona Zimmermanna (česká novodobá).  více

Osmdesáté narozeniny bývají pro jubilanta obvykle příležitostí k bilancování a retrospektivě. U výročního úterního koncertu Miloše Štědroně, stále aktivně píšícího, přednášejícího, vyučujícího a komponujícího, však tento přístup nehrozil. Program večera na jeho počest v Divadle Husa na provázku naopak nabídl několik méně známých hudebních miniatur z pera skladatelů, kteří byli s formováním tvůrčí osobnosti Miloše Štědroně různou měrou spojeni – jubilantova úhlavního skladatele a objektu bádání tedy Leoše Janáčka a trojice jeho učitelů i pozdějších kolegů Miroslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra. Přímo pro svůj narozeninový koncert zkomponoval oslavenec cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na slova básní dalšího svého spřízněnce, básníka Jana Skácela.  více

Ve čtvrtek 24. března diváci v Brně dostali možnost zažít opravdu výjimečný večer. Režisér Břetislav Rychlík se svojí ženou připravili na hudební scéně Městského divadla Brno koncert na podporu ukrajinských umělců, kteří utekli před válkou ze své země. Večer nesl název Společné kořeny a publiku měl přiblížit analogie lidové kultury Ukrajiny a Moravy. Já jsem při programu cítila zejména paralely v hudbě obecně. Výjimeční umělci navrch dokážou předávat krásu kdekoliv na světě.  více

V těchto dnech spatřilo světlo světa nové CD; nahrávka folklorních muzikantů muzikanty se však v žánru trochu vymyká. Autory desky jsou členové kapely Lilium liste Luďka Běťáka a její název zní Dovolte eště malučkovíce

Duo Ensoi tvoří zpěvačka Tereza Kopecká a bubeník a producent elektronické hudby Martin Čech. I když je jejich společný projekt stále ještě nový, oba mají bohaté zkušenosti z různých (nejen) brněnských kapel. Terezu si můžeme pamatovat především z Narcotic Fields, případně z jejich akustické odnože Acoustic Fields. Martin hraje ve skupině Lesní zvěř. Díky těmto zkušenostem je debutové album dua Ensoi hudebně vyzrálé a přesvědčivé, i když je určitě méně rockové než Narcotic Fields a méně (nu)jazzové než Lesní zvěř. Ensoi sice používají výrazové a zvukové prostředky elektronické hudby, ale hrají pop. Příjemný pop založený na pocitech a náladách více než na příbězích.  více

V prvních měsících roku 2022 se Filharmonie Brno může pyšnit již dvěma novými hudebními nosiči z vlastní produkce. První nahrávkou je CD s hudbou estonského skladatele Arvo Pärta, tou druhou záznam Symfonie č. 12 „Lodger“ Philipa Glasse, kterou brněnští filharmonici pod taktovkou Dennise Russella Daviese natočili dokonce jako první na světě. Věnujme se první ze zmiňovaných nahrávek se skladbami LamentateNekrolog a Symfonie č. 3 Arva Pärta v nastudování šéfdirigenta Daviese. V díle Lamentate vystoupila jako sólistka klavíristka Maki Namekawa. Nahrávka vznikla v Besedním domě v Brně v listopadu 2020 a v únoru 2021.  více

Nejčtenější

Kritika

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce