Milan Horváth: V umění je zatím jediná spravedlnost

Milan Horváth: V umění je zatím jediná spravedlnost

Na housle hraje od dětství, s Idou Kelarovou projel celý svět. Houslista Milan Horváth vede jazzovou kapelu The Harmonic Play i cimbálovku, s tou první budou v Moravské zemské knihovně doprovázet projekci němého filmu Čarovné oči. A 7. dubna také pokřtí v Muzeu romské kultury nové album.

Budete živě doprovázet film Čarovné oči. Proč zrovna s jazzovou kapelou The Harmonic Play, a ne třeba s cimbálovkou?
Ten snímek je z roku 1923 a má i náladu dvacátých a třicátých let. Kousek toho filmu je z romské osady, ale zbytek se odehrává v Čechách. V té době populární hudba byla vlastně jazz, takže jazzová kapela je k tomu značka ideál.

Film vypráví příběh romské dívky ze Slovenska, která se zamiluje do statkáře z Čech a odjede s ním ze své osady k jeho rodině. Znáte osobně někoho, komu se stalo něco podobného?
Dnes už je toho strašně moc, je to běžné. Máme 21. století a romská komunita se přece jen dělí na různé části. Je tam část, kde rodiče nechávají vzdělávat děti na vysokých školách, ale ta o sobě nedává vědět. Ti lidé jsou zakrytí, aby neztratili práci, nehovoří romsky a ani se mezi romskou komunitu nehlásí. Tady prostě je diskriminace a mnoho lidí z mé vrstvy změnilo příjmení, aby se vůbec nějak prosadili. Sice to chápu, ale nikdy bych to neudělal. Já jsem Horváth a moje děti budou taky Horváthovy.

Jedna romská kamarádka mi třeba říkala, že nechce, aby si její dcera vzala bílého kluka, protože jsme jiní. Přijde mi, že to funguje i naopak…
Ti rodiče taky můžou mít nějaké špatné zkušenosti. Ale vždyť je to jedno, jestli je někdo bílý, černý nebo fialový. Pořád je to člověk.

Takže když v kapele Paramisara hráli společně romští a bílí muzikanti, tak to bylo jedno – kus jako kus?
Tam se to neliší, tam je to jedině spravedlivé. Veškeré umění – ať už je to hudba, herectví nebo malířství – neřeší, jestli je někdo bílý, nebo černý. Je to jedna umělecká komunita a v té se to nedělí. V umění je zatím jediná spravedlnost.

Napsal jste hudbu k představení Divadla Líšeň Paramisa – Chytrý hloupý Rom, děláte ještě dál pro divadlo?
To byla spíš náhoda. Původně tam měla hrát moje cimbálovka, ale z finančních důvodů to nešlo. Bylo to strašně moc hraní, tehdy ještě byl v kapele můj tatínek a hráli v ní profesionálové, kterým by to nevyhovovalo. Tak jsem postavil věc jinak, vzal jsem známé, dali jsme to dohromady a měli úspěch. Sice to byli amatérští muzikanti, ale výsledek byl dobrý. S režisérkou Pavlou Dombrovskou jsme dlouholetí kamarádi. Kdyby mě oslovila nějaká cizí instituce, bylo by to jiné. Nakonec to byla službička pro Divadlo Líšeň, ale oni pro nás taky něco udělali.

Řekl bych, že hodně romských hudebníků se snaží hrát funky nebo rap, co je na tom láká?
Nás hodně ovlivňuje západní svět a tradiční muzika mizí. Na Slovensku se ještě drží a místy i tady, ale nejde o to, jestli někdo hraje funky nebo cokoliv jiného. Musí v tom být srdíčko. A nám je černá muzika nejblíž – viděl jste někdy Roma metalistu? Já tedy ne. Naši dědečkové poslouchali americký dixieland, potom django styl a od toho se naše dnešní hraní vyvíjelo.

Ale když se řekne romská muzika, většina lidí si asi představí cimbál…
Když jsme tady v Evropě a řekne se „cikánská muzika“, tak ve Francii si představí kytaristu a tady romskou cimbálovku. V Americe řeknete „jazz“ a první budou mít na mysli černochy. A na tom to je celé postavené, ty představy se liší místo od místa.

The Harmonic Play hrají jazz, latinskoamerickou taneční hudbu, světové hity i romskou hudbu. Jde vám víc o umění, nebo o kšefty?
Děláme to proto, že nás to baví. A když jdeme hrát, dostaneme honorář, to je jasné.

Kdy jste začal hrát na housle a kdo vás učil?
Já se nad tím vždycky musím smát, když si vzpomenu. Mám ještě staršího bráchu, kontrabasistu, a otec se viděl především v něm. A dal ho do hudební školy na housle, bylo mi sedm let. Bylo to v době, kdy otec s maminkou nebyl. On jezdil hrát a našel si jinou ženskou, takže to bylo málem na rozvod, ale potom se vrátil. Tak se o nás starala maminka, vodila nás do školy a já jsem do té hudebky chodil s nimi. Bylo to na základní škole ve třídě, já jsem seděl vzadu, učitelka učila bráchu a mně to přišlo směšné. Tak jsem ho rozesmíval, dělal jsem na něj grimasy a on nemohl hrát, jak se smál. A maminka řekla učitelce, ať mě vezme taky. Učitelka říkala, že mě nechce, že jsem blázen. A maminka tvrdila, že budu ještě lepší než brácha. Tak mě nakonec vzala, za dva měsíce jsem ho předhonil a brzo chodil na soutěže. Chodili jsme na Sirotkovu, ale patřilo to pod hudební školu na Veveří.

Jaká byla vaše první kapela?
Přišel rok 89, měnily se dějiny i vyučování a z většiny předmětů jsme ani nebyli klasifikovaní. Tak jsme šli povinně do dalšího ročníku základní školy, ale v té době si mě vzal do ruky otec a začal mě učit. V té době se shodou okolností otevřela první romská kavárna Milana Ščuky na Táborské. Otec tam hrával a bral mě s sebou, hráli jsme třikrát týdně, pokaždé do rána. Ráno jsem přišel do školy a usínal, učitelka na mě byla naštvaná. Pak se vysvětlilo, že chodím hrát a dovolili mi chodit do školy na desátou. Už věděli, že budu muzikant, a ne inženýr. V kapele hrál otec, brácha basista a další brácha cimbalista, ten byl ještě malý.

A kdy jste se dostali dál od kavárenského hraní?
V roce 1998 jsme začali hrát s Idou Kelarovou a projeli jsme celý svět. Natočili jsme čtyři CD, půlka kapely byli kluci z Gulo Čar. Zkrátka posbírali se muzikanti z Brna a jelo se. Byl jsem v New Yorku i v Mongolsku, projeli jsme celou Evropu, byly to úspěchy. Za ty čtyři roky jsem zažil tolik, co jiný neprožije za celý život. I za dva životy by to vydalo.

Jaké to je projet svět, hrát v New Yorku, a potom zase v Brně?
Když jsem se vracel, tak se mi Brno zdálo strašně malinké a říkal jsem si, že tu nechci žít. V New Yorku to bylo dobré, tam byli samí černí. Když jsme tam přijeli a řekli, že jsme Češi, tak se nám smáli a mysleli, že si děláme srandu. Mysleli si, že jsme místní. A proti Romům tam nic nemají, když jsme řekli „gypsy“, tak nás brali ještě víc. Zkuste říct tady, že jste cikán. Já jsem během těch let byl v Česku málo a zvykl jsem si, že lidé nemají předsudky. A jenom jsme přešli hranice a přišli na první benzinku na Rozvadově, tak už se dívali do výkladů, jestli něco nebereme. Taky jsme se tam pohádali, Ida byla taková rázná ženská a dávala jim kapky.

Potom už jste hráli jenom tady?
Hrávali jsme pak s kapelou velké akce ve Valdštějnských zahradách a v Černínském paláci a začali si nás zvát taky bohatí podnikatelé. A pokaždé jsem se těšil, když jsem šel hrát k takovým lidem. Brali nás úplně stejně – milionář si mě vážil, že mám miliony někde jinde. A byl rád, že si s ním podám ruku a že se s ním bavím. A vedli tak i svoje děti, žádné „pozor, to jsou cikáni“. To jsou ale lidé, kteří mají velké firmy; střední vrstva, to je katastrofa. Jednou jsme jeli hrát na ochutnávku vín do Čech a oni nevěděli, koho si zvou. Tak jsem otevřel dveře, oni viděli, že jsou dovnitř Romové a úplně zřetelně jim nebylo dobře. Tak jsem si řekl, že jim dáme napapat, a zahráli jsme. Potom se nám omlouvali – prý si mysleli, že jsme jako ti špatní Romové. A já jsem jim řekl: „Já jsem taky ten Rom. My jsme jedni, to se nedělí. A nedělte nás podle barvy, já jsem pan Horváth, tak řešte pana Horvátha. Až přijde pan Novák, řešte pana Nováka. Máte vysokou školu a přemýšlíte, jako byste sotva vyšli základní.“

Vaše současná kapela je taky trošku rodinná, stejně jako když jste hrával s tátou?
Jsou v ní otcovi nejmladší bratři, takže hrajeme se strejdama. A Čonka je bratranec. A ještě chodí klavírista z Gulo Čar na výpomoc, ale ten je vlastně taky z rodiny. Teď k filmu přijde taky, tam by se všechny ty zvuky na jedny klávesy nezvládly.

Hrajete i na jiné nástroje než na housle?
Ještě na violu, ono je to skoro stejné, jen v jiném ladění.

Živíte se hudbou?
Víceméně ano, ale není to na zabezpečení rodiny. Není na to doba, aby se člověk uživil jen hraním. Muzikanti vedle toho pracují a dnes už není muzikant profesionál a amatér. Pozná se to jen podle kvality. O jednom řeknete, že je to amatér, o jiném, že je profík. Mluvíte ale o tom, jak hraje, ne o tom, čím se živí.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

„Můžu se zeptat, jakou používáš voňavku?“ zeptal se mě malý romský kluk. „Fahrenheita,“ odpovídám pobaveně. Uznale kývl hlavou a zase zmizel v klubku různě velkých dětí, na které pokřikovala režisérka Linda Keprtová, aby byly laskavě zticha. Má pravdu, nejsou v Muzeu romské kultury kvůli tlachání, ani toaletním vodám, nacvičují operu Brundibár. Jednoduchou hříčku se zpěvy celosvětově proslavilo uvádění v terezínském ghettu.  více

Největší problémy jsou ty, které jsou nejblíž – to platí jak pro lidi, tak pro města. Za nejproblémovější a nejnebezpečnější lokalitu Brna je obecně považováno území vymezené přibližně ulicemi Cejl a Francouzská. Je to vlastně plácek, který obejdete pěšky za nějakých dvacet minut, když se budete courat tak za třicet. V našich očích ale narostl do obludných rozměrů vyjádřených přezdívkou Brněnský Bronx. Bydlí v něm hodně Romů a kdo tam v noci vejde, tomu hlava sejde. Proč si to lidé myslí, kdo a jak v našem malém Bronxu žije a proč se v něm koná Ghettofest – o tom všem mi něco řekla spoluorganizátorka festivalu Alica Heráková.  více

Děti ze sociálně vyloučených částí Brna sehrály v Divadle na Orlí operu Hanse Krásy Brundibár. Kdysi ji v Terezíně hrávaly děti židovské, dnes to byli převážně malí Romové. Ze svého současného ghetta tím ale vyšli jen na chvíli.  více





Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více

Jedním z prvních večerů, který milovníci vážné hudby mohli po dlouhé pandemicky vynucené pauze navštívit (ve vnitřních prostorách), se stal sobotní koncert Šarlatové Benátky festivalu Concentus Moraviae s houslistkou, flétnistkou a klavíristkou Annou Fusek a loutnistou a theorbistou Gianlucou Geremia. Chronologicky sestavený program představil návštěvníkům kostela Všech svatých v Moravském Krumlově díla skladatelů z počátku 16. století, počátky nového stylu i skladby mistrů pozdního baroka.  více

Rok 2020 by většina hudebníků, ty jazzové nevyjímaje, asi nejraději vymazala ze života: v naplněném (a následně proškrtaném) diáři zůstalo pár koncertů na prázdniny, tradiční velké festivaly včetně brněnského JazzFestu se nekonaly nebo proběhly v okleštěné formě. Hudebníci, kteří plánovali uvést nové projekty, se místo do klubů a sálů vydali před kamery. Ochutnávky z jednotlivých skladeb servírovali imaginárnímu publiku pomocí virtuálních streamů. Přesto (nebo vlastně právě proto) se v Čechách a na Moravě velmi rozmanitá jazzová muzikantská komunita dopracovala k nevídanému rekordu šedesáti vydaných alb – a to jsme nezapočítali projekty slovenských hudebníků usazených u nás. Kvůli zrušenému JazzFestu jsme bohužel přišli například o jedinečnou pódiovou prezentaci zhudebněného životního příběhu čerstvého sedmdesátníka Františka Uhlíře i další z mezinárodních sestav Invisible Wiorld invenčního basisty Tomáše Lišky. Naopak velmi skrytě a nenápadně v Brně hraje a tvoří nedávný absolvent jazzové katedry JAMU Peter Korman – a právě jeho debutovým albem naši reflexi začneme.  více

Právě dnes - tedy 19. května - začíná ve Valašském Meziříčí událost, na kterou se všichni cimbalisté téměř z celého světa těší už dva roky. Jde o 14. ročník Mezinárodního festivalu cimbálu, který se každý lichý rok v tomto městě koná již od roku 1995. Letos bude kvůli pandemické situaci vpravdě skromnější a organizátoři budou některé z koncertů streamovat. Jiné bude přenášet Český rozhlas Vltava a Český rozhlas Brno. Hráč na cimbál Michal Grombiřík byl letos přijatý jako první cimbalista v historii na Katedru jazzové interpretace na JAMU. Jaká je cesta od lidové písničky, přes klasickou hudbu až k jazzu a co přesně bude na zmíněném cimbálovém festivalu dělat? O tom všem jsme si povídali.  více

Milovníkům komorní hudby nejspíše nebude třeba představovat cyklus koncertů Štěpán Filípek & Friends (dříve známo jako Štěpán Filípek a jeho hosté) hlouběji. Původně open-air projekt pořádaný festivalem Léto na Staré radnici stavěl díla světových autorů po bok současným brněnským skladatelům. Po letech vývoje se cyklus osamostatnil, podoba jeho dramaturgie se však nezměnila. Změnila se však forma – živý koncert sdílela na svém YouTube kanálu platforma NOWA – New Open Way of Arts. Violoncellista, propagátor soudobé hudby a organizátor cyklu Štěpán Filípek si na sobotní (15. Května) vystoupení pozval houslistku Olgu Šroubkovou a slovenského klavíristu a dirigenta Ondreje Olose. Program večera tvořilo Klavírní trio Miloslava Ištvana, skladba Štěpána Filípka Sen o Gabrielovi pro sólový klavír a Klavírní trio č. 2, Op. 100 Franze Schuberta.  více

Přestože také kultura vyhlíží pozvolné rozvolňování protiepidemických restrikcí, úterní koncert komorního tělesa Ensemble Opera Diversa v brněnské vile Löw-Beer se ještě musel obejít bez přítomnosti obecenstva. Pohyb – dokonce ani tanec – však na programu hudebního večera s tematickým názvem Movere (lat. hýbat se) nechyběl. Kromě hudebníků orchestru Ensemble Opera Diversa a hostujícího violoncellisty Jozefa Luptáka totiž vystoupili také tanečníci Kristýna Křemenáková a Martin Dvořák z tanečně-hudebně-divadelního souboru ProART Company, který koncert na svém YouTube kanálu posluchačům streamoval. O hudební nastudování a vedení orchestru se postarala dirigentka ansámblu Gabriela Tardonová. Živý přenos režírovali Martin a Jana Vágnerovi a Alex Lapin.  více

Umělecké jméno Ód evokuje zpěv, vyprávění, poezii, ódy… Zároveň jde o návod, jak v češtině vyslovit křestní jméno protagonistky, v Brně usazené francouzské zpěvačky Aude Stulírové Martin. Na Moravě žije už deset let, česky mluví výborně. Spoluzakládala kapelu Šarivary a divadelní spolek Le Cabaret Nomade, byla dramaturgyní festivalu Bonjour Brno. Bébé Lune je její druhé album. A její aktuální album s ukolébavkami z celého světa vzniklo díky vítězství v soutěži inovativních projektů Expats for Brno. Třebaže jde tedy o projekt svým obsahem mezinárodní, s Brnem souvisí velmi úzce.  více

Jedním z mála pozitiv jinak utrápeného muzikantského roku 2020 je nebývale bohatá česká jazzová sklizeň: za poslední rok vyšlo šedesát(!) alb a projektů buď čistě jazzových, nebo jazzem významně dotčených. Mnohé z těch nejvýše oceňovaných jsou různými způsoby propojeny s Brnem – kupříkladu debutová Bigbandová elektronika stále výraznějšího Cotatcha Orchestra a rovněž v pořadí druhé album ansámblu Dust in the Groove testující hranice vážné hudby a jazzu prostřednictvím vytříbené improvizace. Obě alba propojuje mimo jiné basklarinetista, saxofonista, skvělý autor a improvizátor Radim Hanousek. Šíře jeho tvůrčího záběru mimo jiné prolíná soudobou vážnou hudbu s experimentálními fúzemi na hranici jazzu s akcentem na různé podoby improvizace. Pro Bachův varhanní podzim 2017 zkomponoval na improvizaci založené jazzové variace na Bachovu Arii. Skladba pro jazzový orchestr It Could Happen vyhrála skladatelskou soutěž Karla Kraugartnera v ročníku 2018. Zatímco v řadě kapel své hudební minulosti i současnosti Hanousek tříbil své interpretační a improvizační dovednosti (mj. Gulo čar, mezinárodní kvartety NOCZ a Fabio Delvo´RootsDidrik Ingvaldsen Ensemble i bigband Cotatcha Orchestra), stále živý organismus ansámblu Dust in the Groove nabízí reflexi všech tří stránek jeho muzikantské osobnosti – autorské, interpretační a improvizační. Vyprávěli jsme si, kudy se ubíraly jeho životní cesty nejen hudební.  více

Před více než dvaceti lety při Základní umělecké škole v Uherském Hradišti vznikla cimbálová muzika Harafica. Pro většinu hudebních fanoušků je známá svými neobvyklými úpravami lidových písní, výbornými výkony muzikantů, vyprodanými koncerty, ale také nezvyklými fúzemi žánrů. A právě o jejich posledním crossoverovém projektu jsem se bavila s hudebním režisérem a cimbalistou muziky Harafica Petrem Gablasem, z jehož pera jsou všechny hudební úpravy, které v něm můžeme slyšet. Jde o jejich nové album, které nese název Harafica Symphonic. Propojení tradiční lidové hudby s mohutným zvukem Janáčkovy filharmonie Ostrava s brněnským dirigentem Robertem Kružíkem. Můžete na něm slyšet staré texty ze sbírek Františka Sušila, janáčkovské motivy i zpěv dvou zajímavých hostů.  více

Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

Nejčtenější

Kritika

Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více