Mezníkem byla Sestra Psích vojáků. 25 let vydavatelství Indies

V sobotu 14. února se v brněnském Sono Centru bude slavit. Své dvacáté páté narozeniny si připomene vydavatelství Indies. Přesněji tři vydavatelství, která vznikla rozdělením této značky – Indies Scope, Indies MG a Indies Happy Trails. A protože oslavovat budou svorně spolu, pozvali jsme zástupce všech tří labelů ke společnému rozhovoru. Na naše otázky odpovídali Milan Páleš (Indies Scope), Miloš Gruber (Indies MG) a Jaromír Kratochvíl (Indies Happy Trails).

Na začátku značky Indies byla půjčovna kompaktních disků v ulici Milady Horákové, otevřená v únoru 1990. Jak vznikla?
Gruber: S Milanem Pálešem jsme chodívali nahrávat koncerty českých kapel a nahrávky jsme si pak vyměňovali. O tom, že založíme půjčovnu, jsme se poprvé bavili někdy kolem Vánoc roku 1989. Nějaká půjčovna už v té době existovala ve Zlíně a jedna malá také v Brně. My jsme dali dohromady pár kamarádů a docela slušný počet cédéček pro začátek a asi dva měsíce po první schůzce nastal slavný den, 14. únor 1990, kdy jsme půjčovnu otevřeli.

V té době u nás ještě neexistovaly pobočky velkých světových vydavatelství a z české produkce na CD téměř nic nevycházelo. Kde jste tedy kompaktní disky sháněli?
Páleš: Začátek byl docela komický. Přinesli jsme jednak z domu svá cédéčka a potom jsme jezdívali do Vídně, tedy do nejbližšího velkoměsta, kde jsme nakupovali v jednom sympatickém nezávislém obchodě. Přijeli jsme tam vždycky na celý den, přivezli s sebou basu plzní a prodavač, který nás už znal, nám nabízel, co vyšlo zajímavého. My jsme postupně poslouchali a rozhodovali se, co si vezmeme a co zatím ne. Na otevření firmy jsme měli s velkou slávou sto padesát cédéček. A to v té době nikdo jiný neměl!

Po půjčovně vznikl obchod a až poté vydavatelství. První titul Indies Records vyšel v roce 1991; bylo to album skupiny Meat-House Chicago I. R. A. Věděli jste hned, že jde o důležitý přelom ve vašem podnikání, nebo jste vydání tohoto titulu brali jako doplňkovou činnost k tehdejší půjčovně a obchodu s hudebními nosiči?
Gruber: To byla taková skoro náhoda… Meat-House Chicago I. R. A. měli domluvené vydání alba u ostravské firmy N. A. R., ale ta z toho nakonec vycouvala.
Páleš: My jsme se jich jako prodejna pořád ptali, kdy už deska vyjde. A nakonec jsme se s Petrem Vyšohlídem potkali v klubu na Křenové, slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že to vydáme my. Zavolali jsme tenkrát do Loděnic, kde ještě vládl socialistický duch – vůbec například nebylo běžné, aby soukromníci vydávali desky. Vydali jsme tedy první titul, ale neplánovali jsme se tomu věnovat systematicky. Jenže krátce poté přišla další deska, Piráti, vlastně od stejných muzikantů…
Gruber: …a přišli jsme vydávání na chuť. Třeba já jsem to vnímal ve srovnání s prodejem a půjčováním cédéček jako naplnění, seberealizování. Byla to přece jen trochu tvůrčí činnost. A to se mi líbilo.

Jaromíre, ty jsi do firmy naskočil později. Byl jsi i u začátků Indies?
Kratochvíl: Jako zákazník jsem chodil do půjčovny, znal jsem Milana i Miloše. Někdy v roce 1994 jsem byl dlouhodobě pracovně v Praze a tehdy jsme se domluvili, že bych mohl začít po Praze distribuovat cédéčka, která Indies vydávali. Bylo to tehdy asi patnáct titulů plus distribuční katalog. Na podzim 1996 jsem už byl spolumajitelem Indies Records.
Páleš: Ta potřeba vzešla z toho, že když člověk něco vydává, musí to nějak dostat do obchodů. Jaromír všechny pražské obchody jako velký sběratel obcházel, a tak jsem mu říkal: „Když jdeš kupovat, vezmi naše tituly s sebou a nabízej je.“ A už u nás zůstal.

Říkali jste, že zpočátku jste se vydávání nechtěli věnovat nijak systematicky. Kdy tedy nastal zlom, při kterém jste si uvědomili, že právě toto bude vaším posláním?
Gruber: To víme přesně a myslím, že se na tom všichni shodneme. První přelomový titul byla Sestra od Psích vojáků. Musím na dálku poděkovat Pavle Švédové. Ta nám totiž u dvou prvních velkých jmen – což byli právě Psí vojáci a o necelý rok později Už jsme doma – hodně pomohla.
Páleš: Sestra Psích vojáků měla šťastné katalogové číslo MAM 013. Byl to opravdu ten zlom, kdy jsme se museli začít chovat jako vydavatelé. Postarat se o propagaci, o distribuci. Neznalí těchto procesů, museli jsme se to učit za pochodu. Nakonec jsme si rozdělili funkce – já jsem se staral o obchod, Miloš o vydavatelství, Jaromír o distribuci.

Potom jste se už věnovali jen vydávání. Prodejnu jste přenechali kolegům…
Páleš: Firma Indies se několikrát dělila a přeskupovala. Na začátku nás bylo více spolumajitelů, ale někteří jsme chtěli vydávat, jiní ne, někteří nechtěli půjčovat…
Gruber: K prvnímu rozdělení došlo, když jsme já s Milanem chtěli vydávat ve větším. S ostatními, kteří byli spolumajiteli obchodu, jsme se rozešli, a zůstali jsme dva pouze na vydávání. Pak jsme přibrali Jaromíra a rok nato ještě Libora Kučeru.

Vydávání desek v 90. letech bylo o hodně jiné než dnes. V Česku v té době vedle sebe existovaly etablované nadnárodní firmy a vedle nich nezávislý trh, jehož jste se stali nejprve důležitou součástí a později lídrem. Jak bylo vydávání v té době obtížné?
Gruber: Z mého pohledu to tehdy šlo mnohem snáz než dnes. Tehdy, i když jsme vydali sebeokrajovější titul, prodával se řádově ve stovkách. Dnes u podobného titulu prodám jednotky kusů. Devadesátá léta byla zlatá éra hudebního průmyslu.
Páleš: Trh ještě nebyl nasycený. Za bolševika většina kapel, které jsme my posléze vydávali, vydávat nemohla. Byl po nich tedy hlad, a tak to fungovalo.
Kratochvíl: Nebyla ani taková konkurence jako dnes. V dnešní době si kterákoli kapela může doma nahrát cédéčko a zaplatit si jeho vylisování. Tenkrát, jak říkal Miloš, jsme to brali jako tvůrčí činnost. Dumali jsme nad obaly a kapely jsme vybírali podle toho, jestli se nám líbí, nebo nelíbí.
Gruber: Ale to jsme přece dělali vždycky…
Kratochvíl: To byla totiž naše devíza, že jsme vydávali, co se nám líbilo.
Páleš: Firem, které vydávaly českou muziku, bylo v té době víc – Globus, Black Point –, ale byla i větší poptávka.
Gruber: Kapely potřebovaly vydavatele více než dnes. Tenkrát nebylo moc možné nahrávat něco doma.

A nedalo se vypalovat, natož stahovat. Trh se prostě od té doby hodně změnil. Co bylo tím klíčovým momentem, který naznačil, že se věci budou vyvíjet jinak?
Páleš: Nejzásadnější bylo rozhodnutí firmy Philips prodat nosič, který měl být původně pouze hudební, počítačovým firmám jako nosič dat. Objevil se ve sféře počítačů a to byl pro hudební průmysl největší zlom. Odtud už byl jen krok k tomu, že se cédéčka dala sama zapisovat a vypalovat. Kdyby Philips tento patent neprodal, vypadalo by to pak asi úplně jinak.
Kratochvíl: Já vnímám jako klíčovou otázku stahování. My jsme všichni z generace, která kdysi sbírala vinyly. Už přechod na CD byl pro nás divný. A teď vidíš někoho, kdo má na krku přehrávač a ani neví, co poslouchá. Pak přijde domů k počítači, a tam má nahrané další tisíce písniček.
Gruber: Ale to je generační záležitost. To, čím jsme žili my před pětatřiceti lety, už dnes lidé pomalu neznají, i když se někteří vracejí k vinylům. To, že se nahrávky prodávají ve formátu mp3 nebo flac, je na jedné straně fajn věc. Kapely jásají, že už nezávisí na vydavatelstvích. Ale na druhou stranu je to bič, protože vydavatelé nemají peníze, a nemůžou tedy tolik investovat například do studia nebo do propagace kapel. Je to provázané a nelze říct, jestli je současná situace dobrá, nebo špatná.

K čemu tedy dnes interpreti vydavatele potřebují?
Páleš: Těch věcí je hodně. Každého napadne, že vydavatelé mají své sklady a obchody, kde se pak ty desky prodávají. Kdyby muzikanti měli všechny své desky doma a museli s nimi chodit na poštu, rychle by je to přestalo bavit. Ale nejde jen o to. My děláme všem albům, která u nás vycházejí, velkou propagaci. U mě to má například na starosti Přemysl Štěpánek a je to náplň jeho celodenní práce. Máme také agenturu, která kapelám zajišťuje koncerty, a staráme se o interprety nad rámec klasického vydání desky a jejího prodeje.
Gruber: Důležité je dostat desky do obchodů přes celostátní distribuční firmy a také zajistit celosvětový elektronický prodej. V neposlední řadě je to pro interprety jakási prestiž, že vydají album u firmy, která je uznávaná a patří mezi základní pilíře čtvrtstoletí hudebního průmyslu u nás.
Kratochvíl: Stává se, že mi kapela zavolá a řekne: „My bychom chtěli vydat desku u vás.“ Zaplatí si třeba všechno sama a jen chce, aby na obalu bylo logo Indies.
Páleš: Každý rok jezdíme na zahraniční veletrhy, vozíme tam samplery, které rozdáme třeba v počtu tři sta kusů hudebním redaktorům a pořadatelům festivalů z celé Evropy i z Ameriky. A na základě toho, že se takto rozdaná nahrávka někomu líbí, může být pak kapela pozvaná například do Mexika, jak se to stalo skupině Lesní zvěř.

Původně jednotné vydavatelství Indies Records se v roce 2007 rozdělilo na tři samostatné firmy – Indies Scope Milana Páleše, Indies MG Miloš Grubera a Indies Happy Trails Jaromíra Kratochvíla a Libora Kučery. Představte si, že byste měli, každý zvlášť, přitáhnout novou kapelu do své stáje. Na co byste ji lákali?
Páleš: My se hodně specializujeme na world music a muziku, kterou vydáváme, pravidelně vozíme na mezinárodní veletrh WOMEX. Do world music řadím všechny kapely, které nějakým způsobem ve své současné tvorbě využívají tradiční folklor. Pokud někdo působí právě v tomto žánru, je pro něj prestižní dostat nahrávky právě na tento veletrh.
Gruber: Já mohu kapely nalákat na to, že budou v dobré společnosti dalších skupin, které patří k tomu nejlepšímu u nás. Interpreti, které vydávám, mají z pětadevadesáti procent ve všem volnost – ve výběru repertoáru, v dramaturgii alba, ve výtvarném návrhu pro obal. To každá firma neumožňuje.
Kratochvíl: Nevím, co k tomu dodat. Oba kolegové řekli to hlavní. U nás je prostě absolutní volnost.

I když dnes fungujete jako tři na sobě nezávislé společnosti, rozhodli jste se oslavit 25. narozeniny Indies společně. Velký koncert se bude konat v sobotu 14. února v Sono Centru. Jak vznikal program?
Gruber: Hádkami. (smích)
Páleš: Vždycky je potřeba se domluvit. Vydali jsme alba už asi 250 interpretům a v Sonu jich během toho jednoho odpoledne a večera může zahrát deset až patnáct. Na všechny důležité se tedy nedostane. Ten večer organizují tři labely a každý tam chce mít co nejvíc svých kapel. Byla to tedy samozřejmě věc dohody a kompromisu. Já jsem například nedávno vydal novou desku Trabandu a jejich nový repertoár se mi líbí, a tak jsem pozval Traband. Miloš nominoval Jablkoň, Jaromír Ciment…

Na koho se vy sami do Sona nejvíc těšíte? A můžete jmenovat jak své koně, tak kapely „od konkurence“…
Gruber: Já se těším na spoustu interpretů, ale nejvíc asi na Traband a na Kieslowski.
Kratochvíl: Já na Jablkoň, který jsem už dlouho neviděl, a asi taky na Traband.
Páleš: Mě budou zajímat dva Jaromírovi písničkáři – Karel Vepřek, kterého mám moc rád, a Marcel Kříž.
Gruber: Já ještě zmíním Už jsme doma, kteří chtějí mít vždycky vynikající zvuk. A Sono Centrum, kde oslava proběhne, má prvotřídní aparát a luxusní akustiku. Už z tohoto důvodu se na ten koncert moc těším.

Na co z celé 25leté historie Indies jste vy osobně nejvíc hrdí nebo na co nejraději vzpomínáte?
Páleš: Já jsem to dal jasně najevo reedicí dvojalba Ivy Bittové a Vladimíra Václavka Bílé inferno, které jsme v současné době vydali na vinylu. Je to pro mě totiž jeden z nejdůležitějších titulů. Tím druhým je album Hradišťanu O slunovratu, o které je stále zájem.
Gruber: Pro mě byli mezníkem už zmínění Psí vojáci. Jimi to všechno začalo a pak už to šlo relativně snadno. To bylo otevření brány pro špičkové interprety. Další významné body byly například příchod Jablkoně, Zuzany Navarové nebo Radůzy.
Kratochvíl: A já musím připomenout taky rok 2002, kdy jsme vydali irskou kapelu The Frames.
Páleš: Ano, to byl velký zlom. Skupina Glena Hansarda, která vystupovala na Valašském špalíčku a pak přijela do Staré Pekárny. Ten koncert se nahrál a vznikla z něj pěkná živá deska, která obsahuje největší desky kapely. Když si vzpomenu, že Glen Hansard hrál ve Staré Pekárně pro stovku lidí… To byl opravdu důležitý předěl v historii Indies.

Máte nějaká nesplněná vydavatelská přání? Někoho, koho byste chtěli vydat, a nepovedlo se vám to?
Gruber: Jmen, která bych rád vydal, není až tak moc, ale jedno určitě je – Lenka Dusilová…
Páleš: Já jsem ji zkoušel oslovit a byl jsem dvakrát odmítnut. Ale mám jiný vydavatelský sen, Vladimíra Mišíka, kterého mám strašně rád a někdy bych mu chtěl udělat desku. – Jaromíre, ty bys chtěl určitě vydat Plastiky, přiznej se…
Kratochvíl: No Plastic People bych samozřejmě vydat chtěl. Ale vyšli u nás například DG 307, což byl první titul, na kterém jsem se já jako vydavatel naplno podílel. Z toho, co se nám nepovedlo, bych zmínil Deep Sweden. Vydání jejich desky jsme kdysi byli strašně blízko.
Páleš: Já jsem chtěl vydat Bratry Orffovy nebo kapelu Zrní, kterou mám rád. Interpretů, které jsem oslovil, je víc. Ne že by nechtěli vydávat přímo u nás, ale byli třeba domluveni se svým bývalým vydavatelem.
Kratochvíl: Mě mrzí, že se nám nepodařilo dotáhnout do konce víc projektů Oldřicha Janoty, kterého máme všichni tři rádi a kterému jsme vydali jen tři alba.

Na závěr doporučte našim čtenářům něco ze svého současného katalogu, z titulů buď nedávno vydaných, nebo připravovaných.
Gruber: Začátkem února vychází nové album hodně svérázného interpreta Kapitána Dema, což bude pro určitý okruh posluchačů hodně zajímavé. Ale největší projekt, na kterém jsem začal koprodukčně spolupracovat s Romkem Hanzlíkem a režisérem Václavem Kučerou, je dokumentární film o Filipu Topolovi. Původně měl být v kinech v květnu, ale teď to vypadá na podzim.
Kratochvíl: V únoru mi vycházejí první dva letošní tituly. Bude to třetí deska skupiny Ladě Lešť a po mnoha letech vydává novou desku Jan Hrubý s Kukulínem.
Páleš: Já bych rád upozornil na nové album kapely Tara Fuki Winna, které se velmi povedlo. Jinak já si teď dávám pauzu a v prvním čtvrtletí letošního roku mi nevyjde nic. Potom ovšem znovu najedeme na běžný režim, což je kolem patnácti desek ročně – objeví se například nové Květy nebo slovenský ZVA 12-28 Band. Chtěl bych také pokračovat v Antologii moravské lidové hudby. Ale bude samozřejmě záležet na tom, jak kapely budou stíhat, a jak my to budeme technicky a finančně zvládat.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Hlavní pozornost na sebe zaslouženě strhávají Němec s Puttnerovou. On jako hromotluk, pračlověk, yetti z trefné grafiky Jaromíra Švejdíka na obalu CD. Ona jako éterická bytost s tvárným a měkkým hlasem, který tu připomeneme Zuzanu Lapčíkovou, onde Hanu Hegerovou za mlada.  více

Jsou to písničky, ale zpěv v nich skoro není. Jsou tam elektrické kytary a bicí, ale rock to není. Je tam banjo, ale country to teprve není. Texty napsali undergroundoví básníci, ale underground to taky není. Jsou to Děti kapitána Morgana a jejich poslední album Mami, proč jsi nezůstala v Africe.  více

Tara Fuki nejsou dva hlasy a dva nástroje, ale souzvuk čtyř hudebních nástrojů. A právě jejich kombinací, kladením hlasů, prací s repetitivními prvky, tím vším Tara Fuki vytvářejí ono tiché napětí, díky němuž jsou jejich alba mimořádná.  více


Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více