Milan Horváth: V umění je zatím jediná spravedlnost

Milan Horváth: V umění je zatím jediná spravedlnost

Na housle hraje od dětství, s Idou Kelarovou projel celý svět. Houslista Milan Horváth vede jazzovou kapelu The Harmonic Play i cimbálovku, s tou první budou v Moravské zemské knihovně doprovázet projekci němého filmu Čarovné oči. A 7. dubna také pokřtí v Muzeu romské kultury nové album.

Budete živě doprovázet film Čarovné oči. Proč zrovna s jazzovou kapelou The Harmonic Play, a ne třeba s cimbálovkou?
Ten snímek je z roku 1923 a má i náladu dvacátých a třicátých let. Kousek toho filmu je z romské osady, ale zbytek se odehrává v Čechách. V té době populární hudba byla vlastně jazz, takže jazzová kapela je k tomu značka ideál.

Film vypráví příběh romské dívky ze Slovenska, která se zamiluje do statkáře z Čech a odjede s ním ze své osady k jeho rodině. Znáte osobně někoho, komu se stalo něco podobného?
Dnes už je toho strašně moc, je to běžné. Máme 21. století a romská komunita se přece jen dělí na různé části. Je tam část, kde rodiče nechávají vzdělávat děti na vysokých školách, ale ta o sobě nedává vědět. Ti lidé jsou zakrytí, aby neztratili práci, nehovoří romsky a ani se mezi romskou komunitu nehlásí. Tady prostě je diskriminace a mnoho lidí z mé vrstvy změnilo příjmení, aby se vůbec nějak prosadili. Sice to chápu, ale nikdy bych to neudělal. Já jsem Horváth a moje děti budou taky Horváthovy.

Jedna romská kamarádka mi třeba říkala, že nechce, aby si její dcera vzala bílého kluka, protože jsme jiní. Přijde mi, že to funguje i naopak…
Ti rodiče taky můžou mít nějaké špatné zkušenosti. Ale vždyť je to jedno, jestli je někdo bílý, černý nebo fialový. Pořád je to člověk.

Takže když v kapele Paramisara hráli společně romští a bílí muzikanti, tak to bylo jedno – kus jako kus?
Tam se to neliší, tam je to jedině spravedlivé. Veškeré umění – ať už je to hudba, herectví nebo malířství – neřeší, jestli je někdo bílý, nebo černý. Je to jedna umělecká komunita a v té se to nedělí. V umění je zatím jediná spravedlnost.

Napsal jste hudbu k představení Divadla Líšeň Paramisa – Chytrý hloupý Rom, děláte ještě dál pro divadlo?
To byla spíš náhoda. Původně tam měla hrát moje cimbálovka, ale z finančních důvodů to nešlo. Bylo to strašně moc hraní, tehdy ještě byl v kapele můj tatínek a hráli v ní profesionálové, kterým by to nevyhovovalo. Tak jsem postavil věc jinak, vzal jsem známé, dali jsme to dohromady a měli úspěch. Sice to byli amatérští muzikanti, ale výsledek byl dobrý. S režisérkou Pavlou Dombrovskou jsme dlouholetí kamarádi. Kdyby mě oslovila nějaká cizí instituce, bylo by to jiné. Nakonec to byla službička pro Divadlo Líšeň, ale oni pro nás taky něco udělali.

Řekl bych, že hodně romských hudebníků se snaží hrát funky nebo rap, co je na tom láká?
Nás hodně ovlivňuje západní svět a tradiční muzika mizí. Na Slovensku se ještě drží a místy i tady, ale nejde o to, jestli někdo hraje funky nebo cokoliv jiného. Musí v tom být srdíčko. A nám je černá muzika nejblíž – viděl jste někdy Roma metalistu? Já tedy ne. Naši dědečkové poslouchali americký dixieland, potom django styl a od toho se naše dnešní hraní vyvíjelo.

Ale když se řekne romská muzika, většina lidí si asi představí cimbál…
Když jsme tady v Evropě a řekne se „cikánská muzika“, tak ve Francii si představí kytaristu a tady romskou cimbálovku. V Americe řeknete „jazz“ a první budou mít na mysli černochy. A na tom to je celé postavené, ty představy se liší místo od místa.

The Harmonic Play hrají jazz, latinskoamerickou taneční hudbu, světové hity i romskou hudbu. Jde vám víc o umění, nebo o kšefty?
Děláme to proto, že nás to baví. A když jdeme hrát, dostaneme honorář, to je jasné.

Kdy jste začal hrát na housle a kdo vás učil?
Já se nad tím vždycky musím smát, když si vzpomenu. Mám ještě staršího bráchu, kontrabasistu, a otec se viděl především v něm. A dal ho do hudební školy na housle, bylo mi sedm let. Bylo to v době, kdy otec s maminkou nebyl. On jezdil hrát a našel si jinou ženskou, takže to bylo málem na rozvod, ale potom se vrátil. Tak se o nás starala maminka, vodila nás do školy a já jsem do té hudebky chodil s nimi. Bylo to na základní škole ve třídě, já jsem seděl vzadu, učitelka učila bráchu a mně to přišlo směšné. Tak jsem ho rozesmíval, dělal jsem na něj grimasy a on nemohl hrát, jak se smál. A maminka řekla učitelce, ať mě vezme taky. Učitelka říkala, že mě nechce, že jsem blázen. A maminka tvrdila, že budu ještě lepší než brácha. Tak mě nakonec vzala, za dva měsíce jsem ho předhonil a brzo chodil na soutěže. Chodili jsme na Sirotkovu, ale patřilo to pod hudební školu na Veveří.

Jaká byla vaše první kapela?
Přišel rok 89, měnily se dějiny i vyučování a z většiny předmětů jsme ani nebyli klasifikovaní. Tak jsme šli povinně do dalšího ročníku základní školy, ale v té době si mě vzal do ruky otec a začal mě učit. V té době se shodou okolností otevřela první romská kavárna Milana Ščuky na Táborské. Otec tam hrával a bral mě s sebou, hráli jsme třikrát týdně, pokaždé do rána. Ráno jsem přišel do školy a usínal, učitelka na mě byla naštvaná. Pak se vysvětlilo, že chodím hrát a dovolili mi chodit do školy na desátou. Už věděli, že budu muzikant, a ne inženýr. V kapele hrál otec, brácha basista a další brácha cimbalista, ten byl ještě malý.

A kdy jste se dostali dál od kavárenského hraní?
V roce 1998 jsme začali hrát s Idou Kelarovou a projeli jsme celý svět. Natočili jsme čtyři CD, půlka kapely byli kluci z Gulo Čar. Zkrátka posbírali se muzikanti z Brna a jelo se. Byl jsem v New Yorku i v Mongolsku, projeli jsme celou Evropu, byly to úspěchy. Za ty čtyři roky jsem zažil tolik, co jiný neprožije za celý život. I za dva životy by to vydalo.

Jaké to je projet svět, hrát v New Yorku, a potom zase v Brně?
Když jsem se vracel, tak se mi Brno zdálo strašně malinké a říkal jsem si, že tu nechci žít. V New Yorku to bylo dobré, tam byli samí černí. Když jsme tam přijeli a řekli, že jsme Češi, tak se nám smáli a mysleli, že si děláme srandu. Mysleli si, že jsme místní. A proti Romům tam nic nemají, když jsme řekli „gypsy“, tak nás brali ještě víc. Zkuste říct tady, že jste cikán. Já jsem během těch let byl v Česku málo a zvykl jsem si, že lidé nemají předsudky. A jenom jsme přešli hranice a přišli na první benzinku na Rozvadově, tak už se dívali do výkladů, jestli něco nebereme. Taky jsme se tam pohádali, Ida byla taková rázná ženská a dávala jim kapky.

Potom už jste hráli jenom tady?
Hrávali jsme pak s kapelou velké akce ve Valdštějnských zahradách a v Černínském paláci a začali si nás zvát taky bohatí podnikatelé. A pokaždé jsem se těšil, když jsem šel hrát k takovým lidem. Brali nás úplně stejně – milionář si mě vážil, že mám miliony někde jinde. A byl rád, že si s ním podám ruku a že se s ním bavím. A vedli tak i svoje děti, žádné „pozor, to jsou cikáni“. To jsou ale lidé, kteří mají velké firmy; střední vrstva, to je katastrofa. Jednou jsme jeli hrát na ochutnávku vín do Čech a oni nevěděli, koho si zvou. Tak jsem otevřel dveře, oni viděli, že jsou dovnitř Romové a úplně zřetelně jim nebylo dobře. Tak jsem si řekl, že jim dáme napapat, a zahráli jsme. Potom se nám omlouvali – prý si mysleli, že jsme jako ti špatní Romové. A já jsem jim řekl: „Já jsem taky ten Rom. My jsme jedni, to se nedělí. A nedělte nás podle barvy, já jsem pan Horváth, tak řešte pana Horvátha. Až přijde pan Novák, řešte pana Nováka. Máte vysokou školu a přemýšlíte, jako byste sotva vyšli základní.“

Vaše současná kapela je taky trošku rodinná, stejně jako když jste hrával s tátou?
Jsou v ní otcovi nejmladší bratři, takže hrajeme se strejdama. A Čonka je bratranec. A ještě chodí klavírista z Gulo Čar na výpomoc, ale ten je vlastně taky z rodiny. Teď k filmu přijde taky, tam by se všechny ty zvuky na jedny klávesy nezvládly.

Hrajete i na jiné nástroje než na housle?
Ještě na violu, ono je to skoro stejné, jen v jiném ladění.

Živíte se hudbou?
Víceméně ano, ale není to na zabezpečení rodiny. Není na to doba, aby se člověk uživil jen hraním. Muzikanti vedle toho pracují a dnes už není muzikant profesionál a amatér. Pozná se to jen podle kvality. O jednom řeknete, že je to amatér, o jiném, že je profík. Mluvíte ale o tom, jak hraje, ne o tom, čím se živí.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

„Můžu se zeptat, jakou používáš voňavku?“ zeptal se mě malý romský kluk. „Fahrenheita,“ odpovídám pobaveně. Uznale kývl hlavou a zase zmizel v klubku různě velkých dětí, na které pokřikovala režisérka Linda Keprtová, aby byly laskavě zticha. Má pravdu, nejsou v Muzeu romské kultury kvůli tlachání, ani toaletním vodám, nacvičují operu Brundibár. Jednoduchou hříčku se zpěvy celosvětově proslavilo uvádění v terezínském ghettu.  více

Největší problémy jsou ty, které jsou nejblíž – to platí jak pro lidi, tak pro města. Za nejproblémovější a nejnebezpečnější lokalitu Brna je obecně považováno území vymezené přibližně ulicemi Cejl a Francouzská. Je to vlastně plácek, který obejdete pěšky za nějakých dvacet minut, když se budete courat tak za třicet. V našich očích ale narostl do obludných rozměrů vyjádřených přezdívkou Brněnský Bronx. Bydlí v něm hodně Romů a kdo tam v noci vejde, tomu hlava sejde. Proč si to lidé myslí, kdo a jak v našem malém Bronxu žije a proč se v něm koná Ghettofest – o tom všem mi něco řekla spoluorganizátorka festivalu Alica Heráková.  více

Děti ze sociálně vyloučených částí Brna sehrály v Divadle na Orlí operu Hanse Krásy Brundibár. Kdysi ji v Terezíně hrávaly děti židovské, dnes to byli převážně malí Romové. Ze svého současného ghetta tím ale vyšli jen na chvíli.  více





Dlouho odkládaná premiéra skladby The Basement Sketches (Sklepní skici) skladatele Michala Nejtka, jejíž provedení bylo plánováno už na loňský červen 2020 a která vznikla přímo na objednávku Filharmonie Brno, konečně zazněla ve čtvrtek 25. listopadu v sále Besedního domu. Spolu se Sklepními skicami zazněly i Variace na Haydnovo téma B dur op. 56a Johannese Brahmse a Violoncellový koncert op. 22 Samuela Barbera. Kromě hráčů brněnské filharmonie vystoupili také violoncellista Matt Haimovitz a klavíristka Nikol Bóková. Dramaturgický pestrý večer složený ze tří výrazně odlišných hudebních děl i dobových kontextů řídil šéfdirigent tělesa Dennis Russell Daviesvíce

V pořadí druhý koncert slavnostní desáté sezóny hudebního tělesa Brno Contemporary Orchestra nazvaný Kamenné mantry představil v pondělí 22. listopadu v brněnském pavilonu Anthropos skladby Fausta Romitelliho, Michala Rataje, Miloslava Ištvana a nedávno zesnulého (brněnským posluchačům dobře známého) litevského skladatele Bronia Kutavičiuse. Vedle samotného orchestru vystoupili také sopranistka Irena Troupová, hráč na marimbu Martin Opršál a recitátor Pavel Zajíc, který nahradil v programu původně uvedeného Otakara Blahu. Koncert pořádaný ve spolupráci s Moravským zemským muzeem řídil umělecký vedoucí tělesa Pavel Šnajdrvíce

Součástí Českého rozhlasu Brno je už téměř sedmdesát let také folklorní redakce. V rozhovoru s jejím současným dramaturgem, ale také cimbalistou a pedagogem Jaroslavem Kneislem se dozvíte, co se v nově zrekonstruované budově brněnského rozhlasu právě chystá. A dále vám kupříkladu prozradíme, proč by měl každý milovník lidové hudby ladit tuto stanici právě v listopadu.  více

Sváteční večer 28. října oslavila část brněnských folklorních nadšenců v honosném prostoru Mahenova divadla. Hned dvakrát po sobě zde stejným programem oslavil své půlkulaté čtyřicáté páté výročí Dětský národopisný soubor brněnský Valášek.  více

Tvorba britského skladatele Benjamina Brittena tvoří zásadní část současné operní produkce. V celosvětovém měřítku dokonce jde o nejčastěji inscenovaného autora narozeného ve 20. století. Operou, která určila směr také dalším Brittenovým hudebně-dramatickým dílům, se stal Peter Grimes na libreto Montagu Slatera a na motivy básně George Crabbea. A právě titulem Peter Grimes zahájilo Národní divadlo Brno svoji operní část sezóny 2021/2022. Příběh hrubiána a drsného rybáře, kterému zahynou brzy po sobě hned dva malí učedníci a on v důsledku toho odplouvá na moře, kde potápí svoji loď a s ní i sebe, měl československou premiéru právě v Brně v červnu roku 1947. Po takřka 75 letech nyní opět ožívá v režii Davida Radoka a v hudebním nastudováním Marka Ivanoviće v Janáčkově divadle příběh o rybářské vesnici, zášti, krutosti a pomluvách. V titulní roli se představil tenorista Joachim Bäckström a ovdovělou učitelku Ellen Orfordovou, která nalezla v Grimesovi zalíbení, ztvárnila sopranistka Jana Šrejma Kačírková. Není to poprvé, co se tito dva setkávají na společném pódiu – právě s Markem Ivanovićem a Davidem Radokem totiž spojili již dříve své síly při inscenaci Juliette / Lidský hlas. Dále vystoupili Jana Hrochová (Tetička), Andrea Široká (Neteř), Tereza Kyzlinková (Neteř), Svatopluk Sem (Balstrode), Jitka Sapara-Fischerová (Paní Nabob Sedleyová), Jan Šťáva (Swallow), Vít Nosek (Bob Boles), Petr Levíček (Horace Adams), David Nykl (Hobson), Jiří Hájek (Ned Keene), Ivo Šiler (Dr. Crabbe) a další.  více

Slavný román Jane Eyrová od spisovatelky Charlotte Brontëové inspiroval řadu umělců. Mimořádná próza patří k vrcholům romantické literatury. O jejím významu svědčí také přes třicet filmových, televizních a muzikálových adaptací. A právě v české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno (MdB) její muzikálové zpracování. Inscenace režiséra Petra Gazdíka představuje silné a působivé hudební divadlo, které zaujme hudebním nastudováním, pěveckými i hereckými výkony, ale také kostýmním, scénografickým i pohybovým zpracováním.  více

Pod „šifrou“ 29/2 (čti „Dvacátý devátý únor“) se skrývá kapela, která vznikla tak trochu z legrace. Použila kompoziční postupy, které by při psaní písní vůbec neměly fungovat. Sjednotila muzikanty, kteří si už z podstaty snad ani nemohou navzájem rozumět. A přitom vzniklo album velmi silných písní, které při vší experimentálnosti mají hlavu a patu a funguji i jako celek.  více

Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.  více

Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.  více

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.  více

Novinkou Městského divadla Brno je hudební inscenace První rande. Co vše se může stát na prvním dostaveníčku naslepo, se dozvíte v této svižné muzikálové komedii, která měla premiéru před sedmi lety na Broadwayi. Její brněnská podoba v evropské premiéře a v režii Stanislava Moši představuje vtipné, herecky svižné, plnokrevné a hudebně přitažlivé divadlo.  více

Jedním z koncertů hudebního festivalu Moravský podzim, které jsou věnovány památce skladatelského – a v tomto případě i básnického – odkazu Jana Nováka, se stal páteční večer s názvem Ludicra. V sále Besedního domu zaznělo v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a ansámblu Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra pět světových premiér na latinskou poezii Jana Nováka z částečně autobiograficky laděné sbírky Ludicra. Novákovu poezii zhudebnili Jakub Rataj, Lenka Nota, Barry Wan, David Carpenter a Jana Vöröšová.  více

Barvitá dramaturgie letošního ročníku festivalu Moravský podzim vsadila také na tradiční francouzské písně v podání souboru Le Poème Harmonique, který řídí loutnista, kytarista a dirigent Vincent Dumestre. Renomovaný soubor představil program Na palácových schodech (Aux marches du palais), kterým si již dávno získal světový věhlas u posluchačů i kritiků. Brněnské publikum jej vyslechlo včera v Besedním domě.  více

Hudební festival Moravský podzim v Janáčkově divadle vykročil do druhé padesátky. Program jeho včera zahájeného 51. ročníku připomíná především skladatelský odkaz Jana Nováka, jehož stoleté narozeninové jubileum připadá na tento rok. Kromě Novákových děl v provedení nejrůznějších ansámblů a sólistů zazní také díla amerických, českých a ruských minimalistů. Dramaturgickou trojici letošního ročníku uzavírá hudba z Arménie, která vyvrcholí závěrečným festivalovým koncertem Arménské filharmonie. Včerejší zahájení festivalu ale obstarala pořadatelská Filharmonie Brno v čele s Dennisem Russellem Daviesem. Dále vystoupili zpěvačka Angélique Kidjo a varhaník Christian Schmittvíce

Kontrabasista František Uhlíř je nejen vynikajícím kontrabasovým interpretem, ale také neuvěřitelně plodným autorem - k loňským sedmdesátinám si nadělil hned trojici alb: s triem MUH (Magris-Uhlíř-Helešic) s italským pianistou Robertem Magrisem album A Step Into Light, s dalším triem KUH (Kohldorfer-Uhlíř-Helešic) desku Old Souls a do třetice reprezentativní CD Story Of My Life, velkolepou sedmidílnou suitu pro jazzový septet. Koncertní provedení této hudební autobiografie bylo na programu přehlídky JazzFestBrno už pro loňský ročník, ale covidové restrikce vše odsunulo na letošní září. Šťastný dramaturgický záměr tady vše spojil se symbolickou oslavou červencových osmdesátin Vincence Kummera, rovněž absolventa oboru kontrabas na brněnské konzervatoři (což starší z jubilantů v pozvánce na koncert vtipně glosoval slovy „brněnská basová škola slaví“). Zbytečná skromnost: oba jubilanti předvedli na pódiu skvělé výkony popírající jakékoliv věkové limity a potvrdili, že patří (spolu s nedávno zesnulým Jiřím/Georgem Mrázem a Miroslavem Vitoušem) ke světově uznávané české kontrabasové škole. Dvojkoncert obou jubilantů tak nabídl každému z nich jeden „poločas“, při kterém dostali možnost představit vlastní tvorbu (Uhlíř autorskou, Kummer převážně aranžérskou), spoluhráče a hosty.  více

Nejčtenější

Kritika

Dlouho odkládaná premiéra skladby The Basement Sketches (Sklepní skici) skladatele Michala Nejtka, jejíž provedení bylo plánováno už na loňský červen 2020 a která vznikla přímo na objednávku Filharmonie Brno, konečně zazněla ve čtvrtek 25. listopadu v sále Besedního domu. Spolu se Sklepními skicami zazněly i Variace na Haydnovo téma B dur op. 56a Johannese Brahmse a Violoncellový koncert op. 22 Samuela Barbera. Kromě hráčů brněnské filharmonie vystoupili také violoncellista Matt Haimovitz a klavíristka Nikol Bóková. Dramaturgický pestrý večer složený ze tří výrazně odlišných hudebních děl i dobových kontextů řídil šéfdirigent tělesa Dennis Russell Daviesvíce