Milan Horváth: V umění je zatím jediná spravedlnost

Milan Horváth: V umění je zatím jediná spravedlnost

Na housle hraje od dětství, s Idou Kelarovou projel celý svět. Houslista Milan Horváth vede jazzovou kapelu The Harmonic Play i cimbálovku, s tou první budou v Moravské zemské knihovně doprovázet projekci němého filmu Čarovné oči. A 7. dubna také pokřtí v Muzeu romské kultury nové album.

Budete živě doprovázet film Čarovné oči. Proč zrovna s jazzovou kapelou The Harmonic Play, a ne třeba s cimbálovkou?
Ten snímek je z roku 1923 a má i náladu dvacátých a třicátých let. Kousek toho filmu je z romské osady, ale zbytek se odehrává v Čechách. V té době populární hudba byla vlastně jazz, takže jazzová kapela je k tomu značka ideál.

Film vypráví příběh romské dívky ze Slovenska, která se zamiluje do statkáře z Čech a odjede s ním ze své osady k jeho rodině. Znáte osobně někoho, komu se stalo něco podobného?
Dnes už je toho strašně moc, je to běžné. Máme 21. století a romská komunita se přece jen dělí na různé části. Je tam část, kde rodiče nechávají vzdělávat děti na vysokých školách, ale ta o sobě nedává vědět. Ti lidé jsou zakrytí, aby neztratili práci, nehovoří romsky a ani se mezi romskou komunitu nehlásí. Tady prostě je diskriminace a mnoho lidí z mé vrstvy změnilo příjmení, aby se vůbec nějak prosadili. Sice to chápu, ale nikdy bych to neudělal. Já jsem Horváth a moje děti budou taky Horváthovy.

Jedna romská kamarádka mi třeba říkala, že nechce, aby si její dcera vzala bílého kluka, protože jsme jiní. Přijde mi, že to funguje i naopak…
Ti rodiče taky můžou mít nějaké špatné zkušenosti. Ale vždyť je to jedno, jestli je někdo bílý, černý nebo fialový. Pořád je to člověk.

Takže když v kapele Paramisara hráli společně romští a bílí muzikanti, tak to bylo jedno – kus jako kus?
Tam se to neliší, tam je to jedině spravedlivé. Veškeré umění – ať už je to hudba, herectví nebo malířství – neřeší, jestli je někdo bílý, nebo černý. Je to jedna umělecká komunita a v té se to nedělí. V umění je zatím jediná spravedlnost.

Napsal jste hudbu k představení Divadla Líšeň Paramisa – Chytrý hloupý Rom, děláte ještě dál pro divadlo?
To byla spíš náhoda. Původně tam měla hrát moje cimbálovka, ale z finančních důvodů to nešlo. Bylo to strašně moc hraní, tehdy ještě byl v kapele můj tatínek a hráli v ní profesionálové, kterým by to nevyhovovalo. Tak jsem postavil věc jinak, vzal jsem známé, dali jsme to dohromady a měli úspěch. Sice to byli amatérští muzikanti, ale výsledek byl dobrý. S režisérkou Pavlou Dombrovskou jsme dlouholetí kamarádi. Kdyby mě oslovila nějaká cizí instituce, bylo by to jiné. Nakonec to byla službička pro Divadlo Líšeň, ale oni pro nás taky něco udělali.

Řekl bych, že hodně romských hudebníků se snaží hrát funky nebo rap, co je na tom láká?
Nás hodně ovlivňuje západní svět a tradiční muzika mizí. Na Slovensku se ještě drží a místy i tady, ale nejde o to, jestli někdo hraje funky nebo cokoliv jiného. Musí v tom být srdíčko. A nám je černá muzika nejblíž – viděl jste někdy Roma metalistu? Já tedy ne. Naši dědečkové poslouchali americký dixieland, potom django styl a od toho se naše dnešní hraní vyvíjelo.

Ale když se řekne romská muzika, většina lidí si asi představí cimbál…
Když jsme tady v Evropě a řekne se „cikánská muzika“, tak ve Francii si představí kytaristu a tady romskou cimbálovku. V Americe řeknete „jazz“ a první budou mít na mysli černochy. A na tom to je celé postavené, ty představy se liší místo od místa.

The Harmonic Play hrají jazz, latinskoamerickou taneční hudbu, světové hity i romskou hudbu. Jde vám víc o umění, nebo o kšefty?
Děláme to proto, že nás to baví. A když jdeme hrát, dostaneme honorář, to je jasné.

Kdy jste začal hrát na housle a kdo vás učil?
Já se nad tím vždycky musím smát, když si vzpomenu. Mám ještě staršího bráchu, kontrabasistu, a otec se viděl především v něm. A dal ho do hudební školy na housle, bylo mi sedm let. Bylo to v době, kdy otec s maminkou nebyl. On jezdil hrát a našel si jinou ženskou, takže to bylo málem na rozvod, ale potom se vrátil. Tak se o nás starala maminka, vodila nás do školy a já jsem do té hudebky chodil s nimi. Bylo to na základní škole ve třídě, já jsem seděl vzadu, učitelka učila bráchu a mně to přišlo směšné. Tak jsem ho rozesmíval, dělal jsem na něj grimasy a on nemohl hrát, jak se smál. A maminka řekla učitelce, ať mě vezme taky. Učitelka říkala, že mě nechce, že jsem blázen. A maminka tvrdila, že budu ještě lepší než brácha. Tak mě nakonec vzala, za dva měsíce jsem ho předhonil a brzo chodil na soutěže. Chodili jsme na Sirotkovu, ale patřilo to pod hudební školu na Veveří.

Jaká byla vaše první kapela?
Přišel rok 89, měnily se dějiny i vyučování a z většiny předmětů jsme ani nebyli klasifikovaní. Tak jsme šli povinně do dalšího ročníku základní školy, ale v té době si mě vzal do ruky otec a začal mě učit. V té době se shodou okolností otevřela první romská kavárna Milana Ščuky na Táborské. Otec tam hrával a bral mě s sebou, hráli jsme třikrát týdně, pokaždé do rána. Ráno jsem přišel do školy a usínal, učitelka na mě byla naštvaná. Pak se vysvětlilo, že chodím hrát a dovolili mi chodit do školy na desátou. Už věděli, že budu muzikant, a ne inženýr. V kapele hrál otec, brácha basista a další brácha cimbalista, ten byl ještě malý.

A kdy jste se dostali dál od kavárenského hraní?
V roce 1998 jsme začali hrát s Idou Kelarovou a projeli jsme celý svět. Natočili jsme čtyři CD, půlka kapely byli kluci z Gulo Čar. Zkrátka posbírali se muzikanti z Brna a jelo se. Byl jsem v New Yorku i v Mongolsku, projeli jsme celou Evropu, byly to úspěchy. Za ty čtyři roky jsem zažil tolik, co jiný neprožije za celý život. I za dva životy by to vydalo.

Jaké to je projet svět, hrát v New Yorku, a potom zase v Brně?
Když jsem se vracel, tak se mi Brno zdálo strašně malinké a říkal jsem si, že tu nechci žít. V New Yorku to bylo dobré, tam byli samí černí. Když jsme tam přijeli a řekli, že jsme Češi, tak se nám smáli a mysleli, že si děláme srandu. Mysleli si, že jsme místní. A proti Romům tam nic nemají, když jsme řekli „gypsy“, tak nás brali ještě víc. Zkuste říct tady, že jste cikán. Já jsem během těch let byl v Česku málo a zvykl jsem si, že lidé nemají předsudky. A jenom jsme přešli hranice a přišli na první benzinku na Rozvadově, tak už se dívali do výkladů, jestli něco nebereme. Taky jsme se tam pohádali, Ida byla taková rázná ženská a dávala jim kapky.

Potom už jste hráli jenom tady?
Hrávali jsme pak s kapelou velké akce ve Valdštějnských zahradách a v Černínském paláci a začali si nás zvát taky bohatí podnikatelé. A pokaždé jsem se těšil, když jsem šel hrát k takovým lidem. Brali nás úplně stejně – milionář si mě vážil, že mám miliony někde jinde. A byl rád, že si s ním podám ruku a že se s ním bavím. A vedli tak i svoje děti, žádné „pozor, to jsou cikáni“. To jsou ale lidé, kteří mají velké firmy; střední vrstva, to je katastrofa. Jednou jsme jeli hrát na ochutnávku vín do Čech a oni nevěděli, koho si zvou. Tak jsem otevřel dveře, oni viděli, že jsou dovnitř Romové a úplně zřetelně jim nebylo dobře. Tak jsem si řekl, že jim dáme napapat, a zahráli jsme. Potom se nám omlouvali – prý si mysleli, že jsme jako ti špatní Romové. A já jsem jim řekl: „Já jsem taky ten Rom. My jsme jedni, to se nedělí. A nedělte nás podle barvy, já jsem pan Horváth, tak řešte pana Horvátha. Až přijde pan Novák, řešte pana Nováka. Máte vysokou školu a přemýšlíte, jako byste sotva vyšli základní.“

Vaše současná kapela je taky trošku rodinná, stejně jako když jste hrával s tátou?
Jsou v ní otcovi nejmladší bratři, takže hrajeme se strejdama. A Čonka je bratranec. A ještě chodí klavírista z Gulo Čar na výpomoc, ale ten je vlastně taky z rodiny. Teď k filmu přijde taky, tam by se všechny ty zvuky na jedny klávesy nezvládly.

Hrajete i na jiné nástroje než na housle?
Ještě na violu, ono je to skoro stejné, jen v jiném ladění.

Živíte se hudbou?
Víceméně ano, ale není to na zabezpečení rodiny. Není na to doba, aby se člověk uživil jen hraním. Muzikanti vedle toho pracují a dnes už není muzikant profesionál a amatér. Pozná se to jen podle kvality. O jednom řeknete, že je to amatér, o jiném, že je profík. Mluvíte ale o tom, jak hraje, ne o tom, čím se živí.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

„Můžu se zeptat, jakou používáš voňavku?“ zeptal se mě malý romský kluk. „Fahrenheita,“ odpovídám pobaveně. Uznale kývl hlavou a zase zmizel v klubku různě velkých dětí, na které pokřikovala režisérka Linda Keprtová, aby byly laskavě zticha. Má pravdu, nejsou v Muzeu romské kultury kvůli tlachání, ani toaletním vodám, nacvičují operu Brundibár. Jednoduchou hříčku se zpěvy celosvětově proslavilo uvádění v terezínském ghettu.  více

Největší problémy jsou ty, které jsou nejblíž – to platí jak pro lidi, tak pro města. Za nejproblémovější a nejnebezpečnější lokalitu Brna je obecně považováno území vymezené přibližně ulicemi Cejl a Francouzská. Je to vlastně plácek, který obejdete pěšky za nějakých dvacet minut, když se budete courat tak za třicet. V našich očích ale narostl do obludných rozměrů vyjádřených přezdívkou Brněnský Bronx. Bydlí v něm hodně Romů a kdo tam v noci vejde, tomu hlava sejde. Proč si to lidé myslí, kdo a jak v našem malém Bronxu žije a proč se v něm koná Ghettofest – o tom všem mi něco řekla spoluorganizátorka festivalu Alica Heráková.  více

Děti ze sociálně vyloučených částí Brna sehrály v Divadle na Orlí operu Hanse Krásy Brundibár. Kdysi ji v Terezíně hrávaly děti židovské, dnes to byli převážně malí Romové. Ze svého současného ghetta tím ale vyšli jen na chvíli.  více





Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více