Mezníkem byla Sestra Psích vojáků. 25 let vydavatelství Indies

V sobotu 14. února se v brněnském Sono Centru bude slavit. Své dvacáté páté narozeniny si připomene vydavatelství Indies. Přesněji tři vydavatelství, která vznikla rozdělením této značky – Indies Scope, Indies MG a Indies Happy Trails. A protože oslavovat budou svorně spolu, pozvali jsme zástupce všech tří labelů ke společnému rozhovoru. Na naše otázky odpovídali Milan Páleš (Indies Scope), Miloš Gruber (Indies MG) a Jaromír Kratochvíl (Indies Happy Trails).

Na začátku značky Indies byla půjčovna kompaktních disků v ulici Milady Horákové, otevřená v únoru 1990. Jak vznikla?
Gruber: S Milanem Pálešem jsme chodívali nahrávat koncerty českých kapel a nahrávky jsme si pak vyměňovali. O tom, že založíme půjčovnu, jsme se poprvé bavili někdy kolem Vánoc roku 1989. Nějaká půjčovna už v té době existovala ve Zlíně a jedna malá také v Brně. My jsme dali dohromady pár kamarádů a docela slušný počet cédéček pro začátek a asi dva měsíce po první schůzce nastal slavný den, 14. únor 1990, kdy jsme půjčovnu otevřeli.

V té době u nás ještě neexistovaly pobočky velkých světových vydavatelství a z české produkce na CD téměř nic nevycházelo. Kde jste tedy kompaktní disky sháněli?
Páleš: Začátek byl docela komický. Přinesli jsme jednak z domu svá cédéčka a potom jsme jezdívali do Vídně, tedy do nejbližšího velkoměsta, kde jsme nakupovali v jednom sympatickém nezávislém obchodě. Přijeli jsme tam vždycky na celý den, přivezli s sebou basu plzní a prodavač, který nás už znal, nám nabízel, co vyšlo zajímavého. My jsme postupně poslouchali a rozhodovali se, co si vezmeme a co zatím ne. Na otevření firmy jsme měli s velkou slávou sto padesát cédéček. A to v té době nikdo jiný neměl!

Po půjčovně vznikl obchod a až poté vydavatelství. První titul Indies Records vyšel v roce 1991; bylo to album skupiny Meat-House Chicago I. R. A. Věděli jste hned, že jde o důležitý přelom ve vašem podnikání, nebo jste vydání tohoto titulu brali jako doplňkovou činnost k tehdejší půjčovně a obchodu s hudebními nosiči?
Gruber: To byla taková skoro náhoda… Meat-House Chicago I. R. A. měli domluvené vydání alba u ostravské firmy N. A. R., ale ta z toho nakonec vycouvala.
Páleš: My jsme se jich jako prodejna pořád ptali, kdy už deska vyjde. A nakonec jsme se s Petrem Vyšohlídem potkali v klubu na Křenové, slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že to vydáme my. Zavolali jsme tenkrát do Loděnic, kde ještě vládl socialistický duch – vůbec například nebylo běžné, aby soukromníci vydávali desky. Vydali jsme tedy první titul, ale neplánovali jsme se tomu věnovat systematicky. Jenže krátce poté přišla další deska, Piráti, vlastně od stejných muzikantů…
Gruber: …a přišli jsme vydávání na chuť. Třeba já jsem to vnímal ve srovnání s prodejem a půjčováním cédéček jako naplnění, seberealizování. Byla to přece jen trochu tvůrčí činnost. A to se mi líbilo.

Jaromíre, ty jsi do firmy naskočil později. Byl jsi i u začátků Indies?
Kratochvíl: Jako zákazník jsem chodil do půjčovny, znal jsem Milana i Miloše. Někdy v roce 1994 jsem byl dlouhodobě pracovně v Praze a tehdy jsme se domluvili, že bych mohl začít po Praze distribuovat cédéčka, která Indies vydávali. Bylo to tehdy asi patnáct titulů plus distribuční katalog. Na podzim 1996 jsem už byl spolumajitelem Indies Records.
Páleš: Ta potřeba vzešla z toho, že když člověk něco vydává, musí to nějak dostat do obchodů. Jaromír všechny pražské obchody jako velký sběratel obcházel, a tak jsem mu říkal: „Když jdeš kupovat, vezmi naše tituly s sebou a nabízej je.“ A už u nás zůstal.

Říkali jste, že zpočátku jste se vydávání nechtěli věnovat nijak systematicky. Kdy tedy nastal zlom, při kterém jste si uvědomili, že právě toto bude vaším posláním?
Gruber: To víme přesně a myslím, že se na tom všichni shodneme. První přelomový titul byla Sestra od Psích vojáků. Musím na dálku poděkovat Pavle Švédové. Ta nám totiž u dvou prvních velkých jmen – což byli právě Psí vojáci a o necelý rok později Už jsme doma – hodně pomohla.
Páleš: Sestra Psích vojáků měla šťastné katalogové číslo MAM 013. Byl to opravdu ten zlom, kdy jsme se museli začít chovat jako vydavatelé. Postarat se o propagaci, o distribuci. Neznalí těchto procesů, museli jsme se to učit za pochodu. Nakonec jsme si rozdělili funkce – já jsem se staral o obchod, Miloš o vydavatelství, Jaromír o distribuci.

Potom jste se už věnovali jen vydávání. Prodejnu jste přenechali kolegům…
Páleš: Firma Indies se několikrát dělila a přeskupovala. Na začátku nás bylo více spolumajitelů, ale někteří jsme chtěli vydávat, jiní ne, někteří nechtěli půjčovat…
Gruber: K prvnímu rozdělení došlo, když jsme já s Milanem chtěli vydávat ve větším. S ostatními, kteří byli spolumajiteli obchodu, jsme se rozešli, a zůstali jsme dva pouze na vydávání. Pak jsme přibrali Jaromíra a rok nato ještě Libora Kučeru.

Vydávání desek v 90. letech bylo o hodně jiné než dnes. V Česku v té době vedle sebe existovaly etablované nadnárodní firmy a vedle nich nezávislý trh, jehož jste se stali nejprve důležitou součástí a později lídrem. Jak bylo vydávání v té době obtížné?
Gruber: Z mého pohledu to tehdy šlo mnohem snáz než dnes. Tehdy, i když jsme vydali sebeokrajovější titul, prodával se řádově ve stovkách. Dnes u podobného titulu prodám jednotky kusů. Devadesátá léta byla zlatá éra hudebního průmyslu.
Páleš: Trh ještě nebyl nasycený. Za bolševika většina kapel, které jsme my posléze vydávali, vydávat nemohla. Byl po nich tedy hlad, a tak to fungovalo.
Kratochvíl: Nebyla ani taková konkurence jako dnes. V dnešní době si kterákoli kapela může doma nahrát cédéčko a zaplatit si jeho vylisování. Tenkrát, jak říkal Miloš, jsme to brali jako tvůrčí činnost. Dumali jsme nad obaly a kapely jsme vybírali podle toho, jestli se nám líbí, nebo nelíbí.
Gruber: Ale to jsme přece dělali vždycky…
Kratochvíl: To byla totiž naše devíza, že jsme vydávali, co se nám líbilo.
Páleš: Firem, které vydávaly českou muziku, bylo v té době víc – Globus, Black Point –, ale byla i větší poptávka.
Gruber: Kapely potřebovaly vydavatele více než dnes. Tenkrát nebylo moc možné nahrávat něco doma.

A nedalo se vypalovat, natož stahovat. Trh se prostě od té doby hodně změnil. Co bylo tím klíčovým momentem, který naznačil, že se věci budou vyvíjet jinak?
Páleš: Nejzásadnější bylo rozhodnutí firmy Philips prodat nosič, který měl být původně pouze hudební, počítačovým firmám jako nosič dat. Objevil se ve sféře počítačů a to byl pro hudební průmysl největší zlom. Odtud už byl jen krok k tomu, že se cédéčka dala sama zapisovat a vypalovat. Kdyby Philips tento patent neprodal, vypadalo by to pak asi úplně jinak.
Kratochvíl: Já vnímám jako klíčovou otázku stahování. My jsme všichni z generace, která kdysi sbírala vinyly. Už přechod na CD byl pro nás divný. A teď vidíš někoho, kdo má na krku přehrávač a ani neví, co poslouchá. Pak přijde domů k počítači, a tam má nahrané další tisíce písniček.
Gruber: Ale to je generační záležitost. To, čím jsme žili my před pětatřiceti lety, už dnes lidé pomalu neznají, i když se někteří vracejí k vinylům. To, že se nahrávky prodávají ve formátu mp3 nebo flac, je na jedné straně fajn věc. Kapely jásají, že už nezávisí na vydavatelstvích. Ale na druhou stranu je to bič, protože vydavatelé nemají peníze, a nemůžou tedy tolik investovat například do studia nebo do propagace kapel. Je to provázané a nelze říct, jestli je současná situace dobrá, nebo špatná.

K čemu tedy dnes interpreti vydavatele potřebují?
Páleš: Těch věcí je hodně. Každého napadne, že vydavatelé mají své sklady a obchody, kde se pak ty desky prodávají. Kdyby muzikanti měli všechny své desky doma a museli s nimi chodit na poštu, rychle by je to přestalo bavit. Ale nejde jen o to. My děláme všem albům, která u nás vycházejí, velkou propagaci. U mě to má například na starosti Přemysl Štěpánek a je to náplň jeho celodenní práce. Máme také agenturu, která kapelám zajišťuje koncerty, a staráme se o interprety nad rámec klasického vydání desky a jejího prodeje.
Gruber: Důležité je dostat desky do obchodů přes celostátní distribuční firmy a také zajistit celosvětový elektronický prodej. V neposlední řadě je to pro interprety jakási prestiž, že vydají album u firmy, která je uznávaná a patří mezi základní pilíře čtvrtstoletí hudebního průmyslu u nás.
Kratochvíl: Stává se, že mi kapela zavolá a řekne: „My bychom chtěli vydat desku u vás.“ Zaplatí si třeba všechno sama a jen chce, aby na obalu bylo logo Indies.
Páleš: Každý rok jezdíme na zahraniční veletrhy, vozíme tam samplery, které rozdáme třeba v počtu tři sta kusů hudebním redaktorům a pořadatelům festivalů z celé Evropy i z Ameriky. A na základě toho, že se takto rozdaná nahrávka někomu líbí, může být pak kapela pozvaná například do Mexika, jak se to stalo skupině Lesní zvěř.

Původně jednotné vydavatelství Indies Records se v roce 2007 rozdělilo na tři samostatné firmy – Indies Scope Milana Páleše, Indies MG Miloš Grubera a Indies Happy Trails Jaromíra Kratochvíla a Libora Kučery. Představte si, že byste měli, každý zvlášť, přitáhnout novou kapelu do své stáje. Na co byste ji lákali?
Páleš: My se hodně specializujeme na world music a muziku, kterou vydáváme, pravidelně vozíme na mezinárodní veletrh WOMEX. Do world music řadím všechny kapely, které nějakým způsobem ve své současné tvorbě využívají tradiční folklor. Pokud někdo působí právě v tomto žánru, je pro něj prestižní dostat nahrávky právě na tento veletrh.
Gruber: Já mohu kapely nalákat na to, že budou v dobré společnosti dalších skupin, které patří k tomu nejlepšímu u nás. Interpreti, které vydávám, mají z pětadevadesáti procent ve všem volnost – ve výběru repertoáru, v dramaturgii alba, ve výtvarném návrhu pro obal. To každá firma neumožňuje.
Kratochvíl: Nevím, co k tomu dodat. Oba kolegové řekli to hlavní. U nás je prostě absolutní volnost.

I když dnes fungujete jako tři na sobě nezávislé společnosti, rozhodli jste se oslavit 25. narozeniny Indies společně. Velký koncert se bude konat v sobotu 14. února v Sono Centru. Jak vznikal program?
Gruber: Hádkami. (smích)
Páleš: Vždycky je potřeba se domluvit. Vydali jsme alba už asi 250 interpretům a v Sonu jich během toho jednoho odpoledne a večera může zahrát deset až patnáct. Na všechny důležité se tedy nedostane. Ten večer organizují tři labely a každý tam chce mít co nejvíc svých kapel. Byla to tedy samozřejmě věc dohody a kompromisu. Já jsem například nedávno vydal novou desku Trabandu a jejich nový repertoár se mi líbí, a tak jsem pozval Traband. Miloš nominoval Jablkoň, Jaromír Ciment…

Na koho se vy sami do Sona nejvíc těšíte? A můžete jmenovat jak své koně, tak kapely „od konkurence“…
Gruber: Já se těším na spoustu interpretů, ale nejvíc asi na Traband a na Kieslowski.
Kratochvíl: Já na Jablkoň, který jsem už dlouho neviděl, a asi taky na Traband.
Páleš: Mě budou zajímat dva Jaromírovi písničkáři – Karel Vepřek, kterého mám moc rád, a Marcel Kříž.
Gruber: Já ještě zmíním Už jsme doma, kteří chtějí mít vždycky vynikající zvuk. A Sono Centrum, kde oslava proběhne, má prvotřídní aparát a luxusní akustiku. Už z tohoto důvodu se na ten koncert moc těším.

Na co z celé 25leté historie Indies jste vy osobně nejvíc hrdí nebo na co nejraději vzpomínáte?
Páleš: Já jsem to dal jasně najevo reedicí dvojalba Ivy Bittové a Vladimíra Václavka Bílé inferno, které jsme v současné době vydali na vinylu. Je to pro mě totiž jeden z nejdůležitějších titulů. Tím druhým je album Hradišťanu O slunovratu, o které je stále zájem.
Gruber: Pro mě byli mezníkem už zmínění Psí vojáci. Jimi to všechno začalo a pak už to šlo relativně snadno. To bylo otevření brány pro špičkové interprety. Další významné body byly například příchod Jablkoně, Zuzany Navarové nebo Radůzy.
Kratochvíl: A já musím připomenout taky rok 2002, kdy jsme vydali irskou kapelu The Frames.
Páleš: Ano, to byl velký zlom. Skupina Glena Hansarda, která vystupovala na Valašském špalíčku a pak přijela do Staré Pekárny. Ten koncert se nahrál a vznikla z něj pěkná živá deska, která obsahuje největší desky kapely. Když si vzpomenu, že Glen Hansard hrál ve Staré Pekárně pro stovku lidí… To byl opravdu důležitý předěl v historii Indies.

Máte nějaká nesplněná vydavatelská přání? Někoho, koho byste chtěli vydat, a nepovedlo se vám to?
Gruber: Jmen, která bych rád vydal, není až tak moc, ale jedno určitě je – Lenka Dusilová…
Páleš: Já jsem ji zkoušel oslovit a byl jsem dvakrát odmítnut. Ale mám jiný vydavatelský sen, Vladimíra Mišíka, kterého mám strašně rád a někdy bych mu chtěl udělat desku. – Jaromíre, ty bys chtěl určitě vydat Plastiky, přiznej se…
Kratochvíl: No Plastic People bych samozřejmě vydat chtěl. Ale vyšli u nás například DG 307, což byl první titul, na kterém jsem se já jako vydavatel naplno podílel. Z toho, co se nám nepovedlo, bych zmínil Deep Sweden. Vydání jejich desky jsme kdysi byli strašně blízko.
Páleš: Já jsem chtěl vydat Bratry Orffovy nebo kapelu Zrní, kterou mám rád. Interpretů, které jsem oslovil, je víc. Ne že by nechtěli vydávat přímo u nás, ale byli třeba domluveni se svým bývalým vydavatelem.
Kratochvíl: Mě mrzí, že se nám nepodařilo dotáhnout do konce víc projektů Oldřicha Janoty, kterého máme všichni tři rádi a kterému jsme vydali jen tři alba.

Na závěr doporučte našim čtenářům něco ze svého současného katalogu, z titulů buď nedávno vydaných, nebo připravovaných.
Gruber: Začátkem února vychází nové album hodně svérázného interpreta Kapitána Dema, což bude pro určitý okruh posluchačů hodně zajímavé. Ale největší projekt, na kterém jsem začal koprodukčně spolupracovat s Romkem Hanzlíkem a režisérem Václavem Kučerou, je dokumentární film o Filipu Topolovi. Původně měl být v kinech v květnu, ale teď to vypadá na podzim.
Kratochvíl: V únoru mi vycházejí první dva letošní tituly. Bude to třetí deska skupiny Ladě Lešť a po mnoha letech vydává novou desku Jan Hrubý s Kukulínem.
Páleš: Já bych rád upozornil na nové album kapely Tara Fuki Winna, které se velmi povedlo. Jinak já si teď dávám pauzu a v prvním čtvrtletí letošního roku mi nevyjde nic. Potom ovšem znovu najedeme na běžný režim, což je kolem patnácti desek ročně – objeví se například nové Květy nebo slovenský ZVA 12-28 Band. Chtěl bych také pokračovat v Antologii moravské lidové hudby. Ale bude samozřejmě záležet na tom, jak kapely budou stíhat, a jak my to budeme technicky a finančně zvládat.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Hlavní pozornost na sebe zaslouženě strhávají Němec s Puttnerovou. On jako hromotluk, pračlověk, yetti z trefné grafiky Jaromíra Švejdíka na obalu CD. Ona jako éterická bytost s tvárným a měkkým hlasem, který tu připomeneme Zuzanu Lapčíkovou, onde Hanu Hegerovou za mlada.  více

Jsou to písničky, ale zpěv v nich skoro není. Jsou tam elektrické kytary a bicí, ale rock to není. Je tam banjo, ale country to teprve není. Texty napsali undergroundoví básníci, ale underground to taky není. Jsou to Děti kapitána Morgana a jejich poslední album Mami, proč jsi nezůstala v Africe.  více

Tara Fuki nejsou dva hlasy a dva nástroje, ale souzvuk čtyř hudebních nástrojů. A právě jejich kombinací, kladením hlasů, prací s repetitivními prvky, tím vším Tara Fuki vytvářejí ono tiché napětí, díky němuž jsou jejich alba mimořádná.  více


„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy. Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.  více

Nenápadně se rodí v Brně další skvělý big band. Vedle pozvolna mizícího Gustav Brom Big Bandu, který koncertuje jen několikrát za rok, a silně expandujícího B-Side Bandu, jehož pozice se ustálila na doprovodném orchestru domácích a zahraničních zpěváckých hvězd, je The Cotatcha Orchestra založený v roce 2014 povýtce instrumentální, stále lépe sehraná jazzová formace se širokým záběrem od jazzových standardů přes skladby věhlasných zahraničních autorů (mj. Stan Kenton, Quincy Jones, Charles Mingus) až po tvorbu soudobých českých komponistů (mj. Miroslav Hloucal). Pro The Cotatcha Orchestra upravuje a komponuje i kontrabasista Vincenc Kummer. Jeho sedmasedmdesátiny (oslavil je už v červenci) odrážel i program koncertu, který byl symbolickou poctou jeho práci pro mladou brněnskou kapelu.  více

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Uplynulý týden plný hudebních akcí završilo finálové kolo soutěže Central European Jazz Competition pořádané dvojicí „sousedících“ jazzových festivalů –  JazzFestBrno a Poysdorf Jazz & Wine. Přeshraniční hudební projekt  našlápl ke slibné budoucnosti: už první ročník jazzového klání ve svém finálovém odpoledni nabídl šest půlhodinových bloků finalistů, kteří překvapili šíří hudebního záběru i muzikantskou kvalitou.  více

Předposledním divadelním dílem vrcholícího hudebního festivalu Janáček Brno 2018 se včera stala mistrova poslední dokončená opera Z mrtvého domu, kterou inspiroval Dostojevského román. Inscenaci připravila Velšská národní opera v koprodukci se Skotskou operou, představení režíroval David Pountney, scénu navrhnula Maria Bjornson a orchestr řídil Tomáš Hanus. V hlavních rolích se představili Mark Le Brocq, Alan Oke, Simon Bailey, Ben McAteer a Paula Greenwood. Posluchači měli jedinečnou možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a nedávno zesnulého janáčkovského badatele a muzikologa Johna Tyrrella. Poněkud atypické pro mnoho posluchačů mohlo být uvedení v anglickém jazyce s českými titulky.  více

Nejčtenější

Kritika

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více